Rozhodl jsem se, že nebudu milovat. Není to tak, že bych UŽ nechtěl víc milovat. Nikdy jsem nepocítil ten pocit “pravé” lásky k někomu jinému. Ale viděl jsem dost lidí na to, abych pochopil, že to není to co chci.

Samozřejmě miluju svoje rodiče. Miluju svoje přátele. Ale bez téhle lásky dokážu žít. Je mi 21, a už nechci věřit v pravou láskou. Už se nechci koukat po chlapech a přemýšlet nad tím jaké by to s nimi bylo. Nechci se do někoho zamilovat. Vědět o nich víc. Už mě to unavuje. Nejspíš vždy chci ty co nemůžu mít. Ty co mě nevidí. Jednoduše u kterých nemám šanci.

Asi to zní dost debilně. Peču na to. Lidé si můžou myslet, že hledám jen idioty a že je to moje chyba. Ano, je to moje chyba.

Chyba kterou nemůžu opravit.

Možná ani nechci.

Ať už to je jakkoliv, prostě toho mám dost.

 

„MICHALE!”

„Hm?” Zvednu hlavu, když zaslechnu křičet svoje jméno. Byl to můj kamarád/kolega Dennis. Hraje v mé kapele na bicí.

„Zase si přemýšlel nad smyslem života?” Je ode mne pár cenťáků, jak mi musel křičet do ucha.

Pousměju se nad jeho poznámkou: „Za prvé, smyslem života je žít. Za druhé, ne ale kdybys mě nechal být, dostal bych se do té filozofické části. Takže, díky.”

„To poslední co chci je, abys dostal depky, když má přijít náš nový basový kytarista.” Zasměje se s mobilem v ruce, zatímco si sedá naproti mě.

„To nejsou depky.” Znova protestuju. S mojí psychikou vlastně není nic špatně. Aspoň žádný doktor si to nemyslí. Jenom moje okolí si je jisté, že jsem šílenec. Vlastně mi ani nevadí být blázen. To bude nejspíš první příznak, že nejsem normální. Jednoduše je moje hlava tak plná všeho možnýho, že tu není nikdo, kdo by se ve mě vyznal. Ani já. Jedna kamarádka o mě řekla, že jsem všechno. Jenže já jsem nic. Aspoň to si myslím.

Prostě, ano nad smrtí přemýšlím asi 50% mého času, ale zatím nejsem nijak blízko k tomu to vážně udělat. Ne, že bych se bál, jen to nevyřeší mé problémy. Problémy jsou chyby a chyby nemůžeme vymazat.

„MICHALE! Už je tady.” Dennis mě ještě jednou vytrhne ze zamyšlení.

„Jo, jasně, promiň.” Trochu znervózním. Tohle dělám klukům v jednom kuse. A k tomu teď ještě musím vyřešit nového basáka. Pokud jde o navázaní vztahů, nebo celkovou mluvu s někým koho neznám, jsem pěkně v háji.

„V pohodě, kdyby nebylo tvejch výpadků, nemáme dobrou hudbu.” Dennis se na mě mile usměje a jde otevřít dveře. Kéž by byl Dennis gay, věci by byli jednoduší. Jak já nenávidím tyhle myšlenky.

Dennis otevře a pozdraví našeho asi nového basáka. Neboť je to jeho kamarád z dětství tak se poplácaj po zádech a hned vrhnou do konverzace. Basu hledáme už dlouho, a když se Den dozvěděl, že jeho kámoš hrál, nezbylo než to zkusit. Moc mejch písniček basu nemá. Hlavně protože jsme ji do teď neměli, ale hrajeme od dost interpretů co ji využívaj. No naši popularitu to zvedne asi jenom pokud bude sexy. Zatímco mě, to přivede jen ty přitroublý myšlenky. Jestli se do něj zabouchnu, asi se fakt odstřelim.

Zvednu se ze židle, abych mohl pozdravit nově příchozího. Vyjde z poza Dennise. Je o něco vyšší než já. Nevypadá tak moc kostnatě jako můj minulý objev, ale ani nijak nabušeně. Jsem si jistej, že fitko nenavštěvuje. Postavou mi je vlastně dost podobnej. I tím co nosí. Tričko, mikina, džíny. Jednoduchý a pohodlný. Oproti mě má tmavě hnědé, po stranách na krátko vyholené vlasy. Moje jsou platinová blond. Oproti mejm rtům připomínající čárky, jsou každý větší, takže i ty jeho. Určitě je tmavší než já, ale na druhou stranu já jsem pro mé okolí albín. Pro mě jsem jen odpůrce slunce. Jeho velké tmavé oči si prohlížej ty moje světle modrý a já cítím jak se mi dostává do hlavy. Je jedno jak se snažím tomu zabránit.

Ok, sexy je, teď už jenom aby uměl hrát.

„Ahoj, Já sem Michal.” Podám mu ruku, snažíc se zůstat profesionální.

„Ahoj, Michale. Jmenuji se Damien. Dennis mi o tobě řekl dost.” Mile se na mě usměje, zmáčkne mi ruku a potom co ho pobídnu si sedne.

„No pokud ti o mě řekl něco hezkého, tak lhal a pokud špatného tak asi mluvil pravdu.” Proč se snažím o humor? Takhle na něj dojem neudělám. Mám chuť se praštit do hlavy, aby v ní zase na chvíli nic nebylo. Ta profesionalita mi na moc dlouho nevydržela.

Damien se zasměje, aspoň tak.

„Vlastně po tobě chci jen dvě věci. Dennis mi řekl, že hraješ na basovou kytaru a umíš slušně zpívat. Chci aby si zahrál a zazpíval. Ostatní věci jsou pro mě irelevantní.” Nějak se mu dokážu dívat do očí a přitom mluvit srozumitelně. Teda, aspoň doufám, že mi rozuměl. To bude tak trapný.

„Ok, to beru. Ale chtěl bych aspoň vědět, co aspoň hrajete.” Vypadá jako by si se mnou trochu nevěděl rady. Vidím Dennise, jak je u stěny potichu tlemí. Když jsem nabíral jeho, chtěl jsem po něm to samý a on se zeptal na stejnou otázku.

„Nemusíš se bát, Dami. My hrajeme všechno.” Pomůže mi Dennis.

Chvíli na nás jenom kouká a pak teda přikývne:

„Co mám zazpívat?”

„Cokoliv.” Vlastně nečekám, že by byl dost dobrý, aby dělal vokály. Hledám basáka, ne zpěváka.

„Jsem dost dobrej zpěvák, bylo by lepší, abys vybral něco ty.” Samolibě se usměje, a tak mi nezbývá než protočit oči. Nějak maník co si myslí, že zvládne cokoliv, to mi tu chybělo.

„Michal chce vidět co si sám vybereš. Rychlý, pomalý. Těžký, lehký. Rock, pop. A tak. Aby se mohl rozhodnout jaký písně pro tebe případně napíše.” Dennis se toho ujme s úsměvem, když pozná, jak jsem v háji z tohohle týpka. Aspoň mám důvod, ho vyhnat z hlavy.

„Okay, chápu.” Podívá se mi do očí. Mám pocit, že prostě rozebírá jakou barvu mají a kde se liší. No aspoň to si myslím, protože to já dělám s jeho. Cítím se nervózně, ale nechci uhnout.

„I'm not so sure

About anything anymore

I guess I got what I asked for

I've been so sore

From always sleeping on the floor

I don't wanna do this anymore.”

 

Překlad:

„Nejsem si už ničím jistý

Hádám, že jsem dostal co si zasloužím

Byl jsem tak strašně rozbolavěný

z toho jak vždy spím na zemi

Už tohle nechci dělat.”

 

Jenom jsem cítil, jak se mi ty slova zapíchly do srdce. Jako kdyby říkaly, přesně to jak jsem se cítil. Vlastně to je poprvé, co mi slova někoho koho znám přinutila něco takového cítit. Pocit, že on ví. Ví co se mi honí v hlavě. Že tenhle pocit zná. Když už tohle všechno nechceš dělat.

Byla to píseň Nevermore od nothing nowhere. Jedni z mých oblíbenců. A ještě ten jeho hlas. Čekal jsem, že to bude horší, ale ten hlas fakt ušel.

Hořkosladce jsem se usmál. Na jednu stranu jsem byl tak rád, že to udělal a na druhou jsem se cítil tak špatně z těch slov. Tak moc jsem najednou odhalený před člověkem, kterého ani neznám.

Po tom co Damien dozpívá ten refrén, se na mě podívá, jestli má povoleno pokračovat. Já se naopak podívám na Dennise. Vidím na něm obavy o mě. Zná mě už dlouho na to, aby ve mě dokázal trochu číst, ale pořád ne dost na to, aby věděl co říct.

Odvrátím oči k zemi a sleduju skvrnu od vína na našem koberci. Cokoliv jen ať se nemusím dívat na Damiena. Když pak teda zkusí začít s rapem, který je po prvním refrénu, pokusím se k němu přidat. Tuhle píseň jsem, už dlouho nezpíval a prostě ve mě vyvolává moc toho, co nechci aby ostatní viděli. Věci co ostatní nepochopí. Mohl by to Damien pochopit?

Nakonec se na něho podívám. Vážně si mě znova prohlíží, od hlavy až k patě, zatímco já chci zdrhnout pryč.

„A takhle tě přivedu zpět k životu.” Usměje se na mě, jakoby mě objímal. Aspoň mám takový pocit. Ten kluk je prostě jiná liga. Taková liga, kterou jsem ještě nepotkal. Pokud mi bude citovat písničky, tak se do něj fakt zamiluju. Nejhorší je, že mám pocit, že pro mě je už pozdě. Jak já tohle všechno nenávidím.