Čím víc jsem ho poznával, tím víc jsem mu propadal. A i on nevypadal, že se tomu brání - ba naopak - nechápal city, které jsem v něm probouzel. A já byl sobec, tak sprostý sobec, že jsem si chtěl od něj ukrást veškeré jeho poprvé. Jeho polibek, jeho city, jeho myšlenky, jeho tělo a postupně celou jeho duši. Byl jsem sobec, co se zamiloval a toužil být milován. Mám-li za to být souzen, tak jsem vinen a přijímám trest.

(z prvotiny Jak se (ne)zamilovat do člověka od sira Benjamina Sneasela, vydané poprvé pod pseudonymem Bennie III. Benny)
*****
„Měl jsem o tebe starost, paličáku,“ přivítal je Thomas Crook otráveně, když Jafari otevřel dveře. Splnil jeho rozkaz a dovedl Benjamina hned po příchodu domů k němu. „Kdyby se Elis neozvala, co si myslíš, že by se stalo? Chtěls‘ snad umrznout, do prdele?“
„Omlouvám se,“ hlesl jen Benjamin a Jafari postřehl, že ho něco zašimralo v nosu a než stihl kýchnout, podal mu kapesník. Kdyby od něj něco jeho pán chytil, nesl by to mnohem hůř než mladý člověk.
Koho by taky napadlo, že by sněžilo v dubnu? Většinou naposledy sněžilo v listopadu…
„Pojď blíž, třeba něco chytnu a chcípnu konečně,“ ozval se Thomas neurvale a zakroutil nad ním hlavou. „Mladý a nezodpovědný. A blbý k tomu! Koukej mu dát něco teplýho a dohlídni na to, že to sežere,“ rozkázal Thomas a otočil se k nim zády, na důkaz, že nehodlá pokračovat v konverzaci.
„Rozumím, pane Crooku,“ řekl Jafari jen. A dle překvapeného Benjaminova pohledu usuzoval, že byl překvapený, že umí jakožto nečlověk vařit.
V hlavě Jafarimu hned naběhl recept, který mu Thomas Crook ukázal před lety a nařídil mu, aby ho uvařil vždycky, pokud náhodou chytne rýmu nebo se nachladí. Jen se Benjamina zeptal, zda snese česnek a trochu chilli. Benjamin se nejdřív trochu obával a trval na tom, že je v pořádku a nic nepotřebuje - nakonec ovšem kapituloval a usoudil, že mu nejspíš nevadí ani jedno. K jeho překvapení ho ovšem Jafari vyhnal z kuchyně a nakázal mu - hostovi - aby se šel opláchnout teplou vodou a mokré oblečení dal bokem. Benjamin neměl moc sílu vzdorovat, a tak ho poslechl.
Nechal horkou vodu, aby naplnila vanu, než do ní opatrně vlezl - tak, aby mu ruce zůstaly venku a voda se k nim nedostala. Chvíli mu trvalo, než se uvolnil. Nakonec ale spokojeně zavřel oči a užíval si, jak se mu postupně ohřívá celé tělo. Občas zahýbal prsty, až spoje nepříjemně nahlas zapraskaly, ale dělal to tak vždycky - aby měl jistotu, že neusne a ruce mu samovolně nesjedou do vody.
Když lezl z vany příjemně prohřátý, všiml si připraveného pyžama a nového županu. Slyšel předtím, jak se otevřely dveře, ale protože nikdo nereagoval na jeho otázku: „Co se děje?“ tak si myslel, že se mu to jen zdálo. Pyžamo i župan mu tak akorát padly a udržovaly ho v teple, zatímco vyšel z koupelny. Schody dolů do kuchyně se mu zdály delší, než obvykle. Ale o to zajímavější pohled byl na Jafariho, jak vařil - bublající voda v hrnci ho nijak neděsila, zatímco do ní sypal různá koření. Benjamin se zkusil nadechnout ucpaným nosem a dokázal rozeznat vůni česneku. Ta vůně v kuchyni nyní dominovala.
Jafari si ho koutkem oka všiml. „Do postele,“ nakázal mu.
„Už je mi lépe,“ protestoval Benjamin.
„Hned,“ ozval se nekompromisní rozkaz nečlověka. A Benjamin věděl, kdy je moudré se stáhnout.
*****
Benjamin si nyní uvědomoval, jaký paličák skutečně byl. Tělo měl v jednom ohni, špatně se mu polykalo a potil se. A přitom mu tělem procházely nepříjemné záchvěvy zimy, takže ležel zachumlaný do peřiny až po uši. Když se chtěl pořádně nadechnout, rozkašlal se. Přiložil si ruku na čelo a úlevně vydechl - tak příjemně chladila. Přivřel oči. Uvažoval, zda mu tyhle trable stály za tu mizernou prohlídku. Nebo zda mu ta prohlídka stála za tyhle trable? Nechtělo se mu uvažovat. Zmocňoval se ho spánek, se kterým bojoval. Rukou pomalu sjel z čela na své rty a znovu vydechl. Kov byl pořád příjemně studený.
Trhl s sebou po chvíli, když si uvědomil, že usnul, a dostal se do sedu. Zamžoural očima kolem sebe a rukami hmatal po brýlích, které mu během toho krátkého spánku musely spadnout z nosu. Když se rozhlédl kolem, zjistil, že je v pokoji pořád sám. Trochu úlevně si oddechl - ani netušil proč. Rukou si pomalu prohrábl zpocené vlasy. Zavřel oči, aby jim dal trochu odpočinku, a klesl zpátky do peřin.
„Jsi pitomec, Bene,“ zašeptal si pro sebe a smutně se pousmál. Vzpomněl si, jak mu tohle řekl otec naposledy. Úsměv mu trochu zhořkl, když si vzpomněl na auto, které jeho otce odváželo pryč, ve chvíli, kdy ho už nepoznával jako svého syna. Chvíli předtím, než si v ordinaci vypíchl oči. Zkusil se nadechnout nosem, ale ucpané nosní dírky mu to neumožnily. Když chvíli ležel vodorovně, hleny se mu dostaly do krku a on se po chvíli rozkašlal. „Musím pracovat,“ zabrblal si Benjamin pro sebe rozespale a přivřel oči. Věděl, jak pitomě to zní. Ale co v životě nenáviděl odjakživa, byly nemoci. Vždycky si připadal tak bezbranný a úplně k ničemu.
Promnul si kořen nosu ve chvíli, kdy se dveře jeho pokoje otevřely, a on k nim zaputoval unaveně očima. Do nosu ho hned udeřila vůně česneku a bylinek, když se zkusil nadechnout. Příjemně ho zašimrala v chřípí a on si uvědomil, že má hlad. Prázdný žaludek mu určitě uzdravení neurychlí. Vyhoupl se znovu do sedu a sledoval Jafariho, jak mu nese kouřící mísu na tácu. Položil mu ho do klína.
„Zvládneš se najíst?“ zeptal se Jafari. Benjamin přikývl. Nečekal, že se k němu pohne jeho ruka a zastaví se na jeho čele. Cítil, jak mu zase rudnou uši. „Zkus to, zda je to dobré,“ vyzval ho Jafari a odtáhl se.
‚Jen ti kontroloval teplotu, osle,‘ napomenul se Benjamin v duchu.
Odkašlal si, aby uvolnil krk a získal chvíli, aby se vzpamatoval, že ten dotek tu byl a náhle zase nebyl. Polévka voněla po česneku… ale měla jakousi červenou barvu. Chvíli váhal, než ji pořádně promíchal. Sotva ji okusil, jeho hrdlo bylo v jednom ohni a on se rozkašlal. Nečekal, že hned mu do krku skočí zrníčka z chilli papriček a budou se ho snažit zadusit. Naštěstí Jafari byl pohotový a tác s mísou hned posunul pryč, aby na sebe polévku nevylil. Přesto naklonil hlavu na stranu a nechápal, co je na polévce špatně.
„Co to je?“ zasípal Benjamin, sotva popadl dech, a vyplázl jazyk, aby zchladil hrdlo.
„Česneková polévka. Pan Crook si ji vždycky vyžaduje na nachlazení.“
„Tak proč to sakra tak pálí?“
„Chilli papričky. Na nich pan Crook vždycky trvá, ať jich je tam hodně.“
Benjamin se rozkašlal znovu. Nyní věděl, co mu vletělo do krku a snažilo se ho zadusit. „Tak tohle nesním.“
„Proč ne?“
„Mám krk v jednom ohni, sakra! Jak bych to měl asi tak sníst a nerozdrápat si hrdlo?“
„Pan Crook říká, že to je na tom to nejlepší,“ nechápal Jafari a pohlédl do mísy. Nechápal, zda dal málo chilli papriček nebo málo česneku. Ani by ho nenapadlo, že by toho mohl dát na obyčejného člověka hodně všeho.
„Tak to se nedivím, že i v 95 má tak tuhej kořínek,“ zasípal Benjamin při vzpomínce na vysmátého Thomase Crooka a rozkašlal se znovu, zatímco mu slzely oči.
*****
Jafari od něj dostal instrukce, jak polévku udělat trochu poživatelnější pro něj, a pořád to nechápal. Pan Crook mu vždycky kladl na srdce, že víc česneku a víc chilli je právě ten správný lék na nachlazení, že právě to uvolní dýchací cesty a on se cítí zase tak mladě a úžasně. A tenhle mu říkal, aby do toho nalil více vody a scedil koření. Když postupoval podle jeho instrukcí, kroutil hlavou, protože to nechápal. Když mu ohřál čistý vývar s hromadou česneku, byl skeptický, zda tohle mu vůbec pomůže. Když mu mísu donesl znovu, všiml si jeho zkoumavého pohledu a očichávání.
„Jednal jsem přesně podle instrukcí,“ oznámil mu bezbarvě. Všiml si jeho podezřívavého pohledu zpoza brýlí, než začal polévku zkoumat znovu. V jeho případě byl extrémně trpělivý. Ještě předtím, než vyzkoušel, se ten člověk mohl zase zadusit vlastními hleny. Raději to nekomentoval, že se tohohle mohl zbavit díky chilli a česneku. Ale nechápal, že ne každý je zvyklý na pálivé tak jako jeho pán. Nikdy taky pro nikoho jiného nevařil. Proto ho překvapilo, když ho ta čistá voda očividně uspokojila víc než rozmanitá chuť koření. Tohle mu přece nemůže pomoct. Netrvalo dlouho a spisovatel se zase rozkašlal. „Není tam koření,“ informoval ho znovu.
„To není z toho,“ snažil se Benjamin vysvětlit přiškrceně.
„Vystydne ti to,“ oznámil mu Jafari věcně, když se Benjamin neuměl zbavit hlenu a neustále kašlal.
Jelikož jeho tělo nikdy nepoznalo nemoc, se kterou by si neporadilo samo, nechápal, že Benjaminovo tělo mohlo být křehčí než to jeho pána. Chvíli ho sledoval, jak se dusí, než se rozhodl mu trochu pomoct. Nepoužil moc síly, když ho tloukl do zad, stejně jako v případě Thomase. Věcně se zeptal, zda ho má nakrmit, jako vždycky krmí Thomase. Odpovědí mu byl hozený polštář do ksichtu. A Jafari opět nechápal, co řekl špatně. Bylo to odmítnutí jídla nebo jeho pomoci? Byl náladový, protože byl nemocný?
Netušil, že by snad urazil jeho vlastní hrdost, když mu nabídl, že ho nakrmí jako dítě.
*****
Když se ho Thomas Crook poté ptal, jak je nemocnému, Jafari mu vše do detailů popsal. A Thomas se jen hlasitě smál, dokud se málem nezadusil vlastním smíchem a slinami.
„Jafari,“ oslovil ho překvapivě přátelsky a vyzáblou rukou mu ukázal, aby se přiblížil, „ty opice skopová! Na rozdíl ode mě je to mladý muž - umí se nakrmit sám. To, že mu to trvá, je jen proto, že má nejspíš krk, co by si nejraději rozdrápal, ne nefunkční ruce. A očividně nehoduje koření, jako moje maličkost. Příště se ho zeptej prostě, co nesnáší. Moje obávaná česnekačka není pro každýho, víš? Jen já mám tak plechovou hubu, že ti říkám, že je to jen voda, když mi to doneseš. On nejspíš koření ani nepoužívá.“
„Takže mu to nechutnalo?“ zeptal se Jafari nechápavě.
„Ovšemže ne! Většinou by ti někdo nehodil polštář do ksichtu, pokud by mu tvé jídlo chutnalo,“ smál se Thomas dál. „Udělej mu prostě vodu, se kterou bych tě já poslal do hajzlu. Pak bude určitě spokojenej.“
Jafari po jeho slovech přikývl. „Takže mu mám ohřát jen vodu a zeleninu…?“ ptal se nechápavě.
„Přesně tak!“
„Ale říkal jste, že koření tomu dodává tu léčivou sílu.“
„Pro mě ano!“ smál se Thomas. „Jeho to zabíjí!“
„Zabíjí?“
„Jafari,“ oslovil ho znovu, když svůj smích trochu uklidnil a popadl dech, „poslouchej. Ne každý zdejší člověk miluje africké divoké příchutě tak jako já. U mě víš, že čím víc koření, tím je to lepší. Ale ne každý to vnímá stejně. Udělej mu příště to, s čím bych tě poslal do hajzlu, že je to voda a zelenina. Poté dle je reakce zjisti, zda chce přidat koření či mu to tak vyhovuje, jasný? Sám víš nejlépe, že nasranej pacient ti nesežere nic, co mu nechutná. Máš mě jako nejlepší příklad.“
*****
Za nějakou dobu stál Jafari opět nad hrncem a pozoroval zeleninu, jak se vaří spolu s vodou. Doslova na ni zíral. A připomínal si, že nesmí použít žádné koření. Nic¸ co byl doposud naučený, a ta novota ho děsila. Netušil, čím má tady tu prostou vodu ochutit - bez chuti mu jídlo také nesmí donést. Ptát se ho bylo jako ptát se Thomase, když nechce s nikým mluvit a na všechny jen nadává. A oslovit domovní systém by bylo jako přiznání porážky - a ještě by se mu za to stroj vysmál. Když vodu okusil, jak si myslel - neměla žádnou chuť. Nepotřeboval, aby si host jeho pána za ním přišel stěžovat.
„Být tebou, přidal bych trochu soli,“ ozval se systém.
„Sklapni.“
„Nebo se můžeš zeptat Elis na preference sira Sneasela.“
‚Jak velkorysé, že mi radíš,‘ pomyslel si Jafari. „Můžeš se zeptat ty,“ prohodil.
„Ty jsi tady kuchař,“ oznámil mu stroj okázale.
Jafari věděl, kdy je moudré přiznat porážku, a proto se vydal do Benjaminova pokoje. Našel ho, jak spí. Snažil se vzpomenout, jak svůj systém pojmenoval.
„Elis?“ rozezněl se jeho hlas pokojem.
„Ano?“ ozval se ženský hlas. „Mohu ti poskytnout pouze strohé informace, Jafari, plný přístup mám pouze sir Sneasel.“
„To je mi jasný. Jen mě zajímá, co za koření většinou používá, co jí a tak…“
Systém chvíli mlčel a poté zapípal. „Poslala jsem zdejšímu systému potřebná data, předá ti je.“
‚To asi sotva,‘ napadlo Jafariho, přesto poděkoval a odešel. Ujistil se, že spisovatel pořád spal, když odcházel. Nechtěl se zase hádat se systémem domu, proto ho mile na své poměry vyzval, aby mu dal přesné instrukce. Systém zaznamenal jeho požadavek a informace mu předal. Když nabral dostatek soli, informoval ho o tom. Jafari skepticky pohlédl na malou hrst soli, než ji hodil do hrnce a zamíchal. ‚Tohle mu sotva pomůže,‘ pomyslel si Jafari, když se díval na úplně jinou verzi česnekové polévky, než znal. Měla jakýsi divný nažloutlý odstín místo lehce načervenalého od hromady chilli, kterému jeho pán tolik holdoval.
*****
Našel ho pořád uprostřed spánku. Uvažoval, zda ho má vzbudit, nebo polévku prostě ohřát potom. Sám věděl nejlépe, jak je Thomas otravný, když ho musí vzbudit. Přesto by mu bylo líto, kdyby polévku musel znovu ohřívat, proto tác chytil do jedné ruky a to druhou nepatrně šťouchl do Benjaminova ramene. Bez reakce. Zkusil to znovu, tentokrát trochu hruběji než zamýšlel, ale zabralo to. Spisovatel s sebou trhl a vymrštil se do sedu. Jafarimu neušlo, že měl vlasy na všechny strany a vypadal jinak - divočeji, než ho znal. Ze stolu mu podal brýle, když nechápavě pořád hleděl před sebe. Nakonec před něj položil tác s mísou.
„Co to je?“ nechápal člověk.
„Polévka,“ odpověděl Jafari stroze.
„Bez chilli?“ zeptal se Benjamin překvapeně a přičichl k ní.
„Za mě je to spíš voda s trochou soli a česneku. Pochybuji, že to nějak pomůže. Ale aspoň něco teplého do žaludku.“
„Tos‘ ji uvařil znovu?“
„Ne, přecedil jsem chilli a koření. Jasně, že jsem ji uvařil znovu.“ Benjamin na něj překvapeně zíral. „Co?“ nechápal Jafari podrážděně. To mu tentokrát smrdí nebo co udělal špatně? Postupoval podle instrukcí. Místo toho Jafariho o to víc překvapila tvář, kterou poté Benjamin udělal - velký úsměv od ucha k uchu.
„Děkuju,“ řekl mu jen a pustil se s radostí do jídla. A bylo vidět, že obyčejná voda s trochou soli a hromadou česneku mu opravdu chutnala.
Jafari netušil, co v tu chvíli cítil, ale pocit zadostiučinění ho celého pohltil. Byl to krásný pocit, i když ho nechápal. A netušil proč, ale nemohl z něj spustit oči. To, jak hltal jednu lžíci za druhou, jak polykal nebo se mezi sousty usmíval a získával zase víc barvy a života, jak z něj únava postupně a pomalu opadávala. Jafari si uvědomil, že zírá. Bylo to jen proto, že čekal, co řekne na jeho vaření… nebo z jiného důvodu? To nečlověk, který city nechápal, nevěděl. Ani netušil, na co vlastně čeká, ale věděl, že na něco čeká. Proto byl překvapivě trpělivý.
*****
Benjamin spokojeně vydechl, když dopadl do polštářů a zavřel oči. Jafarimu neušlo, že i tahle obyčejná voda ho dokázala zpotit. Ale také věděl, že když se tělo potí, znamená to, že se snaží zchladit. Takže mu to mělo pomoct.
„Lepší?“ zeptal se.
„Mnohem. Výborné,“ odpověděl Benjamin s úsměvem, příjemně unavený.
Jafari mu přiložil ruku na čelo. Nevšiml si, že to spisovatel nečekal. Jeho lehké ztuhnutí mu došlo až vzápětí. Postřehl také jeho zkoumavý pohled, když z něj sundal svou obří ruku. Víčka pootevřená a rty lehce od sebe, neposedná kapka potu, která mu sklouzla po krku dolů ve chvíli, kdy polkl. Ruku měl jen kousek nad jeho čelem a po chvíli ji vrátil zpátky, což mělo za reakci, že tváře muže pod ním nabraly lehce červeného odstínu. A jeho to fascinovalo, i když si to nejdřív neuvědomoval.
Ucítil jeho horký dech na své tváři, a to Jafariho vzpamatovalo. Ruku z něj sundal a odtáhl se. Na vteřinu netušil, co vlastně dělal. Byl mu tak blízko… Chtěl jen zkontrolovat teplotu, ale v půlce úkolu zapomněl, co dělal. Proč? Proč se k němu poté sklonil tak blízko?
„Teplota ti klesla,“ oznámil mu věcně, pořád v šoku, co jeho tělo chtělo nevědomky nejspíš udělat.
„Jafari?“ oslovil ho Benjamin nechápavě.
„Udělám ti čaj, ten by ti měl protáhnout krk,“ dodal Jafari a ani se na něj nepodíval.
„Jafari!“
Úplně ho ignoroval, když sbíral nádobí a rychlým krokem se vydal pryč z jeho pokoje. Neviděl jeho zmatení ani nechápavost, když za sebou zavíral dveře. A možná i trochu strach, že byl odmítnut. Protože Jafari sám nechápal, proč měl myšlenky tak rozházené, když mu kontroloval teplotu… proč se zaměřoval na jeho rty a ne na čelo, proč uvažoval jinak, než obvykle.
„Sakra,“ zaklel si Jafari pro sebe a vydal se po schodech dolů do kuchyně.
Nových citů, které postupně objevoval skrz Benjamina, se Jafari bál. Bylo to neznámo, které mu Thomas Crook nikdy neukázal a nevysvětlil. Proto byl tak zmatený. A před něčím, čemu nerozuměl, bylo moudřejší utéct.
*****
Jafari se snažil soustředit na četbu, ale nešlo to - myšlenkami se pořád vracel k němu. Bylo to zbabělé, že jen tak utekl? Co by mu ale řekl? Netušil. Zakroutil nad tím hlavou a už asi tak popáté přečetl stejnou větu, než knihu konečně zavřel a vzdal to. Nikdy ho nenapadlo, že jeho malý pokoj by byl rázem tak stísněný a pro něj dusný. Nešlo o velikost prostoru - na tu byl zvyklý. Věděl, že nemůže utíkat věčně. Zrazeně pohlédl na knihu, která nesla název: Šest stop pod zemí. Od sira Benjamina Sneasela. Div s knihou nehodil o zem, ale na to si jí až příliš vážil, takže se v čas zastavil. Opřel si hlavu o zeď a snažil se nemyslet. Předtím to bývalo snadnější. Nyní se mu to moc nedařilo - přemýšlel, proč se Benjamin sám vydal ven a proč se nebyl schopný sám vrátit… zapomněl, že na něj má policie trochu spadeno? Zničil jim jejich parádu - čekají na nějakou jeho chybu, aby ho mohli zatknout oficiálně? Předvolali si ho, proto musel jít ven sám? Nebo právě proto tam seděl tak dlouho? Našli ho a dostal rozkaz, aby se z místa nehýbal, jen aby se pobavili? Nejednou byla zpráva, že takhle veřejně někoho odsoudili k smrti umrznutím. Samozřejmě tajně, pak se zpráva dostala ven. Pomalu si promnul tvář. Moc myšlenek, nad kterými nechtěl uvažovat…
*****
Když ho po nějakém čase šel zkontrolovat, jen nakoukl dovnitř jeho pokoje. A viděl ho, jak pracuje.
„Měl bys spát,“ připomněl mu, když vešel dovnitř. Všiml si, jak s sebou ošil - nevěděl o něm? Jafari netušil, že byl plně ponořen do své práce, takže si ho nevšiml.
Chvíli jen zíral na obrazovku, než promluvil: „Nemůžu spát.“
„Proč ne?“
Všiml si jeho vynuceného úsměvu. „To kdybych věděl…“
Jafari se zastavil u jeho postele. „Takhle ti nebude líp.“
„Odezní to.“ Poloslepýma očima se skrz brýle díval na obrazovku před sebou, zatímco něco cvakal do klávesnice.
„Tohle počká.“
Všiml si, že se mu na tváři objevil o něco větší, upřímnější úsměv. „Asi nevíš, co za myšlenky se mi honí hlavou, takže ne - dokud je nedostanu ven, nebudu mít klid. Musím tvořit, abych nezešílel. A abych měl příjem, samozřejmě.“
„Co za myšlenky se ti honí hlavou?“ zopakoval po něm Jafari.
Benjamin se pousmál, před rty si dal natažený ukazováček a zašeptal: „Tajemství.“
„Blázne,“ zhodnotil Jafari a Benjamin se musel zasmát, než se rozkašlal.
„Pan Crook by byl naštvaný, že mu dochází čtivo,“ rýpl si nepřímo do něj, protože věděl, že v knihovně má všechny jeho knihy.
„To je ta kniha?“ zeptal se Jafari zvídavě. „Kvůli které jsi tady?“
Benjamin přikývl s úsměvem. „Začínám mít velmi dobrou představu o své postavě díky tobě, Jafari. Děkuji.“
Jafari si odfrkl - netušil, co by na něm nebo na jiném nečlověku bylo zajímavého.
Zpozorněl, když najednou Benjamin vylezl zpod peřiny a postavil se na posteli - byl to tak náhlý, prudký pohyb, který by u nemocného rozhodně nečekal - a pořád byl mezi nimi výškový rozdíl. Benjamin mu beze slov ukázal, aby se snížil, a on ho poslechl. Všiml si nebezpečné jiskry v jeho očích. Zešílel snad z horečky?
„Vlez do mojí skříně,“ vyzval ho najednou. Jafari se ohlédl přes rameno a pak zpátky na něj. Pohled měl pořád stejný, oči vykulené a nemrkal. Očividně to bylo podstatné pro jeho šílenství. Odklonil se od něj a přešel ke skříni. Ještě jednou se ohlédl, zda je to v pořádku, a dveře otevřel. Spatřil úhledně seřazené oblečení a pověšené košile na věšácích vedle dvou kabátů. „Vytáhni mandolínu,“ zazněla další jeho slova. Jafari prohrábl jeho věci, ale pak se na něj nechápavě podíval. „Dole,“ instruoval ho Benjamin natěšeně. Jafari se sklonil, ale pořád nechápal. „Níž,“ upřesnil nyní Benjamin. Jafari tedy vyndal jeho oblečení a konečně pochopil. Velmi chytře schovaného pouzdra by si ani při bližším pohledu nevšiml, kdyby ho na to neupozornil. Vytáhl pouzdro a opatrně ho položil vedle sebe. „Přines mi ji,“ zněla další Benjaminova slova a Jafari postřehl, že se na posteli konečně posadil do tureckého sedu. Vysílené tělo se trochu hrbilo. Ten náhlý impuls a síla byly nejspíš už pryč. Ještě chvíli a volal by doktora, že zešílel. Beze slova mu pouzdro předal.
Benjamin si ho téměř instinktivně přitiskl na prsa, jakoby to byl jeho největší poklad. Jafarimu neušel pot, který pyžamo zachytilo v jeho podpaží. A přesto se přistihl, že si ho prohlíží. To, jak mu rozcuchané vlasy dodávaly uvolněnější vzhled, než předtím. To, jak mu brýle sklouzly na špičku nosu. To, jak ledabyle měl košili u pyžama nedopnutou a odhaloval tak krk a část klíční kosti. Nevěděl, proč ho ty detaily tak zaujaly. Až zvuk zipu ho probral a on postřehl, že Benjamin pouzdro otevřel a vytáhl jakýsi dřevěný nástroj. Dle vůně Jafari poznal, že se jedná o velmi starý nástroj.
„Mandolína,“ slyšel jeho hlas a vzhlédl k němu.
Benjamin mu nástroj ukázal, ale nepouštěl ho z rukou. Jakoby měl (oprávněný) strach, že by mu ho nečlověk mohl zničit svou silou. Jafari sledoval, jak pomalu, téměř s něhou, přejíždí po dřevě a strunách. Jen tak hravě, nikoliv s úmyslem opravdu hrát. A poté ho překvapil, protože melodie, kterou začal hrát, už rázem měla rytmus a byla velmi líbezná uším. Jafari se přistihl, že pozoroval jeho hbité ruce, jak měnily pozice na strunách a jak z toho nástroje vycházel tak líbezný zvuk. Když k němu po chvíli vzhlédl, viděl, že má zavřené oči a usmívá se. Opět mu oči sklouzly na jeho prsty a k tomu nástroji, který vydával tak překrásnou hudbu… kterou tvořil právě on. Asi tak tři, čtyři minuty Jafari jen stál a poslouchal, neschopen narušit něco, co sám nechápal, a neschopen vyjádřit, jak krásně to znělo. Nevěděl, že jeho uším se ta melodie líbila. A že některé jeho buňky snad tu melodii znaly, z dřívějších dob, než se staly jeho součástí a stvořily nečlověka Jafariho. Nepostřehl ani, kdy s tou melodií skončil, a nyní se očekávaně díval na něj, oči rozzářené a snad očekával nějakou reakci.
„Co říkáš?“ zeptal se jako spokojené dítě.
Ale Jafari neodpověděl. Jeho buňky totiž reagovaly na něco, co samy znaly, co jeho uši už jednou slyšely… ale mozek nebyl schopen přepracovat ty informace, aby je Jafari pochopil. Tělo si pamatovalo, ale mysl ty vzpomínky odmítala, protože je neuměla správně zařadit. A tak Jafari nebyl schopen reakce slovy.
A stejně tak Benjamin cítil jakési neznámé spojení… skrz mandolínu, prastarý předmět, který ve 24. století neměl co dělat.
Benjamin si všiml jeho blížící se opatrné ruky. Pousmál se a trochu zvedl mandolínu ze svého klína. Sledoval, jak se jí velmi opatrně dotýká, snad aby ji jen jeho dotek obřích prstů nezničil. Jen letmo zavadil o struny a rychle ruku dal pryč, když se mandolína rozezněla. Benjamin se usmál a natáhl před sebe ruku.
„Podej mi ruku,“ instruoval ho.
Jafari zaváhal.
„Jafari, podej mi ruku,“ oslovil ho, aby věděl, že to mluví na něj.
Jafari i tak váhal, nakonec ovšem neodolal a ruku k němu opatrně natáhl. Postřehl, že jeho prsty na chvíli Benjamin letmo, téměř sobecky, stiskl ve své dlani, než je přitáhl k sobě a přiložil ke strunám.
„Pohni jí,“ instruoval ho. Když se Jafari neměl k pohybu, pomalu jeho prsty přejel po strunách. Ty příjemně zavibrovaly a vydaly ze sebe líbezný zvuk. „Zkus to sám,“ řekl Benjamin, příjemně pobaven nad jeho zaujatostí. Ale Jafari tentokrát nepotřeboval více pobídek - a prsty znovu neohrabaně přejel po strunách. Ozval se tentokrát tvrdší, výraznější tón, než tichý povzdech mandolíny předtím. A znovu a znovu. Jafari si ani neuvědomoval, že nyní už pohybuje rukou sám a Benjamin ho jen s úsměvem sleduje. Když si všiml jeho pohledu, pořád v něm měl to stejné šílenství jako předtím, ale i neskrývanou radost. Netušil, že mu tímhle pomohl představit si scénu pro jeho knihu… ale zároveň mu tím splnil jeho sobecké přání být mu nablízku i v domě. S tímhle určitě systém ani Thomas nebudou mít problémy ani připomínky. A Jafari si uvědomil, že na něj zírá - na tu tvář, která se usmívala, jinak než kdy předtím, a na oči, které zářily čistým štěstím a radostí. Nevěděl, proč měl náhle hrdlo tak stažené a zda se snad zapomněl nadechnout.
A proč ho napadla slova z knihy, kterou četl předtím.
„Uvidím tě v davu lidí, uslyším tě v tom šumu oslav, najdu tě i šest stop pod zemí,“ odříkal Jafari znovu slova, která se mu do paměti vryla už předtím. Benjamina tím na chvíli zarazil. Nastalo mezi nimi ticho.
„Jen mi dovol proplést naše cesty v jednu,“ dokončil Benjamin po době, která se Jafarimu zdála jako věčnost.
Jafari nevěděl, jak velkou váhu pro Benjamina ta slova mají - ne proto, že pocházely z jeho knihy. Ale nechápal význam, který tím autor sledoval od počátku. Benjamin tu scénu viděl přímo před sebou - kdy se hlavní postava vyznává z citů té druhé, i když oba vědí, že jejich vztah je odsouzený k zániku. Zrovna tato kniha neskončila dobře - jeden z nich nakonec zemřel brutální smrtí, protože se protivil zákonům, a druhý do konce života bloudil v osamění. Právě jeho povídka Šest stop pod zemí se stala téměř kultovní klasikou a nebyl nikdo v dnešní době, kdo by ji neznal a nemiloval. Sám tuhle svou práci miloval, protože do ní vložil velký kus sebe. Žádného čtenáře totiž nikdy nenapadlo, že tím Benjamin nepřímo odkrývá i sám sebe. Obě hlavní postavy byli muži. Všichni si to vyložili jako velmi blízké přátelství, jen hrstce došlo, že se jedná o vyložení citů. Knihu by mu nejspíš neotiskli, kdyby cokoliv napsal přímo - cenzura byla všudypřítomná. Už tak, že hlavní postavy byly proti řádu policie. A řád a pořádek musel vyhrát nad rebely, aby to byl šťastný konec. Kdyby napřímo napsal, že jsou homosexuálové, byla by to nejspíš další z jeho zakázaných knih.
O to víc Benjamina překvapilo, když se k němu Jafari nahnul.
„Proč jsi nechal toho druhého zemřít?“ zeptal se přímo. „Proč nemohli oba utéct?“
Benjamin věděl, na co se ptá - ptali se ho na to už mnozí. A pro všechny si vymyslel stejnou lež. „Kdyby utekli, inspirovali by tak současné lidi, aby se vzepřeli zákonům a že já uznávám stejné myšlenky.“
„Tak proč oba nezemřeli? Mohli zemřít spolu.“
„Kdyby oba zemřeli, nebyla by zde naděje, že se ten druhý pomstí.“
„Proč ses o té postavě už nikdy nezmínil?“
„Protože jeho příběh skončil právě tam - u hrobu jeho… přítele.“
„Proč jsi nepokračoval v jeho pomstě?“
„Protože ne každý čtenář chce vědět, co se bude dít potom.“
Jafari ho napjatě poslouchal, když mu Benjamin začal vykládat rozbor vlastního díla. A došel k názoru, že knihu chápal úplně jinak, než autor sám. Co Jafari chápal jako sobeckou smrt, viděl Benjamin jako oběť, aby druhý mohl utéct a žít a ponechat si památku toho prvního, aby mohl bojovat i za něj.
„Ti dva neměli mít nikdy šťastný konec,“ zakončil Benjamin a sundal si brýle, aby si je očistil.
„Nechtěls‘ jim ho dát,“ zhodnotil Jafari a Benjamin se zarazil ve svém mechanickém čištění.
„Chtěl. Ale kdyby všechny povídky dopadly dobře… nikoho by ty příběhy nezasáhly.“
„Ti dva si ale zasloužili být spolu.“
Benjamin k němu vzhlédl. „Od počátku jsem věděl, že zrovna tenhle konkrétní příběh bude tragédií. Proto jsem si na jejich příběhu dal tolik záležet… aby jejich rozloučení bylo o to smutnější a drastičtější, protože to nikdo nečekal. Do poslední chvíle museli mít naději, že se jim povede utéct. A pak bum - krutá realita je dostihla. Kulka byla rychlejší než jejich nohy.“
„Co kdyby někdo psal takový konec tobě?“
Benjamin se pousmál a nasadil si brýle. „Pak bych ho jako jeho postava musel přijmout.“
*****
Jafari stál v knihovně a prsty pomalu přejel po obálce knihy, která nesla název Šest stop pod zemí. Kniha měla zažloutlé stránky a občas lehce ohnuté rohy stránek od neustálého listování v ní. Už nazpaměť věděl, kde je jeho oblíbená část a když knihu rozevřel, opět si ji přečetl. Tiše, jenom pro sebe: „Uvidím tě v davu lidí, uslyším tě v tom šumu oslav, najdu tě i šest stop pod zemí. Jen mi dovol proplést naše cesty v jednu.“
Nyní mu dávala úplně jiný smysl, než předtím.
Knihu zavřel a pohlédl před sebe. Uvědomil si, že má i další pasáže, které by chtěl, aby mu Benjamin vysvětlil, aby ho obohatil jeho pohledem na danou scénu a proč ji napsal tak, jak ji napsal. Nejvíc se mu na Benjaminově výkladu líbilo právě to, jak se do výkladu ponořil, jak bylo zřejmé, že svou práci miluje… a i po letech si pamatuje vlastní knihy a postavy a jejich osudy.
Vzhlédl k hromadě knih nad hlavou, které nesly jeho jméno jako autora. Už necítil jen respekt, k jeho slovům a úhlu pohledu… ale i něco víc - něco mocnějšího, co neuměl pojmenovat.
*****
Vracel se do jeho ložnice s jinou knihou a léky v druhé ruce. Sotva vstoupil, všiml si, že Benjamin opět usnul s obrazovkou pořád zapnutou. Jeho kůže vypadala v modrém světle techniky ještě bleději, než obvykle. Mandolínu měl pořád v posteli a brýle si odložil na čele. Jafari se moudře rozhodl, že své otázky bude chtít zodpovědět jindy. Proto mu obrazovku vypnul a vzápětí si uvědomil, jak velká tma všude kolem je. Mandolínu mu opatrně vytáhl zpod jeho paže a vložil ji zpátky do pouzdra, které úhledně uložil zpátky na své místo do skříně. Když se natáhl přes něj pro peřinu, že ho přikryje, všiml si, že se pohnul. Strnul tedy v pohybu a bedlivě sledoval jeho obrys ve tmě. Došlo mu hned vzápětí, že ho probudil. Ucítil chladivý kov na svém zápěstí na ruce, ve které držel peřinu.
„Jafari?“ zazněl ospalý šepot.
„Spi,“ odpověděl stroze, aby ho uklidnil, že to je on.
Chvíli bylo ticho. Cítil, jak mu zápěstí stiskl o něco silněji. Pak se ozvalo sotva slyšitelné:
„Polib mě…“
Jafari ztuhl. Myslel, že se přeslechl. „Bene, spíš…-?“ začal, ale v té tmě ucítil, jak se k němu natáhl. Ucítil chladivý kov z obou stran svého krku, jak se na něj Benjamin najednou zavěsil, ale tak nějak… slabě, v polospánku.
„Prosím…“ zašeptal Benjamin téměř neslyšně proti jeho rtům, jakoby mluvil ze snu.
A než stihl Jafari zareagovat, sám spojil jejich rty v polibek.