Snažím se mířit. Nechápu, jak to lidi dělají, že se trefí do stejného místa. Mě to nejde.

Jsem rád, že se vůbec trefím do toho papíru.

Snažím se zaostřit, když v tom ucítím, jak se někdo dotkne mé levé ruky.

Sakra.

Vystřelím.

Netrefím ani toho papírového panáka.

Bože.

„No, to si děláte prdel…“ vydechnu prudce a otočím se, který kokot.

„Vy?“ vydechnu překvapeně.

„Přišel jsem se podívat, jak ti to jde,“ kývne a zapálí si.

„Šéfe, nevím, jestli se tu může kouřit…“ řeknu váhavě.

„Já můžu,“ mávne rukou.

„Ale…“ zkusím. Narve mi prsty do pusy.

Překvapeně zamrkám a potlačím chuť zkousnout.

Několikrát jimi zahýbe a donutí mě, abych mu je olízal.

Vážně?

Jeho arogantní chování mě neskutečně vytáčelo. A přesto…

„Ukážu ti jak na to,“ usměje se a vytáhne prsty z mých úst.

Zajímalo by mě, co si myslí ten chlápek, stojící za mnou v té prosklené kukani.

Neodvažuji se to zjistit.

Odejde a po chvíli se vrátí se zbraní, brýlemi a sluchátky.

Zaujme nacvičenou pozici.

V té kožené bundě, pod níž má černé tričko s výstřihem, odhalujícím jeho hruď, vypadá jako pravý gangster. Zamíří a během dvaceti sekund vystřílí díru do jednoho stejného místa. Do hlavy.

Skvělý. Tohle nikdy nebudu umět.

„Zbývá ti týden, jestli se nezlepšíš, tak tě potrestám,“ řekne a dojde těsně ke mně.

Chtěl mi jen ukázat, že perfektně střílí. Prej jak na to… bůhví o čem ten úchyl mluví.

„Jak?“ odvážím se zeptat, ačkoliv už při vyřčení toho slůvka lituji, že jsem ho řekl.

Nakloní se, tak, že se dotýkáme nosy. Před pár týdny jsem něco takového zažil…

Odolám chuti začít ustupovat, vědom si, že za mnou je sklo, za kterým je nejspíš pěkně vykulený týpek.

„Ošukám tě,“ usměje se.

Zalapám po dechu.

„To nejde. Já…jsem říkal…mám přítele,“ vyhrknu.

Přejde mi palcem po spodním rtu.

„Lžeš, vymysli si jinou výmluvu,“ uchechtne se.

Podléhal jsem jeho temnému kouzlu čím dál víc.

„Vážně mám přítele!“ řeknu rozhodně a odstrčím ho.

Za opasek si mě přitáhne zpátky.

„Tak to by se mu asi nelíbilo zjištění, že ti stojí při každém pohledu na mě, viď?“

„Ne, to není pravda. Já jen…“

Hrábne mi do rozkroku.

„Seš tvrdej, lháři,“ ušklíbne se.

Cože?

Sám se rukou musím přesvědčit.

Doopravdy.

Je mi trapně. Já si tu veřejně ohmatávám…

Opět si vzpomenu na toho mladého muže, který musí sledovat tuhle podivnou scénu.

„Jsi překvapený?“ ušklíbne se „nehraj si se mnou! Ty tvoje pohledy, co na mě vrháš… jestli vážně mluvíš pravdu a jsi šťastně zamilovaný, tak toho nech. Nepatřím mezi trpělivé osoby. Pokud mě budeš dál svádět, vezmu si tě, pamatuj na to,“ mrkne skoro laškovně, avšak jeho hrubý hlas nasvědčuje tomu, že to nemá být k pousmání.

Vzmůžu se jen na přikývnutí.

Sleduji, jak naposledy potáhne z cigarety.

Nesnáším kuřáky, ale jemu to sluší.

To ladné gesto jeho ruky, ten plný spodní ret…jak si ji lehce bere mezi zuby…jemně rozevře ústa při výdechu kouře…

„Už zase to děláš!“ prskne, až leknutím nadskočím, neboť mi opět naruší osobní zónu.

„Nemůžu si pomoct, vy jste vážně pěkný chlap,“ vyhrknu bez přemýšlení.

Ne…proč…já to řekl nahlas.

Zarazí se. Podívá se na mě a přivře pravé oko.

„Nevěrníku! " prskne jen a ladně opustí místnost.

Cože?

Miluju tygry. A vůbec všechny kočkovité šelmy. Jsou rychlé a zároveň elegantní. Mají šarm a krásné oči. Umí být velmi tiché ale i hrozivě hlasité. Jsou ohebné a pružné. Jsou nevyzpytatelné. Jsou to lovci. Hrají si a velmi se tím baví. Před svou kořistí bývají o krok napřed. Jeden takový byl mým šéfem.

Zírám na ten kus papíru.

Já to stihl.

„Heuréka!“ zahlaholí Miky těsně u mé hlavy „má ten zbrojní pas hoši, takže ho vezmeme na nějakou akci, je oficiálně mezi námi!“ vříská na celou kancelář.

Zaraženě je pozoruji.

Jsem tu už tři měsíce a doposud mě nevpustili mezi sebe.

„Nekoukej tak!“ směje se Erik a břinkne mě do zad.

Najednou mým tělem projede známá vlna radosti.

Oni jen čekali, až budu patřit k nim se vším všudy.

Než se naději, objímám všechny ty kluky pěkně popořadě. Každého důkladně stisknu.

Cítím se jako ryba ve vodě.

Miluju objímání.

Vždy jsem byl na doteky. Mám rád fyzický kontakt. Jsem přátelský. Mám rád sex. Vyhýbám se lásce, ale svůj chtíč nepotlačuji. Nikdy.

„Šéf bude určitě smutný,“ zasměje se Erik a kopne do sebe už třetího panáka vodky.

„Proč?“ nechápu a nejistě si prohlížím tu průhlednou tekutinu. S alkoholem nemám dobré zkušenosti. Nesmím to přehnat.

„Určitě tě chtěl potrestat. Prý tě viděl střílet a říkal, že nemáš šanci mít zbroják ani za rok,“ směje se Miky.

„Jo no…určitě tě chtěl pěkně zprznit,“ dodá Adam.

„Vám to dělal taky?“ vyvalím na ně oči. Nepřiznám jim, že mé střelecké schopnosti se zázračně zlepšily, hned druhý den po jeho návštěvě. S ním nesmím nic mít. On je pro mě nebezpečný.

Všichni vyprsknou smíchy.

„No, byl tvrdý na každého nováčka. Nicméně rozhodně nám nedělal sexuální návrhy,“ vysvětlí Honza, který je v práci nejdéle.

„Seš totiž přesně jeho typ,“ mrkne na mě Erik.

„Taková roztomilá Lolita,“ zasměje se Adam.

„Když jsme tě viděli, hned nám bylo jasný, že po tobě půjde.“

Prohlížím si je a dojde mi, že jsou všichni velcí a svalnatí.

Ne že bych byl prcek. Mám metr osmdesát pět, ale všichni ostatní v kanceláři mají ke dvou metrům, v čele s Natanem, který má lehce přes dva metry. Kluky spojuje svalnatá postava. Šéf je spíš štíhlý a atletický. Má široká ramena a útlý pas. Pěkný vypracovaný zadek…

„Hej!“ plácne mě po rameni Erik „voláme Alexe, žiješ?“ směje se.

„Jo…já jen, vůbec se k vám nehodím. Uvědomil jsem si, že mezi vámi vážně vypadám jak Loly,“ zamračím se.

Neujde mi, jak se na sebe podívají.

„Víš, ty tady nejsi ze stejného důvodu jak my. Původně jsme chtěli vzít ženskou, jenže tys měl mezi zájmy napsáno vaření, a navíc máš zkušenosti z kavárny. Dál si taky studoval ekonomické obory a chvíli si dělal v účetnictví… tak si byl nejlepší volba,“ začne Honza a zadívá se na mě. Všichni ztichnou.

„Od zítra se ti nejspíš změní náplň práce. Rád bych ti řekl, co budeš dělat. Nicméně je to na šéfovi, aby ti to vysvětlil. Takže se tím teď nezaobírej a jen si užívej. Máme povoleno přijít ráno na desátou. Takže…“ vezme dalšího panáka do ruky a rozhlédne se po všech přítomných „na náš nový přírůstek do rodiny!“ zahlaholí.

Měl jsem tehdy podat výpověď. Ještě jsem mohl odejít. Jenže zvědavost, a ten krásný muž, mě drželi v šachu. Ta chuť zjistit, co se v té kanceláři skutečně odehrává, byla větší než strach z pravdy, a navíc, možnost každý den vidět ten božský výtvor…nechtěl jsem o ni přijít.

„Alexi,“ ozve se těsně nade mnou, až sebou trhnu.

„Ano šéfe?“ zvednu hlavu.

„Zajdi do obchodu a nakup, co potřebuješ, abys klukům připravil něco k snědku s sebou. Dnes půjdeme všichni pryč, zůstaneš tu a počkáš na nás. Budeš hlídat kancelář. Nikdo z jiného oddělení sem nesmí ani nakouknout. Rozumíš?“ řekne a skloní se ke mně tak blízko, až ucítím jeho vlastní vůni, skrývající se pod drahou kolínskou. Tak omamná…

Sakra.

Odtáhnu se, jak nejdál mi tu zahnutý krk dovoluje.

„Ale…“ jeho prst na mých ústech mě zastaví.

„Bez otázek, jdi a udělej, co ti říkám.“

S tou samou ladností, jako vždy, odejde.

„V klidu, až uzná za vhodné, vše ti poví,“ usměje se povzbudivě Erik, který si zrovna čistí zbraň.

Po zádech mi přejede mráz.

Lepší je se tím nezaobírat.

Udělám jim obložené bagety.

Stal jsem se hospodyňkou. Vařil jsem jídla a kávy, připravoval svačiny a uklízel jejich bordel. Dostal jsem na starost účetnictví a zpracování faktur. Všechno působilo zcela normálně. Neobjevil jsem žádné daňové podvody ani nic podobného. Zkraje jsem byl ve střehu, ale časem jsem uvěřil tomu, že se neděje nic nekalého. Ačkoliv… i po dalším měsíci… ta pochybnost… pořád tam v koutku mé mysli byla.

„Já ty kluky v práci miluju,“ sdělím Michalovi během večeře.

„Ty miluješ každého, kdo je na tebe hodný, a bohužel jsou to většinou všichni,“ zasměje se.

„Tuhle jsem mrknul na jednoho vážně pěkného kluka, kdybys viděl, jaký zlý pohled mi věnoval,“ uchechtnu se při vzpomínce.

„Protože to byl určitě stoprocentní heterák,“ mávne rukou.

„Asi. Nicméně s kluky je vážně sranda. Každý den se hrozně nasměju. Jen šéf je hrozně prudérní… vůbec se neusmívá, nikdy, vážně. Většinou nám chodí nadávat, abychom se chovali jako dospělí. Ale pak…v ty dny, kdy vždycky někam zmiznou…buď někteří, anebo všichni. On jde vždy s nimi…“ řeknu zamyšleně.

„A kam chodí?“ zajímá se Michal.

„Nevím…jen…vždycky hrozně zvážní, víš. Jako mávnutím kouzelného proutku přestanou vtipkovat. A šéf… chodí obvykle v obleku s hedvábnými košilemi, co má zapnuté na jeden knoflík, asi aby víc ukazoval svůj bezchybný hrudník. Jenže když jdou ven, tak se oblékne do kožených kalhot a kožené bundy, a vždycky má černé tričko s výstřihem…jo je vážně divnej a vyžívá se v odhalování své kůže… a na rukách má kožené rukavice. Někdy si nasadí i sluneční brýle…takové ty alá matrix a ofinu, kterou má normálně až přes oči, si sčeše dozadu…je to divný… “ vysvětlím.

„Nevím, čemu se divíš, říkal jsem ti, že to je syn toho politika,“ pokrčím rameny Michal.

„Jenže já to zkoušel hledat, nenašel jsem nic o tom, že by byl jeho synem,“ odvětím.

„Určitě jo, dělá za něj špinavou práci,“ prohlásí jistě, a láduje se přitom masem, až se mu dělají boule za ušima.

Možná jsem měl potlačit svou zvědavost a přestat se starat. Však oni ty dva měsíce hospodaření a účtování nebyly zase tak špatné. Jenže… já už od malička měl rád záhady.

Zaraženě hledím na prázdnou kancelář.

Kde jsou všichni?

Zběžně prohlédnu svůj stůl, jestli není někde nějaký vzkaz.

Zaslechnu zvuky z Natanovi pracovny a automaticky tam zamířím.

Ty zvuky jsem znal, nechápu, proč mi hned nedošlo, co se tam děje.

Zaklepu a otevřu dveře.

Zalapám po dechu.

Přede mnou je Natan. Svlečený do půli těla se opírá o boky nějakého mladíka, který je položený břichem na stole. Tvrdě do něj přiráží a neujde mi, jak se kluk krvavě zakusuje do své ruky.

Stojím tam jak solný sloup.

Zírám na šéfův hrudník, který je posetý krůpějemi potu. Přejedu pohledem přes vyrýsované břišní svaly, až nahoru, k momentálně napnutým bicepsům.

Spočinu na jeho vzrušením zastřené tváři. Spodní ret má lehce zkouslý. Tváře zrudlé a uhrančivý pohled upřený…

Na mě!

Prudce vydechuje… jeho občasné hlasité vzdychnutí je hudbou pro mé uši.

Tak sexy!

Razantně zavrtím hlavou.

Nepomůže to. Jeho pohled mě uvěznil. Skoro jako kdyby…jako kdyby to dělal se mnou.

Seberu veškeré zbytky své sebekontroly a s tichým: „omlouvám se,“ za sebou zabouchnu dveře.

Do háje.

Tak mě to vzrušilo.

Dojdu ke svému stolu a vyčerpaně si zapřu hlavu do křesla.

Mé srdce buší jako o závod.

Jsem krajně vyvedený z míry, stydím se, že jsem tam stál tak dlouho. Je mi trapně za mé vlastní vzrušení.

Bohužel jsem se stal svědkem těchto erotických výjevů skoro pravidelně. Pojal jsem podezření, že to dělá naschvál, tak, abych je načapal.

„Líbí se ti, vidět mě, jak šukám jiné?“ zeptá se Natan, opřený o Erikův stůl.

Nikdo to nekomentuje. Několikrát se rozhlédnu, abych zjistil, že se všichni věnují svým činnostem.

To jim jako jeho dotaz nepřijde divný?

Potlačím chuť vzít monitor a hodit ho po něm.

„Ne,“ odvětím.

„Žárlíš?“ ušklíbne se a zapálí si cigaretu.

„Mám přítele…“ řeknu a sklopím zrak.

„A ví, čeho všeho si byl svědkem?“ ozve se těsně u mého levého ucha.

Škubnu sebou. Žasnu nad tím, jak rychle se přemisťuje. Je to děsivé. Je jako duch.

„Ne,“ odpovím, ale nedovolím si na něj pohlédnout.

Ve skutečnosti to Michal věděl. Od prvního živého porna uběhly tři týdny a já jich od té doby viděl minimálně pět. Můj kamarád se tomu smál, jenže já jsem si neochotně připouštěl, že mě to strašně štve.

„Ne? Škoda, mohl by se taky přijít podívat. Inspirovat se…“ pronese ironicky.

„Není třeba, klape nám to,“ zavrtím hlavou.

„Dnes půjdeš s námi ven,“ řekne najednou.

Část mě úlevně vydechne. Nepokračuje v rýpání.

Ovšem...

„S vámi?“ vyvalím na něj oči, když mi dojde obsah jeho slov.

Ty jejich odchody… úplně jsem na to zapomněl, díky těm jeho eskapádám.

„Ano, tady máš zbraň…nejspíš jí nebudeš potřebovat, ale i tak. Jistota je jistota,“ řekne a položí mi na stůl devítku.

Vzmůžu se jen na přikývnutí a zůstanu strnule sedět.

Jeho vzdalující se kroky mi zvoní v uších.

Najednou to celé nabralo na vážnosti… konec domněnkám a spekulacím. Konec hry… přišla na řadu ta pravá drsná realita.