Jestli jsem si myslel, že jsem si s Hynkem zažil někdy peklo, netušil jsem, že jeho nemoc může být ještě šerednější. Nejkrásnější chvíli, kterou nejspíš v životě zažil, aspoň se tak předtím tvářil, prostě zhatila nějaká blbá zpráva nebo hovor. Že prý stačí málo a je jak domek z karet? Ano, to by nejspíš po čase nasralo každého, ale tak mu mozek prostě funguje. Až moc se zaměří na jednu blbou emoci a jen tak ho z ní nedostanete. Pro tentokrát to byla nicota tak temná, až mě z toho až mrazilo. Nereagoval na mě, prostě jenom ležel v posteli po celý den. Ani když jsem se ho snažil rozptýlit možností vypsat ty pocity na papír, který potom spálíme a já si ho samozřejmě nepřečtu, jenom se zarytě díval do zdi. A já se obával, nad čím nyní uvažuje, protože mi to nebyl schopný říct. Mobil měl také u sebe, křečovitě ho svíral v ruce, snad abych mu ho nesebral, takže jsem nemohl ani zkontrolovat historii hovorů a zjistit, co ho tak vykolejilo. Byli jsme přece na tak dobré cestě? Daleko od civilizace mu to prospívalo… jen kdyby nezvedl ten pitomý telefon.
„Vraťme se,“ řekne najednou, až mě zamrazí.
„Proč?“ zeptám se, abychom navázali rozhovor. On se ovšem otočí ke mně zády. „Nelíbí se ti tady? Ještě jsi chtěl vyzkoušet ten hostel-…“
„Rezervaci prostě zruš.“
„Je na tvoje jméno a já nejsem tvoje sekretářka, Hynku.“
„To je mi u prdele. Prostě ji zruš.“
„A smím vědět, proč tak najednou-…“
„Ingrid je v nemocnici,“ přeruší mě.
Fajn, vzdávám to. Na tohle nemám nic, čím bych to mohl přebít. Jedeme domů. A balíme tak veškeré snahy, které jsme tady doposud předváděli.
„Co se stalo?“ Bez odpovědi. „Stačí, když se vrátíme zítra?“ zeptám se.
Opět mi neodpoví, jen přikývne.
„Chceš být sám?“
Na to mě překvapí, když zakroutí hlavou. Očekával jsem, že se nyní uzavře a jen tak se k němu nedostanu. Místo toho k němu natáhnu ruku a stisknu mu rameno. Chci, aby věděl, že není sám na ty otravné myšlenky, které se mu nyní honí hlavou. Že tady budu, i když možná ne napořád, ale pro teď tady jsem. K mému překvapení po chvíli ucítím jeho ruku na té své.
‚Neuvažuj nad tím tolik,‘ připomenu si v duchu.
„Chci tě tady,“ ozve se po chvíli konečně a to mě zarazí. Tady? Mám nutkání se zeptat, zda by to mohl upřesnit, ale nakonec mě lehké zatahání za ruku ujistí, že to myslel vážně. Proto si lehnu na postel vedle něj, ale on mou ruku pořád nepouští, takže se převalím na bok, abych pohodlněji ležel. „Blíž,“ slyším jeho šepot.
„Takhle ti to bude muset stačit.“
„Prosím.“
V duchu si povzdychnu. Opravdu zkouší, co všechno vydržím, přijde mi. Jako dítě. Nakonec se nasoukám pod deku co nejblíž k němu a přitáhnu ho k sobě. „Pak si nestěžuj,“ připomenu mu, když mu nyní mluvím spíš do vlasů.
„Nebudu,“ ozve se znovu šepot, ještě unavenější.
Snažím se umlčet tu racionální stránku, která má nutkání se vyptávat, co se skutečně stalo a proč jsem s tímhle vlastně vůbec souhlasil. Ale pro tentokrát ji opět umlčím, zabořím hlavu do jeho vlasů a přitisknu ho ještě blíž k sobě. Šílím? Nejspíš. Ale v této chvíli potřebuje objetí, i když si o něj sám neumí říct. Až se z toho zase trochu vzpamatuje, prostě mi to dá nějak najevo.
Nakonec jsme ještě tentýž večer vše sbalili, zamkli a vyjeli zpátky vstříc domovu. Rezervaci jsem zrušil, ale samozřejmě musel Hynek zaplatit směšný storno poplatek. To mu bylo cestou v autě jedno - jen se nezaujatě díval z okýnka a ani tentokrát nekomentoval můj výběr hudby nebo neodpovídal na mé občasné otázky.
A mně došlo, že mezi námi zase vznikala prasklina a měnila se v nehezkou propast.
---
Museli jsme udělat jednu zastávku, abych se prospal. Hynek nemohl usnout v sedě a auto mu po chvíli bylo velmi nepohodlné. Když se proberu o pár minut později, vidím ho venku, jak se opírá o dveře auta a netrpělivě pohybuje nohou nahoru a dolů, až postupně rozvibruje celé auto. Vylezu z auta, obejdu ho a položím mu ruku na stehno. Přitlačím tak silně, dokud ten otravný pohyb nepřestane. On se i tak dívá skrze mě.
„Hynku,“ oslovím ho, abych se ujistil, že mě vnímá. „V klidu. Jsem tady.“
Očima zatěká tam a zpátky, ale jinak nereaguje. Nejspíš sám neví, co má dělat s těmi pocity uvnitř své hlavy.
„Chceš si promluvit?“ Stejně bych už asi neusnul.
„Musíme do nemocnice.“
„Nepustí nás tam. Je moc pozdě. Nebo brzy… to je jedno.“
„Musíme do nemocnice,“ trvá na svém.
„Nemyslím si, že tím něčemu pomůžete.“
Opět zopakuje ta tři slova.
Tohle není normální, sakra! A on mi to neulehčuje.
Povzdychnu si a kapituluji. Tohle nemá smysl. „Fajn. Ale nejdřív něco sníš.“
„Nemám hlad.“
„Tak se aspoň napij vody. Nepotřebuji, abys mi tady se sebou sekl cestou, jo?“
Ale opět vidím ten prázdný pohled v očích. Už mě zase nevnímá.
„Fajn, vyrážíme. Nasedni.“
Na to jediné reaguje tím, že si sedne zpátky do auta a připoutá se. Jako robot. Žádné jiné reakce se od něj nedočkám. Jeho mysl se až moc soustředí na jeho nynější cíl.
Zajdu na benzinku koupit nějaké pití a jídlo. Když se vrátím, vidím ho se nervózně dívat se před sebe, zatímco si nevědomky okusuje nehet na levém palci.
Nesmím mu dovolit, aby se mi zase uzavřel.
---
K nemocnici dojedeme kolem čtvrté ráno a já mám co dělat, abych udržel víčka otevřená. Naneštěstí pro něj hned po vypnutí motoru tlačítkem zamknu auto. Samozřejmě, že se hned dočkám jeho nasrané nálady a nadávek, jak lomcuje dveřmi.
„Uklidni se,“ zkusím na něj racionálně.
„Jdi do prdele,“ dostane se mi odpovědi. „Odemkni!“
Promnu si kořen nosu. Tohle bude asi sakra dlouhý den. Začíná až moc brzy. Kdy vůbec skončil ten předešlý? Aha, před čtyřmi hodinami. Můj pojem o čase je naprosto v háji díky němu. Opřu si hlavu o volant a zavřu oči. Mám jistotu, že se ven nedostane, pokud nerozbije okno. A to by spustil alarm. Snad není takový magor, aby to udělal. Slyším jeho ječící prskavý hlas, ale ignoruji ho. Egoistické hovado.
Dává mi snad najevo, že o mě ztratil zájem a já se mám pakovat a hledat si jinou práci?
„Promiň,“ dolehne ke mně, až mě zarazí, že to skutečně mluví Hynek. „Jsem neskutečný kokot, co?“ Pohlédnu k němu a vidím, jak si drží hlavu v rukách a rve si vlasy. To je dost sebereflexe i na něj takhle po ránu.
„Možná,“ souhlasím na půl, „ale dá se to pochopit. Máš obavy o matku. Ale moc by nepomohlo, abys tam natancoval ve čtyři ráno a něco po doktorech chtěl. Nejspíš bys je všechny poslal stejně do hajzlu.“
„To by odpovídalo,“ souhlasí po chvíli ticha.
Musím se pousmát. Živě si ho dokážu představit, že by to udělal a jak. „Prospi se,“ řeknu mu a natáhnu se dozadu pro jeho mikinu, kterou po něm hodím. „Vzbudím tě v sedm, to by mohli být už trošku příjemnější, než ve čtyři ráno.“ Myslím tím spíš sebe, ale to nemusí vědět. Nedobrovolně se nasouká do mikiny, opře hlavu o sklo… ale neusne. Skenuje dveře a očima těká po neonovém nápisu nemocnice ještě notnou chvíli. Na sedadle řidiče se hodně blbě spí, ale nic jiného mi nezbývá. Kdybych si šel lehnout dozadu, využil by toho a sám by si odemkl. Popojedu zadkem do ne moc pohodlnější polohy a zavřu oči. Moc toho taky nenaspím, protože Hynek se pořád netrpělivě vrtí.
Nakonec to vzdám kolem šesté ráno a nechám se obměkčit. Sotva cvakne zámek, vyřítí se z auta. Tu jeho energii bych chtěl mít.
Než v autě trochu uklidím, posbírám flašky s vodou a nějaké jídlo, už ho vidím, jak z recepce cupitá někam jinam. Dlouze zívnu, zamknu auto a sunu se do nemocnice za ním. Na recepci mi ženská nic neřekne, tak se rozhodnu se trochu protáhnout nemocnicí sám. A odkud uslyším jeho hlas, tam určitě bude dělat bordel.
Nemusím hledat dlouho, protože Hynkův hlas se ozve dřív, než by bylo příjemné.
„JSI NORMÁLNÍ?“
Spíš než hlas je to řev.
Povzdychnu si a už vím, kde ho hledat. S dalším zívnutím se vydám na pokoj číslo 66, sakra blbé číslo takhle po ránu.
---
„Prostě se mi zamotala trochu hlava a oni z toho dělají vědu, pche!“ máchne Ingrid rukou neurčitě do stran a mračí se, zatímco pohledem vraždila kapačku ve své máchající ruce. „To není důvod, abyste si tu jen tak nakráčeli a dělali bordel,“ zpraží nás pohledem.
Já se, prosím, usadil a byl v režimu polospánku, polobdění. Hynek měl dostatek energie za nás za oba a pochodoval po místnosti jako nasraný lev ve velmi malé kleci.
„Nedělám bordel! Jen mě sere jejich nekompetentnost,“ vysvětloval pohotově a hned z něj vyletěla tak rychlá němčina, že jsem stěží chytil pochytit, o čem je řeč. Rozhodně jsem ovšem rozeznal nadávky, které rázně procítil, když máchal rukama kolem.
„Uklidni se, Heinrichu, a nedělej scény,“ zpraží ho Ingrid.
„Nedělám scény! Ale mají sakra dělat svou práci, když si je platím!“ supí Heinrich ještě hlasitěji.
Ne, nebylo to o lékařích - ale o tom, že Ingrid najednou byla v nemocnici, stejně zranitelná jako on. A to ho děsilo.
Ingrid si unaveně povzdychne a pohlédne mým směrem. „Martine, prosím, můžete mi skočit pro kafe?“ zeptá. Chvíli mi trvá, než mi dojde, proč se na to ptá zrovna mě - chce si s Hynkem promluvit o samotě.
„Jistě,“ řeknu jen.
„Nikam nejdeš!“ štěkne na ně Heinrich.
„Martine, prosím,“ zopakuje Ingrid.
„Jestli vyjdeš z těch dveří, už se nevracej!“ slyším jeho nasraný hlas a zastavím se u kliky.
„Nebuď patetický, Heinrichu, prosím,“ Ingrid se kysele zasměje.
„Tak dělej! Vypadni!“
„Heinrichu!“ Její hlas se na zlomek vteřiny zlomí, než se zase obrní. Pořád je hrdá matka, ta silná žena, která Heinricha vychovala v podstatě sama. I přes jeho nemoc.
„Všeci jste stejní!“
Zatnu čelist, ale nic neřeknu.
Nemyslí to tak…
Všimnu si, že po tom výbuchu Heinrich na chvíli vypne - jakoby tam myšlenkami nebyl, pohled má prázdný a nejspíš ani nevnímá, že jsme tady taky.
Chvíli ještě váhám, ale pak odejdu. Ingrid chce kafe a atmosféra zhoustla až příliš. Zavřu za sebou dveře a dopadají za mnou po chvíli další nadávky. Nereaguji na ně.
‚Nemyslí to tak,‘ snažím se přesvědčit sám sebe znovu, když se šoupu k automatu na kávu. ‚Jen ty emoce cítí prostě jinak, než ty.‘
Přesto se přistihnu, jak hledím na nabídku instantní kávy. „Nevím, co piješ, Ingrid,“ zabrblám si pro sebe.
Ne, nemluvím o kávě… ani k Ingrid…
---
Když se vrátím se dvěma kelímky - protože je mi jasné, že tohle by Hynek nevypil ani násilím - v jedné černá káva jako noc, v druhé oříškové latté, dojde mi jedna věc. Když uvidím Hynka sedět na židli s koleny pod bradou, schouleného jako dítě a hledícího upřeně před sebe - v tu chvíli mi dojde, i když má někdy výpadky a chová se prapodivně… a emočně mě vyčerpává… nejspíš bych tuhle práci vzal stokrát raději, než jakoukoliv rutinní kancelářskou pozici. Protože mi dojde, jak zraněně nyní vypadá - jako opuštěné zvíře, které nikdo nechce, protože mu nikdo nerozumí.
Nechce mu rozumět.
Zavřu za sebou dveře a Ingrid předám kávu.
„Už je lépe?“ zeptám se šeptem Heinricha, když Ingrid zvedne telefon, aby někomu odpověděla na hovor. Dle všeho to byla její rutina - odpovídat na hovory, zda se už cítí lépe a zda se brzy vrátí do práce. Heinrich na mě nereaguje a upřeně hledí před sebe. Na matku. „Hynku?“ oslovím ho. Ticho.
Rukou se opřu o sedadlo své židle a upiju z kávy. Nevědomky mi přitom padne pohled na Hynkovy ruce, zavěšené o kolena. Další vrstva, aby se bránil před světem. A vím, že potřebuje ujištění - že i když předtím po sobě štěkali jako dva psy… jeho vztek byl oprávněný. Protože ty emoce ovládnout nemohl. Zatímco Ingrid máchala rukama, popadl jsem jeho ruku. Prudce se na mě podívá. Ukážu mu, aby byl potichu, a pousměju se za ukazováčkem. Nechápavě na mě civí.
„Naše tajemství?“ zašeptám a stisknu mu ruku o něco silněji. Chci, aby měl jistotu, že jsem tu pro něj. A ať už se rozhodne jakkoliv, budu tady. Vidím mu na očích ty zběsilé myšlenky, co se mu honí hlavou, a on jakoby zapomněl, že se má s nimi dělit se mnou. Uhne pohledem a po chvíli si tvář schová do ramene.
Zmateně si po chvíli uvědomím, že mu zarudly uši.
Také uhnu pohledem stranou a myslím, že část jeho vnitřního vedra se musela přenést na mě.
Pokud se já cítím trapně - co teprve on?
Zrudnu o něco víc, když ucítím, že mi ruku stiskl nazpátek.
A připomenu si jeho slova.
Svět se ti nezboří.
---
Nepostřehnu ani, kdy jsem usnul. Ale proberu se jako první. Ingrid také unaveně podřimovala v posteli. Tlak na rameni mě překvapil. Nevím, kdy Hynek změnil pozici. Už nebyl v ochranné kouli, ale ruce měl složené v klíně a hlavu na mém rameni. A podřimoval. Působil tak prazvláštně klidně. A já, dřív než jsem si to uvědomil, jsem mu prohrábl vlasy. To ho probudí. Chvíli na sebe zaraženě civíme - proč jsem to udělal? A proč on nereagoval nějakou ironickou poznámkou, jako vždycky? Proč mlčíme? A proč má takový pohled v očích?
Nadechne se, ve stejnou chvíli seberu odvahu i já, abych se bránil…
Ale nepadne ani slovo, protože nevíme, co bychom řekli. Co to dělám? Ruku z jeho vlasů rychle sundám - on ovšem reaguje stejně rychle a mou ruku po pár centimetrech sám zarazí před svou tváří. Nadechuje se, že něco řekne.
V tu chvíli se rozletí dveře a on prudce vstane a mou ruku pustí. Založí si pohotově ruce do kapes a zhluboka se nadechne nosem. Cokoliv, co chtěl zrovna říct, právě nyní polkl a zapomněl. Zmateně na něj hledím. A dojde mi, že potřeboval jen vteřinu navíc, aby něco řekl. Co chtěl říct?
Když vejde doktor, zahrne ho Hynek mnohými otázkami. Já tam však sedím a nyní jsem to já, kdo hledí do prázdna. Neodvážím se cokoliv říct, i když je nyní Ingrid už vzhůru a na něco se také ptá. Jen tam tak sedím a čekám.
Jsem odvoz.
Jsem ten, kdo se o Hynka postará, když se ožere a bude mít debilní myšlenky na sebevraždu.
Jsem ten, s kým Hynek masturboval.
Jsem ten, koho Hynek líbal…
Ale nic víc.
Sevřu si vlasy mezi prsty od úzkosti.
Co to děláš, Martine?!
---
„Doporučuji, aby tady paní Beckerová zůstala minimálně další dva dny na pozorování,“ dokončil doktor svou řeč.
„Je mi dobře, můžu jít domů,“ trvala na svém Ingrid tvrdohlavě.
A protože jí doktor nemohl bránit ve svobodném rozhodnutí, Hynek navrhl kompromis - Ingrid ještě půjde na pár dalších testů a až bude mít on sám stoprocentní jistotu, že je v pořádku, teprve poté pojede s námi domů. S námi. V tu chvíli jsem nevěděl, proč to trochu zabolelo, když to řekl. Nyní, když stojím nad odpadkovým košem s prázdným kelímkem od kávy, mi to konečně došlo - Ingrid pojede s námi. Už nebudeme jen my dva.
Skrčím kelímek mezi prsty.
Nejsem naštvaný… ale frustrovaný?
---
Se svraštělým obočím ho pozoruji, jak si z automatu vyndává plechovku energeťáku. Hned si ho otevře a napije se. Pak si všimne mého pohledu.
„Něco do sebe dostávám,“ připomene mi.
„Myslíš rychlý cukr?“ řeknu skepticky.
„Lepší než nic,“ provokuje, ale jde z něj cítit únava.
Jeho volbu rychlé energie nekomentuji. Pořád lepší, než kdyby si vzal balíček kyselých žížalek o řadu níž a nazýval to brzkou snídaní. Takhle aspoň zůstane vzhůru a trochu se hydratuje - i když ta hromada cukru jen způsobí, že bude hyperaktivní.
Jen si promnu čelo, když dolů hned vzápětí dopadne i balíček se žížalkami.
„Nechci vědět, co tvůj žaludek dělá,“ svěřím se.
Usměje se, když zkousne kyselou žížalku mezi zuby. „Raduje se z jídla,“ prohodí jasný fakt a projde kolem mě.
Pořád lepší než bůhví jak staré bagety ve spodním patře automatu.
---
„Hynku!“ zavolám za ním.
Před dveřmi do Ingridina pokoje se zastaví a přes rameno se na mně ohlédne. Žlutý konec kyselé žížalky mu čouhá z levého koutku úst.
„Hm?“ ozve se od něj. Hned poté ovšem vypálí: „Žížalku?“
A tím mě odzbrojí. „Co?“ vydám ze sebe zmateně.
„Žížalku?“ zopakuje, jakoby to byla očividná a zřejmá věc.
Ten tón mě odzbrojí. Po tom všem… žížalka?
Když jsem si zkroucenou, kyselou žížalku přebíral, nedošlo mi, že to byla jeho nepřímá omluva - nabídka gesta, způsob, jak se mnou znovu navázat kontakt.
---
Nakonec skončíme zase v pokoji u Ingrid, které zrovna dělají odběry. Všeobecný klid pokoje narušuje šustění sáčku s gumovými bonbóny a Hynkovo usrkávání přeslazeného nápoje se špetkou kofeinu. A občasné Ingridino zabrblání, že tohle vůbec není třeba.
„Neruš odborníky při práci, matko,“ ozve se Hynek přísně.
„A ty se můžeš sbalit a vypadnout,“ řekne Ingrid stejně přísně.
„Můj odvoz nesouhlasí.“
Nic jsem neřekl, podotýkám.
„Martine, nebude to problém, že ne? S jeho nešikovností by se někde vyboural.“
„A ty bys zase odpadla.“
„Přestaňte, oba dva,“ ozval se doktor přísně. „Paní Beckerová, takhle kontrolu nikdy neskončíme,“ huboval ji.
---
Velmi „nečekaně“ jsme nakonec byli vyvedeni ven. Ne já, ale spíš Hynek. Protože neuměl držet jazyk za zuby a radil doktorovi, co má udělat, zkontrolovat, jak se chovat k jeho matce, až doktorovi ruply nervy a on ztratil svou profesionalitu. Jeho věčné dotazy nakonec zapříčinily, že nás doktor (oba dva, k mojí smůle) vyhodil. Na mou otázku, zda je nyní spokojený, jen pokrčil rameny.
„Asi?“ zhodnotí.
Zakroutím nad ním hlavou.
„Sakra,“ zakleje najednou. „Nechal jsem tam žížalky,“ řekne vyděšeně.
Neubráním se uchechtnutí, když ho vidím, jak peláší zpátky kvůli rychlému cukru. Ale pro ten jeho vítězoslavný úšklebek, když se vracel, to očividně stálo za to.
---
„Kam teď?“ zeptám se, když se připoutá.
Chvíli váhá, než zavelí: „Domů.“
„Na 100%?“
„Na 120%.“ usměje se kysele. „Chci se vyspat.“
„Rozkaz, šéfe.“
„Neříkej mi tak.“
Dloubnu do něj loktem. Dloubnutí mí ospale vrátí.
---
S tím spánkem nelhal - protože sotva jsme dojeli a on zmizel ve svém pokoji, po pár minutách jsem ho našel, jak chrápe, jakoby nespal celé noci. Ještě v oblečení a spíš vybulený na posteli, než aby si doopravdy lehl. Bylo na něm cosi zvláštního, když jsem ho našel v téhle pozici. Něco, co mě přimělo ho chvíli mlčky pozorovat. S lehkým úsměvem jsem vstoupil do jeho pokoje až k jeho posteli. Zvedl jsem mu nohy a položil je na postel. Trup jsem mu trochu zvedl, aby hlavou dopadl na polštář. Ani to s ním nehnulo - tak tvrdě spal. Zaváhal jsem, když jsem ho viděl takhle ospalého. Pohled mi totiž spočinul na jeho pootevřených rtech. Sevřel jsem ruce v pěst, abych si zabránil udělat nějakou blbost. A přesto mě jeho rty fascinovaly. To, jak po nich sklouzla kapka neposedné sliny, co mu vytekla z úst. To, jak jeho rty ještě voní po té hromadě cukru.
Nejdřív se otočím k odchodu, ale hned po prvním kroku se zarazím.
Rukou si nevědomky překryju ústa.
Zatoužím ho políbit, ale vím, že nesmím. Ta důvěra, která mezi námi byla, by zmizela, protože bych využil situaci, kdy on spí a nevěděl by o tom. A přitom mě rty pálily… a já ho chtěl políbit. I když jsem věděl, že to je možná špatně.
Ačkoliv nevím, proč mě ta myšlenka napadla - přemohla mě velmi silná touha. Nevím, kde se ve mně vzala - začalo to už v nemocnici nebo někdy dřív? Nikdy to neskončilo? - ale bylo to mocnější než já. Jediné, co si pamatuju, bylo, jak rychle jsem se otočil a chtěl spícího Hynka políbit na rty. Srdce mi splašeně bilo do hrudi.
O to víc mě překvapilo, když zpoza víček na mě vykoukly jeho oči. Měl v nich docela jiný pohled než předtím v nemocnici. Moje první reakce bylo samozřejmě se odtáhnout - byl to střet s realitou, který mě vrátil nohama na zem. Ale Hynek mi to nedovolil, protože o vteřinu dřív kolem mého krku rychle omotal paže a zabránil mi tak v útěku. Ne nijak silně - dával mi možnost útěku, pokud bych opravdu chtěl, ale zároveň mě nechtěl pustit.
„Cos‘ měl v plánu?“ ušklíbne se do všudypřítomného ticha, když se ode mě sám trochu odtáhne. Co mám říct? „Nemusím hádat, co?“ ozve se jeho provokativní hlas.
Polknu nasucho. V hlavě mám najednou prázdno.
Najednou mu úšklebek povadne. A jemu nejspíš dojde to, co došlo mi předtím. A nevím, zda ho to jen zarazilo nebo taky trochu děsilo, jako mě. Nikdy jsme si nenastavili hranice, co se týče intimity… ani toho, co si můžeme vzájemně dovolit. Do kdy to bude pro něj jen hra - škádlení? A kdy už to oba budeme brát vážně? A kdy to prostě najednou zmizí?
„Pokračuj,“ vyzve mě najednou tiše a to mě zarazí ještě víc. Postupně cítím, jak ze mě sundává ruce a volně je nechává klesnout ke svým bokům, aniž by odtrhl pohled. „Pokračuj,“ zopakuje stejně klidně. A mně dojde, že to není výzva - je to svolení.
Sevřu povlečení mezi prsty. Mysl mám náhle prázdnou. Co mám dělat? Co chci dělat? Vyčkává, stejně jako já. A trpělivě mě přitom pozoruje. Nehýbe se. Jako by se mi plně odevzdával, aniž by měl jistotu, že takovou kontrolu skutečně chci. Ne - on má situaci plně pod kontrolou. Možná právě proto chce, abych pokračoval. Aby mě mohl navést?
Mám mu důvěřovat?
Tělo mi zareaguje rychleji, než mysl, když se k němu skloním a palcem mu přejedu po tváři. Rozhodnu se mu důvěřovat. Nakonec se mu přisaju na rty. Cítím, jak jeho paže se znovu omotají kolem mého krku a pomalu mi sklouznou na lopaty, než mě k sobě přimkne do těsného objetí. Těsnějšího, než bych v tuhle chvíli dovolil někomu jinému.
„Zavři oči,“ slyším opět jeho šepot, když polibek na chvíli přerušíme.
‚Je to opravdu on?‘ pomyslím si, zatímco mě jeho paže drží u sebe.
„Pokud to pro tebe bude příjemnější, zavři je,“ vysvětlí mi hned vzápětí.
Bylo by to logické - ale zároveň chci mít jakousi jistotu, že je to skutečně on, koho líbám, on, kdo se mě dotýká tak… důvěrně.
„Polib mě,“ vyzve mě znovu, nedočkavěji.
Zaváhám jen na chvíli - kdy si uvědomím, že mi srdce bije o něco rychleji a tepe mi v hlavě. Je to nový pocit, který mi doposud byl neznámý… a toužím ho víc poznat. Rozhodnu se mu věřit, i když nevím kam to povede. Tentokrát se na jeho rty vrhnu o něco dravěji. Cítím, jak mě pažemi tlačí blíž k sobě. Chvíli se s ním peru o sílu, ale nakonec povolím a klesnu na lokty, abych mu byl zase o něco blíž. Cítím jeho tělo přilepené na tom svém. A jeho zkoumavé paže, které mi přejíždějí po zádech, nebo jeho dlaně, co mi vjíždějí do vlasů, zatímco se líbáme. A jeho dech na své kůži.
Okusím jeho rty jazykem a on mi hned vyjde vstříc a pootevře je. Vítá mou spolupráci a odevzdává se mi, zatímco mě sám vede tam, kam chce. Ucítím jeho jazyk na tom svém. Jen letmý dotyk - spíš přivítání, pozdrav, než cokoliv jiného. Přivře oči, než naše jazyky proplete - pomalu, ale přesto divoce. A mně dojde, že mu vzdoruju - a nechci, aby určoval tempo polibku jenom on. V očích se mu zablýskne - baví se, ale nevzdává se. Dává mi náskok, aby mi ho poté sám sebral.
On tady velí, já následuji.
A nevadí mi to, protože on sám ví nejlépe, co chce, abych udělal.
Ucítím jeho ruku na své tváři - příjemně hřeje. A majetnicky tiskne mou lícní kost. Jakoby se chtěl pojistit, že se sám svévolně neodtáhnu, dokud on nebude chtít, aby to skončilo. Ne, dokud to oba neukončíme. Napodobím jeho gesto a všimnu si, jak přivře oči. Pořád ponořeni do toho smyslného polibku působí ta prostá gesta něhy až příliš přirozeně. A pro něj to znamená ujištění, že mě do ničeho nenutí - že chci tohle neznámo objevovat s ním.
Odtáhnu se jenom proto, abych popadl dech. Ale rty mi ještě hoří v odezvě na tak intimní polibek. Postřehnu, že si Hynek, jakoby omylem, přejede prsty po rtech, než se pousměje - ukazováček a prostředníček mu pořád spočívají na rtech.
„Nepanikař,“ dolehne ke mně jeho hlas a mi připadá, jakoby mluvil někde z dálky. „Povedu tě.“
A mně došlo, že chci, aby mě vedl a ukázal mi vše, co ještě nevím.
---
V případě Hynka nejde o rychlou akci. Oba jsme zvědaví a zkoumaví. Nejspíš vycítil, že kdyby něco zkusil ihned, nejspíš by porušil mé vlastní hranice. Takže stejně jako já se je snaží respektovat. Zkoumá a objevuje, místo toho, aby si hned bezcitně bral. Za což jsem mu vděčný. Nejspíš také cítí mou nejistotu a zmatení, ale přesto víme oba, co chceme… jen já to neumím pojmenovat a on mě ještě neumí tak dobře navést slovy, abych ho zcela pochopil. Proto ho nechám, aby naše role vyměnil a po chvíli je to on, kdo se usadí v mém klíně a dívá se na mě spatra. Cítím jeho ruku na tvé své, která nervózně svírá prostěradlo mezi prsty. Neverbální gesto, aby mě uklidnil a ujistil, že můžeme kdykoliv přestat. Už jenom to, že má pocit kontroly nad situací, z něj dělá úplně jiného člověka. Nyní vypadá, že ví, co oba chceme a chce nám to oběma dopřát - aniž by porušil mé vlastní hranice. Do ničeho se nežene - objevuje a zkoumá a dává mi tak možnost reagovat na neznámé. Udržuje kontakt a také dotek. Jednou rukou pořád drží tu mou, křečovitě svírající prostěradlo, zatímco jeho druhá ruka zkoumá nové prostředí - mé tělo.
Cítím jeho ruku, která mi pomalu přejíždí po levém prsu nahoru po krku přes ohryzek, až doputuje na mé rty. Skloní se pro letmý polibek. Jeho ruka zopakuje to cestu pozpátku. Nadechnu se ostře nosem, když mi palcem přejede po ohryzku a on svou ruku zastaví. Pohledem se ujistí, zda je to v pořádku, než pokračuje. A já si uvědomuji, že jeho dotek mi na kůži zanechává hořící pocit. Cítím, jak se jeho prsty jemně boří do mé kůže, když mi znovu přejíždí po hrudi. Ne nijak silně - jemně. Opět určuje hranice, dokud nebude mít jistotu, že je to v pořádku.
Dojde mi, že nejspíš musí být posedlý právě vlastními hranicemi - a těmi mými. A dokud nebude mít jistotu, že je to v pořádku, neudělá nic, s čím bych nesouhlasil. Co se mu honilo hlavou, když tu cestu ještě několikrát zopakoval?
Stisknu mu ruku v té své a vyvedu ho z drobného transu. Vzhlédne ke mně a já přikývnu. Ten dotek mi nevadí - pokračuj.
Cítím jeho dotek, jeho teplo, ale mohu se kdykoliv odtáhnout. Neovládá mě ani mi nebere kontrolu nad vlastním tělem - jen vede situaci tam, kam ji oba chceme. Slyším jeho soustředěný dech, když si konečně dovolí prozkoumat další část mého těla - soustředěný a tichý, když rukou postupně klesá k mému břichu.
Trochu se k němu nahnu a on hned přestane - vzhlédne ke mně s otázkou v očích. „Pokračuj,“ zašeptám, jinak by mě hlas zradil. Přesto mě chvíli pozoruje, protože zůstanu v polosedu, pololehu. A on chvíli váhá, co vlastně chci. Chci ho políbit. Když mu to dojde, pousměje se - spíš ušklíbne - ale vyhoví mi. Nahne se ke mně a znovu mě políbí, zavře přitom oči a já taky. Cítím, jak mi jeho ruka stiskne triko mezi prsty, a jeho dech na své kůži. Samotného mě překvapí, když jeho dotek opatrně zopakuji. Pootevřu oči a vidím, že i on je má lehce pootevřené. Polibek přeruší jen na chvíli, než se ke mně přitiskne víc a znovu mě políbí. Stisknu mu triko mezi prsty. On místo toho vezme mou ruku a pomalu ji navede po svém těle nahoru a dolů, jako to předtím udělal on mně. Cítím jeho kůži na krku, než vede mou ruku po triku dolů. Prsty zavadím o jeho bradavku a pod trikem ucítím jeho žebra.
Napětí mezi námi roste každou vteřinou a já už dávno pohřbil svou racionální stránku. Nechávám se plně vést Hynkem a něčím, čemu sám nerozumím.
Začne mě líbat jinak, než doposud - letmo, dráždivě, zkoumavě. Testuje, co mu všechno dovolím?
Rukou mu zajedu mezi lopatky a přitisknu ho k sobě, abych mu v dalším úprku od polibku zabránil. Tentokrát jsem to já, kdo určuje délku polibku. Aspoň si to myslím, protože cítím, že se usmívá do polibku. Navedl mě tam, kam sám chtěl? Aby to nebyl jen on, kdo zkoumá a testuje? Učí mě snad, jak se postupně tomuto pocitu poddávat?
Odtáhnu se, abych se nadechl.
„Chceš, aby přestal?“ zeptá se mě šeptem. Jakoby, kdyby promluvil nahlas, někdo by nás mohl slyšet, a tohle všechno přerušit.
Na okamžik si potřebuji uvědomit situaci - co se vlastně děje a jak na to reaguju. Ale protože nepanikařím… ba naopak, začínám cítit i jakousi odezvu v sobě samotném, k mému vlastnímu překvapení, odpovím jednoduše: „Pokračuj.“
Opět se na mě natiskne a přiměje mě, abych si lehl. Cítím jeho dech na svém krku a poté ucítím i jeho horké rty, jak mapují můj ohryzek. Nadechnu se ústy a dlaní mu vjedu do vlasů. Pokračuje opatrně, ale přesto dravě - ochutnává mou kůži, zatímco rukou znovu mapuje mou horní část těla.
Zadržím dech, když cítím, jak jeho ruka vklouzla pod moje triko. Ještě se mě nedotkne - nejdřív čeká trpělivě s pohledem upřeným na mě. Nepřímo se mě ptá, zda je toho najednou na mě moc, zda má přestat nebo je to ještě v rámci mých hranic. Cítím, jak se mi krev hrne do tváří, když mu kývnutím dám svolení, aby pokračoval. Přesto musí cítit, jak jsem napjatý, když rukou vjede dál pod moje triko a jen kousíček ji nad mou kůží posouvá nahoru k mému krku. Přitom mě odhaluje víc, než bych nejspíš chtěl. Ale přitom v rámci už takhle intimního momentu bych nechtěl, aby přestal.
Sám chci vědět, kam se až dostaneme…
Při cestě zpátky už ovšem svou ruku přitiskne na moje tělo a velmi pomalu ji přesouvá stejnou cestou dolů. Když se blíží ke konci své cesty, sjede rukou k mému pravému boku. A konečně ke mně zase vzhlédne. Tentokrát tu stejnou trasu zopakuje, ale sleduje veškeré moje reakce. Cítím, jak se napnu v očekávání. Chvíli se rukou zastaví na mojí hrudi a já pohledem prosím, aby mě netrápil, aby tu ruku přesunul výš. Srdce mi totiž splašeně buší a já mám mysl prázdnou. Kde jsou nějaké racionální myšlenky, když je potřebuji, abych se uklidnil? Zpřítomní mě jeho druhá ruka na mých rtech.
Jemně se o ně opře konečky prstů, než je zase odtáhne.
Opět ta obsesivní kontrola - zda vnímám, zda jsem si vědom, co dělá… zda mě netlačí v rámci svého vedení někam, kam sám nechci, zda se nenechávám strhnout vlastní zmateností, aby on měl volnou ruku ve všem.
Teprve poté cítím, jak jeho ruka opět pokračuje cestou dolů k druhému boku. Cítím, jak mi tváře rudnou o něco víc a uhnu pohledem. Slyším, jak se trochu uchechtne - ne záměrně, to vím jistě. Jen mu to prostě uteklo. Když se na něj koutkem oka zase podívám, pousměje se. Cítím jeho ruku na svém břiše, když se nadechnu.
Na tváři se mu usadí opět ten úšklebek, ale nikoliv škodolibý. Baví se mou nejistotou a nezkušeností, to je mi jasné. Ale přitom sám musí nejdřív zjistit, kde jsou mé hranice… aby je mohl zbořit.
„Mám pokračovat?“ promluví do dusivého ticha místnosti.
Mám obavy, aby mě vlastní hlas nezradil, přesto zkusím odpovědět pevně a rozhodně: „Ano.“

Fun fact: Písničku Chemtrails over the country club od Lany Del Rey jsem si poprvé celou poslechla až toto úterý… a melodicky mě úplně pohltila. Když jsem ji slyšela poprvé, tak jsem si řekla: Ta melancholie mi někoho připomíná… není tedy divu, že jsem ji poslouchala po většinu psaní téhle kapitoly… a najednou byla dopsaná, přestože jsem na ni víc než půl roku nesáhla (tady už tomu ovšem bylo víc než 2 roky od poslední kapitoly...) :D asi jsem zase našla správnou „hudební múzu“ pro tento příběh