K ránu po první noci, kterou Marcus strávil v jeho domě, usne advokát krátkým, neklidným spánkem, nepohodlně zkroucený v křesle. Polekaně se probudí, když dovnitř nevybíravě vtrhnou dva muži. Jeho první myšlenka je chránit zraněného chlapce na lůžku, ale není se čeho bát. To jen řecký lékař Diodóros má snad až příliš mnoho energie a málo vychování. O tom ostatně svědčí přítomnost muže po jeho boku. Tomu jistě není víc než třicet let a pohlednou, snědou tvář mu rámují dlouhé, do drobných prstýnků zvlněné, tmavé vlasy. Advokát vetřelce od vidění zná a zatrne mu z bezostyšné odvahy, s níž se massilijský doktor ukazuje na veřejnosti ve společnosti svého milence.

Ví dobře, co si o těch dvou lidé šeptají. Nedávno prý dokonce uspořádali něco na způsob svatby, aby stvrdili svůj dlouholetý svazek! Jedni se jim smějí, druzí jsou pohoršení. Podle nich není morálně přípustné, aby spolu otevřeně žili dva dospělí muži. Vzít si pro pobavení do lože hezkého otroka nebo mladšího chlapce – ano, to je celkem běžné. Vždyť to bez ostychu dělají i ctihodní otcové od rodin. Hlavně do toho, prosím vás, netahejte lásku! Ještě více šokující je, když svobodný občan dobrovolně zastává v posteli pasivní roli. Když je do něj potupně pronikáno jako do ženy. To je nejhorší urážka mužnosti a na mužnosti přeci celá tato vojenská Říše stojí. Vysmívat se veřejně staletým římským ctnostem, to se málem rovná velezradě!

A přeci se zdá, že si lékař s ničím takovým hlavu neláme. Stiskne ohromenému advokátovi rameno a lehce s ním zatřese, jako kdyby ho chtěl probudit z obluzení. „Přišel jsem se podívat na pacienta. O té noční lapálii už jsem slyšel. Znáš mého manžela Theofila, Quinte Valerie?“

Ubohý advokát neví, kam s očima. Zamumlá něco, co se snad dá přetlumočit jako souhlas, nebo možná jako zaúpění. Diodóros ho přátelsky plácne do zad a hrne se za nemocným.

Quintus je vnitřně rozpolcený, když sleduje ty dva muže, sklánějící se v naprosté shodě nad lůžkem. Tak nevím, měl bych jim závidět, nebo se cítit pohoršený? Odvahu však bezesporu mají. Mnohem větší, než budu kdy mít já. Náš Pán říká – nesuďte, abyste sami nebyli souzeni. Občas není nic těžšího, než se řídit Jeho slovy.

Lékař dokončí prohlídku a spokojeně si zamne dětsky malé ruce. „Zdá se, že je ten hoch z nejhoršího venku. Ta… hm, jakže se ta ženská jmenuje?“ obrátí se s otázkou na svého druha.

„Rút,“ napoví mu se shovívavým úsměvem Theofil.

„Ano, ta Rút mu bezesporu zachránila život. Máš vskutku šikovné otroky, Quinte Valerie.“

„Rút není žádná otrokyně!“ ohradí se už podruhé dotčeně advokát, neboť se ho takové nařčení pokaždé bolestně dotkne. „V mém domě nejsou otroci, pouze placení sluhové.“

„Ach ano, už si vzpomínám,“ mávne doktor netrpělivě rukou. „Ale šikovná ta ženská je, to musím uznat.“

„Její otec býval v Jeruzalémě uznávaným lékařem,“ prozradí Quintus malý střípek z minulosti své staré chůvy.

„Tak je to tedy. Hm, to mnohé vysvětluje. Židé jsou v léčení skoro tak dobří, jako mi Řekové. Možná bych ji mohl přibrat jako svou pomocnici.“

„Já ti nestačím?“ Theofil dotčeně svraští dokonale upravené obočí.

„Ale to víš, že ano,“ pohladí ho Diodóros bez ostychu po snědé tváři. „Co bych si bez tebe počal, miláčku. Třeba zrovna teď. Quinte Valerie, poruč svým otro… tedy vlastně sluhům, ať přinesou čisté obvazy a teplou vodu. Bude potřeba převázat pacientovi rány.“

„A-ano… jistě. Hned to udělám!“ Ubohý Quintus je rudý až za odstátýma ušima. Důvěrnosti mezi oběma muži ho přivádějí do strašlivých rozpaků. Nejraději by se otočil na patě a zbaběle prchl z pokoje. Udílení rozkazů služebnictvu se jeví jako vítaná možnost jak zachránit svou hrdost, a přitom neomdlít studem.

 

Lékař vyjde do krytého sloupořadí, otevírajícího se do malé, ale krásně upravené zahrady, která se nachází ve středu Quintova domu. Do čistého hadříku si pečlivě utírá mokré ruce. Ihned si všimne advokáta, postávajícího nervózně mezi kvetoucími keři. „Tady jsi, Quinte Valerie.“

Pán domu mu věnuje ostýchavý pohled. Netroufl si vstoupit znovu do pokoje s nemocným. Nechtěl přihlížet ošetřování jeho děsivých ran, ani očividné náklonnosti dvou mužů o níž dosud netuší, jak se k ní postavit.

„Ten hoch… říkáš, že jsi ho zachránil od Thutmose, ale je možné, že byl předtím u Aurea?“

Advokát napjatě přikývne.

„Tak jsem se nespletl. Předtím jsem si nebyl jistý, ale teď už ho poznávám. Aureus mu říkal Vlk. Ne, vlastně Vlček. Jednou jsem ho tam ošetřoval. To když ho pán domu nechal surově znásilnit dvěma pobudy. Hnusná, odporná záležitost!“

Bože můj, já tohle nechci poslouchat! Quintus by si nejraději zacpal uši a prchl před doktorovýma až příliš pozornýma očima co nejdál.

„Vídal jsem tam Vlčka mezi ostatními chlapci. Vždycky se držel stranou. Říkal jsem si, co se s ním asi v poslední době stalo.“

„Ty chodíš do Domu milostí?!“ Advokátovo rozhořčení je pro tuto chvíli větší, než vrozený ostych.

„Jistě,“ pronese nevzrušeně lékař. „Docházím tam léčit Aurea. Už dlouho.“

„Ach tak,“ vzmůže se Quintus na ulehčený úsměv.

„Co sis myslel?“ rozesměje se Diodóros. „Že tam chodím za těmi zmalovanými klučíky? Kdepak, příteli. Já dávám přednost skutečné lásce před hranými vzdechy.“ Obrátí se k Theofilovi, který právě vyšel z pokoje s nemocným a věnuje mu dlouhý, zamilovaný pohled.

„To bych ti taky radil, držet se od těch hošíků dál!“ zahrozí mu tmavovlasý muž s hraným pohoršením.

Lékaři zahoří v očích ďábelské plamínky. „Ovšem takový Lízátko, hm…“

„Ani to nezkoušej!“

„Znáš Lízátka? Toho albína?“ přeruší Quintus hrozící mileneckou hádku.

„Ovšem. Zajímavý případ. Jednou jsem měl možnost si důkladně prohlédnout jeho pohlaví… čistě profesionálně, samozřejmě! Obojetný jedinec se člověku do rukou zas tak často nedostane,“ dodá Diodóros rychle, aby předešel dalšímu sporu. „Lízátko je nešťastná duše. Věčně hledá lásku tam, kde ji nikdy nemůže najít. Smutná záležitost.“

Advokátovi se vybaví útlá, bílá postavička, šeptající mu v šeru chodby nevěstince jedno důležité tajemství. „Mohl… mohl bys mu něco vzkázat? Tak, aby to Aureus neviděl?“

Lékař pokrčí rameny. „Proč ne? Můžu to zkusit.“

„Vzkaž Lízátku, že jsem Marca zachránil. Že je u mě, v bezpečí:“

„Marcus, to je ten ubožák na lůžku?“ ukáže Diodóros k ložnici s pacientem.

Quintus přisvědčí.

„Vyřídím to rád. Jsi dobrý člověk, Quinte Valerie. Kéž by měli všichni ti nešťastní kluci takového obětavého zachránce.“

 

„Arnwald! Arnwald!“ skanduje hospoda „U bílého kokrháče“ jako jeden muž. Hosté se tísní kolem dvou zarudlých, zpocených hromotluků. Právě probíhá oblíbený souboj v přetlačované.

Už celou věčnost trčí Flávus v téhle zájezdní hospodě. Navzdory odhodlání dostat se co nejrychleji domů se mu odsud najednou nechce. Objevil v sobě nečekanou slabost pro podobná místa. Co ho tam drží? Dobré jídlo, na které si snadno vydělá předváděním své síly. Vždycky se najde hlupák, který chce zkusit štěstí s neporazitelným šampiónem.

Flávus si opírá loket o zjizvenou desku stolu. Mohutné svaly pravé ruky se mu napínají k prasknutí. Dlaní je zaklesnut do mozolnaté pracky svého soupeře. Je jím černoch o rozměrech menší hory. Obr zatíná bělostné zuby. Oči mu vylézají z důlků. Oba muži supí námahou. Přetlačující se předloktí se zasekla ve výchozí pozici. Ani jeden se nehodlá vzdát.

Nad hlavami jim jako poplašení ptáci poletují sázky. Valná většina osazensta hospody důvěřuje Flávovi. Jak by taky ne? Arnwald dosud nebyl ani jedinkrát poražen. Ne, že by se jich o to pokoušelo málo. Zatím se ovšem každý odplížil s ostudou a s pochroumanou rukou i sebevědomím.

Že by to poprvé bylo jinak? Flávus se potí, skřípe zuby. Na spáncích mu vystoupily modré, divoce pulzující žíly. Přece to teď nevzdám?! Ne! To radši vypustim duši!

Opravdu to vypadá, že černoch bude silnější. Jenže Flávus má svůj tajný trumf. Musí se pro něj ponořit do nejhlubšího zákoutí své duše. Tam, kam spolu se vzpomínkami na Marca kdysi pohřbil svou vinu, bolest a vztek. Tenkrát to musel udělat, aby mohl jít dál. Aby přežil. Teď ony příliš silné pocity osvobodí. Pustí je ven jako bájné Titány, kteří mají zničit lidstvo. Zaplaví ho zuřivost neznající hranic. Nenávist k celému světu, ale hlavně k sobě samotnému. Flávus ji uchopí, vetře jako pálivou mast do unavených svalů, vžene do krevního řečiště.

Zabere. Se zvířecím řevem přirazí soupeřovo předloktí k desce stolu. Vyhrál! Znovu! Dav kolem něj jásá. Pivo, víno a medovina tečou proudem. Teď honem sesbírat svou sebenenávist a znovu ji bezpečně pohřbít. Dřív, než přiměje Fláva provést něco moc zlého.

Černoch si rozmrzele tře bolavou ruku.

Cinis, která až dosud tiše seděla v koutku, se k vítěznému gladiátorovi s širokým úsměvem přitočí. „Seš můj neporazitelnej silák!“

Flávus jí odpoví nevrlým zavrčením. Otravuje ho, jak se ta holka pořád snaží. Ještě tak docela nevydýchal nápor nechtěných vzpomínek. Odstrčí ji. Jde si stoupnout ven na vzduch.

Cinis ho sleduje zoufalým pohledem. Už neví co udělat, aby si znovu získala jeho náklonnost. Sama je v ošemetné situaci. V hospodě o její pomoc nikdo nestojí. Těhotná, namáhavou cestou zubožená ženská je jim k ničemu. Na roznášení piva mají pohlednější děvče a roztahovat nohy pro hosty by ještě možná mohla, ale leda tak zadarmo. Je životně důležité, aby si Germána udržela, protože jenom on jí může zajistit ochranu v nebezpečném světě mužů. Jenže Cinis netuší, jak proniknout tou hradbou, kterou si kolem sebe její společník vystavěl.

Flávus se venku opírá o zeď hospody. Všechno se v něm bouří, vzdoruje. Klid nepřichází. Zakloní hlavu. Upírá oči k nebi. Je plné hvězd. Stejné hvězdy jim zářily nad hlavou, když prchali s Marcem ze zničených Pompejí. Štěně moje… tolik mi chybíš!

Dveře vedle něj se otevřou. Ve světle z hospody se objeví unavená dívčí tvář. „Pojď už dovnitř,“ prosí ho Cinis. „Vyplácej se sázky.“

Flávus ukryje žalem rozervané rysy pod masku lhostejnosti. „Hned jsem tam.“ Vzpomínku na Marca znovu bezpečně uschová. Pohřbí ji hluboko. Tam, kde ji nikdo nenajde. Ani on sám.

 

Další bezesná noc vedle lůžka s nemocným. Quintus od spícího chlapce odchází jen tehdy, když ho Rút omývá houbou omočenou v teplé vodě. Nechce Marca ponižovat tím, že by přihlížel jeho nahotě. V tomto směru už byl zneužitý dost. A nejen v tomto. Kdykoli na advokáta přijdou představy toho, čím si hoch musel v nevěstincích projít, usilovně se modlí. Zahání odporné obrazy svou vírou ve Spasitele. Ne vždy to pomáhá.

Je hodina mezi psem a vlkem, když Quinta probudí naléhavým šepotem pronášená slova. Chlapec se zmítá na lůžku a vyráží ze sebe tisíckrát opakované jméno: „Fláve! Můj Fláve!“

Kdo je ten Flávus, a proč ho pořád tak zoufale volá?! A hlavně, dobrotivý Bože, proč mi na tom tolik záleží?! Advokát se nakloní nad postel a s jistým zaváháním přiloží dlaň k Marcovu čelu. Chvála Pánu, horečku nemá. Snad je to jen zlý sen. Tolik bych mu chtěl pomoci…

Quintus ztuhne, když ho chlapec náhle popadne za tuniku a prsty jako dravčí spáry křečovitě zatne do volných záhybů látky. Ještě se tak docela neprobral, ale sílu má překvapivě velkou. Přitahuje si k sobě vyděšeného advokáta blíž a blíž. Tiskne mu svou kučeravou hlavu na hruď, v níž bije mužovo splašené srdce.

„Fláve, tolik tě miluju,“ šeptá horečně Marcus a v představách se vine ke svému milovanému gladiátorovi. Chytá se ho jako tonoucí stébla. Nikdy nepotřeboval ochranu jeho mocných paží víc, než v tuto chvíli.

Ubohý advokát se neodvažuje ani pohnout. Sám neví, co si počít se svými rozbouřenými city. Touží se otočit a utéct co nejdál, protože zbabělý úprk byl vždycky osvědčeným řešením všech jeho potíží. Zároveň jen stěží odolává nutkání přimknout k sobě to nešťastné stvoření těsněji a cítit teplo jeho těla. Naslouchat tlukotu jeho srdce. Šeptat mu do vlasů uklidňující slůvka. Neudělá nic. To vyznání totiž nebylo určené jemu.

 

Všechno by bylo v pořádku, kdyby se v hospodě „U bílého kokrháče“ neobjevil ten kluk. Otrhaný, hubený, s pihovatým nosem a rozcuchaným hnízdem slámově žlutých vlasů. Proplétá se mezi opilými hosty, natahuje k nim umouněnou dlaň. Cosi jim naléhavě šeptá. Občas mu v ruce přistane drobný penízek, kus chleba nebo zpola ohlodaná kost. Mnohem častěji si však vyslouží nadávky nebo kopanec.

Připlíží se až do nejzazšího rohu, kde na svém obvyklém místě sedí Flávus. Odvážně zatahá nevrlého obra za rukáv. „Prosím, pane, nemáš pro mě měďáček, nebo trochu jídla?“

Germán mu nevěnuje pozornost. Zírá na desku stolu. Cosi do ní vyrývá nožem. Kudla je to pořádná, kluka však nevyděsí.

„Slituj se, pane. Jsem sirotek a doma mám nemocnou sestřičku.“

„Táhni!“ Zní to jako zavrčení vzteklého vlka.

Kluk pobledne. Musí být hodně zoufalý, že se odvažuje pokračovat. „Stačí jenom kousíček chleba, pane.“

„Řekl jsem…“ Flávův zuřivý pohled se střetne s prosebnýma očima žebráčka. Jako by jím v tu chvíli projel blesk. Ty voči přece znám! Ty sametově hnědý kukadla s řasama delšíma, než mívaj nejhezčí holky! To jsou oči mýho štěněte! Kluk jinak není Marcovi podobný ani trochu. Postrádá jeho krásnou tvář, půvab i vybranou eleganci. Ale ty voči…

„Hej, spratku!“ zavrčí na pihatce Cinis, které stačí jediný pohled na gladiátora, aby věděla své. „Už sis vyžebral dost. Koukej odsud padat!“

Kluk se přikrčí, jako by očekával ránu. Z rozkuráženého děvčete jde strach. Už už chytá prosebníčka za vetchou tuniku, aby ho sama vyprovodila ven.

„Nech ho bejt!“ okřikne ji Flávus. „Radši dones našemu malýmu hostu něco pořádnýho k jídlu. Má hlad, nevidíš?“

Cinis spadne čelist. Že by její nevrlý společník kohokoli krmil, navíc ještě špinavého žebráka, vidí poprvé. Kdyby měl pihatec pod tunikou prsa, začala by žárlit. Nebo by se měla mít na pozoru i tak? Sjede kloučka hodnotícím pohledem. Normálně by sirotka litovala, ale ženský instinkt jí před okatým hůdětem varuje. Třískne o stůl mísou s tlustým od pečeně. Jen se, kluku, pořádně nacpi, ať máš běhavku! Dřepne si zpátky na lavici. Však já si vás, panáčci, pohlídám!

Flávus nedokáže odvrátit pohled od pihovatého kluka, který se cpe, až se mu dělají za špinavýma ušima boule. Gladiátor ho podvědomě srovnává s Marcem. Mladý Pompejan jedl s vybranou elegancí i tehdy, když neměl na talíři víc, než okoralý chleba. V žádné situaci nedokázal popřít svou aristokratickou výchovu. Pihovatý kluk se narodil ve špíně a v nouzi. Pach chudoby se mu zažral pod kůži jako cejch. Nezbaví se ho, ani kdyby se vydrhnul ve voňavé koupeli.

„Jak se jmenuješ, kluku?“

„Tiro,“ zahuhlá žebráček s plnou pusou. Mastnota mu teče po bezvousé bradě.

Každý pohled do Tirových očí proklaje gladiátora otrávenou dýkou. Zároveň se mu rozbolavělá duše tetelí nepochopitelným štěstím. Mohl by mi tenhle vychrtlej chudinka nahradit moje ztracený štěně? Aspoň trochu? Na chvíli? Odpověď zní ne a Flávus to moc dobře ví. Přesto se sveřepě drží naděje na kapičku štěstí. Na zmírnění své bolesti.

Dilema je vyřešeno za něj. Germán si musí odskočit před hospodu, aby se vymočil. Když se vrátí, je Tiro pryč. Zůstala po něm jen do čista vylízaná miska.

„Kde je ten kluk?!“ vyštěkne Flávus, sotva se k němu Cinis s oddaným pohledem otočí.

„Zapomeň na něj. Jestli máš těsno v kalhotách, ráda ti vod toho odpomůžu.“ Najednou jsou ženské ruce všude. Tlačí Germána do tmavého výklenku, derou se mu pod halenu a pročesávají chlupy na hrudi, až to bolestivě tahá. S horečným chvatem rozvazují tkanice nohavic.

Flávus ty dotěrné ještěrky popadne za zápěstí a stiskne svou velikou tlapou. „Chci vědět, kde je Tiro!“

„Tiro?!“ Zoufalý pokus o vášeň rychle vystřídá vztek. „Co je ti po tom malym špinavci?! Chceš ho snad píchat?! Vidim, že sem až do teď neznala tvůj vkus!“

„Nikdy ses na můj vkus neptala. Prostě jsi mi vlezla do postele,“ pronese gladiátor chladně.

„Seš sprostej!“ Cinis odvrátí tvář. Z očí se jí řinou slzy ponížení.

S Flávem to ani nehne. Sevře jí silnými prsty roztřesenou bradičku a donutí ji obrátit se zpátky na něj. „Tak kde je ten kluk?!“

„Vodved si ho jeden z těch římskejch kupčíků, když to chceš vědět! Předběh tě. Nejspíš už ho nahoře v pokoji klátí a náramně si to užívá, protože je stejnej úchyl jako ty!“

„Ženská pitomá!“ Germán se vrhne ke schodům do patra a nechá ji tam stát.

Zostuzenou, zavrženou, na posměch celé ztichlé hospodě. Všechny oči jsou k ní upřené. Některé pohledy jsou soucitné, ve většině však čte potěšení z jejího ponížení. Nic není zbytečnějšího, než odkopnutá milenka. Cinis má sto chutí vyběhnout z hospody a utíkat pryč. Co nejdál. Možná i s dítětem skočit z nejbližší skály. Místo toho se vrhne ke schodišti, odkud k ní dolehne hluk divoké rvačky.

 

Jakmile Flávus vyběhne do patra, má jasno. Z jednoho z hostinských pokojů k němu doléhají zoufalé chlapecké výkřiky. Gladiátor jde po sluchu. Nevybíravě rozrazí ty správné dveře. Třísknou o zeď. Uražená železná petlice spadne na zem.

Jeden z kupců, obtloustlý a předčasně plešatějící Říman, tiskne na zválenou postel vzpouzejícího se Tira. Patří ke skupině tří mužů, kteří se teprve tohoto večera ubytovali v zájezdním hostinci. Mají v úmyslu odpočinout si aspoň na jednu noc na své dlouhé cestě se zbožím, které budou nabízet barbarům v divokých krajích na samé hranici Říše. „Co se cukáš, spratku?!“ ječí kupec na vyděšeného kluka. Zdá se, že mu únava a přemíra alkoholu zastřely zdravý rozum. „Dostals peníze, tak koukej držet!“

„Ale tohle ne!“ kňučí pocuchaný žebráček a slzy má na krajíčku. „Nevěděl jsem, že budeš chtít… já takový věci nedělám! Pusť mě, ty peníze ti vrátim!“

„Kašlu na peníze! Ty mi teď pěkně podržíš, je ti to jasný?!“ Chlap z Tira strhává nohavice. Ve spěchu si vyhrnuje tuniku, zpod níž výhrůžně trčí ztopořený úd.

„Prosím, to ne!“ vyjekne při pohledu na něj kluk.

„Drž hubu a snaž se, ať se mi to líbí, nebo tě udám, že jsi mě okradl!“

„To ne, pane! Moje malá sestřička je nemocná. Potřebuje mě!“

„A já zase potřebuju tvoji úzkou díru, tak koukej…“

Rána zezadu do hlavy přirazí kupcovo čelo ke zdi. V nose mu ošklivě křupne. Říman se otřeseně otočí. Obličej má v mžiku zamazaný krví. Horká a lepkavá tekutina mu stéká po bradě až na krk, a pak dál pod propocenou tuniku.

„Proč si to, ty idiote, udělal?!“ zaječí na Fláva, který před ním stojí s výrazem boha pomsty.

Gladiátor neodpoví. Zírá na pocuchaného Tira, a přitom ho nevidí. Malého žebráka v jeho představách nahradil milovaný Marcus. Kaštanově hnědé kučery místo slámově žlutých pačesů, snědá tvář s jemnými rysy místo Tirovy bledé, pihovaté. Ubližují mýmu štěněti! Bijou ho, mačkají, štípou! Chtějí si brát to, co patří jenom mně! Před očima se mu zatmí. Posedne ho šílenství, které tak dlouho číhalo na svou příležitost.

 

Flávus se vzpamatuje až ve chvíli, kdy mu nohy podklouznou v kaluži krve. Zřítí se do toho, co ještě před chvílí bývalo kupcem. Z Římana zbyla změť kostí, masa a tělních tekutin. Germán zmateně zírá na tu spoušť. To 'sem udělal já?

Nedá se říct, že by toho litoval. V aréně vzal život tolika lidem, že ho jeden navíc sotva může zaskočit. Pravda, nikdy do toho nedal takový vztek a nenávist, protože nechat se při boji ovládnout city může jenom hlupák. Jenže římský kupec nebyl Flávovi žádným soupeřem. Zabít ho bylo jako zašlápnout brouka. Gladiátor pomalu vstane. Cítí se prázdný. Vražedná zuřivost, která ho tak dlouho zžírala, je pryč. Skoro se mu po ní zasteskne. Rozhlédne se kolem. Ve dveřích a na chodbě se mačká celé osazenstvo hospody. Pozorují ho s otevřenými ústy. V jejich vytřeštěných očích čte strach. Ti muži už toho viděli mnoho, ale s podobným výbuchem násilí se dosud nesetkali.

 

Cinis pomalu spustí ruku z obličeje a konečně vydechne. Až nyní si uvědomí, že celou dobu zadržovala dech. Krčila se v koutku a neodvážila se ani pohnout, zatímco Germán dělal z opilého Římana krvavou kaši. Těžko uvěřit, že je to ten samý muž, s nímž strávila tolik dní a nocí na cestě. Vždyť se ještě před okamžikem choval jako posedlý Fúriemi! Bušil do ubohého kupce pěstmi. Kopal do něj, až praskaly kosti. Když Říman spadl na zem, se zuřivým výrazem po něm šlapal a skákal, jako kdyby zadupával obrovského švába. Napadený nejdřív křičel, pak chroptěl, nakonec už jen křupaly kosti. Odporný zvuk!

Cinis se zvedá žaludek. V hlubokém předklonu zvrací. Není jediná. Zvuky dávení se ozývají i ze skupinky čumilů za jejími zády.

Když se znovu narovná, stojí vedle ní Flávus. Šaty má potřísněné krví. Jeho obličej je kamennou maskou bez výrazu. Cinis sotva krotí šílený, primitivní strach. Nechápe, jak se může tak lhostejně tvářit. Děvče nemá nejmenší tušení, kolik lidí už gladiátor za svou krvavou kariéru zabil. Pravda, málokdy to byl takový masakr. Také to zřídka kdy bývalo osobní.

Dosud oněmělí diváci začínají reptat. Ozývají se zlostné výkřiky kupcových společníků. Volají po odvetě. Po zaslouženém trestu.

„Musíme vodsud zmizet!“ šeptne vyděšeně Cinis. „Ten kupec byl římskej občan. Za jeho vraždu tě ukřižujou!“ Pro tuto chvíli neví, z koho má větší strach. Zda ze šíleného Germána, nebo z rozhněvaného davu. Jenže jich je víc. Proto se obrátí k Flávovi.

Ten jí však nevěnuje sebemenší pozornost. Dokonce už se ani nezajímá o malého žebráčka, schouleného v koutě zakrváceného pokoje. Zamíří ke dveřím. Všichni mu kvapně ustupují z cesty. Flávus kráčí rychle vytvořenou uličkou. Odchází. Nikdo se mu v tom nepokusí zabránit. Šaty mu čpí čerstvě prolitou krví. Celý páchne smrtí. Na schodech po něm zůstávají rudé stopy.

Cinis utíká za ním. Jí však nikdo z cesty neustupuje. Naopak. Natahují se po ní ruce zlostně mručících opilců. Je přeci společnicí vraha! Chytají ji za dlouhý cop, za příliš velkou tuniku. Chtějí mít aspoň někoho, koho by mohli předhodit spravedlnosti. Vytrhne se jim se zoufalou silou zvířátka, bojujícího o dva životy. Ze schodů se málem skutálý, ale nakonec se zvládne v pořádku dostat z hostince ven.

Zahlédne Germána, uhýbajícího ze silnice k hradbě lesa. Doběhne ho až hodný kus mezi vzrostlými keři. Neodváží se ho zeptat, kam jde, ale on jí kupodivu odpoví sám.

„Už se nemůžeme držet na hlavní cestě. Ten kupec měl kamarády, který budou chtít pomstu. Maj dost peněz, aby si najali partu hrdlořezů. Možná na nás uspořádaj hon. Na mě. Ty se mnou zůstáváš nemusíš.“

„Musím,“ špitne Cinis.

Germán lhostejně trhne rameny. Jde dál. Dívka ho následuje a cítí uvnitř sebe pohyby jeho dítěte. Ano, zůstane s ním, protože lepší možnost nemá. Má se snad nechat chytit a podstoupit trest za jeho vinu? Nebo se bude sama potulovat neznámým krajem, sice živá, ale vydaná všem napospas jako žebráček Tiro? Ano, zůstane s Arnwaldem, ale bude se před ním mít na pozoru. Dnes viděla krvelačnou bestii, která uvnitř něj dřímá. Už nikdy ji nechce probudit!

 

Marcus se probírá z krásného snu. Objímal se v něm se svým gladiátorem. Dál se tiskne k horkému chlapskému tělu. Vnímá vůni jeho kůže. Měla by být známá, ale… tohle přeci není Flávus! Prudce otevře oči. Vidí podivného muže. Má směšně odstáté uši a zarudlou tvář. Kolik už se nad ním sklánělo zpocených, funících obličejů? Kolika drásajícím, bijícím mužským rukám už se pokoušel uniknout?!

Marcus pustí advokátovu tuniku a v panice se ožene pěstí po tom obličeji, který vnímá jako v mlze. Křupne to. Quintus ucukne před bolestí, která mu vybuchne mezi očima. Instinktivně si dlaněmi stiskne rozbitý nos. Z očí mu samovolně vytrysknou slzy. Přes jejich vodnatý závoj překvapeně sleduje pramínky horké krve, které mu protékají mezi prsty.

 

Marcus se probere z příliš dlouhého spánku překvapivě rychle. Strach mu rozbuší srdce a vlije nečekanou sílu do žil. Napadl jednoho ze zákazníků! Ví, že teď musí zákonitě přijít trest. Protože on přece vždycky přijde, ne? To se naučil u Aurea a ještě víc u Thutmose. Smýkne sebou z postele. Muž se zlomeným nosem stojí mezi ním a dveřmi. Blokuje mu únikovou cestu. Chlapci nezbývá, než couvnout do nejvzdálenějšího kouta, co nejdál od nebezpečí.

 

Advokát mrká bolestí. S údivem hledí na nahého hocha, krčícího se v rohu jeho ložnice. Marcus mu pohled oplácí vyděšenýma očima štvané laně. Přerývaně dýchá a tělo má napjaté. Není pochyb, že je kdykoli připraven utéct. Nebo zaútočit. Ne nadarmo se říká, že nejnebezpečnější je zvíře zahnané do kouta.

„No tak, hochu, jen klid. Tady ti přeci nic nehrozí,“ pronese Quintus konejšivým tónem k Marcovi, krčícímu se v koutku.

Massilijský advokát není pohledný. Kdepak, hezkým by ho jistě nikdo nenazval. Ovšem jeho hlas, to je jiná. Je sametový a táhne se sladce a hřejivě jako teplý med. Ne, takového hlasu se opravdu nelze bát. Přesto když udělá krok s nastavenou dlaní směrem k chlapci, ten mu odpoví divokým, zvířecím zavrčením.

Advokát couvne. Nechce vyprovokovat boj. Už tak si všiml, že se Marcovi některé obvazy uvolnily a bílým plátnem prosakuje rudá krev. Musím ho udržet v klidu, dokud nepřijde doktor. Jen žádné rychlé pohyby! Pomalu, opatrnými krůčky starce se odšourá ke dveřím a ven do zahrady. Teprve tam si dovolí dát průchod vlastní panice a bolesti z rozbitého nosu. Krev se nechce zastavit. Rychle barví šedou tuniku skvrnami připomínajícími překotně rozkvétající vlčí máky.

Quintus se rozběhne po domě. Ještě ani nevyšlo slunce. Všichni obyvatelé pokojně spí. Advokát vtrhne do pokoje sluhů a vzbudí prvního, na kterého narazí. Rozespalý muž mžourá jako vyjukaná sova, když ho jindy tak tichý a mírný zaměstnavatel nevybíravými slovy tahá z příjemně vyhřáté postele a spěšně ho posílá pro řeckého lékaře. Sluha na sebe natáhne prostý oděv a cestou spícím městem rozjímá, jak moc se pán domu změnil od chvíle, kdy se u nich objevil ten zmučený chlapec.

Quintus na rozdíl od něj nedumá vůbec nad ničím a pospíchá zpátky do ložnice. Marcus možná o jeho přítomnost nestojí, ale on ho přesto nehodlá nechat samotného.