Byly to tři dny, co byl Felix částečně dobrovolně a z části proti jeho vůli unesen a žil na zámku.

Nebylo to tak zlé. Většinu času trávil s královnou, ale dost často v zádech cítil upřený pohled rudých očí.

 

Bylo kolem devátý a šel se trochu projít a popřípadě si najít nové přátele, ale s kým se nesetkal? Z protějšího směru si to proti němu vykračoval Hiko. Když se zpozorovali, oba zastavili.

Sluha si instinktivně jazykem nahmatal nyní už zlatý zub. Zrzek se přikrčil a přesně ve chvíli, kdy se proti němu nepřítel rozběhl, on se dal na útěk.

„Teď by se hodil zázrak.“ Problesklo lišákovi hlavou. „Ale počkat, co já blbnu? Vždyť já nikomu neslíbil, že budu hodný.“ Napadlo ho a na tváři se mu mihl úšklebek. Za běhu změnil podobu, zprudka zastavil a schoulil se u toho do klubíčka. A minulost se opakovala. Hiko měl opět o jeden zub méně a tentokrát ještě jako bonus rozseklou hlavu, jelikož narazil do podstavce sochy. A co čert nechtěl, přímo na roh.

„Au, tentokrát ho zabiju.“ Zamumlal se slzami bolesti a plahočil se za princem.

Dragon zrovna nebyl v pokoji a tak se tam na něj Hiko rozhodl počkat. Když se po nějaké době objevil ve dveřích a uviděl svého přítele v takovém stavu, zděsil se.

„U všech temných, co se Ti stalo? Jsi v pořádku?“ Vrkl se k mladíčkovi a pevně jej objal.

„To ta pitomá havěť. Zase je to na hradě a zase to udělalo to samé co minule. A vyrazilo mi to další zub.“ Postěžoval si mrzutě.

„A sakra. Koukám, že Felix nehodlá být hodná lištička, jak jsem si myslel.“ Řekl si v duchu a neměl odvahu své lásce říct, že ho tam tentokrát přivedl on. „Ošetřím Ti to. Jak dlouho tu takhle sedíš?“

„Dlouho ne. Asi půl hodiny. Tentokrát z toho živý nevyjde. Ten jeho kožich budeš mít jako předložku.“ Vzlykal se vztekem a Dragon ho mlčky ošetřoval.

Když o pár hodin později šel ke své matce, aby si půjčil lišáka, zastavil se u dveří, protočil oči v sloup a zaklepal.

Když nepřišla žádná odezva, vstoupil. Královna v místnosti nebyla. Jen Felix seděl jako vždy na okně a hleděl ven.

„Ale ale, náš průšvihář. Chci s Tebou mluvit.“

„Dobrý den, Vaše jasnosti, co byste rád?“ Řekl s lehkou ironií v hlase.

„Proč jsi to udělal?“ Zamračil se, jelikož se zrzek ani neobtěžoval otočit.

„Co?“

„Kruci, nemůžeš se mi dívat do očí, když s Tebou mluvím?“

Mladík uposlechl, seskočil z parapetu a zpříma upřel svůj klidný pohled na šlechtice.

„Co jsem měl udělat?“

„Proč se za každou cenu snažíš zlikvidovat Hika?“ Zavrčel mrzutě.

„Ale on si začal.“ Pokrčil rameny.

„Zajímaví, on má rozčíslou hlavu a další zub pryč. Ty nemáš ani škrábnutí, ale on si začal.“

„Vážně, on se za mnou hnal, já jen utíkal.“

„Tebe to asi hrozně baví, co? Před někým furt zdrhat.“

„Spíš asi nemám na výběr.“ Oznámil s tónem jasně říkajícím, na koho to bylo mířeno. To Dragona namíchlo. Chytl lišáčka za koženou vestičku, kterou zpravidla nosil a hodil jej na postel. Obkročmo si na něj sedl a uvěznil ho tím pod sebou. Ruce si opřel u Felixovi hlavy.

„Nehraj si se mnou.“ Zahrozil aristokrat.

„Zajímavé. Nejdřív mě zachráníte a teď mi vyhrožujete. Vy asi taky nevíte, co chcete, že princi?“ V zelených očích se neleskla ani trocha strachu. Naopak, spíš se zdálo, že se svému vězniteli vysmívá.

„Ty máš co říkat, jednohubko! Aby se v Tobě ďas vyznal!“ Vyštěkl. „A vůbec, když Ti drak a k tomu princ vyhrožuje, máš se třást strachy! Máš prosit o milost a -“

„Nemám zapotřebí ani jedno, Vaše lordstvo. Je to pod mou úroveň. A navíc, proč bych se zrovna já měl bát? Jsem pod ochranou královny a ta je jaksi myslím něco víc, než princ.“ Zašklebil se vítězně zrzek.

Dragon už napřahoval ruku, že chlapci jeho drzost vrátí ranou. Když se za ním ozval pobavený hlas jeho „milované“ matky.

„Páni, proč mám pocit, že má ten nebohý tvoreček pravdu? Přestaň se po něm válet a plav si týrat Hika.“ Zasmála se.

„Bohužel se stalo. Jednohubka mu vyrazila další zub a rozrazila mu hlavu.“ Posadil se na paty, ale lišku stále držel pod sebou.

„Další? Aby mu v té puse vůbec něco zbylo. Tak mu dej tentokrát aspoň udělat stříbrný zub, ať tam nemá víc zlata, než v královské pokladnici.“

„Ha ha ha, moc vtipný. Když dovolíš, tak já si tu alespoň dovyřídím účty.“

„Ne, nedovolím. Koukej zmizet. Pro mě za mě si jdi stěžovat otci, ale přestaň se mi válet v posteli s mým chráněncem.“

Rudovlasý se konečně zvedl.

„Stejně mu to jednou všechno vrátím.“ Zasyčel mezi dveřmi a šel si postěžovat králi.

„No uvidíme, kdo to komu vrátí.“ Usmála se a sedla si vedle stále ležící osoby na postel.

„Jo a Ty mě tady s ním chceš nechat týden samotného, jo?“

„Já neřekla, na jak dlouho.“

„Co tím chceš říct?“ Úsměv mu ve vteřině ztuhnul.

„Že to může být taky delší dobu.“

„To nemyslíš vážně?!“ Rychle se posadil a díval se na ženu, jako na nejpodivnější věc na světě.

„Ale no tak. Jsem si jistá, že až se vrátíme, hrad bude stát dál a Ty, Dragon a Hiko budete sedět v salonku a budou z vás skvělí přátelé.“

„Páni, nepraštil Tě někdo po hlavě? Kdo tu má rozraženou hlavu? Ty ses snad úplně zbláznila!“

„A kdo by se mi divil?“ Usmála se nevinně.

„A než si zmizneš, koukej mi zkontrolovat Raggiho.“

„Tak to sfouknu hned. Stejně se chci proletět. Zatím pá.“

Než se Felix zmohl na jediné slovo, byla pryč. Změnil se v lišku, zalezl pod křeslo, kam si přitáhl polštář a usnul.

 

„Ťuk, ťuk, ťuk.“ Ozvalo se na královi dveře.

„Dále. Ahoj Dragu, teď nemám moc času, co potřebuješ?“

„Postěžovat si.“

„Ale copak?“ Optal se lehce lhostejně, což jeho dědice překvapilo, ale ignoroval to.

„Hiko má pryč zub a má škubu na škebli.“

„Eh.“ Muž vzhlédne. „A jak se mu to stalo?“

„Liška.“

„Aha, ale já myslel, že sis ho sem vzal sám.“

„To jo. Ale já ho nesmím ani potrestat. To není spravedlivý.“

„Odpusť mi Dragone, ale tohle je Tvůj boj a já už do něj zasahovat nehodlám. Přivedl sis ho sem Ty. Tak si s tím taky musíš poradit. A to, že ho bude Erika chránit, to jsi mohl předvídat. Příští týden na nějakou dobu odjíždíme na výlet. Jen já a královna. Takže - “

„Cože? Chceš odjet? Ale já Tě tu potřebuju.“

„Neskákej mi do řeči. Potřebuješ se naučit řešit své vlastní problémy. A když jsme u toho, chci, aby ses naučil i trochu vladaření.“

„A to myslíš jak?“

„Že sice to tu bude mít na starost správce, ale Ty se budeš učit a budeš ho přinejmenším pozorovat a poslouchat jeho rady.“

„To je nějaký druh pomsty?“

„Ale kdepak. Je to jen zodpovědnost a pro nás odpočinek.“

„Na jak dlouho chcete odjet?“

„Chci, aby to byly aspoň dva týdny.“

„Proč tak dlouho?“

„Protože jí to dlužím. Roky jsem pro ní pořádně nic neudělal. Touží po výletě a já chci, aby si to opravdu užila. Dragu, pro Tebe jsem toho za ty roky udělal už hrozně moc. Pro ní nic. Proto byla v poslední době tak, nepřátelská. Potřebuje lásku.“

„Ale co já?“

„Budeš tu mít přece Hika a Felixe. A budeš se učit. Věř mi, že Ti to uteče a prospěje.“

„Bezva. Nebo je tu druhá možnost. A to, že mě to bude stát buď rozum, nebo život.“

„S tím rozumem bych to nepřeháněl.“ Ušklíbl se pro sebe král, ale jeho syn to slyšel až příliš dobře.

„Tohle nebylo hezký.“ Zamračil se.

„Já vím, promiň. Nechci Tě vyhánět, ale mám ještě hromadu práce.“

Princ lehce posmutněle opustil místnost. Měl pocit, že celý svět jde najednou proti němu.

 

Erika se proletěla nad lesem a přistála na palouku, kde uviděla ležet vlka.

„Raggi?“ Oslovila ho, protože nevěděla, jak vlastně onen mladík vypadá. „Jsi Raggi?“

Tvor zvedl hlavu.

„Ha! Co jsi zač?! Kde je Felix?“ Vykřikl naštvaně oslovený a vyskočil na nohy.

„Klid, klid. Jsem Erika. Felix je můj kamarád.“

„Erika, Erika, matka rudého?“

Přikývla.

„Co mi chcete?“

„Felix chtěl, abych se za Tebou podívala, jestli jsi v pořádku. Chybíš mu.“

„To je lež.“ Sklonil zlomeně hlavu. „Ublížil jsem mu.“

„On se na Tebe nezlobí. Spíš je zmatený. A nešťastný, že Tě tu tak nechal. Má o Tebe strach.“

„Ale vždyť si zvolil draka.“ Nevěřil stále a dál hleděl do země.

„Váhal. Má Tě rád. Věř mi. Jednou se za Tebou vrátí. To se neboj.“

„Díky.“

„Můžu pro Tebe ještě něco udělat?“ Usmála se.

„Ne, dobrý, díky. Díky za vyřízení. Musím si ještě něco zařídit.“

„Dobrá. Zase se stavím. Zatím na shledanou.“

„Nápodobně.“

Opět se vznesla a ležérně se rozletěla domů. Užívala si čerstvého vzduchu, jako vždy a ani si nevšimla, že jí dlouhonohá šelma sleduje.

Sice musel běžet. A to opravdu rychle, ale dalo se to zvládnout, tedy nějakou dobu. Po dvou hodinách neustálého běhu zastavil, aby načerpal síly. A dračice byla pryč.

„Sakra.“ Praštil sebou na bok a hledal ztracený dech. Najednou si kousek od sebe všiml kamene s nějakým vypáleným znakem. „Eh? No, za pokus to stojí.“

 Nyní už klidným tempem sledoval značky a za úsvitu následujícího dne stanul před monstrózním zámkem.

„A kruci. No to snad ne. Tohle bude ještě zajímavý.“

Šel podél zdi a hledal, kudy dovnitř. Nakonec to vzdal, zastavil a jednoduše se podhrabal.

Nacházel se v zahradách. Bez větších problémů se přes celé pozemky dostal a vyšplhal do jednoho z oken. Při jeho štěstí to byla nějaká úzká chodba, zřejmě sloužící pouze pro služebnictvo.

Několik hodin pak strávil plížením se po zámku a nahlížením do různých místností.

Zrovna přemýšlel, že si musí najít něco k jídlu, když z druhé strany chodby proti němu uslyšel přibližující se hlasy. Rychle skočil za těžké závěsy.

Jeden z hlasů poznal velice dobře. Dragon. Ten druhý neznal, ale zdálo se, že jsou si blízcí. Opatrně vyhlédl ze své skrýše a naskytl se mu pohled na jeho soka, jak líbá nějakého slouhu. Zamračil se, ale po chvíli se mu rozzářili oči a na tváři se mu objevil zlomyslný úsměv.

„Ty se mi hochu neskutečně hodíš.“ Problesklo mu hlavou.

Začalo nové pronásledování a to nástroje jeho pomsty. Hika.

Prince i jeho milence pronásledoval celý den. Zjišťoval, kdo se jak chová a kdy bude mít šanci si s ním promluvit. U této nebezpečné, tajné akce zjistil i kde se nachází jeho miláček. Uklidnilo ho, že bydlí s královnou a ne s jejím synem.

K večeru, kdy Dragon odletěl a mladík zůstal sám v jeho komnatách se Raggi usadil na okenním parapetě a ležérně jednou nohou pohupoval venku.

„Nazdárek, přítelíčku.“ Ušklíbl se a Hiko se vymrštil do sedu, jelikož právě odpočíval.

„Kdo sakra jsi?“

„Někdo, kdo Ti pomůže, ale chci za to protislužbu.“

„Jak mi můžeš pomoct?“

„Řekněme, že vím jisté informace, co se týče Tvého milovaného dráčka.“

„Jaké informace?“

„Slib, že mě neprozradíš a dej sem něco na zub, pak spustím já.“

„Přísahám.“

„A to jídlo?“

„Ach bože, už jdu.“ Doběhl do kuchyně a uloupil tam zbytek pečené husy. „Tady to máš. A spusť.“

Vlk se spokojeně pustil do jídla.

„Jistého Felixe určitě znáš.“

„Myslíš tu bídnou malou krysu?“

„Eeeeh, ne. Lišku. A bejt Tebou, mluvím o něm uctivě.“

„Taky bys o něm nemluvil hezky, kdyby Ti provedl to co mě.“

„Už jsem slyšel. Ale o to tu teď nejde. Já chci Felixe, Ty chceš Dragona, je to tak?“ Odpovědí mu bylo přikývnutí. „No jo, ale co když je ten váš románek v ohrožení a moje šance u Felixe stejně tak?“

„O čem to mluvíš?“

„Byl jsem svědkem jedné – události. Dosti nehezké události.“

„Kruci nemůžeš jít k věci?“

„Fajn, jak by se Ti asi tak líbilo, kdyby se ten tvůj dráček zamiloval do MÉHO Felixe a naopak?“

„Nemožné.“

„Proč myslíš? Zřejmě nevíš, kdo sem Felixe přivedl, že ne?“

„Na co narážíš?“

„Že si ho sem unesl tvůj miláček. A nějakej ten pátek zpátky jsem byl svědkem jejich polibku. Felix nevypadal, že se brání a zdálo se, že si to oba vcelku užívají. On ho tu chce. Chce ho náhradou za tebe.“

„Ty lžeš!“

„Vážně? A proč bych to dělal? Co bych z toho měl? Chci jen, aby se můj lišáček vrátil ke mně. O nic jiného mi nejde. Tak co, spolčíme se a poštvem je zase proti sobě?“

„Beru. Ale jak to uděláme?“

„Musíš drakovi ukázat, že ty jsi pro něj lepší. A musíš Felixe donutit, aby odsud utekl. Aby utekl ke mně.“

„Fajn. Dragon ho bude nenávidět. Všichni ho budou nenávidět.“

Raggi se krutě usmál a v očích se mu zaleskla zběsilá touha a nenávist. Hikovi naopak zoufalá láska a neskutečná bolest.