„Vždyť je to legrace!“ zasmál se mladík ve vodě a Hiroki polekaně sledoval ruku, která se po něm natáhla. Než si to uvědomil, stáhl ho mladík pod hladinu vody a smál se. Hiroki chvíli nemohl myslet. Jedno věděl; musí nad hladinu! Naneštěstí to byl bazén s nízkou hloubkou, takže se odrazil ode dna, zachytil se okraje a vyškrábal se zpátky. Popadl mladíka za loket a vytáhl ho také ven.

„Prosím Vás, abyste opustil koupaliště!“ řekl mu vztekle, ztrácejíc své nervy úplně, zatímco mu srdce splašeně bilo. Musel přebít strach vztekem. Ukázal mu cestu ven. „Porušil jste pravidla! Skákat do bazénu je zakázané!“

„Pche, ty jsi přišel pozdě a ještě řveš po zákazníkovi, budeš toho litovat, strhnou ti to z platu,“ zasmál se mladík a ukázal tomu druhému, aby také vylezl. „Však si na nás ještě vzpomeneš, až poletíš k nadřízené!“

Hiroki musel na chvíli odejít, aby se zklidnil. Když věděl, že je naprosto sám, opřel se o zeď a cítil, jak moc se klepe. Proč mu ten kluk tolik připomínal toho ryšavce? Stiskl zuby k sobě. Zima mu nebyla, klepal se strachem. Voda ho opět zradila.

„Pane Fujiwaro…?“ slyšel náhle hlas, který ho vzpamatoval. Vzhlédl. Natsuki ho zaraženě sledoval a přešel k němu. Váhavě ho pozoroval, než se konečně zeptal: „Stalo se něco? Proč jste mokrý? Někdo se topil?“

‚Už to nevydržím…‘ pomyslel si Hiroki slabě a hlavou se opřel Natsukimu o rameno, který se zarazil. Oslovil ho znovu. ‚Chci domů… V tomhle stavu jsem tu stejně k ničemu.‘

„Je Vám špatně?“ zeptal se Natsuki nejistě. Hiroki na chvíli zaváhal, než přikývl. „Půjdu najít vedoucí, určitě Vás pustí domů. Sedněte si, hned jsem zpátky, slibuji.“ Hiroki jeho slova skoro nevnímal a posadil se, když ho k tomu vyzval. Skryl hlavu ve dlaních.

Kolik času mohl takto tiše, schoulený skoro do klubíčka na zemi, strávit? Netušil.

„Pane Fujiwaro…?“ vzhlédl za hlasem. Natsuki ho chytil pod rameny a dostal ho zpátky na nohy. „Odvedu Vás domů, ještě by se Vám mohlo něco stát.“

I když se Hiroki snažil zaprotestovat, Natsuki mu dal rázně najevo, že odpor je marný. A tak mladého kolegu následoval až do šaten. Natsuki mu řekl, aby se převlékl jako první a sám se usadil na židli vedle dveří. Hiroki mu poděkoval za jeho ochotu mu pomoct a sám zmizel v šatně. Zamkl se. Začíná být paranoidní.

Všiml si, že se mu ruce třepou. Ze všeho nejdříve si chtěl nasadit prsten, ale vypadl mu z rukou. Rozklepaně se ho pokusil zachytit ještě před dopadem na zem. Zlatý kroužek na zem dopadl rychleji, líbezně zacinkal a odkutálel se kousek od něj. Hiroki se chvíli nehýbal a pozoroval prsten na zemi. Potom ho rychle zvedl a klepaje se nasadil si ho na prsteníček. Pevně ho stiskl, jakoby si myslel, že mu každou chvíle může zmizet.

Vyšel ven a Natsuki mu nabídl láhev s vodou. Jen zdvořile odmítl a usadil se, čekajíc na něj, až bude hotový i on. Cestou se snažil Natsuki navodit milou atmosféru konverzací, ale Hirokimu do řeči moc nebylo.

„Teď mě napadá – i když jsme spolupracovníci, skoro nic o sobě v podstatě nevíme,“ řekl se smíchem v hlase. „Jestli si chcete udržet svůj soukromý život pod pokličkou, nemám problém. Žijete s někým?“

„To mladé zajímá skutečně jenom tohle?“ zeptal se Hiroki, už trochu vesele, potom do něj dloubl a rozcuchal mu vlasy. „A musím ti každý den opakovat to samé?“

Natsuki se mu hravě dostal ze sevření a ušklíbl se. „A já budu muset věčně opakovat, že staršímu muži nikdy vykat nebudu? Obzvlášť ne vám, pane Fujiwaro. Respektuji Vás.“

„Mě? Pročpak?“ zeptal se Hiroki nechápavě.

„Slyšel jsem, že jste se na škole aktivně zúčastňoval plaveckých soutěží, žádnou jste nikdy nevynechal,“ řekl Natsuki unešeně a Hiroki se po chvíli zastavil s pohledem k zemi. „Vždycky jste skončil na prvním, nejhůře na druhém místě. A to pouze dvakrát, protože jste soutěžil proti profesionálovi, zatímco jste byl v té době ještě amatér. Potom jste jen vyhrával. Ale…“ Sám se zastavil a otočil se na něj: „Potom jste zničehonic odešel z plaveckého klubu. Nikomu jste neřekl důvod. Někteří říkali, že jste se prý zranil během tréninku, jiní zase, že jste se pohádal s učitelem… Smím se zeptat – co je na tom pravdy?“

Hiroki se chvíli díval do země, potom se nuceně usmál a vzhlédl k mladíkovi, který ho tolik vychvaloval.

„V tomhle případě je lepší nešťourat se v minulosti. Svou práci mám rád, plavání jsem se vzdal dobrovolně,“ řekl upřímně. Natsuki se mu postavil do cesty.

„A pravý důvod?“ pozvedl jedno obočí zvědavě. Hiroki mlčel. Potom ho obešel.

„Díky, že jsi mě doprovodil až sem, bylo to od tebe ohleduplné,“ změnil Hiroki téma a hledal klíče ve své kabeli.

„Bylo to snad kvůli osobě, se kterou nyní žijete?“ zeptal se ho Natsuki podezřele a Hiroki se zarazil, když chtěl odemknout vchodové dveře. Váhavě se na něj podíval.

„Kam tím míříš?“ zeptal se, pořád ještě s úsměvem. Natsuki ho chvíli sledoval, potom se podíval stranou.

„Ale to je jedno, mějte se, pane Fujiwaro,“ řekl pouze a odešel. Hiroki se za ním zaraženě díval a mlčel. Co to do něj najednou vjelo?

Loudavým krokem se dostal až do jejich patra. Nikam pospíchat nemusel. Stejně bude doma sám. Makotovi volat nebude, jistě by ho vyrušil během práce. Nechápal svého manžela – pamatoval si jeho divokost, když před lety vykládal důvod, proč by jejich firma měla zůstat samostatná, a potom to byl on sám, kdo přešel pod druhou firmu za vidinou lepšího postavení a zisku. Za co tehdy tolik bojoval? Za co Hiroki bojoval nyní?

Chvíli stál před dveřmi, než se konečně odvážil vstoupit do opuštěného bytu. To si tedy alespoň myslel. Dveře byly odemčené. Jaké překvapení pro něj bylo, když hned při vchodu spatřil dva páry bot a dva kabáty. Aniž by se vyzul, přešel do kuchyně, kde slyšel jakýsi cizí hlas, který se zničehonic začal smát. Někdo se sem vloupal? Proč? Kdo?!

Už chtěl použít svou kabelu s věcmi jako zbraň, ale zarazil se, když si všiml Makota u ledničky, jak otevírá víno a na židli u stolu sedí onen muž, jehož hlas a smích ihned nepoznal, Tatsuhiro. Oba na něj vyjeveně hleděli.

„Hiroki?“ vydal ze sebe Makoto překvapeně a hned na to se mile usmál. „Jsi doma nějak moc brzy. Chtěl jsem tě jít překvapit, ale Tatsuhiro nechtěl odejít, aniž by nevyzkoušel naše oblíbené víno. Víš, jak umí být dotěrný.“

„To bylo kruté,“ řekl Tatsuhiro, ale oba se tomu zasmáli.

Hiroki na ně tiše hleděl. Mysl měl nyní naprosto prázdnou. A přesto měl pocit těžkosti na srdci. Ani na okamžik nemohl přece Makota podezřívat, že by ho podvedl… natož zrovna s Tatsuhirem, že ne? Nejistě stiskl ruce v pěst, jen to odkýval a beze slova přešel pryč, zatímco se za ním Makoto zaraženě díval. Nejspíš čekal, že na to něco řekne. Hiroki se zastavil v koupelně a pozoroval svůj odraz v zrcadle. Slyšel slabé hlasy a posléze zabouchnutí dveří. Krátce na to se v odrazu zrcadla objevila Makotova tvář.

„Děje se něco?“ zeptal se Makoto, mile svého manžela objal a trochu se o něj opřel.

Hiroki pohlédl trochu k zemi. Nepřítomně mu prohrábl vlasy.

„To nic,“ řekl Hiroki tiše. „Asi jsem jen trochu mimo.“

„Dneska jsi doma obzvlášť brzo. Mám pro tebe milou zprávu,“ řekl Makoto zničehonic a políbil ho na líc. „Mám dneska i zítra volno, takže můžeme někam jet. Do práce zavolám já s tím, že jsi nemocný, nebo něco takového.“ Pevně ho sevřel ve svém náručí. „Dnes se tě už nepustím,“ dodal pobaveně.

I tak si Makoto ihned všiml, že se Hiroki choval nějak podivně.

„Děje se něco?“ zeptal se a pustil ho. Hiroki chvíli zíral do země, než se na něj otočil a mile ho políbil na rty. Vynutil si úsměv.

„Ne, všechno je v pořádku,“ zalhal trochu. Makoto se trochu zamračil a chytil ho za ruku s prstenem, propletl jejich prsty a přiměl tak Hirokiho se mu podívat přímo do očí.

„Nelži mi,“ řekl upřímným hlasem. „Co se děje?“

Hiroki uhnul pohledem. Hned si za to v duchu vynadal. Makoto mu chytil i druhou ruku, aby se mu nemohl vysmeknout. Započal výslech. Přiblížil se o trochu blíž a políbil Hirokiho na krk.

„Pokud mi to neřekneš, budu tě lechtat, dokud mi to neřekneš dobrovolně,“ řekl a uvolnil jednu jeho ruku, připravujíc si už výhružně prsty. Hiroki věděl, že to myslí vážně.

„Dostal jsem volno,“ řekl najednou.

„Nelži,“ reagoval Makoto ihned. Dal mu ještě pět sekund na rozmyšlenou, potom ho začal nemilosrdně lechtat, ptajíc se ho, co se dnes v práci stalo a proč mu to nechce říct, zatímco Hiroki neudržel svůj smích na uzdě.

„Dobře! Dobře!“ křičel Hiroki, kousajíc se do rtu, aby se už nesmál. Makoto se zastavil a nechal ho, aby popadl dech, než ho políbil na rty.

„Vidíš, že to jde i bez problému,“ usmál se na něj mile.

„Chtěl jsi mě ulechtat k smrti, co?“ ušklíbl se Hiroki a dloubl ho do ramene. Makoto mu dloubnutí vrátil, než mu pomohl na nohy.

„Možná,“ řekl pobaveně a pevně ho sevřel ve svém náručí. „Takže…? Co tě přimělo být tak tvrdohlavým a odejít z práce tak brzy? Rozhodně to nebylo proto, abys mě tady načapal, jak tady nasávám s Tatsuhirem, co?“

„Máš vážně divné nápady,“ zakroutil Hiroki nad ním hlavou, potom mu úsměv zmizel. „Nebylo… mi dobře. Asi toho bylo na mě dneska nějak moc. A navíc jsem díky někomu ráno přišel pozdě.“

„Pořád se zlobíš?“ zeptal se Makoto pobaveně a sevřel ho o to víc, div ho nedrtil. „Dobře, něco v práci. A proč z toho máš ale takové vrásky?“

Hiroki beze slova pohlédl do země.

„Lásko?“ oslovil ho Makoto mile a přinutil ho podívat se mu do očí. „Já čekám.“

„Je to… něco z minulosti,“ řekl Hiroki jen a trochu od něj odstoupil, ale Makoto ho nenechal odejít z koupelny. Přestože chtěl vzdorovat, nakonec kapituloval okamžitě. Opřel si hlavu o Makotovu hruď a chvíli vnímal jen jeho vůni a teplo těla. Připadalo mu, že ho tak blízko necítil věky. Nejistě ho objal. Měl rázem pocit… že když mu to řekne, pochopí to.

„A co to je?“ nenechal se Makoto odradit.

„Pamatuješ si, jak jsme se poprvé poznali?“ zeptal se Hiroki a Makoto zamrkal. Přikývl. „Předtím jsem plaval v rybníku nedaleko od zastávky.“

„To moc dobře vím, znám tvé záliby, lásko,“ řekl Makoto s úsměvem. „Zajímá mě však, co s Tebou poslední dobou je?“

„K tomu se chci dostat…“ skočil mu Hiroki do řeči. „Než jsem tě poznal, rád jsem riskoval. Skákal jsem z mostů do vody, kde jsem věděl, že hloubka je tak nízká, že se několik lidí při špatném dopadu mohlo zabít. Nejdříve jsem to dělal jenom kvůli adrenalinu, ale skončil jsem s tím rok před naším setkáním. Tehdy…“

Hiroki přestal mluvit a Makoto cítil, jak se klepe. Pohladil ho po zádech a přitiskl o to víc na sebe, líbajíc ho na krk. Hirokiho jeho náklonnost trochu uklidnila.

„To nic, pokračuj,“ řekl milým hlasem.

„Rok předtím, než jsem tě poznal, plaval jsem závodně za svou školu, jak víš. Nestačily mi obyčejné můstky, učitel mě několikrát seřval za to, že skáču z mostů. Pod výhružkou, že mi zakáže zúčastnit se soutěží, jsem skončil. Ale jednoho lednového večera, když jsem se vracel ze školy, potkal jsem své spolužáky.“

„Nech mě hádat – někde na mostě?“ zeptal se Makoto. Hiroki pomalu přikývl.

„Říkali mi, abych skočil,“ pokračoval Hiroki třesoucím se hlasem. „Dva z nich dole už vytesali dostatečně velkou díru s tím, že se do ní mám trefit. Voda byla zmrzlá, takže to nemohli udělat během chvíle… Čekali tam na mě… A já jako mladý hlupák souhlasil. Výšky mi do té doby nedělaly problém, ale…“

Zklamaný sám nad sebou zavřel Hiroki oči, aby nečelil té kruté pravdě.

 

Před šesti lety…

Hiroki se pokojně díval dolů na díru, kolem které stáli dva kluci, zatímco za ním tři další pohvízdávali a říkali mu, aby skočil. Hiroki nemohl skočit jen tak, aniž by se připravil. Nikdy nezávodil, dokud si nebyl jistý, že je naprosto psychicky vyrovnaný. Zavřel oči a soustředil se. Ale chladný dotek na zádech ho vytrhl z myšlenek a než se stihl otočit, ztratil rovnováhu a spatřil tvář, která ho bude děsit po dobu dalších šesti let, kdykoliv si bude chtít zaplavat.

Dopadl do chladné vody, jenom kousek ho dělil od špičatého ledu. Chladná voda ho probudila ihned. Zvládl to, mohl si oddychnout. Chtěl vyplavat nad hladinu, ale…

Sotva se stihl rozhlédnout a nadechnout, všiml si nehezkého úšklebku muže s ryšavými vlasy. Ten se k němu rychle přiblížil a hlavu mu strčil zpátky pod vodu, přestože se Hiroki ze všech sil snažil udržet nad hladinou. Kolik chvil uběhnulo od doby, kdy to tak udělal poprvé? Kolikrát ho takto přiměl vyplavat a znovu se násilně potopit? To Hiroki netuší. Nepamatuje si to.

Jediné, co si pamatuje zřetelně, je… jeho tvář. Rusé vlasy… Hnědé oči… Spokojený úsměv, když ho ten muž držel násilím pod vodou…

 

Současnost…

„Byla to má vlastní hloupost, která mě do té situace dostala,“ zašeptal Hiroki, klepající se v Makotově objetí. „Když jsem měl dalšího dne plavat na čas… nebyl jsem schopný ve vodě zůstat delší dobu. S plaváním jsem nakonec skončil. I tak jsem se snažil při jakékoliv příležitosti dostat znovu do vody. Ale nemohl jsem v ní zůstat moc dlouho – tvář toho muže mě děsila a děsí dodnes.“ Váhavě se na svého manželka podíval a dodal: „Potom jsem tě poznal…“

Makoto po celou tu dobu mlčel a pozoroval svého manžela, které mu ke konci už stékaly slzy po tvářích, byl naprosto zlomený zevnitř. Makota mrzelo, že se ptal. Otřel mu líce.

„A proč jsi mi to neřekl ihned?“ zeptal se ho zle.

„Bál jsem se vlastní minulosti,“ zašeptal Hiroki. Makoto si povzdychl, snížil se k němu a hluboce ho políbil na rty, čekajíc, až konečně jeho manžel přestane plakat.

„To mi tak málo věříš?“ zeptal se ho dotčeně. „V dobrém i ve zlém. Měl jsi mi to říct. Sakra, Hiroki, někdy jsi vážně zabedněnec, víš to? Pokud nemůžeš plavat – jak to, že pracuješ jako plavčík? Miluješ snad mučení své mysli?“

„To ne…“ řekl Hiroki ihned. „Myslel jsem… že se to časem zlepší. Je to lepší! Přísahám!“

Makoto mu vlepil letmý pohlavek a Hiroki se na něj zmateně podíval. „Jsem naštvaný!“ zasyčel Makoto zle. „Nechápu to!“ Stiskl ruce v pěst. „Proč jsi mi doposud nic neřekl? Nebo spíš… Proč jsem to sakra nepoznal už dřív já sám?! Věděl jsem jenom to, že jsi závodně plaval za školu. Ale tohle sis nechal pro sebe! Sakra, Hiroki, tohle je vážné! Kdybych to věděl, nikdy bych ti nedovolil pracovat zrovna na koupališti!“

„Neměl jsem s tím problém až do nedávna,“ řekl Hiroki trochu prudčeji, než měl v plánu. „Jen… sem a tam, když jsem byl ve vodě… po zavíračce… se mi ta vzpomínka vrátila. Slibuji, že to nijak neohrozí mou práci.“

„Už ohrozilo. To je ten důvod, proč jsi dnes přišel tak brzy, že ano?“

Hiroki svůj boj vzdal – Makoto v něm uměl za tak krátkou dobu číst lépe než v knize. Vzhlédl, až při doteku na hlavě.

„Jsi vážně beznadějný,“ řekl Makoto a povzdychl si. Vrásky na čele mu vůbec neslušely. „Ale…“ pokračoval, šťouchl ho do čela a trochu se usmál. „To je tvou součástí. Zapírat až do konce, abys neranil osoby kolem. Nyní, když to vím, ti mohu pomoct, alespoň trochu. Miluji tě. A je povinností partnera, aby se o toho druhého postaral v případě krize, ne?“

Hiroki ho sledoval se zarudlýma očima a už hrozilo, že se tentokrát rozbrečí, jako malé dítě. Makoto ho však znovu hluboce políbil a čekal, až mu slzy samy z očí zmizí.

„Nevím, čím sis doposud musel projít, ale nevyhazuj mě z kola ven. Neboj se zeptat o pomoc. Protože i já mám někdy slabé dny, i já mám slabiny. A právě nyní se tvůj problém stal i mým problémem,“ řekl Makoto upřímně. „Takže zkusíš mi ještě jednou zalhat a nepřej si vidět mou špatnou stránku.“

Hiroki mlčel, ale potom se smutně zasmál. „Hm, možná, že nyní budu lhát o to víc, abych v tobě probudil pravého muže,“ zavtipkoval.

Makoto se zazubil. „Mám ti ukázat, jak vypadá pravý muž?“ optal se a přitiskl Hirokiho na dveře. Hiroki dělal, jakože přemýšlí.

„Můžeš to zkusit,“ odpověděl nesměle, než ho přiměl, aby se snížil, a on mu mohl ukrást nejeden polibek. „Ale předtím mi musíš slíbit, že zakážeš Tatsuhirovi, aby jen tak chodil k nám. Navíc tady vpadl bez mého dovolení.“

„Víš, že jsi dokonalý romantik, když žárlíš?“ utahoval si z něj Makoto, než ho Hiroki stáhl níž pro další polibek.

„Asi… Asi jsem se nakazil tvou hloupostí,“ zašeptal Hiroki s pohledem stranou. Makoto se rozesmál. „Neutahuj si ze mě!“

„Jak bych mohl,“ prohrábl mu vlasy. „Jsi můj manžel. A jako takového si tě vážím víc, než sebe. Na to nezapomeň, trdlo.“

Pustil ho za svého sevření a vyšel z koupelny. Hiroki osaměl v malém prostoru a nejistě stiskl svůj prsten. Mohl nyní pomalu, uvolněně vydechnout. Možná mu vážně pomohlo, když si o tom s ním promluvil. Zalovil ve svém batohu a našel mobil, aby napsal své vedoucí omluvu. Přišla mu zpráva znějící: Dnes, zítra a pozítří máš volno a nechci žádné diskuze! Pokud budeš odporovat, zůstaneš doma celý týden!

‚Když jinak nedáte,‘ pomyslel si Hiroki s úsměvem. Nemohl se dočkat zítřejšího dne, který stráví jenom s Makotem. Chtěl jít do kuchyně, oznámit mu tu novinu, ale sám se zastavil na prahu. Pozoroval Makota, jak se snažil nejspíš něco opéct na pánvi, ale nedařilo se mu to – zpočátku. Potom nejspíš na to přišel a byla pastva pro oči pozorovat ho, jak vaří. Hiroki se přistihl, jak na něj zírá, a aby odčinil své nevyřčené myšlenky, přešel k němu zezadu a objal ho. Makoto se na něj jen podíval a zeptal se, zda je pohled na vařícího muže tak vášnivý, že ho přišel navštívit samotný bůh.

„Vážně jsi přepracovaný a mluvíš z cesty,“ zasmál se Hiroki a opřel se o Makotova záda. Pevná a svalnatá postava, která ho vždycky chránila a milovala. „Ale možná, že máš pravdu a bůh tě přišel navštívit, aby ti sdělil, že lepšího manžela pro sebe najít nemohl.“

„Nenašel jsem tě snad já?“ zasmál se Makoto, obrátil se na něj a vysadil ho na stůl. „Čekej tady, budeš ochutnávat.“

„A mohu ochutnat i něco jiného?“ provokoval Hiroki. Makoto se zazubil.

„Vážně nevíš, kdy jen tiše vyčkávat a nechat se rozmazlovat,“ zakroutil nad ním Makoto hlavou a divoce ho políbil. Kousl ho do spodního rtu a potom se vrátil k vaření. „Jen sleduj. A nesahat.“

„To druhé už bude problém,“ zasmál se Hiroki.

Makoto se na něj svůdně podíval zpoza ramene a potom svůj pohled záměrně vrátil zpátky na pánev s jídlem. Několikrát ho těmito pohledy málem vyprovokoval, aby ze stolu seskočil, ale Hiroki věděl, že pokud počká, bude odměněný tak či tak.

„Já si myslím, že to ještě rád vydržíš,“ provokoval ho Makoto dál. Hiroki sledoval, jak si rozepnul košili, která se lepila na jeho potící se tělo. Bylo pro něj už těžší zůstat jen tak sedět a vyčkávat, nesahat.

Nespokojeně se zavrtěl.

„Vydrž, už to bude,“ reagoval na jeho zavrtění Makoto a Hiroki cítil, že rudne.

„N-Neodflákni to,“ sledoval ho přísným pohledem, ale Makoto se jen zasmál nad jeho rudými tvářemi. „A zapni se! V kuchyni musíš dodržovat určitý dress-code stejně jako ve firmě!“ huboval ho.

„Nelíbí se ti snad výhled?“ otočil se na něj Makoto dráždivě a Hiroki zavřel oči. Pohled na jeho potící se tělo by už nejspíš vážně nevydržel.

„Kolik jste toho proboha s Tatsuhirem během těch pár vteřin vypili?“ zeptal se ho podezřívavě. Když otevřel oči, zrudl o to víc, protože Makoto byl v jeho těsné blízkosti a nakláněl se nad ním.

„Stačilo mi pár minut držet tě blízko sebe a jsem naprosto opilý láskou k tobě,“ řekl Makoto s úsměvem. Hiroki se podíval stranou.

„Já to tušil – půl láhve jsi jistě vypil během toho, kdy jsi ho vyhazoval odsud,“ zabrblal si Hiroki pro sebe. Polibku se však neubránil.

„Správně,“ zazubil se Makoto. „Druhá půlka náleží tobě, abys byl stejně opilý, jako já. A pak mě můžeš začít svádět o to víc.“

Hiroki mu zakryl obličej. „Studená sprcha by ti jistě prospěla,“ zaprotestoval. Potom začichal a prudce vstal ze stolu, aby dal pánev stranou. „Do kuchyně tě už víckrát nepustím! Ještě mi zničíš mou nejlepší pánev!“ huboval ho, zatímco se Makoto smál. „To není vůbec vtipné! Až ti přijde výplata, strhnu ti to z platu a koupíš mi novou, stejně dobrou, nebo ještě lepší! Žádný šunt jako náhradu neberu!“

Makoto se delší dobu nemohl pořádně nadechnout, protože se dlouze a hlasitě smál, zatímco na něj Hiroki křičel a nadával, že mu zničil pánev. K večeru s ním pořád nemluvil, a když už, tak na něj syčel a prskal. Když si Hiroki chtěl vzít deku a polštář, že se vyspí na gauči, lehl si tam Makoto a roztáhl náruč se slovy, aby se pohodlně usadil na něm a spal. Hiroki se ho rozhodl potrápit a přitiskl mu polštář na obličej – jak dlouho může úředník vydržet bez kyslíku? Tlačil na polštář i přes Makotovo prosení. Když se Makotovi povedlo ho dostat na zem, sevřel mu obě zápěstí a trochu zadýchaně mu vyčítal, že ho mohl udusit.

„To jsem měl v plánu!“ řekl ironicky Hiroki. Makoto ho kousl do krku.

„Pak se připrav na trest,“ zazubil se na něj.

Hiroki ho chvíli provokativně sledoval a potom se ušklíbl.

„Pořád mi něco dlužíš kvůli mé zničené pánvi,“ zavtipkoval.

„Mám tentokrát zničit tu tvou?“ zašeptal mu Makoto do ucha. Hiroki ihned zrudl do tmavého odstínu červené – proč musel Makoto použít tento dvojsmysl zrovna teď? – a zavrtěl se.

„R-Raději bych už šel spát,“ zaprotestoval. Makoto se na něm však usadil. „Koukej ze mě slézt, nebo mi ještě něco praskne!“

„Výborně,“ uculil se Makoto. „Potom zůstaneš doma a já se o tebe budu starat.“

„Jenom to ne!!“ zakřičel Hiroki se smíchem a snažil se odplazit se od něj pryč, zatímco na něj Makoto zaútočil s celou svou láskou k němu. Tento večer až tak rychle neskončí ani pro jednoho z nich, natož pro jejich sousedy, kteří měli obavy, že je mezi nimi hádka. Kdyby jenom tušili, co se skutečně odehrávalo za dveřmi jejich bytu…