6. kapitola

Koření života

          Bylo po večeři. Mág Lucretias stál zachmuřeně u okna svého pokoje, které poskytovalo výhled přes obvodovou zeď na okolní luka.

          Celé odpoledne strávili hosté více méně každý zvlášť. Potkávali se, míjeli… Mluvili spolu však pouze zřídka, a když už, tak jen krátce. Celkově atmosféra v Egnatiině paláci dnes připomínala na jedné straně tuhé zimy jeho domoviny a na druhé rozbouřené moře.

          Možná měl Florianus pravdu a oni skutečně potřebují víc času…, přemítal.

          A Centaurius stále mlčel…

          Nebylo to poprvé, kdy spolu mág a jeho Krystal hráli hru „kdo koho víc potřebuje“, a stejně jako v jiných takových chvílích, i dnes mág odmítal ustoupit, dokud to nebude skutečně nezbytné. Přesto ho situace poněkud frustrovala.

          Jistě, že měl jeho spolužitel pravdu a Claudius už dostal na rozmyšlenou času víc než dost. Ale copak na něj mohl zapomenout, když se nepřišel ani rozloučit?

          Bylo to už pět let, kdy Claudius Horacius odešel z Aquillosu. Patřil mezi ty aspiranty, které si při obřadu v patnácti letech žádný Krystal nevybral, což nesl velmi těžce. Jako všem neúspěšným adeptům mu mágové dovolili žít ve mezi nimi, učit se a zastávat jiné profese. Chabá útěcha, pokud jsou oba vaši rodiče uznávanými mágy. Jeho otec byl léčitel a matka seděla dokonce v Radě Moudrých. Pro Claudia to bylo, jakoby se mu zhroutil svět.

          Lucretias se mu snažil být oporou. Už tehdy ho miloval a věnoval mu každou volnou chvíli. O zhruba dva roky později, v sedmnácti, si spolu začali. V jednadvaceti, když už Claudius pracoval jako knihovník, se Lucretias rozhodl, že ho požádá o ruku. Nebylo to úplně obvyklé, ale i takové případy existovaly.

          Claudius však namísto toho, aby řekl: „ano“, váhal. Prý, že potřebuje čas na rozmyšlenou… Lucretias mu vyhověl a poctivě čekal. Jenže neuplynul ani týden a Claudius Sídlo mágů náhle a nečekaně opustil.

          Byla to rána. Lucretias netušil co si má myslet. Usoudil, že ho nejspíš polekal. Jeho rodiče nebyli zrovna chápaví k takovým vztahům. Říkal si, že se Claudius jednou vrátí.  Měl své povinnosti a studium, od kterých nechtěl odejít. Předpokládal, že se Claudius vrátí, až se s tím nějak popasuje…

          Ale čas se hnal neúprosně vpřed a s každým dalším dnem, týdnem, měsícem a rokem bylo zřejmé, jaké rozhodnutí svým odchodem deklaroval.

          Luc si to odmítal připustit. Vytěsnil ho z hlavy. Snažil se zapomenout a věnovat jen studiu. Ale pravda byla, že někde uvnitř stále doufal, že se jednoho dne jeho milenec objeví v loďce na hladině jezera a po přistání u mola se mu vrhne kolem krku s oním vytouženým slůvkem na rtech…

          Věděl, že je to hloupost. Však mu to Centaurius neváhal čas od času připomenout. Tak jako dnes. Jenže Lucretias si nikdy ani nezkoušel představit, že by mohl být s někým jiným. Florianovy náznaky zájmu otevíraly staré rány, které chtěl nechat zavřené.

          Z myšlenek ho vytrhlo zaklepání, po kterém mu sluha oznámil, že na něj správce Florianus čeká v lázni.

          Povzdechl si. Vážně souhlasil s něčím takovým? Ne, že by se Florian snad nechal odbít…

          Lucrieatias tedy následoval sluhu do šatny, kde se svlékl. Bral to tak, že coby host nemůže odmítnout pozvání králova bratra a teplá voda mu rozhodně neuškodí. Přeci jen, to že spolu budou sdílet bazének, neznamená, že spolu hned musejí dělat nějaké nemravnosti… Raději se ani nepozastavoval nad tím, proč ho vůbec napadají takové věci.

          Chtěl otevřít, ale ruka se mu zastavila v půlce pohybu. To přece nejde! Zkousl si ret. Sáhl po osušce. Původně ji chtěl jen na zahalení beder, ale nakonec se do ní zamotal celý. Jako malý kluk, já vím, odtušil v myšlenkách ke Krystalu, který ani nemusel nic říkat a mohl si dál nerušeně lenošit, což podle Lucretia nejspíš opravdu dělal.

          Tak jo, mág se zhluboka nadechl a konečně vešel dovnitř.

          Lázně byly rozděleny do dvou samostatných částí. Pánské a dámské. Každý bazének měl svoji přidruženou šatu. Podlaha i zdi byly z kamene. I když místnost obdélníkového půdorysu vyhřívaly uhlíky ve dvou bronzových mísách na stojanech u obou kratších zdí, podlaha příjemně chladila chodidla.

          Rozhlédl se. Správce Florianus už byl naložený ve vodě. Rameny se opíral o okraj přímo naproti vstupu ze šaten. Zřejmě aby si mohl svého hosta lépe prohlédnout. Dlouhé mokré černé vlasy měl rozprostřené po kamenech za zády. Štíhlé tělo s opálenou pokožkou dával v průzračné vodě celé na odiv. Tedy… skoro celé. Jižní partie měl zcela záměrně zakryté díky překříženým nohám. To aby svého plachého hosta hned nepolekal.

          „Dobrý večer,“ pozdravil mág a stísněně polkl. Teď už nemohl couvnout.

          „Vítejte,“ usmál se na něj Florianus. V očích se mu pobaveně zalesklo, když Lucretias cudně uhnul pohledem. Těžko říct, zda měl rudé tváře z horka panujícího v místnosti, nebo od studu, ale líbilo se mu to. I to jak byl jeho host celý zabalený v osušce, že mu ani paže nevykukovaly. Připadal mu jen o to více roztomilý.

          „Děkuji,“ odtušil Luc a vydal se podél bazénku k jednomu z rohů. Říkal si, že tam, bokem a víceméně zády ke správci, se mu bude do vody lézt lépe, než přímo naproti němu.

          „Jen pojďte, do vody mocný Demetrie, snad se mne nebojíte,“ uculil se starší z mužů.

          Lucretias se na něho na oplátku zaškaredil.

          Nebyl panic. A asi by neměl problém se svléknout a koupat třeba s celým mužským osazenstvem zámečku včetně stráží, kdyby Centaurius nevedl takové řeči! Dokud to jeho Krystal nevyslovil a nepojmenoval, šlo o pouhé náznaky, které mohl přehlížet, nebo ignorovat. Ale to už teď nešlo. Pokud o něj Florianus Ilunius projevuje zájem, musí nějak ukázat, že on ho nesdílí. Nehledě na to, že v něčem měl Cent pravdu. Jeho tělo mělo své potřeby. A poukázáním na ně a zjevnou možnost jejich naplnění, v něm probudil touhu, která měla zůstat spát. Asi jako si pak dal šlofíka Centaurius…! Teď byla komplikací, o níž mág doopravdy nestál.

          Florianus ho pozoroval mlsným pohledem kočky větřícím kořist. Správce bavilo mága škádlit. Jenže ten teď díky tomu nedával pozor na cestu.

          Jak Lucretias šel, kopl do lahvičky s bylinným olejem postavené u kraje bazénu a ta se vylila.

          Florian to postřehl pozdě.

          „NE!“ vykřikl. „To bylo vzácné koření až z Varny!“ zaúpěl nešťastně. Dal celé jmění za malou krabičku s pěti lahvičkami. Šetřil si je pro zvláštní příležitost a teď… byla jedna pryč!

          Lucretias se polekal. Ohlédl se po správci. Ten stál, nahý jak se narodil, a držel se za hlavu.

          Mág pootevřel rty. Všechna slova se v jeho myšlenkách rozptýlila do ztracena.

          A v tom se dveře do místnosti otevřely znovu.

          „To bych netvrdil,“ oponoval právě krátkovlasý černovlasý Sekundus urostlé postavy svého staršímu štíhlému bratrovi, který jej těsně následoval.

          „A co bys řekl?“ zajímal se Caesonius odhrnuje pramen tmavých hnědých vlasů z čela.

          Zastavili se.

          Florianus se beze slova opět ponořil. Lucretias stáhl ručník a stud-nestud, okamžitě zaplul do vody. Caesonius si se Sekundem vyměnily tázavé pohledy. A aby toho nebylo málo, vstoupil za nimi ještě vysoký šlachovitý Quintillus, který do Caesonia zezadu málem vrazil, protože zůstali stát hned za dveřmi.

          „Stalo se něco?“ povytáhl obočí a přelétl osazenstvo tázavým pohledem.

          „Ovšem, že ne, drahý synovče, prosím, pojďte mezi nás,“ vyzval trojici Florianus. Úsměv se mu rozšířil, stejně jako jejich společnost. Nu což, lázně jsou přece pro všechny. A času a příležitostí pro ně dva ještě bude…

          „Hezký večer,“ přivítal je Lucretias zdvořile. Bylo mu úzko. Pokud se nemýlil, právě vylil vzácný bylinný olejíček z dílny Varnské lékárnické rodiny Tenebrů. Jeho tajná rodinná receptura byla velmi ceněná pro své pověstné uvolňující účinky a aroma. Nadělal velkou škodu. Kralevici zde byl nevítaný. A i když neměl v plánu překročit hranice mezi ním a správcem sídla, bylo mu líto, že to tak pokazil. Byla to hloupá chyba. A teď se ani nemůže řádně omluvit, když přišli oni. V duchu si povzdechl. Vzhledem k nastalému mlčení bylo evidentní, že dnešní večer nikomu nedopadl dle jeho představ…