Ludrun sedí v křesle na ošetřovně a chová svoji dcerku. Nemůže z ní spustit oči. Je proti jeho rukám tak droboučká. Vždyť se mu vejde do dlaní a neváží ani dvě kila! Povzdechne si a prstem jemně holčičku pohladí po tvářičce. Holčička se lehce zavrtí. Ludrun se jemně pousměje. Je skoro zázrak, když se pohne. Nehledě na to, že pláče ještě méně než se hýbe. A navíc když už zapláče, tak jen krátce a tiše.

„Ty moje maličká,“ zašeptá Ludrun tiše.

Ambriel ležící na lůžku před nimi zasténá a pomalu otevře oči. Rozhlédne se a oči se mu šokem rozšíří. Tohle je ošetřovna! Co to má znamenat? Takhle vypadá smrt? Ne, to určitě ne. To by ho přeci nebolel podbřišek a na hrudi. Snad bůh Zroz nevyslyšel Ludrunovu prosbu a nevzal život jemu? Zbledne a začne trhaně dýchat.

„Ambrieli! Ambrieli, klid!“ natáhne se Ludrun a položí Ambrielovi ruku na rameno.

Ambriel sebou trhne a pohlédne na Ludruna.

„Ty žiješ?“ zeptá se užasle.

„Co je to za otázky? Ovšem že žiju,“ usměje se na něj Ludrun.

Ambriel na něj hledí, jakoby tomu nemohl uvěřit. Pak ho ale napadne ta pro něj nejděsivější myšlenka.

„Naše dcera. Kde je naše dcera? Co se s ní stalo? Co se stalo s Anyelkou?“ panikaří a snaží se vylézt z lůžka, v čemž mu Ludrun zdatně brání.

„Uklidni se! Je přímo tady! Podívej,“ nakloní se a poodhalí tak miminko, které se mu málem ztrácí v náručí.

Ambriel se uklidní a zrychleně oddechujíc nemůže spustit z miminka zrak.

„Dej mi ji!“ zašeptá dojatě a natáhne k dceři ruce.

Ludrun vezme holčičku a opatrně ji vloží do Ambrielovy náruče. Ambriel ji k sobě přitáhne a se slzama v očích svou dceru sleduje. Konečky prstů lehce hladí drobounký obličejík a křehké prstíky.

„Je tak maličká,“ zašeptá.

„To máš pravdu. Je minimálně o hlavu menší než byli kluci a mnohem drobnější. Ale to ničemu nevadí,“ přesedne si Ludrun na lůžko vedle Ambriela a pohladí svou dcerku na nožičce.

Ambriel přikývne a s láskou svou dcerku sleduje.

„Řekni, jaké že bylo to jméno, které jsi před chvílí řekl?“ zeptá se Ludrun.

„Myslíš, jméno Anyela?“ zeptá se Ambriel.

„Ano, to je ono. Jak tě to napadlo?“ pohlédne na něj Ludrun.

„Ani nevím. Prostě mi přišlo, že se k naší dcerce hodí,“ pokrčí Ambriel rameny.

„Máš pravdu. Hodí. Naše malá krásná Anyelka,“ usměje se Ludrun.

Oba opět stočí pohled k holčičce v Ambrielově náručí.

„Jak jsi vlastně věděl, že je to dcera? Vždyť jsi prospal celé odpoledne a celou noc,“ zeptá se Ludrun.

„No, jak bych to jen řekl. Je to tak trochu šílené a k neuvěření, ale je to pravda. Oba jsme málem umřeli, ale přišli tři bohové. Bůh Zroz, bohyně Tefruet a bohyně Lana a dali mi na výběr. Buď zemřu já nebo naše dcera. Já vybral sebe. Tak dali naši dceři život a mě si chtěl bůh Zroz odvést. Ale dal mi možnost se s vámi ještě rozloučit. Nechápu jak je možné, že žiju. Že si mě neodvedl,“ shrne Ambriel, co prožil.

„Já to tušil. Cítil jsem tě,“ přikývne Ludrun.

„Já vím. Byl jsem u toho, když jsi prosil o můj život a nabídl místo něj ten svůj,“ řekne Ambriel.

„Neuvěřitelné,“ vydechne Ludrun.

„A přesto pravdivé. Ale teď mi řekni jedno. Je Anyelka zdravá?“ objeví se v Ambrielově pohledu starost o dceru.

„Ne tak docela,“ vynoří se ze své pracovny lékař.

„Co myslíte tím ne tak docela?“ zeptá se Ambriel vylekaně.

„Podle posledních vyšetření má princezna oslabenou imunitu. Nebo spíše bude ji mít v budoucnu až se vytvoří. Připravte se, že v budoucnu bude často nemocná. Rýma, nachlazení, bronchitida, angína, chřipka. To bude na denním pořádku. A to nemluvím o horších nemocech jako je pneumokok nebo streptokok, které by mohli princezně vážně poškodit zdraví nebo ji dokonce zabít. Bude muset častěji chodit na preventivní prohlídky a brát různé vitamíny a preventivně i léky, které zabrání rozvinutí nemoci. Jinak už nebude zbývat nic jiného než se modlit,“ vysloví lékař svou diagnozu.

Ambrielovi vhrknou slzy do očí a smutně se na Anyelku zadívá. Chudinka jeho maličká! Ani Ludrunovi není zrovna lehko u srdce, když to slyšel.

„Může se to věkem zlepšit?“ zeptá se lékaře.

„Jistá naděje tu je. Ale to se uvidí, až trochu povyroste,“ odpoví lékař.

„Alespoň něco,“ povzdychne si Ambriel.

„Ano. Ale teď mi řekni, jak se cítíš ty?“ zeptá se lékař.

„Bolí mě na hrudi a taky podbřišek,“ postěžuje si Ambriel.

„Dovolíš? Vyšetřím tě,“ přistoupí lékař k lůžku.

Ludrun vezme Anyelku k sobě a přesedne si na křeslo, aby dopřál lékaři prostor pro vyšetření.

„No, bolest v podbřišku je následkem porodu a bolest na hrudi je způsobena resuscitací. Dám ti něco na bolest,“ zkonstatuje lékař.

„Děkuji!“ poděkuje Ambriel.

Lékař odejde do své pracovny, kde vezme analgetika v kapačce. Pak se vrátí na ošetřovnu, kapačku zavěsí na držák a do Ambrielova předloktí jemně zavede jehlu, kterou do jeho těla proudí obsah kapačky. Pak se vrátí do své pracovny.

„Stejně nechápu, jak je možné, že nás bůh Zroz nechal všechny naživu,“ zakroutí Ambriel hlavou a znovu se natáhne pro Anyelu, kterou mu Ludrun opět vloží do náruče.

„To je vlastně jednoduché,“ odpoví mu zmíněný bůh, který se zničehonic zjeví u jeho lůžka.

Ludrun překvapeně vyskočí na nohy a on i Ambriel na něj překvapeně zírají. Ambriel k sobě pevněji přitiskne Anyelku k sobě v ochranném gestu.

„Neboj se, nevezmu ti ji,“ ušklíbne se bůh Zroz, který si toho gesta nemůže nevšimnout.

„Co jsi myslel tím, že je to jednoduché?“ zeptá se Ambriel, stále ještě trochu v šoku.

„U vás jsem zažil něco, co jsem za celou svou existenci nezažil. Ty jsi byl ochotný obětovat se za své dítě, což ještě žádný rodič, kterému jsem dal stejnou možnost volby, neudělal. A ty ses byl ochotný obětovat se za Ambriela, za svého chotě. A to jsem také ještě nezažil. Žádný z manželů, co si pamatuji, nebyl ochoten obětovat se za toho druhého. Je to zajímavé a fascinující. Proto jsem se rozhodl nevzít si ani jednoho z vás,“ usměje se bůh Zroz.

„Velectěný bože, to je od tebe velmi laskavé. A my jsme ti neskonale vděční!“ padne před ním Ludrun na kolena.

„Ludrun má pravdu. I já bych před tebou poklekl, kdybych nebyl indisponován. Odpusť!“ sklopí Ambriel hlavu.

„Nic se neděje! Vás si teď vzít by byla obrovská chyba,“ řekne bůh Zroz.

„Děkujeme!“ špitne Ambriel.

„Nehledě na to, že ty dvě potvory by ze mě nadělaly sekanou, kdybych vás nenechal na živu,“ zamumlá bůh Zroz a stejně jako se objevil zase zmizí.

Ambriel i Ludrun překvapeně a v šoku zírají na místo, kde bůh Zroz zmizel.

„No, řekl bych, že tohle zodpovězelo hodně otázek,“ poznamená Ludrun, když vstane ze země.

„To rozhodně,“ přikývne Ambriel.

Ludrun si k němu opět přisedne.

„Co kluci? Jak se mají?“ zeptá se Ambriel.

„Dobře. Akorát se jim po tobě stýskalo,“ odpoví Ludrun

„Co jste jim vlastně řekli?“ zajímá se Ambriel.

„Že spíš. Prostě a jednoduše, tatínek hají,“ zasměje se Ludrun

„Přivedeš mi je sem? Chci je vidět,“ požádá Ambriel Ludruna.

„Přivedu,“ přikývne Ludrun a zamíří ven z ošetřovny.

Ambriel se pro sebe usměje a sklopí zrak ke své dcerce. Trochu poodhrne peřinku a pohladí ji po tvářičce. Tiše na ni zabrouká a holčička se zavrtí. Líbí se jí tento hlas. Tak často ho slýchávala a je pro ni synonymem lásky, útěchy a bezpečí. Ambriel jí opatrně podebere ručku a vtiskne na ni lehký polibek.

„Mám tě tak moc rád!“ zašeptá.

Anyelka mu jemně stiskne prst, jakoby mu odpovídala. V té chvíli se dveře na ošetřovnu otevřou a dovnitř vběhne Moran. Užuž se chystá nadšeně vykřiknout, když si všimne miminka v tatínkově náručí. Zarazí výkřik, který se mu dere z hrdla. Tuší, že křikem by miminko vyděsil a to nechce. Dojde k lůžku a vyleze na něj.

„Ahoj, broučku!“ usměje se na něj Ambriel a natáhne se k němu.

Moran k němu přeleze a dá mu mlaskavou pusu na tvář. Pak se ke svému tatínkovi přitulí. Ambriel ho jednou rukou obejme. Pak na ošetřovnu vejde i Ludrun, který drží za ruce Loruna, který snaživě cupitá a za nimi jde Brona.

„Ták a jsme tady,“ dovede Ludrun Loruna k lůžku.

Ambriel se zasměje. Ludrun na něj mrkne a vysadí Loruna k Ambrielovi. Moran se posune, aby se bráška mohl taky pomazlit s tatínkem. Lorun se natáhne k Ambrielovi. Ambriel se na něj usměje, přitulí si ho k sobě a políbí ho do vlasů.

„Tolik jste mi chyběli!“ zašeptá Ambriel a střídavě své syny hladí.

„I ty jsi jim chyběl. A teď mi řekni, jak se cítíš?“ přejde k němu Brona a opatrně ho obejme.

Je tak šťastná, že její syn žije. Málem se zhroutila, když se dozvěděla, že Ambriel skoro zemřel. Pustí ho z objetí a posadí se do křesla u Ambrielova lůžka. Ludrun sedí ve druhém.

„Dobře,“ odpoví ji Ambriel s úsměvem.

„Takže léky na bolest už zabraly?“ přijde na ošetřovnu lékař.

„Ano, zabraly. Děkuji!“ otočí se k němu Ambriel.

„To je dobře. Ale teď bych s tebou rád něco probral,“ zvážní lékař.

„Jistě. O co jde?“ zeptá se Ambriel.

„Jde o tvůj zdravotní stav,“ odpoví lékař.

„O můj zdravotní stav? Jsem snad nemocný nebo nějak v nepořádku?“ zamračí se Ambriel.

„Nemocný nejsi. Ale to že jsi v nepořádku, je naneštěstí pravda. Jde o to, že tvé tělo je těhotenstvími a porody příliš vysílené. Je mi líto, že to musím říct, ale další těhoteství už bych ti nedoporučoval,“ řekne lékař.

„Cože? Nemám mít další děti? Ale...ale já je chci. Chci velkou rodinu a...a...“ zalkne se Ambriel.

„Já vím. Ale tady jde o tvůj život. Obávám se, že pokud bys znovu otěhotněl, tak v lepším případě bys potratil. V tom horším bys při porodu nebo ještě před ním zemřel buď ty nebo dítě. V tom nejhorším byste zemřeli oba. Navíc všechny tvé děti se narodily předčasně. A každé dřív než to předchozí a u své dcery byl zázrak, že jsme vás oba dokázali vrátit k životu,“ vysvětlí lékař.

„Ale...já...“ chce Ambriel něco namítnout.

„Ambrieli, prosím, opravdu chceš riskovat svůj život nebo život dítěte?“ zeptá se Brona.

„Mohli byste nás nechat? Abychom si o tom mohli promluvit v soukromí?“ zeptá se Ludrun.

Brona i lékař přikývnou, vezmou všechny tři děti a odejdou do lékařovy pracovny. Ludrun se otočí k Ambrielovi.

„Ambrieli, podívej, já vím, že chceš hodně dětí. Já to chci taky. Ale nechci riskovat tvůj život. A ani život dalšího dítěte. Nepřežil bych, kdybych o vás přišel,“ vezme Ambriela za ruku.

„Ale co když je to jen takové strašení? Můžu přeci porodit další zdravé děti a přežít,“ namítne Ambriel.

„O tom pochybuji. Slyšel jsi přeci lékaře. Tvé tělo je příliš vysílené než, aby zvládlo další těhotenství a porod. Navíc i předporodní vyšetření nebyla úplně ideální. Neřekli jsme ti to, protože jsme nechtěli, aby ses strachoval a stresoval, což by tobě i dítěti mohlo přitížit,“ přesvědčuje ho Ludrun.

„Ale když ti nebudu moci dát další děti, tak k čemu ti budu?“ zalijí se Ambrielovi oči slzama.

„Co je to za otázku? Dal jsi mi tři krásné děti a to bohatě stačí. Nejsem s tebou proto, abys mi neustále dával děti, jsem s tebou, protože tě miluju. I když jsem pochybil. Prosím, nehazarduj se svým životem! Když už ne kvůli sobě nebo mě, tak kvůli našim dětem. Ony tě budou potřebovat,“ argumentuje Ludrun.

„Měly by ještě tebe,“ namítne Ambriel tiše.

„Otec je důležitý. Ale ke komu půjdou, když budou mít problémy v lásce? Komu se budou snáze svěřovat? Ke komu se budou chodit radit, co na sebe, jakou mají použít vůni? Ke komu bude Anyelka chodit, aby jí pomohl s účesem nebo poradil, jaké květiny si dát do pokoje? S tímhle vším budou chodit za tebou, protože s nimi budeš mít jiný vztah než já. Budeš pro ně důležitý,“ řekne Ludrun.

„Ale ty pro ně budeš stejně důležitý,“ zamračí se Ambriel.

„Ano, ale v jiných věcech. Já budu klukům radit, jak získat svou vyvolenou nebo vyvoleného. Budu je učit jezdit na koních, budu je učit, jak zacházet se zbraněmi. A podobně, ale s citlivějšími záležitostmi budou chodit za tebou. Tak prosím, nehazarduj se svým životem!“ poprosí ho znovu Ludrun.

„Ale jak to chceš udělat? To chceš do konce života držet celibát, abych náhodou neotěhotněl?“ zeptá se Ambriel.

„To nějak vyřešíme. Na něco přijdeme, slibuju!“ slíbí Ludrun.

„Tak dobře. Žádné další dítě,“ povzdychne si Ambriel.

Ludrun se na něj pousměje, vstane a dojde do lékařovy pracovny. Odtamtud se vrátí i s lékařem, Bronou a dětmi.

„Takže?“ zeptá se lékař.

„Žádné další děti,“ řekne tiše Ambriel.

„Dobře. To je moudré rozhodnutí,“ oddechne si lékař, že Ambriel nakonec dal na jeho rady.

„Ale jak to máme udělat?“ zeptá se Ambriel.

„Mám tu Neutralizovač. Stačí, aby ses ho napil a on vyruší účinky Elixíru. Můžete se pak milovat celé hodiny bez rizika, že otěhotníš,“ vytáhne lékař z kapsy malou lahvičku s tmavě modrou tekutinou se stříbřitými odlesky uvnitř.

„O tom jsem nikdy neslyšel,“ zamrká Ambriel.

„Nedivím se. Bylo to vyvinuto celkem nedávno a k dostání je to jen několik měsíců. Ale je to prověřené a myši i dobrovolníci, kteří to vypili již neotěhotněli. A nebyli zaznamenány ani žádné vedlejší účinky nebo zdravotní problémy,“ vysvětlí lékař.

„Tak dobře,“ souhlasí Ambriel.

Lékař mu dá lahvičku a Ambriel vypije obsah.

„Výborně. No kdyby se něco dělo, budu v pracovně,“ převezme si lékař prázdnou lahvičku a společně s Bronou, která Ambrielovi předá děti, odejde do své pracovny.

Ambriel si smutně povzdechne a pohlédne na své děti. Má jen tyhle tři. Žádné další děti už mít nebude. Nemůže je mít.

„No tak, lásko! Máme tři krásné děti. To přece stačí,“ přisedne si k nim Ludrun a obejme Ambriela kolem ramen.

„Ludrune?“ osloví ho Ambriel po chvíli mlčení.

„Ano?“ políbí ho Ludrun do vlasů.

„Co kdybychom udělali za vším tlustou čáru? A začali od znova? Chci zkusit zapomenout na to co bylo a zaměřit se na to co bude,“ vzhlédne k němu Ambriel.

Ludrunovi se málem zastaví srdce šokem a nevěřícně na Ambriela zírá.

„Myslíš to vážně?“ dostane ze sebe přiškrcendě.

„Naprosto,“ přikývne Ambriel.

„Dobře. Tímto za minulostí dělám tlustou čáru,“ usměje se Ludrun.

Ambriel se na něj také usměje a po několika měsících, obklopeni svými dětmi, se hluboce a láskyplně políbí.