Jednoho deštivého rána jsem se narodil. Byla mi zima, na to si vzpomínám. Dál než na matčin prs jsem nedohlédl. Slyšel jsem mluvit lidi, ale sám jsem jim odpovídal jen brekem. Chtěl jsem se jich zeptat, proč na mě sakra šišláte?

Jednoho deštivého rána jsem šel poprvé do školy. V lavici za mnou seděl uplakaný chlapec. Otočil jsem si k němu židli a díval se na něj. Nemluvili jsme. Nebylo to potřeba. Půjčil jsem mu závodní auto, které mi dala máma. Samo sebou mi ho nevrátil, do pěti minut ho stačil rozbít. Když začal natahovat, instinktivně jsem ho objal.

Jednoho deštivého rána jsem toho chlapce políbil, to když jsme se loučili se základní školou. Zrudnul jak rajské jablíčko. Jistě, že byl v rozpacích. Všichni na nás koukali jako na zjevení. Bál jsem se, že ode mě uteče a už ho neuvidím, ale on navzdory salvě smíchu, mi polibek opětoval. Stáli jsme tam a nevnímali okolí. Přál jsem si, aby ten okamžik nikdy neskončil.

Jednoho deštivého rána jsem mu vyznal lásku. No jistě v sedmnácti si člověk myslí, že každá láska je ta pravá. Ten den mi přišel déšť vhod, alespoň zakryl, že se potím jak prase. Chodil jsem s klukem a přišlo mi hloupé mu dát květiny. Dlouho jsem dumal nad tím, co bych mu měl dát. Pochopitelně něco, co má rád a udělá mu to radost, praktické věci se k takovému vyznání zkrátka nikdy moc nehodily. Můžete říct, že jsem měl hloupý nápad, ale nakonec, když jsem řekl „miluji tě“ v jeho rukou skončil červený sporťák, totožný s tím, který rozbil před deseti lety. Vlastně to byl on, jenže opravený, ale to jsem mu řekl až mnohem později, když hračka stála na čestném místě v jeho pokoji.

Jednoho deštivého rána jsem se s ním poprvé miloval. Klepal jsem se jako osika, vůbec jsem se necítil jako muž. Bál jsem se, že mu ublížím. Ale jak bych mohl zůstat chladný, když mi svoje tělo sám nabídl? Hezky voněl. Chtěl jsem zulíbat každičkou část jeho těla. V tu chvíli patřil jen mě. Svými doteky jsem se ho snažil ujistit, že to nebude bolet, ale moje třesoucí se ruce určitě mluvily o opaku. Ale i přesto se na mě usmíval, v jeho očích jsem neviděl ani náznak strachu, jako bys e mi snažil říct, že když jsem to já, tak je to v pořádku. Možná jsem ho připravoval až moc dlouho a nebyl jsem schopen činu, ale prostě to bylo dáno a já do něj vnikl. Vím, že ho to bolelo, i když se snažil na tváři udržet úsměv. Kapky bušící do oken byly svědky našeho prvního milování.

Jednoho deštivého rána jsem konečně dopsal knihu. Vždycky jsem byl morous a psaní knih tuhle mou náturu jen posílilo. Ale vždycky tu byl se mnou on. Zakázal mi nezřízeně pít i kouřit cigarety, ale ten večer jsme vypili tři flašky vína. Usnul na mé nahé hrudi jako nemluvně. Díval jsem se na něj s láskou a říkal si, že za ten tučný šek mu konečně pořídím to, co si zaslouží.

Jednoho deštivého rána jsem vyhrál v loterii. Přál jsem si, aby to přišlo o pár let dříve. Teď už jsem ty peníze nepotřeboval. Bylo to deset milionů. Někteří moji přátelé říkali, že jako bych ty prachy spláchnul do záchodu, když jsem je rozdělil mezi charity, ale mě záleželo jen na tom, co si myslí určitá osoba, škoda, že už jsem mu to nestihl říci. A poslední slova, která jsem mu řekl? To ani nestojí za řeč.

Jednoho slunečného rána jsem pohřbíval milovanou osobu. Obřad to byl nejspíš vskutku skvostný, moc jsem z něj pro slzy neviděl. Nedokázal jsem dojít ani k rakvi, abych se na něj naposledy podíval. Věděl jsem, že je na lepším místě a že tam chci být s ním. Ale vždycky jsem byl zbabělec, přišel jsem jej navštívit, až když byl tři týdny v zemi. Klekl jsem si k jeho hrobu a do náhrobního kamene mu vyryl: Jednoho deštivého rána se znovu setkáme.