Gabriel La Croix

Rozčileně položím telefon a opřu se o stůl. Skoro jsem ho rozmlátil, ale to by v tuhle chvíli ničemu nepomohlo. To otec je ten hlavní problém. Proč, proč se tohle muselo stát? Myslel jsem, že to nebude řešit, vždyť je to jen člověk, tak proč bych ho nemohl mít? Jen proto, že je to Lovec? Protože jsem z něj nic nevytáhl? Protože s ním jednám tak, jak s ním jednám? Že mu dovolím trénovat, aby z něj něco bylo a dokázal se alespoň trochu bránit? Nebo je to tím, že  ho mám tak dlouho a nechci ho zabít? Je pravda, že s tím tréninkem jsem možná zašel až moc daleko, ale bylo to nutné. Navíc ohledně informací jsem ani nechtěl nic zjišťovat, nic neví, nebo to není tak zásadní. Byl jen podřadný Lovec, nic víc a nic míň. Ani o té nové látce nevěděl nic. Tak proč mi ho nemůže nechat. Navíc tenhle byt už není prázdný a všude je cítit jeho sladká lidská vůně. Je to nezvyklé, ale proč ne, alespoň mám společnost, která mě neomrzí. Každý den s ním je totiž zajímavý. Musím si to přiznat, ač je to šílené, tak musím uznat to, že jsem si na něj zvykl a je to s ním i fajn. Je to člověk a přesto je mi jeho společnost příjemná, dokonce jsem kvůli němu udělal i pár ústupků, jak neskutečné, pro člověka, ale stalo se. Hlavně v posledních dnech byl dobrý. Je unavený z trénování a v posteli i mimo ní je dost poddajný a nezvykle mi vychází vstříc. Uklidnil se a jeho společnost je mi příjemná. Předtím to s ním bylo také fajn, ale teď je opravdu rozkošný a dělá všechno, co po něm chci, a k tomu ty jeho rozpaky, když po něm chci něco víc. I když je pravda, že musí snášet moje nálady, ale to je jen výsledek toho, že jsem celou dobu řešil tu věc s otcem. Navíc se v boji opravdu zlepšil, Sam ho toho dost naučil, i když z něj skoro vymlátil duši, hlavně ze začátku, ale pak s ním Hazuki celkem srovnal krok a přizpůsobil se. Opravdu se mi líbilo, jak se zlepšil. Konec konců byl dost šikovný, aby to zvládl. Slíbil jsem mu, že si ho vyzkouším, ale k tomu už nedojde. Těchto pár dní jsem se pokoušel otce přesvědčit, že není důvod, abych si ho nenechal, ale on to viděl jinak a já mu nemohl odporovat. Vždyť je to pán všech a nikdo mu nemůže odmítnout poslušnost. A já jakožto jeho syn a budoucí vůdce klanu si nemohu dovolit neuposlechnout. Měl jsem štěstí, že jsem to mohl takhle protáhnout, ale nic netrvá věčně. „Sakra!“skoro zakřičím a smetu všechno ze stolu. Ozve se tříštění skla a najednou je tu všude příšerný bordel. Měl bych se uklidnit, tímhle ničeho nedocílím, ale nechci to. Nechci mu ho dávat, patří mně a když mu ho dám, moc dlouho to nevydrží. Ani nechci vědět, co s ním otec bude dělat. Znám jeho krutost, vyžívá si v mučení a ve smrti. Hlavně Lovců, kteří jsou naši nepřátelé, ale Hazuki je jiný, už mezi Lovce nepatří, patří ke mně a tak by to mělo zůstat. Nechci ani vidět to, jestli se ho bude dotýkat. Sevřu rty, už zítra, přijdou si pro něj a já nic nezmůžu. Ne, pokud se nechci otci vzepřít a to bych neudělal, nikdy bych neučinil rozhodnutí jako můj idiotský bratr. Navíc je to jen člověk, nic víc a nic míň. Pouhý člověk.

Hazuki

Vytáhnu z lednice láhev mléka a naleju si plnou sklenici. Párkrát si pořádně loknu, než sklenici odložím a dám se do vysoušení svých dlouhých vlasů. Cítím se osvěžený sprchou, ale zároveň jsem tak ztahaný, že bych nejradši spal celý den v kuse. Nejenže na mě Sam dnes štěkal povely, že jsem pomalý a kdesi cosi, ale už se nedržel tolik zpět. To je svým způsobem pozitivní zjištění, ale pro mě tenhle každodenní nápor znamenal dohnat své možnosti až za krajní mez. Gabriel navíc každý večer co večer Samovo dílo dokonal. V posteli, zrůžoví mi tváře. Stejně jako dnes. Nemám nadbytek energie na odmlouvání. Ale musím si přiznat, že to není tak, že bych sex s Gabrielem nesnášel. V poslední době je to spíše naopak. Neklidně si povzdechnu, jsem beznadějný případ. Ale to jeho vinou jsem se takovým stal. Nechám si chladivě mokrý ručník kolem  krku a natáhnu se pro sklenici. Trhnu však sebou při zvuku třesku a křiku z Gabrielovy pracovny. Semknu rty a vrhnu pohled k průchodu na chodbu vedoucí do pracovny. Gabriel je v poslední době velmi náladový. Nemůžu se zbavit pocitu, že se něco děje. Obzvlášť dnes. Zatím mi neřekl, o co jde, ale vzrůstá ve mně neklid. Obvykle neztrácí nervy až do takové míry, musí jít o něco vážného. Napadá mne spousta možností. Klanové záležitosti, záležitosti týkající se jeho bratra, práce... a nebo já. Od doby, kdy tu záležitost vznesl Tristan, že se prý o Gabrielovi a mně nesou řeči, jsem přemýšlel, jak dlouho tenhle křehký klid vydrží. Pro upíří komunitu je už tak nemyslitelné, že by měl upír co dočinění s Lovcem. Ačkoli mezi ně už nepatřím. Jednou věcí je vydržovat si člověka, ale věcí jinou je vydržovat si ho tak dlouhou dobu, obzvlášť když jde o Lovce. Jednoduše řečeno, má přítomost musí být pro ně trnem v oku. Je sice pravdou, že já si tenhle osud nevybral. To Gabriel mě k sobě už od počátku poutal. Ale druhou stranou pravdy je, že jsem si zvykl. Nedovedu si představit, jakým životem bych žil, kdybych musel žít bez něj. Je to patetické, ale je to pravda. Poutá mě k němu možná něco víc, než jen jeho pravidla. Zamračím se. „Co jsem tím sakra myslel?“ zamumlám nechápavě. Dopiju sklenici a opláchnu ji. Položím ji mokrou na odkapávač a přejdu do ložnice ke svému oblíbenému místu, k oknu. Zahledím se do světel nočního města. Vlastně si ani nemusím nic představovat. Přijde-li den, kdy se budu muset od něj odloučit, mou jedinou vyhlídkou bude smrt. Buď mě nenechají na živu oni, nebo... Zavřu oči a přitisknu čelo na chladivé sklo okna.

Gabriel La Croix

Nesnesu to, nakonec nemůžu nic udělat, než mu ho nechat, protože když to neudělám, nic nebude takové jako doposud a mně to takhle vyhovuje. Tenhle život je takový, jaký jsem ho chtěl, navíc až budu úplně na vrcholu, budu moct být, s kým se mi zachce. Hazuki byl příjemné zpestření, ale věděl jsem, že to nebude napořád. Bylo to jen na chvíli, i když ta chvíle s ním byla velmi příjemná. Velmi příjemná, zavřu oči. Nikdy jsem si na něj neměl tak zvyknout, to je prostě špatné, protože z toho můžou být jen problémy, ale já už se rozhodl. Poslechnu otce a dám mu to, co chce, jak prosté. Po nějaké době se uklidním, alespoň do té miry, že jsem si jistý, že už nic nerozbiju. Ten bordel můžu uklidit zítra. Nakonec si prsty prohrábnu ještě vlhké vlasy a zamířím do ložnice. Je na čase mu to říct, přeci jen ho zítra nemůžu postavit před hotovou věc. Ještě by byl schopný provést nějakou hloupost. I když je pravda, že tu hloupost určitě provede. Není to někdo, kdo by šel jen tak dobrovolně. Najdu ho, jak kouká z okna. Dojdu k němu a obejmu ho kolem boků, přitom ho políbím na krk. Dneska to bylo naposled, naposledy, co jsem pod sebou cítil jeho sladké tělo a co jsem mohl slyšet jeho slastné steny. Tiše si povzdechnu. “Zítra odcházíš,” pronesu prostě. “Otec si tě vyžádal,” dodám a čelo si položím na jeho rameno.

Hazuki

Nakonec se objevil. Zachvěju se, když mě obejme. Je to tak příjemně intimní dotyk. Ale cítím z něj neklid. Bez rozpaků mě seznámí se skutečností. Semknu rty a beze slova hledím z okna. Takže ten den přišel skutečně rychle a nečekaně. Nemá cenu pokládat otázku proč. Takže jeho otec, huh? První osoba, u které jsem měl čekat, že s mou existencí ztratí trpělivost. Gabrielovo chladné čelo zatížené starostmi se mi opírá o rameno. Zvednu ruku a prohrábnu prsty Gabrielovy vlhké černé vlasy. „Chápu,“ řeknu tiše. Ačkoli mi slova sotva jdou ztěžka přes rty. Už zítra, polknu. Nechci odejít. Obzvlášť se nechci nechat odvést k vůdci upírů. Jsem si vědom toho, že v jeho rukách mě čeká jen smrt. A rozhodně ne milosrdná.

Gabriel La Croix

Je klidný, mnohem klidnější jak já, jako by to čekal. Možná to čekal, věděl, že se mnou nebude moct dlouho zůstat. Navíc jako člověk, stejně by brzo zemřel. Alespoň o to je to jednodušší. Nicméně jeho dotyk mě překvapí, zavřu oči a chvilku spočinu tak, jak jsem. Neptá se, nic, ale je to stejně jedno, i kdyby se zeptal, tak mu k tomu můžu sotva co říct. Nic nepotřebuje vědět, možná jen to, že nejspíš dost krutě zemře. Mohl bych ho zabít tady a teď, aby to měl jednodušší, ale nedokázal bych to. „Pojď, půjdeme do postele,“ zamumlám s tichostí a znovu ho políbím na krk. Tak sladký, nejspíš bych si místo něj mohl najít náhradu, ale nikdo by nebyl jako on. Sice člověk, ale pro mě výjimečný člověk.

Hazuki

Jak jsem si myslel, žádné podrobnosti, žádná ospravedlnění. Neucukne, ani neokomentuje mé pohlazení. Není sám sebou. Bestie v něm je krotká, skoro jako bych jednal s lidskou bytostí.  „Dobrá,“ vydechnu tiše po jemném  polibku a pomalu se dovleču do postele. Ulehnu do postele, přikryju se a zavřu oči. Na mysl mi nepřichází žádná slova, nic. Má mysl je prázdná, cítím se prázdný. Je snad tohle  stav, který nastává u všech odsouzenců na smrt? Slyším a cítím, jak Gabriel ulehl vedle mě. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Znovu oči otevřu a pohlédnu na Gabriela. Útroby se mi sevřou neklidem.  Raději se obrátím na druhý bok, zády k němu. Mám pocit, že tuto noc nezamhouřím oka. Sakra, přeci nemůžu jen tak skončit.

Gabriel La Croix

Pustím ho, ani se nedivím, že je takový, jaký je. Jako by v něm zhasl všechen jeho žár. Už není takový jako dřív a je to má vina. Ne, je to otcova vina, ale kdybych mu ho odmítl dát. Ne, zítra odejde a já na něj za chvíli zapomenu. Sleduju ho pohledem, dokud si nelehne a pak si lehnu k němu. Pohled mu opětuju, ale jako by v jeho očích byla prázdnota. Už chci natáhnout ruku, abych se dotkl jeho tváře, když se ode mě odvrátí. Tiše si povzdechnu a obejmu ho. Přitáhnu si ho k sobě a zavřu oči. Dnes nemám na spaní ani náladu, ale to on nepozná. Jestli spím nebo ne. Navíc takhle nad tím vším můžu ještě přemýšlet. Sakra, vždyť vlastně není nad čím. Je to tak, jak to je, a jinak to ani nebude.

Hazuki

Zatnu zuby, když si mě přitáhne do objetí. Z pocitu prázdnoty se stane nesmírná tíha na hrudi. Proč sakra! Opanuje mě bezmoc, která mi nedovolí usnout. Gabrielův dech je klidný. Nejspíš spí. Závidím mu to, já sám bych rád usnul a odpoutal se od těch degradujících pocitů.  Tupě zírám na stěnu naproti sobě. A tak, dřív než se naděju, se začne pokoj rozjasňovat. Ráno nastalo až příliš brzy. Vymaním se z Gabrielova objetí a celý ztuhlý se posadím. Prohrábnu si vlasy a vstanu. Beze slova se jdu oblíct. Útroby se mi svírají nervozitou. Obléknu se do toho nejpohodlnějšího oblečení, co mi Gabriel pořídil. Na hromádce složeného oblečení leží má pistole. Možná bych to měl skončit sám, tady a teď. Dříve než... Zničehonic se ozve zvonek. „No vida, ranní ptáčci,“ utrousím suše a natáhnu se pro gumičku, kterou si sepnu vlasy.

Gabriel La Croix

Celou noc jsem nezamhouřil ani oka, ale pro mě, jakožto pro upíra, to bylo jedno. Celou dobu jsem na to musel myslet, ale k ničemu jsem nedošel. Dneska si pro něj prostě přijdou a on s nimi odejde a já už ho nikdy neuvidím. Nakonec mi dojde, že nespí, ale nekomentuju to. Vím, jak se musí cítit, chápu to, ani já se necítím dvakrát nejlépe. Když vstane dřív, nechám ho a nakonec se taky posadím. Sleduju ho pohledem, jak se převléká a jak při tom vypadá. Je napnutý, když pohledem střelí k pistoli, zamračím se. „Ani na to nemysli,“ suše ho oslovím. Tímhle by to vše jen zhoršil. „Jsou tu až moc brzo,“ zareaguju podmračeně a vstanu. „Zůstaň tady,“ poručím mu a natáhnu si kalhoty, než konečně zamířím otevřít.  „Pane, přišli jsme pro něj,“ osloví mě jeden z těch dvou upírů. Jsou to pobočníci mého otce, takže neposlal žádné ubožáky. Poslal profesionály. „Jistě,“ kývnu a vpustím je dovnitř. „Jen žádné násilí,“ upozorním je.

Hazuki

Vrhnu ke Gabrielovi bezvýrazný pohled. Jako by vysloveně věděl, na co myslím. Dobrá možnost sám sebe víceméně bezbolestně odeslat na věčnost se nekoná.  Má garda vejde do bytu. Zůstávám stát uprostřed místnosti a pohledem čelím příchozím. Zúžím pohled, jsou silní. Sebejistota z nich tryská na sto honů. Tsk, typičtí představitelé upíří rasy. „Yanase Hazuki, půjdeš s námi,“ oznámí mi jeden z nich stroze a natáhne ke mně ruku. Prudce nasaju vzduch nosem a vrhnu pohled směrem ke Gabrielovi. Takže takhle to končí, huh? Užil sis, princátko, mého těla i krve. Násilně a egoisticky jsi mě k sobě připoutal a teď? Krotce se mě vzdáváš. Posíláš mě vstříc smrti. Povzdechnu si. Nelíbí se mu to, vím to. Ale neudělá nic. Za to mu člověk prostě nestojí. „Rozumím,“ řeknu tiše a zabodnu pohled do země. Neřekl mi ani sbohem. V útrobách se mi rozhoří žhavá výheň. Přeci to nemůžu jen tak nechat. Odejít bez jediného slova. Jako by ten čas, co jsem s ním strávil byla lež, pouhý sen! Chci, aby si mě tahle arogantní bytost pamatovala! Chci mu říct alespoň..své sbohem...Zarazím se po pár krocích. Pousměju se.  Pak náhle bez varování vytáhnu z pouzdra, které jsem si připnul k opasku na zádech, zbraň a namířím ji Gabrielovi na hlavu. Já však pohledem směřuji k ochrance. „Teď se nikdo z vás ani nehne, nebo váš princ schytá nepříjemné bebí mezi oči, je to jasné?!“ zavrčím tiše. Pomalými kroky se přesunu ke Gabrieli.

Gabriel La Croix

Odvrátím pohled před jeho očima, co bych mu tak mohl říct. Promiň, ale můj otec tě chce a já tě nemůžu bránit? Ne, nic takového bych nikdy neřekl. Bylo to jasné už od začátku, že tu nezůstane, neměl se ke mně připoutat. Povzdechnu si a přejdu k oknu. Teď už není na mně, abych se do toho pletl. Teď je to jen na nich, měli by si ho hned odvést. Přesto sevřu ruce v pěst, když k němu natáhnou ruce. Jen já se ho můžu dotýkat. Nelíbí se mi to, ale co nadělám, už nepatří mně. Když sklopí pohled, odvrátím pohled. Je opravdu lepší, když se nebude bránit. I když ve výsledku to nakonec dopadne stejně. Bude ho mučit, možná na něj pustí svoje přisluhovače, aby mu udělali ty nejhorší věci, ale nakonec ho stejně nechá v bolestech zemřít. V bolestech, kdy bude prosit o milost. Najednou to udělá, tak přeci jen nehodlá odejít dobrovolně. Upíři se napnou. „Ani hnout!” syknu na ně . „Pane, on…,” začne jeden z nich.  „Něco jsem řekl!” osočím se na ně a oni konečně sklapnou. Pak zaměřím pohled na něj. „Chceš mě zabít?” zeptám se s tichostí a pohlédnu mu do očí. Jsou plné odhodlání, ale nevěřím mu, že by mě zabil. Ne, po těch strávených dnech na to nemá, i když tohle jednání nezůstane u mého otce bez odezvy. „Hazuki,” zašeptám s tichostí jeho jméno a vyjdu mu vstříc. Zastavím se, až když se zbraň dotkne mého čela. „Tak střílej, jestli na to máš,” vybídnu ho. Přitom nepřestávám hledět do jeho očí, tak co teď uděláš?

Hazuki

Zastaví je a sám mi jde naproti. Nebojí se, že bych v rozrušení mohl zmáčknout spoušť? Sám se vlastně divím, že se mi nechvějí ruce, tak jako se divoce zmítá má duše a mé srdce. Skousnu si ret a opětuji Gabrielovi pohled. Ze rtu mi nakonec začne stékat tenký pramínek krve. Olíznu ho a pak ho nechám dál krvácet. „Stále mluvíš, jako bys věděl všechno,“ pronesu tiše. „Naštval jsi mě, bylo ti zatěžko říct mi i to pouhé zasrané sbohem?“ Natáhnu prsty druhé ruky a přejedu po jeho tváři. „ Ze začátku, když jsem tě poznal, by mi to bylo jedno. Býval bych uvítal, kdybys  zmizel z mého života, jako by se nic nestalo. Ale objevil ses znovu a teď se na to podívej,“ řeknu hořce a smutně se pousměju. „Připoutal sis mě k sobě takovým způsobem, že celé mé bytí křičí, že od tebe nechce pryč. Kdo ti sakra dovolil spoutat  mé srdce, aby bilo jen pro tebe!“ zúžím pohled, ale stále ho od té zářivé zelené neodvracím. Slova ze mě tryskají samy od sebe. Nemusím nad nimi ani přemýšlet. Mám pocit, že mou racionální mysl už dávno pohřbila skutečnost, že budu odloučen od Gabriela, vydán napospas nemilosrdné smrti. „Ale prosím, tady máme konečnou. Těžko uvěřit, že se dokážeš vzdát něčeho, co ti patří, Gabrieli. Zrovna ty, takový majetnický bastard,“ uchechtnu se. Možná nejsem férový, co na tom. Moc dobře vím, že on si tohle nepřál. Že mu na mně svým způsobem trochu záleží, jinak by toho pro mě tolik neudělal.  „Jsem ti vděčný. Za všechno, co jsi pro mě udělal,“ řeknu nakonec a ruku s pistolí svěsím. Zbraň třeskne o zem. Na to si ale  přitáhnu Gabrielovu tvář a svými krvavými rty ho hluboce políbím. Vím, že má rád moji krev. To je naposledy, co ji okusí. A je to také naposledy, kdy já okusím dotyk jeho měkkých chladných rtů. Nakonec se odtáhnu, věnuju mu poslední pohled, v němž se mihne záblesk zoufalství a smutku, jaký jsem doposud nezakusil. Ani když mi zemřel bratr. „Pamatuj si mě,“ zašeptám.

Gabriel La Croix

Ucítím jeho krev dřív, než ji uvidím. Chce mě takhle zlákat, či co tím sleduje? „Možná vím všechno,“ odvětím s tichostí, ale nechám ho, aby mluvil dál. Ano, máš pravdu, je mi zatěžko něco takového říct, protože to nechci říkat, pomyslím si v duchu, ale nahlas to nevyslovím. Při jeho dotyku přivřu oči, ale vzápětí se mu do jeho očí znovu zahledím. To, co začne říkat, mě ani moc nepřekvapí. Cítil jsem, že se jeho city ke mně časem změnily, nestál jsem o to a varoval jsem ho předtím, ale on si nedal říct. Je pro mě jen pouhým člověkem a ničím jiným. Varoval jsem ho a to několikrát. Přesto slyšet to tady od něj, je něco nevídaného. Nečekal bych, že tohle na hlas někdy řekne. „Já tě předtím varoval. Neměl jsi nikdy nic takového cítit. Ne ke mně,“ pronesu s tichostí. Proč to musel teďka říkat. „Možná pro mě nejsi tak důležitý, jak jsi si myslel,“ odvětím na jeho další slova. Je to samozřejmě lež a já i on to oba víme, ale co na tom teď záleží. Nakonec jsem měl pravdu, když zbraň pustí. Neudělal by to, jak předvídatelný. Když se, ale pohne a přitiskne se na mé rty, vím, že je to naposled. Takže tohle je jeho způsob rozloučení. Cítím na jeho rtech krev, je sladká, příjemná, ale polibek skončí až moc rychle. „Budu,“ zašeptám v odpověď a přitáhnu si ho do dalšího polibku. Tentokrát ho vedu já, tak je hluboký a hodně dlouhý. Nakonec ho pustím a odstrčím ho od sebe, až zavrávorá a skončí na zemi, ale to je fuk. Projevil jsem slabost a to jsem neměl. Ukázal jsem před nimi, že mi na něm záleží. Sevřu ruce v pěst. „Odveďte si ho,“ poručím jim a odvrátím se k oknu.

Hazuki

Varoval mě a přesto dělal věci, kterými způsobil, že ve mně vznikly takové pocity. Dokonce zkouší lhát. Takový idiot. Po zašeptání posledních slov na rozloučenou jsem se chtěl obrátit, ale nečekal jsem, že si mě s tichým slůvkem přitáhne zpět. Jeho rty uzamkly ty mé a dlouho mě nepouštěl. Proč to musel udělat! Zavřu oči spolu s němým křikem mé rozpolcené duše. Když se však naše rty oddělí, odstrčí mě Gabriel od sebe a já záhy skončím na zemi. Vzhlédnu k jeho tváři zrůzněné neklidem a šokem z vlastních reakcí. Nakonec jako údery zvonu pronese poslední rozkaz a nastaví mi záda. Tohle je tedy definitivní sbohem. Nevesele se uchechtnu. Vstanu  a nechám se sevřít chladnýma rukama upírů, kteří mě dovedou vstříc mému bídnému osudu. Nebráním se a držím hlavu hrdě vztyčenou. Dveře od bytu se za námi zabouchnou a já jsem vlečen pryč. Ruce mé gardy mě téměř drtí. Jsou vzteklí, že jsem si dovolil namířit zbraň na jejich prince. Nejspíš to řeknou jeho drahému papá, který mi to rozhodně dá sežrat i s úroky. Sklopím pohled a tiše sedím, až po chvíli mi dojde, že zírám na pouta na svých rukou. Kdy mi je stihli nasadit? Vrhnu pohled z okénka, vyjeli jsme z města. Města, kde jsem ho potkal a kde jsem se s ním i navždy rozloučil. Gabrieli...

Gabriel La Croix

Slyším, jak ho odtáhnou a pak bouchnou dveře. Takže je pryč, pryč z mého života. Najednou cítím takovou prázdnotu. Měl pravdu, vzali mi něco, co bylo moje a já se s tím těžko smířím. On je totiž první v mém životě, kterého jsem si byl ochoten nechat. Navíc jsem mu dost dovolil. Nechal jsem ho trénovat, dal jsem mu do jisté míry i volnost. Tiše si povzdechnu a zády se opřu o okno. Takový konec jsem si opravdu nepředstavoval. Nevím, jak jsem o tom přemýšlel dál, ale rozhodně ne takhle. Vlastně jsem nepřemýšlel, jak by to mohlo být dál, možná jsem prostě čekal, že zestárne a pak už nebude k užitku. Vždyť lidský život je neskutečně krátký, oproti tomu našemu. Já už po zemi chodím několik staletí, poznal jsem toho dost, ale nikdy mě nic nerozhodilo jako tohle. A to je to jen obyčejný člověk, ale to, co udělal, než ho odvedli, mě nenechává klidným. Prsty si prohrábnu vlasy a zadívám se do stropu, teď jsou na cestě za mým otcem a nepotrvá dlouho, co mu začne ubližovat. Znám jeho praktiky a už jen při pomyšlení na ně je mi zle. Navíc kdoví, co mu ještě provede dalšího, než ho konečně nechá zemřít. Ne, nesmím na to myslet. Není to moje věc, on byl jen chvilkové zpestření.