„Vážně? Předjel by tě i jezdící kačer, pomalej, Isaaku..“ Zákeřně se na mě usmál, zatímco já se nenechal dvakrát pobízet, zapřel jsem se a rozjel se, tentokrát s mnohem větší razancí.

„Já nebudu ten, co bude mámě plakat na rameni, Bakere..“ Oplatil jsem mu, ačkoliv jsme do sebe neustále rýpali, právě on byl ten, co mě nutil to nevzdat a neustále jít dál a dál. A co že se to vlastně dělo? Ne, nepředstavujte si tu o Růžence, kde se zázrakem probudila z polibku pravé lásky a žili šťastně až do smrti. Ve skutečnosti jsem se na led v opravdovém zápase nepodíval už několik měsíců. Po slavném kapitánu Navarrovi se skoro slehla zem. Ne, nedovolil jsem si stoupnout na led, ačkoliv mě k tomu už Ryan několikrát přemlouval. Stále jsem se dost bál. Nebylo to tak, že bych z Hawks odešel úplně, trenéři mou rezignaci totiž odmítali přijmout stejně tak jako manažeři a dali mi čas na zotavení, než řeknu definitivní sbohem. A já jejich nabídku přijal. Pozoroval jsem ho, jak se na mě řítí, pohrává si s pukem, provokativně mě pozoruje a já mu jeho pohledy oplácel. Oba jsme tu byli sami, pozdě v noci, kdy tu nebyl nikdo, kdo by nás zastavil, zpomalil. My sami jsme udávali svoje tempo.. A Ryanovo tempo bylo neúprosné. Drtil mě každý večer, když už jsem ztrácel naději, házel s věcmi, vztekal se, propadal beznaději.. byl tu on, kdo mi chuť do toho pokračovat neustále vracel. A teď? Přestal jsem to řešit. Přestal jsem se honit za tím, abych byl neustále ve formě, abych se neustále zlepšoval a získal zpátky to, co jsem ztratil. Ne, snažil jsem se to naopak přijmout a považovat za zázrak to, že už jsem tu vůbec stál. A přesto jsem s Ryanem trénoval tvrdě a neústupně, ale jen proto, protože hokej byl můj život. A možná, že už se nikdy nepostavím do prvoligového zápasu svého týmu, ale aspoň budu vědět, že jsem to zkusil. Oba dva jsme neuměli prohrávat, takže jsme často trénovali snad jen z toho adrenalinu. A já se zlepšoval, jakmile jsem ho měl vedle sebe, po malých krůčkách jsem byl lepší a lepší. Nebylo to hned, ale jen když jsem trénoval s ním. Ten tam byl strach, třas rukou či rozostřené vidění. Když jsem viděl jeho, viděl jsem perfektně.. Přesně mířenou ranou jsem mu vypíchnul puk zpod hokejky, rozjel se na bránu a perfektní střelu umístil do pravého horního rohu. Vítězně jsem se na něj usmál, zatímco on mě pozoroval dost překvapeně, pak se ale ušklíbnul se slovy, že to je štěstí začátečníka.

Po tréninku jsem se šel klasicky osprchovat, protože jeho ego neuneslo prohru, takže musel plnit sázku a dát si pár trestných koleček. Zatímco já na sebe nechal dopadat horkou vodu, v hlavě prázdno, bolel mě každý sval, každá buňka.. Cítil jsem, jak mi někdo obtočil ruce kolem pasu a spojil je na mém břiše.

„Viděl jsi to, že jo?“ Otočil jsem k němu hlavu, nechápal jsem, kam tím míří.

„Obehrál jsi mě, ačkoliv jsem se snažil na maximum. Strefil jsi se neomylně a bez pochyb.. Tvoje uvolnění, rychlost.. To všechno, jsi zpátky, Isaaku.. Jsi zpátky..“ Mumlal mi nadšeně do zad, zatímco já jen zaraženě zíral na bílé kachličky přede mnou. Odtáhl jsem mu jemně ruce a otočil se k němu čelem. Usmál jsem se, nemusel mě povzbuzovat.

„Nejsem..“ Razantně zavrtěl hlavou, evidentně se chtěl hádat, viděl jsem mu na očích, které mě doslova prosily, ať si to přiznám, ale já nemohl. Představa, že bych zklamal tým tím, že nastoupím, mě děsila. Každou noc mě doprovázela v nočních můrách a pohled na jeho spící tvář mě dokázal uklidnit. On mě vždycky dokázal uklidnit..

„Musíš nastoupit! Čekají nás poslední 4 zápasy, potřebujeme vyhrát, potřebujeme tě Isaaku! Jack to nezvládá, tým je nervózní..“

„Jack je perfektní center..“ Ohradil jsem se, ale ten malý protiva se nenechal odbít, díval se na mě se stejnou razancí a jasností, jakou jen on dokázal. „Navíc, chodím přece s vámi na zápasy.. Pořád jsem tam, i když ne na ledu..“

„Ale to není to samé! Čeho se bojíš Isaaku? Jsi v pořádku..“ Snažil se mě přesvědčit, ale já si tím jistý nebyl. Nevzdával jsem to, ale ještě si na to netroufnul, nemohl jsem mu říct, že se bojím nastoupit, bál jsem se zklamat i jeho, znovu.. Už se nadechoval k protestu, ale byl jsem to já, kdo ho za loket přetočil a opřel ho zády o bílé kachličky. Rukama jsem se zapřel vedle jeho hlavy, takže neměl kam utéct. Díval jsem se mu do očí, do těch očí, kterým jsem propadl a bezhlavě se do nich zamiloval. Nechtěl jsem, aby mluvil, chtěl jsem si vychutnat jeho přítomnost, vzít si ho celého do posledního kousku. Cítil jsem, jak jeho ruce bloudí po mém mokrém těle, sklonil jsem se a hladově ho políbil na rty. A on se mi poddal, vycházel mi vstříc, laskal jsem jeho rty, slíbával kapičky vody z jeho krku, jazykem zabloudil k jeho uchu, kde jsem mezi rty stiskl jeho lalůček, až jsem cítil, jak jeho tvrdá slupka chřadne, jak jeho tělo vláční a touží víc a víc po mých dotecích. Stejně tak jako já po jeho. Jeho dlaň, horká a sebejistá, která bloudila po mých zádech. Má ruka se ztratila v jeho klíně a on mi zaryl ruce do zad, přitiskl se ke mně a já tak na nějakou dobu přehlušil ty neskutečně otravné myšlenky, které mi zasadil do hlavy..

***

Odhodil jsem klíčky stranou, povolil si kravatu a sundal modré sako. Potom jsem došel do obýváku, Ryan právě sledoval utkání Jackets a vychutnával si blaženě jejich prohru, zatímco do sebe ládoval hrst popcornu a mekáč. Ne, že bych ho chtěl za stravu buzerovat, ale takhle rozhodně nevypadá strava sportovce. Shodil jsem jeho nohy z konferenčního stolku, vzal mu misku popcornu, načež nechápavě zabručel a zaclonil mu výhled, takže namísto pozdravu akorát bez výrazu nakláněl hlavu, aby přese mě aspoň něco viděl. Já ale vzal ovladač a posadil se vedle něj.

„Co to děláš?“ Nijak jsem mu neodpovídal, prostě jsem přepnul na jiný sportovní kanál, ale Ryan tomu absolutně nevěnoval pozornost. Dokud se z obrazovky neozval hlas, můj vlastní hlas. Právě jsem se totiž vracel z interview. Po dlouhé době jsem se konečně ukázal v médiích a má milovaná ex si na mě chtěla pěkně pochutnat, ale já ji k tomu v přesně mířených odpovědích nedal šanci. Proč jsem mu přehrával tenhle díl? Protože jsem to pro něj měl jako překvapení..

„Jste si jistý, že chcete nastoupit v příštím zápasu Hawks? Pokud je mi dle posledních informací známo, Vaše zranění nemělo být dočasné nýbrž trvalé..“ Klasický její upištěný hlas a ladné pokyvování hlavou, vážně jsi mohla být víc ironická?

„Ano, dnes jsem opět obnovil smlouvu s Hawks. Můj zdravotní stav je opět v té nejlepší formě, jak i doktoři konstatovali. Měl jsem dodnes individuální tréninky, takže se necítím mimo formu, jak mi naznačujete, ale naopak v té nejlepší..“

„Takže Vás můžeme vidět v nadcházejícím utkání? Ale už ne na postu kapitána, že? Chcete si tímto návratem nárokovat znovu tento post?“

„Ano, můžete. Myslím si, že současný kapitán zastává svou pozici dobře a není důvod se o ni nějak přít… Myslím si, že..“ Nebylo potřeba dalších slov, obrazovka zčernala, nemohl jsem se už na ten její obličej dívat. Ryan mlčel, mlčel hrozně dlouhou dobu a já se na něj bál podívat. Cítil jsem jeho probodávající pohled ve tváři, takže jsem se na něj otočil, usmál se a podrbal ve vlasech.

„A to mi to vážně musela říct televize?“ Povytáhl obočí. Pokrčil jsem rameny, jak to často dělával on.

„Čekal jsem víc nadšení..“ Ale než jsem se nadál, byl to on, kdo mi s tou jeho klasickou nedbalostí oznamoval, že jestli ten zápas poseru, ať radši ani nenastupuju. No prostě miláček! Ale stejně jsem věděl, že důvod toho, proč se vracím, je právě on, můj Baker.

***

Seděl jsem v šatně, bylo zvláštní jen sedět a pozorovat Jacka, jak se ujímá kapitánského proslovu. Bylo zvláštní mít na sobě opět svůj starý dres po takové době. Cítit, jak stadion burácí, slyšet moderátory komentovat živě, co vše se bude dít, sledovat hodiny, jak neúprosně odpočítávají.. Zrovna jsem si lepil hokejku a připravoval výstroj, sledoval všechny ostatní s úsměvem tak sebejistým, jako kdybych nikdy neodešel. Všichni z týmu mě přivítali víc než radostně, slyšel jsem spoustu dotazů, ale nestíhal na žádné pořádně odpovídat. Ale stejně na to nebyl čas, všichni byli nervózní, v šatně bylo cítit napětí, spousta z nás byla ve vlastním světě a snažila se koncentrovat a Jack se svojí lámavou angličtinou nebyl zrovna moc nápomocný. Nechtěl jsem mu do toho kecat, ale vyhrožováním, že kdo to posere bude na střídačce, jim vážně nepomohl. Nevím, proč se všichni otočili na mě, proč čekali, že něco řeknu, ale já nechtěl nikoho shazovat. Nebyl jsem to já, kdo tady velel a rozhodně jsem nehodlal to nikomu brát. Ačkoliv jsem se usmíval, byl jsem značně nervózní, i přes mé protesty mě postavili hned na led v první lajně, protože při posledním tréninku jsem předvedl zatím nejlepší formu celé sezóny. Někdo mou nervozitu zjevně vycítil, když jsem totiž upřel pohled na osobu v dresu číslo 14, viděl jsem, že ačkoliv se tváří klasicky nezaujatě, v jeho pohledu je to, co jsem potřeboval. To, že se mi to nezdá, že stojím nohama pevně na zemi a mám vše pod kontrolou.. Cítil jsem, že potřebuji něco říct, něco, co by měli všichni vědět, co všichni potřebovali vědět.

„Hele..“ Postavil jsem se a držel helmu v podpaždí, zatímco jsem každého jednoho pozoroval. A ano, oni byli moje rodina, tohle byl můj život.

„Vím, že jsem tu dlouho nebyl, a nemůžu soudit. Ale za tu dobu, co jsem vás z toho rohu střídačky pozoroval, jste všichni ušli kus cesty. Všichni do jednoho. Je jedno, jestli vyhrajeme nebo prohrajeme. Tady o tohle nejde, jde o vás. A pokud do toho dáte maximum, pokud nepolevíte a půjdete si za svým, není tady šance, že prohrajeme! Protože my jsme Hawks..“ Chtěl jsem pokračovat, ale někdo mě přerušil.

„Říká někdo, kdo nevidí ani metr přes cestu. Máma ti půjčila brejle, co Isaaku?“ Střelil jsem pohledem po Jackovi, jeho oči se mi doslova vysmívaly, provokovaly. Chtěl mě přede všemi ponížit. A já, já toho všeho měl vážně dost. Vždycky jsem se všechno snažil vyřešit v klidu, promluvit si o tom. Ale teď? Prostě jsem se prudce otočil, strčil do nepřipraveného Mexičana, až se zapotácel a přitlačil ho na skřínky, až to zadunělo. Díval jsem se mu zpříma do očí, viděl jsem v těch jeho překvapenost, snad i strach.. Ale nijak mu neublížil. Nestál mi za to, takže jsem povolil loket, co mu doteď svíral hrdlo a otočil se opět k ostatním, kteří vše tiše sledovali.

„Nejsme jen tým, jsme rodina, takže si nemyslete, že dovolím někomu, aby tvrdil něco jiného..“ Střelil jsem po Jackovi pohledem.  „Na rozdíl od nich hrajeme srdcem. A já vím, že tam na tom ledě necháte duši. Protože Hawks neprohrávají..“ Mluvil jsem jasně, hlasitě a zřetelně. Pak jsem se jen široce a sebevědomě usmál a vyšel ven z šatny. Svá slova jsem myslel upřímně, a když se kluci se řvaním Hawks vyřítili z šatny, cítil jsem v srdci krátký pocit nejistoty, úzkosti, jako kdyby se mi vrátily všechny ty noční můry a stávaly se skutečností.. Ale přesto jsem pevně sevřel hokejku a vyjel na led.. Protože jsem věřil v to, co jsem říkal. Pokud do toho dáš srdce, nemůžeš prohrát..