Kapitola VI. - Políbení

A jaro nabíralo na obrátkách, zelenalo se a štěbetalo, a myšlenky obou milenců se teď upíraly k jednomu jedinému bodu.

„Za měsíc budou slavnosti,“ zaculila se na Talana Emblyn a položila na stůl mísu s koláči. Ano, byl duben a vždy v květnu, každý rok, nehledě na mír či války, bylo tradicí toto nádherné roční období oslavit a řádně přivítat. Jaro milovali všichni, bylo to období zrození, obnovy, lásky a naděje. Byl to nový počátek, a to si zasloužilo pořádnou oslavu. Hodovalo se, pilo a tančilo celý den a celou noc. Kdo by se netěšil? Zřejmě všichni a Talan se nechal Kendalem umluvit, aby se tu na tuhle netrpělivě očekávanou každoroční vlčí slávu ještě zdržel. Sice nerad, ale nakonec po dlouhém přemlouvání svolil.

„Snídaně,“ uculila se ještě jednou a Talan zahučel něco jako poděkování a dál se věnoval čištění ohniště. Arlen se ušklíbl a zmizel ze srubu, jako vždy, když se tam Emblyn objevila. Jednak proto, že ho povětšinou okatě přehlížela a jednak i proto, že ho očividně neměla ráda a byla na něj někdy i pěkně jedovatá a hubatá. Jídlo bylo poslední dobou určeno zásadně jen pro Vlka, což Talana štvalo ještě víc, protože si snad myslela, že se Arlen chodí asi pást.

„Já se tak strašně moc těším,“ slyšel ji, jak mu štěbetá za zády, zatímco oprašovala stůl a zřejmě začala zase uklízet. Raději se ani neotáčel, a pokračoval dál ve své práci. Bylo mu naprosto jasné, co mu tím chce naznačit.

„Strašně moc se těším,“ řekla ještě jednou, snad čekala od Talan nějakou větší odezvu než jednoslovné zahučení. Nicméně, snahy měla ažaž, točila se okolo Vlka každý den, samý úsměv, samá lichotka, a byť jí nevycházel vstříc, nevzdávala to. Podporována Samrin a Kendalem, rozhodla se Talana omámit a zlomit, ať to stojí, co to stojí.

„Tancuješ rád, Talane?“ zeptala se najednou dychtivě Talana, který se konečně otočil a věnoval jí alespoň jeden pohled. Přece jen, jeho matka mu do hlavy nějaké ty zásady slušného chování od mládí vštěpovala, obzvláště ke ženám, a on na ni nechtěl být zlý a protivný.

„Ne,“ odvětil stručně, ale slušně a poděkoval jí za snídani. Hned jak odejde, zajde pro Arlena, ať se nasnídá. Přece nebude hlady až do oběda.

„Já miluju tanec, těším se, až se bude tančit a hrát,“ zavýskla a hodila očko na Talana, společně s milým úsměvem, ze kterého by se nejednomu mládenci podlomily nohy a zatočila hlava. Odejít očividně nehodlala.

„Nezlob se, já netancuju,“ zahučel Talan, znovu jí poděkoval za snídani s tím, že uklízet fakt nemusí, protože tu uklízela včera, předevčírem a vůbec každý den předtím.

„Ale jednou bys to snad zvládl, ne?“ zasmála se na něj a zničehonic se přitočila až k němu. Až moc blízko. Nečekal to, trochu se až zalekl, ale ustoupit nemohl, protože cestu za zády měl zatarasenou ohništěm a prostě byla moc rychlá.  

„Nemyslím,“ vyhrkl Talan ze sebe rozpačitě, Emblyn si zničehonic stoupla na špičky a políbila ho. Zalapal po dechu a rychle ji od sebe odstrčil.

„Ale ale, co to vidím,“ ozvalo se ve dveřích a Kendal se od srdce zasmál. Sakra, zaklel Talan v duchu, v nejnevhodnější chvíli přijít nemohl.

„No vida, to jsem ale přišel nevhod, omlouvám se, že ruším,“ pokračoval a potěšeně si oba prohlížel. To byla určitě náhoda, jak jinak. Emblyn zrudla a Talan taky. Jenže Embyln zčervenala studem, kdežto Talan vzteky. A to byl rozdíl. Naštvaně ji poslal pryč, načež Emblyn uraženě odešla a Kendal se zamračil.

„No tak, to snad nemuselo být, snad ti to tak nevadí, že jsem vás vyrušil, příště zaklepu,“ prohodil ledabyle, v duchu ovšem navýsost spokojen, jak se mu jeho plán daří.

„Žádné příště nebude, ať se tady už nemotá,“ vyrazil se sebe Talan naštvaně a bylo mu úplně jedno, co si o tom Kendal pomyslí. Jenže ten se jen smál, viděl na Talanovi, že není ve své kůži a přikládal to jisté rozpačitosti a nesmělosti, snad že ho nachytal v tak intimní chvilce s tak nádhernou dívkou. Kdyby mohl, tak si radostí mne ruce.

„Ale jdi,“ mávl rukou kmet, „jen jsem se chtěl zeptat, jestli přemýšlíš o tom, co jsem ti říkal? Opravdu si o tom musíme ještě promluvit, Talane. Vážně si přeji, abys tady zůstal,“ pravil Kendal smířlivým tónem, aby viditelně rozhozeného Vlka uklidnil.

Talan pokýval vážně hlavou. Rozhodnutý už byl dávno.

Ach ano, líbilo by se mu být zde, mezi jeho lidmi. Jenže, on se musel rozhodnout mezi nimi a Arlenem. Bylo to těžké rozhodování, které jeho mysl zaměstnávalo každý den. Přemýšlel, zvažoval a snažil se najít tu správnou rovnováhu mezi rozumem a citem. Mezi jeho hlavou a srdcem.

Jenže srdce převažovalo. Jeho Arlen….

„Kendale, já jsem o tom hodně přemýšlel, ale myslím, že by sis měl najít jiného nástupce. Po slavnostech odejdeme. A už jsem ti to řekl několikrát.“ Řekl to, co měl na srdci, a řekl to rázně.

Nepochodil, opět. To nebyla odpověď, na kterou Kendal čekal, která by se mu zamlouvala či ji respektoval.

„Kdepak, já si myslím, že si o tom ještě pořádně musíme popovídat,“ trval si tvrdohlavě na svém starý kmet, a protože běžné přemlouvání nestačilo, bylo potřeba zvýšit kalibr.

„Talane, tady jsi přece doma, tohle je tvoje krev a tvoji lidé. Přece odsud neodejdeš. Mysli na svého otce a děda, tohle je tvoje povinnost vůči tvému klanu. Kde je tvoje čest a úcta vůči tvým předkům?“ zamračil se Kendal a Talan píchlo u srdce. Tahle slova ho ranila. Měl svoje předky v úctě, to ano, ale nikdy by se jimi neoháněl, aby dosáhl svého cíle.

Kendal, spokojen, že zasel do Vlkovy mysli další semínko pochyb, spokojeně odfrkl a odtočil se k odchodu. „Ještě si o tom promluvíme,“ zavolal vesele na Talana, který tam stál celý zkoprnělý a rozhozený, když odcházel ze srubu.

A starý válečník si opravdu mohl spokojeně mnou ruce. Celý měsíc. Má ještě celý měsíc na to, aby Vlka přesvědčil, že je lepší zůstat zde.

A stejně tak, jako se Kendalovy myšlenky upíraly k tomu, aby Talan zůstal v osadě, se ty Arlenovy upíraly k jejich odchodu. Jaro bylo tak krásné a čisté, ale jeho duše byla raněná a zmatená. V jeho srdci byl smutek a takové zvláštní pošmourno, které nedokázalo prosvětlit ani zářící slunce a jasná obloha. Necítil se v osadě dobře. Věděl, že zde není příliš vítán, že ho zde trpí jen a jen kvůli Talanovi. Jak moc si přál, aby mohli tomuto místu dát konečně sbohem a vrátit se zpět do hvozdu.

Po slavnosti, slíbil mu Talan, po slavnosti odejdeme. Tak ještě celý měsíc bude muset vydržet, pomyslel si. Nechtěl na něj tlačit či ho přemlouvat. Mlčel a čekal, snažil se Vlka vytrhnou z jeho trudných myšlenek. Viděl na něm, že není poslední dobou tak zcela ve své kůži, byl nervózní a někdy i nevrlý, ale svěřit se mu nechtěl. A Arlen nenaléhal.

Potřebovali se zhluboka nadechnout. Oba dva.

„Jdeme do lesa,“ oznámil mu ráno Talan, jakmile se Arlen probudil, a zívajíc se ještě ospalý vydrápal na nohy. Po posledním hovoru z Kendalem Vlk prostě cítil potřebu alespoň na den z osady odejít, nikoho nevidět, neslyšet, a hlavně nic neřešit.

„Cože?“ vyjekl Arlen překvapeně, ale oči mu zazářily jako dlouho ne. Taková krásná zpráva hned po probuzení. Celý den o samotě s Vlkem, to snad byl sen.

„Nemám dnes hlídku, tak proč ne. Jak se vrátíš od koní, vyrážíme,“ sdělil mu Vlk stručně a duchu už si plánoval cestu a také vhodnou strategii, jak se co nejrychleji zbavit Emblyn, která se tu co nevidět objeví s tím svým protivným vrkáním a štěbetáním.

Když se Arlen vrátil do srubu, Talan už tam netrpělivě podupával a málem ho do toho lesa odtáhl hladového bez snídaně. „Najíš se po cestě, dělej,“ vrazil mu do ruky koláč, které jim mezitím donesla Emblyn a pořád ho peskoval, jak zdržuje. Nebyl ani tak nedočkavý, jen se chtěl vyhnout Kendalovi a jeho dalšímu monologu o cti a povinnostech.

Slunce stoupalo nad obzor, ptáci zpívali, div si hlasivky nestrhali a vymetená obloha naznačovala, že dnes bude příjemný jarní den. Ráno se sice kolem osady i v hvozdu povalovaly chuchvalce mlhy, tu a tam ještě přišly ranní mrazíky, ale čím více slunce stoupalo výš, tím bylo tepleji a tepleji.

Talan si to zamířil cestou rovnou k jejich srubu, tedy k tomu, který lehl zřejmě po zásahu Degů popelem. Nespěchali, užívali si cestu, klid a ticho lesa, který jim konečně nabídl trochu soukromí. Čím více se vzdalovali od osady, tím větší měli jistotu, že nepotkají živou duši. Ani Vlky, kterým s jarem začaly opět pravidelné hlídky, ani lovce. Tak daleko bylo zbytečné chodit, zvěře bylo i v okolí osady habaděj.

Nebyl to pěkný pohled, co Talana po příchodu na místo, kde žil, čekal. Ze srubu opravdu nezbylo nic, jen kupa ohořelých zbytků dřeva, které však už pomalu začala pomalu pohlcovat okolní zdivočelá příroda. Tráva, divoké ostružiny, vše pomalu pod svými listy zakrývalo to, co dříve bývalo jejich provizorním domovem.

Arlen si tiše vzdychl, i když tuhle spoušť už viděl, přišlo mu to líto, stejně jako Talanovi, který tam stál a smutně hleděl na místo, kde s Arlenem zažili ty nejhorší, ale i nejkrásnější okamžiky jejich života.

"Inu, co se dá dělat,“ poznamenal Talan a pokrčil rameny, „stalo se, stalo. Co myslíš, vrátíme se sem nebo si najdeme úplně nové místo?“

Arlena tahle otázka trochu překvapila. Copak Vlk chce, aby o tom rozhodl on? Určitě se nechce tolik vzdálit od svých lidí. Jenže, co kdyby šli ještě dál….daleko…. Nestačil ani otevřít pusu, Talan si to nakonec stejně rozhodl sám.

„Tady se mi líbilo. A není to tak daleko od osady,“ zauvažoval, ale sám si svým rozhodnutím nebyl moc jistý, ani nevěděl proč. Snad tušení, intuice?

Rozloučili se s tím místem, a pořádně si prošli i okolí. Nedaleké jezírko, jedno z mála míst, kde kvůli skalám stromy nebránily slunci, aby svými paprsky ohřálo zem i jinak chladnou vodu. Talan hodil na zem kabátec a natáhl se. Malý odpočinek po dlouhé cestě přišel vhod a když se princ uvelebil vedle něj, asi mu ke spokojenosti nic nechybělo. Alespoň pro tento okamžik a tento den.

Arlen si užíval slunečních paprsků, které ho něžně lechtaly na tváři, zpěv ptáků, šumění větru v korunách stromů, zurčení tekoucí vody a….. „Talane,“ cukl sebou, když ucítil jeho ruku na své hrudi.

Vlk se vedle něj zasmál. „Ale no tak, copak se pořád stydíš?“ škádlil ho, zatímco jeho ruka vklouzla pod Arlenovu košili a jeho ústa si našla ty jeho.

„Ne, ale, co když nás někdo uvidí,“ vydechl Arlen, když ho Vlk přestal líbat, ale ani na moment si nepřál, aby přestal.

„Já tu neviděl za celé ty měsíce ani živáčka. Je krásně, jsme tu úplně sami a tudíž – nemusíš být potichu,“ objasnil mu to Vlk, zatímco v klidu naprosto nerušeně pokračoval a pokrýval jeho tvář jemnými polibky. U všech bohů, zasténal si Arlen jen tak pro sebe, zcela pohlcen oním vzrušením a slastí, které se mu přinášely Vlkovy doteky a které se mu polehounku rozlévaly celým tělem.  

„Ale jestli nechceš, tak tě samozřejmě nechci do ničeho nutit,“ odtáhl se Vlk najednou, naoko zklamaně si povzdechl, ale princ to už nedokázal rozdýchat. Popadl Talana za košili a přitáhl si ho k sobě.

„Ať tě to ani nenapadne přestat, rozumíš, Vlku!“