Hledí na něj. Uvědomuje si, že ten detektiv před ním, je sakra rychlý. Během pár sekund na něj namířil zbraň, a přitom ještě před chvíli držel v ruce zásobník.

Je mu jasné, že jeho domněnka je správná. Jenže nemůže nic říct, protože tuší, že by opravdu skončil s ránou v hlavě. Přesune pohled z hlavně do jeho očí. Ta tam je hravost, hrubost spojena s vášní, vztek na oko, posměch…ne, ty oči jasně říkají, že nebudou váhat. Ruka, v níž drží pistoli. se ani nehne. Celé jeho tělo vyzařuje signál: zabiju tě, ale máš na výběr.

„Oukey, chápu. Nejsi jejich členem. Promiň, že mě to vůbec někdy napadlo,“ zvedne ruce ve smířlivém gestu.

Ohlušující rána, která potom následuje, mu zastaví srdce. Zmrzne na místě. Po chvíli ucítí, jak mu na krk kape něco teplého. Překvapeně si sáhne na hlavu a ucítí spalující bolest. Prvně není schopen identifikovat, odkud jde. Po chvíli je zdroj jasný. Ucho.

„Tys mě střelil!!“ vyvalí oči v nehraném údivu.

„Ber to jako varování,“ odpoví Radim, ale zbraní stále míří na jeho hlavu.

Leo si s tichým brbláním osahává ucho. Naštěstí je to jen drobné škrábnutí. Při pohmatu nezaznamenal, že by mu někde něco chybělo.

„Fajn, kdybych měl bílou vlajku tak ti s ní zamávám…prostě nic jsem neřekl jo?“ prohodí smířlivě.

Ještě chvíli na něj míří. Začne se ošívat, nelíbí se mu, když stojí čelem proti pistoli.

„Tak fajn, jdeme do postele,“ řekne Radim a zbraň položí za sebe.

„Cože? Proč do postele?“ nechápe Leo a nakrčí čelo, když se snaží si vysvětlit tu spojitost…prvně zbraň…pak postel…?

„Nasral si mě. Potřebuju trochu ulevit svým emocím,“ odvětí.

„No to si snad…jako, co si o sobě do prkýnka myslíš?! Že tu na mě budeš mířit zbraní, střelíš mě, a sekundu na to ho do mě strčíš?!“ vyletí jak čertík z krabičky Leo.

„Sekundu? Kdepak, dám si víc záležet. Pořádná předehra, je na místě. Spíš bych tipoval tak půl hodinu,“ mrkne pobaveně Radim.

Lea zarazí náhlá změna nálady. Začíná mít neblahé tušení, že kdyby opravdu stáli na opačné straně bariéry, tak by prohrál. Před ním by prostě neutekl.

„Eh…a navíc, taky…krev z ucha,“ zamumlá Leo.

Zbytečné. Leovi dojde, že veškeré protesty jsou v případě tohohle muže bezvýznamné. Uvědomí si, že je prostě jedno, co mu řekne. On si bude dělat, co chce.

A já se třeba můžu stavět na hlavu!

Radim dojde a sevře ho v náručí. Vtiskne mu hluboký polibek. Leo se mrská jak velryba na souši. Sebere zbytky sil a prudce ho odstrčí. Pokusí se odporovat. Jeho argumenty jsou smeteny ještě dřív, než je stačí pořádně doříct. Ucho mu ošetří a krev otře. Pokusí se upozornit na tu omeletu. S nadzvukovou rychlostí vypne sporák. Tak…ještě taky…ta zbraň. Sebere pistol a na první dobrou jí hodí do košíku s novinami. Zkusí se vymlouvat na únavu…kdepak pohotově po něm hrábne a párkrát mu přejede rukou přes rozkrok. Reakce se dostaví velmi rychle, rychleji než Leo čekal. Poraženecký se zadívá do těch, teď už vysmátých modrých očí…v moři už je opět bezpečno, žraloci odpluli. V tom případě…nebude vadit, když se v něm celý vykoupe, ne?

 

Leo je unavený, ten muž vedle něj má určitě nevyčerpatelné zdroje energie. Pozoruje ho, jak si v klidu leží a upřeně skenuje strop své ložnice. Radimova hruď už se pravidelně zvedá. Tělo má jen lehce zpocené. Na rozdíl od Lea, který je utopen ve vlastní šťávě, ve svém jindy suchém pozadí má nyní malý rybníček plný pulců, a k tomu všemu stále nemůže zklidnit dech. Navíc mu srdce buší jako zvon.

„Seš hodně náročný,“ hlesne Leo a snaží se, aby nezněl tak udýchaně.

„A ty seš hlučný,“ uchechtne se Radim.

„Ha…ha…ha…“ odvětí ironicky Leo a úkosem na něj pohlédne. Zarazí se, když zjistí, že Radim se netváří ani trochu vesele. Naopak v obličeji má velmi vážný výraz.

Nad čím zase přemýšlíš?

„Můžeš být rád, že mám odhlučněný byt. Nikdo nic neslyší,“ prohodí se smíchem Radim. Leo si uvědomí, že ač jeho ústa jsou roztažená v úsměvu, oči prozrazují, že mu není do smíchu.

„Poslyš, co se děje?“ zkusí.

Reakce se dostaví téměř okamžitě. Radim se prudce postaví a rychlým chvatem ho posadí. Chvíli ho nehnutě pozoruje. Leovi stoupá tep.

Teď mě už určitě zabije…

„Promiň, ale je tu pár věcí, co mi nesedí, takže se hezky prospi,“ usměje se Radim.

Leo jen překvapeně zamrká a než vůbec stačí zareagovat, ucítí prsty na svém krku. Hned potom se mu zatmí před očima. Padne jako pytel brambor na záda do postele.

Radim chvíli měří jeho tep.

Tohle čínské umění doteku je sice super, ovšem je také hrozně nebezpečné. Stačí přitlačit trochu víc, a člověk už se nikdy neprobere.

Chvíli pozoruje toho krasavce. Představuje si ty zelené oči, které se mu tolik líbí.

Vydechne a vědom si toho, že ho dnes čeká dost nepříjemný rozhovor, dojde do kuchyně a z lednice vytáhne lahev whisky. Naleje si skoro vrchovatou sklenku a na tři loky jí vypije. Mrkne na hodiny. Čtyři odpoledne. Ideální čas.

Dojde k trezoru odkud, již podruhé tento víkend, vytáhne černý mobil a s několikerým nadechnutím opět zaleze do své skrýše.

Vytočí předvolené číslo.

„Ahoj,“ ozve se Teddyho příjemný hlas.

„Jsi v kanceláři?“ zeptá se hned Radim.

„Ano jsem, proč?“ nechápe Teddy. Něco mu říká, že nevolá jen tak. Aniž by si to uvědomil, začne nervózně poklepávat prsty o desku stolu.

„Chci tě vidět,“ odvětí Radim a snaží se, aby jeho hlas zněl normálně.

Chci vědět, odkud znáš Lea. Chci vědět všechno, cos mi doposud tajil. Chci, abys ze mě přestal dělat debila.

 

Teddy překvapeně vykulí oči na monitor před sebou. Není mu jasné, co Radim zamýšlí. Cítí, že je něco špatně. Nejspíš by měl říct, že nemůže. Jenže v těchto ojedinělých chvílích, kdy mu se mu sám nabídl, nemůže říct ne. Srdce mu radostně poskakuje. Zažene pocit strachu z toho, co možná přijde.

„Dobře, tak v pět u mě,“ odpoví a je mu jasné, že jeho odmlka byla moc dlouhá. Ať si Radim myslí cokoliv, tímhle ho v tom jen utvrdil.

„Dobře, tak zatím,“ odpoví Radim a zavěsí.

Teddy ještě dalších pět minut zírá na telefon. Chce ho vidět, po šesti měsících se konečně uvidí tváří v tvář. Srdce mu splašeně buší a přesto se chvěje zlou předtuchou.

Položí telefon. Do počítače rychle naťuká čas svého odchodu. Je rozhodnut se pořádně připravit.

Musím se důkladně umýt.

 

Radim zkontroluje svého víkendového společníka. Tvrdě spí. Podle odhadu by takhle mohl zůstat ještě tři hodiny. Jestli to půjde dobře.

Opravdu ho tu nechám? Vážně se nevzbudí?

Nehnutě ho pozoruje. Uvědomuje si, že tyhle dvě noci stačily na to, aby k němu pocítil více než sympatie.

Rukou si prohrábne vlasy. Musí jednat, musí zjistit vše. Už je třeba, aby to skončilo. Tím, že tohle dělá, to jen urychlí.

A pak… možná…my dva…

Věnuje Leovi poslední pohled.

S čistým oblečením v ruce zamíří do koupelny.

Za pouhých deset minut už stojí před svým Leonem, který byl tak dlouho schován pod hnědou plachtou.

Zbožně si prohlíží tu krásnou černou karoserii. Mrkne na hodinky. Ještě dvacet minut. Když na to pořádně dupne, tak tam s těmi koňmi, co má pod kapotou bude hned.

S úsměvem se posadí za volant. Když nastartuje, ještě chvíli nehnutě sedí a poslouchá ten líbezný zvuk síly. To ržání svého mazlíčka.

S posledním lehkým ohlédnutím, jako kdyby čekal, že uvidí Lea ve dveřích, se rozjede.

 

Radim zazvoní na zvonek u domovních dveří a cítí, jak jeho odhodlání odletělo.

Nemůžu. Nemůžu mu to říct, ani se zeptat…nechci to vědět. Jestli je to pravda, proč on?

Teddy otevře během chvíle.

Potěšeně se usměje „Už dlouho jsi tu nebyl, máš u sebe doma tu svou hračku viď?“

„Ano,“ vydechne Radim s upřeným pohledem do jeho očí.

„Stále ten krasavec? Trvá to celkem dlouho…dýl než obvykle,“ uchechtne se Teddy.

„Je můj víkendový milenec,“ kývne Radim.

Kterého ty znáš. Proč? Podrazil si mě, že?

„Jako všichni před ním a přesto, celý víkend, to je na tebe dlouhá doba,“ mrkne Teddy.

„Poslyš…není na co čekat. Přišel jsem ze stejného důvodu, jako vždy. Tak pojďme, moc dobře vím, že se těšíš jen na to, až budeš pode mnou,“ řekne Radim a pokusí se o škádlivý úsměv.

Prvně zábava potom krutá realita…bude to tak lepší.

Teddy zvážní a za triko ho vtáhne dovnitř.

 

 

Teddy byl Radimův milenec, starší bratr a nejlepší kamarád v jednom. Naučil ho vše a dal mu vše.

Když bylo Radimovi osm, jeho máma spáchala sebevraždu. Přímo před jeho očima se několikrát bodla do břicha. Naštěstí si nepamatuje vše přesně, čas ty nejděsivější vzpomínky otupil. Tehdy přijela policie a odvedla ho s sebou. Jenže on nechtěl opustit maminku. Nechápal, že je skutečně mrtvá, i když to viděl na vlastní oči, furt doufal, že se nic nestalo. Že se maminka zvedne a usměje a řekne: „je to v pořádku miláčku“. Když jim zdrhnul, a utíkal neznámými ulicemi, dostal se k odlehlému parku. V dálce slyšel sirény. V tom parku se houpal kluk, o něco starší než on, a jakmile ho uviděl, zvědavě k němu došel.

Malý Radim už to tehdy nevydržel a s pláčem se sesunul na zem.

„M… mam… maminka je mrtvá,“ vřískal a hlasitě vzlykal.

A ten mladík ho objal a stále dokola opakoval: „to bude dobrý,“ houpaje s ním ve svém náručí.

Nakonec ho policie našla, ale Teddy z nějakého důvodu přesvědčil svého otce, aby Radima vzal k nim. A tak Radim strávil pár dní v nemocnici, kde ho často navštěvoval dětský psychiatr. Nakonec si pro něj přišel vysoký muž s malým klukem. Poznal v něm toho chlapce z parku.  Když se ocitl v tom velkém domě ruku v ruce s Teddym, pomyslel si, že měl vlastně docela štěstí. Změnil základní školu. Zjistil, že mít peníze znamená i mít moc, a zároveň být sám. Když viděl ten velký dům, kde byli s Teddym většinu času sami, pochopil, proč ho ten kluk tak zoufale potřeboval. Doposud byl v tom obrovském domě opuštěný. Zabil tím, že si ho vzal k sobě, dvě mouchy jednou ranou, zachránil ho a dal mu domov, a zároveň sám sebe zbavil samoty. Radim začal navštěvovat různé kroužky. Od sportovních přes umělecké. Chodil na karate ale i boxoval. Uměl malovat a hrát na klavír. V pubertě si zamiloval smíšená bojová umění, která se pyšní zkratkou MMA, jenže v mnoha lidech vyvolávají představu klece, kde se soupeři mohou zmlátit do krve za použití všech svých končetin. V podstatě je to pravda, tenhle sport Radimovi pomohl naučit se bránit beze zbraně. Byl mrštný, bystrý, silný a velký. Navíc měl zkušenosti z boxování, jenž mu zajistily rychlé a silné ruce, a díky karate uměl používat i nohy. Ideální kombinace pro mistra. Jímž se však nestal. Časem zabrousil do východních bojových umění, kde se naučil, mimo jiné, historkami opředený Dim Mak neboli dotek smrti.

Volný čas trávil s Teddym. Buď si četli, nebo společně hráli hry, povídali si, sledovali filmy. S narůstajícím věkem řešili vztahy. Byl to Teddy, kdo mu dal první pusu, a následně mu i ukázal, co znamená francouzák. To on mu názorně předvedl, jak si ručně odpomoct, a časem i jak je příjemné, když vás někdo uspokojuje ústně. Když mu bylo patnáct a Teddymu osmnáct, tak Radimovi ukázal i ten zbytek…dal mu tehdy své tělo, aby si s ním dělal co chtěl. A on si dělal. Od té doby si vždy dělal, co chtěl.

Vděčil mu za hodně. Nejen za sex. Ale i za to, že ho jako malého zachránil. Za to, že vždycky vyřešil všechny jeho problémy…za to, že kdykoliv provedl něco špatného, Teddy šel a převzal zodpovědnost. Radim střídal holky i kluky, jako na běžícím páse. Teddymu to nevadilo. Hlavní bylo, že se stejně vždy vrátil do jeho náručí. Radima ani nikdy nenapadlo, že by to mělo být jinak. Nevěřil na lásku. Schopnost milovat v něm zmizela v ten den, kdy se jeho nejvíce milovaná osoba zabila. Alespoň tak to vnímal. Věděl, že Teddy je speciální a byly časy, kdy si myslel, že k němu cítí lásku. Pochopil však, že to není romantická láska ale oddanost, vděčnost a zvyk. Od svých osmi let byl přesvědčen, že je jeho osudem stát Teddymu po boku. Takže i když občas byl s někým jiným, nikdy nebyl doopravdy bez něj. Teddy tady prostě furt byl. Vždy říkal, že oni ten příběh uzavřou. Zavíral oči nad vším, co kdy Radim provedl. Nikdy se nezlobil a vždy mu jen dal svou lásku. Kdykoliv byl naštvaný či smutný, čekal ho s otevřenou náručí, aby jeho vztek uchlácholil a smutek zahnal. Snášel všechny jeho osobnosti a všechny jeho výlevy. Když si ho Radim bral hodně tvrdě, neřekl nic, i když to muselo bolet. Když byl naopak hrozně něžný, nebo jindy neměl chuť…. nikdy… nikdy mu nic nevyčítal. Miloval Radima vždy, takového jaký byl. Se všemi jeho chybami. Ale jestli je pravda, co si Radim uvědomil, musí mu dát sbohem? Nechce mít po boku někoho, kdo ho podrazil. Jenže opustit ho? Radima nikdy nenapadlo, že by něco takového měl udělat. Vždy bral Teddyho jako naprostou samozřejmost. Bolí jen představa, že ho Teddy bodl do zad. I to, že by ho měl opustit. Jejich vztah… vlastně ani nebyl milenecký vztah. Tohle prostě…byl vztah Teddyho a Radima. Ani milenecký, ani přátelský…vlastně Radim nevěděl, jak ho definovat. Sex, který měli se tak nějak rozuměl jako samozřejmost. Radim věděl, že Teddy po něm touží a jasně vnímal, že právě sex je tím jediným, co mu může dát na oplátku. Chtěl se mu alespoň nějak odměnit, aspoň tak mu prokázat svůj vděk. Proč by Teddy dělal něco takového? Proč by ho zradil? A dokáže ho opustit? Měl by? Je vůbec v právu nechat ho jít, když pro něj toho tolik udělal. Radimovi je jasné, že za tím není přímo Teddy, který jen plnil rozkazy. Nechtěl ho zradit úmyslně. Ovšem, on zradu neodpouští. Radim to vždy říkal a také plnil.

Jenže…Přemýšlí o tom…

Jak by mohl někoho takového opustit?

Jak by mu to mohl udělat?

Jak by se mohl vzdát své jediné rodiny?

A tak tu byl. Líbal Teddyho, hladil ho, vzal si ho. Tak jako vždycky. Avšak přece to bylo jiné. Před očima měl pořád Leovu tvář. Ač chtěl ten obraz zahnat, stále se vynořoval. Bilo se v něm tolik emocí. Nechápal, proč vidí Lea. Neví, proč mu rve srdce na kusy jen pouhá myšlenka, že Teddyho opustí. Najednou je po všem. Celý ten sex, jako kdyby byl na baterky. Choval se jako vždy a přesto měl hlavu v oblacích.

Radim unaveně leží a svírá Teddyho chvějící se tělo. Ví, že má doma Lea. Měl by konečně říct to, proč je tu. Měl by si potvrdit své domněnky a vrátit se domů za ním. Na chvíli. Než to zítra všechno začne. Od zítra už nebude ani Leo…ani Teddy.

Je možné, že budu najednou sám?

Má vůbec cenu vracet se domů…za někým, koho stejně nemám v plánu dál vídat?

Nemá.

Radim si uvědomí, že bude lepší, když tu zůstane. Nevrátí se, tak Leo více pochopí, že s ním dále nemůže být. Ačkoliv, proč by si měl vůbec myslet opak.

S Teddym by to neměl ukončovat tak rychle. Musí si vše vyslechnout a vstřebat. Leo není důležitý. Ne teď.

Já nemůžu…se vrátit. Chtěl jsem…ale nemůžu.

Nakonec Radima přemohl spánek. Usnul s Teddym v objetí. Tak jako vždy. Přesvědčen, že není jiné cesty.

 

Radima vzbudil jemný dotek na tváří.

„Vstávej, už máš devět hodin, máš doma milence ne?“ ozve se Teddyho příjemný hlas.

„Pochybuji, že tam ještě bude,“ odpoví Radim a posadí se.

„Tys chtěl, aby odešel viď?“ usměje se Teddy vědoucně.

„Samozřejmě, je pro mě nebezpečný,“ odvětí klidně Radim a zpytavě se na Teddyho zahledí.

Nechtěl jsem, aby odešel. Nejraději bych ho někam zavřel. Ale je dobře, že je pryč.

Teddym projede opět ten pocit, který měl z jejich telefonu. Předtucha…předzvěst, že něco přijde.

„Proč je nebezpečný?“ optá se Teddy a snaží se neuhnout pohledem.

Radime, ty to víš. Já vím, že víš.

„Nenajíme se? Určitě si už připravil něco dobrého, pojď, půjdeme do kuchyně,“ vyhne se Radim odpovědi a postaví se. Překoná vzdálenost z ložnice ke dveřím, aniž by se na Teddyho podíval.  Teddy ještě chvíli stojí na místě. Srdce mu nekontrolovaně buší. Začínají se mu potit dlaně.

Tohle je špatný. Moc špatný.

Teddy dojde k Radimovi a posadí se přímo před něj. Dělí je jen dva talíře a dvě sklenky vína. Pozoruje Radima, který se na něj ani nepodíval, jak v klidu jí. Teddy ho obdivuje, jeho schopnost udržet chladnou hlavu. Jeho herecké umění. Jeho dokonalou postavu. Moc dobře ví, že je možná naposledy, co ho takhle vidí.

Když Radim dojí, pohodlně se opře do židle a ruce položí před sebe. V jedné ruce sevře čistý příborový nůž a začne si s ním otáčet mezi dvěma prsty. Teddy nehnutě pozoruje, jak ten blyštivý kov hází výhružné odlesky. Žasne nad rychlostí, jakou je s tím kusem oceli točeno. Ví, že tím nožem netočí jen tak z nudy. Ví, že Radim má dost síly na to, aby mu tímhle nožem způsobil pěknou bolest.

Vlastně mu na mé zabití stačí dva prsty…

„Pamatuješ si, jak jsme se poznali?“ usměje se Radim a rychlost otáčení nože se sníží. Druhou ruku si opře pod bradu.

„Samozřejmě, byl to tragický den,“ odpoví Teddy a jeho tep se zklidňuje, navzdory tomu, si je vědom toho, že je to jen klid před bouří.

„Byl, tehdy jsem ztratil schopnost milovat,“ řekne Radim a ruka s nožem se na moment zastaví.

„Nemluv takhle. Víš, že tvá matka měla své důvody,“ oponuje Teddy vědom si svého chabého argumentu.

„Ano, nešťastná láska,“ uchechtne se Radim „to je to. Zasraná láska! Řekni mi, proč do hajzlu? Proč se lidi kvůli tomuhle zabíjejí? Neměl jsem já být její největší láska?“ s těmihle slovy se špička nože rázně zaboří do desky stolu.

„Měl…ale…víš, tvoje máma byla taky nemocná. Víš, že brala antidepresiva. Nejspíš toho na ní bylo moc,“ zkusí Teddy a snaží se nedívat na ten nůž, který se zase začal točit rychlostí světla.

Vážně se chceš vracet do minulosti?

„Když tohle udělala. Víš…nechápal jsem to. Nerozuměl jsem tomu. Ani po letech, když mi tvůj otec řekl, proč. Furt jsem tomu nerozuměl. Dnes…ani za deset let. Nikdy tomu nebudu rozumět. Nechci, chápeš? Byl jsem její dítě, když už neměla koho šukat, mohla mít aspoň mě. Já bych s ní byl vždycky. Já ji fakt miloval…“ pokračuje Radim, aniž by reagoval na Teddyho, dokonce se na něj ani nedívá. Jeho pohled brouzdá ve vodách minulosti.

„Já vím,“ vydechne Teddy už se slzami v očích. Vždycky byl ohledně Radima přecitlivělý. Radim se většinou tvářil jako silák. Nebrečel, nikdy. Jen v ten osudný den, kdy se poznali. Od té doby ho nikdy brečet neviděl. Ne skutečně. Jeho hraní do toho nepočítal. Vždy, když mluvil o tom, co se stalo, jakoby se to netýkalo jeho. Mluvil sice vztekle, ale jako kdyby mu líčil příběh někoho, kdo to zažil, a on sám, tím jen byl popuzen. Jakákoliv jiná emoce tam nebyla. Vztek. Jen ten.

Po chvíli ticha se Radim na Teddyho zadívá „Tys mě zachránil. Byl si jako můj anděl. Myslel jsem si, že tebe budu schopen milovat. Nemýlil jsem se. Vím, moje láska není ta, kterou ty chceš. Ale já tě skutečně, i teď, miluji. Svým způsobem,“ řekne.

„Já vím. Taky tě miluju, jinak, jako milence," odvětí Teddy a pozoruje, jak se ruka s nožem začíná třást.

Teddy se několikrát hluboce nadechne a pak se zadívá do Radimových očí.

Zalapá po dechu, když spatří ten výraz.

Bolest? Vztek? Obvinění? Všechno v jednom?

Nůž se, navzdory tuposti, s ohlušující ránou zabodne do stolu přesně před Teddyho, který jen překvapeně nadskočí a nechápavě zírá, jak obyčejný příborový nůž vězí až do půlky zaražen v desce stolu. V hlavě si zkusí připustit, že ten stůl není zrovna z kvalitního materiálu. Jde o dřevotřísku.

I tak je to děsivé…

Radim natáhne ruku, před kterou Teddy instinktivně ucukne. Ruka si ho však najde a čapne za bradu. Radim si Teddyho přitáhne blíže.

„Tak proč si mě zradil, lásko?“ prskne Teddymu do obličeje.