Cestou zpět vládla v autě trochu napjatá atmosféra. Daniel se soustředil na řízení a já tiše přemýšlel nad vším, co mi svěřil. To o smrti jeho otce i to o své ztrátě řeči a možné ač mlhavé naději, že by třeba jednoho dne mohl opět promluvit. Dost jsem přemítal nad tím, jestli je to opravdu možné, aby i po tolika letech mohl ten blok překonat. Představa, jak bychom si povídali, bez toho aniž by máchal rukama, nebo cvakal slova do mobilu, byla opravdu krásná. Dozvědět se jaký by měl vlastně hlas, jak by zněla všechna ta psaná slova, nebo jak by mi šeptal nemravnosti. To všechno se zdálo opravdu lákavé, přesto jsem si zakázal upínat se na tuhle představu. Propadl jsem mu přece, i bez slov, takže mi nezáleží na tom, zda bude nebo nebude mluvit.

 

Jakmile jsme vystoupili před činžákem z auta, jako kdyby to napějí povolilo. Daniel mě vzal s úsměvem za ruku, a když jsme se ocitli v suterénu činžovního domu, kde bylo sotva vidět i za slunečného dne, objal mě tak silně až jsem si chvíli myslel, že mě chce vmáčknout do sebe. Pak sevření povolil a políbil mě. Následně mě pustil úplně a nechal omámeně stát za sebou. V půli prvního schodiště se na mě otočil a pobídl mě, abych ho dohnal. Neotálel jsem a zdolával schody za ním.

 

Lia nám připravila oběd a já začal žárlit na její kuchařské umění. Napadlo mě, že bych se od ní mohl něco přiučit a Danyho tak později překvapit, ale veškeré tyhle myšlenky přerušilo jejich gestikulované dohadování, kterému jsem samozřejmě nerozuměl.

O čem se to vlastně bavili, mi došlo až po obědě, kdy na mě oba nastoupili v plné polní a já tak prožil tři nekonečně dlouhé hodiny domácí lekce znakového jazyka.

„A co když se to nenaučím? Co pak? Necháš si k ruce doživotně přišít mobil?“ drčel jsem směrem k Danielovi, když Lia odešla uvařit kávu. Prý všichni potřebujeme vzpruhu, protože mě nenechají být, dokud se nebudu schopný alespoň pár gesty představit.

„Pro tebe cokoliv,“ podával mi Daniel mobil. „Ale chce to praxi. Čím víc to budeš používat, tím lépe ti to půjde. Navíc, tak špatné to není. Můžeme cvičit každou chvíli spolu.“

„Já vím, jen toho je opravdu dost. Nevím, co se naučit dřív,“ povzdechl jsem si. Začínal jsem být dost nejistý. Ne, že bych byl zas až tak neschopný, ale všechno se mi pletlo. Navíc mě ruce neposlouchaly a tak polovina mých gest vypadala, jako kdybych měl jakýsi záchvat.

„To, že ti gesta nepůjdou, není zase tak strašný, chce to trochu cviku. Navíc ty jim hlavně potřebuješ rozumět. Na Daniela můžeš normálně mluvit, o sluch naštěstí nepřišel,“ vrátila se Lia s šálkem kávy pro každého. „I když matka tvrdí něco jiného,“ dodala k tomu šeptem, což jsme nejspíš ani jeden neměli slyšet.

 

Potom jsme od mého učení přešli k normálnímu rozhovoru. Padlo toho spoustu a většinou takové ty klasické věci o rodině, škole, zážitcích a tak podobně. Lia chtěla vědět něco o vysoké a proč jsem ji vlastně nedodělal, ale na to jsem jí řekl jen pár drobností, a že mě to nebavilo. Když Dany rozdělal láhev vína a nalil každému sklenku, hovor se stočil k tématům, jako jsou vztahy. Padlo dost vtipných poznámek na Párkův účet, načež se Lia málem polila a její hlasitý smích probudil spící kuličku v rohu gauče. Daniel pak pejska vzal do náruče a odešel s ním ven na krátkou procházku.

Jen co za Danym klaply dveře vrhl jsem se k Lie blíž a začali jsme se spiklenecky bavit spolu. Poprosil jsem jí o lekce vaření. Moje neschopnost ji očividně nepřekvapila, a proto s radostí souhlasila a pozvala mě k nim domů. I když mě vidina setkání s paní Langovou dost děsila, tak jsem byl rozhodnutý, že se tam ukážu. Už jen kvůli tomu překvapit Daniela.

Pak na mě Lia nastoupila s celým arzenálem osobních otázek. Od prvního sexu, přes mé narozeniny až po velikost trenek. Na to jsem samozřejmě neodpověděl a chvílema se docela červenal. Nakonec jsem z ní ale vytáhl, kdy má zase Daniel narozeniny. Dost mě pobavilo, že je má ve stejný den, jako slaví svátek, tedy sedmnáctého prosince, ale taky jsem ho částečně litoval. Chudák je ochuzený o jednu oslavu.

„Co by tak Danymu udělalo radost?“ zeptal jsem se Lii. Otázka ji dost zaskočila, ale po krátkém přemýšlení z ní vypadlo: „Dej mu sebe.“

„Ale vždyť mě má! Copak se mu můžu dát ještě víc? Má mě kdykoliv si zamane a já už ho víc snad ani milovat nemůžu,“ po těch slovech jsem dopil svou sklenici. Následně jsem se podíval na Liu, která se culila jako sluníčko a očička jí zářila jak malému dítěti před vánočním stromečkem.

„Proč se tak tváříš?“ zíral jsem na ní a bál se, že jsem řekl něco vtipného, nebo spíše trapného.

„No, jen, že jsi řekl, že bráchu miluješ,“ odpověděla a zatvářila se jako, že to vlastně nic tak zvláštního není. „Ale tak mě napadá, jestli to vůbec Danda ví,“ dodala a sáhla po své sklenici.

Její slova mi chvíli zněla v hlavě a až pak jsem cítil silnou horkost deroucí se mi do tváře.

„No tak nějak jako přímo jsem mu to asi jako neřekl, no,“ vykoktal jsem větu, jež postrádala rozumné uspořádání slov. Hlavou mi totiž běželo, že jsem to vlastně nikdy nikomu neřekl. Navíc ani nevím kdy je na to vhodná příležitost.

„Zajímavé,“ zatvářila se Lia na oko zamyšleně. Následovala chvíle ticha, kterou přerušilo tlumené bouchnutí dveří. Pak se do pokoje vřítil malý pes a za ním vešel Daniel. Usmíval se a posadil se vedle mě. Natáhl se pro pusu a pak pro svou sklenku, ze které upil. Zkoumavě jsem se na něj díval a přemýšlel, jestli mě náhodou neslyšel, protože mi přišlo, že se tváří až nepřiměřeně. Po chvíli jsem to však pustil z hlavy, alespoň prozatím.

Po další skleničce vína a povídání jsem už pomalu usínal. Odešel jsem proto do koupelny se slovy, že projdu sprchou a půjdu spát. Lia mi popřála dobrou noc a pak se o něčem začala bavit s Danym.

Když jsem vylezl ze sprchy Daniel chystal Lie gauč aby na něm mohla přespat. Ještě jednou jsem jí popřál dobrou noc a zalezl do ložnice. Uvelebil jsem se na posteli a čekal na Danyho.

„Zítra si uděláme výlet a odvezeme Liu domů,“ podával mi Daniel telefon, aby se mohl svléknout.

„Dobře,“ hlesl jsem odpověď. Až po chvíli mi to došlo. „Počkej, jako i já?“ vystřelil jsem do sedu. Daniel přikývl a lehl si vedle mě na postel.

„Dobře,“ hlesl jsem a zase se položil do peřin. Nechtěl jsem mu říct, že jet nechci, že se zrovna teď netoužím potkat s jeho matkou, ale nedokázal jsem odolávat jeho doteku. Všechny myšlenky i protesty se totiž rozpouštěli jen, co letmo přeběhl prsty po mém stehně vzhůru.

„Dany,“ zasténal jsem tiše a instinktivně se k němu přitiskl blíž. Stačila chvíle a od něžného oždibování rtů jsme přešli v hluboké, chtíčem prosycené polibky.

Opět jsem zasténal, ale tentokrát o něco hlasitěji a hned mi na puse přistála jeho volná ruka. Druhou mě stiskl naběhlý úd. Začal jej zpracovávat. Zesiloval a povoloval stisk dlaně, střídal rychlost a do toho si jazykem pohrával s jednou z mých bradavek. Šílel jsem z něj. Své sténání jsem utlumil na naprosté minimum a svůj horký dech dusil do jeho dlaně. Tu po chvilce odtáhl a přisál se k mým lehce napuchlým rtům.

„Dany prosím, slibuju, že budu potichu a Liu nevzbudím,“ zaškemral jsem a převalil ho na záda. Neprotestoval a já se tak na něj obkročmo vyhoupl. Daniel stále svíral můj penis a palcem přejížděl po jeho špičce. Očima jsem žadonil a tělem se otíral o to jeho. „Moc prosím,“ vrtěl jsem se na jeho klíně. Boule pode mnou se zvětšovala a já se tak o ni provokativně otíral. Tušil jsem, že mu v penise musí bolestivě pulzovat, jak se dožadovala pozornosti.

Daniel byl schopný jen přikývnout. Sám bych nadšením povyskočil, kdybych se nesoustředil na potlačení přicházejícího orgasmu. Jednou rukou jsem se zapřel o Danielovo rameno, a dvěma prsty druhé ruky mu přeběhl přes rty. On je pootevřel a já jimi vnikl do jeho horkých úst. Sál je a pořádně je naslinil. Do toho jsem přirážel proti jeho ruce a cítil, jak sám zadržuju dech, protože se příval rozkoše už nedal potlačit.

Těsně před vrcholem, mé prsty opustily jeho horká ústa a já si je navedl ke vstupu do svého těla. Jedním jsem vnikl dovnitř, po sotva znatelné chvíli přidal druhý, a když Daniel zesílil stisk své dlaně, já tiše vyhekl. Jeho břicho zkropila sprška spermatu a já na chvíli zavřel oči. Čelem jsem se opřel o jeho hruď a nechal doznít prožitý orgasmus. V duchu jsem Daniela proklínal za nenechavé ruce, protože mi právě po stehnech přejížděl nahoru a dolu dlaněmi, což způsobovalo škubání v ochabujících slabinách.

„Danieli,“ otevřel jsem oči a naklonil se pro polibek, „jednou mě opravdu zničíš.“ Nahmatal jsem jeho vztyčený penis a navedl si jej k lehce povolené dírce. Pak jsem jej pomalu zasunul do svého těla a nakonec dosedl. Měl jsem co dělat abych potlačil nutkání vykřiknout blahem. Pomalu jsem se zvedl a opět dosedl. Teplo se mi rozlévalo tělem a otupovalo mou mysl. Daniel mě chytl za boky a pomáhal mi s pohyby. Můj penis se probral opět k životu a jen co si toho Daniel všiml, promnul jeho špičku.

„Ne-e,“ nadechl jsem se trhaně a čelem se opřel o jeho rameno. „Prosím, nedělej to,“ šeptal jsem mu do ucha a na chvíli v pohybech přestal. Danielova ruka opustila můj klín a vrátila se na můj bok. Následně putovala na má záda a pomalu sjížděla po bederní páteři, až ke kostrči na jejíž špičku zatlačil ukazováčkem.

„Ach, bože,“ vydechl jsem a prohnul se v zádech jako luk. Daniel do mě přirazil, až se mi zatmělo před očima. Pak se i semnou převrátil a já se tak ocitl na zádech. Vše následující se odehrálo velice rychle. Dany ze mě vystoupil a znova mě přetočil. Tak, že jsem ležel na břiše a zadek měl vyšpulený jeho směrem. Pleskl mě přes něj a já jen tak tak vyjeknutí utlumil zabořením hlavy do polštáře. Ucítil jsem tlak a Danyho velikost se tlačila dovnitř. Dech se mi zadrhl v hrdle a pak si jen pamatuju, jak se do mě opakovaně noří a zase vystupuje, jak jeho ruce bloudí po mém těle a jak pár tahy povolují napětí soustředěné v mém klíně. Po chvíli jsem zaslechl i Danielovo vyheknutím, které znamenalo, že je též na vrcholu blaha. Svalil jsem se na bok a z posledních sil vyhledal jeho horké tělo. Daniel přes nás přehodil deku a políbil mě do vlasů. Vyčerpaní jsme usnuli.

 

Následujícího rána jsem se probudil jako první. Daniel klidně oddechoval a já tak mohl v šeru pozorovat jeho spící tvář. Vypadal tak uvolněně. Nakonec jsem ho ale pohladil po tváři, kterou jsem začal zasypávat polibky. Šeptal jsem cosi o ránu, že by měl vstávat, nebo to něžné buzení utnu. Na to se zavrtěl a otevřel jedno oko. Pak ho zase zavřel a otočil se ke mně zády.

„Dany,“ zašeptal jsem a po zádech slíbával cestičku až k jeho zadečku. Do pravé půlky jsem mu uštědřil kousanec. Daniel sebou škubnul a rukou pohladil napadané místo. Věnoval mi ublížený pohled.

„No, co? Jsi k nakousnutí!“ zasmál jsem se a skočil po něm. On mě však odstrčil a zvedl se z postele. Točil se před zrcadlem dokola, dokud nenašel zarudlý otisk mých zubů. Hodil po mě naštvaný výraz, ale následně ho změnil na ďábelský škleb. Sotva jsem se rozkoukal, byl jsem jeho vahou přišpendlený k posteli a cítil, jak se mi jeho zuby zarývají do kůže na krku. Sykl jsem, ale vydržel to. Věděl jsem, že je to odplata.

„Au,“ hlesl jsem a bojovně vystrčil bradu, když své dílo dokonal. Danymu se zalesklo v očích, sklonil se k mé bradavce. Olízl ji, pak na vlhkou stopu foukl a následně kolem ní zůstal další otisk zubů. Já zasténal a při tomhle bolestivém aktu propnul své tělo.

 

Po chvilce řádění a pár dalších bolestivých stopách mě konečně pustil ze svého sevření. Lapal jsem po dechu a pomalu se zotavoval. Daniel se nade mě naklonil a s nevinným úsměvem mi jeho oči přály dobré ráno. Pak mi věnoval polibek a vstal z rozválených peřin.

 

Bytem se linula vůně ranní kávy a míchaných vajec, když jsem vylezl ze sprchy. Malej pes se opět dožadoval pozornosti a Lia něco v kuchyni vyprávěla Danymu.

„Dobré ráno,“ pozdravil jsem ji a usadil se na volnou židli. Lia pozdrav oplatila a pak dál pokračovala ve vyprávění nějakého zážitku ze školy.

 

Kolem jedenácté jsme vyrazili na cestu. Lia se s bílou kuličkou chlupů usadila na zadní sedadlo, i když jsem jí nabídl místo spolujezdce. Měl jsem totiž původně v plánu soustředit nervózně se třesoucí ruce na hlazení srsti pejska. V žaludku se mi hned po snídani usadil obrovský balvan a představa setkání s Danyho matkou, mi nepřišla ani trochu příjemná.

„Jak se vlastně jmenuje ten pes?“ otočil jsem se na Liu, která se snažila psa držet v klidu.

„To jsem vám neřekla?“ zarazila se, „Tady tohle je prosím Dumpling of Love. Hezký jméno, co?“ Lia se tvářila, jak když drží v ruce kus špinavýho hadru. „Ale obvykle na něj řvu jen Knedle. Ale podle toho jak pokaždé přiběhne a vrtí ocáskem, tak mu to moc nevadí,“ zubila se a cuchala bílou naježenou srst štěněti.

„Takže je to prostě knedlík,“ zasmál jsem se a pak se podíval na Daniela. Soustředil se na řízení, ale na rtech mu hrálo pobavení.

 

Cesta uběhla rychle a při rozhovoru s Liou jsem se dost uvolnil. Když však Daniel projížděl ulicí k domu jeho matky a následně parkoval, nervozita zesílila. Bylo to pro mě o mnoho horší než při první návštěvě, jelikož jsem věděl, že tu nejsem vítán.

„Tak já počkám v autě,“ pípnul jsem a zavrtal se do sedačky ještě víc. Lia už byla dávno z auta a kráčela s Knedlíkem k domu.

Daniel se ke mně otočil a ruku mi položil na stehno. Druhou psal něco do mobilu.

„Bude to chvíle. Jen pozdravíme, nemusíme si dávat ani ten oběd a hned pojedeme, ano? Slibuju,“ otočil ke mně displej. Bylo mi až trapně, jak se kvůli mně musí omezovat.

„Dany, já nechci, abys je kvůli mně zanedbával. Klidně si dej oběd, ale já tu počkám, nevadí mi to,“ vydechl jsem, ale nedokázal jsem se na něj podívat.

„Robe, já tě nechci nutit a už vůbec nechci, aby sis myslel, že je zanedbávám kvůli tobě. Jen pozdravíme a půjdeme, slibuji. Lia to pochopí a na matčině názoru nesejde,“ četl jsem další zprávu.

„Tak dobře,“ přinutil jsem se pohlédnout do těch ocelových očí. Vyplašeně jsem se usmál, ale byl jsem celý stažený v křeči. Nebyl jsem připravený čelit dalším bodavým slovům paní Langové.

 

Jen co jsme vešli do chodby, byly slyšet hlasy z kuchyně. Lii a jeden mužský. Podle přízvuku jsem hádal, že se baví s otcem.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem, když jsme s Danielem vešli.

„Dobrý den, Robe!“ zvedl překvapeně obočí Franz, „Vítejte, dlouho jsme se neviděli.“ Zvedl se, přistoupil až k nám a s úsměvem mi podával ruku.

„Rád vás vidím,“ hlesl jsem a pokusil se o úsměv. Snad se povedlo.

Pak se věnoval Danielovi. Ten s ním prohodil pár gest, z čehož jsem rozuměl jen „matka“, „doma“, „hádka“ a „promiň“. Franz nad tím jen mávl rukou a následně se zeptal, zda se zdržíme na oběd. Daniel odmítl a začal se loučit. Postřehl jsem, že se Lia tváří velmi sklesle, načež jsem jí posunky naznačil, ať mi večer zavolá, že jí všechno vysvětlím. Včera jsme si totiž vyměnili čísla, doufal jsem, že by mi mohla poradit s narozeninovým dárkem pro Daniela.

Když jsme se s oběma rozloučili a nasedali do auta. Spadl ze mě obrovský šutr. Zjištění, že paní Langová není doma a já jí tak ještě nemusím čelit, mi přišlo jako spása.

Daniel si všiml mé úlevy a položil mi ruku na stehno, ale nepodíval se na mě.

„Promiň mi to. Potřebuju jen trochu času, abych si zvykl na to, že mě prostě nemá ráda,“ řekl jsem tiše a položil svou dlaň na jeho. Daniel jen přikývl.

 

 

Cestou zpět jsme se stavili na jídlo v jedné hospůdce a pak už nám zbytek neděle utekl jako voda. Pondělní ráno přišlo mrazivé s prvním sněhem. Daniel musel škrábat auto, takže vycházel o pět minut dříve. Já měl úkol pořádně zamknout byt, a když jsem usedl do zahřátého auta, snažit se neusnout.

V práci se čas hnal také závratnou rychlostí kupředu a tak, když jsem došel po několika dlouhých dnech zase k sobě do bytu, přišlo mi, že se zase najednou zastavil. Bylo nezvyklé být zase sám a u sebe doma. U Danyho jsem si opravdu rychle zvykl a choval se tam jako ve vlastním. Navíc, jak se mi čas o samotě vlekl, šel jsem spát nezvykle brzo, takže jsem se následující ráno probral ještě před budíkem.

Bylo úterý a já měl odpoledne absolvovat první lekci znakovky v kolektivu lidí. V práci jsem to úplně vypustil, ale když jsem před půl čtvrtou zahlédl Daniela, jak zachumlaný v kabátě čeká před kavárnou, stáhl se mi žaludek. Cítil jsem se psychicky absolutně nepřipravený.

„Buď v klidu. Každý nějak začínal, navíc ti nikdo nic neudělá, když ti to nepůjde hned,“ uklidňoval mě Daniel cestou k budově, kde sídlila jeho firma.

„Já z toho mám ale fakt strach. Co, když budu znakovat něco nemístného, aniž bych věděl, co vlastně znakuju? Nebo, co když …“ Daniel mě umlčel tím, že se zastavil, postavil se přede mě a zadíval se mi hluboce do očí. Pak se usmál, dal mi pusu a naznačil mi, že mám být ticho.

Dal se opět do chůze a během ní mi podal telefon.

„Jsi přirozený talent, nemáš se čeho bát :),“ četl jsem povzbudivá slova, která mě nepatrně uklidnila. I když teda pochybuju, že přirozený talent na znakový jazyk existuje.

„Já jen aby ses za mě nakonec nestyděl,“ huhlal jsem si pro sebe a nechal ho, aby mi otevřel prosklené vchodové dveře do třípatrové budovy, která vypadala na něco mezi školou a kancelářským komplexem.

Daniel automaticky zamířil do druhého patra, kde jsou učebny a konferenční sály. Už v neděli odpoledne mi popsal celou budovu včetně požárního schodiště a únikových východů, takže jsem měl docela přehled. Samozřejmě mě ale nejvíc zajímalo, kde má kancelář.  Na to mi jen sdělil, že mě tam vezme až příště. Má prý nepořádek a bude bezpečnější mi ji ukázat, když nebude mít tolik rozdělané práce. Bylo mi jasné, co tím myslí. Obě nám totiž na mysl přišly ty stejné zvrhlé myšlenky, a to rozhodně nevěstilo nic dobrého, hlavně pro důležité dokumenty rozhozené na stole.

Nakonec jsme se ale zastavili před otevřenými dveřmi do učebny, ze které se linul tichý ženský hlas.

„Jsou to fajn lidi. A o tolik napřed zase nejsou,“ četl jsem poslední Danielova slova, než jsme vešli dovnitř.