Muž mluvil dlouze. Asi se rád poslouchal. Tu náhle vstal a jakoby omylem se otřel o Jeremyho rameno, spíše se o něj opřel, aby se dostal na své obtloustlé, krátké nohy. Prý mu něco chtěl ukázat z balkónu. Nečekal, až se zvedne, otrok musí přece následovat svého pána okamžitě. A Jeremy ho následoval. Cestou jakoby omylem vylil víno do květináče, aby květině dodal trpkou, obarvenou vodu. Zastavil se vedle muže a snažil se vidět to, co viděl on, když o tom tak horlivě mluvil.

„Příteli, proč neřekneš, že jsi na suchu?“ zhrozil se muž náhle a hned se vracel, aby Jeremymu dolil víno, nedbaje jeho protestu. Dolil rovnou i sobě a vyčkával, až se znovu napije. Jeremy pohlédl na rudou kapalinu ve svém poháru a trochu se napil. „Pořádně,“ řekl muž mile, ale v jeho hlase byla hrozba a rozkaz zároveň. S nechutí Jeremy vypil celý pohár, div se nezadusil. Než se nadál, muž mu nalil znovu. Vínem ztěžklé nohy Jeremyho brzy zradily. Ale muž vypadal v pořádku, zatímco pořád zplna hrdla popíjel a horlivě vykládal něco, čemu Jeremy ani pořádně nerozuměl. Spíše ho nestíhal poslouchat. Jeho latina byla rychlá a bez chyby, ale mluvil až příliš rychle. Jenže s dalším a dalším alkoholem, který mu šlechtic pomalu lil do krku, jen stěží dokázal vnímat své vlastní myšlenky. Po chvíli postřehl, že se trochu potácí ze strany na stranu. Viděl rozmazaně a hlava se mu točila. Ozýval se mu nehezky prázdný žaludek, naplněný jen kyselým vínem.

Musel se opřít a přitom vylil zbytek vína ze svého poháru na zem.

„Příteli, jste v pořádku?“ zeptal se muž polekaně, když viděl, že jeho společník se opírá o zábradlí balkónu a kymácí sebou. Přitom se pro sebe ušklíbl. Tohle silné víno dokáže snést ve velkém množství jenom ten, kdo má na sobě nějaké maso a tuk, který by alkohol pohltil a snadno rozdělil do celého těla. Ne tahle vychrtlina a osoba, která sotva okusila tak sladké víno a stěží mu bude rozumět. „Nechcete se posadit?“ zeptal se opět starostlivě a podepřel ho. Jeremymu hučelo v hlavě, zatímco se snažil soustředit, aby neviděl tři věže před sebou, ale jen jednu. Chytil se za čelo a zapotácel se. Šlechtic ho ochotně chytil. „Pojďte. Posaďte se,“ vyzval ho a tahal ho zpátky dovnitř. Jeremy jen matně postřehl, že na něj mluvil. A také si matně uvědomil, že mu předtím najednou začal vykat. Proč ta náhlá změna? Co si uvědomil dále, bylo, že se náhle muž prudce zarazil a on div nespadl na zem. Šlechtic zalapal po dechu, když pohlédl na svůj krásný květináč a viděl v něm a na stěně hned u něj rudou skvrnu. Vůně jeho sladkého vína se kolem také vířila. Tak tenhle nevděčník rozlévá jeho sladké víno?! Pohlédl na něj se vztekem v očích. Tatam byla nějaká chuť s ním vlídně zacházet a hovořit před tím. Obrátil ho k sobě a surově ho udeřil do tváře. Nějaký mrzký otrok nebude plýtvat jeho vínem! Tahle věc by se měla plazit po zemi a prosit o odpuštění a děkovat mu, že mohl okusit jeho víno! Když se uklidnil, postřehl, že na svého hosta byl možná příliš krutý, protože se nijak nehýbal. Nohou do něj šťouchl. Krev nikde neviděl, jen z nosu mu možná trochu tekla. Nebo to bylo ze rtu? Nezajímal se dál. Z hlavy mu nic neteče, takže úplně mimo nebude.

Chytil ho za ten cár hadrů, co měl na sobě a odtáhl ho do postele, kde ho surově hodil.

Představa, že se jeho host probudí uprostřed jejich společného aktu, byla vzrušující. Ten zmatený výraz, ach, jak se na to muž těšil. Nikdo mu nebude odporovat. Nikdo si z něj blázny dělat nebude! Nikdo nebude rozlévat jeho drahocenné víno! Chtíč pomalu převýšil vztek. Ten muž byl vážně dokonalý. Roztrhl jeho šat, aby si prohlédl a ohmatal urostlé tělo muže pod sebou. Obrátil ho na břicho. Vyhrnul si tuniku a několikrát si prostřel svůj ztopořený úd za hlasitého hekání a vzdychání. Hladové, chtivé oči spočinuly na hýždích jeho nového otroka.

Mlsně se olízl a nalehl na něj.

Co na tom, že je mimo? Až se vzbudí, alespoň bude mít pro něj to pravé překvapení a trest za jeho drzost!

Jeremyho probudila jakási nepříjemná plnost a slabá bolest. Trvalo mu jen chvíli, než si uvědomil, kde je a co se stalo předtím, než ztratil vědomí. Zvedl trochu hlavu, aby se rozhlédl a zjistil, proč je nyní na posteli, hned měl tvář vraženou surově do polštáře.

„Dobré ráno,“ smál se šlechtic a prudce se v něm pohnul. Jeremy ztuhl a stiskl deku mezi prsty. Chtěl se pohnout, ale druhou ruku mu muž pevně svíral za zády a drtil mu zápěstí. Stiskl čelist k sobě nad ostrou bolestí, když si muž razil cestu vpřed. Zkusil se naslepo ohnat volnou rukou, ale bylo to k ničemu. Muž se jen pobaveně zasmál a ještě přitvrdil. Užíval si horkost a těsnost svého nového otroka, který byl snad stvořen pro jeho zvrhlé choutky. Dnes večer ho jen vyzkouší, až nebere trochu síly, užije si s ním o trochu víc. Měl plno sexuálních otroků, kteří se naučili sténat slastí pro jeho údery bičem nebo škrcením a prosili ho, aby byl ještě krutější. A tohohle hřebečka taky zkrotí a přiměje ho sténat stejně, jako ostatní. Zkrotil i vzpurnější osobnosti. Všichni mu podlehnou. Musí. Protože Octavius Augustus vždy dosáhne toho, po čem prahne nejvíc.

Jeremy měl problém se dostat na nohy, když s ním jeho pán skončil. Nestačilo mu to jednou, musel hned dvakrát, aby ukojil svou hříšnou touhu. Octavius se pobaveně zasmál nad jeho marnou snahou a skopl ho z postele. Psi a otroci přece patří na zem. Ještě by mu ušpinil jeho postel. Jeremy na něj vrhl zlý pohled. Kdyby mohl, uškrtil by ho!

„Kliď se,“ máchal rukou Octavius, uspokojený svým chtíčem a rozvalil se na posteli. Pokud se ale ten otrok bude ještě chvíli válet na zemi tak svůdně, klidně si ho vezme ještě jednou. Jeremy měl na jazyku spoustu urážek a slov na jeho hlavu. Ale musel zkousnout zuby k sobě a mlčet. Kdyby promluvil, stačilo by jedno jeho slovo a zemřel by. A po takovéto potupě by to nemohl připustit. S obtížemi se dostal na vratké nohy. Každý krok bolel. V potrhaném hadru kulhal pryč z pokoje za smíchu Octavia. Hned za dveřmi si ho vyzvedli sluhové, aby ho odvedli zpět mezi ostatní. Když šel pomalu, kopali do něj, aby zrychlil. Trousili poznámky, že je špinavé prase, které by po sobě mělo uklidit. Jeremy jen vycenil zuby a sevřel ruce v pěst. Kdyby se mohl alespoň někde zbavit toho pachu a krve smíchané s mužovým uspokojením, které mu stékalo po nohách. A také bolesti, kterou cítil při každém kroku.

Nakonec ho se smíchem a potupou hodili mezi zbylé otroky svého pána. Nečekal něčí pomoc. S námahou se skoro odplazil do rohu a přitiskl se ke stěně. Opřel čelo o chladnou zeď a přivřel oči. Slyšel tichý šepot zbylých vězňů. Některým rozuměl, jiní mluvili cizím jazykem. I tak mu bylo jasné, o čem si šeptají.

Jejich pán získal novou hračku, tak na krátkou chvíli utečou jeho chlípné mysli, dokud se nenasytí novým zbožím.

Za chladné noci v pokoji, který smrděl po moči, potu a krvi se Jeremy znaveně tiskl na chladnou stěnu, zatímco jeho tělo hořelo. Ani by se nedivil, kdyby měl horečku. Nikoho to zajímat nebude. Až se Octavius uráčí si ho znovu zavolat, bude mu jedno, v jakém stavu bude. Důležité je, že se přece pobaví. Nevadí mu souložit ani s bezvědomými lidmi. Otřásl se při té vzpomínce a víc se přitiskl do rohu.

Přestože byl unavený a víčka se mu klížila, usnout nemohl.

V temném prostoru dočasného ubytování plynul Jeremyho čas pomalu, a přesto rychle. Slunce sem nezasvitlo. Sluhové chodili v nepravidelných intervalech a postupně si brali kdysi bývalé tuláky a umělce za různými účely. Buď aby hráli k uspokojení svého pána, nebo ho uspokojovali svým tělem. Nebo možná obojí. Nebo možná pro pobavení svých hostů. V obou slova smyslech. Většinou se vraceli po dlouhé době, znavení a mlčenliví. I o nich si zbylí tiše šeptali za zakrytými ústy, jakoby je pak neměli slyšet.

Jednou denně jim také sluhové nosili chleba a trochu vody. Každému. Jeremy zarputile pohlédl na špinavou vodu a plesnivý chleba jednoho z otroků. Chce je nepřímo odpravit, protože ho přestali bavit? Překvapilo ho však, když před něj jeden ze sluhů dal čerstvý kousek chleba. Předtím se na něj zaujatě podíval, než položil tác na zem a zase odešel k jinému otrokovi. Jeremyho napadlo, zda měl rozkaz od svého pána se o něj starat trochu lépe, dokud je jeho nejnovějším zbožím a pak mu má dávat stejné věci, jako ostatním, nebo zda se sluhovi zželelo jeho osudu. První možnost byla správně. Sluha ze strachu o vlastní místo a život jen plnil rozkazy svého pána svědomitě, aby byl jeho pán spokojený. Kdyby se jeho nová hračka rozbila, s velkou pravděpodobností by to byl on, kdo by se stal první novou. Pomněnkové oči a zrzavé vlasy byly zde vzácností. Jen štěstím osudu se z něj stal sluha. Krásný sluha, který měl reprezentovat svého pána. Stejně jako osud všech ostatních sluhů. Dokud byli prospěšní a krásní, měli jistotu, že je Octavius Augustus ušetří, že budou mít vlastní čisté pokoje a budou se moci jednou týdně mýt. Stačí jen být hodnými, věrnými a poslušnými psy svého pána. A sem a tam přimhouřit oko nad tím, jak se chová ke zbylým otrokům. Jeremy to cítil a neměl jim to za zlé. Měli štěstí. Na druhou stranu musí obskakovat svého pána a dělat slepé před jeho činy a hluché, když hlídají jeho klidný spánek nebo zábavu s jinými otroky.

Jeremy hleděl na vodu a jídlo. Žaludek se mu doposud převracel po trpkém vínu. Kdyby nyní něco pozřel, nejspíš by to vyzvrátil. A už tak malému prostoru, kde se smíchávaly všechny možné pachy, nechtěl přidávat další pach. Tiše si povzdychl a znovu se přitiskl na zeď. Když se sluhové po chvíli vraceli pro džbánky s vodou, ten modrooký se u něj zastavil. Mlčky k němu vzhlédl, sebral jeho porci a beze slova odešel.

Aby nezešílel, snažil se Jeremy určit čas podle toho, kdy jim sluhové nosí jídlo a kdy se jednotlivé stráže mění před jejich dveřmi. Zabavil tak svůj mozek, aby nemusel spát nebo přemýšlet nad tím, že má žízeň nebo hlad. Dokázal by vzdorovat ještě delší dobu, kdyby se dalšího dne neotevřely dveře a sluhové, kteří většinou vybírali sexuální otroky, nezamířili k němu. Bylo to podruhé, kdy si ho jejich pán vyžádal. Dal mu pouhé dva dny na to, aby se trochu vzpamatoval.

Octavius Augustus ho přivítal s úsměvem a otázkou, zda se mu daří dobře. Jeremy měl na jazyku dost peprnou odpověď, ale ve vlastním zájmu mlčel. Ale ani mlčení se Octaviovi nelíbilo, protože schytal ránu do obličeje hned v úvodu. Následovala pokojná otázka, zda mu nerozuměl. Jeremy i přesto mlčel. Ránu loktem do břicha nečekal. Octavius se spokojeně usmál nad tak krásným zvukem dusícího se člověka, který klesl na kolena a držel se za břicho. Spokojeně vydechl. Nejspíš mu ještě chvíli potrvá, než tohoto hřebečka zkrotí, ale kdyby měl všechno hned, nemohl by se přece tolik bavit!

Nedal mu šanci, aby ho bolest v břiše přešla. Po předešlém otrokovi, kterého zde měl ráno, na posteli ležely ještě důtky. Může hned vyzkoušet jeho vzpurnost.

Jeremy vyhekl překvapením, když jeho záda olízly důtky. Málem ztratil rovnováhu pod náhlou bolestí.

Octavius Augustus pozvedl obočí. Ale, hřebeček nám začíná konečně nějak reagovat. Udeřil znovu. Úsměv mu zmizel. Proč ten sten tentokrát zadržel? Vždyť jeho hlas zněl tak svůdně. Rozmáchl se znovu, surověji. Přimhouřil oči. Proč mu vzdoruje? Udělá si to jen horší! Udeřil ještě mnohokrát. Co na tom, že ho přiměl, aby se podepřel roztřepanými rukama, když ten sladký sten znovu neslyšel? Sevřel mu vlasy mezi prsty a trhl mu hlavou dozadu.

„Budeš ještě prosit o milost,“ zašeptal mu důvěrně, když důtkami pomalu přejel po jeho tváři. Jeremy přesto mlčel. A to mlčení byla nejhorší odpověď pro Octavia. Udeřil ho, až jeho otrok spadl na zem.

Díval se na něj spatra.

Ach, tak svůdný pohled. Kéž by mu znovu ukázal tu svou vzpurnost… Nemohl ho přece ještě zlomit! Kdepak! V těch očích byl pořád žár vzdoru, který toužil uhasit a přitom podporovat, co nejdéle. Aby se neušpinil od krve, chytil ho zezadu za krk a vytáhl zpátky na kolena.

„Čekám,“ zašeptal vzrušeně.

Jeremy se však kousl do rtu. Podle zvuku totiž poznal, že se znovu rozmáchl důtkami. Po chvíli jeho bičování přestalo. To jen Octavius unešeně pohlédl na krev na důtkách a pomalu po nich přejel jazykem. Jeremy na chvíli povolil, aby si mohl oddychnout. Slyšel kroky. Pohlédl za jejich zvukem. Octavius se postavil před něj a díval se na něj spatra. Vyhrnul svou tuniku vzhůru a čekal. V očích měl jasně napsáno, co má jeho otrok učinit.

Jeremy však stiskl čelist a raději sklopil zrak k zemi.

Octavius si povzdychl. Myslel si, že už ho nebude muset trestat, že snad konečně pochopil, kdo je zde pánem. Nu což. Znovu se rozmáchl důtkami po rozedřené kůži. Uslyšel tichou odezvu. Sice tichou, ale uspokojující. Jeremy roztřeseně stiskl zbytek svého hábitu mezi prsty a zavřel oči. Pokud ho hodlá dnes jen ztrestat, dokud nebude uspokojen, bude to menší ponížení, než aby ho znásilnil.

Protože Octavius Augustus byl rozumný muž, poznal, kdy nebylo třeba plýtvat svou energií na vzpurném otrokovi. Nezlomil ho dnes, zlomí ho zítra! Jeremy jen z posledních sil viděl, že odkládá své důtky na postel. Vzdáleně slyšel jeho hlas, jak volal na sluhy, aby ho odvlekli. Tváří se opíral o zem. Oproti jeho hořícímu tělu příjemně chladila. Známkám horečky a něčemu horšímu sluhové nevěnovali pozornost. Jen ho měli dostat zpátky k ostatním a dál se nemuseli starat.