1

Masturboval teď především z nudy. Nějaké chutě byly vedlejší a jejich ukojení bylo spíše přidanou hodnotou. Snažil se při tom příliš nemyslet na Christopha, potřeboval se od něj odpoutat i v tomto ohledu a čím dříve se to naučí tím lépe. Musí se prostě smířit s tím, že oni dva už nejsou součástí života toho druhého a potřeboval se to naučit rychle, aby se mu ulevilo.
Jenže deset let je dlouhá doba a jen tak někoho vymazat není jednoduché. Nakonec přestal sám sebe trýznit, zavřel oči a představil si Christopha nad sebou tak jak si ho pamatoval. Se zarudlými tvářemi, opoceným čelem a jeho typickým výrazem, který měl vždycky těsně než se udělal, s tou směsicí téměř bolestivého uspokojení a slasti. Vybavil si přesně ten jeho poslední vzdech, jako kdyby ho fyzicky slyšel a to konečně zapříčinilo i jeho orgasmus. Vyvrcholil do vlastní dlaně, schoulený pod peřinou jako puberťák.
Když sahal po papírových ubrouscích na nočním stolku, byl sám sebou zklamaný a znechucený. To, že se nedokázal uspokojit bez myšlenky na něj vnímal téměř jako osobní prohru. Vůbec to bylo celé zoufalé, on si připadal zoufale a uboze. Internet je plný porna a jeho stejně dokáže uspokojit jen jeden muž na světě. A ještě ke všemu se ho ani nemusí dotknout.
Otráveně se vydral z postele a šoural se na toaletu. Stojíc u záchodové mísy si zapálil, šedavý kouř brzy naplnil celou místnost a linul se ven, kde začal okupovat i malou předsíň. Tohle nikdy předtím neexistovalo, přestože byl Christoph také kuřák, zapálit si cigaretu uvnitř bytu se mu hnusilo a Scott s tím souhlasil. Teď mu to bylo jedno, nebo to alespoň předstíral. Kdyby si přiznal, že to vlastně dělá naschvál, natruc expřítelově nepřítomnosti, cítil by se příliš dětinsky, nehledíc na to, že i jemu kouřový odér v bytě také vadí. Pro svůj vzdor tedy zvolil kompromis a kouřil jen na toaletě. Alespoň jedno malinké osobní vítězství, které bylo nakonec tak trapné a infantilní, že to ve skutečnosti žádné vítězství nebylo.
Kupodivu si uvědomil, že má hlad. Koukl na mobil, bylo kolem jedné odpoledne, takže se i docela vyspal, což ho také překvapilo. Napadlo ho, jestli se už trochu nedává do kupy, možná se dostává ohledně rozchodu z nejhoršího. Ale pak si vzpomněl na svůj předešlý sexuální defekt, to vyvolalo řetězovou reakci vzpomínek a byl zase tam kde předtím. Není v pohodě a jestli někdy ještě vůbec bude, bude to trvat hodně dlouho.
Otevřel kuchyňskou skříňku a vyndal jeden umolousaný balíček instantní nudlové polévky. Ledabyle obsah vysypal do misky a mimo ni zalil horkou vodou také velký hrnek instantního kafe. Obojí nakonec chutnalo stejně uměle a uboze, naprosto to odpovídalo výživové hodnotě, která vlastně téměř neexistovala.
Zavibroval mu telefon. Podíval se na rozsvícený displej a protočil oči v sloup. Tohle nechtěl brát, rozhodně nestál o rozhovor a už vůbec ne, když už předem věděl jak skončí. Pokusil se vibrace ignorovat co nejdéle, ale volající měl opravdu výdrž, byl neúnosně otravný a to ještě ani nepromluvil. Nakonec to vzdal a hovor přijal.
„Mami?“
„No ahoj. Už jsem se bála, jestli jsi v pořádku,“ ozval se hlas na druhém konci spojení. Scott si všiml, že je její hlas už od počátku nepřirozeně vlídný a opatrný. Nevolá jen tak, jen aby se ujistila, že je v pohodě. Bude mu chtít zase promlouvat do duše, do jeho hlavy, svědomí a tak dál. Bude zase obhajovat Beth a na něj apelovat, aby jí odpustil a nezpřetrhal rodinné vazby. Vsadil by na to, kdyby měl s kým.
„Jsem v pohodě,“ odvětil jí bezbarvě a vzal to rovnou na balkon, kde si zapálil další cigaretu.
„Opravdu? Zníš nějak divně.“
„Vstal jsem před chvílí po poslední noční.“
„Aha, aha. Takže máš teď volno, že ano? To by jsi se mohl zastavit, třeba zítra na oběd?“
Tak přesně tohle bylo to poslední co by chtěl. „Něco už mám,“ odmítl a doufal, že se obejde bez výmluvy a stručnost matce bude stačit, aby pochopila, že nemá zájem.
„A co máš v plánu?“
Povzdechl si. „Prostě už něco mám a nemůžu přijít,“ odpověděl jí důrazněji, možná trochu víc, než původně zamýšlel.
„No tak se hned nerozčiluj,“ zaujala matka defenzivní, ale dotčený postoj. Urazila se, to jí na hlase hned poznal. „Jen jsme tě dlouho neviděli. S tátou si děláme starosti.“
„Jsem v pohodě, nemusíte se bát,“ zatípnul nedopalek do sklenice a hned vytáhl z krabičky další cigaretu. Doufal, že než ji dokouří, tenhle rozhovor bude u konce.
„Jak myslíš,“ ozvala se nedůvěřivě a na chvilku zmlkla. Věděl co teď přijde, slyšel její otázku ještě než ji stihla vyslovit. „Mluvil jsi s Beth?“ Zeptala se opatrně.
Přemýšlel jestli má tohle ukončit dřív, než se doopravdy pohádají. „Ne, nemluvil. A ani to nemám v plánu,“ řekl a snažil se zachovat klid.
„Ach, Scotte…“ povzdechla si matka. „Já vím, že jsi na ni naštvaný, ale měl by sis s ní promluvit. Moc jí mrzí, co se stalo.“
Zamračil se a naštval, přestože věděl, že tohle přijde. „Ne mami, nejsem na ni naštvaný. Jen už ji nikdy nechci vidět. Věděla moc dobře co dělá, takže je mi fakt u prdele, jestli ji to mrzí.“
„Scotte!,“ napomenula ho tónem, jako kdyby nikdy neslyšela sprosté slovo. Pak přešla zpět do podněcovacího módu, „je to přeci pořád tvá sestra. Prosím tě, promluv si s ní, zkus jí vyslechnout, třeba by se ti po tom i trochu ulevilo.“
Teď už byl vážně vytočený. „Proč bych to sakra dělal, mami?! Jak se jí můžeš pořád zastávat, po tom, co mi provedla?“
„Já se jí přeci vůbec nezastávám, jen-“
„Ale jo, pořád jí obhajuješ a oroduješ za ní. Víš, vlastně by mě zajímalo, jestli jsi jí vůbec řekla něco k tomu, že se zachovala jako neskutečná mrcha a zničila mi život?“ Vypálil matce a na druhém konci spojení zavládlo krátké ticho, které si nemohl vyložit jinak, než jako negativní odpověď.
„Samozřejmě, že jsem jí řekla, že se nezachovala zrovna správně,“ ozvala se matka po chvilce a o už toho měl akorát dost.
„No, páni. Tak to jsi jí opravdu promluvila do duše,“ poznamenal sarkasticky a rozhodl se, že dál v rozhovoru prostě pokračovat nebude. „Už musím jít, čau,“ řekl rychle a ještě rychleji spojení ukončil, aby nestihla říct nic dalšího.
Vztekle vstoupil z balkonu do bytu, prosklené dveře za sebou nechal prásknout. Býval by hodil mobilem o zeď, ale včas si uvědomil, že jeho výplata je mizerná a koupě nového telefonu by byla nepříjemným zásahem do rozpočtu, hlavně teď, když se s nikým nedělí o nájem. Takže musel vztek ventilovat jinak. Věděl, že je moc brzy a věděl, že je to jedno z nejhorších řešení, přesto si to okolnostmi dokázal v hlavě obhájit a v lednici sáhl po jedné plechovce piva. Když ji, stále rozechvělý vztekem, vytahoval z lednice a se syčením povolil uzávěr, napadlo ho, co hrůzného by musela jeho sestra udělat, aby to rodiče klasifikovali vážněji než jako “nesprávné chování“. Zahořkle usoudil, že jejich Bethince by nejspíše prošla i vražda a stejně by ji obhajovali. S tou myšlenkou překlopil plechovku a téměř polovinu obsahu vypil naráz. S heknutím ji pak položil na stůl, sykl když ho zabolelo na hrudi a následně si velice hlasitě říhl. Konečně, když ho opustily přebytečné plyny, se mu ulevilo nejen v trávicí soustavě ale i v hlavě.

2

Zbytek odpoledne strávil na gauči u zapnuté televize, aniž by ji nějak zvlášť vnímal. Běžela hlavně proto, aby v bytě nebylo takové ticho a pocit samoty zřídl. U toho znuděně scrolloval na sítích a hlavně pil, tak dlouho, až se odpoledne přehouplo do večera a venku začala padat tma. S jejím příchodem dopil poslední pivo a protože nebylo nic, co by dělal jiného a spát se mu nechtělo, otevřel lahev whiskey. V tuto chvíli se ještě pokoušel o nějakou kultivovanost a nalil si trochu do nízké sklenice.
S jejím okrajem u úst ho napadl jeden z těch pitomých opileckých nápadů, který byl stejně sebedestruktivní jako samotné pití. Klikl na ikonu sociální sítě u které věděl, že ji Christoph aktivně využívá a vyhledal jeho profil. Nevěděl, co tam najde, ale věděl co tam najít chce – cokoliv co by naznačovalo, že se jeho bývalý přítel trápí rozchodem alespoň z poloviny jako on. Odkaz na smutnou písničku, dojemný citát, nějakou řádku o tom, že si prochází těžkým obdobím, prostě cokoliv co by nasvědčovalo tomu, že má za sebou zásadní životní změnu se kterou se musí vyrovnat. V nějaké výčitky svědomí ani nedoufal, k těmto věcem ze zásady sociální platformy nejsou. Slouží jen k chlubení, kňourání nebo stěžování si, jinak jsou lidé příliš ješitní aby veřejně proklamovali sebereflexi, obzvláště v případě, kdy by měla být opravdu na místě.
S kontrolovanou zvědavostí prohlédl jeho profil. Už jen sledování jeho fotek pro něj bylo bolestné, hlavně když narazil na pár jejich společných. Zalila ho vlna lítosti, za ten čas co byli spolu i za to, že žádné další společné snímky už nebudou. Jak mu chyběl. Všechny ty maličkosti, od pozdravů ze dveří, jeho smyslu pro humor, líné večerní sledování televize, až po ranní milování a společnou snídani, dokonce i občasné malicherné hádky. Chyběla mu z podstaty jeho němá přítomnost, to vědomí, že když chce sdílet myšlenku, může za ním přijít do vedlejší místnosti a podělit se o ni.
Opustil na profilu fotoalbum a podíval se na hlavní stránku, zda tam nenajde alespoň nějaký ten náznak Christophovi životní změny. Nic takového ale nenašel. Místo toho spatřil nejnovější fotografii svého bývalého přítele s oním bývalým spolužákem, jak se usmívají s rukama kolem ramen, za nimi jízdní kola a u toho popisek “Konečně zase pánská jízda. 20 kiláků v nohách, bylo to super!“
Scott se nejdříve díval na Christophovu veselou uvolněnou tvář naprosto konsternovaně. Zíral na ni, jako by nedokázala pochytit, na co přesně hledí, odmítal podvědomě přijmou to vizuální sdělení. Když mu konečně došlo, že se nedívá na zdrceného, ale spokojeného, uvolněného muže, který rozhodně nevypadá, že právě ukončil desetiletý vztah, dostal vztek. Zatnul zuby a mobil pevně sevřel v dlaních a zbývalo málo, aby jej nerozlomil napůl.
„Sráči!“ Vyprskl na fotografii a oči se mu zalily slzami hněvu. Potlačoval je tak, až ho rozbolela hlava, jako kdyby měl místo hlavy tlakový hrnec ale nezmáčkl tlačítko na uvolnění páry. Bolest se pozvolna rozlévala i do šíje a pokračovala níž, až se uvelebila v hrudi. Začal se mu vytrácet dech. Najednou se nemohl nadechnout, polil jej studený pot a v rukách mu začalo mravenčit a tep zrychlil do nepřirozeného tempa. Slzy už nedokázal zadržet, naopak, začaly mu stékat po tvářích z jeho vytřeštěných očí aniž by byl schopen to nějak ovlivnit. Doširoka otevřel ústa a snažil se nabrat do plic nějaký vzduch. Zpanikařil.
Já umřu, proboha, já teď umřu, pomyslel si, když se mu v dalších vteřinách nedařilo dostat záchvat úzkosti pod kontrolu. Jedna, dvě, tři, čtyři...a tak dále, další sekundy ubíhaly aniž by se mohl nadechnout, když roztáhl plíce v posledním hlubokém pokusu nasát nějaký kyslík do párového orgánu. Konečně ucítil, jak se naplnil chladným vzduchem, ještě párkrát po dechu zalapal, až se nakonec uklidnil.
„Do prdele!“ Zajíkl se s očima pořád dokořán, šokovaný tím, co se mu to právě stalo. Zhluboka oddechoval, zatímco si z čela stíral pot a tep se mu pomalu vracel do normálu. Pár okamžiků se ani nepohnul, pak mu zrak spočinul na otevřené lahvi. Sáhl po ní a už se neobtěžoval s naléváním do sklenky, rovnou ji převrátil dnem vzhůru a začal lokat, přesvědčený, že mu to pomůže se uklidnit. Zašklebil se, když ji s bouchnutím položil zpět na stolek.
Tělesné projevy se možná ustálily, ale na duši mu rozhodně lépe nebylo. Alkohol navíc podněcoval jeho zármutek a sebelítost, takže jediné, čeho nakonec docílil bylo, že se zase rozbrečel. Seděl na pohovce, osvětlený jen světlem z televize a měl pocit, že ho samota obklopuje stejně jako tma, kterou obrazovka nedokázala prosvítit. Cítil ji téměř ji téměř fyzicky, objímala ho jako démonická mlha a on se choulil v jejím sevření. Ze zoufalství se natáhl pro odhozený mobil, musel s někým mluvit, slyšet něčí hlas.
Otevřel telefonní seznam a pak se zarazil. Uvědomil si, že není nikdo, komu by mohl zavolat. Christoph samozřejmě nepřicházel v úvahu. Rodiče? Aby si vyslechl, že přehání, že se má uklidnit? To by mu teď opravdu nepomohlo. A kamarády měli s Christophem společné, ti by ho nepodpořili tak jak by potřeboval, od nich by se mu dostalo možná tak rozpačitého mumlání. Jeho jediná opravdová kamarádka co kdy měl byla Beth.
Beth...Sestra, kamarádka a ničitel v jednom. Kolik lidí mu za poslední dobu říkalo, že si s ní má konečně promluvit? Neviděl ji od toho osudného dne, kdy je přistihl jak si to rozdávají v jeho čistě povlečených peřinách. Od té doby ignoroval jakoukoliv její snahu o rozhovor, stejně jako omluvné zprávy, které mu neúnavně posílala následující týden. Postupně jejich četnost řídla, až se odmlčela úplně. Vzdala to, možná až moc snadno a on si uvědomil, že ji doposud v podstatě nic neřekl. Nijak se přímo jí nevyjádřil, nedal jí najevo, jak moc mu ublížila a jak jí nenávidí. Teď na to dostal chuť.
Upil z lahve a odhodlaně v mobilu našel její kontakt. Teď jí to vytmaví, pořádně si jí podá a od plic jí řekne, co si o ní teď myslí. Zmáčkl tlačítko, přiložil mobil k uchu a odhodlaně, téměř nedočkavě poslouchal pravidelný zvuk vytáčení. Klepal nohou a u toho si v hlavě rýsoval peprný proslov, kterým hodlal sestru zahrnout hned jak přijme hovor.
„Scotte?“ Ozval se rozespalý hlas tázavý hlas a on sebou škubnul. Po dlouhém vytáčení, kdy se ponořil do vymýšlení originálních nadávek, se jejího hlasu zalekl. Překvapil ho natolik, že rázem zapomněl vše, co chtěl říct a jeho vlastní hlasivky odumřely.
„Scotte, jsi tam?“ zeptala se Beth, když se jí namísto odpovědi dostalo jen zvuku zrychleného dechu. „Slyším tě. Jsem ráda, že voláš, chtěla jsem s tebou mluvit,“ řekla a když se nedočkala odpovědi, pokračovala. „Scotte, moc mě mrzí, co se stalo. Byla to chyba a já-“
„Sklapni, krávo!“ přerušil ji hrubě, když mu došlo, že on je tím, kdo chtěl mluvit a ne poslouchat. Následně se to z něj začalo valit jako lavina. „Je mi úplně u prdele, jestli tě to mrzí, měla jsi dost času si rozmyslet co děláš! Jsi jen prolhaná svině co všechno posrala!“
„Prosím, přestaň,“ špitla prosebně.
„Copak, je nepříjemný slyšet pravdu? A víš co bylo taky nepříjemný?“ pokračoval zákeřně, „když jsi mě podrazila! Nejsi nic jinýho než podrazácká mrcha!“ Při posledním slově se zajíkl a stejně jako proud slov se z něj začaly znovu řinout emoce. Aniž by si to uvědomil, po tvářích mu začaly kanout další slzy a vztek se smísil s naprostým zoufalstvím z ublíženosti a z očividného sestřina nepochopení. Nejspíš si byla vědoma, že mu ublížila, ale ne do takové míry, jakou on pociťoval a to ho naplňovalo další frustrací. „Všechno jsi zbořila. Všechno co bylo mezi mnou a Christopherm, i to co bylo mezi náma dvěma, ty píčo,“ cedil mezi zuby a přitom už nemohl zakrýt trhavé vzlyky.
„Myslela jsem, že voláš, abychom si promluvili. A ty mě přitom zatím jen urážíš,“ ozvala se Beth podrážděně a on jen vykulil oči.
„Ty to pořád nechápeš?! ZNIČILA JSI MI ŽIVOT!“ Zařval do telefonu a to už ho přepadl naprostý úzkostný amok. „Nikdo mi nikdy neublížil jako ty, nikdy mě nikdo tolik nezklamal! Celý můj život jsi obrátila vzhůru nohama, nezůstalo mi vůbec nic a ty při tom pořád myslíš jen na sebe! Nikdy mi nebylo tak hrozně a je to tvoje vina!“ Křičel a vzlykal a myslel, že mu z toho pukne hlava i srdce. Znovu pocítil tu bolest na hrudi, reflexivně zvedl ruku a dlaní si začal mnout prsa v místě, kde pociťoval největší tlak. „Je to tak vyčerpávající, jsem unavený z toho, jak moc tě teď nesnáším. Nenávidím tě za to, co jsi mi provedla, slyšíš?! Nenávidím tě!“ Vykřikl znovu a přes vzlyky mu začal znovu docházet dech, zatímco si nevědomky nehty drásal kůži na hrudi, až se začaly objevovat krvavé stopy.
Dál už mluvit nemohl a ani sestru slyšet nechtěl. Ukončil hovor a tentokrát se mobil doopravdy prolétl, než se zastavil o zeď na druhém konci pokoje. Na displeji se vytvořila síť prasklin, kterým však Scott nevěnoval nejmenší pozornost. Měl teď co dělat se svým hysterickým záchvatem, zaměstnával jeho mysl v plné míře takže si pořád neuvědomoval zakrvácené prsty, co dál drásaly jeho kůži na prsou, zatímco on hlasitě vzlykal a popadal dech.
Už nechci! Už nemůžu, nechci se dál takhle cítit, nevydržím to! Prolétaly mu tyto myšlenky hlavou sem a tam, jako splašený pinpongový míček. „Už...nechci…,“ zašeptal mezi trhavými nádechy, „nechci nic...cítit! Dost!“ vydral ze sebe naposledy zoufale.
Jak to dořekl, něco se změnilo, svět kolem najednou ztichl. Zavalila jej vlna horka a pocítil malátnost. Otevřel dosud pevně sevřená víčka, mokrá od slz a pohlédl na televizi, která sice stále hrála, ale nevycházel z ní žádný zvuk. Jediné co teď slyšel, byl tlukot vlastního srdce a to tak hlasitě, jako by mu někdo pouštěl pravidelný tep do sluchátek s plným výkonem.
Pak si uvědomil podivné teplo na ruce. Pomalu sklopil hlavu aby pohlédl na hruď a první čeho si všiml bylo, že na sobě nemá tričko. Nepamatoval si, že by ho během večera sundal, ale to bylo vedlejší, protože to co zpozoroval hned poté jej vyděsilo k smrti. Zavřískal a zvedl se mu žaludek.
Prsty pravé ruky, kterými si drásal kůži, byly pryč. Respektive, byly ponořené do jeho těla po jeden článek palce a dva články ostatních prstů. Vypadalo to, jako by je zabořil do kynutého těsta, nebo nějaké podivné modelovací hmoty.
Šokovaně na ten výjev zíral, neměl absolutně tušení, co se to děje. Necítil jakoukoliv bolest a neviděl žádnou krev, která by tekla z proniknutých vrstev kůže, cítil jen teplo kolem utopených prstů. „Co to, kurva…?!“ zajíkl se. Napadlo ho, že musel někdy během večera usnout a teď se mu zdá strašlivá noční můra. Řekl si, že se musí uklidnit s vzápětí si i oponoval, jak by to měl vlastně udělat. Mám v sobě prsty, kurva! Mám v sobě svoje prsty! honilo se mu zběsile hlavou, ta absurdita se mu v lebce točila jako tornádo.
„Tak, jo...tak jo…,“ pokusil se přeci jen alespoň zklidnit první nával panické hrůzy. Pomalu si klekl na podlahu, snad ze strachu, že sebou za chvíli sekne. Snažil se být co nejopatrnější a s rukou nehýbat, trochu s ní však omylem přeci jen pohnul a stále nepocítil ani náznak bolesti. To byla pro začátek dobrá zpráva, jakkoliv to bylo celé šílené. Když byl na kolenou, znovu znehybněl a čekal, jestli se snad změnou jeho polohy něco nestane, jestli tím nevyvolá nějakou reakci těla, nebo cokoliv jiného. Nic se ani po chvíli nedělo, takže se rozhodl pro další krok.
Velice opatrně, jako kdyby pracoval s nevybuchlou bombou, uchopil levou rukou zápěstí pravé a jemně zatáhl. Pomaloučku se snažil pravou končetinu osvobodit a bedlivě při tom sledoval svůj hrudník. S hrůzou se díval, jak se kůže obalující jeho prsty začala natahovat, aniž by povolila sevření článků. Popotáhl ještě dalších pár milimetrů, ale žvýkačkovitá hmota, ve kterou se pokožka naoko proměnila nehodlala svou kořist propustit.
Povolil tlak a hmota se vrátila do původní polohy, bez známek nějakého poškození či změny tvaru, prsty nadále uvězněné ve hřející pasti. Chvilku se vydýchal, pak se rozhodl zkusit to znovu s větší silou. Opět si pomohl druhou dlaní a tentokrát zatáhl daleko víc. Kůže se natáhla do vzdálenosti zhruba tří čtyř centimetrů, ale to už musel opravdu zabrat, tak moc, až zaťal zuby, pevně sevřel víčka a pokusil se do námahy dát co nejvíc sil.
Nezměnilo se nic, jen se mu obě ruce rozklepaly a on musel nakonec povolit, protože už nemohl. Povolil sevření a ruka se jako na gumě vrátila zpět takovou rychlostí, že ho udeřila do hrudi a klouby mu při tom nepříjemně zapraskaly. Byl by padl na záda, kdyby ho nezastavila pohovka za ním. Těžce oddechujíc o ní zůstal opřený a vykonal ještě jeden poslední a zároveň dost chabý pokus o osvobození.
Překvapivě hodně ho to celé dost vyčerpalo, svou roli sehrály i návaly emocí a alkohol, kterého rozhodně nebylo pomálu, i když pravdou bylo, že po těchto událostech docela obstojně střízlivěl. Nejen z toho důvodu tedy začal přistupovat k celé situaci z jiného úhlu. V sedě se narovnal a potlačil v sobě myšlenky na to, jak moc je tohle celé naprosto šílené.
Z uvízlých prstů přemodeloval hororovou scénu na konkrétní problém, který je třeba vyřešit navzdory vědomí, že je to nejspíš výplod jeho rozvrácené mysli, nebo snad alkoholové halucinózy. Prostě se teď musí pokusit myslet paradoxně co nejvíce racionálně a zvážit, jaké má možnosti.
Jako první se rozhodl ještě párkrát vyzkoušet hrubou sílu a zatáhnout, ale jak očekával, bylo to zbytečné. Přesto si napůl vztekle a napůl zoufale ulevil několika nadávkami.
Další co ho napadlo, bylo zkusit lékařskou pomoc. Byl přesvědčený, že dnešní medicína je pokročilá a určitě se už někdy v historii něco podobného stalo, není možné, aby byl na celém světě jediný exemplář. Vybavil se mu článek, který kdysi četl, o muži který si úrazem amputoval ruku a lékaři mu ji přišili k noze, aby ji zachránili. Třeba je tohle něco podobného, podobný princip, jen to jeho tělo tak nějak udělalo samo, co mohl vědět. Rozhodně je to alespoň naděje.
Rozhlédl se po pokoji a zrak mu spočinul na odhozeném mobilu. Klekl si a po kolenou se došoural až k němu, kde ho vzal do volné ruky a zmáčkl tlačítko pro rozsvícení displeje, síť prasklin nevnímal. Jenže přístroj nezareagoval a neprobudil se ani po opětovném mačkání veškerých tlačítek, co byly k dispozici. Scott zasténal a když zvedl zrak a spatřil důlek ve stěně, došlo mu, jakou silou telefon odhodil a odsoudil ho tak k smrti.
Co teď? Co má tedy teď sakra dělat? Má zkusit pomoc venku? Jestli zazvoní na starou Robinsonovou od vedle a ta ho uvidí v tomhle stavu, trefí jí šlak. Ta bába je stará snad jako svět sám a vyděsit ji by mohl být její konec. Nechtěl ji mít na svědomí a nikdo jiný s ním na patře nebydlel. Ostatní sousedy vlastně vůbec neznal a když nad tím ještě víc zapřemýšlel, tak ruka utopená v jeho hrudníku by asi nakonec vyděsila každého. A chce vůbec, aby ho viděl někdo další, krom lékařů? O pozornost rozhodně nestál a představil si, jaký cirkus by asi nastal, kdyby ho někdo spatřil, dokonce i právě doktoři. Zachvátil ho strach při představě, že se nad ním sklánějí odborníci a neví si s ním rady. Zmateně nad ním kroutí hlavou, protože tohle prostě NENÍ normální a volají nejprve po celé zemi, pak do zahraničí, aby se spojili s kapacitami v oboru. Viděl před sebou nadpisy zpravodajských článků, kamery televizí a bůhví co ještě a to ani neměl jistotu, že by mu opravdu pomohly jinak, než že by mu amputovaly všechny prsty. Ne, tohle ne! To si je radši uřízne sám a vykrvácí tady, alespoň bude po všem, prolétlo mu hlavou.
Proč se to sakra musela stát zrovna jemu?! Copak se netrápí dost i bez hrůzostrašné reakce jeho těla, nebo co to vlastně je?! „Kurva…“ vyšlo mu z úst a unaveně složil hlavu do dlaně levé ruky. „Co mám sakra dělat?“
Paniku teď opět vystřídalo zoufalství. Marně se znovu pokusil ruku vytáhnout, doufajíc že se třeba něco změnilo. Spolu s jeho nezdařenými pokusy rostla i jeho bezmoc a pocit marnosti, až mu do očí, jako už několikrát za tento podivný večer, vhrkly slzy. Rezignovaně se natáhl po lahvi a hojně z ní upil s přesvědčením, že se mu tak trochu uleví. Nestalo se a místo toho se mu k tomu všemu akorát zvedl žaludek.
Takže co teď? Má si je opravdu uříznout? Ještě chvilku bezmocně seděl a přemýšlel, jestli je vůbec nějaká jiná možnost. Jenže co když se mu to opravdu jen zdá, co když je to doopravdy jen podivná halucinace? Uřízl by si prsty jen kvůli hloupému přeludu, co vyprodukovala jeho pomatená hlava a to by bylo snad ještě děsivější, než nadpřirozené chování jeho těla.
Co kdyby se pokusil vyspat, třeba by se ráno probudil naprosto v pořádku, s rukou volnou a jako bonus se všemi prsty. Spánek by ho mohl těch stupidních vidin zbavit a kdyby přeci jen ne, do té doby minimálně vystřízliví a bude uvažovat o něco...střízlivěji. Uzavřel to jako momentální konečné řešení.
Namáhavě se vysoukal na nohy, hlava se mu při tom pořádně zamotala a opět se mu zvedl žaludek. I tentokrát se mu podařilo přemluvit ho, aby svůj obsah zanechal v dutině břišní a udělal pár nejistých potácivých kroků směrem k ložnici. Volnou rukou se přidržoval stěn, ta krátká vzdálenost mu nikdy nepřipadala tak dlouhá. Vlastně se už těšil, až zalehne do peřin, ruka neruka, po hodně dlouhé době se cítil opravdu unavený, příslib měkkých lůžkovin jej namotivoval k dalšímu namáhavému kroku.
Dorazil k cíli, což pro něj teď bylo jako zdolat maraton, a otevřel dveře. Rozhodl se neobtěžovat se s rozsvícením, natož pak svlékáním. Světla z pouličních lamp na ulici mu stačila, aby se zorientoval a došoural pár posledních kroků k posteli, což se mu skutečně povedlo. K posteli se dostal a to co se stalo hned potom, byla pravděpodobně kombinace jeho malátnosti a hustého šera. Narazil si palec o nohu postele, zakopl a se zaúpěním se svalil jako hadrový panák. Dopadl obličejem přímo na šedavý koberec a odřel si o něj část čela nad levým okem.
„Kurva už!“ vykřikl bezděčně nad bolavým palcem i trapností před sebou samým. „Do píči…,“ dodal ještě, když se rozlámaně soukal do kleku a přemýšlel, kolik eskapád tuhle noc ještě zvládne. Připadal si jako pitomec a paradoxně ho tento pád naštval snad nejvíce. Třešnička na dortu, po které se ale celý cukrářský výrobek začal hroutit vlastní vahou, tak mu to připadalo, dnes už nemohl ustát víc, už toho bylo prostě moc. Dokud se mimoděk nepodíval na svou hruď.
Zaječel jako nikdy v životě. Z jeho obličeje se stala nepřirozená grimasa plná děsu, oči vytřeštěné, z otevřených zkřivených úst mu odkapávaly sliny, aniž by si to uvědomoval. Zhluboka oddechoval, když sledoval loket, předloktí, zápěstí...a pak už nic. Celá dlaň byla v jeho hrudníku.
Musel to způsobit ten pád. Jak dopadl, zarazil si končetinu ještě hlouběji do prsou a dlaň byla uvězněná stejně, jako předtím jeho prsty. Scott si pomyslel, že už se vážně asi zbláznil a pojal pocit, že mu brzy praskne hlava, jak se v ní začala točit panika a tisíce myšlenek najednou. Jestli byl předtím vystrašený a zoufalý, teď byl na pokraji opravdového psychického zhroucení. Na Christophera nebo Beth, opravdové strůjce nejděsivějšího večera jeho života si ani nevzpomněl. Na co si však vzpomněl, jako by mu hlavou projel hřebík, bylo to co si přál, než tohle celé začalo a přišlo mu, že v tento moment to chce ještě víc, než kdy předtím. Vyčerpání, strach, bolest a všechno to špatné co se mu stalo se sjednotilo v jednu jedinou věc – důvod, proč se tohle děje. Uvědomil si to během setiny vteřiny a celé to do sebe zapadlo jako poslední dílek skládanky. Už nechci nic cítit.
Ticho v temném šeru jeho ložnice narušil tichý nepatřičný smích. Připadalo mu najednou nesmírně humorné, jak jednoduché je řešení problému a zároveň tak nesmyslné a absurdní, nereálné. Opřel se zády o postel, co možná nejpohodlněji, pořád se u toho lehce usmíval. Jak to, že ho to nenapadlo dřív, je to přeci tak zřejmé.
Nejprve uvnitř obezřetně pohnul jedním prstem. Stále se bál, že by náhle mohla přijít nějaká bolest, to se ale nestalo, jen na dlani cítil hřejivé teplo. Pohnul tedy ostatními prsty a něco se změnilo. Hrudník, jako by byl umrtvený, tam žádný pohyb necítil, ale u dlaně měl pocit, že ji strčil do sklenice hustého džemu. Ať zrovna sahal na cokoliv, bylo to měkké, poddajné a kluzké. Určitě to ale nebylo to co chtěl, podvědomě to poznal, teď už měl díky přesvědčení jasno v tom, jak má vypadat to co hledá.
Jeho srdce bude pevné a tuhé, ne jako tohle bláto, co právě lehce sevřel. Bez okolků ponořil ruku ještě hlouběji do prsou, už se nebál a nedržel se zpátky. Bylo to najednou tak intuitivní, snad jako by to dělal denně. Narazil na hrudní kost a bezprostředně ji prostě uchopil, lehce zatáhl a posunul na pravou stranu aby se dostal za ní. Všechno to šlo tak hladce, nic mu nekladlo odpor, nikde nemusel použít hrubší sílu. Pustil kost, ponořil ruku ještě o malinko hlouběji a roztáhl prsty.
Když je opět skrčil, už ho sevřel. Bylo přesně takové jak si představoval, tuhá nepoddajná svalovina. Držel ho a cítil jak mu v dlani pravidelně tepe, měl dojem že ho i tam uvnitř sebe dokonce slyší. Scottovi to najednou přišlo skoro dojemné a po tvářích mu začaly stékat slzy, které ani necítil. Byl okouzlen tím okamžikem, silou toho svalu co se nevzdává. Přišlo mu to na chvilku i líto, ale ne natolik, že by se rozhodl jinak. Bylo to spíše, jako kdyby běžel z hořícího domu ve kterém vyrostl – smutné protože opouští něco co bylo a někdy i fungovalo, ale záchrana a budoucnost je v útěku. Jeho srdce byly pálivé jazyky plamenů a on se jich musel zbavit. Navíc věděl, že teď už je jen jediná cesta, že prázdnou ruku nevytáhne, takhle fungovala pravidla téhle podivné hry.
Ještě pár okamžiků si liboval v tom doteku a příjemném teple uvnitř sebe. Pak sval uchopil pevněji a začal tahat. Opět žádná bolest, jen podivný tlak. Pomaličku začal ruku vyndavat, tentokrát to šlo bez větší námahy. Milimetr po milimetru ji sunul ven, orgán při tom pevně svíral, stále ještě pulzoval. Gumovitá kůže při pohybu podivně mlaskala a jak pomalounku tahal, vytvářel mírný podtlak, díky kterému mu kožený lem těsně přiléhal ke kůži na ruce. Nekladl ale přílišný odpor a dlaň lehce klouzala ven. Teď už měl venku první klouby a pokračoval. Vysvobodil první články prstů, pak druhé. Najednou mírný odpor povolil a zbytek dlaně byl venku dříve než čekal, za zvuku podobného vytažení zátky z lahve od vína.
A ten nečekaný zvuk, oznamující konec podivného procesu, ho vytrhl z toho rituálního klidu ve kterém byl, když srdce vyndaval. Probudil se rázem z onoho transu a opět si uvědomil, jak je tohle vlastně k smrti děsivé a co neuvěřitelného se právě stalo. Přejel mu mráz po zádech a nemohl se pohnout. Ruka s orgánem teď spočívala na koberci a on neměl odvahu se na ni podívat. Opravdu se to stalo? Opravdu teď drží v dlani své vlastní srdce a stále je naživu?
Odpovědí mu bylo poslední nečekané zacukání svalu, kterého se velice polekal. Dech se mu splašil a naprázdno polk, než se odhodlal čelit tomu na vlastní oči. Pevně sevřel víčka, zvedl ruku a až když si byl jistý, že je v úrovni jeho obličeje, znovu oči otevřel.
Tentokrát už žaludek neovládl. Při tom pohledu se mu obrátil vzhůru nohama, stihl se jen naklonit na stranu kde zvratky pošpinil šedavý koberec. Nakonec se vše kolem něj začalo nepříjemně vlnit a motat, poslední přímý pohled věnoval věci ležící u jeho pravé ruky. V šeru se podivně leskla v místech, kde byl její povrch hladký, to bylo poslední čeho si všiml. Následná ztráta vědomí pak byla spásnou odpovědí na jeho ztýranou vyčerpanou mysl.