Pamatuju si, jak mi mamka vždycky říkala, že láska umí být hořkosladká a pokud vás občas nebolí, pak to není opravdový cit. Nejdřív si neuvědomím, že to, co cítím, když se Hynek náhle odtáhne, je skutečně bolest, ne jen zmatení. Protože ačkoliv Hynek vypadá, že by chtěl sám pokračovat a společně bychom možná mohli začít něco, čeho bychom mohli litovat… najednou se odtáhne a schová se pod peřinu. A já nechápavě hledím na místo, kde doposud byl on, a ležím a ani se nehnu. Když mě pomine první šok, dojde mi, co se stalo - odmítl mě? Byla to jenom hra? Zkouška, co všechno snesu? Nejdřív mě pohltí hněv, možná dokonce i vztek, ale začnu zase vnímat, když vidím schoulenou kouli peřiny vedle sebe. Dostanu se z transu a chytnu ho za rameno.
„Hynku?“ řeknu nejistě.
„Promiň.“
„Stalo se něco?“
„Nemůžu.“
A to zabolí. Ale protože i jemu dojde, že bych si to nejspíš vyložil špatně, rychle dodá:
„Nejsi to ty, ale já. Moje pojebaný myšlenky.“
„Co se stalo?“ rozhodnu se ho rozmluvit. Odpovědí je mi jen zakroucení hlavou do stran. „Hynku-…“
„Neříkej mi Hynku, scheiβe!“ zvýší na mě hlas.
„Tak mi řekni, co se stalo?“ reaguji stejně zvýšeným hlasem. „Proč najednou nemůžeš?“
A je mi trapně, když si uvědomím, že jsem snad očekával, co udělá, co mě přiměje udělat… abych ho přijal… celého, takového jaký je, v tak intimní chvíli, jako jsme byli před chvílí. Ale to bylo najednou pryč. A já si připadal jako kretén. Co čekal? Co jsem čekal já? Stejně bych z toho nejspíš sám vycouval… ale chtěl jsem vydržet ještě chvíli… zjistit, kam až mě jeho vedení dovede, kam až se my dva spolu dostaneme.
Na chvíli mě pohltí hněv - seberu mu jeho jedinou obranu přede mnou - peřinu. A hněv mě po chvíli postupně opustí. Setkám se se zvláštním pohledem. Ležel jako malé dítě, s koleny pod bradou… tvář přede mnou skrytou. A mně dojde, proč se chtěl schovat. Bylo toho na něj moc - všechny ty emoce… pozitivní i negativní, prostě ho ovládly víc než mě… Proto se zastavil. Musel se zastavit. Nebo by udělal něco, čeho by litoval?
„Hynku.“
„Neříkej mi Hynku.“ Tentokrát to byl šepot - zlomený, tlumený.
Vycouval z toho, protože se náhle zalekl té kontroly, kterou nad vším měl? Sám nevím, co dělám, když ho chytnu za rameno a jemně jej stisknu. Potom ho zatahám, abych ho převalil na záda. Sevření kolem kolenou konečně povolí. Nejistě ke mně vzhlédne, když leží na zádech. Rukami se opřu vedle jeho hlavy a chvíli ho pozoruji. Napadne mě, zda by před někým jiným byl schopen být takto zranitelný a ukázat slzy.
Chci se zeptat, co se stalo - proč se odtáhl, proč nepokračoval a proč to nedokončil… ale dojde mi, že to by ho jenom zranilo víc.
„Jsem tady,“ řeknu mu a vidím, že ho to zaujalo. Chytnu ho za ruku a řeknu znovu: „Jsem tady. Neutekl jsem, Hynku. A důvěřuju ti.“
Druhou paží si překryje oči a vidím, jak semkne rty k sobě.
To, co mezi námi vznikalo a zároveň bylo, nebylo nikdy založené na fyzické přitažlivosti. A proto nyní bylo nad míru jasné, že to potřebuje slyšet i ode mě. Ujištění, že ho neopustím, že i když mě nezvládl vést tam, kam chtěl, snažil se a to stačilo.
Vidím jeho zmatenou tvář, když mu rukou posunu paži stranou. Víčka má ještě mokré od slz, když se k němu skloním. Jeho rty se roztřesou, jak se těžce nadechne. Tohle drobné přiznání - bez slov - stačí. Položím mu ruku na hruď. Cítím, jak jeho tep najednou zpomaluje. „Jsem tady,“ zopakuju tišeji, a tentokrát mu ta skutečnost dojde. Vtisknu mu polibek do vlasů a napadne mě, že to najednou působí tak… přirozeně. Pohlédnu mu do očí, než mi pohled skončí opět na jeho rtech. Slyším, jak mi srdce buší i v uších… Dám mu chvíli na to, aby mi v tom zabránil, než ho sám políbím. Nečekal to. A bylo to pro něj očividně příjemné zjištění. A taky dobrý způsob, jak jeho myšlenky konečně umlčet a ukázat mu, že to myslím vážně.
Jeho dech na mé tváři se postupně zklidňuje. Jeho prsty si najdou cestu k mé paži. Chvíli tam zůstanou, jen se dotýkají, jako by zkoušely, jestli to, co cítí, je skutečné. Odpovím stejným způsobem - přiblížím se, ne abych ho znovu vyzval, ale abych mu dal najevo, že se nemusí bát. Palcem mu opatrně přejedu po rtech, které jemně pootevře, a přivře oči nad tím dotykem. Když se mi podívá do očí, vím, že tohle rozhodnutí už neudělám za něj. Jen přikývne. A to malé gesto stačí.
Opět mu s klidem předávám pomyslné otěže - dáme tomu šanci, ale musíš mě vést.
Sleduji, jak ke mně pomalu zvedá paže, než se mi prsty zahákne o triko. Cítím, jak se mi krev žene do tváře, když mi ho sundá a odloží stranou na postel. Následuji jeho příklad a také mu vysvléknu triko. Snažím se nad tím moc neuvažovat a soustředit se jen na touhu, která mě pomalu pohlcuje. Nevím, odkud se bere. Ale rozhodnu se ji následovat. Je to pro mě nový, nepoznaný pocit. A právě to neznámo mě neděsí - ale vzrušuje.
Jako první se ho dotknu. Položím mu ruku na levé prso a jemně přitlačím. Uhrančivě mě pozoruje, když váhám, než sám rukou pomalu prozkoumám jeho tělo. Když se záměrně vyhnu jeho bradavce, zastaví mě a pomalu mi ruku vrátí zpátky na začátek. S upřeným pohledem mě vyzývá, abych to udělal znovu, ale lépe. Netlačí mě však - dává mi možnost to zkusit. Po chvíli mou ruku pustí a opět vyčkává. Zhluboka se nadechnu, když cítím krev v obličeji. Vidím, jak se zase ušklíbne. Trochu mi škubne v levém oku, což ho pobaví o to víc.
„Nemám provokovat?“ prolomí to ticho v jinak vzrušením nabytém pokoji.
„Ne,“ překvapím ho. „Jen… potřebuju čas.“
Přikývne, než se znovu ušklíbne a rukami si pomalu přejede po těle nahoru až ke krku. Jakoby omylem zavadí i o mou ruku špičkami prstu a já ucítím příjemné zachvění. „Čekám,“ zašeptá zhrublým, svůdným hlasem.
Cítím, že mi nyní hoří i uši. Ale mohl jsem to očekávat. Zasraný provokatér… ale pravdou bylo… že bylo něco erotického na tom, jak se pomalu sám sebe dotýkal a rukami pomalu jel po své kůži nahoru. Všimne si mé reakce a zopakuje to. Vyžívá se v tom, že mě může takhle trápit a okatě dráždit… a možná i svádět, proto si přejíždí rukami po těle a postupně vždycky klesne níž a níž, dokud se palci nezahákne o kalhoty a vyčkává.
„Do toho,“ vyzve mě šeptem.
Nejistě polknu. Sleduji, jak jeho ruce klesnou zpátky na postel vedle jeho boků.
Fajn… jen to zkusíme. Když to nepůjde, určitě to pochopí…
---
Kdyby nás někdo pozoroval, nejspíš by si řekl, že pro Hynka je to jenom hra. Baví se na můj účet, kdykoliv zaváhám, ale dává mi čas, abych si uvědomil, že to rozhodnutí opravdu dělám vědomě, ne pod nátlakem. Je to ujišťující, na něj až překvapivě pečující akt. Jenom se po chvíli dostaneme do lehce trapné situace, kdy sedíme ve spodním prádle, a já uvažuju, jak vlastně dál?
„Je mi zima,“ podotkne Hynek, překvapivě pobaveně.
„Já vím. Uvažuju.“
„Tak přestaň. Kouří se ti z hlavy a nic dobrého z toho stejně nevzejde.“
Chápu, je nedočkavý. A nejspíš i nadržený. Po všem tom svádění a provokaci i já pociťuji jistou reakci těla… a jsem z toho lehce nejistý.
Ale jak mám do prdele pokračovat?
Užívá si to a nijak mi neporadí, sakra. Sleduje mě dál tím svým nečitelným pohledem, koutky úst mu cuknou, jakoby ho to celé náramně bavilo.
O to víc mě překvapí, když se jeho dlaň dotkne mého stehna a já ztuhnu. Ne kvůli odporu, ale protože moje tělo si zase dělá, co chce. Všimnu si, jak se ke mně nahne.
„Tak přemýšlej míň,“ pronese tiše.
Než mě políbí, ucítím, jak mi jeho ruka pomalu sklouzne pod lem nohavic trenek a zastaví se těsně tam, kde se napětí mění v touhu.
---
Něco na Hynkovi působí náhle jinak. Když mě přiměje, abych si pohodlně lehl, cítím, jak jsem napjatý. Pohltí mě Hynkova vůně z polštáře, i když na něm pár dní nespal. Pořád voní po něm. A to je zvláštně uklidňující. Z myšlenek mě vytrhne jeho dotyk ruky na té mé a očima zaputuju zase k němu. Ano, vnímám tě, promiň. Nadzvednu trochu boky, když se mi prsty zahákne o trenky, než je na jeden zátah stáhne dolů. Snažím se zachovat klid - už mě přece viděl nahého i předtím. A já jeho. Není třeba být nervózní. A přesto to teď působí tak jinak. Jedna věc je masturbace - teď ovšem ve vzduchu visí, že to oba (nejspíš) chceme posunout o kus dál. Touha i zvědavost by tu byly samozřejmě, ale stud je tady taky. Nejspíš vycítí mou nervozitu a mě zarazí, když mi najednou sedne do klína. Mírně s sebou škubnu, protože nevím, co má v plánu, ale jeho dlaně na mé hrudi působí téměř hypnoticky. Beze slova mi tak dává najevo, abych se uklidnil. Nejspíš sám chápe, že mám myšlenky rozházené - tohle má nejspíš na denním pořádku. Ne, tohle se mu děje v hlavou každou chvíli, když nemá situaci pod kontrolou?
Překvapí mě, když se ke mně sehne a nosem se dotkne toho mého. „Připravený?“ zeptá se přímo.
„Ne,“ odpovím mu popravdě téměř okamžitě.
Měl bych být? Po tom všem, co se mezi námi zatím stalo? Ano… ale nejsem.
Zase se ušklíbne. „Neulehčuješ mi to.“
„Ty taky ne.“
Pomalu se zase odtáhne a zase se mi usadí v klíně. Cítím, jak se mi dere krev do tváří… a nejen tam. Moje tělo si reaguje, jak chce. Ale na rozdíl od hlavy ví hned, co chce. Naštěstí to Hynek nijak nekomentuje, ale jeho pozvednuté obočí hovoří jasně. Kousnu se do rtu, když ucítím, jak se o můj rozkrok záměrně zapře hýžděmi a pomalu se posune dozadu. Ví až moc dobře, co a proč to dělá. Od kontaktu kůže na kůži nás totiž dělí už jen jeho spodní prádlo. A to vědomí je až moc svůdné a erotické… proto mi v tu chvíli vypne mozek. Ano, i já mám očividně zkraty. Ale v tuhle chvíli bych to už jinak nevydržel.
Zaváhám, než mu umístím ruce na boky. Nejspíš i on postřehl mou reakci těla, kterou způsobila jeho blízkost a provokování.
Ano, dámy a pánové, právě mě vzrušil…
---
Můžete být někým fascinován a zároveň se cítit neskutečně trapně? Protože ve chvíli, kdy se mi Hynek zvedne z klínu, aby si sundal i svůj poslední kousek oblečení - nemohu z něj pustit oči a přitom se cítím tak zvláštně, když to dělám. Neunikne mi, že i on je vzrušený. Vidím, jak nedočkavě své spodní prádlo zahodí někam za sebe a znovu se vrací ke mně, tentokrát ovšem do kleku, takže se dotýkáme kůžemi jen na mých bocích a jeho kolenech.
V jeho pohledu je cosi nebezpečně klidného - až moc klidného.
Najednou přimhouří oči, když si mě prohlíží pod sebou.
„Víš, že můžeš kdykoliv říct dost,“ prohodí, ale v jeho hlase je ten známý, tlumený chrapot, který nevypovídá o tom, že by se uměl zastavit. Ne nyní, v této chvíli, kdy má téměř na dosah to, po čem celou dobu toužil.
Přikývnu, i když si nejsem jistý, co přesně tím potvrzuju. V hlavě mám totiž prázdno.
A svému hlasu už nevěřím.
---
Předtím by mě nenapadlo, že mě někdy vzruší muž. Taky by mě nenapadlo, že můj penis bude v mužských ústech. A už vůbec by mě nenapadlo, že mě chlap přiměje vzdychat, zatímco mě bude kouřit, a já se budu snažit zachovat si trochu zdravé mysli. Ne, nic z toho by mě nenapadlo. A přesto se to nyní děje. Je mi jasné, že u tohohle tentokrát nekončíme - že to Hynek bude chtít posunout ještě dál, že mě navede dál.
Jedna má část se toho děsí… ta druhá je zvědavá a vítá to nečekané a neznámé.
Mé myšlenky se potvrdí, když skončí v tom nejlepším… a já jen cítím, jak mi bolestivě pne v penisu od vzrušení.
Postřehnu, když se ke mně zase nahne a čelem se dotkne toho mého. Tak triviální gesto… a přesto v tu chvíli tak uklidňující.
„Pokračujeme?“ zeptá se vzrušením zhrublým hlasem. Postřehnu, že mu po bradě stekla slina, až dolů po krku, kde se zastavila u jeho ohryzku. Zvláštním způsobem mě ten detail fascinuje. Snažím se vzpomenout si, na co se mně ptá.
Nakonec jen přikývnu - na co jiného se také mohl ptát…?
---
Uvědomím si hned vzápětí, že zadržuji dech. Sleduji ho, jak si prsty zajíždí do sebe a připravuje se. Je na tom něco, co mě nutí ho pozorovat a nespouštět z něj oči. Možná to, že to dělá přede mnou, že mě nechá, ať ho sleduji… Nevím, ale nemůžu od něj odtrhnout zrak. A poté jen pozoruji, jak bere můj penis do ruky, když se boky opět skloní ke mně. Párkrát ho promne, než mě pomalu navede do sebe. Oba trhaně vydechneme. Jako první mě napadne jen jedna věc - je úzký. A přitom je něco vzrušujícího na tom, jak mě pomalu pohlcuje. Slyším, jak se jeho hlas postupně láme vzrušením, když se po mém penisu posouvá dolů. Nahne ke mně hlavu a mně dojde, že jeho tvář vypadá úplně jinak, než ji znám. Vlasy má rozcuchané a nyní se mu trochu lepí na tvář, oči má přivřené a rty pootevřené. Ten pohled v očích u něj také vidím prvně. Nebezpečný, divoký… a přesto tak chtivý. Plný kontroly. Nikdy nevypadal tak… svůdně. Cítím, jak mě kolem sebe svírá. Sevřu prostěradlo pevně mezi prsty.
Uklidni se.
Přesto z něj nemůžu spustit oči. Pomalu se zhoupne v bocích nahoru, aby znovu postupně přirazil boky proti mým, zase o něco níž, zatímco já se bořím hlouběji do něj. Rukami se mi opře o hruď pro oporu. Stisknu mu jednu ruku. Vzhlédne ke mně. Vzájemné ujištění, že vnímáme… že chceme pokračovat. Někoho by to unavovalo - ale nás ne. Protože to ujištění potřebujeme oba. Neuvědomím si, že mu ruku sevřu o něco silněji, když se znovu zhoupne v bocích a opět klesne.
Zakloním hlavu a z hrdla se mi prodře spokojený vzdech. Cítím, jak se jeho prsty zaháknou o ty moje. A to, jak si sám určuje tempo, které je pro něj vhodné. Předávám mu plnou kontrolu, aby mě vedl dál. Cítím příjemné chvění v celém těle.
Nakonec netrvá dlouho a dovede nás oba k předčasnému orgasmu.
---
Mezi námi je ticho, ale není prázdné. Jako by v něm viselo všechno, co jsme právě udělali, i to, co teprve dolehne. Neumím to pojmenovat - jen vím, že nechci, aby se odtáhl.
Dojde mi, že v pokoji je dusno. Nevím, zda je to z vydýchaného vzduchu, delší dobou, co tu nikdo nevětral… nebo spíš faktem, že jsem se právě vyspal s Hynkem. Oba sotva popadáme dech. Předpokládám, že bordel v hlavě nemám jenom já. Mysl se mi pořád snaží zpracovat, co se právě nyní stalo… a jak bych na to měl reagovat? Spíš v rámci psychiky, protože fyzicky už jsem reagoval. A oba jsme reagovali stejně. Měl bych něco říct? Nebo bych to celé zkazil? V hlavě mi víří jedna myšlenka za druhou, zatímco pozoruji Hynka lapajícího po dechu. Pořád na mě sedí a opírá se mi dlaněmi o hruď. Pořád jsme propojení. Jen ten fakt stačí, abych zase přestal uvažovat a měl v hlavě prázdno… a soustředil se jen na Hynkovy nádechy a výdechy… na jeho rty… na jeho zvedající se a klesající hruď, když se snažil zklidnit splašený dech.
Jen myšlenka na to, jak se tvářil ještě před malou chvílí… jak se jeho hlas lámal a jak zněly jeho vzdechy, když jsem do něj pronikal… Jen ta jedna myšlenka stačí, abych cítil horko ve tváři.
Vždycky jsem věděl, co mě vzrušuje - až doteď. Teď si nejsem jistý vůbec ničím - kromě toho, že chci, aby ještě chvíli zůstal.
Natáhnu k němu ruku.
---
Zarazím se. Všimnu si jeho pohledu v očích. A dojde mi, co se mu nejspíš honí hlavou. Nic dobrého. Jinak by neměl tak prázdný pohled. Byla to snad chyba? Ne… Ne, nebyla. Nevím, sakra, ale kdyby byla, tak bychom to snad nechtěli oba dokončit, ne? Sakra… Zhluboka se nadechnu nosem, dodávám si odvahu, než ho chytnu za zápěstí. Zpřítomním ho, aby se na mě zase podíval. Pokud to jediné, co oba potřebujeme, je jistota, že jsme neudělali chybu, pak mě nenapadá nic lepšího. Stáhnu ho k sobě dolů a pevně ho obejmu. Nijak nereaguje. Spíš mu nedovolím nijak reagovat. Nepadne mezi námi ani slovo.
Chvíli to trvá, ale konečně zareaguje i on. Velmi pomalu mi objetí napůl vrátí, když mi ruce omotá kolem krku a já cítím jeho dech na svém pravém prsu, když mi zaboří hlavu do hrudi. Jeho vlasy mě příjemně zašimrají na kůži. Ještě jednou zaváhám, než mu rukou prohrábnu vlasy. Cítím jeho řasy, když semkne víčka k sobě. To ticho je ubíjející, ale ani jeden z nás neví, co má říct.
Nechme to tak… prostě se nechme unést okamžikem… asi…
Naštěstí Hynek souhlasí, protože takhle nějakou chvíli zůstaneme. Oba se tak ujistíme, že se nejednalo o chybu, které bychom mohli litovat, že nikdo neporušil hranice toho druhého a že jsme si to vědomě užili.
I když teď se nám myšlenky snaží říct opak.
---
Napadne mě, zda se nechce jít umýt. Ale doposud se nijak nepohnul, jen mě objímá. Nechci narušit ticho a to něco mezi námi svým hlasem. Rukou mu vjedu do vlasů a všimnu si, že se pousměje. I když tenhle okamžik je velmi příjemný, začíná mi to trochu vadit - přeci jenom na mě leží dospělý chlap, co má vlastní váhu…
„Jsi těžký,“ pronesu po chvíli.
Slyším uchechtnutí. To zadržuje smích. Za okamžik se mu rozhýbou i ramena, jak se nedokáže ovládat. Než se konečně rozesměje. Musím nad ním zakroutit hlavou.
„Unglaublich! To je to první, co řekneš?“ zeptá se, zatímco se pořád směje.
„Říkám pravdu. Slez,“ informuji ho. To ho ovšem pobaví o to víc. Ale i já cítím, že se usmívám.
Byl to totiž Hynkův nefalšovaný, bezstarostný smích.
Když po chvíli přestane, všimnu si, že mě pozoruje.
„Co? Jsi těžký,“ zopakuju a musím se ušklíbnout.
On mi ovšem úšklebek opětuje - až mu trochu vylezou dásně. „Slezu,“ oznámí mi, ale pak hned hravě dodá: „Ale až mě políbíš.“
---
Nemohl jsem říct ne. Takže dalších asi tak pět minut strávíme tím, že líbáme. Svým způsobem to je ještě příjemnější, než předtím. A já se přistihnu, že si každý polibek užívám pomalu víc a víc, že to napětí ze mě pomalu opadává a já se uvolňuji. Ten klid je povznášející. Hlavně, když vidím podporu v Hynkovi, který pořád nemá dost. Vrhá se na moje rty, jakoby se jich nemohl nabažit.
Když ovšem nepřestává ani po delší době, kdy bych já sám už ocenil stopku, abych se vydýchal a trochu zklidnil, musím ho zpřítomnit jinak. Když se na chvíli odtáhne, vměstnám mezi naše rty ruku. Nejdřív si jí ani nevšimne a opět mě chce líbat, moje dlaň ho ovšem zastaví. A očividně ho i pobaví, protože mu ujede tiché uchechtnutí.
„Ještě,“ zašeptá mi do ruky.
„Už máš dost,“ řeknu, trochu v rozpacích.
„Nemám dost ani zdaleka.“
„Hynku-…“
„Chci ještě.“
Svými rty mi zatlačí do ruky. Já se ovšem nedám. Musím ho zpřítomnit a nastavit mu zase hranice. Ucítím jeho jazyk na své dlani a všimnu si jeho přivřených očí. Provokatér jeden! Teprve poté se konečně odtáhne, jazykem si přejede provokativně po rtech a já se mohu svobodně nadechnout, aniž by mi strkal jazyk do krku.
---
Pošlu ho osprchovat se jako prvního, zatímco sedím na kraji jeho postele. Rukami si podpírám hlavu a v hlavě se mi honí milion myšlenek.
Dejme tomu ten týden. Potom uvidíme, na čem skutečně stojíme, souhlas?
Pomalu si promnu tvář. Ten týden se nejdřív zdál jako dobrý nápad… možná jsem doufal, že to z nás obou postupně opadne, že se na něco zapomene… ale v mezičase to jen bobtnalo a narůstalo… a my jsme nejspíš od počátku byli odsouzeni skončit takhle - v jeho pokoji, dneska, a takhle… Koutkem oka pohlédnu zpátky na prostěradlo, které mi nehezky dokazuje, že se mi to nezdálo a skutečně k tomu došlo.
Vyspal jsem se s Heinrichem Beckerem.
Fajn, kdy obsadí ty Sudety, když jsem ho já už obsadil?
Martine, jsi debil a máš debilní smysl pro humor!
---
Kam tohle povede? A má to vůbec nějaký cíl? Není to cesta do záhuby? Už jsme se do toho vrhli… takže máme pokračovat v cestě? Nebo se prostě zastavíme uprostřed a na příští křižovatce se prostě rozdělíme?
Jak můžeš někoho vůbec mít rád… když sebe nenávidíš?
Vybavím si vlastní slova. Co ke mně vůbec cítí? Bylo to jen povyražení? Znamenalo to pro něj něco nebo to bylo jen v rámci jednorázového vzrušení? Ne, nebylo. On takhle neuvažuje. Jinak by se pořád neujišťoval, že to chci… že to oba chceme. Proto jsme v tom pokračovali až do konce.
Sevřu si ruce.
Jak můžeš někoho vůbec mít rád… když sebe nenávidíš?
Nikdy mi na to neodpověděl.
---
Vzhlédnu, když slyším jeho kroky. Udeří mě vůně jeho sprchového gelu, který voní po mátě. Vlasy má stejně neposedné, i když jsou nyní splihlé a vlhké. Vrátí se zpátky v županu s ručníkem kolem krku, zatímco si ještě jedním koncem utírá tvář. Postřehnu, že nohy má ještě mokré - jakoby se utřel ve spěchu.
„Co?“ zeptá se, když na něj chvíli zírám.
Zhluboka se nadechnu a poté vydechnu. Musím vědět, na čem stavíme… ať vím, na čem stojím… Jestli se to pode mnou brzy rozpadne, musím to vědět.
„Co mezi námi je?“ zeptám se přímo.
Všimnu si náhlého zaujetí v jeho očích. Ruce svěsí k bokům a chvíli mlčí, ale nespouští ze mě oči.
V co doufám, že řekne?
Čeho se bojím?
„Jak můžeš někoho vůbec mít rád… když sebe nenávidíš?“ zopakuju svou otázku z dřívějška.
Všimnu si, že mu obočí trochu šlo nahoru. Mou otázku si zapamatoval. Uvažoval nad ní? Nebo mu to bylo jedno?
Chvíli mlčí a ručníkem si osuší vlasy. Pak ke mně vzhlédne. Oči vážné, ale něčím zvláštním i naplněné.
„Na to ses mě už ptal,“ připomene mi. Nezapomněl.
„Nikdy jsi mi neodpověděl,“ připomenu zase já jemu. Cítím, že mi srdce buší v uších.
„Nikdy ses po odpovědi už nepídil,“ odpoví klidně, ale zároveň je jeho hlas naplněný něčím nevyřčeným.
Tlukot srdce se mi ještě zrychlí. Vím, že teď musím vědět, co mezi námi teda je. Musí mi dát tu jistotu, co já jemu.
„Hynku… Chtěl jsi tomu dát týden… Na čem nyní stojíme? Má to budoucnost?“ zeptám se přímo, hlas mám jen o něco tišší než šepot.
Jeho pohled na mě spočine, chvíli mlčí a já napjatě čekám. V tom tichu je všechno, co jsme spolu prožili - touha, nejistota, strach… a možná i naděje.
Naděje, kterou můžou jeho slova pohřbít… nebo ji posílit.