2

          Jak už jsem řekl, „ČLOVĚKA“ se mi podařilo zcela pustit z hlavy. Od toho dne se na pozemcích A. A. neukázal, nebo jsem ho tam alespoň já nezahlédl. Výcvik skončil, závěrečná ceremonie proběhla a nám začínala zcela nová životní etapa.

          Mezi absolventským večírkem, který si Victor užil rozhodně více než já, a nástupem na transport směr oběžná dráha Země, jsme dostali týden volna, abychom jej strávili se svými rodinami. Neměl jsem valná očekávání ohledně pobytu doma, ale nepočítal jsem tak úplně ani s tím, že se budu cítit víc jako nevítaný host, než jako člen domácnosti.

          Sice jsem přes video-hovor obdržel pochvalu od otce, ale dost možná, že volal spíš proto, aby mě mohl nabádat, ať mu neudělám ve službě ostudu. Zato Wendy, moje sestra, mě okázale ignorovala a matčina schovívavost a blahosklonný přístup, působily do značné míry nevlídně.

          „Čím dřív budu na FATE, tím líp,“ říkal jsem si a zabíjel čas hraním nejrůznějších letových simulací. Dbal jsem pouze na to, abych měl vše připraveno a sbaleno na den nástupu, který se nevyhnutelně blížil a já ho netrpělivě vyhlížel.

          Domluva s Vicem zněla, že se setkáme na kosmoportu v kavárně Last night o půl desáté a poletíme transportem v jedenáct. Nebývám vyloženě netrpělivý, ale když se neukázal ještě ve tři čtvrtě na jedenáct, nezbylo mi než se zvednout a nastoupit bez něho.

          „Něco mu do toho asi vlezlo,“ pomyslel jsem si, „potkáme se na palubě.“

          Nebyl jsem ničím povinován nechat si spoj uletět. A dovolat se mu nedalo, to jsem zkoušel snad desetkrát už během čekání.

          Vyšel jsem z kavárny a zamířil ke své přepážce.

          Viděl jste někdy letištní halu Pandora la Mae? Cítil jsem se tam jako mravenec. A každý další člověk kolem mě byl právě takový malý hmyz. Je až s podivem, že co může z dálky působit jako chaos zvuků, pachů a těl má zblízka svůj fungující řád.

          Na informačních obrazovkách a terminálech nám operátoři z koordinačního stále podávali důležité instrukce a informace. Barevné čáry na podlaze říkaly kudy jít. Nade dveřmi a okénky visela čísla nebo kódová označení dveří a přepážek… Nebylo možné se ztratit, ale ani změnit směr.

          Samotná odbavovací procedura naštěstí netrvala dlouho, takže se mi podařilo nastoupit na poslední chvíli. Připadalo mi, že mě nikdy nepřestane fascinovat odpalovací rampa připomínající z dálky megalomanskou horskou dráhu jednadvacátého století. Obrovský kolos táhnoucí se od země až vysoko nad mraky někam do stratosféry a na něm připravený transportní modul jako autíčko na autodráze. Jen zmáčknout tlačítko na dálkovém ovládání a lidé se stanou plastovými panáčky v řízení vyšší moci.

          No dobrá, ono to nebylo tak docela dálkové ovládání a dlouhý štíhlý trup rakety z dálky připomínající jehlu se ani v nejmenším nedal srovnávat s autíčky pro děti. Ale i tak mi v hlavě to přirovnání uvízlo a nedalo se ničím zaplašit.

          Stroj se dal s lehkým škubnutím do pohybu a obří dopravník nás vezl na samotný vrchol, kde teprve došlo k odpoutání modulu od matičky Země. Nebylo to poprvé, kdy jsem viděl rodnou planetu z vesmíru, ale nikdy dřív jsem si ji tak neprohlížel.

          „Cesta k úspěchu je volná, Wesley,“ myslel jsem si, „stačí ji jen chytit za pačesy.“

          A pak už přišly ke slovu kotevní svorky, které se bezpečně ujaly naší malé kapsle. Zavazadla z jim určeného prostoru vyvezl dopravní pás a po namátkové kontrole mohli všichni cestující vstoupit do nitra orbitální stanice ORBIT-1, kde se cesty neznámých lidí opět rozdělili.

          Už na Pandoře bylo těsno, ale letištní hala nebyla ničím v porovnání s prostorami stanice.

          Jen si to představte! Zářivkami ve stropě osvětlené jednotvárné šedé chodby vesmírného přístavu doslova přeplněné lidmi. Obrazovky visící u stropu, z nichž k nám promlouvali sice jiné tváře než na Zemi, ale podávali neméně informací. Barevné čáry na podlaze a značení chodeb a dveří, působily jako statické kulisy interaktivní virtuální reality. A kolem hlavy každému lítal malý osobní dron mající za úkol být jeho průvodcem.

          Sice mi, jako kadetovi, ta místa nebyla zcela cizí, přesto jsem si tam připadal stísněněji než jinde. Nemohl jsem se ubránit myšlence, že na tohle si asi nikdy nezvyknu. Záchvatu úzkosti a paniky jsem byl ale naštěstí ušetřen. Nejspíš i proto, že jsem na ORBITu-1 nepobyl déle, než bylo nezbytně nutné.

          Pravda chvíli mi trvalo najít dok, ve kterém FATE kotvila. Ale jakmile se mi to podařilo, nahlásil jsem své nalodění tamní ochrance a ta věnovala pečlivou pozornost údajům v mém ID čipu i zavazadlům.

          Abych vás ale nenudil, pravda je, že na mém nalodění se nebylo nic, co by se dalo označit za zvláštní nebo zajímavé. Deset metrů mne dělilo od přetlakové komory a pak už jsem vstoupil na spojovací most, který obklopovala soustava kovových kruhových prstenců spojených průhlednou folií zadržující atmosféru uvnitř.

          Kráčel jsem po úzkém vysutém můstku uprostřed a zuby nehty se bránil závrati. Victor to na jedné exkurzi v rámci výuky popsal docela trefně, když řekl: „Je to téměř jako procházet se bez skafandru vesmírným prostorem. Jo, víc nebezpečně už to asi udělat fakt nemohli. Člověk s agorafobií, by tu sto pro zkolaboval!“

          Snažil jsem se nerozhlížet, ale všechny ty blikající hvězdy v dálce a černočerná tma, která je obklopovala, působily ještě úzkostlivěji než přístav, který jsem nechával za sebou. Nikde žádné zábradlí ani jiná ochranná opatření, která bych viděl.

          „Co by asi bylo, kdybych spadnul z toho můstku?“ neubránil jsem se té myšlence. „Kolik toho ta fólie vydrží? A kdo by mě asi tak zachraňoval, i kdybych ji neprotrhl?“ Byl jsem na mostě jediný. Nikdo jiný totiž nesměl být vpuštěn, dokud neprojdu na druhý konec. Jedno z mála skutečně bezpečnostních pravidel.

          Raději jsem se tedy zadíval opět rovně před sebe a nadal si do kreténů. Udělal jsem dobře. Pohled na monumentální kulovitý trup FATE byl mnohem přijatelnější. Je vždycky lepší hledět na cíl cesty před vámi, máte-li k němu někdy dojít, než kamkoliv jinam. A já tam, jak jinak než, dorazil.

          Paluba byla už o něco příjemnějším prostředím. Zdaleka se po chodbách neproducírovalo takové množství různých osob a jeden se konečně mohl i nadechnout. Napadlo mě, že bych mohl počkat na Victora někde u vstupu, ale nakonec jsem usoudil, že než tam stát jako přebytečný „člověk“ s tou velikou brašnou z umělých vláken u nohou, bude lepší najít kajutu a vybalit si.

          Pamatuji si, že kajuty pro posádku byly umístěny na třicáté palubě a mně připadly dveře číslo 57. Silně neutrální číslo nedovolující ani projevit pověrčivost, he, he…

          Ověřil jsem si informace na jednom z terminálů umístěných na křižovatkách chodeb a přesvědčil se, že nebudu mít kajutu s Vicem, ale s nějakým jiným klukem. Jméno Christian Dresdner mi nic neříkalo, ale kdo by si pamatoval jména všech absolventů, že? Navíc mohl přijít z kterékoliv menší pobočky A. A. na některé z kolonií. Nelámal jsem si s tím hlavu, ale nemohl se ubránit zvědavosti. Oba jsme spadali do letového segmentu a mezi námi se mělo rozhodovat o tom, kdo skončí jako pilot a komu zůstane post navigátora. Poznej svého nepřítele, neříká se to tak?

          „Výtah 3P1, chodba A8, uhnout vlevo na B6, pak G2, na třech křižovatkách stále rovně cca dvacet metrů dveře po pravé straně.“ Po rychlé rekapitulaci cesty jsem položil dlaň na identifikační snímač vedle dveří, nad kterým se vzápětí rozsvítilo zelené světlo.

          „Vítejte na palubě, pane Keene,“ ozval se z reproduktoru ženský strojově znějící hlas.

          „Ty taky,“ usmál jsem se spokojeně jen pro sebe. Dveře se odsunuly a já mohl konečně vstoupit.

          Do startu zbývalo 26 hodin.