Kapitola 1.

„Co se děje s lidským tělem, poté co je pohlceno bohatstvím a osobní záští?“ Přerušil jsem s nadějí, že se mi dostane odpovědi bez obalu a jiných domněnek. U tohohle stolu, je to nezvyklost. Očekávám zázrak.

S každým následujícím slovem, se blížila pravděpodobnost uvědomění a já ztrácel chuť k trávení času s lidmi, co mi neodpoví. „O čem to zase mluvíš zlato? Nezdá se ti, že v poslední době přemýšlíš nad zbytečnostmi?“ Matka odložila stříbrný příbor na tác s pečivem a zadívala se do hrnku s čajem. „Ptám se, protože mě to zajímá. Nic víc.“ Postavil jsem se a shodil jednu ze sklenic na zem. Se samozřejmostí, nikdo nereagoval. Jak jinak.

„Počkej prosím. Zůstaň ještě chvilku.“ Byl jsem stáhnut zpět ke stolu a panovačně imitoval rozhovor rodičů, kteří byli uchváceni výdělky ze svých nedávných obchodů.

Během jejich nudného štěbetání jsem obrátil zájem k Emi, která se při pohybu rukou snažila nerozbít hrnek, tak jak se to před chvílí povedlo mé maličkosti. Byl jsem nevyvedeným divadlem zaujat natolik, že jsem vypadl z vlastních myšlenek a zakopával o mylné domněnky rodičů.

„Pokud budeš jen mávat rukou nad stolem, nikdy se nenapiješ.“ Chytl jsem její hrnek do dlaně a podal jí ho, tak aby se mého tvrzení nezalekla. „Děkuji.“ Vyhýbala se delšímu rozhovoru, jako by to nebyla ona, kdo chtěl, abych tu zůstal s těmi zaostalými blázny.

Lhostejně jsem se opřel o vyplněné polštářky na krku židle a neohleduplně kopal do nohy stolu, který se jen stěží nerozpadal.

S hlubokým zaklepáním se pootevřely velké, mohutné dveře od jídelny, vyplněné skleněnými rámy a těžce se zabouchly. U stolu, bez jakéhokoli upozornění, již klečela Tomomi a s odporem sklízela ze země střepy z rozbité sklenice. Moje práce.

Ponechal jsem tomu tak a některé z nich zakopl pod svou židli. Tomomi se ani neobtěžovala pozvednout pohled k viníkovi a vymetla je zase ven. Bez sebemenšího náznaku bolesti, bylo viditelné zranění na její pravé tváři. Zřejmě od skla. Krev, která po ní stékala, byla stále čerstvá a plně rudá. Dále jsem pozoroval její ztrápený obličej a zavadil o výrazné půlměsíčky pod jejími krvavě rudými oči. Tentokrát se však její pohled pozvedl k mé osobě a při snaze nepodotknout její děsivost, mi přeběh mráz po zádech.

Opovrhoval jsem její slabostí a nepoznatelně se jí vysmál.

Překvapivě, byla jako zrcadlo. Všechno, co se skrývalo v hlubinách mého srdce, se jí odráželo v těch troufalých, avšak krásných očích. Byly něčím výjimečné. Oslovili mne svou tajemností a hloubkou. Cítil jsem, jako bych se v nich mohl každou chvílí utopit.

„Máte něco na srdci pane?“ Její pohled mě svíral čím dál pevněji a nepustil. „N-ne. Nic“ Polkl jsem tak hlasitě, že i otec odvrátil své zaražené oči od novin a odložil je na stůl.

„Jsi v pořádku? Vypadáš unaveně.“ Podotkl s jistou znechuceností a lhostejností. „Bolí mě hlava.“

„Tomomi, byla bys tak laskavá a připravila pro Yoshimitsua šálek čaje?“ Předstíral nevídaný zájem, ale na to, abych mu mohl jednoduše uvěřit ho znám moc dobře.

„Hned to bude.“ Odpověděla bez zástěr či okolností. Její pohled nárazově opustil mou maličkost a zmizel za dveřmi a s ním i zájem mých rodičů.

Dobelhal jsem se ke dveřím a pokračoval osvětlenou chodbou vykládanou bílými dlaždicemi. Bez nejmenšího očekávání jsem se snažil udržet rovnováhu a neupadnout na ledovou zem, stejně tak jako zdi, vykládanou dlaždicemi.

Zašil jsem se do jednoho z nejbližších pokojů, naštěstí, byl to ten můj.

Zavrtal jsem se pod pracovní stůl, svíral ruce v pěst a udeřil do prázdna. A znovu.

Z chodby byly slyšet tiché kroky, přibírající na hlasitosti. „Pane, jdu dál.“ Zněl z chodby ženský hlas, mírně se lišící od Tomomi, a mé zkušenosti napovídali, kdo by se právě mohl vkrádat do mého vězení.

Vykoukl jsem z pod stolu a nečekaně, spatřil nádherného anděla, jiskřícího štěstěnou a blahem. Její černé vlasy splývající v uhlí, probouzely celou místnost. Což to, dokonce celý dům. Pod neposlušnou ofinou se skrývaly dvě zvědavá, modrá očka podobající se čisté a hravé obloze, pod náporem slunečních paprsků. „Přinesla jsem vám čaj.“ Oznámila při zavírání dveří a pohledem mimo mou osobu. „Polož ho na stůl.“ Vylezl jsem a posadil se do křesla s rudým přehozem a zlatavými výšivkami.

„Ningyo…“ Naznačil jsem úsměv potěšení a pobavení, avšak, se špetkou úcty. Neunikla mi ani její znatelná raněnou.

„Vaši rodiče jsou na cestě do Londýna. Odjeli před chvilkou“ Snažila se mluvit tiše, snad abych ji nemohl slyšet. „Dostaví se chůva?“ Zajímal jsem se, jen pro utvrzení nestálé myšlenky.

„Před dvěma týdny podala výpověď. Už se nevrátí.“

S duší plnou blaha jsem se ztrácel v její krásné tváři a pyšnil se nad svou nemylnou domněnkou. Vyhrál jsem. Bez pochyby, bez nejmenšího zaváhaní.

„Takže hra je u konce, že?“ Byl jsem si jistý, sám nechápu, nač jsem se zeptal. „Musím vás zklamat pane. Během dnešního dne, se dostaví vaše nová chůva.“

Dóza naděje uschovaná hluboko v mém srdci byla v ten moment na milion ostrých střepů, rozřezávajících mou důstojnost. Neobezřetně jsem se postavil, vzal čajovou lžičku ležící na tácu s hrnky a zdobenou konvicí a udeřil jí Chikako do tváře. „Neutahuj si ze mě! Proč už probůh není konec?! Proč mě musí neustále někdo hlídat?!“ Po tváři jí stékal divoký proud krve, kapající v čím dál větším množství na zem. „Podle vašich rodičů je t…“ V půli věty se její hlas zlomil. Byla zastrašena mým krvelačným pohledem. Mou zlostí.

„Yoshimitsu, co se děje?“ Vyjukla zpoza dveří Emi, bez jakékoli reakce. „T-to nic. Vše je v pořádku. Chikako mi jen přinesla trochu teplého čaje.“ Naštěstí, její zděšení nebylo k nalezení. Jak by taky mohlo?

„Slyšela jsem hluk, tak mě napadlo, jestli se ti nic nestalo…“ Hledala důvod k neobyčejnému povyku a hluku. Udělám vše pro to, aby si nevšimla. Udělám vše pro to, aby to nemusela vidět.

„Vážně se nic neděje. Jen se nám rozbil hrneček.“ Pokračoval jsem v neškodné lži. Nedovolím, abych se jí přestal jevit jako dobrý bratr.

„Jsou tu střepy?“

„Nějaké tu jsou, ale Chikako je uklidí. Můžeš jít do svého pokoje.“

„Dobře. Buď opatrný. Hlavně se neřízni.“ Strachovala se mých slov. Kdyby tak věděla.

Perleťově bílé šaty, po kolena, se mihly a zmizeli za dveřmi, již bez skel. Ani jsem se neobtěžoval se otočit, jen vědomě přihlížet rudé tekutině a špinavému příboru. „Utři tu krev a odnes ten čaj. Nechci ho.“ Přikázal jsem a opustil pokoj. Obezřetně jsem scházel široké, vysoké schody, které byly obohaceny šedým kobercem a růžemi obmotanými kolem zábradlí. Uprostřed chodby mě zastavila myšlenka na nedochvilnou návštěvu a donutila mě se zhluboka nadechnout.

Rozhodnutě jsem se rozběhl k hlavnímu vchodu a přešel zelený dvůr, ponechán na pospas zahradnici.

„Nesnáším je!“ Utrhl jsem větývku z růžového keře a zahodil jí na trávník. „Nepotřebuju žádnou chůvu!“

Ještě stále jsem vydýchával svou zlost a poměrně drasticky ji trhal na malé kousíčky.

Se snahou uvolnit své napjetí jsem pokračoval po úzké štěrkové cestě až k vysokému živému plotu a své milované rostlině. Mléčně bílé až narůžovělé květy vzrostlé sakury se hromadily v malých hromádkách pod korunou a zelený trávník byl tak pohlcen velkým nadýchaným oblakem třešňových květů. Poklekl jsem do růžového moře a otrhával seschlou kůru z kmene, který neskrýval svou zranitelnost.

Vyzvedl jsem svůj pohled k zatažené obloze a skrze hustou korunu sledoval poslední střípky čistě modré barvy.

„Vyhraju někdy?“

***

Promoklé oblečení tížilo mé, fungování neschopné, svědomí a špinavá dešťová voda tlačila na křehké srdce. Jako z porcelánu…

Došoural jsem se ke schodišti a snažil se při houpavé chůzi nezakopnout o koberec. Ve svém pokoji jsem se převlékl do suchého oblečení a mokré hodil do košíku se špinavým prádlem, se kterým chodila Chikako každý den do prádelny. Byl jsem zachycen v pavučině svých myšlenek a snažil se, jako moucha bez mozku, vyprostit z lepkavé pasti pryč. Hodil jsem sebou na postel a vyhlížel svou, již očekávanou, touhu po nedostatečném spánku. Naneštěstí, nejspíš jí ujel vlak a mě tahle hra na časovou ztrátu přestávala bavit.

Při mé opakované duševní nespokojenosti, mě přerušil dupot. Byl těžší, a hlubší než ten, co jsem znal. Nesl váhu dospělého muže. Poté pokračovalo silné zaklepání a má široká lhostejnost.

„Dále.“ Reagoval jsem po chvilce rozmýšlení.

Nic. Jen ticho.

„Říkal jsem dále.“ Podrážděně jsem se zvedl z postele a s prásknutím otevřel dveře z dubového dřeva. Za nimi, nečekaně, stál poměrně starší muž. Vysoký, s výraznými mimickými svaly a šedinami v hořce čokoládových vlasech. Jeho vzhled nebyl nijak nápadný, pouze ztrácel jiskru zajímavosti.

„Yoshimitsu- kun? Já jsem Iwasaki Nobu, tvůj nový pečovatel.“ Řekl se zaujetím k mému vzhledu. Podíval jsem se do jeho plných dlaní a pak zpátky k jeho obličeji.

„Nesnáším růže.“ Upozornil jsem na květiny v jeho levé ruce a zkoumavě nahlížel do taštičky v té pravé. „Omlouvám se. To jsem nevěděl.“

„Můžeš je dát mojí sestře. Jistě už jsi ji potkal.“ Nadhodil jsem přizpůsobitelný návrh pro využití nechtěného dárku.

„Přišlo mi hloupé kupovat květiny pro dospívajícího chlapce.“

„Ale přesto si je koupil.“ Začal jsem se svými slovními útoky. „Máš pravdu. Zřejmě jsem se nechal unést řečmi tvé matky.“ Snažil se udržet oba předměty pevně v rukou. Tak aby nespadly.

Uvědoměle jsem nechal svůj pohled dopadnout k jeho nezutým botám a pokračoval až ke koženému opasku. „Mé matce nevěř. Nic o mně neví.“

„Dobře. Dám na tvou radu.“ Usmál se, se vším, co v tu chvíli měl a bez strádání.

Dětinsky jsem přímo vyhledával pravdu ukrývající se v papírové tašce a ztrácel počet možností. Kdybych chtěl, taška už by dávno patřila mým dlaním. Ale jak už jsem řekl. Jen kdybych chtěl.