Nechci se chvástat. Svět je opravdu krutý vůči lidem, kteří se chvástají. Ale lidi, bděte! Otevřete oči a bděte! Nenechte si mozky uškvařit opiovými sny, které vám slibují sladký sen výměnou za děsivou realitu po vystřízlivění… Když se totiž mozek vrátí do reality, zjistí, že nic z toho, co mu droga slibovala, se nestalo skutečností. Sladký spánek se stane noční můrou a tělo ani mozek si neodpočine. Dojde k degeneraci. Existují i výzkumné články, které potvrzují, že opiové sny zvyšují míru agrese a násilí mezi lidmi. A přesto lidé do nich upadají čím dál častěji, protože jsou „tak sladké“. Protože upravují realitu tak, jak bychom chtěli.

(z novinového článku Regulace opiových snů od Sira Benjamina Sneasela)
*****
12. dubna 2359
Benjamin toho rána ležel v posteli, jeho oči unaveně mžouraly do stropu a snažily se zaostřit. Musel je zavřít od toho, jak ho bolely. Natáhl se po brýlích a usadil se ve velké posteli, kde by se dozajista vlezly tři osoby a měly ještě prostor na pohazování tělem během divokých spánků. Promnul si oční víčka pod skly brýlí, kov ho příjemně zastudil na kůži a zahleděl se před sebe. Věděl, že zrak se mu nezlepší, když bude tvrdohlavě odmítat léčbu a moderní medicínu. Pokud ovšem jeho osudem má být slepota, prostě ji přijme. Už tak, že neměl vlastní ruce… nemít vlastní oči, nebo nějak upravené, ho děsilo. Pohlédl na těžký kov, který mu dělal společnost už nějaký ten rok, a pomalu zahýbal prsty. Nahlas v nich zapraskalo, jak zkoušel postupně každý kloub. Složil je do klína a povzdychl si.
„Sire Sneaseli? Děje se něco?“ ozval se ženský hlas. „Krevní tlak máte nižší, než obvykle-…“
„Elis,“ ozval se Benjamin přísně, „teď ne prosím. Mlč.“
„Rozumím, sire Sneaseli, přecházím do úsporného režimu,“ oznámil ženský hlas a poté utichl.
Benjamin si nahlas povzdychl a znovu vzhlédl k stropu nad sebou, než znovu shodil tělo do peřin. Věděl, že je zde hostem, přesto si připadal jako úplný cizinec. Zdejší systém ho sice přijal, jako prozatím stálého hosta a obyvatele domu, přesto mu bylo jasné, že kontroluje každý jeho pohyb.
Promnul si pomalu krk a přivřel oči. Už si ani nepamatoval, jak jeho ruce vypadaly, jaká byla jeho kůže na prstech a tvar vlastní dlaně. A teď mu dokonce dosluhovaly i oči.
‚Jak patetické,‘ pomyslel si depresivně.
*****
Občas takové dny na Benjamina dopadly. Kdy si uvědomoval, jak zbytečný jeho život je a že by ho nikdo nehledal, kdyby se ho místní policie chtěla zbavit. Kdyby ho někdo prostě odkrouhl v temné uličce, Elis by nahlásila jeho úmrtí úřadům a pak by se sama vypnula, aby nedošlo k úniku dat.
Nyní seděl nad černou kávou a uvažoval, kdy se jeho život stal tak černým a trpkým jako nápoj před ním. Byl takhle trpký odjakživa nebo si ho sám ztrpčil?
Vzhlédl, když slyšel něčí kroky, a nevěděl, proč byl překvapený, že vidí zrovna Jafariho. Kdo jiný by se zde také pohyboval? Starý Crook? To sotva. Upřený Jafariho pohled ho překvapil. Odkašlal si a rukami si znovu přejel po očích. Šlo na něm vidět, že je tak mimo?
„Děje se něco?“ slyšel jeho hlas.
„Ne, nic,“ odpověděl téměř okamžitě a chtěl si za to vynadat.
„Takže se něco děje,“ opravil ho Jafari a Benjamin si lehce otráveně povzdychl. „Nic mi do toho není?“
„Ne… tedy ano… vlastně ne. To je jedno,“ zakroutil nad tím Benjamin hlavou a rukou si překryl tvář. Dneska se opravdu choval jako magor. Když poodkryl prsty, všiml si, že před ním najednou stála sklenice s vodou.
„Voda je lepší než kafe po ránu,“ vysvětlil Jafari. „Pan Crook to vždycky říká.“
Benjamin se musel uchechtnout. „V jeho případě spíš whisky s vodou,“ podotkl suše a konečně k němu vzhlédl. Jafari nehnul ani svalem ve tváři. Špatný vtip nebo ho nepochopil? Benjamin se přesto usmál. „Děkuji, Jafari.“
„Není zač,“ odpověděl nečlověk stroze.
„Jafari,“ zavolal ho ještě a třímetrový obr se zastavil v půlce kroku.
„Co?“
„Dneska mám nějaké pochůzky.“
„Rozumím.“
„Chtěl bych na ně jít sám.“
„Pan Crook mi dal jasně za úkol nepouštět tě z očí. Kdyby se jeho hostu něco stalo…“ Na chvíli se zarazil a snad hledal v hlavě to správné slovo ze slovníku a knih, aby skutečně znamenalo to, co mínil říct: „Odsral bych to já.“
„Mám jednu soukromou záležitost. A chci na ni dojít sám.“
„Promluv si s panem Crookem. Do tý doby počítej, že tam půjdu s tebou.“
To bylo to nejmenší, co by na tom Benjaminovi vadilo. Když Jafari odešel, jen řekl: „Elis?“
„Ano, sire Sneaseli?“ ozval se ženský hlas.
„Napiš oficiální zprávu pro pana Crooka. Pouze do jeho uší.“
„Co mám psát, sire Sneaseli?“
Benjamin na chvíli zaváhal, poloslepýma očima zahleděl na černou kávu v hrnku před sebou a uvažoval. Poté začal mluvit a systém jeho slova zapisoval.
*****
Netrvalo dlouho a Benjamin dostal velmi strohou odpověď od Thomase Crooka.
Jsi paličák, ale budiž. Jafari ti dá pokoj.
Benjamin se musel pousmát. Nechtěl to dělat, ale chtěl mít trochu soukromí. Když si vybavil cestu, kterou se chtěl vydat, po chvíli cítil, jak mu hoří uši a nevědomky si překryl rty. Pokud půjde pěšky, musel přesně přes tu uličku, kde se předtím líbali. Ani se o tom pořádně nepobavili, aby si ujasnili, co se vlastně stalo. Nebo nad tím moc uvažoval? Nečlověk určitě sám nevěděl, co se stalo, a Benjamin byl jediný, kdo něco cítil a prožíval.
Aby se uklidnil, chtěl chvíli pracovat, ale sotva před sebe nastavil obrazovku, objevilo se na ní dnešní červené datum s vykřičníky.
„Já vím, sakra,“ povzdychl si a obrazovku zavřel křížkem. Objevila se ovšem znovu a on si povzdychl znovu. „Elis, prosím. Vím, že mám dneska schůzku s doktorem, tak mi to přestaň připomínat,“ řekl přísně.
„Omlouvám se, sire Sneasele, ale před třemi měsíci jste mi jasně nakázal, abych vám v průběhu dnešního dne pořád onu schůzku u očního lékaře připomínala tímto způsobem,“ ozval se ženský hlas systému. „Cituji: ‚Protože jsem zbabělec, nedej se odradit a pořád mi to datum připomínej, aby ses ujistila, že tam dojdu.‘ Pouze plním váš rozkaz, sire Sneasele.“
„Tišeji,“ napomenul ji Benjamin a rozhlédl se opatrně kolem.
„Sire Sneasele, moc dobře vím, že tuhle schůzku posouváte už téměř půlrok. A je to pro mě a vaše zdraví alarmující. Proto jsem ráda, že vám ji mohu neustále připomínat.“
„Tišeji!“ řekl jí rázněji.
„Zamítnuto - sám jste nastavil program, abych nemohla splnit váš protichůdný rozkaz, dokud nedojdete na schůzku. Nemohu vás nechat pracovat se zhoršujícím se zrakem, sire Sneasele. Proto byste měl na schůzku s doktorem Scratwoodem dojít a já potom zaznamenám vaše výsledky.“
Benjamin si nahlas naštvaně povzdychl. „Fajn,“ kapituloval otráveně.
„Moudré rozhodnutí, sire Sneasele.“
„Mlč.“
„Přecházím do Tichého režimu.“ A obrazovka před Benjaminem náhle zmizela.
*****
Nechtělo se mu tam. Stejně věděl, jaký bude výsledek a to ho demotivovalo víc. Promnul si oči, když se mu rozostřil zrak. Sám dokázal pochopit, že se to jenom zhoršuje. A doktor Scratwood mu nejednou dával přednášku o tom, že má přestat být tvrdohlavý, že se svým postavením dává jasně najevo bojkot moderní medicíny, ba co hůř - ovlivňuje tím mínění chudých lidí - když on nedůvěřuje medicíně, jak jí mají důvěřovat oni? A spoustu dalších hloupých keců.
Když si obouval boty, dolehl k němu hlas: „Kam ten spěch?“ A to se tolik snažil, aby si ho nevšiml…
„Na procházku,“ okázale lhal, zatímco si vázal tkaničky.
„Kam?“
„Sám. Pan Crook o tom ví.“
„Ale já o tom nevím. Taky se mohlo stát, že bych ti zablokoval vstup při návratu.“
Benjamin se pousmál a utáhl tkaničky do úhledné mašle. Poté se narovnal a otočil se k Jafarimu. Zamžoural na něj poloslepýma očima. „Pak by ses nudil,“ oznámil mu jasnou věc, než popadl svůj kabát a vyšel ze dveří. Když je zavíral, viděl jeho upřený pohled.
Nepotřeboval, aby Thomas Crook a Jafari věděli všechno. Byl jejich hostem, nikoliv vězněm. A tohle byla soukromá záležitost.
I když ten pohled vypadal jinak, než posledně.
‚Nedávej si plané naděje, Bene,‘ pomyslel si, než dveře za sebou zavřel a vydal se kupředu. Neuvědomoval si v tu chvíli, že mu srdce bilo o něco rychleji. Myslel si, že je to z nervozity z nadcházející prohlídky. Pravdou ovšem bylo, že na prohlídku po celou dobu cesty ani nepomyslel a v mysli si přehrával Jafariho pohled… a tvar a chuť jeho rtů. ‚Blbče!‘ nadával si v duchu, když se snažil soustředit a zapomenout.
Jeho tělo ovšem zradilo mozek. A rty ho nepříjemně pálily při té vzpomínce na ten neohrabaný polibek.
Byl rád, že cestu k doktorovi znal nazpaměť, protože jinak by s těmihle myšlenkami určitě zabloudil a ani si to neuvědomil.
*****
V čekárně před ním seděli dva lidi. Jeden neměl levé oko a nejspíš čekal na mechanické, aby mohl zase vidět a díru v očním důlku tak něčím vyplnil. Když vstoupil, bylo to první, co na něm Benjamina zaujalo. Druhý pacient byla žena, která trochu šilhala. Kývnutím hlavy se vzájemně pozdravili a on zaujal třetí židli. Zkontroloval hodiny - ještě měl čas. A protože v čekárně panoval všeobecný klid a ticho, pustil se do vlastní práce. Nastavil si obrazovku tak, aby nikdo z druhé strany jeho práci neviděl, a začal psát na malé klávesnici před sebou. Všiml si, jak si žena pochybovačně odfrkla - zasraný pisálek měla napsáno ve tváři. Chvíli váhal s mechanickými prsty ve vzduchu, než pustil znovu do práce. Vyrušilo ho jen občasné mužovo zakašlání nebo ženin povzdych, že tady čeká už celou věčnost. On se ovšem plně soustředil na svou práci a přestal pouze ve chvíli, kdy se mu rozostřil zrak nebo ho bolely oči, takže si je musel promnout. Než na něj přišla řada, stihl toho napsat dost, za což byl rád. Sice zde neměl ten správný klid, ale soukromí a vzdálenost od obra byla dostačující, takže se mohl soustředit. Ne obr, ale Jafari. Přestal psát. Hleděl na text před sebou, než poslední tři věty smazal a povzdychl si. Spravil si brýle a uvažoval.
„Sir Sneasel?“ slyšel hlas doktora a vzhlédl. Mohlo mu být okolo padesáti let. Vřele se na Benjamina usmál a paží mu ukázal, že může vstoupit. „Zase mi pracujete v čekárně, to se nedělá,“ pokáral ho.
„Stane se,“ Benjamin pokrčil lhostejně rameny a obrazovku vypnul.
„Ale nemělo by,“ slyšel přísnější hlas toho muže.
„Omlouvám se.“
Přivřel oči, když se setkal s hromadou bílé barvy, která mu podráždila oči, až si je musel trochu zakrýt, než si na tu bělotu zvykl. Tohle místo nesnášel.
„Posaďte se.“
Benjamin postupně zaostřil na jeho ruku, která mu ukazovala, kam se má vydat. Posadil se do křesla, které také neslo tu odporně bílou barvu. Naštěstí si jeho oči začínaly pomalu přivykat. Zbystřil, když postřehl, že mu doktor sundal brýle - Benjaminovi neušlo, že má bledější ruce, než předtím.
„Jak se vám celkově daří?“ ptal se doktor mile.
‚Moc blízko,‘ pomyslel si Benjamin lehce otráveně, když se dostal do jeho zorného pole, ale snažil se tu nepříjemnost ignorovat. Věděl, že je to jeho práce. Neměl rád, když mu násilím otevíral víčka a svítil mu do očí… a pak ho napomínal, že nemá zavírat oči. „Jde to,“ usoudil nakonec.
„Píšete něco zajímavého?“ ptal se muž dychtivě. Benjamin už dávno pochopil, že tenhle muž je jeho fanoušek a nejspíš má všechno, co kdy napsal. Jen si ještě nikdy neřekl o autogram nebo společnou fotku, aby se měl čím chlubit.
„Ano, jen… ještě pořád sbírám různé detaily,“ přemýšlel Benjamin, zatímco se mu světlo zarývalo do běloby očí. Bylo to velmi nepříjemné, ale věděl, že musel vydržet. I když mu z toho slzely oči.
„Určitě to bude zase dobrý čtivo,“ zazubil se doktor. „Nemůžu se dočkat.“
‚Přestaň mi tak okatě lézt do prdele a věnuj se své práci,‘ pomyslel si Benjamin, než musel oči zavřít od nepříjemné bolesti. Překryl si je ještě dlaněmi, aby uklidnil podrážděné zorničky.
„Nelepší se to, pane Sneasele,“ řekl muž opatrně.
‚To vím i bez tebe,‘ pomyslel si Benjamin skepticky.
„Zvažte ještě jednou tu operaci. Není to nic složitého a zrak vám to nepoškodí,“ pokračoval doktor zkušeně.
Benjamin jeho slova ignoroval. K té operaci ho nutil už delší dobu, ale pořád viděl. A peníze na rozhazování při dnešní inflaci neměl nikdo. Na začátku mu řekl, že „dokud vidí, není to potřeba“. Ale chápal, že se to zhoršilo… a doktorova kapsa začínala být prázdná. Jako první pobídku si doktor určoval jeho podepsanou knihu, ale časem od toho odpustil. Jeho podpis by mu nezaplatil nájem kliniky a Benjamin byl tvrdohlavý. Proto na něj tlačil skrz rádoby obavy o zdraví a peníze.
Co si spisovatel také uvědomoval, byla hořká pravda současnosti - doktorovi nešlo o jeho zdraví, ale o peníze. Proto, když mu doporučoval a následně prodal zázračné kapky, které mu trochu uleví od bolesti, se tolik usmíval. Ujišťoval ho, že kapky mu dozajista pomůžou, když odmítá operaci. A přitom sám věděl, že kapky pomůžou jen velmi krátkodobě, že brzy bude zase ve stejném stavu jako nyní. K operaci ho nutit nemohl, i když částka, kterou by Benjamin za ní ve 24. století zaplatil, by byla opravdu hezkou měsíční výplatou s bonusem navíc. A mohl by se chlubit, že se hrabal v očích spisovatele.
Doktor Scratwood ovšem zachoval profesionalitu. Vypsal Benjaminovi instrukce, ale při jeho skeptickém pohledu mu došlo, že kapky nejspíš dlouho stejně používat nebude.
„Víte, jak se používají?“ zeptal se pro jistotu. Nebylo pro něj překvapením, že skeptický Benjamin kapky do očí nikdy nepoužíval. „Efekt rozostření by měl pominout po pár minutách - sedněte si, prosím, a zakloňte hlavu. Stejně jste poslední pro dnešek,“ vyzval ho doktor trpělivě a ukázal zpátky na odporně bílé křeslo.
Jednu bílou barvu vystřídala jiná, trochu zašlá bílá jeho pláště. Benjamina napadlo, že jediné pozitivum na Scratwoodovi bylo, že měl vkus na kolínskou. Jinak mu byl nepříjemný - ale jeho služby byly všude chválené. A měl s ním svatou trpělivost - jako poslední z lékařů, které vyzkoušel. Sice ho chtěl oškubat, ale měl dostatek respektu a rozumu, aby ho netlačil někam, kam nechtěl. Postřehl rozmazaným zrakem jeho ruce, než je ucítil na svých tvářích, jak mu hlavu trochu upravil, aby lépe viděl na oči. Měl studené ruce. A Benjaminovi došlo, že se ho dotýká jenom kvůli práci. Napadlo ho, že Jafariho ruce byly oproti těm jeho obří a tak příjemně teplé. Nechal ho, ať mu zase násilím rozlepí víčka. Před tekutinou ovšem instinktivně zavřel oko. I přes jeho snahu mu víčka udržet otevřená.
„Neulehčujete mi to, sire Sneasele,“ zasmál se doktor. Bylo to dětinské. Benjamin to věděl. Ale jeho tělo tak prostě reagovalo. Na víčkách ucítil nějakou látku - rychlá snaha doktora zabránit, aby měl posléze slepená víčka kvůli kapkách. Druhé oko nedopadlo o moc lépe. Už teď věděl, že bude mít problém oči rozlepit. Nakonec mu přes oči dal tmavý hadr. „Nelekejte se,“ varoval ho předtím. „Můžete se chvíli prospat. Mezitím uklidím,“ slyšel Benjamin jeho hlas. Nebylo to vůbec příjemné. Oči ho pálily a nutnost spoléhat se jen na sluch, protože mu zrak byl úplně odebrán, ho nijak neuklidňovala. Slyšel doktorovy šouravé kroky a občasné cinkání nástrojů nebo zasouvání a vysouvání šuplíků, jak uklízel. „Pustit vás hned nemůžu, zrak máte nyní rozmazanější než předtím. A kdoví, do čeho byste vrazil nebo komu skočil pod kola v tomhle stavu,“ snažil se situaci odlehčit smíchem.
Benjaminovi do smíchu nebylo. Chtěl odsud pryč.
*****
„Bene?“
Benjamin napůl otevřel oči. Nesnášel, když mu někdo cizí říkal Bene. Tak mu vždycky říkal otec. Ten samý otec, který byl více než dvě třetiny života v azylovém domě, protože jakožto otec samoživitel najednou zešílel a raději si vypíchl oči, než aby se snažil pochopit, že takhle Benjamin nevidí svět, že takhle snadno by jeho utrpení s očima neskončilo… a že jeho nemoc ho nemusí nijak definovat. Nemoc, kterou podědil po matce. U té se zrodila během prvního těhotenství a ona byla příliš tvrdohlavá na to, aby se dala léčit před druhým a třetím těhotenstvím.
Když doktor Scratwood pomalu odkryl tmavý hadr, netušil, zda kapky tolik podráždily Benjaminovy oči, nebo se v myšlenkách dostal někam, kam nechtěl. Beze slova mu podal kapesník a nic neřekl. A Benjamin mu byl za to ticho vděčný, když se vyhoupl do sedu a opatrně si setřel slzy kolem očních víček i zbytek kapek, které by mu jinak zaschly a slepily víčka a řasy k sobě.
„Štípe to?“ zeptal se doktor.
„Hodně.“
„Pak to působí. Vidíte rozmazaně?“
„Trochu.“
„Je to lepší, než předtím?“
„Je.“
Doktor poznal, že mu není moc do řeči a že chce už odejít. Proto mu ještě jednou zopakoval dávkování a dobu, kdy by si měl nejlépe kapky podávat sám nebo za pomoci někoho jiného. Benjamin lahvičku vzal do ruky a zamžoural na ni očima. Dokázal ji rozeznat jen díky jiné barvě než prokleté bílé.
„Mám vám zavolat taxíka?“ zeptal se doktor opatrně, když mu podával brýle.
„Trefím,“ odbyl ho Benjamin dalším jednoslovnou odpovědí a dostal se na nohy.
„Pokud vidíte ještě hodně rozmazaně, můžete klidně ještě chvíli zůstat,“ vyzval ho doktor. Benjaminovi ovšem neušlo, že už měl na sobě černý kabát a přezuté boty - chtěl taky vypadnout, ale rozhodl se být slušný.
„Ne, to je v pohodě,“ ujistil ho. Chtěl vypadnout. Musel vypadnout. „Děkuji, doktore.“
„Kdy chcete další termín?“ zavolal za ním doktor.
„Nějaký mi napište,“ odbyl ho Benjamin lhostejně ve dveřích. Div chodbou od ordinace neutíkal.
*****
Těžce dopadl na lavičku v parku a zhluboka se nadechl. Jakoby nemohl dýchat po celou dobu, kdy opustil ordinaci doktora Scratwooda. Sevřel si košili mezi prsty a zhluboka vydechl. Když se trochu uklidnil, uvědomil si, že skutečně vidí o trochu lépe. Spravil si brýle na nose.
„Elis?“ hlesl tiše.
„Ano, sire Sneaseli?“ ozval se starostlivý, ženský hlas v jeho kapse.
„Nevím, kde jsem,“ přiznal nahlas, když se rozhlédl kolem.
„Chcete zobrazit na mapě místo, kde přesně se nacházíte, nebo vám mám rovnou zadat určitou adresu, kam se chcete vydat?“
„Nevím.“
„Nechcete se nejdřív uklidnit, sire Sneaseli?“
„Nevím.“
„Mám vám pustit relaxační hudbu, sire Sneaseli?“
„Nevím!“ vykřikl tentokrát.
Ve 24. století si vás naštěstí nikdo nevšímal. Nikdo nepostřehl Benjaminův postupný panický záchvat ani to, že sám nevěděl skutečně, co má dělat. Věděl, proč nechtěl jít za očním lékařem. Protože mu až moc připomínala ordinaci, kde viděl svého otce naposledy. Jako ještě malý chlapec. Ve chvíli, kdy otec ještě měl oči a pak si je před ním sám vypíchl za otřesné agónie. Protože tlak společnosti a péči o Benjamina už sám nezvládal. Kdyby Benjamin neměl dar vyprávět příběhy a jeho knihy se neprodávaly jedna za druhou, nejspíš by skončil v dětském domově. Díky své práci mohl žít sám už víc než dvě třetiny svého života. Jeho jedinou společností byla Elis a ta ne vždycky věděla, co má říct. Jako třeba nyní.
„Chcete být sám, sire Sneaseli?“
„Ne,“ ozval se o poznání klidněji. Jako by měl knedlík v krku.
„Stalo se něco v ordinaci doktora Scratwooda, sire Sneaseli?“
Ticho.
„Chcete si o tom promluvit?“
Benjaminovi zapípalo upozornění na novou zprávu. Neochotně si ji přečetl. Byla od doktora Scratwooda.
Volno budu mít za čtyři měsíce, 20. srpna. Může být?
Benjamin tupě hleděl na obrazovku, než ji zavřel, a složil hlavu do dlaní.
„Sire Sneaseli, mám vám najít jiného očního lékaře? Po každé návštěvě se váš psychický stav jenom zhoršuje,“ informovala ho Elis.
„Věděl, že matka má šedý zákal. A ignoroval to. Řekl jí, že se to nepřenese na plod. Lhal jí, Elis. Jak můžu vědět, že nelže i mně?“ zašeptal Benjamin. Doktor Scratwood předtím léčil jeho matku a neuspěl. Místo toho, aby přiznal vinu, jí doporučoval všemožné kapky a léky, protože nechtěl ohrozit její těhotenství skrz operaci.
„Mám ho nahlásit policii, sire Sneaseli?“
„Ne. To není třeba. Už je to stejně promlčený případ.“
Opět mezi nimi nastalo ticho, než se Elis zeptala: „Mám informovat pana Crooka, že dorazíte později? Nebo vám obstarat odvoz?“
„Ne. Zvládnu to. Díky, Elis,“ ujistil ji Benjamin šeptem. Přisunul si kolena pod bradu a schoulil se do malé koule na lavičce. Srdce mu pořád splašeně bilo a on se snažil potlačit pokračující panický záchvat.
„Mám někoho kontaktovat, sire Sneaseli?“
„Ne. Přejdi do Tichého režimu. Chci být sám, Elis.“
Systém zaznamenal požadavek, ale přesto zaváhal. Nakonec se přece jen ozvalo: „Rozumím, sire Sneaseli.“ a její hlas utichl.
A Benjamin si připadal osaměleji než doposud.
*****
Uslyšel výrazné kroky ve sněhu, které se náhle zastavily před ním. Pomalu otevřel oči. Takhle schoulený do koule vypadal dětinsky, ale nikdo se doposud nezastavil, aby ho buď s odporem sledoval, nebo fascinovaně uvažoval, co za velké dítě tohle vlastně je.
Nikoho by nenapadlo, že je to spisovatel sir Benjamin Sneasel.
Lehce pohnul mechanickými rukami - opadl z nich sníh. Ucítil, jak je ztuhlý z té pozice. Ale jen tak si dokázal udržet trochu tepla… a snad vlastní hrdost, že nechtěné vzpomínky vypluly na povrch, když neměl možnost soukromí.
„Bene?“ slyšel jeho hlas a zpozorněl. Zvedl prudce hlavu, až mu z ní opadl sníh, který se mu v mezičase na ní usadil. Nechápavě sledoval Jafariho, který stál před ním, v ruce jeden deštník a kolem něj omotaná šála.
Chvíli mu trvalo, než mu došlo, jak ho oslovil. Ale v jeho případě… mu to nevadilo. Připadalo mu správné, že ho tak oslovil. Zmateně zamrkal, když si uvědomil, že před ním skutečně stojí Jafari a má ruku v jeho vlasech.
„Co tady děláš?“ dostal ze sebe nechápavě.
„Elis poslala zprávu panu Crookovi. Jelikož ses ale nevrátil ani hodinu po odeslání té zprávy, měli jsme povolení tě jít hledat,“ vysvětlil Jafari a odmotal šálu z deštníku. „Teplota hodně klesla,“ dodal a podal mu šálu. Když na ni Benjamin nechápavě hleděl, Jafari mu ji omotal kolem krku a částečně i kolem tváře. „Klidně tu seď, ale nedělej nic blbého, co by mého pána dostalo do problémů. Třeba umrznutí,“ dodal.
Benjaminovi až poté došlo, jak neohrabaně mu šálu omotal kolem tváře. Vinit ho nemohl. Sám ji nejspíš nikdy nenosil. Trochu si ji upravil, aby přes ni mohl pohodlně dýchat. Chvíli váhal, než k němu zase vzhlédl. „Děkuji,“ hlesl šeptem.
„Chceš společnost nebo mám vypadnout?“ zeptal se Jafari přímo.
Benjamin si uvědomil, že pořád sedí s koleny u sebe, proto ztuhlé nohy spustil na zem. Hned ho přes oblečení zastudil sníh na lavičce. Jen zakroutil hlavou a všiml si, jak mu z vlasů padá sníh. Nakonec se tomu musel zasmát.
„Potřebuju pomoct vstát,“ řekl nakonec. „Mám ztuhlý nohy.“
Jafariho tím očividně překvapil, protože na něj nejdřív jen zamrkal. Po chvíli ovšem Benjamin viděl jeho mohutnou paži, jak se k němu sklání a obří dlaň se před ním rozevírá. Omotal kolem ní obě dlaně a věděl, že kov ho musel zastudit… protože jeho dlaň ho příjemně hřála a teplo, které z něj sálalo, dolehlo skrz vrstvy oblečení až k němu.
Vyhoupl se na nohy a chvíli ho držel za ruku. Zahýbal nohami, aby měl jistotu, že se svaly uvolnily. Přesto ho překvapilo, když Jafari svou ruku nechal volně nataženou a díval se na jeho mechanické prsty, kterými pořád svíral jeho maso. Benjamina napadlo, zda mu to vadí. O to větší překvapení bylo, když postřehl, jak Jafari jemně pohnul prsty a sevřel obě jeho dlaně mezi nimi.
„Máš taky studené ruce. Kov se během změny teplot může poškodit,“ zhodnotil Jafari pomalu. Benjamin k němu pomalu vzhlédl a všiml si jeho blížící se druhé dlaně. Jak intimní mu náhle připadalo, když mu rukou přejel po tváři pod brýle a palcem mu projel pod očními víčky. „A podrážděné oči. A tváře ti hoří,“ pokračoval Jafari a nespouštěl z něj oči. Benjaminovi neušlo, jak jeho pohled pomalu sklouzl z jeho očí o trochu níž přes nos… a pak ještě o kousek níž. „A popraskané rty,“ dodal jakoby omylem.
Benjamin pomalu vydechl, když jeho teplá ruka přejela po jeho vrchním rtu. Připadalo mu, že nikdy neviděl ostřeji, jako v tu chvíli. Jafariho prsty se letmo otřely i o spodní ret a dlaň se opřela o jeho tvář. Došlo mu, jak Jafariho ruka hřeje, ne - téměř hoří na jeho tváři.
Ani si neuvědomil, že zapomněl dýchat. Benjamin se nikdy v životě nezamiloval. Myslel si, že díky svému vzhledu nikdy nebude schopen lásky k sobě, natož k ostatním. Ale teď - ten nečlověk a to, jak se na něj díval, jak se ho dotýkal - sám netušil, co dělá a co cítí.
A Benjaminovi v tu chvíli došla děsivá pravda.
Dávno už mu nešlo o knihu a co nejlepší popis jeho nové postavy. Dávno byl jen sobecký člověk, který se zamiloval. A tyhle doteky nebyly jen doteky jeho postavy, ale skutečné bytosti, Jafariho. A dotýkal se tak právě jeho.
Věděl, jak nebezpečný cit láska je.
Proto před ním celý život utíkal. Ale nyní se rozhodl.
Pokud ten cit bude znamenat jeho definitivní prohru… s radostí prohraje.