Další den mě docela děsil, jelikož ve vzduchu vysel fakt, jak moc toho slova, co jsem svému démonovi včera prozradil, bude využívat. Nick totiž očividně panic nebyl a dost si užíval, že má navrch. Upřímně jsem nechápal, co je na tom za evoluční výhodu,… ale jeho věčné poznámky, které jsem chápal jen já a které mě svým způsobem urážely, mi po několika hodinách začaly dost lézt na nervy.

Proč já blbec mu to jen říkal?!

Bohužel jsem s tím už nic nemohl dělat a tak jsem se musel učit a přizpůsobovat netopýří provokativní konverzaci, která se skoro polovinou slov obracela k… ztrátě nevinnosti. A to dokonce mé nevinnosti. Nick v jednom kuse mlel, že už na to snad věk mám a že by bylo dobrý si zaskotačit, než se usadím. Ten parchant ale věděl, jak to u nás chodí a jen si mě dobíral ve smyslu, To ty nikdy nedáš!, což mě pochopitelně vytáčelo dvakrát tolik.

 

 

Na konci celodenní dřiny,… hned potom, co jsem posadil netopýrka na postel a vyměnil mu obvaz,… jsem se zmoženě natáhl jak dlouhý tak široký do svých bílých peřin. Jen tak jsem ležel, rovnal si záda a protahoval se v té andělské měkkosti, když jsem zahlédl Nickův zkoumavý temný pohled.

"Co?"

"Nic."

"Nemyslíš, že toho škádlení bylo dneska dost?"

"Ani ne,"řekl jen a lehl si opatrně vedle mě. Jeho zranění se už sice hojilo, ale stále si musel dát pozor na svoje prudké pohyby. Zavřel oči a stejně jako já odpočíval a klidně oddechoval. Z okna k nám doléhaly poslední sluneční paprsky a já si ho tak mohl prohlédnout v zapadající ohnivé kouli, která byla stejnak jen pro efekt lidskosti. Cítil jsem, jak mi zrychluje tlukot srdce po pohledu do jeho uvolněné tváře. Horko se mi pomalu roztékalo po těle, i když jsem netušil, kde se vzalo. V mých tvářích se ho najednou nahromadilo dost na to, aby zrudly a daly tak jasný signál o mých nastávajících myšlenkách a snech. Z minuty na minutu mi docházel dech a místo, kde jsem se o něj jen letmo opíral, jelikož moje postel nebyla tak široká, se rozpalovalo jako čerstvě rozdělaný oheň.

Co je to semnou?

Odvrátil jsem se a snažil se popadnout dech nebo zpomalit rytmus své teď maratón - pumpy, která ne a ne se vrátit ke svému normálnímu režimu. Netušil jsem, co tohle všechno znamená. Nikdy jsem to nezažil a tak jsem to neznal. Je to snad nějaká nemoc? Přechod andělů do vyšší fáze? Nebo snad zkouška? Jen jedno mi bylo jasné, ať je to cokoliv, způsobuje to přítomnost démona vedle mě.

Můžeš za to ty, Nickolasi.

Otočil jsem svůj pohled zpět na démonovu tvář, která se v této chvíli víc podobala andělům než jeho vlastnímu druhu a musel jsem se pousmát nad tou myšlenkou. Přes to přese všechno, jak se choval či vystupoval, nebo se na mě jen díval, se mi líbila jeho duše. S úsměvem na rtech jsem chtěl zavřít oči a usnout ale to by se…

 

"Teo-do-re!" Ozval se ženský hlas a dveře od mého pokoje někdo rozrazil dokořán! Jak mě tak netopýra to dostalo do sedu a do dost překvapených obličejů se vlila připravenost k boji!

"Ma-mi…?"řekl jsem nervózně a trochu se uklidnil. Mamka stála zaražená ve své maminkovské radosti dva kroky ode dveří a překvapeně mrkala na mě a na… Najednou mi došlo, proč je tak vyvedená z míry. Nick se uvolnil už dávno a jen čekal s pobaveným malým úšklebkem na to, až mi to dojde. Já se, po hrozném uvědomění v jaké jsem pozici, snažil rychle dostat z postele a vysvětlit hloupé nedorozumění,… bohužel jsem přehnaně zareagoval, zakopl o vlastní nohy a sletěl na zem. Mamka to nevydržela a začala se smát… A první fáze výbuchu vzteku, říkal jsem si, když jsem plácal páté přes deváté, abych se vyhnul nějakým pomluvám nebo rovnou výslechu.

"Teodore?" Začala jemněji a pak se rozjela. "Můžeš mi sakra vysvětlit, proč je v tvojí posteli?!"

"Já… no… ehm… to…,"začal jsem koktat a nenacházel jsem slova na svou obranu. Tvář mi pomalu ale jistě rudla nad představou, co si o tom mamka myslí, a já začal házet rukama.

"Tam mluv!"křikla a její tvář se pohybovala mezi vztekem a zlostí lidské pálivé papričky, kterou utrhnete příliš brzo! Dostal jsem vážně strach a polkl.

"To… bylo tak… víš…"

"Od kdy ho tu schováváš, co?!" Přerušila mě a dál už jsem si připadal jak u výslechu z těžkého zločinu, který jsem ani nespáchal! Nick to s ledovým klidem sledoval a držel se za svou bolavou ruku.

"No,… to… víš… ono to není jak se…,"konečně, když jsem se zase dostal ke slovům, mě nenechala ani dokončit obhajující větu, která by ji měla jasně dokázat, že mezi námi k ničemu, o čem se nemluví, nedošlo! Jenže ona ještě víc přitvrdila!

"Radši začni zpívat a to hned!"řekla, jelikož se taky zajímala o lidský slang, použila toto vhodné spojení, nejčastěji používané u těch nejhorších druhů výslechů.

"Já,"chtěl jsem už plný odhodlání a zpět pevně na nohou vysvětlit tuto trapnou a nevítanou situaci, do které jsme se svým způsobem všichni dostali náhodou a nečekaně, když tu se za matčinými hromy a blesky objevil větší dospělejší stín s jemným úsměvem na tváři a přerušil naší malou jednostrannou konverzaci svojí vždy přítomnou informativní větou, co měl vždy v záloze.

 

"Podle toho jaký dělali rámus, myslím, že dnes to bude třetí noc,"řekl táta a strhnul na sebe oči všech v místnosti, i ty máminy naštvané a rozzlobené!

"Proč si mi nic neřekl, Marcusi?!"

"Vracím se domů celkem pozdě,"pousmál se omluvně táta. "A nechtěl jsem tě budit,"řekl, přešel až těsně k ní a políbil jí na tvář. Mamka však nehodlala jen tak ustoupit!

"Tobě to snad nevadí?!"řekla ještě pořád naštvaně. "Je to porušení našeho nejvyššího…!"

"Uklidni se, Anno,"řekl táta a cvrnknul jí do čela. "Nevšimla sis?"

"Čeho?"

"Ten kluk je zraněný…"řekl a ukázal na Nickovo poraněné rameno. "Podívej."

"To je…, to přece nemůže ani…"řekla po chvíli mamka už s klidnějším hlasem a dala si ruku před pusu. Bylo to omluvné gesto… spletla se, no… trochu se i červenala, když jí táta chytal za ruku.

"Ano, nemůže létat?" řekl a políbil jí jemně na prsty.

"Toho jste si všimli brzo," neodpustil si netopýr a nadzvedl jedno obočí. Táta se podíval do jeho klidných vzpurných očí a přivřel ty své a já si všiml, že jimi prolétlo něco jeho ledová jinovatka.

To jsem viděl jen u Nickolase.

Pak se podíval zpět na mě už se svým normálním vřelým úsměvem.

"Proč si ho nevzal do nemocnice?" Zeptal se a upřel své modré chápavé oči do těch mých na chlup stejně modrých. Vzdychl jsem a už dávno byl připraven na takovouhle situaci, která stejnak byla jen otázkou času a mojí smůly.

"Je z Minoru,"řekl jsem a čekal Nickův nechápavý pohled, který by všechno zkazil, ale on se udržel a hrál se mnou mojí malou lež, která musela vyjít. "A já ho odmítl nechat v Guiku," pokračoval jsem a nenápadně mu naznačil, že mu to pak vysvětlím. "Ne, v tomhle stavu."

"Dobrá, to chápu," řekl táta, vzdychl a přemýšlel, jaká to bude zase stížnost týkající se mě.

"Ale proč si nám to neřekl?" Zeptala se mamka a přešla starostlivě až ke mně, kde mi položila ruce na ramena. Pořád byla o dost větší než já… nafoukl jsem stále růžové tváře.

"Když ty reaguješ na všechno tak přehnaně,"a pak se odhodlaně usmál. "A on mě potřeboval,"řekl jsem vážně a upřel na ní své pravdomluvné oči, které v tuhle chvíli vážně stály za pravdou!

On mě vážně potřeboval.

Táta se pousmál a podrbal se ve svých blond vlasech, který jsem zdědil po něm. Jako celý svůj vzhled slunečnicového semínka smíchaného s čistě modrou oblohou.

"Prostě si ho dobře vychovala," řekl, přišel až k nám a symbolicky mi rozcuchal vlasy, což jsem ze srdce miloval. "Nemáš radost?" dodal a na mě spiklenecky mrkl. Mamce se nafoukly tváře a vydala se ráznými kroky ke dveřím, kde se zastavila a otočila.

"Fajn, vyhráli jste,"řekla smířeně. "Jdu dodělat večeři."

 

"To jako, že tu Nickolas může zůstat?"Zeptal jsem se opatrně a určitě se tvářil napjatě a se strachem v očích, který jsem cítil v celém těle. Proč se tak klepu?

"Zřejmě ano,"usmál se táta a mamka ho sjela pohledem. Pak se podívala na Nicka, který celou dobu nezaujatě seděl v mojí posteli a sledoval náš malý dialog bez vyhlídky konce.

"Takže, Nickolasi? Mám jen jednu podmínku,"řekla a ukázala na něj teatrálně prstem. "Budeš jíst u mého stolu, jasné!" dodala s elegancí a čekala na odpověď mého nerozladěného démona, který teď naštěstí vypadal jak špatně upravený anděl se zraněným ramenem.

"Když si to přejete,"odpověděl jí netopýr s klidem Angličana. To ale mamku nerozházelo.

"Fajn. Budu hotová tak za deset minut," zavelela a za ohlušujících kroků opustila můj pokoj spokojená se svým výstupem. Táta se na nás jen pousmál, znovu mi rozcuchal vlasy a pak se pomalými a lehkými kroky odporoučel taky s mého pokoje. Vzdychl jsem a všechen stres ze mě spadl. Zavřel jsem dveře, sesunul se podél nich a řekl to první, co mě napadlo a co vystihovalo tohle všechno, co se v posledních minutách odehrálo.

"To bylo o fous."

"Dlužíš mi vysvětlení,"řekl naštvaně démon a sjel mě ledovým pohledem. "Zase." Pořád jsem si místy neuvědomoval, jak moc ho štvu tím, když používám slova a slovní spojení, kterým vůbec nerozumí. Pousmál jsem se a dal se do toho.

 

U stolu jsem byl až překvapeně klidný. Nick seděl vedle mě, poslušně žvýkal a nic raději neříkal na mámino dnešní menu, které se skládalo převážně ze zdravé výživy. Náš host nevypadal ani vteřinu na to, že by byl nějakým fandou lidského vegetariánství. Přesto se dost dobře ovládal a všechno, co mu přiletělo na talíř, snědl. Jak jsem si všiml, to jediné, co mu zachutnalo, byl mámin speciální punč. Ale ten chutnal všem přítomným, takže se vlastně nebylo čemu divit.

"Tak jak to vůbec vypadá v Minoru?"začal táta. "Už jsem tam dlouho nezavítal," ptal se dál, což se dalo čekat. Ještě, že jsem mému netopýrovi všechno vysvětlil a přibližně mu řekl, jak má o tom místě mluvit. Proto nebyl vůbec nijak zaskočen a hned hrál svou roli. Všiml jsem si totiž, že když má všechny potřebné informace, je velmi věrohodný lhář. Minor bylo to nejnižší město v celém White Town, a zároveň tou nejchudší provincií vůbec. Kvůli tomu mělo svým způsobem zvláštní obyvatele, kteří nebyli vždy zářivě bílý a taky se občas nevyjadřovali nejlépe. Ne, že bych je chtěl diskriminovat, ale pro Nickovo krytí byli ideální.

"Jen malé změny, nic víc,"odpověděl netopýr a dál žvýkal poslední jídlo. Táta se pousmál a položil sklenici na stůl, punče vždycky vypil hodně.

"Prý se hlavní komandér Yamamoto vzdal velení,"řekl a já už věděl, že ho zkouší. Táta si totiž rád všechno ověřoval. Myslí si o mně, že jsem naivní děcko, co věří každému smolaři, co se mi rozbrečí na ulici. Ale to se mýlí, pro tentokrát je to on, kdo je tu naivní opeřenec. Ukaž mu to, Nicku!

"Komandér Yamato, toho jste myslel? Ano…vzdal se velení," odpověděl Nick s jistým druhem provokace a napil se ze své sklínky hned, jak dojedl poslední sousto. Táta se zatvářil zklamaně, jeho oblíbenec se vzdal svého sektoru a navíc Nicka nenachytal.

"A co ty zvěsti o pádu hlavní kaple?" Ptal se dál táta nevinně. Ale i tuhle zákeřnou otázku jsem čekal a tak na ní svého netopýra upozornil, jako na jednu z dvaceti možných témat. Démon se pousmál tím svým posměšným obličejem a dál jemně upíjel punč. Jako by nic.

"Hloupost,"mluvil s klidem. "Před týdnem jen upadl kousek omítky metr od Starších."

"Takže staříci se leknou kousku zdiva a už tu máme apokalypsu,"řekl jsem a byl dost pyšný na to, jak dobře mi jde tahle naše malá hra na schovávanou. V tuhle chvíli totiž běžně utrousím nějakou tu nepřijatelnou poznámku, za kterou vždycky dostanu pohlavek a ponaučení od nejvíce právního anděla v domě.

"Nerouhej se, Teodore!" Vynadala mi mamka a dala mi pohlavek. "Víš, že je to zakázané!"

"No jo, pořád," řekl jsem jen a mnul si bolavé místo. Nick se nenápadně pousmál mým směrem. V jeho obličeji bylo jasně napsané: poslušný panic.

 

Zbytek večera probíhal podobně, Nick byl na všechno připravený a já dělal to, co vždy. Ničím jsem nevybočoval z normálu a tak šlo vše po másle. Za nějakou dobu jsem sebe a netopýra omluvil, kvůli jeho zranění, že ho musím zkontrolovat a tak, abychom mohli zmizet do mého pokoje a zase se bez zábran bavit otevřeně. Těch pár hodin jsem totiž moc chtěl znát Nickův skutečný názor, který se mu pomalu ale jistě rýsoval ve tváři.

"Ještě moment, Teodore!" řekla mamka a chytila mě za rameno. "Nemysli si, že se opět vyhneš nádobí," chtěl jsem se s toho vykroutit, ale v jejích očích se cosi zlověstného mihlo a já měl smůlu.

"Ale mami,"zaškemral jsem přesto. Za zkoušku nic nedám. Bohužel jsem neuspěl.

"Žádné ale a nástup do kuchyně!"zavelela mamka a už mě táhla směr lidské galeje! Nick na mě jen pobaveně zamával a společně s tátou se na mě uculovali, jak malé děti, za které jsem schytal trest.

"Nemusíš se bát,"poznamenal můj netopýr a mrkl na mě. "Já trefím." V tu chvíli jsem měl na jazyku tolik sprostých slov, kterýma jsem ho chtěl označit, když tu jsem na malý mžik zahlédl jeho skutečné oči.