Nemůže spát. Přestože předtím měl ústa plná velkých slov, je mu jasný, jaký dopad jeho náhlá svoboda bude mít. Leif nepodporuje otroctví, takže by si ho pod svá křídla nevzal. A já jsem vrah jeho bývalého pána. Jak velká je pravděpodobnost, že to bude stačit jako důkaz, že je nyní můj? Dělit se s nikým nehodlám. Náhlá sobeckost a majetnickost se ve mně probudily, ani nevím kdy. Prohrábnu vlasy barvy světlé slámy a všimnu si modrého oka, které na mě upře svůj zrak. Leží zády otočený ke mně a objímá si doposud vlhké paže. Ruku z něj pomalu sundám, ale on ji téměř okamžitě chytí a přitáhne si ji k sobě. Ani jeden z nás nic neřekne. Když mě však za ruku zatáhá blíž k sobě, pomalu ho k sobě přivinu. Jako dítě. Jako to dělávala moje máma, když jsem byl malý a byla nám oběma zima, když jsme spali na slámě.

Cítím, jak se ke mně sám přitiskne. Bradou se mu opřu o hlavu. „Spi,“ řeknu jen. Je to trochu nepohodlná pozice, ale když ho to uklidní, nečiní mi to problém. A navíc mám takhle jistotu, že je skutečně u mě a u nikoho jiného. Netrvá dlouho a usne. Přitisknu ho ještě blíž k sobě. Tak, aby se nemohl sám svévolně odtáhnout. Držím jeho ruku, jejíž stisk ani ve spánku nepovoluje. Pousměju se pro sebe, jemně ho kousnu do krku, vytvořím tak další z mnoha značek a se spokojeným výdechem usnu.

***

Toho rána se probudím a vidím modré oko, které mě zkoumavě pozoruje už bůhvíjak dlouho. Nic neřeknu, jen se trochu pootočím. Zkontroluji, zda je někdo ještě vzhůru. Není. Pohlédnu opět na něj. Pohltí mě znovu sobeckost, když rukou zaputuju k jeho pásce, kterou hned strhnu. Zůstane na mě hledět. Přitáhnu ho blíž k sobě a špičkou jazyka přejedu po víčku, kde se nyní skrývá hnědé oko. Vzrušuje mě myšlenka, že nás pojí tajemství, které nikdo jiný nezná. Po chvíli oko otevře a prohlíží si mě. Ruka mi samovolně sjede po jeho zádech a zůstane na jeho boku. Gunnar se ušklíbne, když mi nohu přehodí přes bok a přitiskne se blíž ke mně. Než se naději, už mě umlčí žhavým polibkem.

„Tomu říkám ranní přivítání,“ ušklíbnu se.

„Ne, že si na to zvykneš,“ vyplázne na mě jazyk. Plácnu ho po stehně.

„Tak mě tak často nesmíš budit.“

„Nebo to budeš vyžadovat pokaždé?“

Provokatér! „Hm, možná.“

„Prý možná,“ uchechtne se. Nohou na mém pase pomalu zapohybuje. Vytváří to příjemné tření. Až moc příjemné, sakra. Stehno mu po chvíli pevně stisknu, až se kousne do spodního rtu.

„Pokračuj ještě chvíli a ten ranní rituál s radostí rozšířím,“ ušklíbnu se v blízkosti jeho rtů. Otře se o mé těmi svými a téměř dychtivě očekává polibek.

„O co ho rozšíříš?“ zašeptá provokativně. Dýchá pomalu, soustředěně. Ne, nadrženě.

***

Na ranní sex bohužel nedošlo. Ale byli jsme sakra blízko. Kdyby se nezačali postupně opilci budit, možná bych se neovládl a znovu si ho vzal. A s radostí. Ale sotva se začalo zvedat jedno tělo a brblalo, jeho chtivost ho opustila, stáhl se a skryl si své oko za páskou. A to mě tak báječně sváděl, sakra! Co mám teď do prdele dělat s boulí v kalhotách? A když ho na to upozorním, poznamená, že sám na tom není nijak lépe. Sakra práce! Měli jsme počkat, až vypadnou ostatní, a užít si.

Nyní otráveně sedíme s ostatními, zatímco Leif vysvětluje naši další cestu. Sakra, Leife! Myslíš si, že tě někdo bude teď po ránu vnímat? Kdybych neměl problém v kalhotách, poslouchal bych. Ale v tomhle stavu myslím jenom na jedno - na toho provokatéra, co je za to zodpovědnej!

Snad jako by mi četl myšlenky. Po chvíli totiž cítím jeho ruku na svém stehnu. Když na něj kradmo pohlédnu, on dělá jakoby nic. A ta jeho ruka na mě je jen nějaká atrapa či co? Pohlédnu stranou, abych ho ignoroval, byť vím, že je to nemožné. Protože ten provokatér nepřestane, ba naopak - ruku záměrně posouvá až nebezpečně vysoko a blízko k ohnisku mého problému, za který je jen tak mimochodem také zodpovědný.

Zpozorním, když se ke mně nahne. „Jak dlouho bude ještě takhle kecat?“ zeptá se a jakoby omylem prsty krouží těsně u mého rozkroku. Kruci! Zhluboka se nadechnu, abych na sobě nedal nic zdát, ale je to sakra těžký. „Celkem bych rád už vypad‘,“ svěří se šeptem v blízkosti mého ucha a jeho ruka pomalu tře můj rozkrok. Jen se sebezapřením jeho ruku pevně stisknu. Koutkem oka na něj pohlédnu, zatímco se na mě nevinně usmívá.

Dávám mu jasně pohledem najevo, že teď je na to sakra blbá doba. Ale sotva jeho ruku pustím, začne za chvíli znova.

***

Přirazím ho na zeď a pomalu dýchám. „Tohle už nikdy nedělej,“ zavrčím tiše. On se však provokativně usměje a přihlouple se zeptá: „Co?“

Chci ho. Tak sakra moc ho chci. Ale nesmím. Tohle je vynucený chtíč. Není to jako tehdy v lese ani jako včera. Dělá to záměrně. Dotýká se těch správných míst, aby mě dohnal k šílenství.

Když se ke mně chce znovu natisknout, prudce ho odsunu, k jeho i mému vlastnímu zmatení.

„Gunnare,“ zašeptám s pohledem k zemi.

„Řekni to,“ zašeptá po chvíli on s pohledem stranou. Vzhlédnu k němu jenom částečně. „Hnusím se ti, že ano? To, kým jsem. Nebo moje oči. Moje tělo, které si ten hajzl roky bral, protože mu stará nebyla dobrá. Nebo je to snad můj vzhled?“

Nyní se dívá přímo na mě a čeká s bolestivým úsměvem na odpověď.

Stejně jako já kdysi je nyní i on pro všechny ta poslední možnost. Jen pro svou matku a potom pro Leifa jsem byl první možností Já. Rukou mu vjedu do vlasů a pevně je stisknu. Teď je řada na mě, aby byl On pro mě mou první volbou.

Mou jedinou volbou.

„Naopak. Zbožňuji na tobě všechno. Tvoje oči… jsou ty nejzářivější šperky, po kterých by měli ostatní prahnout víc, než po drahých kamenech či půdě. Co je komu po tom, že vypadáš trochu jinak? To je na tobě to jedinečný. A tvý tělo?“ Zarazím se, než pokračuju: „Nemůžeš odčinit, co se dělo v minulosti. Ale já slibuju, že se tě nikdo jiný než já nedotkne. Pokud tomu tak také budeš chtít i ty.“

Čekám na nějakou jeho reakci.

O to víc mě zarazí jeho smích.

„Místo slov raději použij svoje ústa k jiným, lepším věcem,“ zašeptá po chvíli chtivě, než se mi vrhne na rty. A já dlouho nebojuji proti vášni, kterou ve mně tím polibkem probudí.

Na nic jiného, než polibky a hrubé doteky nedojde. Nějaký pitomec si musel jít ulevit jen pár stop od nás. Zabil tak vzrušující náladu, která do té doby mezi námi panovala. Ani jsme potom neměli chuť pokračovat a zkoumat tělo toho druhého během dne.

„Měli bychom se vrátit,“ navrhne konečně. „Smrdí to tady chcankama.“

***

„Plujte poblíž pobřeží. Když vypukne bouře, je rozhodně lepší se schovat v lese, než být na votevřeným moři,“ káže jeden z místních pobudů. Leif před něj položil předtím mapu a ukázal mu, kterými směry se chystáme pokračovat. Mluví jakousi hatmatilkou, kerej nejde ani pořádně rozumět. „Protáhněte se touhle skulinou - zajistí vám minimálně den v suchu a klidu. A hlavně nepotkáte žádnou loď z druhý strany.“

„Je to nejrychlejší cesta?“ zajímá se Leif.

„Rozhodně rychlejší, než ta vokolo.“

„Co příšery z moří?“

„Žádný nikdo nevohlásil, co ’sem tu.“

Leif se pochybovačně pousměje. Pokud nějaké příšery z moří existují, nikdo je nenahlásil z toho důvodu, že setkání s nimi nepřežil. „Ještě nějaký cenný rady pro námořníky moře?“ zeptá se Leif ironicky.

„Abys‘ nesral bohy,“ ušklíbne se muž.

***

„Vodkdy se necháváš spražit od kdejakýho pobudy?“ zeptám se, když chlap vypadne.

Leif se vševědoucně usměje. „Když tě to sere, měl jsi něco říct.“

„Tys měl něco říct - vurážel tebe.“

„V mého boha, stejně jako ty, nevěřil. Byla by to ztráta času se s ním hádat.“

„Vysmíval se tvýmu snu.“

„To mnozí často dělávají.“

Nechám to být. Nemá to cenu se s ním hádat. Nechápu, proč mu zaplatil. Za co? Za hovno s voctem! Měl mu spíše zepár ran vrazit. Ale Leif nebyl surovec. Raději nechal mluvit slova, jako pravý blázen. Od ran jsem tady byl já. Proto ho nepřekvapilo, když jsem si muže o pár hodin později sám našel a dal mu hned několik výchovných ran. Leifovu snu se nikdo vysmívat nebude. Nikdo nebude urážet muže, co mi zachránil život. Stříbro, co mu Leif dal, si samozřejmě beru taky. Může být rád, že jsem se zastavil v čas a on to přežil. Jen ať šíří zvěsti po okolí. Že Leif Eriksson je tady. Že jeho muži jsou připraveni nakopat řitě těm, co se vysmívají jeho snu!

Jeden z naší skupiny prohodí něco v tom smyslu, že jsem si zase ukradl všechnu slávu pro sebe. To mě přiměje se pousmát. Tvoje chyba, že jsi vyrazil pozdě.

***

Medovina chutná dnes večer hořce. Leif oznámil, že zítra ráno odjíždíme brzy, takže chlapi můžou chlastat, jak uznají za vhodné, mohou se bavit s místními děvami, jak chtějí, ale ráno za úsvitu musí být při smyslech a připraveni na další cestu. Nikdo z nás nepochybuje o cíli naší cesty. Nikdo z nás nic neříká ani mu nevyčítá jeho šílenství. Nikdo ale také ani neprotestuje. Nikdo se Leifovi nedívá do očí. Nikdo se neraduje. Na dně moře nedaleko od nás hnije Jariho ohořelá mrtvola a jeho vrah pořád žije a pochoduje mezi nimi, jakoby nic. To málokomu přijde pod nos. Kecy o tom, že jsme sdíleli jednu loď po takovou dobu, kecy o bratrství, ze kterých je mi na blití.

Všimnu si, že nejsem jediný, kdo se nebaví. I Gunnar, co sedí vedle mě, se sotva dotkl ryby či medoviny. Dívá se někam, kam já nedohlédnu. Vidí něco, co já nevidím. A ignoruje přitom realitu. Až budeme zase na moři, změní se mezi námi něco?

„Gunnare?“ promluvím jako první šeptem.

„Nemluv,“ upozorní mě hned a přiloží si pohár medoviny k ústům, ne aby se napil, ale aby skryl, že mluví, a pokračuje: „Nesnáším, když ostatní civí, jak tupci. Už jen to, že sedím vedle tebe, způsobuje, že na nás přivádíš až moc zraků.“

Má právo být nasraný. Díky mně se z něj stala lovná zvěř. Leif doposud oficiálně neprohlásil jeho svobodu. A jako bývalýho otroka si ho může někdo koupit včil jen stěží, když jeho majitel hnije pod hladinou moře.

„Proto s tím chci něco udělat.“

„Leifa nepřemluvíš, aby si mě koupil. Nemá toho, kdo by mu mě prodal. A toulavý psisko poslouží na lodi jen k jedný věci.“

Sevřu ruce v pěst. „Pak jen stačí, abych si tě koupil sám.“

„Na to nemáš stříbro ani jinou kořist.“

Koutkem oka k němu zaputuji. Nežertuje. Moc dobře si je vědom svého postavení, coby otroka. Jako bývalý otrok ten pocit znám až moc dobře. Kdyby Jari chtěl, mohl by si nárokovat svého otroka zpět, kdyby to nebyl Leif, kdo mě přijal. Ale neudělal to. Syn mocného Erika Rudého nejspíš vzbuzuje respekt jen ve jméně. Kdyby oficiálně přijal i Gunnara, vše by se vyřešilo. Ale pokud Gunnar odmítá svobodu, Leif ho nepřijme jako otroka.

Ksakru, zabedněnče!

„Nemá,“ slyšíme oba známý hlas. Lavice vedle mě zavrzá, když si ke mně z druhé strany sedne Leif a na stůl položí sáček, který známě zašustí. Pousměje se mým směrem. „Ale řek‘ bych, že tenhle pytlík teď někdo ztratil a nechal ho omylem na stole.“

„Otroctví přece nepodporuješ,“ připomenu mu.

Poklepe si na špičku nosu. „Nepodporuju. Ale jak říkám - tohle někdo ztratil a omylem ho nechal na stole. Asi někdo, kdo už má dost chlastu v krvi, aby ho srala ta horká kaše, kolem kerý oba chodíte,“ řekne upřímně, poplácá mě po rameni, než se s bujarým veselím vrhne mezi bitku dvou předních pijáků a hrdě se k nim připojí.

Očima spočinu na pytlíku se stříbrem. Potom pohlédnu na Gunnara. Očima hypnotizuje pytlík, ale nic neříká. Přesunu ho pomalu před něj a ruku stáhnu zpátky do klína, aniž bych cokoliv řekl. I on je potichu.

„Nemůžeš žít život, aniž bys byl votrokem?“ zeptám se po chvíli.

„Žádnej jinej jsem doposud neměl,“ připomene mi.

„Ale můžeš ho mít. Už ho máš.“

Pohlédne na mě modrým drahokamenem. „Leif neprohlásil, že si kupuje votroka.“

„Když budeš viditelně nosit tenhle pytlík, každýmu docvakne, že patříš Leifovi. Ne jako votrok, ale jako společník. Jako přítel.“

Gunnar pohlédne na pytlík před sebou. Obemkne ho oběma rukama. „A co ty?“ zeptá se najednou. Jeho otázku nepochopím ihned. „Co jsi vlastně zač?“

Smutně se pousměju. „Jenom hlupák.“

Zarazí mě, když z pytlíku vyndá jeden stříbrný kamínek a přesune ho ke mně. Ani na mě nepohlédne. Bez ostychu potom řekne: „Pak budu platit hlupákovi za společnost dnes večer.“

Stříbřitý kousek vrátím zpátky do pytlíku. „Nemusíš mi platit. Rád s tebou budu trávit večer. A klidně i další dny a večery,“ vysvětlím, když utahuju šňůrku na pytlíku a má ruka jen na zlomek vteřiny spočine na té jeho. „Pokud nebudeš proti.“

Zastaví mou ruku, když se ji snažím rychle vrátit zpátky do klína, nevinným, dětinským gestem. Pozoruji naše malíčky téměř propletené v jeden uzel. Sleduje naše ruce, než mi pohlédne konečně do očí. „Nebudu,“ slíbí.

Zvednu pohár s medovinou a usměju se. „Pak teda na zdraví. A dlouhou, dobrou noc,“ řeknu a společně si pořádně přihneme.

Ať dnešní večer stojí za to.

Zítra bychom se už nemuseli probudit živí oba.

***

Pořád je to nezvyk, že mě přes den to jeho modré oko probodává jako dýka, ale v noci, když mě kouří v lese, je zahaleno do čistého chtíče. Držím mu vlasy mezi prsty a nechávám ho, aby mě sám pohlcoval svým vlastním tempem. Když přivírá oko a při tom mě neustále pozoruje, mám chuť ho opřít o vedlejší strom a vyšukat z něj duši.

„Co se ti honí hlavou?“ zeptá se šeptem, když rty mapuje můj krk a prsty se dobývá pod mou košili. Jaksi zapomněl, že mě docela dost vzrušil a nechal práci nedokončenou.

„Zda tě přehnout o pařez nebo strom,“ odpovím upřímně.

Nezbedně se ušklíbne. „Pařez zní zajímavěji,“ zhodnotí po chvíli, když se na mě tiskne svým tělem a vede mé ruce po svých zádech na hýždě. Pevně je sevřu mezi prsty, až se musí kousnout do spodního rtu. „Ale můžeš zkusit obojí,“ šeptá mi svůdným hlasem proti kůži na krku. Přivřu oči slastí, když se jeho ruka vrátí k mému rozkroku a párkrát ho promne, zatímco se sám na mě tiskne a otírá se o můj bok svým tvrdým údem.

Slast z onoho večera si ovšem nepamatuji. Když se probudíme dalšího dne s bolehlavem a kocovinou, Gunnar má co dělat, aby se vůbec vyhrabal na nohy. Je mi jasné díky rozházeným svrškům, že jsme nejspíš nezůstali jen u pařezu. Bílé skvrny jsme po rychlé cestě zpátky viděli totiž na několika stromech a jednom kameni. Ale protože to Gunnar nijak nekomentoval, předpokládám, že si z toho večera také nic moc nepamatoval.

Díky, medovino, ale nenávidím tě!

***

Leifovo řvaní a burácení je dost nepříjemné. Piští mi v hlavě jeho naštvaný hlas, když prská rozkazy. Asi sám trochu včera přebral a litoval svých slov, že se odjíždí za úsvitu. Některé muže musel pomalu tahat z postele od žen, se kterými strávili včerejší noc. Jiní zase spali ve stoje. A Leif očividně taky neměl nejlepší náladu. Ale svá slova dodržel. Vyjeli jsme za úsvitu. Sice se žaludky na vodě a se zvratky v zádech, ale vyjeli jsme.

***

Drželi jsme se poblíž pobřeží. Nebe vypadalo, že se chystá brzy spustit spoušť. Měli jsme počkat, říkali mu ostatní, ale věděli, že Leifova horečka po cestování je zase tady a nic ji nezastaví. Celé ty dny si neužíval, jako blázen, pro nic za nic. Získával informace, rozhazoval stříbro nebo směňoval informace za jiné věci. Byl to dobrý obchodník. Uživil by se jako jeden. Ale Leif měl úplně jiné plány a sny pro svou budoucnost. Kdyby ho teď viděl Erik, pořád by o něm pochyboval? Co na tom, že neprahne po krvi jako jeho otec? Udržovali jsme jeden směr. Ti lenošiví si krátili chvíli rybolovem. Jejich úlovky po chvíli zasmradily celou palubu.

Pozoroval jsem Gunnara, jak hbitě odřezává hlavy od ryb. Prý je to to nejmenší, co může na lodi dělat. A já ho tak mám aspoň pod dozorem. Dal si záležet, aby všichni viděli pytlík se stříbrem, co jsem mu dal od Leifa. Nikdo už nepochyboval o jeho ceně. Přestože ho nejspíš nepřijali jako jednoho z následovníků Leifa, museli přijmout Leifovo rozhodnutí, kdy mu pomohl vykoupit se z otroctví. Ten den jsme pluli dlouho poblíž břehu. Předtuchy toho pobudy se naplnily, když nás zastihla bouřka. Museli jsme se znovu utábořit a vyčkávat, až se nebe zase zklidní. Leif zuřil, ale také se oddaně modlil za neustálého burácení blesků. Bouři si vykládal jako nesouhlas svého Boha, jako žádost, aby ještě počkal, jinak by nás stihl trest. Taková snůška keců.

Abych se zabavil, brousil jsem naše zbraně. Chlapi se bavili po svým. Gunnar mi zůstal po boku a jal se porcovat ryby, zbavoval je kostí a hlavy ukládal na druhou hromadu.

„Kam vlastně plujeme?“ zeptá se najednou. Je mi jasné, že mu Jari nikdy pořádně nevysvětlil důvod téhle směšné cesty. „A kvůli komu?“

Cítím ten jeho pronikavý pohled modrého oka.

„Víš, že je Leif pokřtěný?“ zeptám se místo toho a sfouknu bordel z dýky, co zrovna brousím.

„Jak to s tím souvisí?“

„Král ho přinutil, aby se nechal pokřtít.“

„No a?“

„A Leif tomu tak propad‘, že přijal jeho nabídku. Aby dál šířil slova svýho boha a přitom možná zkusil objevit nějaký ten nový kus země. Když nic nenajdeme, prostě se vrátíme domů.“

Aspoň tak jsem to slyšel. „Takže se honíme možná za ničím jen kvůli nějakýmu královi,“ uchechtne se pochybovačně. „Myslel jsem si, že Leif je svým vlastním pánem.“

„Také je. Mohl odmítnout. Ale nechceš nasrat krále, sotva tě pokřtí.“

„Ví vo tom ostatní?“

Nesměle se usměju. „Ne. Leif jim navykládal, že skutečně hledá novou zemi, kde se usídlit. Pluje tam, kam doposud doplul snad jenom jeden opilec. Ale věří tomu hodně. Tomu, že další tajemná země existuje. Leif je snílek, jenže je taky zatraceně posraný štěstím. Ani bych se nedivil, kdyby skutečně nějakou tu zemi našel.“

***

Déšť neustává dobrých pár hodin. Muži jsou neklidní a zuří. Nemluvě o Leifovi, který vypadá, že za chvíli vybouchne jako sněhová bouře a lavina v jednom. Jsme chráněni jen cáry hadrů. Nikdo z nás nečekal, že se bohové proti nám tolik spiknou. Spíš příroda, vy hlupáci. Nevím, kdo koho vyslyšel dřív. Ale bouře po půlce dne přibližně konečně ustala a my mohli pokračovat kupředu. Drželi jsme se u břehů moře, přesně podle plánu. Leif byl důsledný - nesměli jsme se ani na chvíli vychýlit z kurzu, přestože by to byl jenom kousíček vedle, který bychom nabrali zpátky během chvíle.

Zaslechl jsem některé, jak si šeptem špitají, zda budou moct drancovat, jak se jim zlíbí, vraždit a prznit cizí ženy. Leif je také zaslechne, ale ignoruje je a plně se soustředí na to nejdůležitější.

„Leife,“ oslovím ho.

„Teď ne,“ utne mě hned a oči nespouští z hladiny moře.

Nemá smysl s ním nyní mluvit. Vždyť palou se soustředí jen na cestu.

Až se zase někde utáboříme, promluvím si s ním.

***

Myslím, že Bůh Leifa definitivně opustil. Seslal na nás tak zničující větry, že Leif nestihl reagovat v čas, aby si zapamatoval správný kurz. Hvězdy se před ním schovaly za mraky a neutichající bouře značila hněv Boha, kterého si Leif poštval proti sobě svým bláznovstvím. Loď byla neovladatelná. Někteří to vzdali a jen se modlili za svý prohnilý duše. Slyšel jsem Leifa poprvé klít. Zbláznil se, doslova. Křičel na svého Boha a urážel ho. Vysmíval se jeho moci. A jako na povel bouře byla o to nemilosrdnější, vlny o to krutější, když objímaly naši loď. Pamatuji si, že někdo se pak Leifa snažil svázat a umlčet, aby Bohy nenasral příliš, ale nepovedlo se.

Soutěsku, kterou zmiňoval chlap předtím, jsme nikdy nenašli.

Místo toho jsme ovšem objevili něco, co Leifovo jméno dostalo do historie.