Snad čekal zmatený pohled, nevyřčené otázky v očích, možná strach, nebo spíš nadávky. Spíš se dostavilo nic neříkající ticho a dva upřené pohledy. Snad výzva. K dalšímu polibku? Nebo snad k omluvě, že takto sprostě využil situaci? To Theodor nevěděl. A přesto nemohl odtrhnout od něj oči. Šedá myš v davu, kterou byste snadno přehlédli, jeho však zaujala. Lehce mu zacukal levý koutek.

   „Čekám nějakou odezvu,“ svěřil se.

   „Je nějaká předem určená?“ zeptal se Matěj s nejistým úsměvem.

   „Většinou bych očekával facku nebo pohlavek. Popřípadě pár nadávek k tomu,“ zamyslel se Theodor. O to víc ho překvapila odezva od Matěje. Rozhodně nečekal, že by si ho mladý kytarista stáhl k sobě pro další polibek, tentokrát o zlomek vteřiny delší.

   „Pak tedy vybočuji z řady,“ zamyslel se Matěj nahlas.

   Na Theodorově tváři se mihl drobný úšklebek, pro něj tolik typický. „Čekal bych cokoliv,“ uznal po chvíli, „ale tohle ne.“

   „Jsem rád, že jsem tě překvapil.“

   Na Theodorovi bylo vidět, že váhá. „Tobě to nevadí?“

   „Kdyby jo, asi těžko bych reagoval stejně.“

   „Mohl bys mě osočit, že zneužívám situace. Nebo že jsem nemocný, tak blbnu.“

   „Možná, ale to by mi k tobě tak moc nesedělo.“

   „Že ne?“ obdaroval ho zmateným pohledem modrých kukadel.

   „Chvíli jsem měl obavy, že sám blbnu,“ uznal Matěj. „Jen málokdo by se mnou s radostí trávil čas a… doprovázel mě na intr… a tak.“

   Theodor ho šťouchl do tváře. „To nejsou žádné náznaky, pako.“

   „Pro mě jo.“

   „V tom případě každý, kdo bydlí tam, kde ty, tě nepřímo balí?“

   „Možná?“

   „Mám se urazit?“

   „Možná?“ zeptal se Matěj, neskrývaje už svůj smích. Schytal ránu polštářem. „Třeba si to užívám, protože pak žárlíš?“

   „Cože pak-… Ty…!“ ušklíbl se Theodor a znovu ho praštil polštářem.

 

   „Slavnostně přísahám, že až odejdeš, ten čaj vypiju a nevyliju do umyvadla, jak jsem předtím navrhoval, protože je naprosto skvělý,“ držel Theodor ruku vzhůru k přísaze, když vyprovázel Matěje. Schytal od něj pohlavek. „Nemocní se nebijí!“ dušoval se.

   „Já tady žádného nemocného nevidím. Pouze někoho, kdo rád zneužívá situace, když se o něj někdo bojí,“ osočil se Matěj hravě.

   Theodor se rozhlédl po prázdné chodbě. „Kde?“ zeptal se vzrušeně. Matějovi uteklo uchechtnutí.

   „Raději to koukej vyležet. Nemoc není omluva pro nehraní,“ připomněl mu. „Zítra tě stejně přijdu zkontrolovat.“

   „Výborně, mami,“ vyplázl na něj Theodor jazyk.

   „Zalez,“ zasmál se Matěj, když se Theodor stáhl pryč od blížícího se pohlavku.

   „Těším se!“ zavrkal Theodor, než rychle zabouchl dveře, jinak by Matěj možná ještě chvíli neodešel. I tak se ozvalo něžné zaklepání na dveře. Pootevřel zvídavě dveře.

   „To bych ti radil,“ ušklíbl se Matěj. „Nepůjdu tu celou cestu jenom proto, abych viděl nějaký kyselý obličej.“

   „No dovol?“

   „Žertuji. Padej do postele.“

   „Ta je ale prázdná,“ podotkl Theodor, když zavíral dveře. Matěj si oddychl, že už byl v půli cesty pryč. Protože cítil, že mu hoří líce a srdce mu splašeně bije o sto šest. Párkrát se propleskl, aby se uklidnil. Nepomohlo to.

   ‚Sakra!‘ pomyslel si, frustrován, protože neměl ani ponětí, co se to s ním dneska dělo.

 

   Málem by automaticky zamířil na intr, kdyby si ve třetině cesty neuvědomil, že i dnes večer má Kamil u sebe svou holku. Snažil se zaplašit nechtěné myšlenky nebo připomínky, že on je sám. S rukami v kapsách se potuloval po městě. K Igorovi se mu moc nechtělo. Věděl, že by ho kamarád nenechal na pokoji a ubil by ho všemožnými otázkami, na které zrovna nechtěl odpovídat. Dlouze vydechl, než se usadil na lavičku v parku. Bylo pod mrakem a schylovalo se k dešti. Aspoň bude na chvíli dýchatelně a nebude takové horko a dusno. I když většinu dnešního horka si způsobil sám a svými myšlenkami. Chvíli nehybně seděl s hlavou podepřenou a snažil se myslet na cokoliv jiného než na Theodora. A stejně k němu jeho myšlenky znovu zaběhly. Měl skutečně odejít? Neměl zůstat o něco déle? Třeba by se vymluvil, že se chce ujistit, že ten čaj skutečně vypije. K čertu s čajem! U Theodora to je rozhodně lepší, než být s přiopilým Igorem nebo bloudit městem, protože na intr nemohl, protože si Kamil chtěl za každou cenu vrznout! Do baru jít hrát taky nemohl, protože, za a) neměl kytaru, a za b) Theodor byl nemocný, a za c) sám by tam rozhodně nešel.

   Promasíroval si spánky.

   Zvažoval všechny své možnosti.

   Nakonec skončil jako obrázek typického, současného člověka závislého na mobilu a vytočil Theodorovo číslo, které mu dal po jejich druhém společném vystoupení v baru. Prý, kdyby se něco změnilo nebo dělo, tak ať se mu dovolá, když ho nezastihne ve škole.

   „Nejdřív mi říkáš, že mám spát, teď mě budíš,“ ozval se rozespalý hlas.

   „Jen kontroluji, že spíš,“ pousmál se Matěj.

   „To je tedy blbý způsob.“

   „Nechtěl jsem se ti vloupat do pokoje.“

   „Víš, že bych to uvítal víc, než tuhle volovinu?“

   „Mně to přišlo praktičtější.“

   „A mně přijde praktičtější, že si změním telefonní číslo.“

   „Rána do srdce, získáváš deset bodů.“

   „Sakra, já čekat tak dvacet aspoň.“

   Oba se zasmáli. „Nebudu rušit, promiň.“

   „Stejně bych dlouho nespal,“ podotkl Theodor, když se líně otočil na posteli na záda. „Děje se něco?“

   „Ne, jen…“

   „Jen?“ ozval se Theodor po chvíli, když se nedočkal dokončení jeho výpovědi. Když ani nyní nedostal odpověď, zeptal se sám: „Lituješ toho?“

   „Ne,“ zašeptal Matěj po chvíli tiše a nejistě si pohrával se zipem mikiny.

   „Tak co?“ zeptal se Theodor.

   ‚Nebude to znít vtíravě?‘ pomyslel si Matěj. Nakonec se zeptal přímo: „Mohu přijít?“

   Theodor se na chvíli zasmál. „Předtím jsi spěchal pryč a teď chceš zase přijít? Co si o tom mám myslet?“

   „Ano nebo ne?“

   Milý úsměv se usadil Theodorovi na tváři. „Jistě, že můžeš,“ řekl po chvíli, kdy Matěje trochu napínal. „Ale moc rozpravy se mnou nebude.“

   „To nevadí,“ ujistil ho Matěj.

   „Nechám dveře otevřené.“

   „Dobře. Děkuji.“

   Theodor zavěsil jako první a opřel si hřbet ruky o čelo. Modré oči trochu potemněly.

   Už to dělal zase? Dával si falešnou naději, že jeho spoluhráč bude opětovat jeho city? Snadno se zamiloval, říkáte si? Ne. Býval obezřetný, když se jednalo o spoluhráče. Udržoval si od nich odstup. Většinou je nepovažoval ani za přátele. Proč taky? V hudební branži nemůžete věřit nikomu, pokud chcete uspět. Většinou nakonec stejně odcházeli sami, protože s ním neudrželi krok nebo pro ně byl příliš arogantní, panovačný. Michal se do něj zamiloval a prý ho už chvíli předtím i sledoval a poslouchal, jak hraje v baru. Když pak hledal nového spoluhráče, téměř okamžitě se mu nabídl. Kdyby ho prohlédl ihned, mohl by mu tu bolest z odmítnutí ušetřit. Kdyby vnímal všechny ty náznaky, které mu Michal téměř denně předhazoval…

   Spánek nakonec zvítězil a on po chvíli znovu usnul.

 

   Probudila ho příjemně chladivá a vlhká ruka na čele. Pootevřel oči. Cítil, že i vzduch kolem byl trochu vlhký. A na zem dopadaly kapky.

   „Trochu jsem zmokl,“ usmál se Matěj dětinsky.

   „Pako,“ ušklíbl se Theodor a pomalu se usadil. „Ručník najdeš v druhém šuplíku,“ kývl ke skříni.

   „To pako sis mohl odpustit,“ ozval se Matěj, když otevřel šuplík. Úhledně poskládané oblečení a ručníky ho překvapily.

   „Když jsi pako, jsi prostě pako,“ trval na svém Theodor, než si znovu lehl. Na tváři mu pomalu přistál mokrý ručník. Spokojeně zavrněl. „Díky,“ ozval se a zavřel oči.

   „Máš za co,“ ujistil ho Matěj, než mu ručník zase sebral, aby si usušil vlasy.

   „Baví tě to?“ zasmál se Theodor po chvíli, až mu cukala ramena, když mu na půl tváře znovu dal mokrý ručník.

   „Nesmírně,“ ujistil ho Matěj.

   Nakonec mu ručník sebral a dal ho na topení. Přitáhl si židli k posteli a usadil se na ni.

   „Nechceš se napít?“

   „Ne.“

   „Nemáš hlad?“

   „Ne.“

   „Proč jsem tu vlastně šel?“ zamyslel se nahlas a chytil se za bradu.

   „Abys mi dělal společnost,“ připomněl mu Theodor.

   „Aha!“

   Theodor si nad Matějovou hlavou představil náhle rozsvícenou žárovku. „Nechceš se převléct? S takovou budeš marod taky.“

   „Nemám tu věci.“

   „Zkus třetí šuplík, budou ti možná velké, ale aspoň jsou suché.“

   „Co?“

   „Tepláky.“

   „Dobře,“ uznal Matěj váhavě. Nedělalo mu příliš dobře hrabat se v Theodorových věcech. I když mu to sám dovolil.

   „Klidně si vem i nějaké triko,“ dodal Theodor ospale, když si masíroval kořen nosu. Zda ho slyšel, či nikoliv netušil, protože po chvíli zase usnul.

 

   Matěj, vida, že pacient většinu času stejně prospal, se rozhodl zásobovat ho čajem. Když už mu bylo dovoleno tady nepřímo zůstat, musel se potýkat s nástrahami soukromého intru. Než odešel, musel pokaždé zamknout. Na chodbě se musel skrývat za květinami nebo něčím jiným, aby si ho zdejší obyvatelé nevšimli. Vysvětlovat, proč má na sobě Theodorovy věci, taky zrovna dvakrát nechtěl. Dozoru se razantně vyhýbal. A zdejší slečny elegantně minul.

   „Proč se tak plížíš?“ vylekal ho náhle hlas, když za sebou tiše zavíral. Div nepustil hrnek s čajem na zem. Jeho nevyřčená slova si ovšem Theodor z výrazu ve tváři uměl odvodit sám. Usmál se. „Ty jsi pako.“

   „Říká ten pravý!“

   „Tady tě nikdo nebude zpovídat, kdo jsi a odkud jsi. Takže se můžeš volně pohybovat.“

   Matěj se na něj zlobit nemohl. Hlavně si oddychl, když mu po chvíli klesla teplota a žaludek ho také už nebolel.

 

   „Co dostanu za to, že jsem tak vzorný pacient?“ dotíral Theodor, když Matěj seděl na zemi a z nudy začal hrát hru na mobilu. „Haló? Země Matějovi. Matěji, ozvěte se,“ dloubal mu do tváře, aby si ho všiml.

   Matěj k němu zaklonil hlavu. „Víš, že umíš být i otravný, když jsi nemocný?“

   „Proto potřebuji společnost,“ usmál se Theodor vřele.

   „Ta společnost tě brzy opustí.“

   „To ne!“

   „To ano.“

   Theodor kolem jeho krku omotal ruce a zašeptal: „To né!“

   Neušla mu Matějova reakce. Uši mu zrudly a tvář měl rudou, jakoby právě utekl celý maraton. Snad rychle hledal slova, jak reagovat. Theodor ovšem hledání vyřešil za něj, když mu zabořil hlavu do krku a polechtal ho konečky vlasů. To působilo téměř příjemně. Cítil, že se Matěj trochu napnul.

   „Děkuji,“ zašeptal mu do příjemně chladící kůže, o kterou se trochu otřel.