Kapitola 13

„Prosím, vaše káva. A tady něco pro vaši malou princeznu,“ mrknu na mladé manžele Derrisovi s malou dcerkou.

„Děkujeme!“ usměje se na mě paní Derrisová.

Pan Derris se na mě zářivě usměje. Oba si pamatuju ještě ze školy. Felix Derris chodil o 2 ročníky výš než já. A Herriet Derrisová za svobodna Sampsonová se mnou chodila do třídy. Nebylí jsme sice přátelé, přestože to byla milá a hodná holka. Pobrukujíc si náhodnou melodii odtančím za výčep.

„Teda, klidně bys mohl v létě nahradit slunce,“ zasměje se Rodger.

Věnuju mu tisíciwattový úsměv.

„Radši mi natoč trochu limonády, prosím,“ zakroutí nade mnou hlavou.

S úsměvem vezmu sklenici a natočím do ní limonádu, kterou podám Rodgerovi. Ten poděkuje a zmizí v kuchyni. Rozhlédnu se po lokále a všimnu si nového hosta. Popadnu jídelní lístek a zamířím k němu.

„Dobrý den!“ pozdravím.

„Dobrý! Tohle můžete zase odnést. Dám si jen minerálku s citronem,“ řekne muž.

„Ehm dobře,“ řeknu zaskočeně.

Otočím se a dojdu k výčepu. Vezmu tác a dám na něj skleničku, z malé ledničky pod výčepem vyndám plátek citronu a dám ho do skleničky. Poté z chlaďáku vyndám lahev minerálky a otvírákem ji otevřu. Dám lahev na tác a celé to odnesu danému hostu.

„Tady to máte,“ usměju se na něj nervózně.

Ten chlap mě znervózňuje. Nejspíš to bude tím, jak mě propaluje pohledem svých šedých očí. Nebo tím, jak mu světle hnědé polodlouhé vlasy spadají do tváře. Navíc je celý v černém. Vezmu tác a vrátím se za výčep.

„Půjdu na chvilku za tebou. V tý kuchyni je strašná nuda,“ přijde Rodger a usadí se na židli za výčepem.

„Jo, dobře,“ přikývnu.

„Dneska je tady nějak mrtvo,“ poznamená Rodger.

„To tedy ano. Ale třeba se to ještě zlepší,“ řeknu.

„O tom pochybuju. Přeci jen za dvě hodiny zavíráme,“ řekne Rodger.

„Hm, taky pravda. Ty Rodgere, neznáš tamhletoho chlápka?“ zeptám se a nenápadně pohodím hlavou ke znervózňujícímu muži.

„Neznám. Místní to rozhodně není,“ zamračí se Rodger.

„A nemůže to být příbuzný někoho z vesnice?“ zeptám se.

„To určitě ne. Tohle je malá vesnička a kdyby to byl něčí příbuzný, tak by to tady všichni věděli. Ale to víš přece sám. A tohoto muže jsem tady nikdy neviděl. To vím jistě,“ řekne Rodger.

„Tak kdo to může být?“ zamračím se.

„Možná jen projíždí,“ nadhodí Rodger.

„Možná,“ přikývnu.

Nato vezmu tužku a bloček a vydám se k rodině Derrisových.

„Všechno v pořádku?“ otážu se.

„Ano, děkujeme,“ usměje se na mě Herriet Derrisová.

„Dobrá. Dáte si ještě něco?“ oplatím úsměv.

„Už nic, děkujeme! Zaplatíme,“ řekne Felix Derris.

„Hned vám přinesu účet,“ přikývnu.

Sesbírám špinavé nádobí a odejdu za výčep. Odložím nádobí a u pokladny vytisknu účtenku, kterou okamžitě zanesu k Derrisovým.

„Tady je účet,“ podám účtenku Felixovi Derrisovi.

„Tatí, já zaplatím,“ ozve se asi čtyřletá holčička.

Všechny nás to pobaví. Felix Derris vyndá z peněženky peníze a podá je své dceři.

„Plosím, tady to máte,“ řekne holčička a podá mi peníze.

„Děkuji, a ještě vydržte. Ještě vám vrátím,“ usměju se na ni.

„Řekni to je dobrý,“ usměje se Herriet Derrisová.

„To je doblý,“ řekne holčička.

„Ó, tak to vám moc děkuji, slečno!“ řeknu s úsměvem.

Rozloučím se s nimi a odejdu za výčep.

„Ta malá je roztomilá, co?“ zasměje se Rodger.

„To ano,“ přikývnu.

                                                                                                                                           ***

„Je mi líto pane ale už zavíráme,“ přejdu k poslednímu hostu.

Oním hostem není nikdo jiný než ten podivný mě znervózňující chlápek.

„Jistě. Přineste mi účet,“ přikývne.

Beze slova mu podám účtenku, kterou jsem si již vytiskl. Host přejede účtenku pohledem a podá mi příslušný obnos.

„Děkuji!“ řeknu.

„Nemáte zač! A mimochodem, jako ženatý muž byste si měl dávat pozor na to s kým se stýkáte,“ řekne, načež popadne bundu a zmizí.

Zůstanu stát jako opařený. Co to mělo znamenat? Kdo byl ten muž? Co tím myslel? Zatřesu hlavou a jdu do kuchyně.

„Jessie, co se stalo?“ přejde ke Rodger.

Zhluboka se nadechnu a převyprávím Rodgerovi celou příhodu.

„Ten chlap se mi už od začátku moc nezdál. Takhle ti vyhrožovat. Možná bys to měl nahlásit na policii,“ zamračí se Rodger.

„A co jim řeknu? Že do hospody přišel neznámý chlápek, který mi řekl, že si mám dávat pozor na to s kým se stýkám? To ne, ještě by si mysleli, že v něčem jedu a nakonec bych měl problémy já,“ zakroutím hlavou.

„Jak myslíš, ale tohle se mi nelíbí,“ řekne Rodger.

„Ani mě ne,“ řeknu.

Oba zmlkneme a vezmeme prostředky na úklid a pustíme se do úklidu. Stále musím myslet na toho chlapa a na to co mi řekl. Jak vůbec věděl, že jsem ženatý? Prsten jsem sundal, když jsem od Marcuse utekl k Jeffreymu. A na potkání to nevykládám. Možná něco zaslechl od místních, ale ti o tom také moc nemluví. Povzdechnu si.

„Ahoj! Dnes jdu pozdě. Omlouvám se!“ ozve se za mnou Frederick.

„Ahoj!“ otočím se k němu.

Frederick mě jemně přitiskne k sobě a políbí mě.

„Co se děje?“ odtáhne se.

Naprázdno polknu. Jak to poznal?

„Nic,“ špitnu a uhnu očima.

Frederick si povzdechne a za bradu mi jemně zvedne hlavu.

„Jessie, nelži mi, ano? Známe se v podstatě od dětství a poznám na tobě, že se něco děje,“ řekne.

„Byl tady nějakej divnej chlap a vyhrožoval mu,“ ozve se Rodger, stojící mezi dveřmi do kuchyně a opírající se o futra.

„Cože?“ Frederick ztuhne.

„Neřekl bych, že vyhrožoval,“ zakroutím hlavou.

„Jessie, takové věci nemůžeš brát na lehkou váhu. Co ti řekl?“ zahledí se na mě Frederick.

„Řekl mi, že jako ženatý muž bych si měl dávat pozor na to s kým se stýkám. Nebo něco v tom smyslu. Ale určitě o nic nejde. Třeba je to někdo, kdo neschvaluje rozvody nebo nemanželské vztahy. Amerika je přece plná podobných lidí,“ snažím se Fredericka a potažmo i sebe uchlácholit.

„Jo, nebo to taky může být nájemný vrah,“ zavrčí Frederick.

„Ale prosímtě. Nejsem celebrita ani politik. Prostě nikdo důležitý, tak kdo by plýtval penězi na to, aby na mě poslal nájemného vraha,“ zasměju se.

„Kdo? Třeba tvůj manžel,“ vyštěkne Frederick, pustí mě a chodí sem tam.

Úsměv mi zmrzne na rtech. To mě nenapadlo. Ale Marcus by něčeho takového schopný nebyl. Tím jsem si jistý. Ano, bil mě, urážel, ponižoval a znásilňoval, ale vražda? To je něco úplně jiného.

„To by neudělal,“ zakroutím hlavou.

Frederick si odfrkne.

„Odteď budeš pod dozorem. Budou u tebe tví rodiče, já nebo někdo z party. Ale sám už nikam nepůjdeš,“ řekne Frederick.

Vytřeštím oči a zalapám po dechu a strnu. Pod dozorem? To myslí vážně?

„Neber si to osobně. Nechci tě omezovat. Chci jen abys byl v bezpečí. Je to jen dočasné. Jakmile si budeme jistí, že se nic neděje a že jsi v bezpečí, tak toho samozřejmě necháme,“ vezme mě Frederick jemně za ruce.

„Tak dobře. Ale určitě o nic nejde,“ pohlédnu na něj.

„To doufám,“ povzdechne si Frederick.

Vymaním se z Frederickova sevření a dokončím úklid. Rodger se mezitím tiše vytratí. Jakmile mám uklizeno, obleču si bundu, pozhasínám, pozamykám a v doprovodu Fredericka jdeme domů.

„Dneska počkám, až budeš uvnitř,“ řekne Frederick, když dojdeme ke mně domů.

„Dobře. A zítra mám volno, tak se můžeme sejít celá parta i s našimi dětmi,“ usměju se na něj.

„To zní fajn. Napíšu ostatním a zítra odpoledne se klidně můžeme sejít,“ oplatí mi Frederick úsměv a trošku se uvolní.

„Fajn, tak zítra,“ odsouhlasím.

„Výborně. Ale teď už dobrou noc!“ políbí mě.

„Dobrou noc!“ vydechnu, když rozpojíme naše rty.

Frederick mě ještě políbí na čelo a pustí mě. Otočím se a jdu do domu. U dveří se ještě ohlédnu. S úsměvem Frederickovi zamávám. Uvidím jak Frederick zvedne ruku a mávnutí mi oplatí. Poté se už za sebou zavřu dveře. Co mě překvapí je, že všude je tma a ticho, jen v kuchyni se ještě svítí. Svléknu si bundu a přezuju se do pantoflí. Hned potom zamířím do kuchyně.

„Ahoj!“ pozdravím tátu, který je polovinou těla v lednici.

„Jau! Sakra!“ zakleje, když se při pokusu rychle se narovnat praští do hlavy.

„Proboha, neublížil sis?“ zeptám se.

„Ne, nic mi není. Ale tohle už mi nikdy nedělej,“ zamračí se na mě.

„Promiň!“ omluvím se.

Táta mávne rukou a znovu se sehne do lednice.

„Co tam hledáš?“ zeptám se zvědavě.

„Pivo,“ ozve se tlumeně.

„Ve dveřích,“ zasměju se.

„Aha,“ řekne táta, když se narovná a ve dveřích skutečně pivo najde.

„Jasper už spí?“ zeptám se.

„Jo, uložil jsem ho asi před hodinou,“ přikývne táta.

„Kde je máma?“ položím další otázku.

„Nebylo jí moc dobře, tak si šla taky lehnout,“ pokrčí táta rameny a zamíří i s pivem do obýváku, kde si pustí televizi.

„Co v hospodě?“ podívá se na mě.

„Dobrý,“ odpovím.

Nehodlám rodičům přidělávat zbytečné starosti.

„No nic, půjdu si lehnout. Dobrou!“ řeknu.

„Jj, dobrou!“ zabručí táta a napije se piva.

Vezmu si z pokoje pyžamo a zalezu do sprchy. Po sprše si vyfénuju vlasy a vyčistím zuby. Pak potichu vstoupím do pokoje Jaspera. Přikleknu k němu a chvilku si prohlížím jeho klidnou, spánkem uvolněnou tvářičku.

„Dobrou noc, broučku!“ zašeptám po chvíli, políbím ho na čelo a odejdu do svého pokoje.

Zalehnu do pokoje ale spánek jaksi nepřichází. Zírám do stropu a neustále si přehrávám v hlavě dnešní den. A že to byl podivný den.