Nikko Michihara

Vyzvedl jsem ho včas připravenej přežít návštěvu zábavního parku, protože on tam vážně chtěl jít. Sám jsem byl překvapenej, jak lehko jsem souhlasil s něčím, co mě moc nenadchlo. Většinou jsem se do ničeho takovýho navézt nenechal. Takže nechápu, co se to teď děje. Já se dokonce začal i těšit. No, to potěš koště. Kenzo má na mě divnej vliv.

Při pohledu na moje auto se tvářil dost překvapeně. Pravda je, že zářivě červený bmw z4 nejni úplně běžný auto. Taky ho mohlo zmást, že minule jsem ho vezl jiným. Jenže minule byl můj luxusní bourák v opravně kvůli nějaký drobnosti, tak jsem si na pár dní pronajal jiný.

„Tohle ale není tvoje auto,“ protestoval zmateně, když jsem se o své auto opřel.

„Jasně, že je. Mám klíče. A pokud ti tohle nestačí, je na mě i registrovaný. Mám na něj doma papíry.“

„A co to auto minule?“

„Moje bylo na opravě, takže jsem si tamto na chvíli pronajal. Spokojen s mou výpovědí?“ zeptal jsem se s úsměvem.

„To nevím. Zapíšu to do hlášení policejní inspekci a pro jistotu tě nechám sledovat.“

„Hlavně, že to vím. A teď si nastup,“ řekl jsem a otevřel mu dveře.

 

Kenzo zalezl dovnitř a mohli jsme vyrazit. Cestou jsem se z něj snažil vytáhnout, co vlastně budeme v tom zábavním parku dělat, ale kloudnou odpověď jsem nedostal. Buď to sám nevěděl nebo mi to říct nechtěl, ale tvářil se tak záhadně, že jsem tipoval druhou možnost.

Auto jsem zaparkoval na nedalekém parkovišti jen několik minut cesty od parku. Už tam jsem taky slyšel vyhrávat nějakou otravně uječenou píseň, která, jak jsem předpokládal, je právě teď populární. Já sám ji neznal a mám pocit, že jsem vlastně o nic nepřišel.

Přišli jsme tam a já nevěděl, kam dřív s očima. Tolik pohybujících se, světélkujících věcí na jednom místě jsem v životě neviděl. Lidi na nich křičeli a mávali rukama ve vzduchu. Pak tu taky byli všichni ti lidi, kteří se procházeli kolem, zastavovali se u různých stánků a zkoušeli svoje štěstí všude možně, ať už šlo o házení míčků nebo kroužků. Naprázdno jsem polkl a bylo mi jasné, že tohle nebude místo pro mě. Za prvý nesnáším davy a za druhý mi vadí hluk. Ale překousnu to. Nějak to udělám.

 

Docela mě překvapilo, že se Kenzo taky netváří úplně nadšeně.

„Dneska je tu strašně plno. To nesnáším,“ řekl zhnuseně, což mi dalo naději, že tu nezůstaneme moc dlouho.

„Ale heleme se, koho tu nevidím. Tebe bych tu vážně nečekala, Nikko,“ ozval se známý ženský hlas. Málem jsem zasténal, ale ovládl jsem se. To mi ještě scházelo, potkat tu zrovna ji. Normálně by to nevadilo, ale jakmile uvidí Kenza, bude to konec.

„Ani já tebe, Aiko. Myslel jsem, že nemusíš takový místa.“

„To je pravda, přece jen ty na tom nejsi o moc lépe. Ale život je změna. A kdopak je tohle?“ řekla a otočila se ke Kenzovi. Bože můj, tohle bude tragédie. Jestli někdo umí zkazit dobrej dojem, je to Aiko. Zvlášť, když věčně tahá na světlo historky ze střední.

„To je Kenzo. Je to můj partner.“

Kenzo jen přikývl, zatímco si ho drobná černovlasá Aiko prohlížela od hlavy až k patě. Doufal jsem, že neřekne nic urážlivýho, ale to bych toho po ní opravdu chtěl moc.

„Tak tos mě překvapil. Vypadá jako by chodil na základku.“

„To trochu přeháníš, ne?“

„Tak fajn, ale určitě je ještě na střední. Nepletu se, že ne?“

„Ne,“ odpověděl trochu šokovaný Kenzo. Chápal jsem, že mu Aiko není příjemná, protože na ni si člověk prostě musel zvyknout.

„Nikko, doufala jsem, že zakotvíš v nějakém stabilním vztahu. Nemůžeš přece pořád vyhledávat pořád jen vztahy založené na sexu. Ještě k tomu s náctiletými. Skvělý sex není přece všechno,“ brblala a Kenzovi už lezly oči z důlků.

„Aiko, buď tak laskavá a přestaň ho děsit. Nepostrádá tě náhodou někdo? Netvrď, že jsi přišla sama.“

„Nezbavíš se mě, dokud si pořádně neprohlédnu tvého zajíčka.“

Vrhl jsem na Kenza omluvnej pohled. On se tou dobou už oklepal a jen se povzbudivě usmál. Z jeho pohledu bylo jasné, že se celkem baví, při poslouchání mé trošku potrhlé kamarádky.

„Ale nejdřív, kolik mu vlastně je?“

„Je mi sedmnáct a jsem ve třetím ročníku na ekonomce. Pokud si přejte něco vědět, ptejte se přímo mě.“

Aiko se na něj uznale podívala. Vždycky oceňovala odvahu.

„Co tvoji rodiče? Nevadí jim, že se taháš s tak starým chlapem?“

„Tak to bolelo, Aiko.“

Kenzo vyprskl smíchy a já se zašklebil.

„O svých rodičích nic nevím.“

„A s kým tedy...“ řekla, ale já už ji zadržel.

„Dost osobních otázek. Jsi neodpustitelně hrubá. Pokud chceš poznat mého zajíčka, musíš se k němu chovat lépe.“

Až když jsem to řekl, uvědomil jsem si, že to vůbec neznělo tak, jako obvykle. Nejen, že to celý bylo spisovný, ale i ten přísnej tón...to nebyla stránka osobnosti, kteoru bych mu chtěl ukázat.

Jenže on si toho ani nevšiml, protože se zaobíral významem těch slov. Věnoval mi kvůli tomu kouzelnej úsměv.

„Že jsi to ty, zamyslím se nad tím.“

„To by bylo milé.“

„Jé, sem musím nutně zajít. Počkejte na mě vy dva,“ zvolala náhle a odběhla k jedné z atrakcí, se jménem strašidelná jízda nebo tak něco podobně originálního. Důležitý bylo, že jsme zůstali spolu sami.

 

„Já se za ni omlouvám. Myslí to dobře, jenom je občas trochu moc přímá.“

„Je celkem milá. Nic, co by se nedalo vydržet. Přesto, asi sotva mohu počítat s tím, že se jí pokusíme utéct, co?“

„Správně. Stáhla by nás z kůži.“

„To by bylo mrzuté. Mám svou kůži rád.“

„Taky mám tvou kůži rád, takže bude nejlepší, když si ji necháš.“

„Nemusíš se bát, to mám totiž v plánu.“

„Když jsme u těch plánů, nevzals mě sem kvůli tomuhle, že ne? Takže kam ve skutečnosti jdeme?“

„To jsem tak průhledný?“

„Ne to ne, ale z žádné atrakce nejsi ani trochu nadšenej. To leccos prozrazuje.“

„Příště si dám větší pozor.“

 

Chtěl jsem něco říct, když se přiřítil ten chlápek, kterýho jsem poprvý viděl v Kenzově posteli a tvářil se dost zděšeně.

„Žádné dotazy, přišel jsem vás varovat. Za zády mám skoro celou naší třídu. Koukejte si vymyslet, proč jste tady spolu, ať z toho Kenzo nemá problém. Zatím,“ zašvitořil a zase zmizel v davu. Než jsem stihl zpracovat celou tuhle informaci, zvědavě si mě prohlíželo šest párů očí.

„Ahoj, Kenzo.“ pronesli sborově k němu, ale pohled ze mě nespustili.

„Ahoj. Co vy tady?“

„Ale jen tak se poflakujem. Spíš co ty tady? A s tak starým týpkem.“

Dělají si ze mě srandu? Není mi ani třicet, nejsem starej proboha živýho.

„To nebylo zrovna slušné. Jednoznačně to bude někdo z příbuzenstva. Myslím, že mi o něm Kenzo říkal. Strýček, pokud se nepletu,“ zachránila celou situaci jedna průměrně vypadající bloncka. Byl jsem jí vážně vděčný. Nikdo mi nemusel říkat, že kdyby na škole zjistili, že spí s chlapem, měl by ze života peklo.

„Jste ten nejvíc sexy strýček, jakého jsem kdy viděla. Jste zadaný?“ zeptala se vysoká zrzka a koketně se usmála. Navíc se nebezpečně přiblížila.

„Dej ruce pryč od mého manžela, děvenko,“ ozvalo se za mnou. Aiko samozřejmě nemohla zůstat stranou a musela projevit svůj dramatickej talent. Ach jo.

Ale s Aiko to překvapivě šlo docela dobře. S nadšením nás do pěti minut odtáhla pryč s nějakým stupidním argumentem, kterej překvapivě fungoval.

 

„Zlatá střední. Ale vztahy se stejným pohlavím se tam moc nenosí, že?“

„To opravdu ne.“

„Ale zachránili jsme to. Byl to dobrý výkon, i když jste vy dva mluvili úplně prkenně. Příšerné výkony, ale já to utáhla za vás, takže máte štěstí.“

„Děkuji vám.“

„Nemáš za co. Je to jako bych se zase vrátila na střední. Tam to bylo to samé v bleděmodrém.“

„To mě začíná zajímat. Nějaké detaily z Nikkova života, které se mi neobtěžoval sdělit?“

„Těch je a je. Ale asi nejzajímavější je asi....“ a spustila celý ten příběh zase znovu dokola.

„Tak si představ, Nikko, skvělý fotbalový brankář, idol všech holek na škole, kluk s nejhezčí přítelkyní a on se příšerně opije a aby toho nebylo málo, zavře se do kabinky na dívčích záchodcích s kapitánem šachového kroužku. To byl tedy pořádný šok, když jsem je tam našla,“ vyprávěla mu a on se tomu pořádně smál. Kdyby přitom nevypadal tak zatraceně roztomile, asi bych ji zastavil, ale byl jsem schopnej jenom zírat na jeho perfektní tvář.

„Byl bys tak hodný a skočil mi koupit limonádu?“ zeptala se prosebně a Kenzo už běžel.

„Fajn, chápu tě, je mega sladkej. Taky chci jednoho takového.“

„Máš smůlu. Žádný takový už není.“

„To mi došlo. Holt velká nespravedlnost. Takový hezký klučina. Když nad tím tak přemýšlím, asi jsi změnil pozici, ne? Nedokážu si tvého zajíčka dost dobře představit nahoře.“

„Já pozici nezměnil. Asi budeš muset svoji představivost víc trénovat.“

„Fajn, dám si to na seznam důležitých věcí, na které se do budoucna zaměřím. Teď zase trochu vážně, Nikko. Mám to říct nebo to víš?“

„Co konkrétně?“

„Zase do toho padáš. Díváš se na něj stejně, jako ses kdysi díval na toho zmetka. Vím, že to není moje věc, ale já nechci, aby se historie opakovala.“

„Nebude. Kenzo se do mě nikdy nezamiluje. Na to bych si klidně vsadil,“ takhle přímo mě to tvrzení mrazilo, protože v sobě mělo víc pravdy, než jsem chtěl.

Aiko mě objala, aby mě utěšila, ale ani to mi dnes nepomohlo.

Cítil jsem se špatně a má hlava znala řešení. Musím to skončit. Čím dřív, tím líp. Ale zkuste si tohle vysvětlil srdci.

 

Kenzo Kagami

 

Když jsem Aiko donesl limonádu, poděkovala mi a zmizela.

„Nakonec nás opustila překvapivě rychle.“

„To už ji postrádáš?“

„Jistě. Nikdo jiný mi nepodá tak podrobné vyprávění o tvých prohřešcích. Na druhou stranu, konečně tě můžu vzít tam, kam jsem celou tu dobu chtěl.“

„Dobře tedy. Veď mě.“

 

Prodírali jsme se davem až na druhou stranu zábavního parku. Brzy jsme se dostali do hodně staré, dnes už nepoužívané části, na jejíž opravu prostě už nezůstali majitelům peníze.

„Chystáš se mě zavést na odlehlé místo a zbavit se mě?“

„Že váháš. Na nic jiného celý den nemyslím.“

 

V tu chvíli jsme konečně dorazili k cíli cesty. Nenápadný domek nenapovídal, o jakou atrakci se bude jednat. Ale já to moc dobře věděl. Kvůli téhle jsem sem chodil. Ohrnul jsem černou látku a vtáhl jsem Nikka dovnitř. Byla tam naprostá tma, ale stačilo zmáčknout knoflík a místnost ozářilo silné světlo. Na tom, aby to fungoval jsem pracoval opravdu dlouho. Dokonce jsem zaplatil jednomu elektrikáři, aby přívod elektřiny připojil ke zdroji pro celý park. Nikdo si tak drobné změny nevšiml.

Stáli jsem s Nikkem ve starém zrcadlovém labyrintu. Některá zrcadla byla mírně nakřáplá, sloupy ve středověkém designu na některých místech odřené, ale stejně to tu pořád bylo kouzelné. Viděl jsem sám sebe a Nikka nejméně pětkrát.

„Páni. Tohle je vážně úžasný,“ řekl a pokusil se najít správnou cestu bludištěm, přičemž třikrát narazil do zrcadla, než v tom objevil nějaký systém. Předběhl jsem ho, protože jsem labyrint znal jako své boty a pobízel jsem ho, aby mě chytil.

Schoval jsem se do jednoho zákoutí, jistý tím, že mě nemá šanci najít. Taky to byla pravda. Chvíli jsem ho nechal bloudit, než jsem se k němu připlížil a zezadu ho objal.

„Tak jak se ti tu líbí?“ vyzvídal jsem netrpělivě.

„Je to tu krásný. Ale asi to není oficiálně v provozu. Nepřijde nás někdo vyhodit?“

„Pravděpodobně ne. Sem nikdo ani nepáchne.“

„Tím chceš říct, že nebudeme nikým rušeni?“

„Přesně to tím chci říct.“

„Toho by se ale mělo využít.“

„S tím souhlasím. Taková příležitost se nesmí zahodit.“

Odpovědí mi byl vášnivý polibek. Rty přitisknuté na rtech se laskaly navzájem, zatímco jazyky sváděly něžnou bitvu, která neměla vítěze, Oba jsem prohrávali vlastní sebekontrolu.

Přesto jsem se dnes celkem krotil a košili jsem mu rozepnul tak opatrně, že jsem mu nepoškodil ani jediný knoflík. Teprve poté jsem si shrnul z jeho ramen a nechal ji dopadnout na jemný koberec na zemi.

Nikko mi vjel rukou do vlasů a já se k němu přitiskl o něco blíž. Obtočil jsem kolem něj své ruce a hladil jsem ho po zádech.

Přerušil jsem polibek, abych si mohl svléknout tričko a přitisknout svou hruď na jeho. Vztyčené bradavky se o sebe jenom lehce otřely a já už z toho šílel. Nikko na tom nebyl o moc lépe. Rukama si mě přitiskl ještě o malý kousek blíž a tentokrát se o sebe pře kalhoty otřelo něco jiného.

Nikko s lehkostí rozepnul pásek mých džín, které se svezly k zemi a já je pak odkopl neznámo kam. Nedíval jsem se po nich.

Nikko se mezitím dostal pod mé spodní prádlo, kde rukama polaskal můj naběhlý penis. Zasténal jsem mu do úst a on si s ním nepřestával pohrávat.

„Už dost. Svlékej se. Chci být v tobě,“ zašeptal jsem do ucha a on mě poslechl. Protože jsme byli ve stísněném prostoru, otočil jsem ho k sobě zády a ruce jsem mu opřel o jedno ze zrcadel.

Dnes jsem se nezdržoval s žádnými prsty, hned jsem do něj celý vstoupil a naplno jsem si vychutnal ten pocit, když mě sevřel v sobě. Tvrdě jsem přirážel a naše spojení bylo dobře viditelné hned v několika zrcadlech. Bylo to vzrušující.

Náš dech zamlžil zrcadlo a Nikkovy ruce, které sklouzávaly po hladkém povrchu, za sebou nechávaly jasnou stopu.

Sledoval jsem jeho tělo, jak se třese v návalech rozkoše ze všech možných úhlů a už jen ten pohled hodně napomohl mému vlastnímu vyvrcholení.

Vystoupil jsem z něj a musel jsem se opřít a stěnu, protože jsem potřeboval popadnout dech.

„Nikdy jsem to nedělal na tak zvláštním místě,“ podotkl Nikko zamyšleně.

„Ani já ne.“

„Takže jsem první, koho jsi sem vzal?“

„Ano.“

„To mě těší,“ řekl a začal sbírat svoje svršky, v čemž jsem ho brzy následoval, protože rozhodně nebylo takové teplo, aby člověk mohl jen tak zůstat nahý.

 

Už oblečení jsem opustili labyrint tiše, abychom nijak nenarušili atmosféru, která mezi námi vznikla. V tuhle chvíli jsem já patřil jemu a on mě. Nic a nikdo jiný nehrál žádnou roli. Právě proto to byla křehká atmosféra.

Při loučení mi chtěl Nikko něco říct, ale já si vzpomněl, že jsem slíbil panu Ishizukovi k večeru ještě jednu návštěvu. Jelikož bylo teprve čtvrt na jedenáct, doufal jsem, že ho ještě zastihnu vzhůru.

Bleskově jsem se rozloučil s Nikkem a pelášil jsem nahoru, aniž bych si vyslechl, co chtěl. Příště na to určitě přijde řada.

Pan Ishizuka ještě nespal, díval se na svůj oblíbený seriál, jehož předchozí díl si nepamatoval, takže nadával na celé kolo, jak je možné, že díly na sebe vůbec nenavazují.

„Kenzo, díval jsem se z okna a viděl jsem tě přijet s takovým zajímavým mladíkem. To je tvůj kamarád?“

Tak, teď jsem dostal příležitost nějak to osvětlit.

„To je můj přítel Nikko,“ vysvětlil jsem mu a přidal jsem trochu upravený popis naší známosti, protože pravda by v tuto chvíli opravdu nebyla vhodná.

„To, že nemáš slečnu, ale chlapce, tě neomlouvá, stejně mi ho musíš představit. Co nejdřív samozřejmě.“

Usmál jsem se při představě setkání mého chlapce a pana Ishizuki. To bude ještě zajímavé.