Prolog

„Lež klidně, já se o vše postarám,“ řekla jí matka a odešla z místnosti. Pocítila strach. Jak má být v klidu? Co se bude dít? Bolest, velká vlna bolesti. Zakřičela a chtěla křičet dál, ale nemohla se nadechnout. Začala krátce dýchat, co jí bylo dovoleno, ale nijak to nepomáhalo. Za chvilku bolest pominula. Byla celá zpocená, už to trvá moc dlouho. Nikdo jí neřekl, jak dlouho to má ještě být. Matka pryč, otec pryč, sama ležela v posteli nasáklé nějakou vodou. Bála se o sebe, ale větší strach měla o dítě. Její dítě, které nikdy nikomu nedá. Měla v plánu utéct od rodičů. Hlavně od matky. Celé těhotenství bylo špinavé tajemství rodiny. Nechtěla otěhotnět, samozřejmě. Byla poprvé na zábavě, s Kateřinou. Zalíbil se jí kluk, vzal jí ven a ona naivně doufala, že pozná žhavý polibek, který pohne jejím vnitřním světem. Bohužel s ní zacházel jinak, než si představovala, proti její vůli. Další den byl pryč. S partou kluků projížděl vesničkou, ve které žila. Ovšem jejím vnitřním světem otřásl znamenitě. Po několika měsících a dietách, které na její narůstající břicho k matčině nelibosti nezabíraly, zjistila, že nebyla sama. Otec se vyjádřil velmi jasně, jak bude jejich rodina vypadat. A těhotná šestnáctiletá dcera do jeho plánů nepatřila. Matka byla s otcem ve všem zajedno. I ona odmítla dopustit, aby kdokoliv z vesnice zjistil, že je těhotná. Nikdo se nezajímal, jak trpěla. Nikdo se nezeptal, zda si dítě, které v ní rostlo, nechce ponechat. Její názor nebyl důležitý. Ale měla plán odjet pryč, daleko se svým synem či dcerou. A teď už je to tady. Rodí v ložnici svých rodičů, přišlo to dřív. Kateřina čas porodu vůbec netrefila. Jak je to možné? K čemu tedy ty informace o úplňku a plodných dnech jsou, když se na ně nemůže člověk spolehnout? Nestihla si zajistit odjezd, nic. Ale své dítě z ruky nedá. Ani za nic. Další bolest, zdá se, že sílí. Opět křičela. Zkusila se alespoň pohnout, ale stejně to nepomáhalo.

„Neřvi! Chceš snad, aby na nás někdo přišel?? Nemusíš to tak přehánět. Kdybys nebyla hloupá, byla bys jinde. Co chudák tvůj otec.“ Matka neustále komentovala a kromě toho, že dceři otřela zpocená záda, ničemu nepomáhala.

„Jak ještě dlouho?“ ptala se své matky. Pak pocítila dole v sobě nepříjemný tlak matčiny ruky. Teprve poté dostala odpověď, že ještě nějakou dobu to potrvá.

„Na, vezmi si čaj. Je z bylinek, pomůže ti.“ Poslechla a napila se velmi hořkého nápoje. Bolesti dále probíhaly, ale nevnímala je tak intenzivně. Nápoj opravdu pomáhal. Matka jí neustále nutila pít dál. Vnímala i barvy kolem sebe, jako kdyby se vše rozostřilo. Křičela ovšem pořád. A pak cítila něco velkého. Viděla otce, mačkal jí břicho, chtěla ho odstrčit, ale nenechal se. Cítila bolest mnohem větší a viděla krev. Ale pak uslyšela dětský pláč! Její dítě! Rozplakala se, a i když viděla vše rozmazané a jakoby i zpomalené, natahovala své ruce pro miminko. „ Dejte mi mé dítě. Chci ho vidět. Mami.“ Matka jí dala dítě do náruče. Bylo těžké, ale byla si jistá, že je krásné, neviděla rysy čistě. Otec prohlásil, že je to chlapec. Byla dojatá. „ Jsi můj. Můj Tobiáš.“ Houpala se s ním na posteli. A náhle ucítila opět tlak v podbřišku. Vykřikla, dítě nepustila. „Ale ne. Má tam ještě jedno.“ Slyšela říkat matku. „ Zatlač. Teď už musíš sama, už to půjde dobře.“  Otec jí vzal miminko a ona tlačila, co jí síly stačily. A náhle uslyšela i druhý pláč. Krásné. Má dvě děti! Znovu plakala, nebo možná ještě nepřestala a chtěla vidět i druhé dítě. Ale byla tak unavená. Moc unavená, cítila, jak se jí chce moc spát. Možná jen na chvilku nebude špatné usnout… a potom už bude mít zase sílu.