Probral jsem se na záchodě. Jo, zase. Jednoduchým pohybem jsem překontroloval kapsy. Peněženka, klíče i mobil byly na místě. Docela se mi ulevilo, nebavilo mě, jak se na mě ten týpek z nedalekého zámečnictví pokaždé díval, když mi šel otevřít byt a zároveň vyměnit zámek. Už tam byl asi desetkrát, a to jen za poslední dva roky. Musel si myslet, že jsem fakt pako.

Opřel jsem se rukou o záchodovou mísu, a snažil jsem se nedívat, na co všechno jsem tam pravděpodobně také sáhl. Aaah, sakra, bůhví v čem jsem to vlastně ležel… Bolelo mě celé tělo. Pomalu jsem se postavil a zjišťoval při tom napáchané škody. Jo, rozhodně mě ojel, blbec jeden. Ale nebylo to tak zlý, podle míry bolesti mi nijak moc neublížil. Tedy alespoň dole. Hlava se mi trochu motala a já pochyboval, že by to bylo alkoholem. Zase tolik jsem nepil. Vypotácel jsem se z kabinky a došel k umyvadlům. Pevně jsem se jednoho chytil a upřel pohled do zrcadla: „Ale kurva, za co…“ vyhekl jsem, když jsem uviděl svůj obličej. Rozhodně to vysvětlovalo tu bolest hlavy, sakra. Měl jsem natržené obočí, zkrvavený nos a modřina na bradě se sice teprve začínala rýsovat, ale zdaleka nedosahovala intenzivních odstínů okolí mého levého oka. O oteklém krvácejícím rtu ani nemluvě. No, vážně jsem měl štěstí, že mě neroztrhnul až k lopatkám – podle toho, jak mě zřídil, jsem ho asi fakt naštval. Zmáčknul jsem si bolavá žebra, ale nevypadalo to na zlomeniny, ačkoliv nakopáno dostala taky pěkně.

Jo, tohle dostanete, když chlapovi odkýváte a naslibujete cokoli, abyste ho dostali do předklonu. Včetně toho, že je pro vás ten jedinej, že ho milujete a že chcete, aby kvůli vám opustil svého přítele. Sakra, kdo měl vědět, že to ten blbec fakt udělá? Vždyť mi vyprávěl, jak spolu žijí už deset let… Jak jsem měl vědět, že když se s ním vyspím, tak se s ním fakt rozejde a pak na mě bude čekat v baru s taškou, úsměvem a plánem na společný bydlení?! Jasně že jsem ho poslal do háje… A on šel s brekem domů, kde všechno vyslepičil svýmu miláčkovi. A ten si na mě došlápnul.

Dotknul jsem se nosu, jestli není zlomený. Bolel pekelně, ale tvar držel. Ještě že tak. Už takhle to vypadalo, že příštích pár týdnů budu schopen sbalit jen zajíčky s ošetřovatelskými sklony. Sakra, a ti zrovna bývají vážně otravní, vracel mi světlovlasý kluk v zrcadle otrávený úšklebek, až se mu roztržený ret znovu rozkrvácel.

Je mi šestadvacet, měřím 178cm a rozhodně nejsem žádnej silák. Protějšek většinou zaujme můj obličej: plné rty, rovný nos, modré oči a světlé, vlnité vlasy po ramena, většinou stažené do ohonu. Teď budu lovit asi na historku o autonehodě… Alespoň že mi nepřerazil ten nos.

Pustil jsem vodu a opláchl si obličej. Štípalo to. Vyšel jsem ze záchodků a vydal se směrem k baru.

„Paule!“ vykvikla kolegyně Tami: „Myslela jsem, že jsi šel domů! Ty vypadáš,“ vydechla, když mě viděla zblízka.

„Jo, taky jsem chtěl jít, ale ukázalo se, že se mnou napřed někdo potřeboval něco pořešit,“ zaskuhral jsem a usadil se na barovou židličku. Zkontroloval jsem čas. Pět ráno. Já odcházel z baru ve tři. Za chvíli nastoupí uklízečky a dají to tady do pořádku. Ještě že jsem se probral, fakt nerad bych je pak poslouchal, jak mě našly na záchodě se staženejma kalhotama.

„Mohl bych tě poprosit o kafe, Tami? Potřebuju se dát trochu dohromady, abych došel domů.“

„Jasný,“ kývla, zapla kávovar a něco dělala na svém mobilu. Pak se na mě znovu nesouhlasně zadívala. „Paulie, musíš s tím přestat, než tě to zabije.“

„Přestat s čím,“ uchechtl jsem se a sykl, když se ozvala žebra.

„S tím jak žiješ. To… To není ani život, Paule. Každej večer v práci někoho sbalíš, naslibuješ cokoli, aby se s tebou vyspal a pak sbohem. Každej večer někomu ublížíš, a to prostě není správný. Ty víš, že jsi jako můj brácha, ale právě proto mi vadí tě takhle vidět. Kolikrát se ještě necháš takhle zřídit? Kolikrát se chceš ještě probrat mezi popelnicema, abys to pochopil? Proč si prostě někoho nenajdeš? Nebo když už teda chceš jen nezávaznej sex, tak to alespoň řekni narovinu…“

Takovéhle kázání už jsem dlouho od nikoho nedostal. Ale je pravda, že v podstatě nemám moc lidí, kterým by na mně záleželo. A z toho mála jen ona ví, jak žiju. Známe se už spoustu let a je jako moje starší ségra. Ačkoliv, ještě před třmi lety byla spíš brácha, než našetřila dost na svou operaci.

„Tami, zlato, můžeš mi připomenout, kdy jsem se motal do života já tobě? Kdy přesně jsem tě měl potřebu poučovat?“ Tami se trochu začervenala a postavila přede mě hrnek s kávou.

„Nikdy, Paule. Nikdy. Naopak jsi tu vždycky byl pro mě, když jsem tě potřebovala. Ale to je právě to co teď dělám já, víš? Stojím při tobě, i když to tak nevidíš,“ řekla smutně. Vím, nebylo ode mě fér, hrát na city. I když to obvykle funguje, Tami mi na to neskočí. „Proto jsem to taky udělala,“ hlesne.

„Cos udělala, Tami?“ zeptám se zlověstně a je mi jasný, že tohle se mi nebude líbit.

„Byl tady minulý týden a říkal, že jestli se ti to začne vymykat, stačí, abych mu poslala zprávu.“

„Poslala komu, Tami?!“ Na odpověď jsem čekat nemusel, bylo mi to jasný. Tohle nebude pěkný shledání, uvědomil jsem si a tiše čekal, až dorazí moje svědomí.

„Kde je? Paule? Kde krucinál jsi?“ Barem se ozýval křik a mě to probralo z dřímoty, do které jsem navzdory kávě upadal.

„Neřvi, příšero, jsem tady,“ zabručel jsem a připravoval se na kázání, kterému neuteču. Přihnal se jako lavina a i když byl o kousek menší než já, pocítil jsem potřebu před ním couvnout. Zuřil. Fakt hodně.

„To si děláš prdel… Paule, můžeš mi říct, cos to zase vyváděl?“ zařval na mě Benny a chvíli to vypadalo, že mě praští. Naštěstí se asi slitoval nad mým již tak dost zřízeným obličejem.

„Spadnul jsem ze schodů,“ zkusil jsem to, i když mi bylo jasný, že mi to nevyjde. Tentokrát neodolal a vrazil mi pohlavek.

„Nedělej si srandu!“ „Co chceš slyšet, sakra? Že jsem protáhnul trubky, který si nárokoval někdo jinej? No tak jo, tak jsem to udělal! Zaplatil jsem za to vlastníma, tak o co jde? Kruci Benne, přestaň se chovat jako moje máma! Je to dva roky, co jsme se rozešli, tak proč mě prostě nenecháš na pokoji?!“ Vřískal jsem na něj a vybíjel si tak všechen ten tlak, který u mě celou dobu vřel. Nebylo to ode mě fér, to jsme věděli oba.

„Víš, že tohle na mě neplatí,“ řekl s naprostým klidem a otočil se na Tami, která nás nevěřícně pozorovala: „Paul si vezme pár dní dovolenou, nevadí?“ Tami jen kývla.

„To si teda Paul nevezme!“ „Vezme!“ „Nevezme!“ „Paule, ale už mně fakt neser, podívej se na sebe! Musíš se dát dohromady!“ Fajn, povedlo se mi Bennyho fakt naštvat. To jsem nechtěl. Měřili jsme se navzájem nevraživým pohledem.

„Jen na pár dní, Paulie, ok? Týden? Než se zahojí to nejhorší,“ hučel do mě smířlivě.

„Fajn. Ale jen proto, že kdybych v tomhle stavu narazil na dalšího zhrzenýho vola, nejspíš by mě to fakt zabilo.“ Benny se spokojeně usmál a pomohl mi na nohy. Před barem na nás čekalo jeho auto, abychom mohli co nejdřív vyrazit ke mně domů.

Celý následující týden jsem měl zakázáno opustit byt. Benny obstarával veškeré pochůzky i nákupy a ještě u toho stíhal pracovat v hotelu.

Moje oči vyhledaly jeho postavu. Stál ke mně zády, zrovna vařil večeři. Měl puštěné rádio a něco si broukal, vrtěl se do rytmu a já se musel usmát. Toho kluka jsem měl vážně rád. Byl to snad jediný vztah, který jsem kdy měl. Trval skoro rok, než jsme to vzdali.

Bylo mu sedmnáct, když jsem ho potkal na baru. Byl strašně nevinný a roztomilý. Okamžitě jsem po něm vystartoval. Ukázalo se, že jsem byl první chlap, který to na něj zkusil. Myslel jsem si, že bude jen další rychlovka, jednorázová záležitost. Ale Benny měl víc než jen hezounkou tvářičku a skvělý tělo. Měl charakter a odvahu. S tím se u takových zajíčků nesetkáte často.

Když jsem ho zkusil zatlačit do kabinky na záchodě, seřval mě na tři doby takovým způsobem, že mi bylo trapně ještě druhej den. A to je teda co říct. Myslel jsem si, že to bylo naposled, co jsem ho viděl, ale on mi druhý den zavolal jako by se nic nestalo, a pozval mě do cukrárny. Tehdy jsme si taky stanovili pravidla. Nebyla nijak náročná, ale pro mě to bylo něco naprosto nového. Výzva, kterou jsem chtěl zkusit.

Žádná nevěra, žádné lži.

Nic víc. Jen tahle dvě pravidla, a přitom to pro mě znamenalo úplně jiný způsob života.

Žít s ním bylo tak snadné, až mě to děsilo. Každé ráno mě budil polibkem a večer vždycky čekal, dokud v pořádku nedojdu domů. Byl tak něžný a plný pochopení, přesto když nebylo po jeho, dokázal vyvádět, až se nádobí otřásalo. A já ho měl vážně rád.

Oba jsme poznali, když se blížil konec. Začali jsme se hádat kvůli blbostem. Dělal jsem mu naschvály a jeho to přivádělo k šílenství. Po jedné z hádek, kterou jsme zakončili divokým sexem, to jednoduše ukončil. Ještě v posteli, zatímco jsem uklidňoval svoje srdce, které předchozí námaha přiměla pumpovat ve zběsilém rytmu.

„Paule, tohle nemá cenu. Nefunguje to. Ty k sobě potřebuješ někoho silnějšího, než jsem já. Za jak dlouho bys mi začal lhát? Za jak dlouho by ses vyspal s někým jiným? Oba víme, že se to blíží,“ šeptal smutně, ale odhodlaně.

Chtěl jsem něco namítnout, ale oba jsme věděli, že má pravdu. Znal mě až příliš dobře.

„Takže to ukončíme pro moje vlastní dobro?“ neodpustil jsem si rýpnout. Pousmál se a pohladil mě po nahém hrudníku.

„Nefandi si, náhodou se docela těším, až mi přestaneš tak strašně lézt na nervy, víš?“

Rozesmál jsem se a vtiskl mu polibek na temeno hlavy. O pár dní později se odstěhoval. Přesto jsme si pravidelně volali, chodili spolu na panáka, do kina, bavit se. Dokonce jsme spolu probírali chlapy. Benny byl nejdůležitějším člověkem v mém životě i po tom, co jsme se rozešli.

V rámci refrénu zavrtěl pozadím výrazněji a předvedl celkem efektní otočku. To už jsem vyprskl smíchy.

„Jestli máš nějaký hloupý nápady, vždycky můžeš jít vyžehlit tu hromadu prádla, co schováváš ve skříni, víš o tom, že ano?“ zazpíval, zatímco se ke mně otočil zády, abych neviděl, jak se červená. Vstal jsem a šel k němu.

„Dneska je to týden, víš o tom?“ Kývnul. Přejel jsem mu rukou od krční páteře až ke kostrči.

„Hmm... Benny, napadlo mě-“ „Že jsetli tou rukou sjedeš ještě o kousíček dál, tak tě s největší pravděpodobností vyfackuju z místnosti? Tak to máš pravdu, chytrej kluk,“ skočil mi pobaveně do řeči, aniž by se ke mně otočil.

„Připrav na stůl, ano? Po večeři půjdu zase k sobě, když už máš TOLIK energie,“ mrknul na mně, „přestává tu být bezpečno.“

Se smíchem jsem zavrtěl hlavou a natáhnul se do horní skříňky pro talíře. Žebra se jen trošku ozvala, ale hýbat už jsem se mohl bez omezení. Dokonce i můj obličej konečně přestal vypadat jako něco, čím dětem hrozíte, pokud nebudou dodržovat večerku a jíst veškerou

zeleninu.

„Navíc jsem mluvil s Tami. Zítra jdeš do práce. Máš tam být už v pět odpoledne, je tam nějaká soukromá slezina nebo co,“ informoval mě věcně, zatímco nesl vonící hrnec na stůl.

„Ty jsi fakt jak moje matka,“ vzdychl jsem si a připravil příbory. Benny se na mě jen usmál a sedl si k naší, na nějakou dobu zase poslední společné, večeři.

***

 

Před pátou jsem jako vzorný zaměstnanec stál na baru v džínsech a černé košili, vlnité vlasy po ramena sepnuté vzadu na hlavě tak, aby mi nepadaly do očí. Hosté už byli na místě, měli pro sebe stůl vzadu u zdi, aby je nikdo nerušil. Já byl přímo na baru a Tami je obsluhovala.

Ve skupince jsem znal jen Petera, což byl majitel baru a chlápka, jehož jméno si nevybavím, ale myslím, že byl jeho účetní. O něčem vzrušeně debatovali. Mou pozornost však přitahovala postava v čele stolu, která téměř nemluvila, jen znuděně sledovala dění.

První čeho jsem si na něm všimnul, bylo, že je to přesně ten typ, který mi obvykle rozbije obličej. Vážně jsem doufal, že jemu jsem žádnýho zajíčka neobtáhnul. Byl obrovskej. Musel měřit tak 185-190cm a se svou vypracovanou postavou jsem si vůbec ani nechtěl představovat, kolik může vážit. Tohle by bylo jako narazit do rozjetýho vlaku. Na tváři měl mírné strniště, což mu dodávalo nebezpečný, ale nehorázně sexy výraz. Otočil se, aby něco řekl muži vedle sebe a já si všiml, že v místě, kde se nachází lícní kost, má malé znaménko. Tak nějak ho to dělalo ještě žhavějším, reálnějším, na rozdíl od všech těch až moc perfektních frajírků na billboardech. I když, i on by se na jednom vyjímal.

Jednání se blížilo do finále, Peter pokynul Tami, aby donesla panáky, které jsem připravil. Hezoun však odmítl, a vydal se na bar vybrat si z naší nabídky něco dle vlastní chuti. Když jsem ho viděl přicházet, ucítil jsem bodnutí kdesi za žaludkem. Upřel na mě pohled a já měl nutkavou potřebu utíkat. Takhle si asi připadá nebohý býložravec, který má tu smůlu a upoutá na sebe pozornost tygra. Jeho rázný krok zpomalil, přejížděl po mě pohledem, jako kdyby mě hodnotil. Došel až za mnou a opřel se o bar. Jeho oči nebyly černé, jak jsem si myslel, ale tmavě hnědé. Chvíli jsme se měřili pohledem, až jsem nevydržel a uhnul.

„Ehm,“ odkašlal jsem si, „co si dáte?“

„Doporučil byste mi něco?“ I když položil otázku, jeho tón jasně naznačoval, že ho moje odpověď nezajímá.

„Těžko říct. Právě jste odmítl dvacetiletou skotskou, a dokud nevím proč, těžko můžu nabídnout něco podle Vaší chuti,“ odpověděl jsem mu. Ten jeho chladný, nezaujatý tón mě vážně vytáčel. Povytáhl koutek úst ve snaze skrýt úsměv a já si všiml, že se mu na vteřinku udělal dolíček ve tváři. Vážně? Takovej samec, a on má dolíčky ve tvářích? Neuvěřitelné… V rychlosti jsem si nenápadně otřel rty, abych se ujistil, že neslintám.

„Dávám přednost vínu, máte tu vinný lístek?“ Kývnul jsem a podal mu jej. Se zamračením si ho pročítal, až ukázal na spodní řádek.

„Výběr smutný, ale tohle bych možná mohl zvládnout.“ Podíval jsem se, co si vybral a přikývl. Samozřejmě, nejdražší červené víno. Zaběhl jsem pro něj do skládku. Celou dobu čekal na baru a pozoroval mě. Otevřel jsem lahev, trochu jsem odlil do skleničky a dal mu ji ke schválení. Víno prošlo. Stále mě pozoroval.

„Proč mi přijdete povědomý? Vím jistě, že jsme spolu nikdy nemluvili.“ Zarazil jsem se a podíval se na něj. Ne, jsem si vážně jistý, že ho vidím prvně v životě.

„Jezdíte často kolem nádraží?“ zeptal jsem se ho bez valného zájmu. Zarazil se.

„Ano, občas. Jak to s tím souvisí?“ Byl jsem doma.

„Naproti nádraží je billboard na jednu kolínskou. Je na ní mužský model, jménem Chris Brown,“ povytáhl obočí, nevěřil mi.

„Jo, ten kluk se vážně takhle jmenuje, jestli je to náhoda nebo úmysl, to fakt netuším, klidně si zadejte do Google hledání Model Chris Brown. Osobně si taky myslím, že to není zrovna nejlepší jméno na modeling. Každopádně, lidé občas říkají, že jsem mu podobný. Tak nejspíš proto.“ Ještě chvíli mě se zájmem pozoroval, pak pokývl hlavou, vzal si skleničku i lahev s vínem a vrátil se ke společnosti. Teprve když si sedl, povedlo se mi vydechnout. Vůbec jsem si neuvědomoval, že jsem zadržoval dech. Srdce mi tlouklo jako splašené.

Jejich skupina ještě chvíli popíjela a diskutovala, ale už bylo vidět, že je tam atmosféra mnohem uvolněnější. Ať řešili cokoliv, vyřešili to. Pozoroval jsem tu šelmu v obleku, jak něco píše do mobilu. Na chvilku se zarazil a pak střelil pohledem ke mně. Usmál se a dál si hrál s telefonem.

Konečně to začalo vypadat, že to setkání rozpustí. Rozdělili se na tři skupiny a vyměnili si několik zdvořilostí, načež Peter se svým účetním zmizeli v kanceláři, jedna skupina se rovnou odebrala k východu a zbytek váhal, jako kdyby na něco čekali. Cíl mých pohledů jim cosi stroze řekl a oni okamžitě zamířili k východu. On se však vydal ke mně.

„Dlužím Vám omluvu. A je pravda, že kdybyste si nechal trochu narůst vousy a vlasy ještě o trochu zesvětlil, nejspíš by po Vás na ulici chtěli autogramy,“ řekl mi pobaveně. Takže on si to fakt vyhledal?

„Nemusíte se mi omlouvat, občas se lidé prostě spletou.“

„Ano, ale když se spletu já, tak to přiznám,“ kývl na mě a otočil se k odchodu.

Cože? Co to…? To jako vážně? A takhle si to nonšalantně odkráčí středem a zmizí?! Tak to teda ne…

„Hej!“ Zastavil a překvapeně se otočil. Špatnej nápad, Paulie, špatnej, moc moc moc špatnej nápad!

„A co mě takhle na něco pozvat, jako omluvu?“

„To myslíte vážně?“ pronesl chladným, nevěřícným tónem.

„Jo, naprosto,“ dodával jsem si odvahy, kterou jsem teda rozhodně necítil. Jen jsem prostě nechtěl, aby si odkráčel jako vítěz.

Chvíli si mě měřil pohledem, váhal. Pak trhnul rameny a rázným krokem vyrazil proti mně. Tentokrát jsem to nevydržel, a pod jeho upřeným temným pohledem jsem skutečně o krok couvl, i když mezi námi byl bar. Sáhl do náprsní kapsy a vytáhl pouzdro na vizitky. Zaregistroval jsem, že tam měl dvoje. Jedny hustě popsané, druhé velmi jednoduché.

„Jak se jmenuješ?“ Zeptal se a podával mi jednu z těch jednoduchých.

„Paul Waren“ hlesnul jsem a prohlížel si jednoduchou vizitku, na které bylo jen jméno Mike a telefonní číslo.

„Tak až budeš mít volno, tak mi zavolej, Paule, a já uvidím, jestli na tebe budu mít čas,“ pronesl rázně, otočil se a odcházel.

Nedokázal jsem odlepit oči od vizitky, připadala mi povědomá. Pak mi seplo, kdo měl úplně stejnou.

„Takže ty jsi striptér, Miku?“ zavolal jsem za ním překvapeně a zadíval se na jeho vzdalující se pevná záda.

V ten okamžik se pevná záda začala kácet, jak si v šoku zakopl o vlastní nohu.

Snažil se to co nejrychleji vyrovnat a dělat jakoby nic.

„To probereme příště,“ zahučel na mě přes rameno a velmi rychlým krokem opouštěl bar. Když se za ním zavřely dveře, mohl jsem se konečně uvolnit. Sesunul jsem se na podlahu a to, co mi zatím jen způsobilo uslzené oči a záškuby v ramenou vybublalo napovrch jako záchvat smíchu tak hlasitý, že musel být slyšet až za dveře. Naštěstí byly odhlučněné, asi by se mu nelíbilo, kdyby mě slyšel.

 

 

***

 

 

Mike ho však slyšel i přes dveře, protože hned jak se za ním zavřely, opřel se o ně čelem a snažil se rozdýchat tu bouři, která se v něm rozpoutala. Potřeboval se uklidnit, než vyjde před své muže.

Po chvíli vyšel k autu, kde už na něj čekali. Jeho pobočník Dru pozvedl obočí, když viděl, jak se šéf tváří. Nasedli do auta.

„Dru, řekl bys, že vypadám jako striptér?“ zeptal se ho Mike s naprosto vážnou tváři. Ozvalo se zalapání po dechu a autem to neznatelně smýklo, jak svou otázkou překvapil řidiče i chlápka z ochranky. Dru však jen trhnul rameny.

„Ale jeden z těch fakt drahejch, šéfe,“ odpověděl mu pobaveně.

Tak drahej striptér, hm? Tenhle Paul Waren začínal být čím dál zajímavější.