Kapitola I. – Prolog

…..o tři měsíce později.

Léto přešlo a zelený hvozd, kde našel mladičký Arlen a jeho strážce nový domov, se pozvolna a jistě začal barvit do jasných podzimních odstínů. Letní vánek se pomalu, ale jistě, měnil na chladnější podzimní vítr, který sebou přinášel předzvěst blížící se zimy. Letní slunce ztrácelo svůj žár, a pošmourné a uplakané počasí nedokázalo zahřát u srdce. Takové vlastně nedokáže zahřát žádné srdce, a to zarmoucené už vůbec ne.

Den po dni, týden po týdnu plynuly, jenže v samotě je i minuta jako věčnost. Obklopen lidmi, přesto zcela sám, přežíval princ v osadě skryté v hlubokém lese.

Jeho mlčení bylo všem lhostejné. Jeho slzy nikdo neviděl. A nebyl tu nikdo, kdo by utišil jeho zlé sny.

A jeho oči přestaly zářit jako hvězdy. 

„Ten kluk je úplně marnej,“ sdělil Kendal Talanovi, který se pohodlně usadil na lavici v jeho domě, co nejblíže k hořícímu krbu, a Kendal před něj postavil velký pohár horké medoviny. V chladnějším počasí, které s odcházejícím létem bylo stále častější, přišla velice vhod a Talan si aspoň zahřál prokřehlé ruce. Dnes strávil skoro celý den venku a za trochu tepla byl neskonale vděčný.

Byly to už tři měsíce, co tu Arlena nechal, ve Vlčí osadě, pod ochranou lidí svého klanu. Princ tu byl v bezpečí a on sám našel útočiště v náručí zeleného Denkarského hvozdu. Jak mu Kendal poradil, pár mil od osady se nacházel skrytý, ale velice zachovalý srub. Muž, který zde žil, Gord se jmenoval, byl již staršího věku, Vlci jej náhodou před pár měsíci našli, nemocného a téměř na pokraji smrti.

Vzali ho s sebou do osady, kde se o něj postarali a jeho dřívější domov zůstal navždy opuštěn. Tedy, dokud tam Kendal neposlal Talana. Bylo jisté, že starý Gord se tam vzhledem ke svému zdravotnímu stavu již nikdy nevrátí a Talanovi se docela hodilo, že si nemusí nic znovu budovat a stavět. A nakonec, byl skromný a k žití mu stačilo jen málo. Srub si pořádně opravil, aby v něm mohl přečkat i chladné zimní počasí, a byl tam spokojený.

Z povzdáli střežil osadu a svého prince. To hlavně. Většinu svého života žil v lesích, brzy tu byl jako doma, a ani mu to netrvalo moc dlouho a větší část hvozdu kolem osady znal jako svoje boty. A čas od času, skryt noční tmou, se vypravil do osady za Kendalem. Většinou si u něj vzal nějaké ty zásoby, i když jídlo si bez problémů dokázal ve zdejších lesích bohatých na zvěř obstarat bez problémů sám. Ale vyhlášenou „Vlčí“ medovinu, tu v lese nenašel, rád si ji dopřál a Kendal ho milerád a dostatečně zásoboval.

V noci chodil Talan za Kendalem především proto, aby o něm nevěděl Arlen. Bál se, aby neprovedl žádnou hloupost, potřeboval ho udržet v osadě a nechtěl, aby se potuloval hvozdem ve snaze ho najít. Už tenkrát, když ho vedl k hranicím viděl, jak dokáže zkratovitě jednat a netušil, co bláznivého by toho kluka ještě mohlo napadnout. Jenže to tu neměl snadné, trápil se a Talan to moc dobře věděl. Kendal mu už několikrát něco naznačil a Talan to statečně, leč s bolavým srdcem ignoroval. Stále doufal, že se Arlen vzchopí a dokáže si mezi Vlky zvyknout, ale s přibývajícími týdny zjišťoval, že tak jednoduché to asi nebude.

A stále bojoval i sám se sebou, poněvadž udržet si status tvrdého válečníka bylo jeho prioritou, ale Arlen nalomil jeho srdce tak, že sám občas nevěděl, co s tím.

Občas měl chuť všeho nechat, toho kluka vzít a někam se s ním ztratit.

Navždy.

„Ten kluk je úplně marnej,“ zopakoval mu to Kendal znovu, protože mu Vlk neodpověděl.

No ovšem, jak jinak by to mohlo být? Vlk si povzdechl.

„Podívej se,“ pravil Kendal s vážnou tváří, „opravdu jsem se snažil, ale ten kluk úplně chřadne před očima,“ pokrčil rameny a zamračeně se na Vlka podíval. Ovšem, jak moc ho stav mladého prince doopravdy zajímal, to těžko říct. Staral se o něj jen z povinnosti.

„Zvykne si,“ prohodil Talan, svírajíc pohár s medovinou, která krásně zahřívala jeho prokřehlé prsty. Říkal to Kendalovi už několikrát. Zvykne si, určitě. Tedy, alespoň takhle si to Vlk přál. Chtěl, aby tomu tak bylo, aby ho ostatní Vlci přijali do osady jako právoplatného člena.

Ale byl to omyl. Podvědomě to tušil, ale připustit si to pořád nechtěl.

„Hele,“ pokračoval Kendal s takovým posmutnělým, leč tak trochu předstíraným výrazem, „já se fakt snažil. Dal jsem ho ke starýmu Gordovi do toho jeho srubu, co jsme mu postavili na dožití. Aby byl v teple, až přijde zima, a mohl se o toho staříka postarat. A kluk je zalezlý na půdě, no, co ti mám na to říct,“ pokrčil rameny statný válečník a napil se taky medoviny.

„Pořád se motal kolem koní, docela to s nimi umí, tak jsem mu je dal na starost,“ pokračoval Kendal dál a opakoval mu jen to, co už několikrát slyšel, „a je docela dříč, k práci se postavil dobře, i když je fakt, že když jsem mu dal do ruky poprvé vidle, koukal na ně jak tele na vrata. Ale naučil se to s nimi docela rychle,“ ušklíbl se a trošku se uchechtl. Vlk si byl jistý, že někteří si pohled na prince, který dře ve stájích, docela užívali. A pro Arlena to muselo být pokořující. Ne to, že pracuje, ale to, jak pohrdavě se na něj ostatní dívají.

„Ještě ho chvíli nech,“ pronesl Talan zasmušile a zadíval se na Kendala, který ale zavrtěl hlavou.

„Jak chceš. Ale lepší to nebude. Já se s ním snažím jednat normálně, no, musím uznat, že ten kluk není zase tak špatný, ale ostatní ho rádi nemají. Je pořád sám, myslím, že se chlapů i bojí, straní se nás, jak může,“ pokračoval Kendal a pokrčil u toho několikrát rameny.

„Čekal jsem to,“ pronesl Talan vážně, se zachmuřenou tváří. Věděl to od začátku, že tu Arlen bude téměř jako vyděděnec. Ale byl tu v bezpečí, měl kde spát i co jíst. To bylo nejdůležitější.

Ale opravdu bylo?

„A když má po práci, tak sedí do noci na schodech a kouká do lesa, jako by někoho vyhlížel. Nebo čumí v noci na hvězdičky. Není zamilovanej? Neměl na hradě nějakou ženskou? No, to není normální,“ zavrtěl Kendal hlavou a mrkl na Vlka, který pokrčil rameny.

Jo, ženskou….ach starý příteli, ty nemáš ani ponětí, proč se ti princ ztrácí před očima.

„Myslím, že by sis s ním měl promluvit,“ podíval se prosebně na Talana a ten zavrtěl hlavou.

„Ne, nechci, aby věděl, že jsem poblíž. Později,“ pravil vážně a Kendal na něj hodil další ze svých podmračených pohledů.

„Tenhle tvůj umanutý postoj nechápu. No, jak chceš, ale s tím, jak ten kluk vypadá, aby nějaké později bylo,“ ušklíbl se a Talanovi poskočilo srdce. Kendal není ten typ, co by se hodlal pitvat v pocitech jiných lidí, nesnášel to, ale zase nemluvil do větru. A on na Talanovi zase moc dobře viděl, jak urputně o tom přemýšlí.

Pomalu vstal a pokynul rukou ke dveřím. Byl tam malý balík, s medovinou a pár věcmi, které Talan potřeboval. „Tamhle to máš. No, a kdyby sis to rozmyslel, tak víš, kde je.“ Usmál se na Vlka a před tím, než mu pokývl na rozloučenou, položil na stůl malou lucernu se zapálenou svíčkou. Odešel spát. Vlk normálně odcházel až nad ránem, noční cesta hvozdem nebyla zrovna příjemná, a tak většinou přečkal u Kendala noc na lavici u ohniště a k sobě se vydal hned se svítáním.

Ještě chvíli seděl a přemýšlel na Kendalovými slovy. Pak vyšel ven.

Byla hluboká, temná noc.