Je mi zima, mám hlad. Už to bude 12 hodin, co tu byl. Moje nahé tělo pomalu oddechovalo. Ostnatý drát, který poutal mé ruce, se mi zařezával do kůže. Dveře cvakly. Napřímím se. Zavázané oči mi brání vidět mého trýznitele, ale otočím se směrem ke zvuku.

„Yamato! Jsem tak rád, že jsi zase přišel,“ řeknu s nadšením.

Odpovědí mi přijde rána do tváře: „Kdo ti dovolil říct moje jméno?!“

„Odpusť mi, nemohl jsem si pomoct,“ omluvně sklopím hlavu.

„Neodpustím ti nic,“ vytáhne mě na nohy za moje bledě modré vlasy, které za tu dobu, co jsem tady, vyrostly až k lopatkám. Zaskučím bolestí, ale nebráním se.

„Pravidla přece znáš, tak ze mě nedělej idiota!“následovala další rána, která mě poslala zpět k zemi. Páska mi sjela z očí. Pohlédnu na tmavovlasého mladíka s jasně zelenýma očima.

Pobaveně se usměje: „Dnes nás čeká opět spousta zábavy Aimi.“ V očích mi zajiskří, srdce bije jako splašené.

„Mám dobrou náladu, takže začneme z vesela,“ z ledabylého věšáku, udělaného ze starého hřebíku, sundá kleště. Přestřihne jimi ostnatý drát, svírající moje ruce.

„Vstaň,“ rozkáže mi. Poslechnu.

„Dveře nahoru jsou otevřené, víš, co to znamená, ne?“ pronese vyzývavě. Mé oslabené tělo se nabije energii.

„Ano pane!“ řeknu s nadšením. Spěšně se vydám po schodech.

„Máš 30 sekund, jako vždy,“ poté začne počítat. Miluju, když hrajeme schovku! Je to možnost, kdy můžu vidět jeho úžasný dům. A můžu ovlivnit míru svého trestu. Když mě najde brzo, můj trest bude malý. Když to bude trvat dlouho, trest bude horší. Proto se snažím, aby mě nenašel. Ah jen ta představa, jak mě mučí… Cítím, jak z toho mé vzrušení roste. Tak, kam se schovám? Vpadnu do obýváku. Minule jsem se schoval do úložného prostoru v gauči. Byla to dobrá schovka. Ještě teď se schvěju, když si vzpomenu na svůj trest. Musím se podívat po podobném místě. Zamířím do druhého patra. Nakouknu do prvních dveří vlevo. Koupelna není dobře místo na úkryt. Není tu, kam zalézt.

„Doufám, že už jsi schovaný,“ ozve se hlas zdola. Rychle zavřu dveře do koupelny a vydám se do druhých dveří vpravo. Ložnice. Rozhlédnu se kolem. Musí tu něco být. Můj pohled se zastaví na dřevěné truhle před postelí. To je ono! Otevřu ji a začnu se do ní soukat. Bude to trochu těsnější, než gauč, ale aspoň bude pravděpodobnější, že mě nenajde. Opatrně přiklopím víko a zklidním svůj dech. Teď mi zbývá jen čekat.

Asi po pěti minutách začne stoupat po schodech. Uslyším skřípnutí dveří. Myslím, že vešel do vedlejšího pokoje.

„Kdepak jsi Aimi?“ ozve se. Je čím dál blíž. Je to tak vzrušující. Po dalších pěti minutách se otevřou dveře ložnice. Je tady! Můj tep se zrychlí.

„Jsi někde tady, že ano?“ mluví sám pro sebe. Zkoumá podezřelé místa všude kolem, ale mě nenašel. Věděl jsem, že tohle bude dobré místo!

„To bude bolestivý trest,“ kroky se pomalu vzdalují. Začíná mi z těch představ, co mě čeká cukat přirození. Najednou se víko prudce rozletí.

„A mám tě!“ zvolá vítězně.

„To snad… Myslel jsem, že jsem našel dokonalé místo,“ řeknu smutně.

„Stejný trik na mě dvakrát neplatí,“ přitom chytne truhlu a zvedne ji i se mnou uvnitř, „je čas vrátit se do sklepa Aimi,“ pronese zlověstně. Dojde se mnou až ke schodům vedoucí do tmavé místnosti, ze které jsem vyšel.

„Bože seš těžkej,“ jeho ruce povolí a truhla začne padat ze schodů. S bolestivými ránami dopadne až dolů, kde z ní následně vypadnu celý pomlácený.

„Ještě pořád mám dobrou náladu, takže začneme romantikou,“ sejde schody a za ruku mě potáhne ke sloupu, ke kterému mě přiváže. Poté sáhne do kufříku, který si vzal předtím s sebou. Vytáhne z něj svíčku. V kapse vyhledá zapalovač a zapálí knot.

„Uděláme to pěkně žhavý,“ klekne si vedle mého nataženého těla. Svíčku drží mírně nakloněnou nad mou pravou bradavkou. Netrvá dlouho a vosk se začne roztékat. Horká kapka dopadne na mou hruď. To mě donutí vzdychnout. Spadnou další dvě kapky, které jsou doprovázeny mými stény. Můj penis se probouzí k životu. Svíčka začne putovat po břiše níž, kde za sebou nechává žhavé stopy. Mé tělo na to prudce reaguje.

„Máš tak nemožný pohled Aimi, ukaž mi víc,“ svíčka se přesune nad mé pulzující já. Vosk, který na můj úd steče, mě nechá hlasitě křiknout. Pálivá bolest v penisu mě vzrušuje.

„Tvůj blažený výraz, mě začíná štvát,“ sfoukne malý plamínek a odhodí svíčku, „chci vidět víc bolesti,“ řekne děsivě, „vstaň.“

Nemotorně se začnu stavět na nohy a podél sloupu se posunovat nahoru. Svázané ruce se mi přitom podaří dřít. Mezitím se Yamato přemístil opět ke kufříku, ze kterého vytáhne černý bič. Prudkým pohybem ruky s ním práskne o zem. Naježí se mi z toho všechny chlupy. Další rána už směřuje na mě. V levém boku se ozve štiplavá bolest. Moje ústa opět opustí výkřik.

„Copak? Bolí to?“ zeptá se potěšeně, „odpověz!“ bič udeří do mého pravého stehna. Znovu z mého hrdla vyjde zvuk značící bolest.

„Ano,“ hlesnu.

„Ano co?“ přijde další rána, tentokrát do ramene.

„Ano pane!“ řeknu podřízeně.

Majetnicky se zasměje: „Tak je to správně,“ bič znovu obdaří mé tělo rudým šrámem, „křič! Plač! Ukaž mi, jak je to nesnesitelné!“ Jeho výraz se kochá mou bolestí, kterou mi bič způsobuje.

„Víc! Chci vidět víc!“ propadne v neustávající smích. Je pohlcen tím, co dělá. Opakované rány začnou tvořit proudy krve, které po mě stékají. Otupující bolest mě přivádí k šílenství. Můj penis, který je zatím ušetřen, stojí plně v pozoru. Švihání ustane. Zhluboka oddechuju, abych vstřebal mravenčí po celém těle. Yamato zahodí zakrvácený bič stranou.

„Hned je na tebe hezčí pohled,“ dojde přede mě a dvěma prsty mi zvedne bradu, „takhle se mi líbíš, tenhle výraz je k nezaplacení,“ vychutnává se každý kousek mého utrpení. Podívá se dolů na mé ztopoření.

„Ty jsi mi, ale úchyl,“ druhou rukou chytne moje přirození a palcem silně stiskne špičku. Citlivé místo prudce reaguje a můj zvukový doprovod se opakuje. Agonie slasti a bolesti se ve mně míchá jako potrava v žaludku.

„Tak se posuneme dál, ne? Aimi,“ šepot, který směřuje do mého ucha, mi navýší tep. Pustí mou bradu a zašátrá v kapse. Vytáhne kapesní nůž, kterým přeřízne provaz. Lano spadne na zem a moje ruce jsou tak volné. Párkrát si protřu rozedřené zápěstí.

„Klekni si na čtyři,“ rozkáže. Bez váhání udělám, co chce. Mezitím stihne vytáhnout další pomůcku pro naše hrátky.

„Předkloň se“ dlaní mi zatlačí na záda. Roztáhne mi půlky od sebe. Posléze do mě začne něco zasouvat. Hlouběji a hlouběji.

„Koupil jsem ti v sexshopu krásných třicet centimetrů. Jmenuje se to gumové potěšení, tak uvidíme, co to umí,“ zmáčkne čudlík na rukojeti. Ucítím v sobě vibrace. Nutí mě to sténat.

„Ještě zbývá pět centimetrů,“ pronese slastně. Místa ve mně rychle ubývá. Poslední kousek do mě rve násilím. Teplá krev díky tomu, začne vytékat z mého otvoru.

„Trochu přidáme,“ síla otřesů v mém těle se zvýší. Hlavu opírám o předloktí a nechávám ze sebe unikat další a další vzdychy.

„Hmm a copak dělá tohle?“ druhé tlačítko ve mně spustí mírný pohyb, „kroutí se to stejně jako ty,“ zasměje se. Jeho ruka začne vést tahy dopředu a dozadu. Každý náraz cítím snad až v žaludku. Nehty zarývám do kůže své paže. Prudce do mě vráží vibrátor, který mi způsobuje neskutečnou slast i přesto, že každý úder pekelně bolí. Náhle všechna akce utichne. Vytáhne ze mě velkého robertka. Pobaveně sleduje, jak se třese a kmitá do stran.

„Hahah! Vypadá jako ty, když do tebe pouštím elektrické šoky,“ poté hračku vypne a zahodí jako všechno předtím, „postav se.“

Začnu se zvedat. Moje nohy však nenabraly dostatek síly a já dopadnu na zem.

„Ale, ale, ještě mi nesmíš odpadnout,“ chytne mě za paži a vytáhne na nohy, „teď přijde to nejlepší.“ V očích mi jiskří. Vím, co myslí.

„Jsem v pořádku, řekněte mi prosím, co mám dělat,“ vyhrknu.

„Jsi pěkně drzý, když mě neoslovuješ správně,“ za ruku mě táhne ke zdi, „ale protože prosíš, přehlédnu to. Opři se rukama o stěnu.“

„Jak si přeješ,“ přitakám vzrušeně. Náhle ucítím ostrou bolest mezi lopatkami. Yamatův loket udeřil do mých zad.

„Ghah!,“ stihnu se chytit stěny před sebou, abych se udržel na nohou.

„Kdo ti řekl, že mi můžeš tykat?!“ okřikne mě.

„Odpuste mi, já-“

„Sklapni!“ ozve se za mnou řinčení kovu, „neodpustím ti,“ zrezavělý řetěz se začne omotávat kolem mého krku, „teď hezky drž,“ volnou rukou si rozepne kalhoty a vytáhne stojící přirození. Prudce ho do mě zasune. Začne tvrdě přirážet hned ze začátku. Slova jemně a citlivě, zde nejsou povolena. Řetěz mi pevně svírá ohryzek.

„Jaké to je Aimi?“ potáhne kov k sobě.

„Je to úžasné pane!“ sípu.

„Cítím, jak mě svíráš, líbí se ti to, co?“ opět mě přiškrtí. Ubývá mi kyslík. Motá se mi z toho hlava, bolí mě hrdlo, ale nemůžu se toho nabažit.

S velkou námahou odpovím: „Ano, líbí pane.“ Moje ruce i nohy slábnou. Vidím rozmazaně. Síly mě opouští a já se pomalu kácím. Přede mnou je najednou jen tma. Omdlel jsem.

Náhle cítím v plicích kyslík. Otevřu víčka. Jsem opřený o zeď zády a na moje rty je přisátý Yamato. Vyjeveně kulím oči. Do úst mi přijde další dávka vzduchu.

Když zaznamená, že jsem opět při vědomí, odtáhne se: „Tohle mi nedělej Aimi, nerad bych byl nekrofil.“

„Já-já promiňte,“ koktám rozpačitě.

„Když tě mám zpátky, můžeme pokračovat. Obejmi mě kolem krku.“ Dovolí mi se ho dotknout. Srdce mi z toho poskočilo. Váhavě poslechnu. Jsem u něj tak blízko. Chytne mě ze spodu za stehna a nadzvedne tak, aby do mě mohl opět vniknout. Vidím mu do tváře. Jeho výraz je plný slasti, užívá se to.

„Aimi,“ zašeptá.

„Pane,“ hlesnu.

„Řekni mi jménem, chci, abys vzdychal moje jméno,“ rozkazuje.

„Yamato!“ neváhám a začnu se tomu poddávat, „bože… Yamato je to úžasné!“ obejmu ho nohama kolem pasu.

„Chceš víc?“ šeptne.

„Ano! Prosím nepřestávej!“ křičím v přívalu vzrušení. Jeho pohyby jsou čím dál rychlejší a přírazy tvrdší.

„Aimi,“ kousne mě do ušního lalůčku. Moje nehty se zarývají do Yamatových ramen. Začíná ve mně růst. Slyším, jak sténá. Každou chvíli bude. Náhle mě jednou rukou chytí za penis a jednoduchými pohyby dohání k šílenství.

„Yamato, takhle se udělám!“ vzdychám.

„Ještě vydrž,“ přidá na tempu, „Aimi!“ vysloví mé jméno při posledním silném přírazu. Naplnil mě. Teplá tekutina vystříkla do mého nitra. Všechen jeho pohyb ustal. Moje tělo však křičelo o pokračování. Pořád jsem v pozoru a ke konci nemám daleko. Pomalu ho ze mě vysune a moje nohy vrátí na zem. Pouštím ho ze svého objetí.

„Přesuň se ke stolu,“ rozkáže slabě. S klopýtavou chůzí poslechnu.

„Sedni se na něj,“ řekne hlas za mnou. Otočím se k dřevěné ploše zády a vyhoupnu se na ni.

„Teď jsi na řadě ty,“ rukou obejme můj úd. Vyjde ze mě vzrušený vzdech. Druhou rukou se opře o stůl a začne si se mnou hrát. Jeho tempo začalo zprudka a moje tělo podle toho reagovalo. Když se mi začaly napínat svaly, které hlásaly blízké vyvrcholení, Yamato zpomalil. Jakmile můj orgasmus oddálil, opět přidal. Takhle to udělal ještě několikrát. Mučivá touha udělat se, mě vedla k zbláznění.

Začnu žadonit: „Prosím, už to nevydržím.“

Spokojeně se usmívá: „O co prosíš?“

„Abys mě dokončil,“ sténám.

„Řekni koho prosíš,“ zašeptá mi do ucha.

„Tebe Yamato,“ hlesnu, „prosím udělej mě,“ tápu vzrušeně. Nejradši bych si tě pár pohybů dodělal, ale bez jeho svolení nemůžu.

„No dobrá, myslím, že jsem tě trápil dost dlouho,“ náhle začne rychle kmitat rukou. Pevně mě svírá a manipuluje s mým tělem. Moje hlasivky vytvoří malou štěrbinu, která zformuluje můj hlas do posledního sténu, který doprovází mé vystříknutí. Ejakulát dopadne na moje stehno. Zhluboka oddechuju. Rukama se opírám o staré dřevo.

Yamato se podívá na hodinky, které obepínají jeho zápěstí: „Bude půl jedné. Je čas oběda Aimi,“ Při těchto slovech mi zakručí v břiše.

„Dneska mám pro tebe něco speciálního,“ přesune se ke kufříku, ve kterém zbývá poslední věc. Vytáhne půl litrovou láhev naplněnou bílou tekutinou.

„Co to je?“ tážu se.

„Jačí sperma,“ odvětí. Hbitě se vrátí ke mně.

„Otevři pusu,“ přikáže. Udělám, co říká. Dvěma prsty začne jezdit po mém jazyku.

„Možná jsem měl vyvrcholit tady,“ mluví si pro sebe. Zajede hlouběji do mých úst. Cítím, jak se blíži k mému hltanu. Potlačuju svůj dávící reflex. Slzy mám na krajíčku.

„Mám chuť ti ho sem hned vrazit,“ vytáhne prsty z mých útrob. Okamžitě se rozkašlu.

„Nebudeme to protahovat,“ natáhne ke mně ruku s lahví, „pij.“ Převezmu flašku. Sundám z ní uzávěr a začnu plnými doušky polykat. Z té chuti a velkého množství, je mi na zvracení. Yamato chytí druhý konec plastu a udává mi tempo. Moje břicho se rychle plní a já vím, co přijde. Už to nevydržím. Odstrčím láhev od svých úst a seskočím ze stolu. Očima těkám po místnosti. Vyhledám kovový kbelík, ke kterému se rychle přesunu. Obsah, který jsem vypil, byl ze mě v tu ránu venku.

„To od tebe není hezké,“ zakroutí hlavou Yamato.

Otřu si rty a vzhlédnu k němu: „Odpusť mi, nechtěl jsem, aby tvůj dárek skončil takhle,“ poté se opět nahnu nad kbelík, do kterého letí všechno, co ve mně zbylo. Opatrně vstanu a chci se vrátit k Yamatovi. Přepadne mě však závrať a já se skácím na kolena. Točí se mi hlava, můj žaludek bolí. Náhle vykašlu i krev.

„Hej Aimi, co se děje?“

 Jdou na mě mdloby. Než si to uvědomím, padám k zemi a jediné co vidím, je tma.

„Aimi!“

 

Teplo, které obklopuje mé tělo, mě probere. Pomalu otevřu oči. Místnost, ve které se nacházím, mě zaskočí. Tohle je Yamatův pokoj. Ležím v jeho měkké posteli. Co tu dělám? Jak jsem se sem dostal? Zmateně se rozhlížím kolem sebe. Krom našich her, tu nemám, co dělat. Musím se vrátit do sklepa. Vylezu s postele a zamířím k pootevřeným dveřím. Vykouknu. Nikde nikdo. Tichými kroky se přemístím ke schodišti. Jakmile stoupnu na první schod, moje tělo náhle ochabne a já se skutálím dolů. Dopadnu dolámaný na sametový koberec. Na několika místech se mi otevřou malé rány, ze kterých tečou prameny krve.

„Snažíš se mi utéct?“ ozve se přede mnou. Nadzvednu hlavu. V rukách drží tác s jídlem.

„Yamato,“ řeknu slabě. Odloží potravu na malý stolek vedle sebe.

„Kdo ti řekl, že můžeš vstat?“ zvedne mě v náruči a zamíří se mnou nahoru. Udiveně na něj koukám. Uloží mě zpět do postele.

„A tentokrát tu zůstaň,“ pohrozí a zmizí za dveřmi. Odnesl mě do postele? Proč? Čekal jsem, že mě seřve, co tu dělám, nebo mi dá pěstí. Z rozjímání mě vyruší vrznutí. Yamato se vrátil i s táckem. Položí mi ho do klína. Až teď si můžu plně prohlédnout špagety s boloněmi a sklenici s džusem. Začnou se mi zbíhat sliny. Můj žaludek řve prázdnotou.

„Jez,“ pobídne mě.

„Ale to přece nemůžu,“ zaprotestuju, i když moje břicho říká něco jiného.

„Neptám se tě, rozkazuju ti to,“ ukáže na mě prstem. Jsem z toho zaskočený, ale nenechám ho dlouho čekat a vrhnu se na svůj oběd.

Yamato mě přitom pozoruje: „Seš neuvěřitelnej, víš to?“

S plnou pusou zareaguju: „Proč?“

„Proč?“ zopakuje pobaveně, „vyzvracíš tu drahou tekutinu, poté zkolabuješ a nakonec sletíš ze schodů. Ty využíváš mé dobré vůle, co?“ překříží ruce na prsou.

Nasaju špagetu: „Tak to není! Já nechtěl…“ sklopím zrak.

„Dokonce jsem tě umyl a ty se znovu zamažeš od krve,“ zavrtí hlavou, „i ty peřiny budu muset vyprat.“

„Opravdu se omlouvám, vrátím se raději do sklepa,“ odtáhnu peřinu a chystám se rychlým krokem vstát.

Yamato po mě skočí a přišpendlí k posteli: „Nikam nejdeš. Snad jsem ti řekl, že máš zůstat tady.“

„Ale-“

„Odporuješ mi?“ dívá se mi do očí.

„Ne, to bych si nedovolil,“pípnu.

„Tak neprotestuj a poslouchej,“ přiblíží se k mým rtům, „nezkoušej mi umřít,“ poté mě políbí. Jeho slova mě šokují. Nejsem přece nic důležitého a i přesto mě chce naživu. Dokonce jsem natolik drzý, že mu zapomínám vykat nebo ho oslovovat pane. To si ani nezasloužím.

 „Proč?“ ptám se nechápavě. Nemá přece důvod se o mě starat. A už tak se nemůžu mít líp.

„Protože by tě byla škoda,“ odvětí. Jeho slova ve mně rozlévají neskutečný pocit radosti. Říct něco tak krásného, někomu tak bezvýznamnému, mě dělá šťastným.

„Jsi pěkně nevychovaný,“ zakroutí hlavou, „za to tě potom potrestám.“

Na tváři se mi objeví úsměv: „Bude mi potěšením.