V našem městě jsou dohromady tři gay kluby. A z toho jeden, patří k největším široko daleko. Je to místo, kde se ocitl každý, teple orientovaný, minimálně jednou ve svém životě. Obrovská místnost, plná všech možných mužských individuí. Od typicky chlapských, přes lehce zženštilé, až po vyloženě transsexuální. I cosplayeři by si zde našli své protějšky. Ačkoliv… ne vždy je o co stát, posledně jsem zde potkal Shreka. Nejenže nešel přehlédnout, ale prděl tak vydatně, že tím málem udusil půlku baru. Dám krk na to, že museli druhý den vyměnit židličku, na které většinu večera seděl. Určitě tam prostřílel díru. A to nemluvím o jeho osobním prostoru. Není moc zvykem, že je kolem vás místa na dva metry, nicméně on si klidně mohl zatančit sólo tango, aniž by do někoho vrazil. Ještě si taky vybavuju, jak mě jednou na záchodcích vyděsil Batman. Měl jsem z toho málem porod, vážně. Nakonec to ale dobře dopadlo, a já zažil jeden z těch lepších sexů svého života, a ještě ke všemu, se superhrdinou, to stojí za napsání do deníčku. 

Sotva, co sem vlezu, už pohledem přejíždím po všech přítomných. Musím si očekovat situaci, takže, prvně, to chce si dát panáka, na uvolněnou a ztrátu zábran. Je fakt, že ty zábrany zrovna nemívám, ovšem chybí mi ta správná nálada. Roman mi nevolal, takže nejspíš zatím nic neví.  A já ho nehodlám otravovat svými telefonáty, jako nadržený puberťák, co ztratil svoji holku na šuk.

„Nazdar Hansi,“ kývnu na mladého číšníka, který by z fleku mohl být striptér, se svou postavičkou k sežrání. Škoda, že je to heterouš.

„Zdravím pane doktore,“ kývne s úsměvem a už mi lije velkého panáka vodky.

„Jak se máte?“ usměje se, když položí můj oblíbený frťan přede mě. Chytře si vzal i lahev, ví, že první tři, do sebe hodím jako němce do krytu. A to se rozhodně nepokládám za stálé zákazníky. Zajdu sem tak jednou do měsíce. Nicméně byly časy, kdy jsem sem lezl, pomalu každý den, kdy bylo otevřeno.

„Ale, co ti budu povídat, bylo i líp,“ ujistím ho a kopnu do sebe první rundu.

„Děje se něco?“ zbystří a doleje.

„Nic neobvyklého, znáš to. Samá práce, žádný sex,“ vyhnu se přímé odpovědi.

„Tak snad se vám dnes poštěstí,“ usměje se.

„Neváhej! Vidíš, jak vypadám!“ zamachruji.

„Celkem šukézně,“ uzná a zasměje se.

No je fakt, že sice heterouš je, ale řekl bych, že je svou prací hodně ovlivněn. Ono, co si budeme povídat, prostředí ve kterém jste nejvíce, vás prostě změní. Já taky za každým blitím hledám dítě, a za každým nechráněným sexem, vidím kvasinky. A to nemluvím o své sousedce, která dle mého rodí skoro obden, neb u toho skučí jako koroptev. Nejsem zcela obeznámen se všemi sexuálními praktikami, které dnešní heterosexuální páry provádějí, nicméně jsem si jistý, že jí, spolu s tím plešatým hromotlukem, do toho fušují i operety. Ale zpět k Hansovi, pamatuji si jeho začátky. Tehdy byl typický homofob. Jenže on je mezi teploušema víc jak doma. Je jasný, že to na něj má vliv.

„Teda Hansi, neříkej, že by sis dal říct?“ rýpnu si.

Kdybych měl spočítat, kolikrát jsem ho viděl nad sebou, tak by mi k tomu, ani kalkulačka nestačila.

„Pche! Nikdy neříkejte nikdy, pane doktore,“ zamrká skoro laškovně.

„Ale no tak, oba víme, že ty seš asi tak teplej, jako socha Putina v Rusku. Jsem si jistý, že chceš, aby tvůj zadek zůstal jen u kakání,“ uchechtnu se.

Pobaveně se zasměje a vrhne na mě šibalský pohled.

„Kdo tu mluvil o mém?“ utře mě.

Tohle je divný. Že by změnil orientaci? V jeho věku? Tuším, že pětadvacet, už mu bylo. A navíc na něj vždycky čekala stejná slečna. Tohle chce vyřešit. S ním bych si vážně dal říct.

„Nenabízej dvakrát,“ mrknu na něj.

„Klidně třikrát,“ odvětí s úsměvem.

Tohle je ale vážně divný.

„Jo? Tak fajn, co takhle tajná místnost? Je volná?“ vypálím přímo.

Tajná místnost je v podstatě záchod na konci chodby, který je oddělený od těch veřejných, a k němuž potřebujete klíč. Za menší poplatek vám ho barman dá. Není to nic spešl, ale pro stydlivější jedince, je toto rádoby soukromí, příjemné.

„Jojo je,“ usměje se vyzývavě.

Je mi třicet, vím, že tohle smrdí víc, jak týden nemytá vagína, a že i s těmi jsem měl tu čest, netřeba dodávat, je to vážně něco. Ovšem alkohol obrušuje smysly. Takže… hodím na stůl dvě kila a dostanu klíč.

„Čekám,“ mrknu na něj a zamířím k vytýčenému cíli.

Není výjimkou, že si barman občas odskočí se zákazníkem. Až na dva, co jsou heteráci, tu pracuje dalších deset, kteří nejsou. Nebo možná… až na jednoho?

 

Akorát se chci zavřít do kabinky, když mě někdo zezadu postrčí dovnitř.

„Fíha, seš rychlej!“ zasměju se.

Vlastně až podezřele moc rychlej… pravděpodobně šel hned za mnou.

Než se naděju, sedím na záchodové míse a před sebou mám jeho rozkrok. Chci zvednout hlavu, ale zabrání mi v tom rukou, kterou mi drsně položí na temeno a donutí mě tak zírat, jen před sebe.

Chápu, nejspíš je to jeho poprvé… stydí se. No co no, tak si chvíli budeme hrát na to, že se vlastně nic neděje. Prostě jsme se společně rozhodli navštívit toaletu. Přece to nemusí dělat jen ženy.

Přesně před sebou mám jeho poklopec. Když si začne pomalu rozepínat zip, mým tělem projede vlna očekávání. Vybavím si, jak vypadá. Jeho hřejivý úsměv a pěkné svalnaté tělo, jemuž dominují široká ramena.

Jen silou vůle, mu ve vyprošťování jeho nádobíčka, nepomáhám. Nepotřebuju, aby mi pláchnul.

Samým očekáváním mi div neukápne slina.

Ale…

Zaraženě zírám, na ten úd.

Poznal bych ho, i mezi tisíci jinými.

„Tak co bude?" zasměje se hrdelním smíchem, ten, jehož dokonalý penis je vystaven na odiv celému městu v nejčetnějších novinách současnosti.

Huh… no tak tohle jsem nečekal. Takže Hans ho nejspíš zná. Pěkně to na mě ušili, jen co je pravda.

Nepatřím mezi stydlivky, ale jsem si téměř jistý, že právě teď, mám rudé tváře.

Zajímalo by mě, co čeká, že mu ho vykouřím? Nejspíš jo. Jinak by ho na mě netasil, jako rytíř v plné zbrojní. Nebudu mu tady dělat děvku na písknutí. Takže zavelím svému tělu k ústupu.

Bohužel, nic takového se nekoná, neboť jsem se právě, ke svému čirému překvapení, místo odchodu, otočil zády k němu, a ještě jsem si přitom stihl vysvléknout jednu nohavici, a celý svůj vyčištěný poklad na něj vyšpulit. Názorná ukázka toho, jak to dopadá, když hlava a tělo nespolupracují.

Připadám si jako děvka. A ještě… jsem si jistý, že zrovna tohle nechtěl. Místo dezertu, jsem mu rovnou strčil hlavní chod.

Pobaveně se zasměje.

Nicméně…

Nemůžu mu upřít, že se snaží. Když ucítím jeho jazyk na svém otvoru, vydechnu jako parní lokomotiva.

Stačí pár olíznutí a vím, že jsem zcela připraven na to ho přijmout v celé své kráse.

Cítím, jak se celý třesu, jen při představě, co přijde. Ten komunikační šum mezi tělem a hlavou, určitě nebyl náhodný.

„Tak co, chceš mě?“ ozve se, vedle mého levého ucha, tichým hlasem.

Ví, co jsem udělal?

„Ty… dělej!“ zavrčím a ignoruji jeho smích.

Nenechá se pobízet dvakrát. Oběma rukama stiskne mé půlky a roztáhne je od sebe.

Chvíli krouží svým žaludem, poblíž mého roztouženého otvoru, avšak, když mu párkrát vyjdu pánví vstříc, prudce do mě přirazí. Musím se rukama zapřít o mísu, jinak bych do ní zaplul po hlavě.

Několikrát do mě rychle zajede, málem se udělám, ale on, jakoby to tušil, zpomalí a své přírazy prohloubí. Pomalé tření mé prostaty, v kombinaci s drsným dojezdem, je vážně mučivé.

Bože… ten jeho penis, i můj zadek si ho pamatuje!

Nevybavuji si, že bych někdy takhle hlasitě vzdychal.

Je jedno, jak pomalu si mě bere. Jsem hotový po pár vteřinách. U něj tomu není jinak.

Ale následuje rychlé vystřízlivění. Uslyším, jak si zapíná zip a otevírá dveře.

„Počkej!“ vyjeknu a hned si zuřivě oblíkám pravou nohavici.

„Proč?“ nechápe.

„Řekni mi aspoň své jméno!“ vykřiknu málem zoufale.

„Ale copak? Nevydal si právě, celé široké veřejnosti, fotku mého frantíka? Určitě se najde někdo, kdo ti mé jméno řekne. Neboj, nejsem panic,“ vrhne na mě zlý pohled.

„A cos čekal? Než si za mnou přišel, určitě sis zjistil, kdo jsem! Můžeš si za to sám!“ prskám.

„Seš pěkně vyčůraný, jen co je pravda. Čekal jsem, že něco vyvedeš, ale tohle? Na druhou stránku, potěšilo mě to. Byl jsi tak zoufalý, že si zašel až takhle daleko…“ směje se.

Přiznám se, že tuhle reakci jsem nečekal. Nepřestává mě překvapovat. Vždycky, když čekám ránu, dostane se mi jen pohledu na vysmátý obličej.

Je tohle normální?

„Tys věděl, že jsem si tě vyfotil?“ vyjevím se.

„Promiň, ale asi bych musel být slepej, abych si toho nevšiml. Zajímalo mě, co s tím hodláš dělat. Čekal jsem inzeráty všude po městě… ale tohle? To je fakt originální, nejsi blbej. A ještě sis to pěkně ošéfoval, že ti ani nemůžu vyhrožovat udáním,“ směje se dál.

„Samozřejmě, má pověst nelže, umím být i trochu svině,“ ujistím ho „ale řekni mi, kdo jsi?“ pobídnu ho. Zcela bez ostychu se přiznávám, že mě to vážně zajímá, s kým mám tu čest.

„Ne,“ usměje se.

„Proč?“ nechápu.

„Proč jo? Líbím se ti snad? Nebo ses do mě zamiloval na první zásun?“ zeptá se a nasadí samolibý výraz.

Idiot…

„Ne… už si mě ojel podruhé, je pochopitelné, že chci vědět, kdo si,“ odvětím.

Ach, ta moje ješitnost… 

S úsměvem dojde až těsně ke mně.

Taky pravda, doposud mě nepolíbil. Ani poprvé… nedošlo k výměnám slin.

„Ty sám ses mi tu nastavil… víš, jak oplzle si vypadal?“ řekne a skloní se ke mně tak blízko, že cítím jeho dech na svém nose. Voní po jahodách.

Asi shoda náhod, ale jahody miluji.

„ Znáš to, chybělo mi to.  A taky… sice jsem čekal někoho jiného, nicméně s tebou vím, do čeho jdu,“ pokrčím ledabyle rameny. 

Jsem hroznej frajer, fakt.

„Myslíš, že víš?“ sehne se ještě blíž.

Proč si myslím, že jestli mě teď políbí, tak odtud vystřelím, jako napumpovaná raketa na měsíc?

Tady něco hapruje.

„Samozřejmě, málokdy jsem s někým podruhé, právě, protože vím,“ trhnu rameny.

„A vida, když je to tak, asi jsem pro tebe něčím speciální, že?“ chytne se.

Uznávám, nabízelo se to.

„Tss,“ odfrknu si, a odhrnu si otravný pramen ofiny z čela, „Když si sám, tak moc chtěl za mnou přijít, i za cenu intrik, co mi zbývalo jiného, než tě potěšit?“ dodám a vrhnu na něj ironický pohled.

Možná si trochu protiřečím… Nevím, co říkám, neboť sám nejsem schopen identifikovat, co přesně cítím. Ve svých třiceti letech, jsem samozřejmě měl tu čest, poznat lásku, nicméně tady nevím, jestli to není opravdu je ta chorobná touha rozluštit záhadu. Třeba, když zjistím kdo je, celá tahle eskapáda pro mě ztratí význam, včetně jeho krásného údu.

„Vážně? Zajímavé, no když je to tak… není co řešit. Potěšeni jsme oba. Měj se, Adame,“ mrkne na mě a rychle se otočí k odchodu. Jak schválně zdůraznil, že on mé jméno zná.

Sakra, vážně bych si dal jahody.

„Vydrž,“ chytím ho za ruku.

S nadzvedlým obočím se na mě otočí. Na víc nečekám, přisaji se na jeho rty. 

Vážně chutná po jahodách. Ale vůbec nespolupracuje …

Snažím se, špičkou jazyka objedu konturu jeho rtů, lehce nasaji ten spodní a čekám na moment, kdy vydechne.

O to víc jsem v šoku, když mě prudce odstrčí.

„Přestaň, líbám se jen s těmi, které mám rád!“ zavrčí. 

Zírám na něj, jako oškubaná husa do trouby. Když opomenu fakt, jak tohle romantické cosi, z úst tohohle obrovského muže zní, je nasnadě říci, že tuhle větu jsem kdysi používal já sám. Teď se vymlouvám na opary, neboť mi to přijde o trochu přijatelnější, než říci takovéto klišé, které se dá srovnat s větou: sex až po svatbě. A druhá věc je, že na opary, skutečně trpím.

„Chápu,“ kývnu nakonec.

Vrhne na mě, jakýsi ironický škleb, a opět se otočí k odchodu.

Ne, to nemůže být takhle. Přece ho nenechám odejít.

„Chceš třetí kolo?“ zeptá se nečekaně.

Tohle už tu jednou bylo…

Vehementně přikývnu.

„Dobře, za to, jak krásně se snažíš, ti prozradím, že mé křestní jméno je David,“ usměje se, a o další dvě sekundy později, čumím na zavřené dveře.

David.

Od teď, nemám Davidy rád.

Ale tohohle jednoho, si prostě najdu, i kdybych měl povolat na pomoc samotného Merlina.

 

Hanse jsem seřval, jako malé dítě. Nicméně, příjmení toho tajemného Davida, jsem z něj nedostal. A nejen to, přiznal mi, že ho nezná vůbec. Jen mu za to dost slušně zaplatil. Tenhle poslední dodatek o penězích, mě zahřál u srdce. Jak je vidět, nejsem jediný, koho to něco stojí.  Ale o to víc, mi teď vrtá hlavou, proč takové tajnůstkaření. Od rána nad tím přemýšlím div se mi nekouří z hlavy.

Mám den volna a večer rande s Romanem, kterému jsem hned napsal, že už vím křestní jméno pána s dokonalým údem. Jenže teď jsem rozhodnut vypnout myšlenky, které se mi stále točí, jen kolem toho skvostného penisu. Není tedy nic lepšího, než můj herní počítač, na který se práší už dobré dva měsíce. Vezmu tedy do rukou notebook a spustím Call of Duty. Nicméně jsem nucen snížit chlazení u ventilátoru, protože spouštění té hry, připomíná start vrtulníku. Akorát jedu desáté kolo, aniž bych byl jedinkrát zabit, když se mi rozvibruje telefon.

Roman.

Dostanu Headshot.

„Ahoj! Právě mě kvůli tobě zabili, takže doufám, že ne zbytečně. Už víš jeho příjmení?“ zeptám se, a zním, na můj vkus, až moc nedočkavě.

„Nazdar, zase paříš? To tě ten chlápek hodně vzal… nevím, ale mám nenadálé volno, ser na hry a pojď na pivo,“ zklame mé naděje.

„Hmm….“ Protáhnu „když už jsem mrtvej, tak asi můžu. Jako obvykle?“ optám se pro jistotu.

„Že váháš,“ odpoví.

Znám Romana. Nechtěl by se sejít dřív jen tak. Vždycky chodíme až večer posedět. Takže, nejspíš ví něco, co nechce řešit po telefonu. Vystřelím z bytu, jak důchodce ve čtvrtek ráno do Kauflandu.

 I tak do hospody přijdu pozdě. Hned ve dveřích jsem počastován žraločím úsměvem pana hostinského. Následně spatřím nevídaný úkaz. Roman sedí a vypadá zamyšleně.  Jasný, každý někdy přemýšlí, jenomže Roman je novinář, vždycky pozoruje, se zaujetím, veškeré dění kolem sebe.

„Zdravíčko,“ zahlaholím těšně u jeho ucha, až nadskočí nad židli.

„Vole, sem tě vůbec neviděl, sakra,“ zanadává.

„Promiň, ale vypadal si dost divně. Vybal, co víš?“ ptám se hned.

"Já nic, ale ty bys měl zkusit zapátrat v mysli," odvětí.

"Cože?" nechápu.

"Třeba je to jeden z těch, kterým si zlomil srdce. Jednoho Davida si kdysi nabaloval,“ usměje se záhadně.

„Neser mě a vyklop to!“ obořím se na něj.

„Zkus přemýšlet. Dřív si hodně chlastal, teď už nepiješ, ale na tvé lihové dny, kdekdo se smíchem vzpomíná,“ rýpne si.

To, byly časy. Chlastal jsem první ligu, do doby, než mi někdo hodil něco do pití, a já se pak vzbudil s natrženým análem, v uličce, která sousedila s mojí nemocnicí a s naším skvělým primářem nad hlavou. Od té chvíle, si dávám fakt velký pozor na to co piju, a hlavně,, abych to nepřeháněl. A taky, nemám rád našeho primáře, který tuhle historku dovedl tak přepálit, že by si spálil jazyk i polykač ohně.

Ale… je tu jedna věc, na kterou jsem naprosto zapomněl.

"Romane!" zařvu, až nadskočí "No já jsem ale debil!" dodám.

Ten sex před třemi lety! Na Martinově oslavě narozenin.

Byl jsem ožralej jako doga.

Ale… ten skvělý pocit tehdy, který mě donutil střídat partnery, jako na běžícím páse, jen kvůli tomu, abych zažil něco podobného. Jak jsem na to mohl zapomenout? Jojo, je hodně pravdy na tom, že, když chceme něco schovat, je nejlepší to umístit přímo před oči.

"Adame?" strčí do mě Roman, který si nejspíš musel myslet, že už jsem usnul.

"Martin!" vykřiknu.

"Co je s ním?" usměje se.

"Ta oslava! Sakra, na té oslavě byl i on," vysvětluji překotně.

"Takže, přeci jenom sis vzpomněl," kývne pobaveně.

"Ty… víš?" zamrkám.

"Jasný, vždyť si ho tam nabaloval, tak zuřivě, až jsme z toho měli prdel úplně všichni. Pak ste zmizeli někam pryč, a pak… ste už ani jeden nepřišli. Tebe sme našli druhej den ráno pod Martinovou postelí, pamatuješ? Nikdo nechápal, proč ses schoval zrovna tam. Jen já jsem věděl, že ty většinou utíkáš, když se ti něco nelíbí. No, vlastně, spíš, když se ti někdo líbí, tak moc, až dostaneš strach,“ ušklíbne se.

„Hele, nech si to svoje chytračení. Oba víme, že mě znáš, stejně jako já tebe. Spíš mi řekni, kdo to je?“ zajímám se. Z toho večera vím prostě velký kulový.

„Nevím. Vážně jsme si tenkrát neříkali svá příjmení. Víš, jak se tam chlastalo?… jasný, že víš, když si se opil jako první,“ směje se.

„Takže musím kontaktovat Martina,“ vydedukuji.

Problémem je, že Martin, mě od své oslavy narozenin, vážně nemá rád. Doposud jsem nevěděl, proč. Ale teď mám tušení, že ten dokonalý úd, souvisí i s tímhle.