Dotazy prostých lidí a šlechticů na sebe nenechaly dlouho čekat.

Zarbagova zpráva jim nestačila. Dožadovali se odpovědí, bušili mu na dveře jeho nakladatelství i domu. Bušili na bránu hradu.

Proč královská vlajka shořela?

Jak dopadli ti, kteří se sem vloupali?

Budou obyvatelé podhradí v bezpečí?

Žádné odpovědi.

---

Prázdným pohledem se bývalý král Agrevie díval před sebe a prstem na zemi vytvářel z drobných kamínků cestičky, snad písmena. To věděl jen on sám. Kdybyste nevěděli, že se jedná o Agsira, jen stěží byste ho poznali. Oblečení, na kterém si nejlepší agrevijští krejčí dali tolik záležet, bylo špinavé a potrhané, kdysi nemyslitelné, aby král něco takového nosil. Stejně tak jeho bledá kůže byla špinavá, nemytá již několik dní, nasáknutá smradem z místa, kde se král nacházel. Jeho mysl byla zlomená. První den se ještě ptal, pak ztratil naději.

‚Žije ještě můj milovaný vlk?‘ přemýšlel, aby si udržel zdravý rozum. ‚K čertu s mým snem, hlupáku. Měl jsi utéct, když jsi mohl. Měl jsi šanci… Utekl bys jim. Utekl bys trestu, který neměl být pro tebe. To já jsem přece vinný. Ty jsi jen následoval mé rozkazy. Vidinu mého hloupého snu, který se nikdy neměl stát skutečností. Krvavého snu, do kterého jsem tě uvrhl jen já sám.‘

Jakou vidinu tehdy Agsir měl, když býval ještě králem?

Opřel čelo o kolena a odmítal si připustit, že jeho žaludek byl prázdný a dožadoval se vody a jídla, které mu bylo doneseno. Nepodlehne. Nesmí. Ne, když je jeho nejlepší voják v neznámé situaci. Bůhví, jak s ním zacházejí.

Mučí ho? Dávají mu jídlo a pití? Drží ho v poutech, jako nějaké zvíře? Nechají ho alespoň vydechnout, než ho bude zase někdo zpovídat?

Plno nejistých myšlenek se králi honilo hlavou.

---

Ryuu vešel do Melaforovy pracovny a zavřel za sebou dveře. Nechtěl, aby ho někdo sem následoval. Musel se zde podívat jako první. Sám. Snad doufal, že Melafora, toho vraha jeho milence, aspoň trochu pochopí. Ne, nechtěl ho pochopit. Chtěl o něm vědět něco víc. O nepříteli je potřeba vědět, co nejvíc, říká se. Přesto se nemohl odlepit od dveří. Díval se na věci kolem, které předešlý pán tohoto pokoje hojně používal. Vzduch zde byl zatuchlý, pořád z něj byl Melafor cítit. Ryuu stiskl čelist k sobě. Spěšným krokem přešel k oknu a otevřel ho dokořán, aby se mohl nadechnout čerstvého vzduchu. Zhluboka dýchal, přesto jeho srdce nepokojně bušilo.

‚Dosáhl jsi své pomsty, po čem tedy prahneš nyní?‘ slyšel svého démona. Neodpověděl mu a ohlédl se za sebe do místnosti. ‚Co chceš o Melaforovi vědět? Předtím ses nikdy nezajímal. Měl jsi jasný cíl. A ten cíl nyní čeká dole. Můžeš svou pomstu dokončit rovnou. Nebo učiň to, co učinit chceš. Bude to sladká pomsta.‘

Ryuu na svého démona nereagoval. Váhavě přešel ke stolu a pohlédl na spisy, které tam měl Melafor rozházené.

Dopisy z Greciy, ve kterých je královská rodina prosila o spojenectví.

Nařízení krále.

Spoustu zbytečných listů ohledně daní.

Počty vojáků a nových rekrutů, donucených rekrutů.

Plakáty s hledanými osobami, na kterých skoro zasychala ještě barva s novými cenami na jejich hlavu.

Zarbagovy noviny.

A mnoho, mnoho dalšího.

‚Přestaň hledat, Ryuu,‘ vyzval ho jeho démon. ‚Budeš toho litovat.‘

Když prohledával jeho stůl, zarazil se. Ve spodním šuplíku, úplně dole, zahrabané pod mnoha dalšími listy, našel několik obrazů. Usadil se na zem a mlčky je sledoval. Do očí mu skoro vhrkly slzy.

Vycenil zuby a tiše zavrčel.

Tiskl obraz mezi prsty, div ho neroztrhl od zlosti.

‚Proto jsem ti řekl, abys přestal,‘ ozval se jeho démon po chvíli.

Obraz, který Ryua rozrušil, byl obraz několika dětí. Melafora poznal ihned. Ale stejně tak svého mistra.

‚Nevypadá to na falešný obraz,‘ ujistil ho démon, když Ryua napadla záporná myšlenka. Ryuu mlčel a svěsil hlavu. Tak aspoň jeho vlasy zakryly jeho tvář. Aby nikdo, kdo by čirou náhodou omylem vešel dovnitř, nemusel vidět jeho slzy.

„Proč má něco podobného u sebe?“ zašeptal Ryuu nechápavě.

‚Je to prosté. Nejspíš vyrůstali ve stejné svatyni,‘ odpověděl mu jeho démon.

„Vyloučeno!“ zakřičel Ryuu a udeřil do stolu, který se roztřásl.

‚To není,‘ nesouhlasil jeho démon. ‚Děti všech možných věků se posílaly do svatyně, aby se naučily své démony ovládat, co nejdříve. Obzvlášť, když se u nich příznaky hostitelů objevily dřív, než bylo zdrávo.‘

„Je vyloučeno, aby byli ve stejné svatyni!“ nesouhlasil Ryuu a rychle dýchal.

‚Není,“ odporoval mu jeho démon. ‚Pokud byli ve stejném okruhu vesnic nebo měst, zcela běžně se posílali-…‘

„Vyloučeno!“ zakřičel Ryuu vztekle. „Nemohli být v jedné svatyni!“ Kopl vztekle do židle. Ta se rozletěla proti zdi a rozbila se. Ryuu se opřel o stůl a snažil se zklidnit splašeně bijící srdce. „Nemůže být… Když byli studenti u jednoho mistra… nemohl by ho přece zabít tak snadno!“ nechápal Ryuu. „Nemohl by… Nemohl…“

Jeho démon mlčel.

‚Na to by ses možná měl ptát spíše jeho…‘ podotkl. ‚Jen on sám ví, co se mu tehdy honilo hlavou. A i kdyby měl šílenství v očích a smál se, nikdy nevíš, co se mu honilo hlavou doopravdy. Pokud pocházeli všichni ze stejné svatyně… nemyslíš si, že by ho aspoň trochu ranilo, že je to on sám, kdo je vyslán, aby je zabil? Šel tam původně pro tebe. Pro tvou smrt. To, že tě Uran zachránil, to, že pro tebe zemřel… Možná to Melafor v plánu neměl. Možná jen nechtěl, aby další hostitel vlčího démona přežil.‘

„Další…“ zašeptal Ryuu.

‚Vzpomeň si, co říkal Mikael.‘

„Zabil celý svůj rod… On a já jsme jediní, kteří v sobě mají vlčího démona.“

‚Správně.‘

Ryuu udeřil do stolu. Co mu unikalo? „Tak proč mě tedy nezabil…? Mohl se mě zbavit! Měl tolik příležitostí…“

‚Možná nemohl, možná nechtěl. Na to se ho musíš zeptat sám.‘

Nechtěl? Co tím myslíš? Co víš?“

Ale jeho démon na něj již nepromluvil.

Prohledal zbytek Melaforova stolu. Žádné další obrazy z Melaforova dětství nebo mládí nenašel. Ani spisy. Jakoby se Melafor objevil jako dospívající muž jen tak, zničehonic, a začal šířit strach a amok.

Tak aspoň tvrdí dějiny Agreviy.

Protože Melaforova minulost shořela v popel, spolu s Karminou.

---

Mikael seděl zády opřený o mříže a oči měl zavřené. Nespal. Jen ve svém nitru promlouval k démonovi, který nebyl jeho, a vyzýval ho, aby mu poradil. Neměl právo zemřít, přestože tolik chtěl. Odlehčil by člověku, na kterém mu tolik záleželo.

‚Tvá smrt by neodčinila to, co jsi způsobil,‘ připomněl mu jeho démon.

‚Ryuu by byl ale šťastnější… Nemusel by se dívat do tváře vraha,‘ nesouhlasil Mikael a pohlédl stranou.

‚Opravdu si myslíš, že ho něco takového v jeho nynější situaci skutečně trápí? Sám se z něj stal vrah.‘

‚Ale kvůli mně.‘

‚Možná. Nebo si uvědomil, že bez obětí své pomsty nedosáhne.‘

‚Je to moje vina.‘

‚Ano, to je. Copak? Čekal jsi, že to začnu vyvracet a tvrdit, že jsi v tom nevinně? Omyl. Sám ses rozhodl, že ho sem vylákáš. Původní plán sice zněl jinak, ale když už jsi do toho spadl tak hluboko, měl jsi ho dokončit. A ne stáhnout ocas před koncem.‘

‚Kdybych se nestáhl, přišel bych o něj.‘

‚Tak ho raději necháš, aby tě viděl, jako zrádce?‘

Mikael vzhlédl k zamřížovanému oknu. ‚I kdyby mě měl nenávidět, pořád ho budu milovat.‘

‚A jsou to skutečně tvé city nebo city mého předešlého hostitele?‘

Mikael mlčel. Na tuhle absurdní otázku nemusel odpovídat. A přesto ho slova jeho démona zabolela víc, než dýka.

---

Pozdě v noci, kdy již téměř všichni spali, Ryuu stál na balkónu a hleděl k jasnému měsíci.

„Vidím, že také nemůžeš spát,“ slyšel za sebou hlas. Neohlédl se.

„Co chceš?“ zeptal se chladně.

Mistr Neptun se zastavil vedle něj a opřel se o zábradlí. Se svým prozíravým, lišáckým úsměvem se díval někam do neznáma. „Bylo by moudré sem povolat Zarbaga,“ pravil jen.

„Proč?“

„Lidé jsou nervózní.“

„Mají důvod.“

Neptunovi neutekla skrytá hrozba v Ryuově hlase. „Můžeš lidi vinit z toho, že následovali silnějšího, aby přežili?“

Ryuu mlčel. Neptun se jen usmál o to víc.

„Pošli Zarbagovi zprávu. Přiveď ho do hradu. Přiměj ho, aby Melafora rozmluvil. Budu tam samozřejmě s vámi,“ navrhl.

„Co máš v plánu, liško podšitá?“ zeptal se Ryuu podezřívavě.

Neptun se nevinně usmál. „Vůbec nic,“ řekl sladce.

Ryuu mu ale nevěřil ani na vteřinu.

„Dobrou noc,“ popřál mu Neptun po chvíli, než se vypařil z Melaforovy pracovny. Ryuu mu neodpověděl. Spíše se zadíval na měsíc, který brzy sliboval úplněk.

Tu noc sestoupil Neptun dolů do sklepení do vězení až do poslední, opuštěné cely, vzdálené od všech ostatních. Stejně jako noc předtím, usadil se na zem před své učně, kteří zde drželi stráž. Sledoval spící příšeru, která před pár dny mohla brát životy dle přání a rozkazu svého pána. A nyní? Nyní z něj bylo krotké štěně.

Smutné.

A přesto v onom smutku bylo něco krásného.

---

Tu noc jiný, mladý hostitel vlčího démona prokřičel, rval si vlasy ve svém vlastním šílenství, když se mu zdál hrůzný sen, kterého se nemohl zbavit. Jenže nyní byl víc než reálný. A o dost krutější. Přísný pohled a vyčítavá slova mistra Urana trýznila duši i mysl mladého velitele rebelů, který už nedokázal snášet své ponuré myšlenky ani dění kolem sebe. Když dovnitř vtrhl Mars, který zaslechl křik z tohoto pokoje, hned se zastavil. Spoušť, kterou spící běsnící hostitel vlčího démona natropil, byla nezměrná. Snažil se na něj promluvit, ale křik mladého muže se ještě zvýšil. Už nespal, už nesnil. Procitl do kruté reality, kdy na svým rukách viděl krev, a tiše odříkával jména těch, kteří pro něj zemřeli. A ronil pro ně slzy. Mars chvíli váhal, než k němu přešel. Položil mu ruce na ty jeho, kterými si rval vlasy, a snažil se jimi snad skrýt před světem.

„Ryuu,“ oslovil ho něžně.

Sám moc dobře věděl, že i ti nejsilnější se jednou zlomí.

Venuše, která přiběhla jako druhá za skoro až nelidským křikem, jen mlčky přihlížela. Nakonec stiskla ruce v pěst a rázným krokem se vydala po schodech dolů. Jestli někdo dokáže uklidnit bolavou duši, tak pouze ten, kdo jí způsobil jizvy nejvyšší.

„Vstávej,“ přikázala mladému muži chladně.

Mikael k ní vzhlédl.

Hrdě si odfrkla. „Potřebuje tě ten, který by tě měl nenávidět do morku kostí,“ procedila mezi zuby, když konečně vstal.

Mikael se zastavil. Chtěl couvnout, to už ho ale Venuše popadla za zápěstí a tahala ho pryč. Nevzdoroval jí.

Než se Venuše vrátila s Mikaelem, snažil se Atsushi Ryua uklidnit a vyvrátit jeho tichá obvinění proti jemu samotnému.

Pevně ho držel u sebe a zoufalými slovy ho konejšil jako dítě.

Stejně jako ty noci předtím, které strávili v Marsově svatyni…

Když však Ryuu začal jmenovat jména studentů znovu, jen pevně zavřel oči. Znal tváře všech, které vyjmenoval. Každé jméno bolelo jako dýka. Obával se, kdy řekne Tsumino jméno.

Nakonec k němu nedošel, protože dovnitř vtrhla Venuše a div nehodila Mikaela k Ryuovým nohám.

„Hleď, co jsi způsobil,“ procedila mezi zuby chladně.

Mikael ale neměl odvahu vzhlédnout. Slyšel hlas muže, kterého miloval, již z dálky, a zněl… jinak. Zlomeně. A Mikael si moc dobře uvědomoval, že na tom má podíl také i on sám. Odvrátil pohled stranou.

Atsushi mlčel.

Nechtěl se mu podívat do tváře. Chtěl říct Venuši, aby ho odvedla. Muž, kvůli kterému tehdy sebrali Tsume. Muž, kvůli kterému také umřela… Pořád žije. Pořád dýchá.

Mikael si moc dobře uvědomoval nenávistný pohled v očích Atsushiho.

Přesto jeho nitro bolelo, když viděl Ryuovy slzy. Chvíli váhal, než vstal a opatrně se k němu přiblížil. Tiše na něj promluvil a natáhl k němu ruku. Ryuu se po chvíli jeho směrem zadíval. Mikael ho uklidňoval svým hlasem a pomalu se k němu přibližoval.

Atsushi chvíli váhal, ale nakonec Ryua, vida, že k němu také pomalu natahuje ruku, pustil a odtáhl se.

Po chvíli vstal, když viděl, jak Ryuu pevně svírá Mikaela u sebe. Nevyčítal mu to. Věděl, že Mikael měl své důvody, proč ho zradil. A věděl, že Ryuu, ať už by si nasazoval jakoukoliv masku, ho nemůže nenávidět.

Všichni to věděli.

Jen Ryuu si lhal sám sobě. Stejně tak Mikael.

Mars kývnutím hlavy ostatní přítomné vyzval, aby se vzdálili. Pro tuto noc bude hostitel vlčího démona utišen. Ale jaké je čeká ráno?

Zavřel za sebou dveře s posledním pohledem na dva muže v objetí.

‚Vidíš to, Urane?‘ pomyslel si jen. ‚Nechceš svého učně konečně přestat trápit a dopřát mu trochu klidné noci?‘

Tu noc po dlouhé době Mikael strávil v těsném Ryuově objetí.

---

Mladý sluha pohlédl zmateně na pečeť na dopise, než ho předal svému pánovi. Zarbagos jej ihned bez pohledu odložil na hromadu dalších, když si myslel, že se jedná o další dotazy na jeho práci od zdejších lidí.

„Pane Zarbagosi,“ oslovil ho mladý sluha, když vzal dopis znovu do rukou a předal mu ho. „Je to dopis s královskou pečetí.“

Zarbagos konečně ustál v práci a znaveně vzhlédl. Již několik nocí nespal, aby lidem mohl zodpovídat jejich otázky a dávat jim čerstvé obrazy, aby prahli po více odpovědích. Ale jeho samotného ho to unavovalo. Zavřel oči a zaklonil hlavu dozadu. Možná by měl zpomalit. Možná by si měl vzít den volna. I jeho sluha vypadal unaveně, když po něm sjel rychlým pohledem. Takhle by to dál nešlo.

Když se znovu narovnal, nastavil ruku a čekal.

Mladík opatrně zničil pečeť a předal dopis svému pánovi.

Ten si ho unavenýma očima přečetl. Povzdychl si a poškrábal se na hlavě.

„Pane Zarbagosi?“

„Je na zítřek něco domluveno?“ zeptal se jen.

„Ne, pane.“

„Dobře. Jdi si lehnout.“

Pane Zarbagu?“

Jeho pán k němu po dlouhé době konečně vzhlédl a vlídně se usmál. „Půjdeme navštívit Neohroženého vlka.“

Mladík chvíli váhal, než se trochu pousmál a přikývl. „Rozumím, pane. Mám ještě objednat drožku?“

„Není třeba. Hrad máme přímo před nosem.“

„Rozumím, pane, ale vaše postavení…“

„K čemu mi bude postavení, když mě Neohrožený vlk už neshledá za dobrého spojence?“ zeptal se Zarbagos s úsměvem v žertu.

Mladému sluhovi ale do smíchu nebylo. Jen mlčky přikývl a šel učinit, co mu jeho pán přikázal.

---

Toho rána se Ryuu probudil, když už slunce zářilo na obloze. Sledoval spícího mladíka ve svém náručí, kterak i on ho drží v tom svém. Váhal. Co když se ho dotkne a on se rozpadne v prach? Nebo se probudí? Neodolal a rukou projel jeho vlasy. Byl to skutečně Mikael? Byl to a zároveň nebyl. Sledoval jeho spící tvář, kterou tak důvěrně několik měsíců znal a pozoroval každé ráno. Tvář, kterou hladil. Rty, které líbal. Oči, do kterých hleděl, nyní skryté pod víčky. Vlasy, se kterými si občas hrál.

Trochu se k němu přiblížil. Pořád tak příjemně hřál. A voněl.

Přitiskl ho trochu blíž k sobě.

Intimita té chvíle se rozpadla, když Mikael otevřel oči.

Zamrkal, když viděl ty Ryuovy tak zblízka. Chvíli mu trvalo, než si rozpomněl, co se včera stalo. Pamatoval si to i Ryuu?

Mikael věděl, že ať už by udělal cokoliv… Ryuu mu nikdy neodpustí. A Ryuu zase věděl, že ať už by se snažil jakkoliv moc… nemohl ho nenávidět. Možná proto se přiblížil o něco víc, a než mohl Mikael protnout to krásné ranní ticho, spojil jejich rty v tichý polibek. Umlčel ho. Protože slova by je nyní bolela oba dva.

Stejně tak beze slova nakonec vstal z postele a spěšným krokem odešel z místnosti. Mikael se jen nadechl, aby na něj zavolal, ale nakonec odvahu nenašel.

Sklopil zrak k zemi.

Kdyby na něj zavolal, změnilo by se něco?

---

Zarbagos hrdě kráčel kupředu. O dva kroky za ním pospíchal jeho mladý sluha, ukazujíc svou vlastní starost, když jeho pán měl skvělou masku dospělého, který se bát ničeho nemusí. Nebo jen nechce prokázat strach, aby tak nedal ostatním navrch. Mladík držel svou čepku mezi prsty a polekaně se rozhlížel kolem. Jeho pán se na něj nepodíval, nenabídnul mu ruku, aby se jí chytil, aby uklidnil jeho splašeně bijící mladé srdce. Měl důvod se bát. Byl jen obyčejný člověk, dítě. A všude kolem něj byli rebelové a hostitelé démonů… Jen blázen by se nebál. Tak velká moc. Stačí jeden špatný krok, jeden rozkaz a mladík by mohl zemřít. Pohlédl na svého pána. Neusmíval se, jak měl zvykem. Jeho krok zněl pořád rázně, ve stejném rytmu. Nebál se těch lidí kolem. On měl jistotu, že ho nezabijí, protože ho potřebují. Ale to mládě za ním mohou kdykoliv roztrhat.

„Pane Zarbagosi,“ špitl mladík vystrašeným hlasem se srdcem v krku.

„Ticho,“ řekl Zarbagos ihned, ani se na něj neohlédl. Mladík pohlédl ztrápeně k zemi a následoval ho. Cítil chladné pohledy na svých zádech. Přesto musel sloužit svému pánovi s hlavou vztyčenou. Ale cožpak mohl, když se mu s každým krokem třepala kolena? Proč se na něj jeho pán nepodívá?

Pane Zarbagosi,“ oslovil ho znovu.

Zarbagos ho nyní ignoroval.

Zastavil se před velkými dveřmi, které vedly do místnosti, kde většinou seděl král a mluvil ke shromážděným šlechticům a rozebíral s nimi otázky, které měli slyšet jenom oni, ne ti chudí. Před dveřmi stáli dva rebelové. Poznával je. Oogi a Ezor si ho změřili přísnými pohledy a zkontrolovali ho. Důkladně.

I jeho sluhu.

Zarbagos se jen ušklíbl pro sebe. Moc dobře chápal, proč se tolik obávají. Mají k tomu i správný důvod.

Následoval je, když otevřeli dveře a vedli ho do místnosti. Hned si všiml několika změn. Potrhané obrazy královské rodiny. Poničený nábytek. Roztrhaný koberec a skopnutý stranou někde uprostřed. Ohořelý erb, který tam předtím visel. Královský trůn přelomený v půli opěradla, prázdný. Mnoho rebelů, kteří špinili svou přítomností posvátné území králů Agreviy. Vyhaslé svíce u obrazů již mrtvých vládců. Byl to otřesný pohled na místo, které měl možnost navštívit jen párkrát za život. Místo, které předtím bylo čisté a honosné, bylo v troskách a pošlapané. A přesto si zachovalo vlastní krásu v jiném slova smyslu.

Zastavil se pod schody, kde stál královský trůn. A Ryuu před ním.

‚Je natolik znechucený králem, že na jeho místo neusedne,‘ zhodnotil Zarbagos ve své mysli, než před ním sklonil hlavu. I jeho sluha rychle sklopil zrak k zemi, když cítil tu velkou moc, kterou člověk před ním měl.

„Vítej, Zarbagu,“ oslovil ho Ryuu. „Neskláněj přede mnou hlavu. Nemusíš.“

Zarbagos k němu po chvíli vzhlédl. „Smím vědět, proč tak náhlé pozvání na královský hrad, jehož nejsi právoplatným majitelem, mně bylo doručeno?“ zeptal se Zarbagos vlídně s drobným úsměvem. Věděl, proč tady je. Nic mu sice v pozvání řečeno nebylo, ale to by nesměl pracovat přes dvacet let ve svém oboru.

Slyšel, jak Oogi a Ezor za sebou zavírají dveře. Také slyšel pomalé, tiché pohyby mistrů, kteří v místnosti byli skoro jako omylem. Aspoň se tvářili, že je vůbec nezajímá, co s ním Ryuu bude řešit.

Jeho sluha se jen přikrčil, aby nešel vůbec vidět za svým pánem.

„Mám pro tebe úkol, Zarbagu,“ promluvil Ryuu po krátké chvíli mučivého ticha a kráčel po schodech pomalu k němu. Zarbagos na jeho chůzi shledal něco elegantního, byť oba pocházeli z nuzného stavu.

„A ten zní?“ zeptal se pokojně, avšak obezřetně koutkem oka sledoval Mistry kolem sebe. Málem by ochranitelsky zvedl ruku před svého sluhu, ale v čas se zastavil.

Ryuu se zastavil kousek od něj. Tentokrát už ruku zvedl a svého sluhu schoval za sebe. Věděl, že muž před ním je nebezpečný. Ale dokud je zde on, jeho sluha bude v pořádku, byť je to obyčejný člověk.

Ryuu si jeho pohybu ruky všiml. Na tom chlapci mu jistě záleží.

„Přiměj Melafora mluvit,“ přikázal mu Ryuu chladným hlasem.

„A když odmítnu?“ zeptal se Zarbagos s přímým pohledem do očí mladého muže.

Ty na chvíli jasně, zlatavě zazářily. „Pak toho budeš litovat,“ slíbil mu Ryuu s úsměvem.

Zarbagos mlčel. Moc dobře věděl, kam přesně se Ryuovy oči dívají.

„Nebo - spíš než ty, toho bude litovat někdo jiný,“ upřesnil Ryuu. „Nuže?“

Mladík stiskl Zarbagův plášť mezi prsty a přikrčil se ze strachu ze zlatavých očích. Ale pokud se má jeho pán svobodně rozhodnout, neměl by ho brát v potaz. Je jen sluhou. Najde desítky dalších a lepších… Zarbagos chvíli přemýšlel. Poté se vlídně pousmál. „Zajisté,“ odvětil milým hlasem. Neměl jinou možnost. Kdyby se rozhodl jinak, možná by ho k tomu přinutil násilím. ‚Přísahám, že pokud na něj sáhneš, ať už nad námi bdí kdokoliv, tak tě s radostí zahryzne malá ještěrka, vlku,‘ pomyslel si, zatímco se usmíval.

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 2
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

ShiwoftheShadows
ShiwoftheShadows

Než se pustíte do mých příběhů, vězte, že to není jednoduchá červená knihovna. Zaměřuju se spíš na příběh, detailní popisy, …

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.