PS: Miluji Tě - Kapitola 8
Chytil jsem ho pevněji do ruky a pomalými pohyby ho začal honit. Jeho prsty ve mně stále jezdily. Rty jsme na sebe lepili v pravidelných intervalech. Bylo to neskutečně vzrušující. Toužil jsem už přejít na další krok, a on to věděl. „Pojď na čtyři,“ řekl chvějícím se hlasem. Udělal jsem to. Klekl jsem si a opřel se o lokty. Sundal ze mě i s mou pomocí kalhoty s trenakami. Ucítil jsem něco mokrého na své dírce. „Co?“ vyšlo ze mně překvapeně. Na prst to bylo moc vlhké a na penis moc živé. Jednou rukou mi obstarával chloubu, zatímco mě druhou držel za půlku. Ano, to co kroužilo kolem mého otvoru a občas do něj i zajelo, byl jeho jazyk. „Fuj! Nedělej to!“ okřikl jsem ho hned, jak mi to došlo. Na chvíli přerušil svou činnost: „Vadí?“
„Jo, vadí!“
„No, tvůj zadek říká, že ne. Tvůj penis taky tvrdí, že ne. Měl bys poslouchat své tělo a přiznat, že mám pravdu,“ konstatoval a pokračoval v přípravě. Neubránil jsem se pár tichým slastným vzdechům. Když uznal, že už by to stačilo, opatrně do mě vsunul svůj úd. Bál jsem se, že se mi bude chtít na velkou. Ale naštěstí ne. Akorát přišla menší bolest, nepříjemný pocit a tlak. Pohyboval se velice jemně. Určitě to není jeho poprvé, pomyslel jsem si. Rukama mě držel za boky. Pohyboval se tam a zpátky. Čelo jsem si opřel o hřbet ruky a snažil se o pravidelné dýchání. Přírazy byly pomalé a příjemné. Ač nechtíc, užíval jsem si to. Přestal jsem kašlat na nějaké sebeovládání a poddal se tomuto okamžiku. Poznal, že jsem se naprosto uvolnil a využil toho. Přitvrdil. Prsty zabořil do mé kůže. Tvrdě na mě dorážel. Doslova ze mě vyrážel dech. Nepřestával. Konečky prstů jsem zajel do koberce. Otevřenými ústy jsem přerušovaně dýchal. Cítil jsem teplo, které se rozlévalo po celém těle.
Podíval jsem se na něj. Hlavu měl předkloněnou. Z vlasů mu padaly kapky potu, které přistávaly na mých bedrech. Netrvalo už příliš dlouho, než ze mě vyjel. „Sedni si přede mne,“ přikázal mi. Učinil jsem tak. Díval se na mě. Jednou rukou si ho rychle honil a druhou mi držíc vlasy zaklonil hlavu. Po pár horkokrevných pohybech vyvrcholil. Sperma mi vystříklo na obličej. Díky reflexu jsem sevřel víčka, takže se mi nedostalo do očí. „Hodný kluk,“ pronesl zadýchaně. „Teď si lehni na záda.“
Sehnul se k mému klínu. Vzal do úst můj stále ztopořený úd a začal ho jazykem obšťastňovat. Draly se ze mě spokojené stény. „Už bu-“ nestihl jsem to ani doříct, když jsem se do něj udělal. „Promiň!“ vykřiknul jsem. Zvedl hlavu. V očích se mu leskla spokojenost, zatímco si palcem setřel sperma stékající z koutku. „Nechutnáš vůbec špatně,“ řekl a zvedl se. Co mám teď dělat, ptal jsem se sám sebe. „To tu chceš jen tak ležet? Nebo přespat? Nebo další kolo?“ ptal se překvapeně. Zavrtěl jsem hlavou. Hbitě jsem se oblékl a s drobným rozloučením odešel k sobě domů.
Okamžitě jsem kmital do sprchy, kde jsem strávil asi hodinu, než jsem se pořádně vydrhl. Hlavně obličej, na kterém mi uschlo jeho sperma. Poté jsem se opřel o umyvadlo a koukl se na sebe do zrcadla. „Co jsem to proboha udělal? Jsem normální? Ne, určitě ne. Tohle, tohle se nesmí nikdo dozvědět. Tohle se prostě nikdy nestalo a je to jen sen. Já nejsem teplej a nikdy nebudu. Musel mě něčím opít, nebo zdrogovat, jinak bych to nikdy v životě neudělal!“ vedl jsem sám se sebou monolog. Ještě jsem si pro jistotu pořádně opláchl obličej a vydal se do pokoje. Lehl jsem si do postele a snažil se usnout. Ale marně. Pořád jsem na to musel myslet, až jsem to nevydržel a zašel si pro mobil. Naťukal jsem na něm výhružnou smsku a poslal mu ji. Téměř okamžitě mi přišla odpověď. „Muzes si za to sam. To tys to chtel. Mohl jsi odejit, kdyby se ti to az tak nechutilo. A ted uz jdi spat, at mas zitra vice sily. Dobrou noc a sladke sny jen o me.“
Tímhle mě naštval ještě víc. Měl jsem chuť mu zpřelámat nos. Chvíli jsem rozzuřeně pochodoval po místnosti, než jsem našel sluchátka. Lehl jsem si zpátky, nasadil si je, zapojil do mobilu a pustil si písničky, abych se uklidnil. Pomohlo to. U posledních se mi vybavila Hideaki a já mohl klidněji usnout.
Ráno jsem vstal před budíkem. Vzpomněl jsem si na včerejší událost a začal se nekontrolovatelně hystericky smát. Když jsem se uklidnil, převlékl jsem se a sešel do kuchyně. Na snídani jsem si vzal chleba se sýrem a čaj. Spokojeně jsem jedl, než mi zavrněla kapsa. Podíval jsem se na display, kdo mi píše. Seishin. Tedy už vlastně Kyoshi. „Pohni si, nebudu na tebe cekat vecne.“ Vytřeštil jsem oči. „To si dělá...“ ani jsem to nechtěl doříct, bylo mi to jasné.
Po špičkách jsem došel k hlavním dveřím. Přes kukátko jsem se podíval ven. Stál tam. Díval se na ulici. Povzdechl jsem si dost nahlas, neboť se otočil. „No konečně,“ řekl. Zašel jsem si pro věci a vyšel z domu.
„Proč jsi tu?“
„Proč jsem tu?“ zopakoval mou otázku, „protože jsem tvůj učitel a ty můj žák. A jakožto správný učitel, chci dohlédnout na svého pilného žáčka.“ Přehodil ruku přes má ramena.
Celou cestu do školy jsme vedli anglický rozhovor. A na to, že jsem se zrovna dvakrát moc neučil, mě chválil. Nevěděl jsem, o co mu jde a bál se to zjistit. Ve škole se naše cesty rozpojily, každý šel do své třídy. Hned u dveří jsem uviděl Hideaki. Naše pohledy se střetly. Rozešla se směrem ke mně. „Ahoj,“ řekl tím nejmilejším hlasem. „A-ahoj,“ vykoktal jsem ze sebe nervózně. „Potřebuju s tebou o něčem mluvit, máš chvíli?“ Nemohl jsem odolat a souhlasil. Šli jsme na konec hlavní chodby a zahnuli do vedlejší, nikdo tam nebyl, měli jsme soukromí. „Co se včera na tom doučování stalo?“ zeptala se. „Co by se mělo stát?“ Kapičky potu se vyrojily na mém čele. Tep se zrychlil. Ví o tom, napadlo mě hned. „Chová se divně, neudělal ti něco?“ vyptávala se dál. Nasucho jsem polkl. Dlaně se mi potily. „Ne, neudělal,“ zalhal jsem. „Hmm, divné,“ řekla zamyšleně a otočila se ke mně zády, „kdyby dělal problémy, tak mi řekni, ano?“ pokračovala. „Jo.“
Vrátili jsme se zpátky do třídy a věnovali se učení. Očima jsem stále tikal na Hideaki. Ty její lokny, vůně, barva hlasu, postava, to vše se mi na ní líbilo. To vše mě okouzlilo. Nevím, jak je to možné, ale padli jsme si do oka. Během chvíle. A už zítra máme rande. Doufám, že se nic nepokazí a užijeme si ho.
Po konci vyučování jsem si ještě odběhl na záchod. Zrovna, když jsem vykonával u pisoáru potřebu, vešel Kyoshi. Stoupl si za mně. Chytil mě za pas a lehce políbil na šíji. Okamžitě jsem ho seřval: „Co blbneš?! Jsi normální?? Co kdyby někdo přišel a uviděl nás?“
Zazubil se. „Jsem rád, že ti vadí jenom tohle.“ Odmrštil jsem jeho ruce a upravil se. Šel jsem se umýt a koukl na něj do zrcadla. „Už na mě nikdy nešáhneš. Nelíbí se mi to, vadí mi to. Navíc mám zítra rande s tvojí ségrou. Takže ještě jednou,“ otočil jsem se k němu, „opravdu nejsem gay.“ Smál se. Provokovalo mě to. Naštvaně jsem se zamračil. „Co je ti k smíchu?!“ zeptal jsem se ho podrážděně. „Ty,“ odpověděl mírně. To už jsem nevydržel. Přistoupil jsem blíže se zaťatou pěstí a rozmáchl se s ní přes jeho nos. Začal nadávat.
„Co se to tu děje?“ zeptal se někdo. Když jsem se otočil, zjistil jsem, že je to učitel, který si mě nechal včera zavolat. „Co to vidím? Tos byl ty, Shinichi?“ ptal se udiveně. Snažil jsem se z toho vymluvit, ale marně. Krev, která zkapávala z Kyoshiho nosu byla na mých kloubech. Okamžitě mu byla poskytnuta pomoc útěrkami. Učitel mi přikázal dojít do jeho kabinetu, zatímco on odvede raněného na ošetřovnu. Fakt díky, Kyoshi, teď to za tebe odnesu.
Čekal jsem před kabinetem. Když došel, požádal mě, ať si sednu. „Shinichi, co tě to napadlo? Proč jsi ho zbil? Neříkal jsi mi náhodou včera něco? Věřil jsem ti. Jsi tu nový, tvé výsledky z předešlé školy byly skvělé, chování výborné. Nikdy s tebou nebyl problém. A teď, nejsi tu ani týden a přišla na tebe stížnost, že jsi surovec. A dneska se to potvrdilo. Co mi k tomu řekneš?“
„Vyprovokoval mě!“
„To je jedno, bít jsi ho neměl. Měli jste si to v klidu vyříkat.“
Ještě před odchodem jsem dostal kázání, a že jestli se to bude opakovat, kontaktuje moje rodiče nebo dostanu podmínečné vyloučení.
„Zasraný Kyoshi!“ zanadával jsem si před budovou školy. „Hej, co se stalo?“ ozval se známý hlas. „Ale nic,“ odpověděl jsem Yuno.
„Celou dobu jsi na mě kašlal!“ ztěžovala si.
„Nekašlal, nemůžu za to, že jsi byla celou dobu na mobilu,“ ušklíbl jsem se.
„Nebyla! Jen jsem informovala Keiko, co se děje ve škole...“ Vypadala roztomile. Její tváře byly červené jako jablíčka. Oči se ji leskly. Nervózně kroutila nohou. „Tys na mě čekala?“
„Jasně, kdo jiný by se mnou šel do obchodu nakoupit pár zdravých věcí pro Keiko a pomohl mi to odnést?“ Usmála se od ucha k uchu.
„Pravda, dneska navíc nemám nic v plánu, tak proč ne,“ souhlasil jsem.
„Tak jdeme,“ zavelila.
Autoři
Ai Kazuko
Miluju život! Jsem zastánkyní toho, že život by se měl žít a ne přežívat!! :o)) Aneb: Die with memories. Not …