Terenc přišel do baru. Sedl si na židli a objednal si svou oblíbenou whiskey. Byl v koncích, přemýšlel nad prací. Už dlouho nenapsal žádný pořádný příběh. S hlavou podepřenou sledoval místního DJ, který tu dneska hrál. Ruce mu kmitaly po deskách, pohupoval se do rytmu. Terenc si upil ze skleničky.

Taneční plac před ním se brzy zaplnil a znemožnil mu výhled. Lidé tancovali a vyhazovali ruce do vzduchu. Nechápal jejich nadšení. Dál se tedy věnoval své skleničce. Druhé i třetí. Před čtvrtou si zašel na záchod.

Stál u pisoáru a snažil se mířit co možná nejpřesněji, když se vedle něj někdo objevil a promluvil: „Už byste neměl pít a radši jít domů.“

Otočil se k němu a snažil se zaostřit.

„Jsem v pohodě,“ pronesl opilecky.

Chlap se zasmál a poplácal ho po zádech: „Tak dávejte pozor, nebo se vám něco stane.“

Varování vypustil z hlavy hned, jak odešel. Šel si sednout na své místo se čtvrtou skleničkou a popíjel. Lidí ještě více přibylo. Pomalu se nedalo ani pohnout. Dopil poslední kapky přibližně osmé dávky whiskey, zaplatil a vypotácel se ven. Opřel se zády o zeď. Zhluboka se nadechl jakž takž čerstvého studeného vzduchu. Ruce vrazil do kapes a přemýšlel jakou cestou se má vydat. Nakonec zvolil tu nejdelší, ale za to nejbezpečnější. Kráčel podél zdí a občas se i podepřel, aby nespadl. Celý svět se mu točil. Nohy se motaly. Žaludek se převracel. Přál si být co nejdříve doma.

„Bacha!“ křikl někdo.

Zastavil se. Chtěl se otočit, ale nestihl to. Osoba ho stáhla dozadu.

„Co je?“ zeptal se ostře.

„Málem jste spadl do té díry,“ vysvětloval mu zachránce.

Terenc se snažil vzpamatovat. Pořádně se rozhlédl. Opravdu uviděl jámu. Poté se podíval na postavu. Viděl ji několikrát. Nedokázal si ji zařadit. Až když zase promluvila, poznal, že se jedná o toho samého člověka, který na něj předtím na záchodech mluvil.

„Měl jste jít hned, jak jsem Vám to říkal. Mimochodem, já jsem Aurel,“ představil se.

„Terenc,“ řekl se špetkou odporu. Narovnal se.

„Pojďte, doprovodím Vás. Máte to ještě daleko?“

Terenc nechtěl, aby ho Aurel doprovázel, ale nejspíše by se ho nedokázal zbavit. Pověděl mu, kde bydlí. Aurel ho podepíral, takže se už nemusel opírat o stěny. Zanedlouho dorazili na místo. Aurel mu ještě pomohl do schodů k bytu. Terenc mu poděkoval a chtěl vejít, když ho zastavil.

„S prostým děkuji se nespokojím,“ doznal se Aurel.

Opřel se jednou rukou o dveře a čekal, co Terenc udělá. Ten změnil opilý výraz na otrávený.

„Chceš peníze? Těch u sebe moc nemám,“ přiznal se. Nelhal, neboť skoro všechny propil.

„Ne, těch mám víc než dost,“ řekl a volnou rukou si prohrábl tmavé polodlouhé vlasy, které mu spadly do tváře.

„Tak co teda chceš? Sex?“

Aurela překvapila jeho otázka. Neubránil se smíchu. „Ale kdeže. Chci abyste o mě napsal knihu, jste ten spisovatel Terenc Zec, že ano?“

Terenc by se za střízliva asi styděl. Pouze přikývl na jeho otázku. Aurel se snažil zabránit projevu radosti.

„Tak uděláte to pro mě?“ vtíral se dál.

„Hele, jak vidíš, tak jsem na mol. Nedostanu se ani do postele, natož abych teďka něco napsal.“

„Já vím. Dám Vám své číslo, a Vy mi zítra zavoláte, ano? Pokud ne, najdu si Vás. Už vím, kde bydlíte.“ Mrknul na něj.

Terenc si nechal napsat jeho číslo na ruku a poté zmizel v bytě. Dovrávoral ke gauči a svalil se. Ještě z posledních sil ze sebe sundal veškeré oblečení, které mu vadilo a propadl se do hlubokého a tvrdého spánku.

 

Ráno se probral s kocovinou. Hlava mu třešila, žaludek plakal. Naházel do sebe prášky, když si všiml telefonního čísla se jménem, zarazil se. Snažil se rozpomenout. Marně. Přešel do koupelny a zastavil se u zrcadla. Zaregistroval, že je nahý. Přiběhl zpátky do obýváku. Uviděl své oblečení všemožně poházené. Okamžitě ho napadlo, že se s někým zase vyspal.

Číslo si přepsal na papír, jen pro jistotu. A šel se umýt. Ve sprše si zajel jedním prstem do svého otvoru, aby se ujistil, že tam není nic, co by nemělo. Nic z něj nevyteklo, to ho trochu uklidnilo.

„Nejspíše jsem byl nahoře,“ promluvil sám k sobě.

Po hygieně se převlékl a šel do práce. Věděl, že jde pozdě, ale nic si z toho nedělal. Spíše se zabýval včerejším večerem. Zajímalo ho, kolik toho vypil a s kým se vyspal. Doufal, že ne se ženou. Uvažoval, jestli má zavolat na číslo, které našel na svém předloktí.

 

Po práci přemýšlel, jestli zajde zase někam do nočního podniku. Hlava ho už přestávala bolet. Rozhodl se tedy pro ano. Přišel do toho samého, co včera. Objednal si stejné pití, ale nesedl si na totéž místo. Už jen proto, že si ho nepamatoval. Zůstal stát u pultu.

„Tak se zase potkáváme.“

Terenc se otočil: „A vy jste?“

„To je od Vás neslušné, Vy si na mě nepamatujete? Včera večer?“ řekl Aurel ublíženě.

Terenc povytáhl obočí. Projel ho pohledem. Nevypadal vůbec špatně. Jeho tmavé polodlouhé vlasy mu rýsovaly obličej. Oči měl přivřené, neboť byl o dost vyšší něž on. Vrchní ret měl užší než ten spodní. Postavy normální, ani né moc vyhublé, ani né moc plné. Na sobě měl černé úplé triko, které rýsovalo jeho svaly. Věděl, že na ně chce upozornit. Spodní část těla obepínaly tmavěmodré roztrhané jeansy. Vypadal sympaticky a o takových pět let mladší.

Aurel si byl vědom, že ho hodnotí. Neubránil se úšklebku.

„Ohledně včerejška... Aurel, že? Omlouvám se, jestli jsem ti ublížil.“

„Mě? Nijak jste mi neublížil. Snad jen tím, že si na něj nepamatujete.“

Terenc se zastyděl.

„Teď musím jít pracovat, ale počkal byste na mě? Neopíte se, budete ještě makat, něco jste mi včera slíbil.“

Terenc nevěděl, jak má zareagovat. Takže jsem ojel jeho a chce v tom pokračovat? Zeptal se sám sebe. Na to se potřebuju napít. Nevšiml si, kam mladík zmizel.

„Další rundu, barmanko,“ přikázal.

Sedl si na barovou židli a podíval se na pódium. DJ, který tam dneska přišel hrál, byl podobný onomu muži. Ne, ne, nebyl jen podobný, jednalo se o stejnou osobu.

„Ten to umí, viďte? A ke všemu je to fešák,“ promluvila na něj barmanka podávajíc mu skleničku.

„Nechává si říkat DJ Argo,“ pokračovala.

Zajímavé, pomyslel si. Sledoval ho. Jedno sluchátko si přidržoval na uchu, druhou rukou mixoval mládežnické pecky. Vypadal, že si to užívá. Hosté pískali, skákali a nadšeně řvali. Kdyby byl Terenc o pár let mladší, přidal by se k nim. Zpozoroval, jak si ho DJ Argo prohlíží. Cítil, jak mu alkohol putuje krví.

„Jdete tancovat?“ zeptala se Terence žena sedící hned vedle.

„Promiňte, netancuju,“ odpověděl automaticky. Často se ho ptali, když se ocitl na podobném místě a pokaždé odmítal, ne, že by tančit neuměl, ale jen prostě nechtěl.

Terenc skončil pouze u třetí skleničky, neboť více nestihl. Mladík už skončil. Přišel si pro něj.

„Tak jdeme?“ zeptal se i když odpověď nevyžadoval.

Chtěl ho odmítnout, ale toužil po něm. Díky omamnému nápoji měl chuť na sex. Nenechal se přemlouvat a šel za ním. Vyšli společně ven. Kráčeli ulicemi, které byly Terenci dobře známé. Došli k jeho bytovce. Zamýšlel se zeptat, proč jsou tady.

„Tady bydlíš, že? Já jen, jestli si to dobře pamatuju,“ optal se Aurel.

Přikývl.

Vešli společně do Terencova bytu. Terenc si odložil věci, zatímco se Aurel rozkoukával v obývacím pokoji. Stál před velkou bílou koženou pohovku. Za ní, přes téměř celou zeď, bylo okno, kterým zde přicházelo světlo z pouličních lamp. Když se otočil, překvapil ho kamenný krb, u kterého bylo vyskládané dřevo. Nad ním visel pravděpodobně ručně malovaný obraz vodopádu. Jinak, krom ještě jedné lampy a visícího lustru, se zde už nich nenacházelo.

Terenc se pomalu přiblížil k Aurelovi a objal ho zezadu.

„Co blbnete?“ vyjekl ze sebe převapeně.

Terenc ho ignoroval a rukou mu přejel po rozkroku.

„Asi jste něco špatně pochopil, pane,“ řekl a odtrhl se.

Terenc se na něj nechápavě podíval: „Copak jsme spolu nespali?“

Aurel uhnul pohledem. „Ne, nespali.“

„Tak-tak proč jsi tady? Jak víš, kde bydlím?“ zděsil se Terenc.

„Včera jste se hrozně opil a já Vás odvedl domů. A Vy jste mi slíbil, že o mě napíšete příběh,“ vysvětloval mu.

Terenc se rukou udeřil do hlavy.

„Promiň,“ hlesl tiše, „špatně jsem si to vyložil. Myslel jsem si, že když jsem se ráno probudil nahý, s číslem na ruce a s kocovinou a tys mě pak oslovil v tom baru a mluvil o včerejšku-“

„Jo, vyložil,“ přerušil ho Aurel.

Po trapné chvilce Aurel pokračoval: „Tak jdeme psát?“

„A proč bych měl psát zrovna o tobě?“ zeptal se nechápavě Terenc.

„Víte, uděláte tím službičku jak mi, tak sobě. Vy potřebuje napsat už něco pořádného a já se potřebuji zviditelnit,“ řekl to takovým tónem, až to Terence vyvedlo z míry.

Měl v hlavě tolik otázek.

„Dobrá tedy,“ přistoupil závěrem na dohodu, „začneme. Ale musí to být trhák.“

„O to se nebojte,“ ujistil ho Aurel.

Sedli si na pohovku a Terenc vytáhl notebook. Otevřel si nový dokument.

„DJ Argo,“ napověděl mu Aurel jak má nadepsat soubor.

Terenc ho poslechl. Poté na něj dvakrát klikl a čekal až se otevře.

„O čem to bude?“ zeptal se Terenc.

„No o mě, přece. Bude to autobiografie. Ale jelikož jsem spisovatelské střevo, pomůžete mi s tím. Vaše tvorba se mi moc líbí.“

Terence to potěšilo.

„Jsi si vědom, že zadarmo to nebude?“

„No dovolte, přece jsem Vám včera pomohl! Ale jak myslíte, kolik chcete?“

Terenc se na chvíli zamyslel. Chtěl zjistit, jak moc o to stojí. Chtěl se dozvědět, jestli to má vůbec cenu. Podíval se Aurelovi do očí.

„Chci jeden,“ odpověděl mu rázně.

„Jeden tisíc? Jeden milion?“ nechápal Aurel.

„Ne, jeden sex.“

Aurel povytáhl obočí. Čekal, že to řekne, dle jeho předchozího mínění, ale i přesto ho to zaskočilo.

„To je vše?“ snažil se ujistit.

„Ano. Jedna stránka, jeden sex.“

Oba dva na sebe hleděli. Zpříma a rozhodně. Ani jeden nechtěl uhnout. Dalo by se říct, že si navzájem četli myšlenky.

„Platí,“ přerušil ticho Aurel, aniž by pohnul zrakem.