Vstoupím s Patrikem do učebny. Překvapí mě, že všichni po našem příchodu zmlknou a zaměří se na nás. Co mě ale překvapí ještě víc, je Regína, která sedí v přední lavici, sama což je velmi neobvyklé, a která se při pohledu na mě přikrčí, zrudne a zadívá se do lavice. Zaraženě se zastavím a rozhlédnu. Všichni na mě zírají jako by na něco čekali.

„Prostě běž dál,“ zašeptá Patrik a postrčí mě.

Donutím své nohy k pohybu a rozejdu se. Dojdeme s Patrikem k lavici v zadní části učebny a usadíme se. Ostatní se od nás postupně odvrátí a učebna se začne zaplňovat hlasy, jak spolu ostatní začnou komunikovat.

„Tak jo, co se děje?“ otočím se na Patrika.

„Řeknu ti to, ale slib mi, že nebudeš naštvaný,“ zatváří se Patrik provinile.

„Vyklop to!“ zasyčím.

„Tak jo. No jde o to, že včera, když jsem uviděl Regínu, tak jsem se neudržel a seřval jsem ji. A nenuť mě opakovat, co všechno jsem jí řekl,“ povzdechne si Patrik.

„Počkej, a tos ji seřval před celou třídou či co, že na nás všichni tak koukali?“ zeptám se překvapeně.

„Kdyby před třídou. Včera viselo na tabuli oznámení, že první přednáška je posunuta až na odpoledne a že místo toho máme jakési zasedání v hlavní aule. Povinné pro všechny studenty i kantrory. No a já ji seřval tam. Před všemi studenty této školy i před všemi kantory. Dokonce tam byl i děkan a zbylé vedení. No a když si vezmeš tu akustiku té místnosti, tak když jsem na ni spustil, tak se příšerně rozléhalo. A to si piš, že jak jsem začal, tak všichni zmlkli a jen na nás zírali. Což znamená, že Regína má z ostudy kabát a nikdo se s ní nebaví a všichni ví o tvé alergii. Tedy údajné alergii,“ skousne si Patrik spodní ret a omluvně na mě kouká.

„To ne,“ zaúpím.

„No jo, ale když já na ni byl tak naštvaný,“ řekne Patrik zkroušeně.

„To je sice pěkný, ale nemůžeš na mě takhle poutat pozornost. Ohrožuješ tak můj výzkum. A taky moji bezpečnost,“ syknu.

„Opravdu se omlouvám! Prostě jsem se neovládl. Ale ber to z té lepší stránky. Regína tě teď nechá na pokoji. A za chvíli na to všichni zapomenou. Tak se nezlob, prosím!“ nasadí Patrik štěněčí pohled.

„Nezlobím se! Ale příště se prosímtě pokus ovládat,“ povzdychnu si a promnu si kořen nosu.

„Pokusím,“ slíbí Patrik s úsměvem.

***

„Tedy musím uznat, že to bylo vážně bezva. Takhle jsem se snad ještě nikdy nepobavil,“ usmívám se, zatímco s Mariánem vycházíme z kulturáku.

„Jo, Divoké kočky jsou prostě nej. Ale ta DVDéčka jsi mi nemusel kupovat,“ pohlédne na mě s vážnou tváří Marián.

„Já vím, že nemusel. Ale chtěl jsem. A mimochodem já si je koupil taky,“ zamávám DVDéčky, které jsem si koupil.

„Tak děkuju!“ usměje se Marián.

„Nemáš zač!“ odmávnu to.

Marián se zahledí na chodník před sebe. Já se zamyslím nad tím, co mi Patrik říkal o randění a vztazích. Bylo tohle rande? Chce snad Marián něco víc? No to se dá snadno zjistit. Zhluboka se nadechnu a rukou, ve které nedržím DVDéčka, chytím Mariánovu. Marián se zastaví, překvapeně pohlédne na naše ruce a pak vzhlédne k mému obličeji. Znejistím. Tohle byla asi chyba.

„Omlouvám se!“ pustím jeho ruku.

Marián na mě jen hledí.

„Ehm, půjdeme? Slibuji, že už to neudělám!“ přešlápnu.

„Netušil jsem, že o mě máš zájem,“ promluví Marián tiše.

„No, já...“ netuším, co říct.

„Mám rád svoji volnost. Naopak nesnáším, když na mě někdo v něčem tlačí a taky nesnáším majetnickost. Takže pokud jsi ochotný to respektovat a nikam nespěchat, tak bychom to spolu mohli zkusit,“ založí si Marián ruce v bok a pozvedne obočí.

Zůstanu na něj jen překvapeně zírat. To jako vážně?

„Budu to respektovat a nebudu spěchat,“ dostanu ze sebe nakonec.

V duchu se proplesknu. Co jsem to právě řekl? Opravdu jsem právě souhlasil se vztahem s Mariánem?

„Super,“ usměje se Marián, chytí mě za ruku a znovu se rozejde.

Taky se rozejdu a zamyšleně si Mariána prohlížím. No koneckonců, tohle mi nemůže ublížit. Vlastně by to mohlo pomoct mému výzkumu.

„Prý studuješ veterinu. To musíš mít zvířata opravdu rád, co?“ nadhodím.

„Jo, vždycky mě to k nim táhlo. Už jako malý jsem domů tahal všemožnou havěť, kterou jsem našel venku. Rodiče ze mě šíleli,“ zasměje se Marián.

I já se zasměju. Představa malého Mariánka, který domů nosí žáby a myši je opravdu vtipná.

„To znám. Já zase musel všechno vždycky prozkoumat. Všechno jsem rozebíral a rozmontovával jen, abych zjistil, jak to funguje. Akorát jsem pak měl problémy dát to zase dohromady, takže jsem hodně věcí zničil,“ zasměju se při vzpomínce na své dětství.

Je to pravda. Jako malý jsem skutečně všechno rozebíral a zničil tak hodně věcí. A nebyl jsem to jen já. Bratr to dělal taky. Naštěstí měl otec pochopení, takže nás za to trestal málokdy. No jo no, prostě průzkumníci.

„To jsme ale byli čísla, co?“ uchechtne se Marián.

„To jo,“ přikývnu.

„Můžu se na něco zeptat?“ zvážní Marián a pohlédne na mě.

„Ptej se,“ pokynu mu.

„Slyšel jsem, že prý tě otrávila nějaká holka. Je to pravda?“ zeptá se Marián.

„Kde jsi to slyšel?“ zeptám se překvapeně.

„U nás na škole. Někteří studenti od nás mají známé u vás a slyšeli to od nich. Taky je toho plná minimálně polovina města,“ pokrčí Marián rameny.

„Je to pravda. Ale šlo spíš o náhodu než o úmysl,“ řeknu.

„Jak tě někdo může otrávit náhodou?“ zamračí se Marián.

„Mám hodně silnou alergii na maso, mléko, vejce a živočišné tuky a výrobky z nich. A spolužačka, se kterou jsem šel na oběd to naneštěstí nevěděla. Objednal jsem si veganské menu, ale ona ho, aniž bych to věděl, změnila. Takže místo tofu, které jsem si objednal, mi číšník donesl kuřecí maso. Snědl jsem sice pár kousků, které jsem hned, jak mi došlo, že to je maso, vyzvracel, ale přesto jsem dostal alergickou reakci. Ale teď už jsem v pořádku, jak vidíš,“ usměju se na Mariána.

„To je strašné. Takže ty musíš jíst pouze rostlinnou stravu?“ zamrká Marián.

Přikývnu.

„Tedy jak to můžeš vydržet? Já si nedovedu představit, že bych si nesměl třeba nalít hrnek mléka nebo si udělat míchaná vajíčka,“ zakroutí Marián hlavou.

„Zvykl jsem si. Ostatně ta alergie se u mě projevila, když jsem byl hodně malinký, takže jsem mléko, vejce nebo maso nikdy nejedl. Nevím jak to chutná, neznám jejich chuť. A když něco neznáš tak ti to jen stěží může chybět. A je sice pravda, že veganské potraviny se shánějí hůře než obyčejné a také jsou trošku dražší, ale dá se to,“ řeknu ledabyle.

„To máš pravdu. Jsou přece i horší alergie. Třeba na sluneční světlo nebo na vodu,“ pousměje se Marián, pustí mě a začne hledat po kapsách klíče, protože už jsme dorazili k paneláku, kde bydlí.

Marián vytáhne klíče a odemkne dveře. Vstoupím dovnitř společně s ním. Marián se na mě podivně podívá.

„No co, takhle pozdě už by mi žádný autobus nejel, tak jsem se domluvil s Patrikem, že u nich dneska přespím,“ řeknu.

„Jasně. Samozřejmě,“ přikývne Marián a otočí se ke dveřím, aby je mohl zamknout.

Přesto mi neujde, že trošku zčervená. Pobaveně se zaculím.

„Že jsi myslel na prasečinky?“ zaprovokuju.

„To teda nemyslel. A setři si ten úšklebek z tváře nebo to udělám já,“ vyjede na mě Marián a zrudne ještě víc.

„Takže myslel,“ přikývnu si pro sebe.

„Nemyslel,“ vyjekne Marián a udeří mě do hrudi.

„Jako muška,“ zamrkám na něj a pošlu mu vzdušný polibek.

„Ty seš hroznej,“ vyprskne Marián a začne vydupávat schody.

Uchechtnu se a rozběhnu se za ním. Na odpočívadle ho doženu a zezadu mu omotám ruce kolem pasu.

„Ale no tak. Přece by ses nečertil,“ opřu si bradu o jeho rameno.

Marián na mě úkosem pohlédne a pak se odvrátí.

„Nezlob se. Prosím, prosím, smutně koukám,“ nasadím pohled nakopnutého štěněte a dokonce i trošku zakňučím.

To už Marián nevydrží a rozesměje se. Otočí se ke mně čelem, rukama mě obejme kolem krku a podívá se mi do očí.

„Na tebe se člověk nemůže zlobit dlouho, viď?“ usměje se na mě.

„S lidma to umím. A hlavně s drobnýma roztomilýma hnědovláskama,“ mrknu na něj.

Marián se uchechtne, pustí mě a vymaní se z mého sevření. Vyjdeme zbytek schodů do druhého patra a já se zarazím. Mám jít dál s Mariánem nebo zůstat tady?

„Uvidíme se. Dobrou noc!“ vyřeší to Marián za mě, políbí mě na tvář a začne vybíhat schody do posledního patra.

„Dobrou noc!“ zavolám za ním překvapeně.

Když uslyším zaklapnutí dveří z patra nad sebou, zatřesu hlavou, abych se vzpamatoval a stisknu zvonek. Patrik mi slíbil, že bude čekat dokud nepřijdu a navíc jeho rodiče a sestra mají být pryč, tak se nemusím bát, že bych někoho budil nebo obtěžoval. Dveře se otevřou a Patrik mě vtáhne dovnitř.

„Prosímtě, buď co nejtišší. Plány se totiž trošku změnily,“ zašeptá Patrik zatímco se zouvám a sundávám si bundu.

„Co? Jak se změnily?“ zeptám se šeptem.

„Ale, u tety a strejdy se vyskytly nějaké problémy. Nevím o co jde, ale museli na víkend odjet, aby je vyřešili. No a nám hodili na krk bratrance a sestřenici. Takže rodiče zůstali doma, aby na ně dohlédli,“ vysvětlí mi Patrik.

„No a nebudu v tom případě obtěžovat?“ zeptám se.

„Ne, to ne. Rodičům jsem o tobě řekl a neměli nic proti. Jde jen o to, že bratranec a sestřenice jsou hrozní idioti a sígři a já a Rozárie je nemáme moc rádi. Takže se Rozárie přestěhovala ze svého pokoje do mého, aby ona nemusela být se setřenicí a já s bratrancem,“ řekne Patrik.

„Tak to není takový problém, ne? Ostatně slibuju, že se tvé sestry ani prstíčkem nedotknu,“ slíbím.

„Já vím. V tomhle ti věřím. Jen se připrav, že ráno nebude zrovna nejpříjemnější, protože ti dva na tebe budou mít určitě kecy,“ odfrkne si Patrik.

„Kolik jim je?“ zeptám se.

„Sestřenici je patnáct a bratranci třináct. A oba jsou to spratci,“ odpoví mi Patrik.

„No, snad nebude tak zle,“ odpovím, vezmu DVDéčka z botníku, kam jsem je odložil a následuju Patrika do jeho pokoje, kde na posteli spí Rozárie a na zemi je nafukovací matrace.

„Budeme spát na matračce. Doufám, že ti to nevadí,“ pohlédne na mě Patrik.

„Nevadí,“ odložím DVDéčka na menší knihovničku, převléknu se do pyžamových kalhot a společně s Patrikem si lehnu na nafukovací matraci. Usneme během chvíle.

***

Ráno se vzbudím časně. Tiše vstanu a z batohu, který jsem si sem donesl včera než jsme s Mariánem šli ven, vytáhnu čisté oblečení a přenosný laser. Tiše vyjdu z pokoje a zamířím do koupelny, abych se převlékl a vyčistil si zuby. Otevřu dveře a spatřím blonďatou ženu v růžovém županu, která se ke mně poplašeně otočí od umyvadla. Urychleně vycouvám a zabouchnu za sebou dveře. Srdce mi splašeně buší, jak se cítím trapně. Po chvíli se dveře od koupelny otevřou a žena vyjde ven.

„Omlouvám se! Netušil jsem, že tam někdo je. Je mi to líto!“ začnu se hned omlouvat.

„Neomlouvejte se! Moje chyba, měla jsem se zamknout, ale nejsme na to zvyklí. Vy jste Daniel, že?“ usměje se na mě žena.

„Ano. A vy jste paní Dvořánková, že? Maminka Patrika a Rozárie,“ usměju se na ni, ostatně podoba mezi ní a jejími dětmi je nepřehlédnutelná.

„Ano, to jsem. Ale už vás nebudu zdržovat, určitě jste do té koupelny potřeboval nutně,“ mrkne na mě paní Dvořánková a ustoupí, abych mohl projít.

„Ano, děkuji!“ přikývnu a vejdu do koupelny.

Převléknu se a na skříňku mezi toaletou a sprchovým koutem postavím laser. Nastavím ho a položím bradu do držáku a vycením zuby. Jakmile senzor zaznamená mou přítomnost, spustí se a vyčistí mi zuby. Vypnu ho, schovám pod oblečením, vyjdu z koupelny a vrátím se do Patrikova pokoje. Patrik i Rozárie už jsou vzhůru a rozespale se rozhlíží.

„Dobré ráno!“ usměju se na ně.

Oba něco zabručí a Rozárie vstane a vyjde z pokoje. Patrik taky vstane a začne se převlékat. Přejdu k batohu a do největší kapsy dám oblečení. Do kapsy před ní dám laser a DVDéčka, která jsem si včera koupil. Rozárie se vrátí do pokoje a Patrik odejde. Zřejmě se takto střídají v koupelně. Vyjdu z pokoje, abych Rozárii dopřál soukromí na převlečení, a vydám se do kuchyně.

„Přeji dobré ráno!“ pozdravím osazenstvo kuchyně, což je paní Dvořánková, která je už oblečená a tancuje kolem linky a trošičku buclatější muž s pleší a brýlemi na očích, což je evidentně pan Dvořánek, který si čte noviny a popíjí u toho kávu.

„Dobré ráno! Co ti dáš ke snídani?“ otočí se na mě paní Dvořánková.

„Ty jsi Daniel?“ koukne na mě pan Dvořánek přes okraj novin.

„Ano a vy jste předpokládám pan Dvořánek,“ usměju se na něj.

Muž s úsměvem přikývne a opět se začte do novin.

„Právě dělám tousty. Dáš si?“ otočí se na mě od linky paní Dvořánková.

„Nedá. Mám tady pro něj připravené něco speciálního,“ odpoví místo mě Rozárie, která vstoupí do kuchyně.

Usměju se na ni. Rozárie mi úsměv oplatí a pokyne hlavou k židli. Posadím se a Rozárie přejde k lednicče, kde chvíli něco hledá. Nakonec vyndá misku, kterou položí na stůl. Nahlédnu do ní a uvidím nějakou pomazánku. Rozárie mi podá ještě košík s bagetkami, talíř a nůž.

„Je to veganské pečivo, které jsem našla v jedné zdravé výživě. A ta pomazánka je z tofu, recept jsem našla na internetu,“ usměje se na mě a s talířem, na kterém je několik toustů se posadí vedle mě.

„Děkuji ti!“ poděkuji a vezmu si jednu bagetku, na kterou máznu trošku pomazánky a ukousnu.

Je to vážně moc dobré.

„Jsi vegetarián?“ zeptá se mě pan Dvořánek.

„Vegan,“ odpovím, když polknu sousto.

„Musí být. Je alergický na všechny živočišné složky,“ dodá Patrik, který se usadí vedle mě z druhé strany.

„Ach, tak to s tebou byl Patrik v nemocnici?“ usadí se paní Dvořánková mezi Patrika a svého manžela, poté co na stůl dá džbán s džusem, několik skleniček, velký talíř plný toustů a dva menší talíře.

Přikývnu, zatímco žvýkám další sousto.

„Je to alespoň dobré?“ zeptá se mě Patrik.

„Samozřejmě, že je to dobré,“ zamračí se na něj Rozárie.

Patrik se na ni zašklebí a pak se otočí na mě.

„Je to výborné,“ řeknu a ukousnu další sousto.

„Nebude vadit, když ochutnám?“ zeptá se Patrik.

Jen pokrčím rameny. Té pomazánky je stejně moc a sám bych ji ani nesnědl.

„Nebude vadit, když taky ochutnáme?“ zeptá se mě pan Dvořánek.

„Klidně si dejte,“ usměju se na ně.

Patrik rozlomí jednu bagetku na tři díly a dva podá svým rodičům. Paní Dvořánková chce vstát, aby podala nože na namazání.

„Počkejte. Použijte tenhle nůž, ať nemusíte špinit zbytečně další,“ podám jim nůž, kterým si mažu pomazánku.

Všichni tři si ho půjčí a máznou si na své kousky bagetky trošku pomazánky. Pak mi nůž vrátí a ochutnají.

„Tedy to je opravdu dobré. Rózo, pak mi musíš ten recept najít,“ ukáže paní Dvořánková na Rozárii prstem.

„Jasně, mami,“ přikývne Rozárie.

„Dám si tu pomazánku s tebou. Nebude ti to vadit, Danieli?“ otočí se paní Dvořánková ke mně.

„Nebude. Stejně je toho víc než dost,“ pokrčím rameny.

Paní Dvořánková se usměje a vstane, aby si podala nůž. Ostatní se vrátí k toustům. V tom do kuchyně vejdou dvě další osoby. Hnědovlasá dívka a chlapec.

„A ty seš jako kdo?“ stoupne si chlapec ke stolu s rukama v bok a nevraživě na mě zahlíží.

Jeho sestra stojí vedle něj a na rozdíl od svého bratra si mě prohlíží se zájmem v očích.

„Pozdravit neumíš?“ zamračí se pan Dvořánek na svého synovce.

„No jo, dobrý ráno! A kdo teda seš?“ protočí chlapec oči a pak se pohledem vrátí ke mně.

„To je Daniel. Můj kamarád,“ zamračí se na chlapce Patrik.

Chlapec si odfrkne a plácne sebou na židli vedle Patrika.

„Co? To jsou tousty? Jasně jsem včera říkal, že chci vafle. A co je probůh tenhle hnus?“ ukáže štítivě na pomazánku.

„Pomazánka z tofu pro našeho hosta. A výborná, mimochodem,“ zamračí se na něj pan Dvořánek.

Chlapec si znovu odfrkne a natáhne se pro toust, který začne jíst se značnou nechutí, kterou se ani nesnaží skrývat. Dívka přejde za Rozárii.

„Uhni! Sedíš mi na místě,“ založí si ruce v bok.

„Tamhle máš místo volné,“ ukáže Rozárie na místo mezi svým otcem a bratrancem.

„Jenže já chci sedět tady, takže uhni!“ pohodí dívka vlasy.

Rozárie nijak nereaguje. Jen si ukousne ze svého toustu.

„Tak slyšelas? Uhni!“ zatřese jí dívka židlí, až se Rozárie musí zachytit stolu, aby nepřepadla, ale naneštěstí jí zaskočí sousto a začne se dusit.

„Rozárie,“ vykřikne Patrik, vyskočí ze židle a přeběhne k Rozárii, kterou začne bušit do zad.

Paní Dvořánková se k němu přidá, ale nedaří se jim uvolnit Rozáriiny dýchací cesty. Pan Dvořánek vstane, odsune Rozárii od stolu, postaví ji a zkouší Heimlichův hmat. Ovšem ani ten nepomáhá. To už nevydržím.

„Rozárie, pomůžu ti. Chyť se mě teď kolem krku,“ intruuju ji.

Rozárie na mě zoufale pohlédne, ale chytí se mě kolem krku. Já si ji vyzvednu do náruče a její nohy si přizvednu k rameni.

„Teď se mě pusť,“ řeknu.

Rozárie se mě pustí a já ji přetočím hlavou dolů, přičemž koleny je uchycená na mém rameni.

„Prašťte ji do zad,“ křiknu na zkoprnělé členy rodiny.

Jako první se vzpamatuje Patrik, skloní se a bouchne Rozárii několikrát do zad. Ta se přestane dusit a vyplivne sousto, které ji před tím zaskočilo. Trhaně dýchá a snaží se dohnat zásoby kyslíku.

„Pomůžu ti,“ přiblíží se ke mně pan Dvořánek, když uvidí, že se přikrčuju, abych Rozárii položil na zem.

Zase se narovnám. Pan Dvořánek podebere svou dceru pod rameny a přidržuje ji, zatímco já pomalu spouštím její nohy. Společně se nám podaří ji postavit. Jakmile Rozárie najde stabilitu, vrhne se mi kolem krku.

„Děkuju! Děkuju! Děkuju!“ opakuje stále dokola.

„To nic,“ řeknu tiše, zatímco ji hladím po zádech, aby se přestala třást.

„To není nic. Zachránil jsi naši dceru. Nebýt tebe, kdoví jak by to dopadlo,“ přistoupí k nám rozechvělá paní Dvořánková a stiskne mi ruku.

„To je pravda. Ale řekni mi, kde jsi přišel k takové síle?“ zeptá se mě pan Dvořánek, zatímco jeho manželka ze mě sundá Rozárii, usadí ji na židli a šeptem ji uklidňuje.

„Pravidelně cvičím a posiluju. A tenhle trik mě naučil táta,“ dodám, protože tuším, že to by byla další otázka.

„Mohl bys mě to naučit? Pro případ, že by se stalo něco podobného,“ zeptá se mě Patrik.

Přikývnu a otočím se k dívce, která je za tohle celé zodpovědná, a která i se svým bratrem stojí u kuchyňské linky, odkud to celé vykuleně sledovali.

„Jsi normální?“ rozkřiknu se na ni.

„Já...“ řekne slabým hláskem.

„Ty co? Uvědomuješ si, že jsi ji mohla zabít? Jen kvůli tomu, že sis nechtěla sednout vedle svého bratra?“ křičím na ni.

Dívka se pod mým pohledem i pohledy ostatních přikrčí.

„Když já chtěla sedět vedle tebe. Jsi hezký a já tě chtěla získat,“ pípne.

„To nemůžeš myslet vážně! Kvůli tak debilnímu důvodu jsi málem zabila vlastní sestřenici? Tak takové píče jako jsi ty, mám nejradši. Podle mě byste se všechny hodily jen na to, aby vás nějaký dělník nebo údržbář a pak vás zabil. A ty by ses měl nad sebou taky zamyslet. Tvůj táta by tě měl dát někam na pole, abys tam dřel od východu do západu slunce a naučil se tak vážit si práce ostatních,“ dokřičím a hruď se mi dme vzteky.

Chlapec na mě šokovaně a taky trošku bojácně zírá, zatímco dívka se rozpláče. Otočím se od nich.

„Omlouvám se za svůj výbuch!“ omluvím se.

„Řekl jsi jen to, co si tady myslíme všichni. Takže se neomlouvej,“ položí mi Patrik ruku na rameno.

Nikdo neprotestuje a ani se nezastane puberťáků stojících u linky. Všichni se postupně usadí na místa u stolu, ale atmosféra je napjatá. Povzdechnu si. To ten den pěkně začíná.