Když jsem byl malý kluk a svět byl ještě v pořádku, chtěl jsem být voják nebo policista. Miloval jsem všechny ty filmy, kde zásahová jednotka v kuklách a neprůstřelných vestách zachraňovala rukojmí z rukou nebezpečných zločinců. Chtěl jsem být taky takové eso.

Tak jak jsem se, krucinál, dostal do vypasovaných kalhot a sáčka z něčeho, co vypadalo jako hadí kůže?! V každé kapse mě tlačil pořádný svazek bankovek, zatímco ten uklidňující tlak skryté zbraně se nedostavoval, protože jsem žádnou neměl. Mluvte mi o sebevražedné misi.

Fin si vedle mě div neprozpěvoval, na tuhle část se vyloženě těšil. Bílé kalhoty tentokrát doplnil jakousi černou halenou, která byla z takové nějaké síťoviny a odhalovala o moc víc, než kolik bych považoval za vhodné. Dokonce i Ian uznale hvízdl, když ho viděl kráčet dolů po schodech.

Mladík v tmavých kalhotách a mikině si od Iana vzal klíče k červenému vozu. Byl jsem vážně rád, že nebyl můj, protože podle jeho lačného výrazu ten sporťák víckrát neuvidíme.

Kráčeli jsme po neosvětlené cestě za jediným matně zářícím bodem, kterým byla vrata do jakéhosi skladiště. Zastavili jsme u nich právě ve chvíli, kdy se jakási velká můra s hlasitým zapraskáním usmažila v žáru staré lampy, jež vstup osvětlovala. Muž u vchodu se zatvářil nepřátelsky a sáhl za opasek. Než stihl vyndat to, co tam ukrýval, vyšel ze stínů i Ian, který za námi mírně zaostal. Kývl na muže s gorilím obličejem a ten nám ustoupil z cesty.

Vešli jsme do jakési chodby. Po dřevěných zdech stodoly nebyla ani stopa, jako kdyby byla vystavěna kolem téhle zděné kostky, jen aby ji skryla. Před námi byli další dva muži, tak podobní tomu prvnímu, že se i Fin naklonil ke mně a špitl: „Myslíš, že jsou příbuzní?“

„Jestli jo, tak nechci vidět rodiče,“ odvětil jsem mu stejně tiše a bavil se tím, jak dusil smích do mého ramene. Ten kluk prostě nedokázal nic brát vážně. „Měl by ses připravit,“ upozornil jsem ho. Jako dárek nám plukovník každému dal nějaké to „superšpionské“ vybavení, jak tomu Fin říkal. On dostal brýle s jemně růžovými skly, které byly v podstatě fotoaparát a já jakousi verzi elektronické cigarety, která krom vypouštění obláčků kouře dokázala natáčet velmi kvalitní video. Navíc obsahovala čidlo, které v případě, že s ní někde praštím nebo ji poškodím, informuje plukovníka, že se něco podělalo. S nekonečně důležitým výrazem si nasadil svou růžovou výstroj, zatímco já tu svou nechal v kapse do doby, než ji budu opravdu potřebovat.

Hezouni kývli na Iana a pustili nás dál. Zřejmě tu byl známou tváří.

Jako kdyby mi někdo sundal klapky z uší, udeřila mě síla zvuků z nitra budovy. Smích, křik, štěkot a dunění hudby, to vše pod silou záře halogenových svítidel. Pach kouře, potu a směsice těžkých voňavek. Narovnal jsem se a vykročil za Ianem, který mířil automaticky k baru. Než jsme tam s Finem došli, mladá brunetka mu podávala malý igelitový sáček, za který on jí podával celkem slušnou sumu.

„Jestli mě, kluci, omluvíte,“ kývl na nás a vydal se kamsi bokem. Po chvíli jsem ho zahlédl usedat na koženou sedačku, před kterou stál nízký stolek. Podle výrazů lidí, kteří tam už seděli, jsem si nedělal iluze o tom, v jakém stavu Ian bude, až si tohle šňupne.

Fin se naklonil na bar a vyžádal si lahev ledového čaje přímo z lednice. V duchu jsem ho pochválil, jak si můj rychlokurz rychle zapamatoval a jak je opatrný v tom, co tady polyká. Zrovna otevíral plastovou lahev, když kolem nás prošla hosteska s tácem plným sklenic šampaňského, na sobě jen bílá tanga a na hlavě zaječí ouška. Fin po počátečním šoku sjel její postavu hodnotícím pohledem. Těžko říct k jakému výsledku dospěl, ale rozhodně si mě přitáhl blíž.

Proplétali jsme se hloučky lidí. Dámy zdobené drahými šperky v šatech, které víc odhalovaly než ukrývaly a jejich mužské protějšky, ze kterých bohatství téměř odkapávalo. Připadal jsem si jako v panoptiku, kde každý chce ukázat, co všechno si může dovolit.

Rozeznal jsem siluety u jedné ze zdí.

„Počkej tu na mě, ano? Nedělej žádné hovadiny,“ požádal jsem Fina a bez zaváhání vytáhl svou cigaretu. Nechtěl jsem, aby tohle viděl zblízka.

U zdi seděli na špinavém koberci mladí lidé. Spíš ještě děti, polovině z nich do patnácti chyběl ještě pořádný kus. Byli tam chlapci i dívky, všichni zcela nazí a s nepřítomným pohledem, který vypovídal o tom, že realita jim je řádně vzdálena. Přistoupil ke mně snědý tlouštík se zlatým řetězem kolem krku.

„Vo copa byste měl zájem, šéfíku?“ oslovil mě přátelsky a mě se zvedl žaludek.

„Kolik jim je?“ zeptal jsem se věcně.

„Od třinácti do šestnácti, ale můžu sehnat i mladší, dybyste chtěl,“ mrkl na mě významně a já si jako mantru opakoval všechny ty důvody, proč mu nesmím teď hned rozbít hubu. Popotáhl jsem z cigarety tak, abych se ujistil, že tvář jeho i těch dětí byla zaznamenána, pak jsem s díky odmítl a vracel se k místu, kde jsem nechal čekat Fina.

Právě včas, uvědomil jsem si při pohledu na jakousi sirénu za zenitem, která – ač zavěšena do rámě polonahého mladíka – mu poklepávala umělými nehty na hrudník, zatímco cosi říkala. Přidal jsem do kroku.

„Promiň, zdržel jsem se,“ usmál jsem se omluvně a automaticky ho objal kolem pasu. Teprve teď jsem ženě s vyčesaným drdolem umělých vlasů viděl do tváře.

„Ach, vy jste Elizabetha, že? Myslím, že mi Fin říkal, abych se měl na pozoru…“ usmál jsem se na ni žraločím úsměvem.

„Myslím, že jsme ještě neměli možnost si spolu promluvit, jen jsem se strachovala tady o zlatíčko Fina, aby ho někdo neobtěžoval, když tu byl tak sám… Ale jestli už jste tady, je to v pořádku. Pěkný večer,“ zamrkala nalepeným chomáčem řas a doslova svého psíčka odtáhla pryč.

„V pohodě?“ ujišťoval jsem se.

„Ne,“ odsekl. Překvapeně jsem se na něj podíval. „Ta rachejtle mi stihla převyprávět, co by si přála, abych jí udělal. A co by ona udělala mě. Ušetřím tě podrobností, ale obsahovalo to svorky na bradavky, bič a … Do hajzlu, budu zvracet,“ zaúpěl a vyrazil k cedulce s nápisem toalety. Bylo mi ho vážně líto. Chystal jsem se jít za ním, když mě minula známá tvář.

Jeden z Doktorových poskoků právě spěchal kamsi na opačnou stranu. Zadoufal jsem, že bude Fin v pořádku i beze mě a vyrazil jsem za ním. Uhrovatý mladík se proplétal davem s mrštností úhoře tak rychle, že jsem ho ztratil z dohledu. Netrpělivě jsem se rozhlížel kolem, jestli ho znovu zahlédnu, proto mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, kde stojím.

Čtverec povědomých rozměrů, ve dvou protilehlých rozích velké ocelové klece. V jedné z nich se krčilo jakési černé zvíře, které nepřestávalo vrčet. Jako přitahován magnetem jsem přistoupil k ringu. Do druhé klece právě nějaký muž zavíral obřího, mírně vypelichaného kangala. V tu chvíli jsem věděl, že je jedno, co za psa je ve druhé kleci. Pokud nebyl minimálně tibetská doga, středoasijat nebo kavkazák, neměl šanci. Ozval se zvuk klaksonu, který zřejmě upozorňoval na zahájení zábavy. Do ringu vešel starší pán v obleku a gestem ruky si vyžádal klid.

„Dámy a pánové, dámy a pánové!“ vyvolával jako na trhu, aby na sebe upoutal pozornost co možná největšího množství lidí.

„Dovolte mi, abych vás tady přivítal a v rychlosti shrnul několik pravidel. Na každé kleci vidíte jinou barvu, jedna je modrá a druhá červená. Zde na stupínku po mé pravici je vypsaný kurz a právě zde se postarají o vaše sázky. Stačí některému z mladíků v těchto“ ukázal na pětici hochů v bílých kšiltovkách, „čapkách řeknete kolik sázíte na kterou barvu. Vezmou si od vás sumu a na oplátku dostanete lístek s aktuálním kurzem a číslem zápasu. Poté, co bude zápas prohlášen za ukončený, můžete si jít vyzvednout výhru. Hoši se budou neustále pohybovat mezi vámi a kurz se bude měnit i v průběhu zápasu, tak nepolevujte na pozornosti. A nyní už mi dovolte, jako zahájení, odstartovat první zápas. V modré kleci je šampion s váhou 63kg, v červené nový objev s váhou 32kg. Počáteční kurz je 6:1 pro šampiona, ale to neznamená, že nováček nemůže překvapit! Prosím majitele, aby se dostavili ke klecím!“ K modré i červené kleci se dostavili majitelé. Ten u modré klece na svého oponenta shlížel s opovržením, byl si jist vítězstvím svého psa. Majitel psa z červené klece vypadal, jako by to už chtěl mít za sebou a být pryč. Na pokyn rozhodčího se klece otevřely.

Velký pes vyběhl okamžitě, ale černé zvíře odmítalo opustit své prozatímní bezpečí. Jeden z mladíků jako by to předpovídal, vytáhl jakousi železnou tyč s rozdvojeným koncem a vsunul ji zadem do klece. Ozvalo se elektrické zapraštění a pes za hlasitého kvikotu vyrazil ven, přímo do obří mordy soupeře. Během těch pár okamžiků jsem pochopil výšku kurzu. Černé zvíře byl k smrti vyděšený labrador. Neměl šanci. Netrvalo to snad ani pět minut, než se se zlomeným vazem sesul k zemi.

Další zápas už vypadal vyrovnaněji, do jedné z klecí vedli statného ovčáka, zatímco do druhé vzteklého dobrmana. Ujistil jsem se, že pokuřuji správným směrem, aby byly zachyceny tváře chlapců v bílých kšiltech, muže na stupínku spravujícím sázky i majitelů zvířat, která byla vypouštěna do ringu. Několikrát jsem namířil cigaretou i do publika, abych zaznamenal tváře co největšího počtu sázkařů.

Měl jsem však nepříjemný pocit z toho, že jsem nikde neviděl Doktora. Jeho poskok tu rozhodně byl, a podle Fina měl být vrchním pořadatelem. Tak proč to nebyl on nebo jeho lidé, kdo vypouštěl psy? Kde se ten obtloustlý plešoun ukrýval?

Nervózně jsem překontroloval čas. Touhle dobou už by měl být Fin zpátky, ne? Jen jsem na to pomyslel, sevřela se mi hruď. Bylo to ode mě tak nezodpovědné, vyrazit po Doktorovi, místo abych mu kryl záda, sakra! Cestou k záchodkům jsem téměř běžel.

Prudce jsem otevřel dveře toalety a svět se se mnou zatočil. U mušlí nestál a dveře obou kabinek byly doširoka otevřené.

Nebyl tam.

Zhluboka jsem se nadechl. Musel jsem se uklidnit.

Nejspíš jsme se prostě minuli. Sice to tady nemělo velikost mezinárodního letiště ani návštěvnost rockového koncertu, ale pořád to byla nejpravděpodobnější možnost. Ta jediná, kterou jsem si byl ochoten připustit. Hlubokým dýcháním jsem se snažil zklidnit zběsile tlukoucí srdce, zatímco jsem se nenápadně rozhlížel kolem. Kde mohl být?

Srdce mi vynechalo úder. Místo světlovlasého mladíka jsem bezpečně poznal obtloustlého holohlavce. Byl tady.

Doktor.

V hrudi mě pálilo dilema. Hledat Fina, který by mohl – ale také nemusel – být v nebezpečí, nebo se ujistit, že získám důkazy proti Doktorovi a celé tohle šílenství skončí?

Nejraději bych nechal svět hořet v plamenech pekelných a vydal se hledat svého démonka, ale… Pohledem jsem zavadil o stinný roh, kde seděli lidé na prodej. Celý život jako něčí majetek, v otroctví, bez šance na svobodu nebo alespoň možnosti rozhodovat sami za sebe… Byly takové Miiny poslední dny?

Ne, to jsem nemohl dopustit. Znovu jsem k nebesům vyslal urgentní žádost, aby byl Fin v pořádku a vyrazil jsem za známou tváří.

„Doktore,“ přistoupil jsem k němu zezadu a přátelsky mu položil ruku na rameno. Na první pohled nevinné gesto, které mu však bránilo zmizet mi z dohledu.

„Tak tady jsi,“ zazubil se na mě přezíravě. „Říkal jsem si, kdy se tu asi ukážeš…“

Něco nesedělo. Takhle reagovat neměl. Proč nevypadal překvapeně?

„Neměl bych tohle říkat spíš já? Tys věděl, že tu budu?“ pozvedl jsem nedůvěřivě obočí. Nepříjemné mrazení v zátylku zesilovalo svou intenzitu.

„Jak bys taky mohl chybět, když Fin, to tvoje zlato, je zdejší vrchní dodavatel psů?“ uculil se tak sladce, až bych přísahal že cítím, jak mi na jedné ze stoliček popraskala sklovina. Jeho prasečí očka mi přejížděla po těle, jako kdyby čekal, že mi naroste minimálně další končetina.

Jeho otázka mi vyrazila dech. Samozřejmě jsem moc dobře věděl, že mluví nesmysly, ale proč?

Ten zkurvysyn!

On věděl! Celou tu dobu! Nejspíš proto mě chtěl dostat z ulice k Finovi… Jestli se nějak dohmátl, že jsem tajnej, logicky by si mě chtěl držet od těla. Proto mě vylifroval na konec světa. Čekal, že skočím po mladém chovateli psů a jeho nechám být. Pokud bych zavřel Fina, uklidnilo by to vedení a on by se nemusel tolik bát. Kdyby měl opravdu hodně velkou kliku, mohl by se dokonce dostat k některým z jeho psů, a na tom už by setsakra vydělal. Navíc, pokud ví, že jsem tady pracovně – což nejspíš ví, protože se mu oči v důlcích protáčí tak rychle, až mě překvapuje, že se nezaseknou jako to dřevěné oko v pohádce o klukovi s klacíkem – dá si pořádnýho majzla, abych na něj nesehnal žádný důkaz. Proto tu neběhá kolem psů, navíc to vysvětluje i tu narážku na Fina… V podstatě ho právě na kameru obvinil z toho, z čeho jsme plánovali obvinit jeho.

Dokonale mi sebral všechny karty, se kterými jsem plánoval hrát.

„Kde je Fin?“ drtil jsem cigaretu mezi zuby, rozhodnutý ji v případě potřeby třeba překousnout.

„Ještě že o tom mluvíš, měli bychom si pospíšit,“ zavrkal spokojeně a zatáhl mě za rukáv směrem k záchodům. „No tak, kdo ví, kolik máme času. Řekl jsem hochům, ať se o něj postarají, ale víš jak to chodí. Navíc, v tom co má na sobě… Člověk by jim snad ani nemohl nic vyčítat, nemyslíš?“ naklonil se ke mně spiklenecky, když jsem váhal v jeho následování.

Ti dva vyhulenci drží Fina? Nechtěl jsem, aby se mu něco stalo, ale zároveň jsem si nemohl dovolit odejít z místa činu jako z nepovedeného rande.

Doktor se postavil vedle mě a znovu zatáhl za rukáv. Mezi žebry mě zatlačilo cosi nepříjemně ostrého.

„No tak, policajtskej, jdeme,“ zavrčel tiše a ještě přitlačil. Ucítil jsem, jak se jemná látka podvolila chladnému kovu, který jí projel jako máslem. Moje kůže nebude odolávat o mnoho déle. Opatrně jsem vykročil.

„Tohle je ale důmyslné udělátko, nevěděl jsem, že je taky kouříš,“ zahlaholil pobaveně, vytáhl mi cigaretu z úst a než jsem stihl zareagovat, skryl ji ve své náprsní kapse. Ostatním jsme museli připadat jako dva přátelé, kteří hledají tichý koutek pro klidný rozhovor v soukromí.

Vyvedl mě nenápadnými dveřmi, dobře skrytými za toaletami. Tam už čekala dodávka. Nebyla to ta, kterou jsem znal. Tahle byla mnohem novější, takže o tom komu patří, plukovník nejspíš neměl ani ponětí.

„No šup, nastupuj, hrdino,“ směřoval mě k zadním dveřím. Otevřít šly ztuha a tak jsem musel opravdu zabrat. Přesto jsem zřejmě nebyl dost hlasitý, jak jsem usoudil z překvapeného výrazu lidí, kteří v autě už byli.

Fin ležel na zádech, zatímco mu drobnější z Doktorových poskoků držel ruce za hlavou. Mohutnější se mu právě pokoušel stáhnout kalhoty, v čemž mu bránily blonďákovy přesně mířené kopance. Všiml jsem si otékající podlitiny ve Finově tváři a poprvé po několika letech jsem zalitoval, že ani já nesmím takový odpad odprásknout bez toho, abych pak musel řešit haldu papírů. Tak nebo tak, za tohle zaplatí. Nenapadlo by mě, že Doktor své řeči cestou sem myslel vážně. Postřehl jsem úlevu ve Finově tváři. Raději jsem se podíval bokem, abych neviděl jeho výraz až mu dojde, že jsem tam nakráčel jako ovce na porážku.

„Přestaňte blbnout, odjíždíme!“ okřikl mladíky Doktor. Okamžitě Fina pustili a drobnější přelezl na přední sedadla. Druhý chlapec se roztěkaně posadil na podlahu vozu vedle Fina. Doktor do mě strčil a nastoupil za mnou. Zabouchl dveře hlasitým prásknutím a mladík vůz nastartoval.

„Omluvte to nepohodlí, hoši, ale nemůžu si dovolit, aby mě někdo viděl,“ mrkl na Fina Doktor.

Nikoho nenapadlo mně nebo Fina svázat. S tím skrčkem za volantem jsme to byli jen my dva proti Doktorovi a jeho poskokovi, který právě teď nepůsobil zrovna jako bouchač. Za pokus to rozhodně stálo. I kdybych je nepřemohl oba, mohl bych Finovi alespoň koupit dostatek času k útěku. Skrz okénko jsem zahlédl ceduli u blízkého rozcestí. Ne, to ne! To rozcestí byla hranice území, které bude zásahová jednotka monitorovat! Navíc ani jeden z nás neměl žádné sledovací zařízení… Pokud nedám plukovníkovi vědět hned, budeme mimo dosah a to už se posil nedočkáme ani náhodou…

Nebyl čas plánovat. Vrhl jsem se na Doktora. Pravačkou jsem mu zasáhl bradu, až mu síla úderu smýkla celým tělem. Horečnatě jsem mu šacoval kapsy, abych našel tu elektronickou cigaretu. Vypadla mu z kapsy a kutálela se vozem přímo pod Fina a Doktorova poskoka, kteří se rvali kousek od nás. Neměl jsem čas zasahovat, potřeboval jsem napřed dát vědět plukovníkovi. Konečně jsem na ni dosáhl! Mé prsty nedočkavě sevřely výkřik moderních technologií a bez milosti jej přelomily v půlce.

Dokázal jsem to, plukovník zalarmuje všechny jednotky. Naběhnou na tu spodinu a i kdyby bez důkazů nedokázali nic jiného, ty děti dostanou do bezpečí. Teď už jen stačilo vyřešit situaci tady. Neměl by být problém sundat ty zbývající dva, Fin se podle všeho uměl rvát. Svážeme je, v dodávce se vrátíme, a-

Nejhlasitější rána, kterou jsem kdy slyšel. Jako kdyby mi v hlavě někdo odpálil ruční granát. Svět zahalil tmavý závoj, kolena se mi podlomila. Prudkou bolestí mi bylo na zvracení. Slyšel jsem Fina volat mé jméno, ale nedokázal jsem se podívat jeho směrem, natož mu odpovědět.

„Zmlkni!“ okřikl ho Doktorův hlas odkudsi ze tmy.

Ta děcka jsem možná zachránil, ale kdo zachrání nás?