Druhý den ráno

Tenký pramínek bílého kouře rámoval krásnou mladou tvář na černobílé fotografii a pokojem se nesla tichá slova modlitby. Neměl ruce sepjaté. Jedna byla položena na čepeli a druhá na rukojeti dlouhé katany. Byl to dar. Byl to slib mezi milenci. Pomalu se zvedl a zapálil i druhou vonnou tyčinku. Za sebe.

Jenom o několik desítek minut později rozrazil jeho vůz kovovou bránu a kola rozryla úhledně posekaný trávník. Neměl strach, když kráčel dlouhými kroky po kamenném chodníku. Nevnímal hlasy kolem sebe. Oděný celý v bílém drtil drobné kamínky pod podrážkami svých bot a vytahoval katanu ze zdobené pochvy. Věděl, že ji tímto činem nezíská zpět, ale bez ní už život neměl smysl. Spravedlnost vložili do rukou jinému, dnes brzy ráno. Teď už mu zbývá jenom jediné. Odejít za ní.

Drobné lísky rudých květů sakury rozkvetly na jeho rychle se zvedajícím hrudníku a kroky se stávaly pomalejšími, stejně jako údery zraněného srdce. Svíral meč pevně v ruce, když dopadl na zem a z bílých oblázků se stalo plátno pro obraz smrti.

„Miluju tě, Yumiko…“

***

Ten samý den, dům Tonyho Starklesse

Derien tuhle místnost důvěrně znal. Luxusně zařízená ložnice s velkou manželskou postelí a křeslem, které stálo přesně na tom místě jako tenkrát. Tenkrát když… Detektiv Cox unaveně zavřel oči a nasucho polkl. Za poslední týden toho moc nenaspal a další noc strávená vsedě mu zrovna nepřidala. Přesto zůstal. Důvodem však nebyl fakt, že si ho ten malý hajzlík vydupal na nejvyšších místech, ale profesní zájem a zvědavost.

Lehký šok z Tonyho včerejšího výstupu ho pomalu opouštěl. Mnohem pravděpodobnější mu přišla teorie o opilém rozmazleném frackovi, kterému jde někdo po krku.

Strach ho prostě nutí lepit se na jedinýho člověka, kterej to s ním myslí dobře. Strach nebo ta jeho chorobná touha mít všechno. Na to sere pes…

Derien se nad touhle myšlenkou usmál, ale když si znovu nechtěně vybavil Tonyho včerejší snahu dostat se mu do kalhot, zamrazilo ho až v kostech. Přestože si to nechtěl připustit, věděl, že má tahle jeho teorie spoustu děr, ve kterých zůstala skryta nepříjemná pravda.

***

„Ale já to chci!“ křičel a bušil pěstičkou do skla výlohy. Vždycky mu koupili všechno, na co ukázal. Chodil kolem toho modelu letadla každý den a dokázal o něm mluvit hodiny. Tak proč mu ho nechtějí koupit?! Stojí pár usmolených dolarů, které dostává uklízečka jeho otce za pár hodin práce.

„Nemůžete mít všechno, mladý pane!“ odvětila jeho chůva klidným hlasem. Byla na tyhle excesy už zvyklá.

„Ale já to chci!!!“

„V životě člověk nedostane vždycky to, co by chtěl.“

Chytil do ruky ceduli s nápisem „vítejte“ a udeřil.

„Chci to! Otec říkal, že budu mít všechno! Že dokážu cokoliv!!“ křičel a mlátil vztekle do výkladní skříně hračkářství.

„Já… to potřebuju!“ obchodní výloha praskla a ostré kousíčky skla mu pořezaly ruce i holé nohy. Neudržel rovnováhu a s výkřikem dopadl i s těžkou deskou na svoji vytouženou hračku. Cítil jak ji drtí svým tělem pod sebou a mění ji v hromádku neforemného šrotu.

„Nemůžete mít všechno… mladý pane…“

Otevřel vyděšeně oči. Chvíli jimi zmateně přejížděl strop, než si uvědomil, že je ve svém vlastním domě. Netušil ani jak dlouho spal, nedokázal si vysvětlit, proč ho bolí celé tělo ani proč se cítí tak slabý. Mozek nespolupracoval a nevědomost ho znervózňovala. Zřetelně slyšel svoje splašené srdce i hukot v třeštící hlavě. Zíral tupě do stropu a snažil se rozpomenout. Až když se mu jedna myšlenka za druhou pomalu začaly vracet do unavené mysli, zalitoval.

Plazil ses před ním.

Zvedl se mu žaludek a polil ho studený pot.

Čekal jsi na něj a pak… ses plazil… Ta láhev! Můj Bože!

Aby si nenazvracel do postele, nahnul se přes její okraj a v tom ho uviděl. Seděl v křesle, úzký proužek páry z čerstvě uvařené kávy stoupal kolem jeho ramene. Tony nevěřícně zíral na muže před sebou a přitom úplně zapomněl, že je obsah jeho žaludku na cestě ven.

ON?!

„Ahoj Tony,“ pronesl tiše Derien.

Ten se bez odpovědi pomalu otočil na záda a dál pozoroval bílý strop. To poslední, co si pamatoval, byly ostré, ledové kapky a pak už nic. Byl si jist, že na něj teď Derien pohlíží jako na ubohou trosku a nikdy nepochopí, jeho šílené jednání. Co se mu v tu chvíli odehrávalo v hlavě. Jak moc po něm každý den touží. Jak moc je bolestivé na něj každý den jen myslet. Jak ho potřebuje.

Musím mu to říct!

Tony sevřel rty a zhluboka se nadechl.

Nebude mě poslouchat. Vysměje se mi! Ale já musím! Řekni mu to… Řekni, že ho chceš…

„Já…“ začal opatrně.

Derien v ten samý okamžik však ztratil trpělivost: „Co to kurva mělo bejt?! V čem to, do hajzlu, jedeš, Tony?!“

Starkless si nebyl úplně jistý, jestli je rád, nebo naštvaný, že mu detektiv Cox zničil jeho snahu naprosto se ponížit a udělat ze sebe ještě většího idiota.

„Ani v drogách ani v chlastu,“ odpověděl bez rozmýšlení.

„To už vim… Náš patolog pozná feťáka i alkoholika na dvacet metrů.“

„V tom případě nevím, o čem to mluvíte,“ odsekl podrážděně Tony, aniž by se pozastavil nad tím, co v jeho domě dělal policejní patolog.

Derien ho ještě chvíli probodával pohledem, jako by zvažoval svůj další postup. Nakonec dospěl k závěru, že vážně jenom ztrácí čas, přesně jak předpokládal. Proto odložil svůj hrnek na noční stolek a vstal: „Na hajzlíky si už dojdeš sám.“

Tony uslyšel známé hvízdnutí. Zatmělo se mu před očima a znovu ho zalil ten zoufalý pocit úzkosti. Nechá-li ho udělat ještě jeden jediný krok směrem ke dveřím, už ho nikdy neuvidí.

„Tři dny!“ vyhrkl Starkless aniž by sám tušil, k čemu je vůbec žádá.

„Dejte mi dvaasedmdesát hodin,“ hlas mu napětím selhal.

„Tři dny. Dejte mi je a pak… můžete jít,“ Tony několikrát ztěžka polkl. Nemyslel na to, co bude, jestli na to detektiv přistoupí. Jeho mysl se upírala pouze k nutnosti udržet si ho pro tuto chvíli.

„Vyberte nějaké místo,“ naléhal, „nemusíte dělat nic. Nechci po vás nic. Jen těch pár hodin.“ Zoufale pozoroval jeho rozložitá záda a doufal, že se konečně otočí nebo alespoň něco řekne.

„A pak …vás nechám na pokoji a už mě nikdy neuvidíte... Prosím,“ nepamatoval se, kdy tohle slovo naposled použil. Nikdy nemusel o nic žádat.

Uběhlo ještě několik dlouhých minut, než se detektiv Cox konečně otočil. Věděl, kam tím Tony míří. A přestože jeho chování rozmazleného fracka nehodlal podporovat, nedokázal odolat tomu, že se možná dozví víc. V neposlední řadě ho samozřejmě lákalo, že přežije-li ty tři dny, bude mít nadosmrti pokoj.

„Právníkům a feťákům nikdy nevěř. Chci to černý na bílým. “

- „Souhlasím.“

„Místo vyberu já, platíš ty.“

- „Souhlasím.“

„Náznak podrazu a odcházím.“

- „Souhlasím.“

„Jedeme hned.“

Tony nedostal šanci se ani pořádně obléknout. Než si stačil natáhnout kalhoty, nacpal Derien část jeho skříně do kufru a shrnul do něj i obsah police s hygienickými potřebami. Tony se raději nepozastavoval nad tím, co udělá zubní pasta s jeho hedvábnými košilemi a bez řečí poslušně následoval kočku, i detektiva táhnoucího svůj bágl i Tonyho kufr. Stále měl problémy udržet se na nohou, a proto s povděkem přijal pohodlné místo vedle řidiče.

„Pojedeme dlouho,“ zamručel Cox a hodil na něj svoji bundu, kterou sbalil ve Starklessově domě.

„Cesta se nepočítá, nerad bych totiž proseděl tři dny v autě!“ Tony zcela zřetelně uslyšel jak Derien zaskřípal zuby. Nervózně těkal z detektivovy zaťaté tváře na jeho velké ruce s omlácenými klouby sevřené v pěst.

„Zpátky jdeš pěšky,“ odfrkl si detektiv a otočil klíčem od zapalování. Jeho BMW zavrnělo jako kocour, rozvalující se na Tonyho kufru vzadu a vyrazilo jako útočící gepard.

Jejich cesta probíhala mlčky a nutné zastávky taktéž. Tony se s ním vždycky poslušně postavil k mušli a snědl všechno, co mu objednal. Jeho společníkovi bylo očividně jedno, že celý týden hladověl a strava by měla být proto lehká a vydatná. Kupodivu mu od pohledu nezdravé jídlo dodalo potřebnou energii a dokázal ho udržel v sobě i během vražedné jízdy.

Na místo dorazili až večer. Úplně mimo civilizaci, uprostřed divočiny stál obrovský dřevěný srub. Derien zaparkoval a vylezl z auta. Chvíli obdivoval rozsáhlé jezero pod hotelem a přitom se protáhl, až to v něm zakřupalo. Tony shrnul detektivův výběr jejich pobytu do jediného slova – „Bože!“

Uměl si živě představit černočernou tmu, když zapadne slunce i nepříjemné zvuky zvěře, prodírající se skrz okenní tabule.

„Věděl jsem, že se ti tu bude líbit, Tony,“ uchechtl se detektiv s Teem v náručí. Do hotelu to bylo ještě asi padesát metrů do mírného kopce. Nechal zaostávajícího doktora Starklesse ‚kochat se okolím‘ a vlezl dovnitř. Téměř ve stejný okamžik ho zmerčila mladá, pohledná recepční.

„Ahoj, zlato!“ přivítala ho nadšeně.

„Kasumi?“ pozdravil, opětoval jí objetí a nechal se políbit na tvář.

„To je on?“ zeptala se trochu zklamaně, když si všimla dalšího hosta u dveří.

Derien se otočil, jako by na svého společníka úplně zapomněl: „Ehm... jo...“

Kasumi protáhla obličej: „Vždycky jezdíš sám.“

- „Tak máš pro mě ten pokoj?“

„No mám,“ připustila neochotně dívka, „ale je tam jenom manželská postel. Volal jsi v poledne a to je dost pozdě.“

- „Já vím. Promiň.“

„Věci chcete přinést?“ zeptala se, když mu dávala klíče a žárlivě si přitom prohlížela Tonyho v bundě, kterou velmi dobře poznávala.

„Jo... a dáme si večeři, na pokoj, jsem utahanej,“ vzal si od ní klíče a nenápadně na ni mrkl jedním okem. Kasumi se na tvář opět vrátil ten nádherný, všeříkající úsměv.

Detektiv ho nechal jít před sebou a unaveně se šoural za ním až do pokoje v podkroví. Byl to luxusní hotel, s bohatou moderní výbavou, přesto zachovávající styl konce 19. století. Prkenná podlaha byla pokryta na několika místy hebkými zvířecími kožešinami a místnosti byly prosycené vůní dřeva a čerstvě natrhaných horských květin. Jejich pokoji dominovalo dubové masivní lůžko a otevřený hořící krb. Deriena to ale nijak neokouzlilo a plácl sebou jak široký tak dlouhý do obrovské postele.

„Dej si sprchu, věci přinesou za chvíli.“

„Chápu. Pořád smrdím jako…,“ pokýval hlavou Tony a shodil bundu z ramen uprostřed ložnice. Hned za ní letěl na zem i zbytek, a tak jak ho pánbůh stvořil, odkráčel vyzývavě do koupelny.

Ven vyšel s ručníkem kolem boků, protože předchozí striptýz neměl očividně žádný efekt. Cox využil volné sprchy a vystřídal ho. Mezitím přinesli jídlo a tak úplně nahý se svým talířem obsadil pravou polovinu postele. Kocour se cpal dětskou porcí na levé polovině, a pak se po vzoru svého pána rozvalil do stejné polohy.

Trapné ticho. Tony poslouchal tikot velkých nástěnných hodin, které mu jasně vymezovaly čas, jenž si sám určil. Čas, který chtěl strávit s tímto mužem a o něčem ho přesvědčit. Místo nápadů ho zachvátila panika a strach, že nazpět odsud půjde opravdu pěšky. Nedokázal vymyslet nic cestou sem, natož v tomhle trýznivém tichu. Na recepci mu neuniklo, jak na detektiva ta recepční zírá a jak je jejich rozhovor důvěrný. Byl na ni něžný, oplácel jí její doteky a zklamání v jejím hlase, že si přitáhl sebou Tonyho, se nedalo přeslechnout. Starkless si uvědomil, že má proti sobě nejenom muže, ale že i ženy hrají v Derienově životě velkou roli. Chtěl ho mít pro sebe. Užíral ho fakt, že i ten pingl, který jim přinesl jídlo, má větší šance, než on sám.

Zabít drahocenný čas spánkem se Tonymu nezamlouvalo. Přesto si lehl vedle kočky a chvíli pozoroval vycpanou hlavu losa visící jim nad hlavou. Pak se nenápadně obrátil na bok, aby na svého dřímajícího bodyguarda dobře viděl. Derienova přítomnost ho nesnesitelně dráždila. Šimrání v podbřišku ho pronásledovalo už od rána, kdy otevřel oči a uviděl ho sedět v křesle.

Zatraceně. Co mám dělat?! Nebudu na něj přece tři dny jenom zírat.

Odhodlaně se zvedl a přiklekl k němu.

„Unavený?“

- „Necejtím záda.“

„Mohl bych to napravit. Jsem v tom docela dobrý.“

- „Ty umíš používat ruce? To ti není moc podobný, Tony.“

Starklessovi po vyslovení jeho jména přeběhl mráz po zádech až ke kostrči.

„Už jsem to dlouho nedělal, ale tohle se nezapomíná…“

- „Mluvíme o stejný věci, Tony?“

Ten se však nenechal vyvést z míry: „Na to nepřijdeme, dokud to nezkusíme. Něco vám dlužím.“

Cox ho ještě chvíli pobaveně pozoroval, ale pak se otočil na břicho: „Do toho.“

Pár vteřin překvapeně sledoval jeho páteř přetínající široká záda jako Route 66 celé Státy. Opatrně se dotkl kůže a promnul ztuhlou masu. Tichý uvolňující povzdech Tonymu dodal odvahu přisunout se blíž. Když ani poté nenarazil na odpor, vsunul levé koleno mezi jeho vypracovaná stehna. Snažil se ho nedotýkat jinak, než svými prsty a zbytečně nerozptylovat sám sebe.

Tři dny je příliš krátká doba na to, abyste někoho přesvědčili o své lásce, natožpak někoho, jako je ON. Hbité prsty se zastavily na ornamentu, zdobícím detektivovu lopatku. Starkless si uvědomil, jak se mu ruka rozechvěla na hmatatelné tvrdé kosti rýsující se pod kůží. Stále ho to vzrušovalo. Vzpomněl si na dobu, kdy se tomuhle umění učil právě kvůli své touze dotýkat se. Zatlačil mu dlaněmi těsně nad boky a zabořil palce k prvním obratlům. Jemně jimi kroužil a postupoval nahoru. Slyšel sám sebe, jak v tom náhlém tichu, do kterého se propadl, těžce dýchá. Nepatrné chvění, kterým Derien na jeho dotyky reagoval, přiměl Tonyho zesílit stisk. Pomalými pohyby se dostal až nahoru a vjel prsty do mokrých vlasů. Odhrnul mu prameny na stranu a odhalil tak jeho neodolatelný krk. Jemně přejel po nepatrném chmýří na krční páteři, a poté na to místo přiložil dlaně, aby mu dodal potřebné teplo. Už se nedokázal déle ovládat. Sklonil se nad ním a letmý polibek na lopatku skryl pod záplavou medových vlasů. Detektivovo nezřetelné škubnutí mu vehnalo do podbřišku další vzrušující impulsy. Nosem sledoval kořínky vlasů na temeni a omámeně vdechoval vůni svého vytouženého milence. Vůni vody, když se těžký horký vzduch pročistí krátkým deštěm. Vůni ovoce, když se do zralých broskví zakousnou hladová ústa... vůni Deriena.

Cítil přes jemnou látku svého spodního prádla jak je silně vzrušený a neovladatelné cukání mu na něm utvořilo vlhký flek.

Tonyho ruce se znovu pohnuly a přemístily se na okraj hrudníku. Jeho prsty jako na klávesách piana rozehrály na nepatrně vystouplých žebrech krátkou skladbu. Starkless využil jeho poddajnost a lehce se k němu přitiskl.

„Deriene,“ zašeptal a kolena mu povolila. Slastně se otřel o jeho svalnaté stehno a nepatrně zatnul své nehty do potetované kůže. Musel tišit sténání mezi rty, aby ho nevzbudil. Celý rozrušený sklouzl z postele a přikryl svůj pravidelně oddychující objekt zájmu pokrývkou. Rychlým dýcháním se snažil uklidnit lehký orgasmus, který před několika vteřinami prožil. Vrávoravými kroky se došoural do křesla a s výhledem na něj skrčil roztřesené nohy pod bradu. Nedokázal v jeho blízkosti normálně uvažovat. A on potřeboval něco vymyslet. Právě teď se znovu přesvědčil, že se jeho srdce dokáže zbláznit při pouhém doteku, a že ho představa cizích dlaní na jeho kůži bolí.

Chci tě… Jenom pro sebe. Deriene.