Uvnitř Fillipa se odehrával boj. Přemýtal celé hodiny – když posedával s ostatními na sklonku štědrého večera, když se umýval, když ulehl do postele. Ležel na měkkém polštáři a skoro do stropu udělal důlek, jak dlouho na něj zíral. Celou tu dobu myslel na Charlese a jeho dárek. Naprosto jej ohromil. Fillip cítil neskonalou vděčnost a knihu, kterou byl obdařen teď tiskl k hrudi. Prsty vnímal její vazbu, kroužil jimi od jednoho rohu ke druhému a hladil ji, jakoby snad hladil i zlomek Charlesovi duše. Nebo dlaně. Nebo jeho obličej s pohlednými hrubými rysy, dvoudenním strništěm a uhrančivýma očima...

   Celou tu dobu přemýšlel, jak by mu mohl jeho laskavost oplatit. Peníze neměl, doposud je nepotřeboval. Neoplýval ani žádnou ohromující manuální zručností, díky které by mohl něco vyrobit. A ze všeho nejvíc se mu do mysli vtíral pocit, že by měl Charlesovi dát nejen něco na oplátku za dárek k Vánocům, ale že by to mělo být i něco, čím by mu poděkoval za všechno co pro něj učinil. Za ošetřování, střechu nad hlavou, jídlo...Za záchranu života a neméně důležitou naději. Napadlo ho několik věcí, ale vždycky pak skončil u jedné jedinné. Nemohl mu dát nic cennějšího, neměl nic jiného, čím by mu dal najevo veškerou vděčnost – kromně sebe samotného.

   Fillip odhodlaně vstal z postele. Svlékl si pyžamo a vzal si jen ténký šedý župan. Závázal ho, aby zakryl nahotu na cestě po domě a potichu vykročil z místnosti. Všichni už byli ve svých pokojích. Předpokládal, že Billy s Henrym usnuli hned jak se dostali do postelí, protože v láhvi, kterou popíjeli ten večer zůstalo jen pár kapek. Děti už spali určitě a Bethy dávala najevo únavu už během včera, stejně tak i Daniel. U něj to ale mohlo být zívání z únavy, nebo jen afektované předstírání nudy.

   Každopádně ve chvíli, kdy Fillip kráčel ze schodů do Charlesovi pracovny, byl dům tichý a temný. Fillipa s každým krokem opouštělo odhodlání. Sestupoval do přízemí jako špion a začínal pociťovat nervozitu, nejdříve v konečcích prstů, pak se mu rozlila po celém těle. Pokračoval ale dál, s myšlenkou, že to všechno udělá, a udělá to pro Charlese. Chce mu za to všechno poděkovat, chce mu vyjádřit důvěru, kterou si k němu vybudoval a dát najevo svou vděčnost. Udělá to pro něj, ne pro sebe. Na něm samotném nezaleží, to Fillip moc dobře věděl. Cítil, že on z toho nebude mít dobré pocity, že se bude přemáhat, protože na to ještě není připravený. Je ještě moc brzy, alespoň teď. Ale byl odhodlaný doteky s tak intenzivní intimitou vydržet, protože Charlesovo uspokojení je pro něj prioritou a dostatečným zadostiučiněním. Tím pro něj bude dluh vyrovnán, říkal si vduchu a sestoupil ze schodů.

   Zastavil se před vchodem do pracovny. Zhluboka se nadechl a vydechl. Pak potichu zaklepal na dveře a pomalu je otevřel. Charles seděl u svého pracovního stolu a četl si. Jednou rukou obracel stránky, ve druhé držel doutnající ručně balenou cigaretu, jejíž popel zapomínal odklepávat do broušeného popelníku na stole. Překvapeně vzhlédl od četby, když se dveře otevřely. Jakmile zjistil, že v nich stojí Fillip, vyskočil na nohy, spěšně obešel ten, pro něj, drahocený kus nábytku a mezitím nemotorně típl cigaretu tak, že většina popela stejně zůstala mimo popelník.

   Fillip vkročil dovnitř a Charles zůstal stát před stolem naproti němu. Uvědomil si, že jeho reakce na chlapcův příchod mohla vypadat poněkud přehnaně a ukvapeně. Snažil se tedy působit nenuceně, aby nebylo poznat, že si vlastně celou dobu přeje, aby Fillip přišel.

   „Co se děje? Není ti dobře? Jestli tě bolí to poslední šití, můžu se na to podívat,“ vychrlil ze sebe. Fillip měl poslední část odstraňování nápisu z hrudi za sebou, rána ale stále ještě nebyla zcela zahojená, i když stehy už byly venku. Fillip zakroutil hlavou. Pomalu přistoupil k Charlesovi, který se teď opíral o kraj stolu. Došel až k němu, byl najednou tak blízko, že Charles cítil na obličeji jeho dech. Chlapec mu pohlédl hluboko do očí a aniž by uhnul pohledem odkryl si župan, ukázal holá ramena a naznačil svou nahotu a svůj záměr. Jejich rty se zničehonic téměř dotýkaly a Charles měl v okamžení pocit, že jestli se rychle něco nestane, jeho rozkrok a snad i on sám, musí zákonitě vybuchnou.

   Celá ta situace, ten neuvěřitelný okamžik, ta náhle nastalá chvíle, byly tak strašně intenzivní. Nebylo to jen ticho před bouří, bylo to mnohem, mnohem víc. Bylo to spíše jako závodník před startem, čekající na konečný signální výstřel, nebo poslední milisekundy lodi před pádem z neuvěřitelně vysokého vodopádu...Jeden sotva postřehnutelný milimetrový Fillipův krok a jejich ústa by se spojila v polibku.

   Fillip se vysvlékl z rukávů a odkryl horní polovinu těla, přičemž stále hleděl do Charlesovi tváře. Stačil sebemenší pohyb a jejich rty by se střetly. Cítil teplo mužova dechu. Přiblížil se ještě více, jejich rty se konečně dotkly a oba se vzápětí vášnivě políbili. Líbali se s takovou vervou, jakoby k tomu neměli příležitost snad sto let. Jakoby to chtěli celý život, ale mezi nimi se tyčila obrovská skleněná nezničitelná stěna a oni se jen míjeli a představovali si, jaké to asi může být, dotknout se toho druhého. Charles hladil Fillipova záda, cítil nespočet jizev na jeho kůži, ale nevnímal je, protože v tu chvíli pro něj byl Fillip tak nádherný. Chystal se svléknout mu župan ze zbytku těla, pomalu, romanticky, a konečně se s ním polmilovat, jak po tom toužil posledních několik týdnů... A pak mu to najednou došlo. Odtáhl se od chlapcovích úst, jemně ho chytil za paže a podíval se mu do očí.

   „Vím, proč to děláš! A takový já nejsem,“ řekl mírně a sám nemohl uvěřit tomu co dělá. Otočil se zády k Fillipovi, který na něj zmateně zíral. Začal si mnout kořen nosu a snažil se potlačit nutkání cukajícího údu v plátěných kalhotách. Těžce si oddechl a znovu se obrátil na chlapce. Ten na něj zíral se znepokojením, nechápajíc Charlesovo počínání.

   „Já vím, že to děláš jen kvůli tomu podělanýmu dárku, kvůli té knížce. A taky vím, že dlouho přemýšlíš o tom, jak mi poděkovat. Poznal jsem to na tobě, podle toho, jak ses na mě díval večer,“ řekl a znovu pohlédl do Fillipovi tváře. Chlapec uhnul pohledem, stydlivě se zadíval do země a to Charlese jen utvrdilo v jeho doměnkách. A měl pravdu.

   „Chci abys věděl, že mi nejsi nic dlužný,“ Chytil Fillipa za ramena, teď už spíše opatrovnicky. „Jsi...proboha...Vždyť tohle jsem si přál tak dlouho. Tady, teď, jak předemnou stojíš, jsi tak krásný.“ Touhle větou rozprášil všechny Fillipovi obavy a strach, že to Charles utnul, kvůli jeho zuboženému tělu. Fillip se totiž dlouho předtím bál, že bude Charlesovi připadat kvůli jizvám odporný. Nebylo tomu ale tak a Charles pokračoval: „Chtěl jsem to, strašně moc! Ale ne takhle...Ne kvůli tomu, že si myslíš, že snad musíš zplatit nějaký dluh! Uděláme to... ale až ty sám budeš vědět, že to chceš. Až pocítíš, že je správný čas a budeš mít sílu si to užít. Musí to být takhle,“ odmlčel se a podíval se do nejkrásnějších očí, které kdy spatřil. „Protože já bych si pak sám sebe nemohl vážit...,“ dokončil svůj monolog a s obavmi očekával reakci druhé strany.

   Nestačil postřehnout jistý druh Fillipovi úlevy, ani to, jak se chlapec, po tom co mu Charles řekl, do muže zamiloval ještě víc. V tu chvíli se totiž ozvalo hrubé klepání na dveře a dovnitř vtrhl Daniel, aniž by počkal na Charlesovo vyzvání ke vstupu. Mladík se zarazil uprostřed věty a byl naprosto šokován výjevem odehrávájícím se naproti němu. Polonahý Fillip, tisknoucí se k Charlesově klínu, Charlesovi rudé tváře, oba rozcuchaní, jak si ve vášnivém polibku navzájem prsty vplouvali do vlasů.

   Fillip se rychle navlékl do rukávů, přehodil si zbytek županu i přes ramena a aniž by se na Daniela podíval, proklouzl kolem něj ze dveři a spěchal do svého pokoje. Vyběhl schody tak desetkrát rychleji než obvykle. Rozrazil dveře od svého kamrlíku, vklouzl dovnitř a zase je prudce zavřel. Pak se o ně opřel a s úlevným oddechnutím se pousmál.

   Charles ho svou reakcí naprosto ohromil a Fillip měl teď pocit, že to celé dopadlo ještě líp, než si mohl představovat. Protože Charles ho obdařil úctou a rovnocenným jednáním, dal mu najevo, že i na jeho vlastním názoru záleží. A to bylo něco, co bylo pro Fillipa strašně důležité a co nepocítil celá léta. S úsměvem na tváři se zhroutil do postele, přitiskl si darovanou knihu na prsa a pomalu začínal usínat. Na Daniela ani nepomyslel. Nemusel se zaobírat nepříjemným rozhovorem, odehrávajícím se o několik podlaží níž.

   „Přišel jen abych mu zkontroloval to šití,“ začal Charles vysvětlovat situaci, aniž by Daniel cokoliv podotkl. A to vypadalo ještě hloupěji, než kdyby alespoň počkal na nějaké mladíkovi otázky.

   „Je mi to fuk,“ řekl nakonec Daniel. Snažil se působit flegmaticky, ale v jeho hlase Charles stejně rozpoznal jistý druh...znechucení. Daniel se chtěl původně jen optat na některé body zítřejšího pracovního plánu, který nakonec také probírali. O okamžiku jeho vstupu do místnosti už pak nemluvili. Ale ve vzduchu bylo cítit napětí a Charlesovi jakoby se pod nehty zarývala celá ta trapnost situace. Nakonec se jal Daniel k odchodu, ale než zavřel dveře, vrhl na Charlese opovržlivý pohled.

   Charles si po tom všem ještě zapálil cigaretu. Na uklidnění. To s Danielem bylo nepříjemné, ale jen co se za ním zavřely dveře, vrátil se k myšlenkám na Fillipa. Do mysli se mu kradli myšlenky, že je idiot, pitomec, když omítl něco, po čem tak dlouho touží, o čem semu už tolik nocí zdá. Pak si ale zrekapituloval celou situaci, znovu si připoměl důvod Fillipova příchodu a i když hodnotil ten vášnivý okamžik polibku jako velice, velice, uspokojující, byl nakonec rád, že se dokázal ovládnout. Věděl, že by to nebylo správné.

   Típl cigaretu, omyl si tvář ve své malé ložnici u svého malého toaletního stolku a stejně jako Fillip nakonec ulehl do postele s úsměvem na tváři. Po usnutí se mu zdál velice příjemný sen o vzájemném propojování těl, o horké kůži, o líbajících rtech a o jedinečných šedých očích, které se mu slastně oddávaly.

   Mezitím začalo venku sněžit. Panovala jasná noc, avšak mezi stromy v lese bylo temno a ani silný svit měsíce nezdolal hustou hradbu větví a kmenů. Ticho. Smrtelné ticho tak silné, že Tvor, plížící se mezi stromy slyšel vlastní tepající krev v hlavě. Z mordy mu stékaly sliny, postupně se měnící v hustou pěnu, která se v náhodném měsíčním svitu leskla. Oči podlité krví ve tmě téměř zářily. Jedna zornice rozšířená, druhá zúžená, jeden z mnoha příznaků vztekliny. Tvor ploužící se lesem už zapoměl čím byl. Už zapoměl, že měl pána, že měl každý večer připravenou misku se žrádlem, že měl připravené místo ke spaní. Zapoměl, že byl kdysi spokojeným psem. Taky nevěděl, že starý Lawrenc ho celé dny hledal a nechával večer zapálenou petrolejku na zápraží, která měla statnému vlčákovi sloužit jako maják.

   To všechno Tvor nevěděl a i kdyby to věděl, nevnímal by to. Jediné co cítil, byl hlad, neukojitelná žízeň (ačkoliv pouhý pohled na tekoucí vodu, dosud nezamrzlého lesního potoka, mu dělal zle) a neustávájící, stále sílící touha roztrhat na cáry vše živé, co se mu hne před očima. Cítil strašnou bolest v místě, kde jej pokousal mýval, se kterým si prve chtěl jenom pohrát. Nyní ale Tvor strašlivým způsobem lačnil po krvi, chtěl trhat, kousat, drásat...A kdyby věděl, že jeho touha bude v příštích dnech ukojena, morda by se mu roztáhla do ohavného šklebu, který by jistým způsobem připomínal úsměv...