Od poslední Erikovy výpravy za účelem zjistit něco víc o Maxovi už uběhl týden. Od té doby jsme žili v klidu a míru. Kluci obhospodařovali kancelář a my se šéfem jsme tam občas zašli na návštěvu. Jinak jsme prostě byli doma a dělali věci jako normální lidé. Čili - váleli se, koukali na televizi, dokonce jsme i hráli karty. Vlastně jsem ani nevěděl, že šéf něco takového jako „společenské hry“ vůbec umí. Dokonce mi i asistoval při vaření. Záhada toho, kde bere potraviny, když jsem ho jaktěživ neviděl jít do obchodu, se taky vyřešila. Nakupuje mu je jedna postarší paní, která i uklízí. Což o to, že tu někdo uklízí, vím už déle, nějak si šéfa s koštětem nebo vysavačem neumím představit. Ovšem, že si ani nekupuje jídlo… Hh, asi nemá cenu se tím více zabývat.

Bohužel předevčírem dobral antibiotika…

A naše líbánky vzaly za své.

Konečně mi tak došlo, co bylo za Natanovým dvoutýdenním klidným režimem. Nehynoucí láska ke mně doopravdy ne. Měl bych přestat být tak naivní.

Už od rána jsme v kanceláři, a zatímco já doháním resty, kluci řeší šéfův problém číslo jedna.

„Max se zabydlel na pláži v malé chatičce se zelenou omítkou oprýskanou od mořského větru a se starými časem sešlými okenicemi,“ podává hlášení Adam.

„A ty o tom hodláš napsat novelu, nebo proč to takhle popisuješ? Spíš než vzhled kůlničky na dříví mě zajímá přesná adresa,“ protočí oči šéf.

Nabídnu se, že zajdu pro oběd. Bohužel nemají hlad.

Nabídnu se, že vyřídím jakékoliv pochůzky. Bohužel nemají nic, s čím by chtěli pomoci.

A tak tupě sedím za stolem a snažím se jejich plány ignorovat. Ano, chci být součástí všeho a zároveň ve mně zmiňování toho jména vyvolává nutkání nechat si vymazat vzpomínky. Kdyby to tak šlo, že.

Jen pomyšlení na Maxe moje pocity v jedné vteřině přemění na čistou nenávist.

Pro jistotu se hodím do režimu autopilota a funguji tak skoro celý zbytek odpoledne. Do doby, než mě napadne zkrátka opustit tu vraždu plánující doupě.

Předpokládám, že do kina, které jsem si odvážně vymyslel a následně ho Natan k mému neskonalému údivu odsouhlasil, dneska rozhodně nepůjdeme.

I když ten týden s Natanem byl fajn. Něco tomu chybělo… jenomže znova se o tom zmínit pro mě nepřicházelo v úvahu. Zase by ze mě udělal nadržence číslo jedna. Navrch jsem chápal, že má myšlenky úplně jinde a taky, že je skutečně zraněný. Ačkoliv už mu doktor vytáhl stehy tak tři dny zpátky.

Vzít čáru za mým kamarádem nejspíš nebyl nejideálnější nápad. Schůzka s ním by ani tak nevadila, jen bych nesměl místo toho říct, že jdu domů. Na druhou stránku šéf mi sliboval, že dneska budeme trávit večer spolu. Venku. Ne u něj doma ale mezi lidmi. Sám jsem navrhnul kino a on souhlasil. Nejen to, dokonce akčně zarezervoval lístky.

Ovšem ty už jsou teď propadlé, protože Hotel Artemis, mysteriózní thriller, začal už před hodinou.

Beztak tohle ještě bude estráda.

„Takže jsi zdrhnul?“ baví se Michal.

„Jo, už toho na mě bylo moc,“ odvětím upřímně.

Vylíčil jsem mu veškeré události, které se odehrály. Bylo toho dost. Vlastně je to historicky poprvé, co jsme se s Michalem neviděli takovou dobu. Téměř tři týdny. Jo, v našem případě skoro věčnost.

Jen jsem při své výlevu moudře vynechal jednu konkrétní událost, která mi zkrátka nešla přes ústa. Přeskočil jsem další svou nechutnou sexuální zkušenost a rovnou mu sdělil, jak nás obelstili. Připadal jsem si přitom, jak když líčím děj nějakého akčního filmu.

„To chápu,“ přikývne. „Tvůj život bych nechtěl ani za sto míčů. Fakt bych s tebou neměnil. Docela se těším, co se bude dít, až si tě přijde vyzvednout. Jinak zprávy jsi viděl? Bylo to úplně všude. Táta si myslel, že je za tím Natan jen to zase nemají jak dokázat, ačkoliv proč by se snažili. Vlastně jim tím docela pomohl. Jeden parchant zničil jiného hajzla.“

„Natan není hajzl,“ ohradím se.

„Ne? K tobě a pár dalším lidem se možná chová dobře, ale jinak je to svině,“ uchechtne se.

Srdce se mi divoce rozbuší s návalem adrenalinu v krvi – chtěl bych ho přesvědčit o tom, že se plete. Ale pak mi dojde… on má vlastně pravdu. Můj přistup k tomu, co je skutečně zlé a dobré už se zkrátka změnil. Vnímám šéfa v lepším světle. Jsem jeho partner. Miluju ho. Je jasný, že jeho jednání vidím víc růžově.

„Neřekl bych, že je přímo hajzl. Není ani vyloženě dobrý, ani špatný,“ připustím nakonec.

„Takže vlastně takový antihrdina? Není ani černý, ani bílý.“

„Ano, asi tak,“ odpovím váhavě.

„Když bys ho měl zařadit do Marvelu jakou postavu bys mu dal?“ zeptá se a okamžitě začne bublat smíchy.

„Jako vážně?“ protočím oči. „Nevím, on by byl ďábel.“

„Jo, tak toho ještě jednotka Avengers nemá, můžeš jim napsat, aby ho tam zařadili, že jednoho znáš osobně,“ baví se ten trotl.

„Jasně, ty už to nepij.“

 „Raději změníme téma, ne?“

„Geniální nápad, takže, co ty? Jak se máš? Co jsi dělal?“ zeptám se přehnaně nadšeně.

Však jsme kamarádi a nehodí se, abych si vyléval své srdce jen já, ačkoliv to dost často tak bývá. Michal má totiž úplně normální život a problémy řeší často úsměvem, takže obvykle nemá potřebu mi brečet na rameni. Spíš mi vypráví různé vtipné příhody.

Jsem s ním rád. Vždycky mi stačí chvíle v jeho přítomnosti a mám nově nabité baterky. Jen mě mrzí, že si tento bonus často neuvědomuji.

A tak jsem si zase na pár chvil dovolil být tím Alexem, kterým jsem kdysi býval. Bezstarostný a věčně vysmátý od ucha k uchu. Maxe, šéfa i celou kancelář jsem na letmý moment hodil za hlavu. Jenomže, žádný klid netrvá věčně… teda jen ten posmrtný.

„… a ona normálně neměla pod sukní ani kalhotky. Chápeš? Kámo, ta byla dobrá. Už jsem se těšil, jak jí ojedu, jenomže se přihnal ten vůl a zase mi to všechno překazil! Sprostě mi vrazil jazyk až do krku! Fakt toho blbečka nemám rád. Za trest jsem mu strčil prsty do nosu!“

„Do nosu?!“

„Jo… však jsem je taky předtím měl - “

„ – prase!“

„ – v ní, jak ti už došlo. Proč prase?! To byla jen malinkatá msta!“ brání se Michal a nejspíš mu vzpomínka na události minulého pátku přijde natolik vtipná, že se pomalu smíchy kácí pod stůl.

„Ne, tohle je prostě čuňárna,“ stojím si na svém, ale musím se k jeho zvonivému veselí přidat. Ono po pěti pivech by byl asi veselý kde kdo. Navrch mě těší, že Michal už nejspíš dávno nestojí o mou nehynoucí lásku. Minimálně jeho chování tomu dost nasvědčuje.

Asi bych neprohádal ani pětník, že teď má v jeho mozku své čestné místo jen „kazišuk“ Sebastian.

„Takže tady je to tvé „jdu domů“,“ ozve se nad mou hlavou.

Kurník! Ten mě vždycky dovede tak vyděsit!

V úleku škubnu celým tělem a vychrstnu dobrou půlku piva na stůl. Úsměv mi zmrzne na rtech a byl bych přísahal, že s jeho příchodem i všeobecný hluk kolem nás ubral na hlasitosti.

Jasně. Já to předpokládal. Ale i tak, fantazie je vždycky odlišná od skutečnosti.

Ještě propálím Michala naštvaným pohledem. Taky mi mohl říct, že se blíží.

„Já o něm nevěděl,“ zavrtí hlavou a jeho slova spíš hádám, než že bych je doopravdy slyšel.

„Takže tohle je to naše kino,“ ušklíbnu se a ani se neobtěžuji k němu otočit.

Pivo zjevně krom vitaminu B poskytuje i řádnou dávku odvahy. Další důvod, proč ho pít častěji než jednou za půlroku. Samozřejmě, že mu nedělalo vůbec žádný problém mě najít. Koneckonců mám na svém prstě štěnici dvacet čtyři hodin denně.

„Ti kreténi by beze mě nevěděli, co mají dělat,“ prohlásí navztekaně a sedne si na volnou židli po mé pravici.

Ta věta, kterou řekl, v překladu znamená – omlouvám se. Jenomže mně už tohle dávno nestačí. Čím víc času s ním trávím, tím náročnějším a odvážnějším se stávám. Už mi zkrátka nestačí jen nějaké odfrknutí. Pro mě to prostě bylo důležité stejně jako pro něj plánování mučení.

„Aha,“ ušklíbnu se. „A co já s tím?“

Ale, co si budeme… nemít v sobě pět piv, asi bych se tu takhle nenaparoval.

Když nepřijde žádná sarkastická, ironická, štiplavá odpověď stočím k němu pohled. Vyčkává, přemýšlí. Uvědomím si, jak ty jeho černé diamanty září i přes špatné osvětlení. Vidím jeho oči, jako kdybych do nich koukal při sluneční záři – doopravdy je vidím. Není v nich žádný stín, jsou prostě sytě černé. Nikdy jsem nikoho s takovýma očima nepotkal. Přísahám, že tohle je první a jediný člověk. Líbí se mi. Jo, sakra pořád a vždycky budou.

Dívá se na mě jako by mě měl dávno prokouknutého a jenom čeká na to, než na mě zase vybalí něco, na co se mi nedostane odpověď.

Má stejně vykutálené oči jako pusu.

„Alexi, z tebe se stala strašně náročná primadona. A takhle pugét růží a kanystr šampaňského na omluvu bys nechtěl?“

Bože, to je fakt takovej…!

Záblesk v jeho očích mi napoví, že vztek, se kterým sem přišel, protože si jeho majetek dovolil odběhnout na pokec za kámošem, vyšuměl.

„Ne, stačilo by právě jen se omluvit…víš… prostě a jednoduše – omlouvám se. Easy ne?“

Alexi, Alexi, ty moc dobře víš, že tohle je jedna z těch věcí, které později budeš doopravdy litovat.

„Jo, easy,“ zopakuje ironicky.

A jéjé. Já to říkal. Nic se nemá přehánět. Ani odvaha ne.

„Mám se ti tedy omluvit za to, že se snažím pomstít tvou hrdost?“ nakloní se ke mně a jeho pohled ještě více potemní.

Mně se libí, jak on to vždycky zvládne otočit proti mně.

Když to takhle podá, tak to vyznívá opravdu, jakože ten ukřivděný by měl být on nikoliv já.

Ach jo. A samozřejmě je to svým způsobem pravda. Ono záleží na úhlu pohledu. To, co Max udělal, se nedá odpustit, hodit to za hlavu a jít místo toho čumět do kina. Jenomže o to tu nejde. Jde o jiný princip.

Bože…

„Ne, nemusíš se omlouvat za to… ale měli jsme plány a tys mi ani neřekl, že to musíme odložit. Mohli jsme se domluvit na jiný termín,“ zkusím to podat jinak.

„Já ale nevěděl, že se to takhle protáhne.“

Cítím, jak se mi krví rozleje horko po celém těle a usídlí se někde v úrovni zipu mých džínsů. Jo, opravdu vhodná situace na erekci. Jenomže jak se naklonil tak ke mně zavanula ta jeho vůně…

„Fajn, vyhráls. Neřešme to.“

Moudřejší ustoupí. 

„Ale, vážně?“ nezní vůbec překvapeně.

„Jo,“ musím se odtáhnout. Pivo přestává účinkovat.

Ignoruji jeho samolibý výraz a stejně tak Michalovo uchechtávání.

„A ty se pitvoříš proč? Přijde ti tady něco k smíchu?“ Natan však ne.

„Jen tak, mám dobrou náladu,“ narovná se Michal, jakoby dostal ránu do zad. „Dneska je fajn večer, nechceš si dát s námi?“ nabídne Natanovi svůj půllitr.

Vážně bych vám přál vidět šéfův výraz. Vsadím se, že by si každý první nadělal do kalhot.

„Aby bylo jasno,“ zašeptá Natan. „Trpím tě jen kvůli Alexovi.“

Vau, jak je možný, že je tak slyšet i přes ten hlahol všude okolo? Je mu rozumět úplně každé slovo. Tuhle temnou „šeptací“ schopnost bych chtěl někdy taky ovládat. Ovšem silně pochybuji, že se to kdy naučím. S tím se zkrátka musíte narodit.

„Však… právě…“ střelí po mě Michal váhavým pohledem. „Alex by taky určitě byl rád…“

„Na pivo ti seru, jdeme domů,“ přeruší Michalův pokus a drapne mě za volnou ruku. I tak mnou dost škubne.

Ještě že je ten půllitr z půlky prázdný. Ačkoliv valná většina je stejně na stole díky tomu jeho duchařskému příchodu.

A takhle otázka – chceš už jít domů – by na drátě nebyla?

Ne. Samozřejmě, že ne.

„Ale…“ mou chabou snahu přeruší jeho druhá ruka, kterou natáhne za mě, ucítím, jak se mi po těle rozeběhnou vibrace, moje smysly zbystří a zatouží po jeho doteku. Ne zrovna něžně mě sevře vzadu na krku, zajede prsty až do vlasů a donutí mě pootočit k němu hlavu. Automaticky vyprostím zápěstí z jeho prstů, abych ho mohl pohladit po kousku odhaleného hrudníku. Ten žár je tak důvěrně známý a přitom cizí. Už je to fakt doba, co jsme spolu měli něco více intimního.

Zatoužím mu dát alespoň pusu.

„Tak jdeme?“ šeptne.

Přikývl bych. Stále mě však drží za vlasy, takže nemůžu... ani ty rty neochutnám.

Snažím se, ale pevně mě svírá s lehkým úšklebkem na tváři. On si to prostě užívá, že jo. Když nemůžu to, alespoň dlaní zkoumám, co je mi dovoleno. Je pevný, hebký. Zajedu pod saténovou látku košile a přejedu přes bradavky, které se pod mým dotekem napnou. Prozkoumám prsní svaly, klíční kost, a když ho pohladím po krku, konečně povolí sevření tak akorát na to, abych se mohl natáhnout a ukořistit jeden polibek. Avšak sotva se dotknu jeho rtů, okamžitě zmizí.

Hraje si. Schválně.

„Chci domů,“ řeknu a zní to jako prosba. Ne, spíš jako modlitba.

On vždycky dosáhne toho, co chce.

Myslel jsem si, že máme celý večer. Jenomže cestou k němu mě popadla náhlá nejistota ohledně jeho případných plánů s Maxem. Vlastně jsem díky své ignoraci a odchodu chyběl u té nejdůležitější části jejich rozhovoru.

Sotva za námi zabouchne dveře, už mě táhne chodbou, náhle zastavíme. Opře mě o zeď a celým tělem se ke mně přitiskne.

„Držel jsem se zpátky docela dlouho, ale dneska už nebudu,“ zašeptá mi přímo do ucha. „Chci si to užít. Budeš šílet, nevadí?“

Lepší plán jsem dlouho neslyšel. Takže noční komando za Maxem se nekoná dnes? Skvělá zpráva!

Cítím, jak z něj s každým nádechem a výdechem sálá ten temný a dobře známý žár. Mám pocit, že mi chybí vzduch a srdce brzo vyskočí z hrudi ven. Jestli je tady někdo v alfa pozici, pak je to vždycky on. Neumím si představit, že bych někdy měl mít navrch já.

Prozkoumá mi jazykem ústa, než náš polibek přeruší a odvleče mě do ložnice. Nebo spíš pokoje pro hosty, protože jeho ložnici se od jisté doby vyhýbáme jako čert kříži.

Strčí mě na postel a přejde ke skříni, ze které vytáhne černý provaz.

Málem mi zaskočí. „To je provaz?!“ zeptám se tak pisklavým hlasem, až to hezký není. Jasná známka toho, že za chvíli mi dojdou slova úplně.

„Ne, to není provaz ale hedvábné lano. Je to fakt nádhernej kousek.“

Pochybuji, že bych kdy vůbec byl schopný říct o nějakém laně, že je to fakt nádhernej kousek ale to je asi to nejmenší, co mě právě teď může trápit.

Vytáhnul na mě už ledacos ale provaz teda fakt ne. Vlastně lano, pardon.

Jak dlouho si ho schovával?!

„Mám ho už roky,“ přečte mi myšlenky a na mé udivené vydechnutí zareaguje pozvednutím obočím, jako kdyby říkal: a čemu se divíš?

Já už ničemu. Nikdy.

Dojde až ke mně a protáhne lano v rukách, než mi stačí dojít, co se chystá udělat, už mě s ním pleskne přes stehno, až v údivu vyheknu.

Tam, kde mě udeřil, to pekelně štípe ale místo, abych se vyděsil ještě víc, cítím, jak se mi krev hrne do klína.

Hurá! Ať žije ten utajovaný masochista ve mně.

„Dneska to bude podle mě,“ oznámí mi zhrublým hlasem.

Hh, a je to někdy jinak?

Namáhavě se nadechnu a přikývnu.

Cokoliv budeš chtít šéfe.