Znovu jsem tu. Jako každé ráno, tě něžně budím svým tichým zpěvem. Vidím jak se přikrývka pohne, tvoje rozcuchané nádherné vlasy vykouknou zpod peřiny, ty krátké, lesknoucí se havraní kadeře. Peřina sjede o pár centimetrů níž a odhalí tvojí líbeznou tvář. Jako každé ráno se na mne usměješ, vítáš mne tím svým dokonalým vřelým výrazem. Nemusíš nic říkat a já přesto slyším, jak mi přeješ dobré ráno a pochvaluješ si příjemné sluneční paprsky na tváři. Kývnu ti v němou odpověď.
Mlčky sleduji, jak se protahuješ a roztomile u toho zíváš. Děláš mi tím laskavost, neboť u toho můžu sledovat tvé nádherné tělo. Bledá, jemná kůže jako z mramoru, prosící o dotek. Máš jemně vyrýsované svaly, jsi štíhlý a já bych se na tebe mohl dívat hodiny.
Když se pomalu oblékneš, jdeš do kuchyně, aby sis připravil snídani. Musím se hnout z místa, abych tě mohl dál sledovat, pozorovat tě, kochat se. Při vaření jsi zručný a sebevědomý, je vidět, že tě to baví. Však už jsi se něco navařil, za tu dobu co jsem chodím. Pro rodinu, pro přátele, pro sebe. Kdykoliv máš možnost, tak něco kuchtíš. A dnes jsi vstal brzy, tak sis nadělil pořádnou porci dobrot, které zhltneš natotata.
Pak přichází, pro mne, ta smutná část rána – když se obuješ, zamáváš mi na pozdrav a já sleduji jak odcházíš. Následoval bych tě, ale i mě začíná kručet v žaludku, musím si sehnat něco k jídlu. Vydám se tedy, prozatím, i já svou cestou a doufám u toho, že tě uvidím odpoledne co nejdříve. Až se vrátíš domů, budu už na tebe čekat, tak je to vždycky. A ty jsi vždycky rád, že mne vidíš.

Trochu se nadzvednu, když spatřím, že se dveře od bytu otvírají a ty vcházíš dovnitř. Z čekání jsem dnes málem usnul, i když vím, že bych neměl. Nadšeně přešlápnu z jedné nohy na druhou a pozdravím tě. Můj hlas je ale slabý a ne vždy mne slyšíš napoprvé. Odhodíš tašku na pohovku, klíče dáš do misky u dveří a zuješ se. Až teď otevřeš dveře, pomalu ke mne přistoupíš a promluvíš:
„Ahoj. Měl ses dnes dobře?“ Zeptáš se přátelsky. Odpovím a ty se usměješ. Řeknu ti, abys mi vyprávěl o svém dni. Ale ty by jsi to stejně udělal, aniž bych tě vyzval a já jsem za to rád. Miluji zvuk tvého hlasu, je jako rajská hudba, jako zpěv slavíka.
„Já měl dnes v práci taky dobrý den, moc dobrý, báječný. Představ si to, konečně vybrali můj návrh a jsem vedoucí realizace! Na to jsem čekal tak dlouho!“
Sotva rozumím tomu o čem mluvíš, ale vidím, že jsi šťastný, to mi stačí. Radostně ti poblahopřeji, je úžasné vidět, jak jsi nadšený. Pak ke mne vztáhneš ruku a já se trochu vylekám, protože to jsi doteď neudělal. Víš, že jsem plachý a doteků se bojím. Tentokrát jsi na to, pro svoje nadšení zapomněl, uvědomíš si svou prudkost až ve chvíli, kdy o kousek couvnu.
„Promiň. Neuvědomil jsem si to, omlouvám se.“ Usměješ se trochu provinile. S bušícím srdcem tě bedlivě pozoruji, ruku však dolů nedáš. „Můžeš mi věřit. Já ti neublížím.“ Řekneš sladce a můj hrudník se rychle zvedá a klesá, stále hledám odvahu. Nakonec se přiblížím a ty se mne dotkneš, velice jemně, konečky prstů. Pak teprve stáhneš paži a necháš ji klesnout k bokům. Mezitím jsem si všiml tvých dokonalých a upravených nehtů.
Úlevně se usměješ. „Půjdu dovnitř. Dneska máme oslavu, přijde pár přátel, tak musím vše nachystat.“
Vrátíš se do kuchyně a začneš připravovat občerstvení. A já se znovu dívám a jsem šťastný, že se mohu dívat. Na tebe, na to jak jsi dokonalý a krásný. Jak znovu vaříš a těší tě to, dneska o něco víc, protože je to pro přátele.
Tvé přátele nemám moc rád. Když přijdou, dělají hluk, který mne děsí, ale jsem rád, když se s nimi bavíš. Jsi pak veselý, hodně se směješ, vidím, jak je ti dobře. Takže je zvládnu. Je to lepší, než některé ostatní večery. Někdy se stane, že jen sedíš, hledíš na obrazovku televize a vypadáš smutně. Osaměle. Bolí mne tě pak takhle vidět, ale nemám odvahu dát o sobě vědět a navíc bych stejně nebyl ta správná společnost. Takže přátelé jsou lepší.
Ani jsem si nevšiml, že už je večer. Zvonek zazvonil a tví společníci dorazili. Dva muži a jedna žena, vítáš je s úsměvem a hned ve dveřích ti blahopřejí. Nesou taky ty lahve, po jejichž vypití jsi hlučný i ty. Ale s tím jsem počítal.
Ochladilo se a už je skoro tma. Ohlédnu se neklidně kolem a pomyslím si, že je na čase jít spát. Užij si večer, můj drahý, já se musím jít uložit ke spánku. Gratuluji ti ke tvému úspěchu, ať už to je cokoliv. Jsem rád, že máš co oslavovat, jsem rád za tvou radost.

Ráno máš zatažené závěsy, což mě překvapuje. Jsem tu na čas, jako vždy, vím, že jsem přesný, ale je mi jasné, že ještě spíš. To není dobré, pomyslím si. Dnes není jeden z těch dnů, kdy můžeš spát déle, dnes musíš opět odejít pryč a tak jsem nervozní. Přiblížím se a zaťukám na sklo dveří. Ale neslyším nic. Zkusím to znovu a hlasitěji.
Závěsy se nečekaně prudce rozhrnou, ale nejsi to ty, kdo uvítá ranní slunce. Leknutím kousek uskočím. Jeden z tvých přátel se na mne překvapeně dívá a pak se zamračí. Neřekne nic, jen se k tobě otočí a prohlásí něco, čemu nerozumím. Nakouknu opět trochu blíže, abych viděl do tvé postele a dělám si starosti, protože jsi stále zachumlaný v peřinách. Touto dobou už obvykle vaříš, tak se bojím, zda nejsi nemocný.
Konečně se namáhavě posadíš a vidím, že ti přeci jen není dobře. Držíš se za hlavu a sténáš. Až teď si uvědomím, že jste oba nazí.
„Chceš kafe?“ Uchechtne se tvůj kamarád, při pohledu na tebe. Kývneš v odpověď a pak se znovu chytíš za hlavu. On odejde a ty pomalu vstaneš, postavíš se a jdeš mým směrem. Není ti dobře, ale na mě se přinutíš usmát.
„Dobré ráno. Páni, včera jsme to trochu přehnali, to ti tedy povím. Mám hlavu jako střep. A taky musím zavolat do práce, že se zdržím, to není dobré. Hned po tom, co mi svěřili ten návrh...Jsem pitomec!“ Zakaboníš se. Pak se na mne ale opět podíváš a roztáhneš ústa v úsměvu. Kloníš se ke mně, vidím zblízka tvou tvář, každý chloupek, každý pór. Jsi tak nádherný…
„Tvůj kámoš?“ Ozve se za tvými zády a otočíš se. Přítel už ti nese šálek tmavé tekutiny a s vděkem ho přijmeš.
„No jo, je tu každý den,“ kývneš a hrdě se na mě podíváš. On se přiblíží, ale nelíbí se mi, má v očích něco špatného, zlého. Takže o pár kroků couvnu, abych dal najevo, že ho u sebe nechci. Pochopíš a radši ho přinutíš soustředit na něco jiného. Odcházíte spolu do kuchyně a než odejdeš, otočíš se a mrkneš na mne.
Jsem rád, že to s tvou nemocí není tak vážné…

Léto pomalu končí a začíná být chladno. Nebe je čím dál častěji zatažené a uplakané, z toho je mi smutno. Ani tobě to na náladě nepřidává. Vím, že miluješ slunce a teplo, zima je pro tebe nepříjemná stejně jako pro mne, ani jeden z nás ji nemá rád. Kvůli tomu chmurnému počasí tě teď mnohem častěji vídávám bez nálady. Choulíš se po večerech na pohovce, přes sebe deku, vypadáš unaveně a smutně. Chtěl bych tě nějak rozveselit, ale nevím jak, tak se na tebe jen dívám a doufám, že další ráno bude slunečné, abys měl trochu radost.
Taky se vracíš domů vyčerpaný. Nejsem si jistý, ale myslím, že je to kvůli tomu, co jsi tenkrát oslavoval. Což je trochu hořce úsměvné – měl jsi z toho takovou radost a teď ti to dělá jen zle a vyčerpává tě to. Ale vím, že ty to zvládneš, protože jsi šikovný a úžasný. Ty zvládneš vše, co budeš chtít, o tom jsem přesvědčený, věřím tomu.
Zazvoní zvonek a já překvapením nadskočím. S bušícím srdcem, ještě z leknutí, se dívám, jak otevíráš dveře a vítáš starší ženu. Objímáš ji láskyplně i když jinak, než své přátele. To jak se jí dotýkáš a díváš se na ni, jako by bylo citlivější, důvěrnější, je v tom jaksi více uznání. Líbí se mi to.
„Měla jsi zavolat, že se stavíš. Abych nemusel potom poslouchat o tom nepořádku, co tu mám,“ zasměješ se a usměje se i ona. Posadí se na tvou pohovku, nabídneš jí něco k pití a pak jdeš uvařit čaj.
„Neplánovala jsem to, ale měla jsem náhodou cestu kolem, tak jsem si řekla, že se stavím. Měla jsem trochu starost, dlouho jsi se neozval, to ti není podobné.“
„Já vím, mami, promiň. Ale říkal jsem ti přeci, že mě vybrali. Hodně mě to zaměstnává, máš vlastně štěstí, že jsem už doma, teď bývám v práci někdy i do noci.“
„Neměl by jsi tolik pracovat. Ztrháš se,“ řekne vážně tvoje matka.
„Ještě pár týdnů a budeme hotovi. Pak si vezmu dovolenou,“ uklidníš ji s úsměvem. Pak si dlouho jen tak povídáte, sem tam se zasmějete a je vám spolu hezky. Máš tu ženu moc rád, to poznám.
Zafouká studený vítr a ty pohlédneš z okna. Venku už je tma, tak dlouho jste spolu mluvili. Tvoje matka se nakonec zvedá, objímáte se na rouloučenou a pak za ní jemně zavřeš dveře bytu. Chvilku stojíš, rozhlédneš se a pak se dáš do menšího úklidu. Posbíráš nádobí, špinavé oblečení a nakonec i zametáš linoleum. Když máš hotovo, zmizíš v koupelně.
Za pár minut vyjdeš ven, vlasy máš mokré, na sobě jen ručník kolem pasu. Rád bych tě pohladil, vypadáš takhle velice svůdně. Tvůj přítel by použil slovo jako “sexy“, ale to mi v tvém případě nesedí. V souvislosti s tvojí osobou, mi tenhle výraz přijde moc lascivní – ty jsi Adonis, oplýváš krásou, vybízíš k dotekům, ale hrdě a důstojně.
Dnes už se jen dívám, jak si bereš pyžamo a rovnou, unavený, uléháš do postele. Počkám až zhasneš a tvoje ložnice se ponoří do tmy. Pak se i já odeberu ke spánku. Přeji ti sladké sny…

Ráno jsem na svém obvyklém místě, abych tě přivítal do nového dne. Dnes už je hodně chladno, můj čas se blíží. Ale na to teď nemyslím, myslím jen na tebe, jak tě opět probudím zaťukáním, ty se vylíhneš z pod peřiny, jako nádherný motýl a s úsměvem mi popřeješ dobré ráno.
A je to tak, opravdu jako vždycky. Naše rána si zpříjemňujeme navzájem, což je skvělé. Pozdravíš mne jako vždy, oblečeš se, nasnídáš, zamáváš na pozdrav a odejdeš. Jako vždy.
Já čekám, jako vždy, až se vrátíš. Den uběhne jako voda a je čas, kdy se obvykle vracíváš. Ale ty nikde. Tak stojím na svém místě a čekám. Čekám a čekám a čekám, ale stále nepřicházíš. Venku už se začíná stmívat a pořád nejsi doma. Doufám, že ses jen někde zdržel, třeba s přáteli, přesto si začínám dělat starosti. Myslím na to, že se ti určitě nic nestalo, uklidňuji sám sebe, že jsi jistě v pořádku, ale bojím se.
Už je pozdě, hodně pozdě, noc. Dnes už nemůžu čekat, musím jít spát. Ukládám se s myšlenkami na tebe, jsem plný starostí a obav. Přesto se mi podaří nakonec usnout.
Ráno hned kontroluji, zda jsi v posteli. Ale je prázdná a teď už začínám panikařit. Napadne mne, že jsi třeba u někoho přespal, doufám v to, zoufale, ale moc to nepomáhá. Modlím se, abys dorazil co nejdříve. Na svém místě pak čekám celý den, jen na okamžik ho opustím, abych se najedl. Ale nepřijdeš…

Nepřijdeš ani další den, ani ten potom a mé srdce je rozervané. Nevidět tě, nevědět, co se s tebou děje mě ničí a způsobuje bolest. Třesu se strachy i chladnem, které je čím dál větší a vtíravější. Brzy budu muset jít. Ale nechci tě opustit, když nevím, že jsi v pořádku.
Čtvrtý den se konečně dveře tvého bytu otevřou. Nadskočím radostí, že jsi konečně doma, ale vzápětí se zarazím. Nejsi to ty, kdo vchází. Je to ta starší žena, tvoje matka a já se vyděsím při pohledu na ni.
Oči má zarudlé a opuchlé, je bledá a vypadá unaveně, vyčerpaně. Hned za ní vchází dovnitř tvůj přítel, co tu posledně přespal. Nese několik krabic z tvrdého hnědého papíru. Nemluví, ale oba se tváří víc než smutně. Říkám si, že to snad není tak zlé, snažím se vymyslet tisíc důvodů, proč by tu měli být bez tebe a ještě v takové náladě. Napadá mě ale jen jedno vysvětlení a to nejsem ochoten přijmout. Potvrdí se mi to, když je pozoruji, jak dávají tvé věci postupně do krabic.
Vyklízejí police, skříňky, komody – prostě všechno. Když jsou asi v polovině, žena najednou těžce dosedne na krabici s knihami a rozpláče se. Tvůj přítel se jí snaží utěšit, dává jí ruku na rameno a říká slova, která ale neslyším.
V ten okamžik pochopím, že už tě nikdy neuvidím. Mé srdce puklo žalem tak silným, že snad sám zemřu. Z oka se mi kane slza, klopím hlavu.
A najednou mi můj odchod, ten který jsem oddaloval, ale věděl, že musí přijít, přijde jako dobrá věc. Nemůžu tu zůstat. Nemůžu se dál dívat na dveře bytu, které už nikdy neotevřeš. Naposledy se tedy podívám na ty dva utrápené, pohledem si prohlédnu tvůj domov a s neskutečným zármutkem se loučím.
Načepýřím se, naposledy se ohlédnu, pak roztáhnu křidélka, odrazím se a vzlétnu. Čeká mne dlouhá cesta do Středomoří a bude plná myšlenek na tebe. Má lásko, tolik to bolí. Jsem jen malý skřivánek, co tě budil svým zpěvem a pozoroval tě ze zábradlí tvého balkonu. Jsem tak drobný a přesto tak veliký, neboť jsem díky tobě poznal tu obrovskou sílu lásky.
Mávám křídly a myslím na tebe. A to budu dělat, dokud nezemřu.