1

Zanadával si, když si uvědomil, jak je patetický. Ale nemohl si pomoct, když ty dva uviděl a úkosem na ně tupě hleděl ze svého balkonu, zatímco pokuřoval další cigaretu. Tak obyčejná, naprosto všední věc a přesto jim teď tolik záviděl.
Snažil se na ten hezký mladý pár, co právě společně věšel prádlo naproti, koukat nenápadně. Stejně ale nakonec zcela nepokrytě prostě zíral. Byli tak bezprostřední, mladý muž s mladou ženou, možná čerstvě oddáni. Taková obyčejná věc, jako věšení mokrého oblečení na šňůru, ale to, že to dělali spolu mu přišlo prostě bolestně krásné. Ani si neuvědomovali, jaké štěstí právě zažívají, snad právě proto, že ho právě zažívají. Usmívali se jeden na druhého a slunce je krásně hřálo.
Odklepl z cigarety na podlahu balkonu, nenamáhal se natáhnout ruku k popelníku. Vítr dříve nebo později lehký šedavý popel odnese. A zavařovací sklenice na nedopalky už stejně přetékala. Napadlo ho, jak skvělé by bylo, kdyby mohl i svojí hlavu vysypat jen tak do koše, jako to jde s tímto provizorním popelníkem. Vyklepal by všechny ty myšlenky a pocity, až by byla úplně prázdná a jemu by se konečně trochu ulevilo.
Promnul si tvář. Byl unavený. Ne, ale proto, že by se nevyspal, na dnešek dokonce zabral i na několik hodin. Byl vyčerpaný z toho, jak mizerně se poslední dny cítí. Smutek, zklamání i zlost jej naprosto vysávaly, byl vyždímaný. Ztrácel energii i jakýkoliv zájem o všechno, jako ztrácí chuť dlouho žvýkaná žvýkačka. Takhle špatně se necítil nikdy v životě a nikdy by ho nenapadlo, že to způsobí ti, co mu měli být nejblíže.
Zaklel si pro sebe, odhodil nedopalek cigarety přes zábradlí balkonu a vešel do bytu. Ještě si nezvykl jak je bez něj prázdný. Všechny jeho věci už byly pryč, poslední drobnosti si odnesl před několika dny. Od té doby už ho také neviděl. Zadíval se na poloprázdné police, osamělý talíř a hrnek ve dřezu a měl pocit, že kdyby řekl něco nahlas, určitě by mu odpověděla ozvěna.
Zkontroloval čas na mobilu a začal se oblékat. Měl už být na cestě do práce, takhle to zase bude dobíhat na poslední chvíli. Sebral batoh, zhasl, zamkl a spěšně vyrazil z panelového domu. Aspoň že se do firmy kde pracoval dalo dojít a nemusel si hlídat spoje autobusů. Pěšky mu to zabralo zhruba patnáct minut.
Jako vždy to měl akorát, aby se stihl převléknout do pracovního, seběhnout schody ze šaten a odpíchnout si příchod na minutu přesně. Pak už se v klidu rozešel do haly, rámus ze strojů kolem už ani nevnímal, byl na něj zvyklý. Pozdravil se s kolemjdoucími kolegy a rovnou zamířil do kanceláře, aby zjistil od předáka, co bude náplní jeho dnešní směny.
„Běž na trojku, kluci to teď zrovna najeli,“ řekl mu dobře vyhlížející padesátník Luke. Přikývl a zavřel za sebou. Vydal se k CNC stroji, šestitunové mašině ovládané počítačem, která v případě této firmy obráběla kov.
Nebyl seřizovač, nemačkal čísla na obrazovce, aby tak stroji zadal, co má dělat. Jeho prací bylo otevřít posuvné dveře, vložit nehotový kovový polotovar a pak vyndat dodělaný kus. To bylo vše, celých dvanáct hodin. Sem tam nějaký výrobek vzít, přeměřit digitální šuplerou zda sedí k výkresu a zapsat provedené měření, víc toho nebylo. Práce to nebyla náročná, spíše jednotvárná a nudná, ale s tím už dokázal pracovat. Někdy měl takhle na starosti stroje třeba dva, chodil sem a tam, to pak ubíhaly hodiny trochu rychleji.
„Cyklus jede asi půl druhý minuty, žádnej stres,“ řekl mu jeden z kolegů, kterého střídal u stroje. „A dávej si bacha na to měření, prý na kontrole zase nadávali. Tak čau,“ rozloučil se s ním muž. Mávl mu v odpověď a dal se do práce. Měl noční směnu, to mu vyhovovalo. Bylo tady teď mnohem méně lidí a větší klid, než když měl denní. Neměl poslední dny moc náladu na povídání, přestože byl ze své podstaty vždy celkem přátelský. S většinou kolegů obvykle vycházel velmi dobře, dokonce byl i celkem oblíbený. Měl dobrý smysl pro humor, byl ochotný a nápomocný, když ho někdo požádal. Tedy, alespoň býval, předtím než se jeho život otočil vzhůru nohama. Pořád neměl problém pomoct kolegyni z osmihodinové směny, ale s jeho humorem a obligátní dobrou náladou byl konec. Na takové věci mu nezbývala emoční kapacita, všechny tyhle věci zastínila bolest, zklamání a sebelítost.
Přišel k mašině a otráveně si povzdechl. Ti líní blbci, co měli směnu před ním se zase vysrali na odvoz špon a nechali to na něm. Kovová bedna pod úzkým pásem, ze kterého padaly zbytky z obrábění už přetékala, ostré nerezové spirálky padaly okolo na zem. Znovu si povzdechl, nechal dojet cyklus a mezitím si šel sehnat jeden z paletových vozíků, aby mohl bednu odvést. Naštěstí nebyla zase tak těžká a netrvalo to dlouho, jen musel zajít za řidičem ještěrky, aby bednu nabral a vysypal její obsah do velikého kontejneru na dvoře haly.
Mezitím se vrátil ke stroji, popadl koště, které svým opotřebováním spíše nepořádek vytvářelo a smetl rozházené špony na hromádku. Než s nimi začal dál manipulovat, nasadil si rukavice. Už jednou se dost ošklivě o šponu pořezal, takže byl řádně poučen a nepodceňoval jejich ostrost. Jak je pak malým košťátkem smetal na lopatku, protnula mu mysl, zcela nečekaně a nepředvídatelně, neobvyklá myšlenka. Vzal jednu obzvláště velikou, hezky zakroucenou šponu mezi palec a ukazovák a zblízka na ni pohlédl. Byla vlastně hezká. Měla pěkný tvar, třpytila se a nebýt tak ostrá, mohla by klidně zdobit třeba nějaký vánoční stromek. Kdyby ji v půlce zlomil, vytvořil by užitečnou špičku, která by do kůže na zápěstí zajela lehce jako do kostky másla…
Zavrtěl hlavou aby tu myšlenku odehnal, sám překvapený tím, co ho to napadlo. Nejen překvapený, přímo zděšený. Copak je na tom opravdu tak špatně? To co se stalo ho zasáhlo strašlivým způsobem, ale opravdu tak moc, aby měl takové myšlenky? Nikdy netrpěl přehnanou sebelítostí, nebo psychickými problémy, tak proč?
Šok ze sebe samého mu na okamžik obrátil žaludek naruby, pak se naštěstí srovnal. Znechuceně odhodil šponu ke zbytku na lopatce a rozhodl se předstírat, že uplynulá minuta jeho podivného zasnění prostě neproběhla. Nasrat na všechno, řekl si v duchu a vydal se pro vyprázdněnou bednu.

2

O Lindě byl zprvu přesvědčený, že je lesba. Byla ten typ ženy, která ne snad, že by působila úplně jako nějaká mužatka, ale měla určité fluidum naznačující, že by mohla kopat za jiný tým. Nelíčila se, vlasy nosila neustále stažené do koňského ohonu, namísto dámského jí bylo pohodlnější pánské firemní tričko a k tomu monterky. Dost tomu nahrávalo i to, že byla jedinou ženou ve firmě, která vystudovala strojního mechanika, seřizovače. Samozřejmě věděl, že to samo o sobě nic neznamená, navíc on sám, jako homosexuál, rozhodně neměl ve zvyku uchylovat se k předsudkům, nicméně Linda svou náturou i vzhledem nepůsobila typicky žensky. Dost ho tedy překvapilo, když se dověděl že má doma nejen manžela, ale jedenáctiletou dceru.
Dnes měli společnou směnu, přišla za ním asi hodinu po začátku, když právě přeměřoval jeden z vyrobených kusů. Pozdravila ho a se založenýma rukama na prsou se opřela o hranu stolku vedle stroje. Věděl co řekne ještě než promluvila, protože ona jediná mu byla natolik blízká, aby se jí svěřil nejen se svou sexualitou, ale i s tím příšerným rozchodem, co mu obrátil život vzhůru nohama. Vlastně by ji mohl označit za kamarádku, kdyby o tom někdy nějak přemýšlel.
„Vypadáš strašně. Zase jsi vůbec nespal, co?“ Nadhodila a prohodila si natažené nohy. Bez zeptání pak popadla jeho rozpitou plechovku s limonádou a upila z ní. Ignoroval to a dál se pokoušel soustředit na prováděné měření na stojanovém úchylkoměru, ani jí neodpověděl a zapisoval údaje do tabulky. Věděla, že ji slyší, proto si nevšímala jeho ignorace. „Najedl ses alespoň něčeho pořádného? Nebo dál přežíváš na rychlých cukrech?“ Přelétla pohledem přes složení nápoje a raději ho odložila, když se jen z poloviny dočetla co obsahuje.
„Teď se musím soustředit,“ zkusil ji odpálkovat, dneska neměl zrovna náladu na povídání. Hořce se uchcechtla.
„V pohodě, já počkám,“ prokoukla ho a když vzhlédl od malého přístroje, šibalsky se na něj zazubila. Povzdechl si, zapsal poslední údaj a založil si ruce v bok.
„Dneska vážně nemám náladu na tvoje popichování. Nemáš nic na práci?“
„Čekám, až mi nařežou materiál. A nemusíš být tak protivný, mám jen starost, to přeci není popichování,“ řekla už trochu vážněji. Neodpověděl jí, místo toho otevřel posuvné dveře stroje, vyměnil hotový výrobek za polotovar, upnul do svěráku a tlačítkem spustil nastavený program. Dívala se trpělivě, jak stlačeným vzduchem ofoukal hotový kus a vložil ho do plastové bedýnky na stolku. Věděl, že na něj civí a snažil se to nevnímat, nakonec to ale stejně nevydržel. Rezignovaně rozhodil rukama a zamračil se na ní.
„Co chceš slyšet!? Je mi stejně na hovno jako mi bylo včera, předevčírem a tak dál. Můžeš si myslet, že už to přeháním, ale je to tak a ještě dlouho to tak asi bude!“
„Nemyslím, že to přeháníš,“ zaujala defenzivní postoj, dokonce zvedla dlaně k ramenům. „Máš právo být z toho špatný, tohle by porazilo každýho. Jen si nemyslím, že by ses měl takhle ničit. Budeš mít problémy se žaludkem,“ kývla k plechovce a on věděl, že nemá na mysli jen popíjení slazených nápojů. Jeho celková životospráva poslední dobou byla příšerná, hodně se rozkouřil, když jedl, šlo hlavně o polotovary a fastfood, začal neobvykle holdovat alkoholu. Jako by se cíleně začal ničit a čekal, že se jeho trápení vyřeší samo. „Nechci aby to zašlo do nějakýho extrému,“ řekla daleko smířlivějším hlasem. „Třeba by ti pomohla nějaká terapie? To přeci není žádná ostuda, dneska tam chodí skoro každý,“ navrhla a pak ještě o dost opatrněji nadhodila: „Nebo by jsi jí mohl zkusit vyslyšet?“
Málem upustil další vyproštěný kus z mašiny. Podíval se na ní výrazem, který se ptal, jestli je v pořádku. „Děláš si prdel? Jak by mi jako něco takovýho mělo pomoct?“ Zamračil se a začínal jí mít opravdu plné zuby.
„Pořád ti píše a volá, ne? Já neříkám, že si máte hned padnout kolem krku, ale třeba by se ti ulevilo, kdybys slyšel, že si sype popel na hlavu.“ Linda věděla, že už se pohybuje na tenké hranici a riskuje, že jí pošle každou chvilkou do háje. Zároveň doufala, že její kamarád ví, že to myslí dobře.
„Nevím, co to zkoušíš. Už jsem ti říkal, že pro mě oba dva přestali ten den existovat. Nemám nejmenší zájem si s jedním nebo druhým povídat,“ odsekl jí naštvaně. Luke by ho přizabil, kdyby teď viděl, jak prudce práskl s dveřmi u mašiny za půl milionu.
Linda měla najednou dvě možnosti, buď to nechat být, nebo ho dál provokovat a k nelibosti jeho rozechvěné psychiky si vybrala druhou možnost. „Kdyby ti byli tak ukradený, jak říkáš, tak by jsi se takhle nezměnil,“ utrousila a udeřila tak poslední ranou, kterou ten den mohl snést.
Výrobek, který právě držel v dlani by po ní hodil, kdyby se nebál, že ho tím poškodí. Namísto toho ho položil do bedýnky k ostatním, otočil se k ní a začal prskat. „Víš co? Seber se a jdi do hajzlu! A zkus se radši starat o sebe!“
Linda se zamračila, otočila se na podpatku a měla se k odchodu. „Ty jsi debil,“ utrousila kysele a šla si raději po své práci. Slíbila si, že už s ním dneska nepromluví, leda by se snad přišel omluvit a to nepovažovala za pravděpodobné.
Kopl vztekle do kovové bedny. Pěkně ho vytočila, tak se pro uklidnění rozhodl odskočit na cigaretu. Během nočních směn tyto přestávky nikdo moc neřešil, Lukovi to bylo celkem jedno hlavně u lidí, kteří jinak dobře pracovali a neflákali se. Někteří jeho starší kolegové si pokaždé našli někde nějakou židli a u strojů pak pospávali, jiní věčně zírali do telefonů, což on nedělal, takže mu předák odpustil, když si jednou do hodiny odběhl před halu zakouřit.
Postavil se k popelníku a skoro se mu třásly ruce, jak byl vzteklý. Když vydechl první oblak šedavého kouře přemýšlel, jak si to asi Linda představuje. Pak si to představil sám, ale v dost sarkastickém duchu – on s mobilem u ucha přijme hovor, se zářícím úsměvem na tváři. ´Ahoj, ségra. Ne, to víš že už se nezlobím, že jsi píchala s mým klukem. Ale ne, vždyť jsme spolu byli jen třetinu mýho života a od tebe to rozhodně není ta největší křivda, co jsi mi kdy mohla udělat.´
Málem se pozvracel a to si to jen představil. A co víc, vybavil se mu znovu ten výjev, který měl poslední dobou před očima až příliš často. Výjev jako z tisíckrát ohrané scény z filmu, kdy se nečekaně vrátí domů pro nějakou pitomost, co zapomněl a nachytá svého dlouholetého partnera při nevěře, přímo inflagranti.
Jenže tohle nebyl film a dívka v posteli nebyla neznámá coura, nýbrž jeho sestra.

3

Směšné bylo, že jeho mozek z celé té situace vytěsnil tu nejméně důležitou věc a sice to, pro co se vlastně do bytu vrátil. Na to si nedokázal vzpomenout ani teď, nicméně všechno ostatní měl před očima v živých barvách kdykoliv si to vybavil, jakoby to bylo před hodinou, jaká to ironie.
Zvuky. Ty se mu zahrabaly do mozku nejhlouběji. Zvuk odemykání dveří od bytu a následné hlasité sténání z ložnice. Svůj vlastní hlas, který se přihlouple ptal sám sebe, co to má být, potom tlumené hlasy a nakonec šustění lůžkovin a cinkání přesky u pásku na přítelových kalhotách. Jenže to už sahal po klice a když otevřel dveře ložnice, nemohli nic popřít. Nahý Christoph sotva stačil zvednout džíny ze země, jeho sestra se rychle překryla peřinou, aby zakryla odhalené prsy. On sám zůstal jen strnule stát na místě, s rukou stále na klice, snažící se zpracovat to, co právě teď vidí před sebou. Mozek se mu na pár vteřin vypnul a když se opět rozběhl, první co mu prolétlo hlavou bylo, že se váleli v povlečení, které včera právě vyměnil.
„Scotte, já...my…“ začal Christoph koktat a vymanil ho tak ze šoku. Střelil po něm pohledem, pořád se ale nezmohl na slovo. Otočil se k sestře, která se rozbrečela. Dodnes si není jistý, zda to byla vypočítavá hra na city, nebo jí skutečně přepadla lítost, ale vlastně ho to nezajímalo.
Teď, když o tom přemýšlel ho napadala spousta věcí, co mohl udělat nebo říct. Ale možná dobře, že se tehdy nezmohl vůbec na nic, krom toho, že pustil kliku a ztuhle, jako by měl dřevěné nohy, se vydal přes obývák na balkon, kde vyndal z kapsy cigarety. Když si zapaloval, ruce se mu strašlivě roztřásly, protože v tu chvíli si skutečně začal uvědomovat co viděl. Hluboké vdechování kouře a pravidelnost s jakou kouřil, mu pomáhala udržovat relativní klid, alespoň do doby, než za ním přišel Christoph, teď už oblečený.
Ohlédl se po něm a vražedným ublíženým pohledem ho umlčel ještě než stihl vůbec něco říct. Nechtěl poslouchat jeho výmluvy, prosby, omluvy, nechtěl vůbec slyšet jeho hlas, protože si byl jistý, že by se rozbrečel a to před ním nechtěl dopustit. Před nimi. Beth stála mezi dveřmi, ubulená a s lítostným výrazem si kousala palec ruky, napjatá co její bratr řekne nebo udělá. Sama se jako první neodvážila promluvit.
Zahodil nedopalek přes zábradlí a rychle vykročil směrem k ní. Ona jako kdyby se ho bála, nervozně o krok ustoupila, ale on neudělal nic. Měl chuť jí praštit, i Christophra, ale v poslední sekundě si to rozmyslel, bál se totiž, že kdyby začal, jedna rána by mu nemusela stačit. Když okolo ní procházel probodl ji pohledem, pak ale pokračoval dál, prosmýkl se kolem ní a s ohlušujícím prásknutím za sebou zavřel dveře od bytu. Nedokázal se na ně dál dívat.
Držel se až do nedalekého parku. Snažil se držet, ještě když dosedal na lavičku a okolo procházela postarší žena s malým psem, který měl neuvěřitelně patrný předkus. Zvíře bylo ohavné a natolik upoutalo jeho pozornost, že ještě chvilku vydržel. Jak ho ale minul a on znovu osaměl, už to nešlo vydržet. Ze směsici lítosti a vzteku se i přes veškerou snahu rozbrečel jako malý kluk.

4

Se sestrou si vždycky rozuměli, i když ona byla mladší a tím, že byla děvče, si ji rodiče více hýčkali. Nebylo to tak, že by jeho zanedbávali, nebo ho neměli rádi, jejich nuance ohledně náklonnosti se projevovaly spíše v konkrétních situacích. Například, když jako děti něco rozbily, dělaly hluk, nebo se na matčině telefonu objevilo číslo ze školy, první byl vždy obviněn on, protože on byl přeci malý rošťák a ona hodná milá princezna. Většinou se rodiče dobrali ke spravedlnosti a i Beth byla kárána za neposlušnosti nebo prohřešky, i tak musel nejprve snést matčin káravý pohled a otcovi otázky ohledně jeho provinění.
Přesto vzpomínal na dětství rád. Měl milující a bezpečné rodinné zázemí a spoustu hezkých zážitků i vzpomínek, hlavně právě s Beth. Jak už to tak bývá, jako sourozenci byli tajnými spojenci proti nadvládě dospělých a uchylovali se k nevinným sabotážím a dětskému záškodnictví. Pamatoval si například, jak si o víkendech přivstali, rodiče nechali spát a co nejtišeji se odebrali do obývacího pokoje. Oba už věděli, co mají dělat – nejprve z polštářů a dek postavili bunkr, ze kterého byl dobrý výhled na ranní dětský program v televizi. On poté, protože byl vyšší a dosáhl na správné místo ve spíži, popadl krabici instantního slazeného kakaa a dvě polévkové lžíce. S úlovkem zaplul za sestrou do měkkého nestabilního přístřešku a zakrátko se oba ládovali granulovanou směsí, která se v puse rozpouštěla a okraje úst jim barvila do tmavě hnědé.
I navzdory pubertě spolu měli dobrý vztah. Samozřejmě se hádali a trochu se odcizili, když si každý postupně nacházel své vlastní kamarády a netrávili spolu už tolik času jako když byli malí. Stále si ale důvěřovali a nakonec to dokonce byla sama Beth, komu se jako první svěřil, že je na kluky. Tehdy v ní našel porozumění i oporu, díky ní se pak odhodlal přiznat i rodičům. Když dospěli a každý se vydal svým životním směrem, slíbili si, že se budou pravidelně scházet. To si pak zašli na kafe, na zápas místní ligy, nebo třeba do kina. Jejich rodiče měli radost, že spolu udržují dobré vztahy, protože ani matka, ani otec neměli se svými sourozenci, z různých důvodů, dobré vztahy, nestýkali se. Otec jim jednou řekl, že se bál, aby oni dva nedopadli stejně a byl rád, že tomu tak u jeho dětí není.
Pak se seznámil s Christophem. Potkali se právě na jednom ze zápasů basketbalového týmu, kdy šel sobě a sestře pro pivo. Stál o přestávce ve frontě a zíral do displeje mobilu, když ho z davu oslovil bývalý spolužák ze střední školy, který se k němu přiřítil s širokým úsměvem. Pozdravili se a bezstarostně prohodili pár milých slov, klasických otázek a odpovědí, které padnou právě při takovém setkání. Navzájem si sdělili kde právě pracují, jak se měli (jo, jo, fajn, vždyť to znáš), krátce zavzpomínali na spolužáky a učitele.
„Jo, pardon. Tohle je Christoph,“ sdělil mu spolužák, když si uvědomil, že vedle něj pořád stojí jeho kamarád a trpělivě naslouchá jejich konverzaci. Když byl představen, usmál se na Scotta a podal mu ruku.
Scott ji stiskl a prolétl ho pohledem. Normální týpek, pomyslel si. Žádný model, ale měl příjemnou sympatickou tvář. Průměrná postava, trochu vyšší, upravené strniště a krátký sestřih tmavých vlasů. Vypadal dobře, ale kdyby tenkrát někdo Scottovi řekl, že se dívá na svoji budoucí životní lásku, asi by se dotyčnému vysmál.
„Čau. Já jsem Scottt,“ představil se mu a přátelsky a stáhl ruku zpět do kapsy. Nadechl se, že započne novou nezávaznou konverzaci, když na něj houkl kdosi za nimi.
„Hej, tak pohni se!“ Zvolal na něj nějaký muž z fronty, aby si Scott objednal. Ani si neuvědomil, že už stojí u pultu, takže se rychle vzpamatoval, objednal dvě piva, které mu rázem přistála pod nosem a zaplatil.
„Už musím, ale rád jsem tě viděl,“ řekl spolužákovi, když je míjel cestou zpátky na tribunu. „Užijte si zápas,“ hlesl ještě a odešel zpět na své místo, kde ho Beth pokárala, že se zdržel, protože přestávka už skončila.
Byl to Christoph, kdo měl na svědomí jejich první následující kontakt. Nejprve si ho vyhledal na sociální síti, a když Scott, vlastně nějak z nudy, přijal jeho žádost o přátelství, muž neměl problém mu brzy nato napsat. To byla první věc, která ho na Christophovi zaujala – to nepopiratelné sebevědomí, s jakým ho zcela bezprostředně pozval na setkání. Naprosto bez ostychu mu tehdy napsal, že má dva lístky na další zápas a rád by Scotta pozval, aby se mohli lépe poznat. Scott na to zíral téměř s otevřenou pusou, zprávu si přečetl ještě asi osmkrát, aby se ujistil o jejím sdělení.
Nemohl v tu dobu vědět, že je Christoph gay, přesto se k tomu z pozvání nějak přiklonil. Sám už roky nikoho neměl a když nepočítal krátké středoškolské vzplanutí s jedním spolužákem, neměl nikdy ani pořádný vztah. Zkusil pak během let navštívit jisté podniky, motivován milostnou frustrací a sexuálním neukojením, když už ho porno omrzelo. Pokaždé se však utvrdil jen v tom, že něco takového není pro něj. Byl pravděpodobně příliš stydlivý, sám nedokázal nikoho oslovit a když někdo oslovil jeho, neměl zájem se více poznávat. Obvykle byl dotyčný ochoten počkat jeden drink, pak už naléhal s návštěvou toalet nebo jiného, neméně odporného hotelového pokoje, či bytu.
Nejen, že takové návštěvy Schott shledával jako nebezpečné. On to takhle prostě neuměl. Muži, kteří za ním takto přišli byli jen lovci a on si připadal jen jako nástroj k jejich uspokojení. Hnusila se mu ta pudovost, se kterou jej oslovovali a marně ji maskovali přiopilými úsměvy a letmými doteky. On potřeboval víc a bylo to silnější, než jeho neukojené libido.
On potřeboval trochu zacházení, trochu rozmazlování, než by byl ochotný přistoupit na něco tak intimního jako je sex. V tomhle se možná dost odlišoval od ostatních, přeci jen byl mladý, plný energie a vášně dokonce dosud nepoznané. Možná byl jenom staromódní, příliš konzervativní a jeho morální zásady byly příliš silné. A nebo o tom prostě jen moc přemýšlel a nedokázal se uvolnit a do toho byl nejistý. Nejspíše to bylo všechno dohromady, každopádně, on vždycky snil o postupném sbližování, prvním romantickém polibku, prvním něžném milování.
Přestože tedy nevěděl, zda je Christoph jen přátelský, nebo ho zve na rande, vypadalo to slibně a on se té příležitosti chytil. Už když odepisoval a přijímal tak pozvání se důsledně napomínal, aby si od toho nic nesliboval. Nesmí se upínat na myšlenku, že je v tom něco víc, než jen přátelské setkání.
Když se za pár dní setkali, usadili se společně na tribunu a během fandění se zapovídali, vyšlo najevo, že to skutečně rande je, Christoph sám to nepřímo přiznal. A co víc – Scotta naprosto okouzlil. Byl milý, ohleduplný a vtipný. Rozmazloval ho zájmem o něj, vstřícným nasloucháním, vtipnými řečmi a veselou ochotou dojít pro další pivo, či s ním zaskočit na cigaretu, přestože sám nekouřil. Christoph se mu zkrátka dvořil a to bylo přesně to, co Scott potřeboval a co na něj platilo.
Zamilovali se do sebe hned na oné první schůzce a Cristoph mu postupně dával vše o čem snil. Ono první políbení, které bylo jako z romantického filmu, zbývalo jen, aby Scott zvedl a pokrčil nožku. První milování při kterém vyšlo najevo, že ačkoliv Scott nebyl panic, neměl ani zlomek zkušeností jako Christoph, což však milenec shledával mnohem vzrušujícím a jeho slovy roztomilým. Scott si navždy zapamatoval, jak se při té poznámce začervenal, ale muž ho políbil na tvář a řekl, že to bylo krásné.
Scottova rodina už dávno věděla, že je homosexuál, přesto byla nálada trochu rozpačitá, když Christopha poprvé dovedl na večeři, aby se seznámili. To už spolu oficiálně chodili pár měsíců a i přes několik nepříjemných chvilek ticha, kdy byla atmosféra napjatá, že Scott téměř slyšel jak vzduch kolem puká, si ke Christophovi časem nalezli cestu a oblíbili si ho. Tehdy se poprvé seznámil i s Beth a konkrétně ti dva si rozuměli od první chvíle. Právě ona první setkání dost zachraňovala svou bezprostředností a uvolněnou náladou, když oba rodiče zamrzli. Scott z toho měl samozřejmě radost, Christoph s Beth se časem stali kamarády a byl rád, že Christopha přijala.
Nikdy nic nenasvědčovalo tomu, že by právě oni dva někdy udělali něco takového. Následovaly dlouhé roky Scottova a Christophova vztahu, které byly spokojené, vlastně úplně normální. Sestěhovali se asi po roce chození a milovali se celých deset let. Alespoň Scott si to myslel. Když to všechno prasklo, dozvěděl se později, že jeho sestra a jeho přítel mají poměr už rok. Jenže Christoph se nijak nezměnil, nedával Scottovi žádné podněty k podezření, nebyl k němu ani odtažitější ani vstřícnější, byl to prostě Christoph tak jak ho znal a miloval celá léta. Na jeho otázky, proč to vlastně udělal mu muž nedokázal odpovědět. Vždy jen provinile sklopil oči a řekl, že neví. Přidal pak klasické kecy o tom, že ho to mrzí, že ho stále miluje a nechce o něj přijít. Z toho se Scottovi dělalo téměř zle od žaludku a nevydržel to poslouchat dlouho. Veškerá důvěra, kterou v Christopha měl, byla nenávratně pryč, už nebylo nic, čím by ho mohl přesvědčit o pravdivosti svých slov. A s Beth to měl stejně. Ode dne, kdy je přistihl ji viděl jen jednou a nedopadlo to dobře. V návalu emocí ji nakonec poslal do prdele, řekl jí, že už ji nepovažuje za sestru a že už jí nikdy nechce vidět. Nedokázal vůči ní pocítit jediné pozitivum, byl jen naštvaný, ukřivděný a zklamaný, přestože se mu opakovaně omlouvala a strašně brečela. Bylo mu to jedno.
Do chvíle kdy ji viděl. Poté se doma sesypal, lehl si na postel, ve které s Christophem lehávali a kde stále cítil jeho vůni. Rozbulel se jako děcko, až mu z nosu tekly nudle a brečel tak dlouho, dokud ho sebelítost neunavila natolik, že usnul.
Ztratil se. Toho dne začal bloudit ve světě bez barev, chutí a vůní. Probudil se a všechno kolem bylo šedivé a mdlé, opuštěné a uslzené. Cítil se osaměle, jako nikdy v životě. Přišel najednou o dva blízké lidi a ještě měl pocit spiknutí, které bylo jeho osobním mrakem, co se nad ním vznáší a nehodlá se rozpustit.
Všechno se najednou stalo jednotvárným, neoživeným žádnými hovory, žádnými dotyky, kolem bylo všechno hluché a strnulé. Když se probudil, pociťoval podivný chlad a ranní kafe ho nedokázalo nabudit, jako předtím.

5

„Srát na to,“ zamumlal a zahodil nedopalek do stojatého popelníku. Zase se nechal unést a příliš se zamyslel. Za to může Linda, kdyby do něj zase nerýpala, možná by to dnes přežil i bez výlevných vzpomínek a měl by jen neutrální náladu. Teď byl akorát zase podrážděný. Potlačil nutkání zapálit si hned druhou cigaretu a raději se vrátil do haly ke svému stroji. Majáček na něm už zdálky svým červeným světlem ohlašoval, že práce stojí, ale moc si toho nevšímal. Nebyl pryč ani pět minut. Udělal co měl aby spustil cyklus, pak sáhl do kapsy u pracovní bundy a nahmatal malou černou krabičku, vytáhl z ní jedno bezdrátové sluchátko a zasadil si ho do ucha. Na telefonu pak spustil přehrávač a zpříjemnil si tak monotónní práci alespoň poslechem oblíbené hudby, jedna z mála věcí, která mu zůstala a neopustila jeho byt se sbalenými kufry a lítostivým pohledem.
Oficiálně něco takového samozřejmě nebylo povoleno, ale o noční tu nekroužil výrobní ředitel, který by je hlídal. A pokud měl nasazené jen jedno a stále slyšel dění kolem sebe, Lukovi to bylo jedno. Jeho samotného to trochu uklidňovalo. Hudbu měl vždycky rád a nezáleželo na tom, o jaký žánr se jedná. Co se mu líbilo, to si prostě poslechl, pěkná skladba byla prostě pěknou skladbou a on se do ní rád zaposlouchal, vychutnával si umě hrané klasiky, úderný metal i aktuálně hrané popové hity. Pomohlo mu to alespoň na chvilku myslet na něco jiného a práce také ubíhala rychleji.
Do konce směny byl klid a nic zvláštního se nedělo. U píchaček se při odchodu srazil s Lindou, byla stále uražená ale zabrblala na pozdrav a on jí stejně potichu a stroze odpověděl. Její nálada ho nijak netrápila, neměl náladu to řešit a stejně byl přesvědčený, že ji to brzy přejde.
V šatně se převlékl z monterek a sbalil je do batohu na vyprání. Teď ho čekalo třídenní volno a nebyl si jistý, jestli je vůbec rád. Nevěděl poslední dobou, jak nakládat s volným časem. Nic ho nebavilo, nic nevyplňovalo dlouhé hodiny o samotě. Domácí práce udělal vždy příliš rychle a na nějaké koníčky neměl náladu. Většinou to skončilo nekonečným scrollováním na mobilu a popíjením slabého i tvrdšího alkoholu. Vskutku duchaplná a přínosná náplň volného času.
Cestou domů se zastavil v obchodě. Bylo krátce po otevírací době, ale lidí už tu bylo poměrně dost. Většinu z nich tvořili dělníci jako on, co se vraceli z nočních směn, tito lidé byli poměrně dobře rozpoznatelní. Unavené tváře, trochu pomalejší pohyby, žádný veliký spěch oproti těm, kteří si nakupovali snídani či svačiny a jejich pracovní úkony je pro dnešní den teprve čekaly.
Došoural se k pokladně, vystál malou frontu a mručivě pozdravil pokladní, která načítala čárové kódy jeho nákupu. Všiml si jejího výrazu, směsice zvědavosti a opovržení, který se jí mihl obličejem, než si uvědomila, že by mohla působit příliš neprofesionálně. Nijak se jí nedivil – namísto ostatních, kteří kupovali čerstvé pečivo dětem ke snídani, nebo ingredience k obědu, o které je požádala manželka, on vyskládal na pás několik plechovek piva, lahev whisky a dvě balení mraženého jídla do mikrovlnky.
„Všechno?“ Zeptala se ho pokladní s pozvednutým jedním obočím. Kysele se na ni pousmál a požádal ještě o dvě krabičky cigaret, čímž nákupu nasadil korunu. Mít žvýkačku, vykloubila by si sanici, jak pohrdavě by zamlaskala, úplně to měl před očima. Zaplatil jí, věnoval jí ještě jeden falešný úsměv a opustil obchod.
Necítil se unavený, rozhodně ne jako po několika nočních směnách. Přesto si dal doma dlouhou sprchu a do postele zalezl. Když usne, uplyne alespoň pár hodin a on nebude přemýšlet nad tím, jak se mu nechce nic dělat a jak ani nemá co by dělal. Ulehl a začal scrollovat po sítích, doufajíc že za pár minut se mu podaří usnout. Nakonec ho rádoby humorné příspěvky přeci jen ukolébaly a on usnul s telefonem v ruce. Na pár krátkých, milosrdných hodin.