Probuzení

        

        Pokusný subjekt č. 23 ležel v posteli s očima upřenýma do stropu ještě dlouho poté, co doktor Becker odešel. Snažil se upamatovat na teplo, které cítil v jeho objetí. Přejížděl si prsty po rtech a po těle, aby stále znovu a znovu oživoval příjemné mravenčení, které cítil při polibku s ním.

        Jenže i přes chlapcovo přání, aby ta chvíle nikdy neskončila a snahu, aby ono nepojmenovatelné opojení zažíval co nejdéle, ty pocity postupně odeznívaly. Pomalu ale jistě je nahrazovala stará známá prázdnota, chlad a strach. Zůstal opět sám…

        Říkal si, že tentokrát to není stejné jako dřív. Doktor mu přeci řekl, že si ho odvede. Slíbil to! A on přeci vždycky splnil, co slíbil… To dobré, i to zlé. Chlapec se mimoděk otřásl, když mu nohy připomněly trest, který ho dostal na ošetřovnu. I všechny ty další tresty…

        Nechápal to. Doktor jej se strachem a naléhavostí ve tváři prosil, aby nevěřil zlým slovům, která by mu o něm mohl někdo říct. Třeba i ve snu… To proto se nyní bál usnout a snažil se zůstat co nejdéle při vědomí. Ještě nikdy neviděl svého doktora v tak hrozném stavu. Ale proč vlastně?

        Dvacet tři nepochyboval o tom, že by s ním ve snu mohl někdo komunikovat. Zdejší „lékaři“ mu už vnukly nejednu noční můru. Věděl, že umějí ovládat sny. Ale doktor Becker byl přeci jedním z nich! Proč potom ten strach a tíseň v jeho hlase a očích? Objetí a polibek, o tolik jiné než kdykoliv dřív?

        Bál se o něj. Děsil se jeho slov. Měl strach jít spát, i zůstat vzhůru. Netušil co má dělat a úplně ho to paralyzovalo. Vždyť jak dlouho může vydržet nespat? A jak dlouho bude trvat, než si ho doktor odvede? Je to vůbec možné?

 

        V kontrolní místnosti TFS (Test Function Specinems, testovacího oddělení funkčních vzorků) postavila sestra Macar před doktora Jakobsena šálek pořádně silného turka.

        „Víte, Adalet, že od vás tato pozornost působí jako špatný vtip?“ ušklíbnul se na pohlednou tmavovlásku tureckého původu. Ta se namísto odpovědi zaškaredila a usadila na své místo. Zatímco lékař věnoval pozornost spíše jejímu štíhlému tělu pevně obepnutému pracovní kombinézou pod sesterským pláštěm než práci, sestra pozorovala jednotlivé subjekty na obrazovkách.

        Hlavně číslo 7 upoutané na lůžko ve svěrací kazajce s temnou helmou (bez hledí) snímající mozkovou činnost, zaujalo její pozornost. Zatímco většinu noci ukazovala křivka jejího EEG 4 hertze vln delta typické pro lidský hluboký spánek, nyní došlo ke změně. 7 hertzů na hranici alfa / théta vln ukazovalo na možnost brzkého probuzení. Adalet ji upřeně pozorovala. Záhy začal mozek subjektu 7 vykazovat i 25 hertzů vln gama.

         „Doktore Jakobsene?“

        „Ano Adalet?“ Mrkl na ni svůdně.

        „Udám vás, za sexuální harašení,“ pohrozila mu a nakrčila nos.

        „To jistě můžete,“ usmál se Kjeld a upil ze své kávy. „Tak co tu máte?“ Přisunul si židli blíž k ní.

        Sestra mu ukázala hodnoty EEG. Vědomí subjektu sice kleslo hlouběji do vln théta, hodnota vln gama se ale zvýšila na 30 a posléze 40 Hertzů.

        „Tep a tlak jsou v pořádku.“ Dán si přepnul na kameru s nočním viděním umístěnou v helmě, která zabírala Sedminu tvář. „Vypadá to na fázi REM,“ zkonstatoval, při pohledu na pohyb očních víček dotyčného vzorku. „To nic není,“ usmál se na sestru a odsunul se zpět ke kávě. Gama vlny dále nestoupaly.

        „Není důvod se znepokojovat,“ Prohlásil doktor Jakobsen ještě. Adalet obraz vrátila zpět do normálu, ale stále se na pacientku skrz objektiv mračila. Něco se jí na tom nezdálo.

        „Dvacet tři…“

        Chlapec s sebou poplašeně trhl.

        „Dvacet tři…“

        Rozhlédl se po prázdném pokoji.

        „Hledám tě…“

        Výsměšný hlas bez těla mu naháněl hrůzu.

        „Dvacet tři…“

        Zvedl se z postele. Srdce mu bilo na poplach a dech přestával stačit potřebám plic. Nohy měl ještě slabé, téměř okamžitě se mu roztřásla kolena. Očima stále těkal po místnosti. Pod kůži a nehty mu zalézal štiplavý nepříjemný chlad. Ne z okolí, ale z jeho nitra.

        „Najdu tě…!“ varovalo ho to skoro hravě. „Neschováš se mi…“

        Postel se začínala třást, světlo ve stropě poblikávat, dveře v odsuvném mechanismu skřípaly a vrzaly.

        „Dost!“

        Ošetřovatelé vtrhli do jeho lékařského pokoje právě ve chvíli, kdy se č. 23 sesunulo k zemi.

        „Má záchvat.“

        „Diazepam 5mg.“

        Dvacet tři se nekontrolovaně třásl s očima vytřeštěnýma dokořán. Vzduch se zdál hustší než obvykle. Klimatizace vynechávala…

        Dva ošetřovatelé po něm skočili, aby ho přidrželi. Třetí připravil injekci a vyslal příkaz čipu, aby dal pacientovi elektrický šok. Dvacet tři zařval bolestí. Hlas bez těla mu stále výhrůžně rezonoval lebeční dutinou, všechno blikání a otřásání okolí ale skončilo. Elektrický impuls spustil v jeho mozku pud sebezáchovy. Zkroutil se do klubíčka, ale zůstal ležet jako hadrový panák. Dali mu injekci. Cítil vpich. Zvedli ho a položili na postel, kam jej připoutali řemeny. Nechal je, ať si s ním dělají, co chtějí. Dech se mu samovolně zklidňoval a oči zavíraly. Nechtěl spát. Bál se toho. Nesměl usnout! Jenže přes všechen prožitý šok a strach se mu nakonec přeci jen před očima rozprostřela tma…

        „Vidíte Adalet? Vše je v pořádku,“ poznamenal vítězně Kjeld, když se vlny gama z EEG zcela vytratily a Sedma se vrátila do režimu delta.

        „Jistě, pane doktore.“ Slečna Macar věnovala svému nadřízenému úsměv, ale myslela si o jeho diagnostice své.

        O tom co se přihodilo na ošetřovně v časných ranních hodinách, neměli ti dva ani tušení.

***

        V sobotu 25. listopadu se přesně v 18:00 automaticky otevřely odsuvné dveře do konferenční místnosti a zástup vedoucích pracovníků jednotlivých oddělení R.E.A. předstoupil před jeho tříčlenné vedení tvořené doktory Bishopem (neurologem, neurochirurgem a psychologem), Terrazasem (předním genetikem) a Macbayem (géniem v oboru biochemiky). Mlčky se všichni s vážnými obličeji usadili ke skleněné desce velkého stolu ve tvaru U a jako jeden muž položili na stůl složky připravených materiálů i se záznamovými médii svých podkladů, na něž netečně čekal trojrozměrný holografický projektor uprostřed shromáždění.

        Usadili se.

        „Zahajuji mimořádnou schůzi,“ pronesl do záznamu asistent doktora Bishopa.

        „Vítejte,“ uvítal je následně sám vedoucí institutu a nasadil úsměv pohádkového dědečka, který mu už pomohl vyzískat nejednu upsanou duši. Z těch přítomných však již nemohl nikoho oklamat. Ti věděli dobře, jaký typ člověka, jejich nadřízený je. „Začneme rekapitulací. Doktore Beile, máte slovo.“

        Němec vstal, předal asistentovi flashglobe s potřebnými podklady, aby jej umístil do projektoru, a začal s výkladem nedávných událostí…

        Doktor Becker se nemohl účastnit porady, protože nebyl vedoucím pracovníkem TFS, pod nějž spadal svým pracovním zařazením. Seděl v anatomicky tvarované otočné židli naproti sekretářce zjevně asijského původu, která mu nevěnovala ani náznak pozornosti, a čekal na své předvolání k podání vysvětlení.

        Sekretářce kdosi zavolal. V pracovní době přijala osobní hovor a rozrušeně se svou mateřštinou okamžitě pustila s dotyčným do hádky. Vstala ze židle a nechala tam Lennarta samotného. Ten si náhle uvědomil, že na svůj mobil úplně zapomněl. Vytáhl jej z kapsy a ujistil se, že je skutečně vypnutý. Vždycky ho na noc vypínal. Po rozhovoru s Paullem v baru a tím co následovalo, byl tak rozrušený a zaujatý, že už jej vypnutý i ponechal. Nyní se ovšem rozhodl jej opět vzkřísit k životu.

        „Máte čtyři nové audiozprávy. Přejete si je přehrát?“

        „Ano,“ potvrdil odevzdaně. Z chodby k němu vzdáleně doléhala japonština a kamery, jak věděl, zaznamenávaly pouze obraz. Měl soukromí.

        „Zpráva ze dne 22. listopadu. Čas přijetí ve 22 hodin a 35 minut: Lennarte? Tady Paull… Asi ještě řídíš, nebo už spíš, když máš vypnutý mobil, takže budu stručnej.“ Paullův zvonivý smích způsobil, že se Lenovi usadil knedlík v krku. „Uvažoval jsem o tom včerejšku v B. B., a říkal jsem si, že to možná nebyla úplně dobrá rada, co? Kdyby ses v tý chvíli viděl… No prostě jsem chtěl jen vědět, jestli už si s ním mluvil a jak to vlastně dopadlo? Napadlo mě, že bych s ním kdyžtak moh promluvit já, kdyby ses na to necejtil. A pokud to s tím rozchodem myslíš vážně, můžeš mě použít jako výmluvu… No nic, zavolej mi zpátky, oukej?“ Paullův hlas pak vyzněl do ztracena. „Konec vzkazu.“

        Len si povzdechl a zakroutil nad tím zpětně hlavou. To jako vážně? Poradíš mi mizerně a dojde ti to den poté?! Ale popravdě mohl Lennart nadávat jen sám sobě. Nejen že svému příteli z univerzitních let věřil a pokusil se podle jeho rady zachovat, ale ještě přitom absolutně selhal. Navíc kdyby měl mobil zapnutý, tak by se mu Paull býval dovolal už ve středu. Sice těžko říct, jestli by to nějak změnilo vývoj následujících událostí, ale na tom teď už nezáleželo.

        Jak se ukázalo, i ostatní tři zprávy byly od Paulla. Všechny víceméně v podobném duchu se stále se stupňujícími obavami a naléhavostí v průběhu několika dní. K tomu pár zmeškaných hovorů… Lennart si povzdechl. Budeš muset počkat, kámo, mám důležitější věci na práci. Třeba zachránit někomu kůži…

***

        Nic… Len se svezl na okraj Benovi postele. A co mám jako podle tebe dělat, hm? Když nic nevím… Odejít?! Nebo to snad vzdát?! To už jako možnosti přeci odmítl, proto byl koneckonců tady!

        „Tak mi to… vysvětli,“ vybídl ho přiškrceně asi po minutě ticha.

        Ben mlčel. V jeho programátorském mozku běžely všechny závity na plné obrátky. Oproti Lennart s každou další vteřinou propadal čím dál hlubší beznaději.

        „Časová – smyčka – na – kamerách, – když – ji – zapínáš – zevnitř – v – omezené – části, – je – relativně – jednoduchá. Aplikovat – ji – v – širším – měřítku – vyžaduje – přístup – k – bezpečnostním – okruhům – institutu. Ale – TY – nejsi – člen – ostrahy. A – i – kdyby – ses – tam – nějakým – zázrakem – dostal, – nejsi – hacker, – aby – sis – dokázal – vynutit – přístup. A – já – tě – nemám – jak – naučit – odstavit – bezpečnostní – opatření, – když – ani – neznám – zabezpečení. Takže – to – nemůžeš – udělat – sám,“ odpověděl pomalu s velkými odmlkami mezi slovy. Na čele se mu dokonce vyrýsovaly tři tenké vrásky, jak moc velké úsilí ho tento monolog stál.

        Lennart k němu vzhlédl.

        „Dobře,“ vydechl zamyšleně, „a co tedy můžu udělat?“

        Ben opět mlčel.

        „Musíš – si – na – to – najmout – lidi. Žoldáky – specialisty… Není – lehké – je – sehnat – a – i – když – se – ti – to – podaří, – tak – takovým – lidem – je – třeba – zaplatit.“

        Len přikývl.

        „Kolik?“

        – „Žoldáků?“

        „Ne! Dolarů…“

        – „Na to nemáš.“

        To mi zrovna moc šancí nedává…

        Dle Benových vyčíslení na to ale opravdu neměl. A pokud šlo o čísla, dalo se hackerovi bezvýhradně věřit. Dospěli k jedinému možnému řešení. Musel by jim ukázat něco, kvůli čemu by za nabourání do korporace zaplatil někdo jiný. Jenže to by musel pronést nějaký důkaz o tom, co se uvnitř odehrává. A to bylo nereálné…

        Nic… To jediné slovo najednou vážilo tolik co všechny jeho viny. Odcházel od známého s pocitem prázdnoty. Sice řekl, že to zkusí, ale neměl žádný plán. I přesto si však vzal od Bena přístroj s přímou spojkou na něho. Byl jeho jediná naděje…

***

        Uschoval mobil zpět do kapsy. Nesměl nic uspěchat. Ujišťoval se o tom celou cestu zpátky do R. E. A. Koneckonců vše co se stalo, by měl být schopen obhájit. A útěk? Ten bude muset počkat na vhodnou příležitost. Musí si vše řádně promyslet.

        Sekretářka umlkla a záhy vrazila do kanceláře jako vlna tsunami. Stále si cosi nesrozumitelného brblajíc mrštila mobilem do koše, usedla na židli a pokračovala v lakování nehtů, ze kterého byla před chvílí tak neomaleně vyrušena.

        Schůze se protahovala. Nástěnné hodiny již ukazovaly 20:15 a nikdo po Lennartově přítomnosti uvnitř stále netoužil. Frustrovalo ho to. Byl si jistý, že ho předvolají! Tak kde je problém?

        Náhle se dveře zasedací místnosti otevřely a osazenstvo vycházelo ven. Nikdo doktoru Beckerovi nevěnoval pohled. Mezi s sebou už neutrousili jediného slova. Kráčeli jako zástup terminátorů z výrobní linky.

        Len vstal, pohledem vypátral Ulricha a automaticky si ho na chodbě odchytil. Počkali, až všichni zmizí za rohem a teprve poté vykročili za nimi směrem k výtahům.

        „Myslel jsem, že jsem převzal odpovědnost,“ začal Len věcně a propaloval kolegu nečitelným pohledem.

        Ulrich Beill pokrčil rameny.

        – „Vedoucím oddělení jsem ale já. Schválil jsem ti to.“

        „Postavil ses za mě?“

        – „Tak nějak.“

        Odmlčeli se. Došli až k výtahům a počkali si na ten svůj. Dole v hale už se chtěli rozdělit, když se Ulrich na Lena ještě jednou otočil.

        „Ředitel Genesis chce důkaz o efektivitě Bishopova projektu.“

        Lennartovi poskočilo obočí o poznání výš.

        „Musíme nasadit alespoň jeden vzorek přímo do akce. V pondělí probudíme číslo 7.“

        Len jakoby na místě zamrzl. Vše se mu vrátilo. Pohled jejích očí, ten divný sen, polibek s číslem 23… A než se zmohl k námitce, nebo otázkám, Beillova záda mu zmizela v davu na ulicích Seatlu.