Kapitola druhá... Nejstarší...

„Otravní površáci,“ hlas plný znechucení zaskřípal sálem. Sledoval pohromu před sebou. Mrtvoly tu neležely dlouho, ale pach krve už prostoupil celou místností. Osoba rozhořčeně zdupala schody.

„Jsou to lidi jako mi a bránili se,“ uklidňoval ho druhý hlas mírně a opatrně.

„Nadržuješ snad površákům Iryo?! Podívej se! Mají tu drzost sejít sem dolů a k tomu vraždit! Iryo, já jsem tak vytočený!“

„Ale notak, jsi jak děcko,“ odpověděl hlas o trochu naléhavěji.

„Je mi přes pět set let, mohl bych mít vousy až někam do ameriky a čupr efektivní ebenovou hůlku. Poletoval bych nad zemí a mluvil prorockým hlasem tak pomalu, že bys po labyrintu stihl vyskládat trať na vozíčky, než bych skončil!!“ vyletěl černovlasý chlapec a s vervou skopl mrtvolu ze schodů.

„To teoreticky mohl, ale prostě vypadáš děcko a chováš se tak a... domluvil jsem. A nekopej do mrtvol, kriste, víš jak Angy nenávidí, když něco takovýho děláš nebo tak vyvádíš.“

„Já jsem v naprostém klidu...“ chlapcův tón přecházel do nebezpečné hloubky až se Irya nervózně ošil.

„Promiň, to jsem neměl říkat. Angy to tu nevede, ty to tu vedeš. Odpusť,“ řekl smířlivě a v duchu si povzdychl. Měl důvod být tak rozlícený nad jejich ztrátou, on byl přece taky. Všichni tady dole byli jako jedna velká rodina, takový kmen, i když se ne všichni znali, dokázali se od površáků vzájemně rozlišit. Bylo to takové zvláštní pouto. Chlapec se několikrát nadechl a opět vydechl. Pohled mu opět padl na mrtvé. Semknul rty.

„Doufám, že je dole dobře zavřenej, kvalitně svázanej, a že ho to kurva bolí,“ zasyčel a pak se ohlédl na Iryu. „Jdeš dolů se mnou? Vím, že na mé mučící praktiky nejsi zvědavý ani ty,“ řekl a potřásl hlavou. Irya, vysoký, opravdu hodně vysoký muž, s bílými vlasy a dokonce i duhovkami se na něj krátce zadíval.

„Musím se ujistit, že ho nezabiješ, hned jak ho uvidíš,“ kývl, udělal dva dlouhé kroky ke dveřím a černovláskovi je přidržel než prošel. Sám ho následoval do zúženého prostoru, který po několika metrech ústil v točité schodiště mířící nahoru i dolů, z pohledu někoho postaveného na schodišti vypadalo jako dvě nekonečné spirály. Jak sestupovali níže, jejich neklid se zvyšoval. Chodili normálně na povrch, znali lidi na povrchu snad lépe než oni sami, zato sebe drželi v dokonalém utajení. Už hodně dlouho se nestalo, že by se dolů dostal člověk seshora. Velice dlouho. Chlapec se palčivě kousl do rtu. O tom, že se propadá celá jižní strana se vědělo hned od prvního záchvěvu půdy, kdy popraskalo několik hlavních jištěních a podpěr. Nikdo přitom nepochyboval o tom, že lidé, co se v těch místech potulovali, zemřeli pod ruinami nebo je zabili Eavy. Ještě, že tam jejich vymítači čmuchalů a potencionálních objevitelů města pod, byli. A pak je tu to, že neznalec labyrintu se může snadno ztratit a narazit na horší věci, než jsou slaboučké Eavy... Jakmile se chodidly dotkli podlahy provizorní věznice, veškerý klid, který nabral chlapec cestou dolů, byl tentam. Tiše zaskřípal zuby a zastavil se před jedinou, na rychlo z tlustých kokových tyčí vytvořenou celou. Ačkoliv při druhém pohledu spíš připomínala klec. Prsty mu bezděky sklouzly po chladném kovu vězení. Na židli seděl spoutaný muž, ramenatý a svalnatý, odhadem tak dva metry. Byl spoutaný tak důkladně, že z něj byla vidět pořádně jen tvář a hruď. Do černovláska se vpíjely temně modré oči. Hluboké a zároveň pronikavé, byly to oči člověka, které nic nepřehlédnou a křivdy si pamatují do konce života. Chlapec bezelstně otevřel dveře cely a vešel dovnitř. Muž ho probodával nenávistným pohledem.

„Chlapečku, víš co je za rok? V téhle zemi se na tohle už dávno nehraje,“ zasyčel pohrdavě. Černovláskovi zaškubalo v koutku. Neřekl jediné slovo, jeho kyselý výraz ale vypovídal vše. Možná byl starý, ale uvězněný v letech sedmnáctiletého, vždy jednal podle svých emocí, málokdy podle zkušeností. Významně se zahleděl za sebe. Irya si tiše povzdychl a za chvíli se už ozvalo klapnutí plechových dveří a jeho vzdalující se kroky. Na chlapcově tváři se objevil spokojený úšklebek. Pohodil hlavou ke svému zajatci, v téhle chvíli spíše hračce.

„Nenávidím površáky,“ zaznělo z jeho úst ještě znechuceněji, než nahoře. Obcházel svou kořist, jako naštvaná a hlavně hladová šelma. Zajatý muž ho ale s klidem pozoroval.

„Vědí tvoji rodiče, co provádíš?“

„Ale notak, nebudeme tu řešit pitomosti,“ zavrčel černovlásek nazpátek. „Na nějaké dětské pohrávání si, jsi jistě zapomněl hned, co jsi zabil MOJE lidi,“ hluboká nenávist z něj přímo sálala. Mužova tvář byla klidná, jeho oči pečlivě skenovaly situaci a hlava přemýšlela jak z ní ven.

„Nedostaneš se odtud v lepším stavu jak v urně jako popel,“ pomalu a výhružně chlapec vyslovil každé slovo. Smrtící divokost a zuřivost byla tak hmatatelná, že mužův sebevědomý výraz o trochu ustoupil a pak lehce znejistěl, když mu černovlásek řekl své jméno.

„Tereth...“ vydechl muž nevěřícně a konečně se zdálo, že pochopil tuhle zoufalou situaci. Zornice se mu zúžily, jak zaostřily na zbraň, která byla najednou u jeho břicha. Byla to malá, na první pohled, téměř neškodná dýka s pozlacenou rukojetí. Ale každá taková dýka, by měla v rukou kohokoliv jiného důležitost zlomenné vařečky. Ale před ním stála skutečná noční můra. Jako malé děti po nocích děsí bubáci pod postelí, lidi z celé exorcistké společnosti děsí vidina oživlé legendy. A ten démon stál teď před ním a od smrti měl opravdu daleko. Chvíli zauvažoval, jestli nebufluje, bytost před ním se nechová jako někdo, kdo žije přes půl tisíciletí. Propaloval Teretha pohledem a na chvíli měl opravdu pocit, že se stal obětí jen špatného vtipu svých kolegů, když šli ráno z hospody. Bolestně si ale uvědomoval, že nebyl nikde jinde, jen venku mezi krvežíznivými Eavami, sledoval jak jeho nejlepšímu příteli ukousli ruku, pak se všichni propadli do týhle díry a on se vzbudí přivázaný k divnému sloupu a nakonec znovu tady, svázaný tak, že nepohne ani prstem.

„Nad čím dumáš?“ prohrával si s dýkou v prstech a očividně si užíval jakýkoliv výraz, který muži přeběhl po tváři.

„Stvořil si Eavy, aby zabíjeli nahoře,“ vyjel. Tereth krátce zamrkal.

„Neblbni, kdybych to měl udělat já a ne ten primitivní blbeček ze západní části,... zařídil bych, aby vypadali stylověji. Nebo jak se tam u vás nahoře říká... víc in,“ mrkl na muže, který se rozechvěl vztekem.

„Šílíš tu ze třech mrtvejch lidí, ale chápeš, co ty bestie napáchali nahoře?! Kolik lidí zabili?! A protože je to baví?!“ štěkal na Teretha. Ten ale vypadal, že ho jeho probuzené emoce baví víc než cokoliv jiného.

„Jen přibarvuji život těm, které nemám rád... červeně,“ vyplázl na něj jazyk. Muž brunátněl zlostí, ale pak najednou ustal a zvolna vydechl. Nenávistně si Teretha měřil.

„Tak? Co mi uděláš? Hm? Rozkucháš mě tu zaživa? Poslyš takhle zblízka nevypadáš zas tak hrozivě, no spíš jak opilej puberťák, což je představa dost rozkošná a- augh!“ nůž se zabořil do jeho kůže.

„To jsi neměl řííkat,“ zasyčel mu Tereth před tváří a jejich pohledy se do sebe zabodly a nenávistně se měřily. Začal v jeho břiše pomalu kroutit dýkou a pak jejím ostřím ještě zakvedlal do stran.

„Bolí to ty smrtelnej zkurvenej červe?“ další řez projel spodním rtem. Stejně jako z první rány se ven hned vyvalila vlna krve. Labužnicky ostří olízl a sledoval jak muži cuká v tváři bolestí.

„Ale teprve jsem začal, vytrestám tě za všechny tvé urážky,“ začal nožem rozřezávat a trhat na kusy jeho vestu a hned i tričko. Nad tím, kam rána jde se nijak nepozastavoval, a tak když cáry oblečení dopadly na zem, měl muž pokrytou hruď nespočtem různě hlubokých šrámů. Pevně se držel, co se sebeovládání týkalo. Dýkou namířil do jeho třísel s úmyslem zbavit ho úplně všeho. Muž strnul. Tereth prudce vrazil ostří do látky, zabořilo se do další svaloviny. S přidušeným výkřikem se ozval další zvuk. Pro změnu teď strnul on. Zamnul rty a v ruce křečovitě sevřel dýku. Muž ho sledoval. Tereth mu teď připadal spíš jako desetiletý kluk, co se bojí, že ho máma ve dvě hodiny ráno ještě načapá u počítače. Po chvíli už to byla slabá slova, protože z jeho tváře se vytratila všechna barva a zůstal ztuhle zírat na dveře. Hrůza, která se mu odrážela v očích, působila i na něj. Pokud se tenhle ďáblík, něčeho tak šíleně bojí, asi by se měl bát taky. Pokud teda z nebe nesestoupili andělé a nesnaží se to tu spálit na popel. V duchu se té představě cynicky zachechtal a pak ztuhl, podobně jako černovlásek. Vytřeštil oči, když skutečně zahlédl několik párů obřích sněhobílých křídel. Zlehka přistály na zemi a mohutná péřová křídla se složila. Terethovi dýka vypadla z ruky. Dopadla dost blízko k němu. I když to byl jednodušší způsob, ten jeho byl rychlejší – a podstatně bolestivější, ale to mu teď nevadilo. V dlani jednoho z andělů se začala tvořit jakási bílá koule. Využil té příležitosti, kdy si ho nikdo nevšímá, napnul svaly a začal pouta trhat jen za pomoci své síly. Ale byl přesvědčený, že za tyhle rány si to Tereth odskáče, i kdyby měl přitom čelit i jim. Je zcela jasné, že tu nejspíše zemřou oba, protože andělé nepůsobili vůbec přátelsky navzdory svým krásným světlým tvářím s jemně řezanými rysy a blankytně modrým očím. Jejich výrazy spíše připomínaly zběsilé lovce, kteří konečně nalezli svou kořist. Muž naštvaně obemknul paži kolem chlapcova krku a prudkým pohybem si ho přitáhl na tělo a tím znehybnil jeho nohy.

„Takže nesmrtelný asi nebudeš,“ brouknul tiše u jeho hlavy a smrtícím stiskem ho začal dusit. O dost drobnější tělo na moment ztuhlo překvapením. Tělo osoby, které doteď vyřazovalo silou, a jako by bylo schopné zvládnout naprosto cokoliv, bylo teď jak tělo obyčejného vyděšeného chlapce. Tereth krátce zalapal po vzduchu a oslabenýma rukama ho chytil za paži a snažil se ji odtáhnout. Stisk, jako by zlomyslně ještě zesílil. Před očima se mu dělaly mžitky, přesto stále zřetelně vnímal, jak se cosi ohromného a oslepujícně bílého řítí přímo na ně. Zpanikařil. Začal překotně z posledního dechu drmolit slova v podivném cizím jazyce. Musí se odhmotnit, hned teď. Jeho vlastní slova z něj vysávala život a dávala jej do jediné šance úniku. Sevření zesílilo natolik, že měl pocit, že ještě trochu a za chvíli mu rozmačká krk. Záře se přiblížila. Neměl na vybranou, musel vynaložit dost síly, aby odhmotnil oba. Dokud se ho dotýká, jinak to nepůjde. Cítil jak do jeho těla vstoupil podivný chladivý pocit, který byl znakem toho, že se odhmotnění povedlo. Začal se soustředit na místo. Vybral okamžitě, protože bylo vlastně jedno, kam se přemístí. Sotva se držel při vědomí a náhlá ztráta velkého množství energie, kterou spotřeboval jen na své odhmotnění, stačila na několika hodinové úplné odrovnání mozku. A jakmile odpadne, bude to mít spečetěné, protože nebude sám. Proč to vůbec udělal? I tak přece zemře...

„Co to-“ usyknul muž, když si uvědomil, že se najednou nenacházejí v šeré místnosti, ale kdesi ve volném prostředí a všude okolo je tráva a nějaké příšerně páchnoucí květiny. Byl to jen moment, kdy se andělé a vše okolo co měl ve výhledu, dočista rozplynulo, výhled mu zaplnilo černo a najednou stojí tady. A na ruce mu visí bezvládné tělo. Zamračil se a pak tělo opatrně položil na zem, na záda. Zahleděl se do tváře chlapce. Trhl sebou, když místo pohledné tváře, stanul pohledem na něčem, co dřívě něco takového připomínalo. V obličeji byl bledý, až moc na původní olivovou barvu a pod očima tmavé půlkruhy. Suché bezbarvé rty měl mírně dokořán. Nedýchal. Jeho tělo leželo nehybně tak, jak ho položil na zem. „Je mrtvý,“ projelo mu myslí a pak se v něm cosi pohnulo. Je jedno, jakkoliv si to odůvodní nebo kolik už Terethovi mohlo být. Zabil dítě. I přesto, co se předtím stalo, byl voják. Když přišli Eavy, objevil pro sebe nový smysl života. Ale tohle nechtěl. Klekl si vedle těla a absolutně ignoroval vlastní rány. Hleděl na chlapcovo tělo a jeho ruka instinktivně vystřelila udělat ještě poslední, co by měla. Dvěma prsty mu zatlačil na krční tepnu. Na moment zavřel zdrceně oči a chtěl prsty odtáhnout, ale pak v něm hrklo. Ucítil slabounké tepání. Pomalé a slabé, jako by to byly už doznívající sekundy jeho života. Polknul a napřímil se nad tělo. Sám své nynejší chování nechápal, ale něco zkusit musel. Trhnutím Terethovi vyhrnul tričko. Nahmatal prsty mečovitý výběžek, pak dlaně položil přes sebe na jeho hruď a začal ji usilovně stlačovat. Připadal si pitomě, ale pokračoval bez zastávky. Ucítil prasknutí, když jedním zoufalým silnějším zatlačením povolila kost a zlomila se. Přerývavě oddechoval. Chtěl ho jen pořádně vyděsit a ne oddělat, kriste! Bezmyšlenkovitě mu zaklonil hlavu a sehl se mu ke rtům. Zacpal mu nos a za bradu přidržel otevřená ústa. Doufal, že do doby než to skutečně udělá se chlapec probudí a začně se ušklíbat tím hrozným způsobem. Zopakoval ale obě techniky dvakrát a nic se nedělo.

„Do prdele...“ ulevil si a znovu zkontroloval tep. Když ho opět nahmatal, neotálel a znovu začal se srdeční masáží.

„Kurva Terethe...“ zasyčel a znovu ho uchopil za bradu, aby učinil další marný pokus rozpohybovat jeho dýchací systém. Najednou se zarazil. Uslyšel jeden namáhavý sípavý nádech a posléze výdech. Oboje bylo nešťatně slabé, ale dech brzy nabral jistých pravidelných zvuků.

„Tery...?“ nevěděl, co ho napadlo ho oslovit takhle, ale na rtech chlapce se objevil náznak úšklebku. Víčka se mu zachvěla a pomalu se nadzvedla a odkryla šedé oči. Upřely se na nebe. Kam je až asi přenesl? Byl si akorát jistý, že je to od domova v podzemí opravdu daleko.

„Měl jsem za to, že mě prostě sejmeš...“ hlesl tiše a vypadalo to, že jen mluvit ho neskutečně vyčerpává.

„S radostí, akorát, že já děti nevraždím. U některých bohužel,“ ucedil muž nazpátek a konečně si začal všímat vlastních zranění. Ovšem jediná, kterou se chystal ošetřit byla ta na břiše. I když už rána nekrvácela, moc mu do úsměvu nebylo. Kdyby byl obyčejnej voják, byl by se tu válel v bezvědomí on. A byl si skoro jistý, že jeho společnost by se ho rozhodně ušetřit nechystala. Tereth zlostně skřivil ústa.

„Je mi pět set dvanáct let,“ řekl hněvivě. Muž krátce zavrtěl hlavou.

„I kdyby ti byla dvě tisíciletí, dokud budeš jako dítě vypadat a chovat se tak, můj pohled na to nezměníš,... děcko,“ dodal a sledoval reakci, které jeho oslovení na chlapcově tváři vyvolalo. Do obličeje se mu vracela barva a vlastně už nevypadal, jako by ještě před několika minutami byl téměř mrtvola. Po jeho slovech se zatvářil jako by mu někdo nacpal ústa kyselými bonbóny a donutil je všechny naráz rozžvýkat.

„Površáku,“ syknul.

„Lepší nadávku to vaše tunelové společenství nemá? Sorry, ale tohle nikoho shora fakt neurazí,“ zkoumal znovu řezy na hrudi, a tak přišel o jeden šťavnatý šokovaný výraz.

„Parchante...“ uniklo Terethovi pohoršeně z úst a v očích se mu vztekle blýsklo. Muž na něj vrhl významný pohled a na tváři mu pohrával úsměv.

„To už je lepší.“

♦ ♦ ♦

Jen co ucítil, že se země pod jejich nohama opět pohnula, bázlivě k Ravimu přiskočil a stálo ho největší úsilí, aby se na něj nepověsil jako nějaká hysterická ženská. Ravi si jeho vystrašeného pohledu všiml. Bylo to zvláštní, ale zdálo se, že mu do teď neunikl jediný Reveův výraz a už při sebemenší změně v jeho chování se začal hned vyptávat a nikdy přitom nevynechal laskavé nebo komické oslovení, které vždycky spolehlivě fungovaly a Reve, aniž by si to uvědomoval se zaměřil více na ně a v pozadí zůstalo to, co ho rozrušilo. Tentokrát ale i Ravi pociťoval podivné chvění v břiše. Hřmot odněkud pod jejich nohama a dunivé rány ho nutily k mnohem větší pozornosti. Po všech Eavách jako by se najednou slehla zem. „Možná to tak doopravdy je,“ pomyslel si a sám pro sebe se zašklebil. Pak si uvědomil, že nechal svého strašpytlíka napospas všem jeho všemožným děsivým myšlenkám. Strčil si baterku mezi zuby a hrábl rukou do jeho vlasů.

„Klídek, knedlíšku, doštaneme se odtud,“ protáhl povzbudivě přes baterku a usmál se na něj. Vždycky byl jako Sagia upřímný, ale při pohledu do Reveovi tváře to nedokázal. Nemohl s klidem prohlásit: „Asi tu zdechneme,“ přitáhl si ho na sebe, když v jeho obličeji uviděl, že moc přesvědčivě mu to opravdu nezní. Jak by taky.

„Dostanu tě odtud, přísahám,“ řekl pevně. Byl idiot, když to tu chtěl prozkoumávat, teď už možná nemají ani čas projít průchodem zpátky. Chvění sílilo. Připadalo mu to, jako by pod nimi byl prostor a z jeho stropu postupně odpadávaly kusy hlíny a obří balvany. Jako by se celé tohle místo pomalu ale jistě rozpadalo. Pustil chlapce a místo toho ho popadl za paži a tahal zpět kovovým průchodem.

„Věřím ti...“ tiše za ním zazněl rozechvělý hlas. Zahryzl se do spodního rtu. Chtělo se mu řvát. Nejdřív se kvůli němu dostal do nebezpečí Saiga a ten už je teď možná mrtvý. A kdyby nebyl sám sobecký, mohl možná už teď zvonit u rodičů toho kluka doma a blekotat před jejich zmatenými pohledy nějakou historku o přepadení. Najednou se před nimi ozvala strašlivá rána. Ravi prudce zabrzdil a nehnul s ním ani náraz Reveho do něj, který tak prudké zastavení nečekal. Před nimi se valil oblak dýmu. Ravi odklonil baterku, když zbystřil postavu, jak se k nim blíží. Chtěl už odhodit světlo a vytasit dýku, když se z hustého kouře vypotácel zraněný muž. Byl vysoký a duhovky se mu stříbřitě zaleskly, když si jich všiml. Vlasy měl plné usazeného prachu, nejspíš ale pod ním byly sněhově bílé. Ravi zaštítil Reveho tělem a obezřetně muže sledoval. Tomu když došlo, že se nedívá na spojence, ustoupil a dlaní si drtil rameno. Podle všeho krvácel. A podle všeho mu proletět zdí někdo pomohl. Náhle sebou prudce trhl a otočil se za sebe. Sotva se vyhl letící zbrani. Škrábla ho do tváře a se řinčením se odrazila o zeď a dopadla na zem. To už byl muž v pohybu a blokoval svým polomečem čísi úder. Zakolísal a ustupoval k těm dvěma. Zastavil se a přes tvář mu přelétl výraz plný zoufalství. Je uvězněný mezi andělem a dvěma lidmi zeshora a už mu nikdo nepřijde na pomoc, protože už nikdo nemůže... Ačkoliv ten výraz trval jen zlomek sekundy, Ravimu neušel a uvědomil si, že ať už je to kdokoliv, nebude na ně útočit, vždyť se sotva drží na nohou a nejspíš brzy zemře. Napadlo ho, že ta osoba možná ví, jak se odtud dostat. Měl by mu pomoct. Vrazil svou baterku Revemu do ruky a ten se na něj vyděšeně a zároveň zmateně podíval. Ravi se mu do tváře nepodíval, místo toho se otočil a zpříma se rozešel stříbrnookému muži na pomoc. Ten strnul a ohlížel se z jedné strany na druhou, v očích děs. Revemu došlo, že v něm z nějakého nepochopitelného důvodu vidí hrozbu. Proč? Vždyť mu jde pomoct! Uhnul od něj pohledem. Asi za něj budou muset mluvit jeho činy... Co si ale počne? Křečovitě sevřel svou dýku v ruce. Poprvé, za celý život, ho zamrzelo, že je levák...