Tak po letech se naši hrdinové vracejí. Sice je to od poslední publikace dlouhé čtyři roky, ale znovu jsme se se Sumire Kaiti vrátily k našim postavám a k psaní jejich dalších osudů. Tak snad se najdou čtenáři, kteří se k téhle povídce znovu vrátí. Můžu slíbit, že se sekáte s novými postavami a odhalíte další tajemství :D

Gabriel La Croix
Věděl jsem to, ten jeho pohled hovoří za všechno. V některých věcech je neskutečně předvídatelný. Palcem mu přejedu přes naše spojené ruce a raději ho dál neprovokuju. Ještě bych si něco musel vyslechnout, až Tristan odejde a na to rozhodně nemám náladu. Přeci jen teď jsou tu důležitější věci, je třeba zjistit co se s ním děje a jak mu pomoct jestli to jde. „Hazuki.“ trhnu sebou a nesouhlasně na něj kouknu, když se postaví. Sám se napnu, ale zatím zůstávám sedět. „Gabriel si to nepřeje.“ zavrčím na Tristanovu adresu a probodnu ho pohledem. Jak si vůbec mohl dovolit něco takového vůbec navrhnout. Prohlížet mu záda a ještě se ho dotýkat „To si snad děláš srandu ne?“ probodnu nesouhlasným pohledem tentokrát Hazukiho. Říkat takové věci, i když to, že mi patří je příjemné slyšet z jeho úst, ale ten zbytek mi není zrovna po chuti. Vzápětí odhalí svoje tělo. Tak zmučené otcovým počínáním. Na jeho bledé kůži všechny rány vystupují ještě více a co teprve znak naší rodiny. Vidět ho pokaždé na jeho těle, není zrovna příjemné. Je sice můj a jsme La Croix, ale udělal mu ho otec, aby ho ponížil, aby mu ukázal místo pod našima nohama, ale tam rozhodně nepatří. Zvednu se a naštvaně sjedu Tristana pohledem. Tohle si ještě vyříkáme, na to se může ještě těšit, ale ne teď a ne tady před Hazukim, ale nevyhne se tomu. Vzápětí přejdu k Hazukimu a stisknu jeho ruku. Chvíli mu oplácím pohled jeho očí, než si povzdechnu „Dobrá, budu respektovat tvoje rozhodnutí, ale rozhodně se mi to nelíbí.“ zašeptám k němu a přitáhnu si ho do objetí „Pospěš si a zkus udělat něco, co by mě mohlo vyprovokovat.“ oslovím Tristana. Myslím to smrtelně vážně, tak ať si na mě dává pozor.

Hazuki

Gabriel nesouhlasí, to jsem čekal. Ale proteď musíme odsunout hrdost stranou. Snažím se myslet na to, že Tristan je jen lékař, kterému bych tohle jednou beztak musel ukázat. Že je to osoba, která nalezne odpovědi. Nechám se Gabrielem obejmout a opřu se o něj. Chytnu se košile na jeho zádech a čelo si položím na jeho rameno. Ač jsou má záda vystavena, konečně cítím, že se začínám uklidňovat. Přivřu proto oči a užívám si Gabrielovu osobní vůni. Vnímám Gabrielovo napětí a ostražitost. Hádám, že kvůli jeho postoji musí mít Tristan pocit, že má svázané ruce. „Dobrá, začnu kontrolou teploty. Potřebuji zjistit, které části vydávají teplo, zda je to lokální a další spojitosti. Bude to v pořádku?“ otáže se Tristan obezřetně. Pootočím k němu hlavu. Gabriel se kdykoli může začít vztekat, tak co nejrychleji odpovím: „Nemám s tím problém.“ Nezamlouvá se mi, že se mě dotkne, ale nejsem děcko, abych vyváděl, když se mě dotkne lékař.

Tristan

Tsk, takové problémy. Scény a takové napětí skutečně nemám zapotřebí. Gabriel po mě chce pomoc a výsledky a přitom mi v tom zároveň brání. Jak si představuje, že takhle něco zjistím? Tak či onak mi to hodlá dát pořádně sežrat. Povzdechnu si a srovnám si brýle na nose. Musím se pokusit zjistit co nejvíce převážně za pomoci pozorování, bez přílišného kontaktu. I když Gebrielovi není po chuti ani to, že Yanaseho vidím odhaleného. A to nejen kvůli tomu, že by jeho partnera viděl jiný muž. Jakmile znovu pohlédnu na Yanaseho záda, dojde mi, co tak vehementně skrýval. Přes stříbrné linie znamení celá jeho záda jsou poseta jizvami. A nejen ony. Nejspíš je na tom podobně i zepředu. Řezné rány a bičování? Zastaralé mučící metody, jak odporné. A jak nešťastné pro toho Lovce. Je div, že dokázal zůstat i při tolika ranách naživu, než pro něj přišel Gabriel. Vzpomínky si ponese navěky vryté do jeho těla. Neokomentuju to ani jediným slovem, Gabriel by mi za to nejspíš urval hlavu. Raději se začnu soustředit na svou práci. Pro zjištění rozdílu teplot se rozhodnu pro nalepovací čidla. Nejvíc jich rozmístím přes znamení, dále jedno na krk v místě, kde měl Yanase předtím obojek a pak v určitých rozestupech dál od znamení. Pohlédnu na display tabletu, který přijímá signál z čidel a hned si údaje zapíšu. Svraštím obočí, tohle mě vážně nepřestává překvapovat. Vyšší teplotu vykazuje skutečně oblast kolem znamení, teplota pentagramu ve středu se vyšplhala téměř na třicet osm stupňů. Třicet čtyři stupňů vykazuje kůže na krku zasažená účinky stříbra z obojku. Nejvzdálenější čidlo od znamení vykazuje klasickou upíří teplotu. Takže znamení.... Gabriel zmínil, že kromě změny barvy, některé znaky zmizely. Kdysi jsem četl výzkum, který provedli na tělech zabitých Lovců. Jednalo se o zjišťování spojitosti jejich síly s jejich fyzickým vzhledem a s jejich znameními. Tehdy se podařilo zjistit několik rozdílů a tak vytvoření podskupin a dalších informací. Většina jejich znamení byly kombinace určitých středověkých magických symbolů, případně propojené s dalšími mystickými symboly či nápisy. Nyní už rituály k získání síly u Lovců jsou z velké části odhaleny, podle všeho zde hrají roli i genetické dispozice. U poloviny subjektů se zjistilo, že je to rodová záležitost. Při bližším pohledu na Yanaseho znamení, hlavně na volbu znaků začínám mít dobrou představu o jeho charakteristikách. „Evropské kořeny, území německých států, rodová spojitost, možná Rosenbergové? Znamení vyváženo znaky rovnováhy, poměrné množství run, které inklinují k erotickým významům. Četl jsem, že se to hůře ovládá...,“ mumlám si pro sebe poznatky a rovnou si je zapisuji. Yanase sebou při těch slovech trhne a otočí na mě hlavu s vyceněnými špičáky. „Já s tím problém neměl...narozdíl od mého bratra,“ zašeptá. Ale já si jen posunu brýle na očích a nic mu na to neřeknu, soustředím se na znamení. „Původně tu měl být isaz, který některé runy stabilizoval. Takzvaná ledová runa....hmm, možná se rozpustila a nyní má na svědomí ten stříbřitý vzhled,“ poznamenám. „A dále wunjo a berkana, koncentrace pozitivních sil a znovuzrození....to je jako-,“ zarazím se. Sáhnu znovu po tabletu a dám se do vyhledávání. „V jednom ze starých dokumentů, který jsem kdysi četl, jsou informace, které připomínají tyhle charakteristiky,“ řeknu rychle a kouknu po Gabrielovi. „Z dokumentů, jejichž kopie, bych rozhodně neměl mít, jinak skončím před Radou starších. Proto doufám, že nikde nepadne neopatrné slůvko, příteli,“ zabodnu do něj na pár vteřin pohled, než ho skloním zpět k tabletu. „Tyhle informace jsou známy spíše jako fámy, legendy, můžeš si to vyložit, jak chceš. V historii a tak podobně se vyskytují překroucené a v mnoha podobách,“ vysvětlím, než se na pár vteřin odmlčím. „Už jste slyšeli pojem dhampír?“ otážu se obou s pohledem stále zabodnutým do textu.

Gabriel La Croix

Jediné co v téhle chvíli můžu dělat je ho objímat a poskytnout mu podporu zatímco se ho Tristan dotýká. Tak neskutečně mi to vadí, vadí mi, když se ho dotýká jiný muž, i když to je jen kvůli tomu aby zjistil co se s ním děje. Sleduju každý jeho pohyb a jsem si jitý, že kdyby udělal něco co by se mi nelíbilo, byl bych schopen po něm opravdu skočit a zakroutit mu krkem. Jak jsem Hazukiho otci vydal tak od toho okamžiku vůči Hazukimu cítím až příliš ochranitelské city. Navíc to jak se ke mně tiskne a položí si hlavu n moje rameno. Spoléhá se na mě a já ho nehodlám už kdy více zranit. To co jsem dovolil aby se mu stalo se se mnou už navždycky potáhne…nikdy to nezměním, ale můžu se postarat o to, aby se to už nikdy nestalo. „Hlavně si dej pozor.“ znovu Tristana upozorním po jeho otázce a sleduju, jak mu přikládá ty věci na záda. Hazukiho záda nesou mnoho jizev, jizvy, které jsou teď Tristanovi odhaleny, ale naštěstí to nijak nekomentuje. Jsem si jistý, že už tak si dává mnohem víc pozor, jak na začátku, protože už i ten jízlivý humor jako by ho přešel. Zajisté se touží vrátit domů k tomu svému lidskému mláděti. „Co myslíš tím erotickým významem?“ probodnu ho pohledem. Vím, že síla Lovců spočívá v jejich znamení. Pálí jim je, už jako malým dětem, miminům a mnohdy ten brutální zásah ani nepřežijí. Přežijí jen ti nejsilnější a ti jsou pak podrobeni brutálnímu tréninku. Nemají jednoduchý život, ale když jejich výcvik skončí, jsou nemilosrdnými Lovci, kteří mají za úkol lovit nás a ty psi. A pak prý, že slouží té své církvi, neznají milosrdenství mezi vlastními a to tvrdí, že slouží Bohu? „Hazuki.“ s tichostí zašeptám jeho jméno a prohrábnu mu vlasy. On je ale jiný, vždycky byl jiný, už od začátku našeho setkání. Nikdy nebyl jako ostatní Lovci. A ta proměna, ta také není normální, kromě toho, že je nezákonná, proti všem upířím pravidlům změnila ho v něco jiného než v upíra. „Jako co?“ probodnu Tristana pohledem. „Ale přesto je máš.“ poznamenám a zavrtím hlavou „Komu bych to tak mohl říct.“ odfrknu si „Nemusíš mít obavy, zůstane to jen mezi námi.“ dodám, ale má pravdu ty dokumenty, k nim má přístup jen rada. Mezi upíry je to zakázané, nikdo se k nim nesmí dostat, protože jsou tam mnohá tajemství našeho rodu. Ne, je toho tam vlastně mnohem víc, kdyby jen věděl, myslím, že ví jen zlomek. Vzápětí se napnu „Dhampír?“ skoro zasyčím. Všechno ve mně se napne. Úplně cítím jak mi vyjeli tesáky a jsem si jistý, že moje oči nabírají rudou barvu. Jistě o dhampírech jsem slyšel a také jsem je i viděl. Jsou to jen kreatury, špinaví kříženci, kteří špiní upíří krev. Navíc Lovci tyhle… tyhle křížence mají mezi sebou. Nikdy se to nepotvrdilo, ale otec si vždycky myslel, že jim dokonce velí. „Ty tvrdíš, že Hazuki je dhampír?“ zasyčím na Tristana a nemám daleko k tomu, abych ho na místě nezabil. Úplně cítím, jak se ve mně všechno napíná. Tak on tvrdí, že je Hazuki nějaký špinavý kříženec?

Hazuki

Ani se nehnu, když Tristan zkoumá moji teplotu, docela by mě zajímalo, kolik naměřil.Zajímají mě veškeré detaily, na které by mohl přijít a které by mi pomohly odhalit, co jsem sakra zač. Ať už jsem cokoli. Pár okamžiků slyším jen pípání tabletu a škrábání pera, než se ten chytrák ozve. Zvednu hlavu a napjatě poslouchám. Tak on jen z pohledu na mé znamení zjistil, že mám evropské předky? Naše rodina byla skutečně spojena s rodem Rosenbergů, loveckým rodem z území starého Německa. Naše vzdálená větev rodiny už čítá posledního člena, jímž jsem já. S těmi znaky s erotickými významy, tuším, na které runy naráží. Vím, o jakých nesnázích s jejich ovládnutím mluví. Neměl jsem v tomto ohledu s nimi problém, ačkoli u mého bratra to bylo naopak, ačkoli on si to náležitě užíval. Nicméně ta narážka mě poměrně urazila. Gabrielovo pohlazení mě ale zklidni a já si hlavu položím zpět na jeho rameno. Další informace o runách mě překvapily, obzvlášť teorie s isazem, ale ta opravdu důležitá informace záhy přišla. Dhampír? Já a dhampír? Jak prve řekl, že jde převážně o legendy. Takto jsem to doposud bral. Například se proslýchá, že jeden z představitelů Inkvizice sídlící ve Vatikánu a která má velet všem Lovcům, je právě dhampírem. Ačkoli informace o tom, co jsou zač jsou zmatené a v mnohém se rozcházejí. Leccos jsem zaslechl, ale nikdy by mě nenapadlo, že takoví tvorové opravdu existují. A já že mám být jeden z nich? Vzrůstá ve mně zmatek. Chci se Gabriela zeptat, co jsou zač, ale jakmile to slovo zasyčí, ztuhnu. Vzhlédnu k jeho tváři, ve které hoří hněv. Cení své upíří zuby a jeho oči. Oči, které měly milovanou zelenou, se mění v rudé. Z jeho těla čiší hněv a napětí, až mě téměř nutí se chvět. Mé smysly bijí na poplach, jsou podrážděné. Nevím jestli mám strach, co mám dělat, až si nejsem jist, zda tu frustraci dokážu potlačit. „Gabrieli,“ řeknu přiškrceným hlasem a pár kroků od něj odstoupím. Je být dhampírem něco tak špatného, když ho to dohání k takové zuřivosti?? Je to, co si myslí Tristan, skutečně pravda??

Tristan

Můžu být rád, že Gabriel akceptoval ještě s poměrným klidem to, že mám mnohé kopie tajných dokumentů. Kdysi jsem je využil k některým výzkumům, pro které byly dokonce zásadní. Po jejich dokončení mě ovšem ani nenapadlo se jich zbavit, jakkoli je to nezákonné. Nyní ví jen Gabriel, že je mám. Prohledávám text, abych našel informace, které se mi připomenuly. Skutečně se v mnohém shodují s tím co jsem u Yanaseho zjistil. Pokud není dhampír, co by byl jiného? Více by se dalo samozřejmě zjistit až z průzkumu jeho krve. Jakmile jsem ale nadnesl, čím by mohl Yanase být, nejspíš to byla poslední kapka Gabrielovy trpělivosti. Atmosféra zhoustne a z napětí, které náhle pocítím z Gabrielovy hněvivé aury, mi samovolně vyjedou tesáky. Pomalu se narovnám a sundám si brýle. Vložím je do kapsy saka a obezřetně se postavím. Čelím rudým očím svého prince, čelím síle jeho osobnosti a do posledního nervu si uvědomuji, že můj život právě visí na vlásku. „Více samozřejmě odhalí výsledky testů krve. Ale charakteristiky, které jsme prozatím zjistili se...skoro z osmdesáti procent shodují se zaznamenanou charakteristikou bytosti, kterou před zhruba dvěma sty lety tvůj otec osobně popravil. Byl to dhampír, Gabrieli. Osobnostně samozřejmě výrazně odlišný, ale...,“začínám být nervózní. Nejsem si jistý, jak mám argumentovat. Zda bych měl vůbec něco říkat. Je to pro mne ponižující, po tolika letech přátelství s Gabrielem cítit, že se mu musím kořit. Ale jsem osoba, která se drží faktů a tak mi má hrdost nedovolí plně ustoupit.

Gabriel La Croix

Dhampír, to slovo, to jediné slovo mě dohání k naprosté zuřivosti. Nenávidím je, kříženci, bestie bez jakékoliv cti..a to má být i Hazuki? To nikdy, to nikdy nebudu akceptovat. On nic takového není, neměl jsem Tristanovi dovolit, aby se ho dotýkal. Cítím, jak se ode mě odtáhne a jak s jistými obavami na mě hledí, ale tentokrát jsem vzteky bez sebe. Neublížím mu, je tím co je, ale nebudu diskutovat o tom, že je dhampír „Žádné testy dělat nebudeš!“ zasyčím na Tristana a vystartuju po něm. Přirazím ho ke stěně a chytnu ho pod krkem. Stisknu ho dost silně, takže za chvíli začne sípat „Rozuměl jsi, tohle je konec!“ zasyčím mu do ucha. Nebude zjišťovat, jestli je skutečně dhampírem. Nestrpím to… nestrpím aby Hazuki byl srovnáván s někým takovým. Ano můj otec jednoho zabil a nebyl jediný, ale zasloužili si to. Zabili mou a Silvienovu matku. Rozervali ji a vypili její krev. Zabili i naše dvě sestry, ale nikdo kromě Rady to neví, nikdo neví, ani Tristan neví, že já a Silvien jsme měli dvě malé sestry, krásné a tak laskavé. Byly chloubou našeho otce, byli tak čisté. Dhampíři, ne že by je hned zabili, oni je unesli, unesli je a udělali z nich ploditelky těch svých kříženců. A pak, pak když už je nepotřebovali se z nich nakrmily. Ano, dokumenty, ke kterým se dostal Tristan obsahovali mnohé, ale nikdy tam nebyla ta celá a skutečná pravda co se týká dhampírů a jak jsou spojeni s naší rodinou „Vypadni!“ pronesu a pustím ho. Přitom pohlédnu na Hazukiho a natáhnu k němu ruku „Pojď sem.“ vyzvu ho. Potřebuju cítit, že je tu se mnou. Jinak se opravdu nebudu znát a nejspíš bych byl schopný Tristana na místě zabít. Hazukiho ne, to by se nikdy nemohlo stát, ale Tristan. To všechno je jeho vina, vytahovat minulost, připomínat mi věci, které měli být zapomenuty.

Tristan

Hrdost mi nedovolí couvnout, ale když mě Gabriel chytne pod krkem, nekladu odpor. Jsem otřesen, mé nervy jsou napjaté k prsknutí, všechny smysly mi říkají, abych bojoval, nebo je to můj konec. Je to můj přítel, můj princ. Nevím, proč má slova v něm vzbudila takový hněv. Hněv, jaký jsem u něj už mnoho let neviděl. Můžu jen předpokládat, že ví něco, co já ne. Něco tak závažného, co u něj probudí takovou agresi, že ji obrátí i vůči svému dlouholetému příteli!? V tuhle chvíli je schopen mě i zabít. Sevření mého krku je nepříjemné, až bolestivé. Zmůžu se jen na chabé sípání. Tohle je konec...Ne, to nesmí být konec! Nemůžu jen tak zemřít, ať už je Gabriel rozezlen jakkoli! Nemám teď zodpovědnost jen za svůj život, ale jde mi o mé lidské mládě, kterému patří mé srdce.Tady nemůžu jen tak skončit! Vteřiny, kdy mě drží mi připadají nekonečné. Nakonec mě se strohými slovy pustí. A mě nezbývá, než rychle pobrat věci, zaklapnout kufr a snažit se co nejrychleji zmizet. Pohlédnu naposledy k té podivné dvojici. Gabriel z něhož stále plane hrozivá aura vztáhne ruku ke svému plavovlasému milenci. Dhampírovi se zjizveným tělem a na hrudi vypáleným znakem rodu La Croix. Ten k němu velmi pomalu přejde a se sklopenou hlavou se o něj opře. Kam tohle povede? Mám pocit, že nad upířím královstvím se stahují opravdu temná mračna. Situace zatím tíhne k nešťastným koncům. Bez rozloučení, za sebou zabouchnu dveře a kvapně zamířím ke svému autu. Tam jen co se posadím, hodím kufr na sedadlo a s frustrovaným povzdechem si prohrávnu vlasy. Málem jsem o všechno přišel. O život, o Akiho....přišel jsem i o Gabrielovo přátelství? „Sakra,“ zasyknu a sevřu volant. Nakonec se rozjedu k domovu. Teď abych se opravdu bál, co přinesou zítřky. Aki se tohle ovšem nesmí dozvědět. Vyděsilo by ho to nejspíš k smrti... A co se Gabriela týče. Pokud stále bude stát o přátelství....ne. I když nebude stát o mé přátelství, budu mu stále loajální. To jediné se nezmění, ať už se s upří komunitou stane cokoli.

Hazuki

Tristan si pevně stál, za svým zjištěním. Ale Gabriela to dohání k naprosté nepříčetnosti. Šokem se nemůžu pohnout, jen s doširoka rozevřenýma očima sleduji běsnění svého milence, který se kvůli tvrzení, co jsem za bytost obrátil proti svému příteli. Cítím z Gabriela vztek, ale také bolest. Co jsou dhampíři zač, že je tak nenávidí? Jsem-li jeden z nich, jak to mám proboha vzít? Co mám říct, co mám udělat? Proč se tohle všechno muselo stát? Přemáhá mě vypětí z potlačované frustrace a slabost. Cítím smutek vidět Gabriela obracet se proti jednomu ze svých nejvěrnějších příznivců, kvůli vědomí, že je to kvůli mně a tomu, co jsem. Nakonec Tristana pustí, ale napětí ho neopustilo. Když ke mně vztáhne ruku, zaváhám. Ale přesto se k němu vydám, jakkoli mě tělo nechce poslouchat, jakkoli mé smysly brojí. Pokud ale nezasáhnu, mohl by svého přítele skutečně zabít a já vím, že by toho později litoval. Proto k němu dojdu a opřu se pro něj. Nejen vyčerpáním, ale dostatečně pevně, aby cítil, že mu bráním, aby se znovu vydal k Tristanovi. Ten se sebere a klidí se Gabrieli z očí, jak nejrychleji může. Jsem za to rád. Mé tělo se konečně uvolní. Chytnu se Gabrielových paží, abych se nesesul k zemi, jak ze mě opadá napětí. Mé ruce se chvějí a mezi mými chodidla se na zemi objevují mokré krůpěje.

Gabriel La Croix

Dojde ke mně a já jsem za to neskutečně rád. Jsem za to rád jako nikdy předtím. Pevně ho obejmu a tvář mu opřu o jeho rameno. Jen matně vnímám, že Tritan odejde, nebo spíš uteče. Dost jsem s ním zatočil, skoro jsem ho zabil. Naštěstí jen skoro, ale nemůžu už doufat, že bude chtít stále být mým přítelem. Pomalu se začínám uklidňovat, ale není to zrovna jednoduché. To s čím Tristan vyrukoval, to se nedá jen tak smazat. Zavřu oči a ztěžka vydechnu, přitom prsty přejedu po jeho holých zádech. Má je pořád tak teplá, ale na jednu stranu je to velmi uklidňující. Cítím z něj pořád člověka a to je velmi upokojivé. K Tristanovi jsem se zajisté nezachoval zrovna správně, ale v tom okamžiku jsem se nedokázal ovládat. Už jen to slovo, dhampír. Přináší to vzpomínky na minulost, na sestry, ale i na to co jsem sám prováděl po jejich smrti „Hazuki.“ tiše zašeptám jeho jméno a pevněji ho obejmu. Je pro mě něco jako opora, kterou v tenhle okamžik, v tuhle jedinou chvíli potřebuju. Nechci vzpomínat, stačí mi, když je tu on. „Odpusť mi.“ s tichostí zašeptám a zavřu oči. Opravdu jsem o dost klidnější, nejspíš i moje oči se vrátili do normálu a zubu se znovu zatáhly. Navíc to, že se mu omlouvám. Je to tak absurdní, ale cítím, jak se klepe. Musel jsem ho dost šokovat, ukázal jsem mu svoji nejhorší stránku. Stránku tak hroznou, že bych se mu ani nedivil, kdyby ode mě chtěl utéct.

Hazuki

Objal mě a pevně mě drží. Jako bych byl jeho přístav, záchranné lano. Cítím, jak se pomalu uklidňuje a jsem za to nesmírně vděčný. Ovšem jeho nepříčetné já budu mít vypáleno do paměti. Zachvěju se při doteku jeho chladných prstů na zádech a sevřu rty. Pevněji se Gabriela chytnu a prsty zatnu do košile na jeho zádech. Jsem na konci svých sil. Jsem tak vyčerpaný, jak fyzicky tak hlavně psychicky kvůli celé téhle patálii. Má touha po odpovědích mě teď poté, co je zjevné, co zřejmě jsem, trýzní. Byl jsem pošetilý. Ve chvíli, kdy zazní slova odpuštění z Gabrielových úst, tiše vzlyknu a zavrtím hlavou. Nemusí se omlouvat. I když mi ukázal svou děsivou stránku, nebudu se ho obávat, ani zbaběle neuteču. Bolí mě ten fakt, že je to má vina. To kvůli tomu, co jsem zač, se rozběsnil. „Nevím, jak velkou bolest ti tvorové, jako jsem já, způsobili. Ale nezatracuj kvůli tomu svého přítele, který se nám jen snažil pomoci. Nezaslouží si to,“ zašeptám. Pokud se Gabriel s Tristanem neusmíří, bude toho zajisté hořce litovat. Tristan se jen snažil naplnit Gabrielova očekávání, nikdo nemohl tušit, kam ho jeho zkoumání dovede. K tomu že jsem jakýsi bájný kříženec. Bytost, která by raději neměla existovat. Po tvářích mi stečou další slzy. Je to tak patetické, že se v tuhle chvíli nezmůžu na pořádná slova. Že se dovedu jen třást a ronit slzy v náruči svého milence, neschopen čehokoli, jen propadat slabosti svého těla a vypjatých emocí.

Gabriel La Croix

„Neplač, za nic nemůžeš. Byla to má chyba.“ tiše zašeptám a prsty mu přejedu po krku. Políbím ho na krk a tiše si povzdechnu. Dostal jsem ho do takového stavu, že kvůli mně pláče. On Lovec, tak silná osoba a já ho dohnal k slzám. Jsem ta nejhorší zrůda „Pořád ode mě nechceš utéct? Viděl jsi moje skutečné já, tu bestii, která ve mně dříme, která tě je kdykoliv schopná zabít.“ zašeptám mu do ouška a tiše si povzdechnu, než ho znovu obejmu. Pořád se chvěje. „Nejsou jako ty a ty nejsi jako oni.“ tiše odvětím a na okamžik se odmlčím. Je těžké o tom mluvit, ale s ním to do jisté míry zvládám „Jsou moje minulost, moje tak nenáviděná a bolestivá minulost, ale ty jsi moje všechno.“ pokračuju a znovu ho políbím. „Já vím, vím, že chtěl pomoct, ale připomněl mi něco, na co jsem si nikdy nechtěl vzpomenout. Musíš mi dát trochu času, ale nenechám to jen tak být. Je to můj dlouholetý přítel.“ povzdechnu si a nadechnu se jeho vůně. Je tak příjemná. Nikdy jsem netušil, že znovu tak vybuchnu, že se přestanu, až tak kontrolovat, ale stalo se a já jsme hlavně vděčný za to, že jsem mu nic neudělal. To bych si nikdy neodpustil. Abych mu já sám ublížil, to by byla zajisté poslední kapka.

Hazuki

„Kdo by utíkal.,“ uchechtnu se s nádechem ironie v hlase. „Gabrieli, máš pocit, že bych to udělal, kdybych viděl, že mě chceš zabít?“opáčím tiše. „Kromě tebe nenám nic. Rodinu, zázemí, přátele, nic. To ty jsi mi dal nový život, opětovaný cit a důvod proč žít, ač to znamenalo proměnu v to, co jsem. Můj život je v tvých rukou a ty máš právo jej kdykoliv ukončit,“ přiznám a unaveně svěsím ruce z jeho zad. „A jsi-li ty bestie, co jsem potom já?“ dodám hořce. „Tvor jako ti, které tak nenávidíš. Nevím o svém druhu skoro nic, ale tíží mě, že jsem z těch, co ti způsobili takovou bolest!“ Bolest, kterou mu Tristanovo zjištění neopatrně připomnělo. Co sakra dhampíři Gabrielovi provedli, že jen zmínka způsobí takový kolaps jeho sebeovládání. Vím, že lituje, že si to na Tristanovi vylil. A proto by měl hned jednat. Tohle nebyla hloupá šarvátka, která se snadno přejde. Jakkoli mi Tristan nebyl sympatický, snažil se pomoci a mohl jsem s ním jednat narovinu. Ale hlavně je to Gabrielův přítel a spojenec, kterého si nemůže dovolit ztratit. „Trochu času? Gabrieli, čas není vždy dobrá volba. Pokud budeš čekat, tím spíše svého přítele ztratíš,“ řeknu naléhavě. „Necháš ho trpět za svou neopatrnost a nevědomost, zatímco sám budeš cítit lítost?“ Přivřu oči, cítím, jak se mi začínají slabostí podlamovat nohy. „Tvá minulost s dhampíry...měli bychom vědět, proč v sobě neseš tu bolest a agresi. On, jako tvůj přítel, který na svou nevědomost doplatil. A já, jenž bych měl vědět....čím jsem.“

Gabriel La Croix

„Ne, myslím, že bys neutekl. Na to ji až moc tvrdohlavý.“ povzdechnu si. Neutekl by ani, kdyby mu měla z mých rukou hrozit smrt. Připoutal jsem ho k sobě tolik, že už nemůžeme jeden bez druhého být. „Hlupáčku, nikdy bych ti neublížil. Znamenáš pro mě tolik, bez tebe by můj život už neměl smysl.“ zavrtím hlavou a znovu ho s jemností políbím. „Ty jsi anděl. Můj anděl.“ pousměju se. „Ty k nim nepatříš Hazuki. Nejsi jako oni…“ zašeptám. Někdy se divím, jak mě dokáže odhadnout, ale má k tomu teď předpoklady. Jeho smysli, všechno…je o dost bystřejší, líbí se mi to na něm. „Někdy jsi opravdu dost neodbytný.“ zahledím se mu do očí a políbím ho na rty „Hazuki.“ povzdechnu si a vezmu ho do náruče. Přitisknu ho k sobě a vezmu ho do ložnice, kde ho položím na postel. „Minulost je bolestivá.“ odvrátím od ně svůj pohled. Přesto, má pravdu. Tristan si zaslouží odpovědi a on taky. Je to můj partner, měl by vědět jaká je moje minulost. Měl by vědět, kdo jsem, dřív než se to dozví od otce. Skloním se k němu a prohrábnu mu vlasy „Dobrá.“ povzdechnu si. Sám se divím, že tak ustupuju, ale je to to nejlepší co můžu udělat. Odejdu do pracovny a vzápětí se k Hazukimu vrátím s počítačem. Sednu si k němu a najdu v počítači, co potřebuju. Nezachoval jsem se k Tristanovi vůbec dobře. Snažil se pomoct, snažil se pomoct a tím riskoval, že se na něj otec zaměří. Mohl odmítnout přijet, ale místo toho přijel a chtěl mi pomoct a já ho ohrozil. Nejenom svým chováním, ale i svojí žádostí o pomoc. Otec by byl schopný Tristana potrestat, kdyby to zjistil a nejhorší trest by byl, kdyby něco provedl jeho mazlíčkovi. Ten je pro Tristana tím nejdůležitějším a otec by to zajisté taky zjistil. Protože to pouto mezi nimi je tak zřetelné, když jsou spolu. Tristan je na něj přímo fixovaný a já jen můžu doufat, že otec nezjistí, že je na mé straně. Takže nakonec soubor pošlu, má právo znát pravdu. Je mnoho let mým přítelem a já mu dlužím tu odpověď. Za to co dneska udělal a za to jak při mně celé ty roky stál. Natáhnu se pro mobil a vytočím jeho číslo. Zvedne mi to skoro okamžitě. V jeho hlase není žádná výčitka, ani nic podobného. Ozve se, jako kdyby se nic nestalo „Tristane, to co se stalo. Hodně věcí nechápeš…“ na okamžik se odmlčím, než pokračuju „Na email jsem ti něco poslal, až si to přečteš tak to pochopíš, proč jsem se tak choval. A až to přečteš tak to smaž, není to pro cizí oči.“ pokračuju „Jsi můj přítel, ale o některých věcech nejde mluvit.“ dodám a telefon položím. Nato počítač přisunu k Hazukimu. „Jestli chceš odpovědi, tady jsou. Nehodlám před tebou nic tajit, ale chci, abys věděl, že nejsi jako oni.“ pronesu a vyčkávavě na něj hledím. Jen doufám, že jednám správně, je to totiž dost děsivé, ale chci aby to věděl.

Hazuki

Zajisté, tvrdohlavost a neodbytnost jsou mou nedílnou součástí. Toužím-li po něčem, tak si za tím jdu, ať je cena jakákoli. A často na to doplácím. Sklopím pohled při jeho pousmání. Jakýpak anděl, odfrknu si smutně v duchu. Leda tak padlý. Padlá bytost, která nikam nepatří. Ne...zatvrdím se. Patřím ke Gabrielovi, to mi stačí. „Minulost je pro mnohé taková. Někteří mají to štěstí zapomenout, jiné dostihne. Záleží, zda máš odvahu a sílu jí čelit,“ zamumlám. S odevzdaností se nechám vzít do náruče a s unaveným povzdechem spočinu v posteli. Sleduji Gabriela skrze přivřená víčka. Plánuje mi skutečně sdělit, co se v minulosti stalo? Přinese si notebook a začne do něj cosi psát. Nakonec přeci jen kontaktoval svého přítele. V té zprávě je pravda, kterou toužím poznat. Najednou váhám. Mám snad strach, že tu pravdu nedokážu unést? Opětuji Gabrielovi pohled, než se odhodlám, počítač si položím na klín a dám se do čtení. Rozšířím oči šokem. Dhampíři. Skrytá a temná součást minulosti královského rodu La Croix. Bytosti s upířími vlastnostmi a smysly, odolné vůči slunečnímu svitu, útočící na upíry. Jejich vlastnosti nebyly plně probádané, jejich zrození také ne. Bylo zjevné, že se jim navíc dostalo mimořádného výcviku. Organizované uskupení těchto nelítostných vrahů napadlo i královskou rodinu. Zavraždili královnu a dcery padly do jejich zajetí. Gabriel měl sestry? Rychle na něj pohlédnu, ale pak se vrátím k textu a jsem zhrozen, co se dozvím dál. Jeho...jeho sestry byly zneužity k dalšímu plození těchto poloupířích kříženců. Trvalo dlouhou dobu, než byla organizace vypátrána Samaelem a jeho syny. Do té doby se skupina rozmnožila, je to tak zvrácené. Přitisknu si chvějící se ruku na ústa. Nemůžu to strávit. Gabriel byl posedlý pomstou a snažil se je se svým bratrem všechny vypátrat a vyhladit. Nic jiného bych ani nečekal. Hádám, že zlomek jeho nepříčetnosti se projevil v okamžiku, kdy mu tyto události Tristan nevědomky připomněl. Zachmuřím se, nechci si ani představit, jakým děsivým mstitelem v tu dobu musel být. Své sestry už ale zachránit nedokázal. Byly zavražděny také. Tragédie rodu La Croix, na kterou synové nebyli připraveni. Možná tyhle události jsou důvod, proč byl Gabriel osobností, jakou byl, když jsem ho poznal. Jakkoli nedovedu cítit lítost nad Samaelovou ztrátou, cítím lítost k osudu Gabrielových sester, lítost nad krvavostí Gabrielovy minulosti. Nakonec byla téměř celá organizace dhampírů povražděna, včetně několika jejích vůdců, kteří byli napojeni na řád lovců. Ti byli osobně popraveni rukou krále. Oni byli spojeni s Lovci?? Ale to znamená, že ty informace, které nalezl Tristan...Zalapám po dechu a křečovitě sevřu okraje počítače, až se na nich začnou objevovat prasklinky. Ta skupina. Ta skupina pod řádem lovců. V minulosti jednou, přesně před dvěma sty patnácti lety téměř vyhlazena. „Daywalkers,“ hlesnu rozechvěle a cítím, jak se mi derou znovu slzy do očí. V hlavě mi víří myšlenky a začínám si uvědomovat, jak do sebe začíná spousta informací zapadat.

Gabriel La Croix

„Čelím jí pořád.“ ušklíbnu se. Na něco takového se nedá zapomenout a nejspíš jsem se s tím nikdy nevyrovnal a nejspíš ani nevyrovnám. Mé sestry, byli tak křehké a nevinné, nic z toho si nezasloužili. Ještě pořád slyším jejich smích, z dob kdy jsme byli rodina, kdy nebylo nic, co by nás mohlo rozdělit. Už je to tak dávno, ale pořád na ně musím myslet. A teď, teď mi to Tristan, až příliš bolestivě připomenul. Ještě stále se musím uklidňovat, ale už mám myšlenky čistější, i když si vůbec nejsem jistý, jestli jsem udělal dobře, když jsem to Hazukimu ukázal. Tiše čekám a sleduju, jak si čte, co jsem mu dal. Možná budu litovat, ale zaslouží si pravdu. Zaslouží si o mě vědět všechno, nebo prozatím alespoň jednu část. Je hodně věcí co jsem dělal a na které nejsem hrdý. Nikdy mi to tak nepřišlo, ale když jsem s ním. Koukám na jiné věci zpětně úplně jinak. Je to hloupé, ale jako kdybych díky němu zkrotl. Nikdy mi nedělalo problém se napít, abych někoho zabil, ale vím, že on by něco takového neschvaloval. Navíc, to už je dávno za mnou. S ním mám jiný život a hlavně úplně jiné priority. „Hazuki.“ s tichostí zašeptám a stisknu jeho ruku. Cítím, že je z toho dost v šoku. „Daywalkers?“ zeptám se ho a prsty druhé ruky mu setřu slzy „Co o nich víš Hazuki?“ zeptám se ho a snažím se, aby můj hlas zněl co nejklidněji, i když klidný vůbec nejsem „Jak o nich můžeš vědět.“ zašeptám spíš pro sebe než k němu. To je ta skupina, ty zrůdy, jmenovali se tak, když unesli mé sestry, když zemřela má matka a když …ne, na něj rozhodně myslet nechci. „Co o Lovcích nevím?“ zeptám se ho. Myslel jsem, že vím všechno, ale podle tohohle. Ví něco co já ne a to mě z nějakého důvodu velmi zneklidňuje. Lovci jsou nebezpeční a hlavně teď, když zjistí, že jsou upíři takhle rozdělení. Musíme se s otcem vypořádat co nejdřív, aby můj klan…to, že jsem se postavil otci, nechci, aby tím trpěli, takový jako Tristan. Jakmile Lovci zjistí, že jsem slabí, nebudou mít slitování. „Musíš mi to říct Hazuki.“ vybídnu ho a s očekáváním na něj pohlédnu.

Hazuki

Zdvihnu k němu při oslovení pohled a opětuju stisk jeho ruky. Tím, že se mě na tu skupinu zeptal mi potvrdil mé doměnky. Jsou to oni. Nikdy bych ani na vteřinu nepomyslel, že Řád může mít ve svých řadách něco takového. Vždyt je to proti všem loveckým zásadám, jaké jsme se učili. Jaká to ironie. Gabriel se s neklidem ptá a jelikož i já hodlám klást otázky, tak mu odpovím. I když to ani pro mě není zrovna jednoduché. I u mě spojitost s tou skupinou vyvolává nepříjemné vzpomínky, ačkoli nejsou tak brutální jako Gabrielovy. „Daywalkers...,“začnu pomalu, „jsou speciální samostatně jednající skupina Lovců v Řádu. Její členové jsou silnější, mají speciální výcvik. Členy se můžou stát převážně výjimečně silní Lovci, Lovci se zvláštními dovednostmi, příslušníci prastarých loveckých rodů. Ale to jim nezaručuje, že se jimi skutečně stanou. K přijetí je speciální podmínka. Jakýsi iniciační obřad, jehož úspěšnost je ovšem velmi na hraně, pouhých padesát procent,“ zachvěje se mi hlas. „Na konci buď Lovec získá sílu, nebo zemře. Ti, co iniciací projdou, už nespolupracují s ostatními, ale pouze se členy skupiny.“ Stisknu rty, aby se mi netřásly. Nakonec se ale nadechnu a pokračuju. „Pro Lovce to má být něco jako pocta mít možnost přidat s k nim. Zvolen byl i můj otec. Jestli si vzpomínáš, jednou jsem ti řekl, že moje rodina bývala mezi Lovci poměrně vážená. Jenže můj otec...krátce po odjezdu do Vatikánu nám přišel od ctihodného Rafaela dopis, že otec iniciaci nepřežil,“ skousnu si ret. Ať byl otec jakýkoli, stále na to nedokážu s klidem vzpomínat. Byl jsem tehdy pouhý chlapec, sic podstupující trénink u Lovců. Od té doby se toho mnoho změnilo. „To je vše, co vím,“ sklopím pohled.

Gabriel La Croix

Čekám, až promluví. Vím, že mi řekne všechno, co chci vědět, tak dobře ho znám, že jen tiše čekám, až začne. Z jeho slov pochopím, o co tu jde. Jsou to Lovci, ale někdo, ne někdo, ale nějaký upír z nich dělá dhampíry. Speciální skupina Lovců, kteří jsou podrobeni proměně, samozřejmě že jsou to ti nejlepší a nejsilnější, protože proměna se nemusí podařit. Vlastně je dost nebezpečná, takže se ani nedivím, že je při ní taková úspěšnost. „Nikdy jsem si nemyslel, že Lovci dělají něco takového.“ tiše zašeptám. Tak odporného. Jsou proti upírům a vlkodlakům a přitom oni sami… Jsou tak zvrácení. Takže Hazukiho otec, nepřežil to, ale možná to je jen dobře. To co by se z něj stalo, bylo by to jen nemyslící vraždící stvoření. Vzápětí ztuhnu, ne to není možné. Znovu cítím, že nad sebou ztrácím kontrolu, ale tentokrát cítím, že se docela dokážu ovládat. „Rafael.“ procedím mezi zuby. To snad ani není možné. Prvně dhampíři a pak ještě on, Rafael, takže za tím vším je on. Vždycky za tím byl on. Za smrtí matky, únosem a vraždou sester a teď i za tímhle. Z proměňováním Lovců v ty kreatury, bez srdce. Prudce vstanu z postele a dojdu k oknu. Uhodím do rámu a sevřu rty. Znovu cítím, jak mi vyjeli zuby. Rafael, ta bestie. Měl jsem mu urvat hlavu, když jsem měl tu možnost. Chvíli mi trvá, než se trochu uklidním a pak se znovu otočím k Hazukimu, nejspíš jsem ho zase trochu znejistěl. Možná vystrašil, ale měl by vědět, že se mnou to nebude mít nikdy lehké. Moje minulost je temná a budoucnost se taky nezdá, že bude zrovna růžová. „Takže je ve Vatikánu.“ zašeptám vzápětí. Nebo tam spíš byl, nejspíš se nedrží na jednom místě. Budu to muset říct Silvienovi, všechno. Tohle situaci dost změní. Navíc bude třeba, aby to věděli i ti psi. Nemám je rád, ale pro to udržet smír, je to zapotřebí. Protože tady nejde o lovce, nebo o dhampíry, tady jde o trůn. Vždycky mu šlo jen o trůn…

Hazuki

„Také by mě to nikdy nenapadlo,“ přitakám, ulehnu a dám si ruku na čelo. A to jsem byl jedním z nich. Poslušná ovce plnící mise, pouhý nástroj k zabíjení nelidských tvorů. Zavřu oči a zkroutím rty do hořkého úšklebku. Vyplašeně sebou trhnu, když se Gabriel prudce zdvihne z postele. Zareagoval tak při jméně toho inkvizitora. Zná ho snad? Má to snad spojitost s minulostí? Je zase tak nervózní, cítím z něj rozezlení. Co se mu honí hlavou? Nevím, jestli dnes zvládnu rozdýchat další z jeho děsivých výstupů. Znovu se s obtížemi vytáhnu do sedu, ale ignoruju vyčerpání a měřím si Gabriela pohledem. „Gabrieli, ty ho znáš? Má něco společného s událostmi v tvé minulosti?“ otážu se zpříma. Zadumaně si promnu bradu. Inkivizitor Rafael, jeden z těch, kteří dávají rozkazy oné skupině. Pak je možné, že je to dhampír, nebo....nebo iniciátor? Ale to by musel být.... „Je snad možné, že je to upír? Jak jsi s ním spojen?“ pokládám otázky. Mám jich příliš mnoho, ale teď mě nejvíc zajímá ta spojitost s představitelem inkvizice. Pokud Gabriel netušil, že Daywalkers stále mezi lovci existují, jak by jinak mohl znát Rafaela než z dob prvotních dhampírů??

Gabriel La Croix

„Máš jen štěstí, že ses tomu vyhnul.“ vzápětí se ušklíbnu. Vlastně se tomu nevyhnul, to já z něj totiž udělal to co je. Tak proto není jako já, proto je jako oni. Nejspíš to mají už v genech. Kdoví kolik generací tím prošlo a jak je to ovlivnilo. Ani bych se nedivil, kdyby to měl v rodině, po nějakých předcích a to, že jsem ho chtěl proměnit v upíra to jen odstartovalo. „Ano znám ho.“ s tichostí odvětím. Povzdechnu si a pokusím se udusit v sobě ten hněv, tu nenávist a tu neskutečnou bolest. „Má něco společného se vším.“ dodám a pomalu k němu přejdu. Cítím, že se mi zuby stáhly, ale vůbec si nejsem jistý, jak v tomhle okamžiku vypadají moje oči. Sednu si k němu na postel a stisknu jeho ruku a zahledím se mu do očí. Je tolik otázek, které mi položí. Myslel jsem, že tahle část mojí minulosti je pryč, že se s tím jménem nikdy více nesetkám, ale bohužel je do toho zapletený a ještě více než bych očekával. Nejspíš stojí za tím vším, využívá Lovce aby e dostal k trůnu a teď se mu naskytne šance, otec je oslabený „Na začátku jsem byl já, Silvien, naše sestry a Rafael.“ jeho jméno skoro vyplivnu. „Nebyl jsem takový jako dnes, nejspíš bys mě vůbec nepoznal.“ povzdechnu si, „Ale to se změnilo, všechno se najednou zbortilo jako domeček z karet. On byl tak lačný po moci, chtěl trůn, tak moc, že se otci postavil. Neměl to dělat, otec ho zapudil, ale měl ho zabít, měl ho rozervat na cáry.“ zavrčím a rukou si přejedu přes tvář. Chvíli jsme ticho, než znovu dokážu pokračovat. „Pak se pomstil na matce a sestrách.“ a kývnu k počítači „Zbytek víš, ale nikdy bych si nepomyslel, že je s nimi.“ pevněji stisknu jeho ruku „Hazuki, byl to můj bratr a pokud je s Lovci, je jen otázkou času než nám zkříží cestu. Nesmíš se k němu ani krokem přiblížit.“ zašeptám s naléhavostí. Nemohl bych přijít ještě o něj. Znamená pro mě všechno. Rafael byl nebezpečný už předtím, ale teď…

Hazuki

Mluví tiše, ale jeho hlas je zabarvený emocemi. Je napjatý, ztrápený. Bouří se to v něm. Pravda bude nejspíš horší, než si dovedu představit. Když přisedne ke mně a vezme mě za ruku, jeho oči stále plápolají tou rudou. Děsí mě, ač mu neubírají na kráse. Je to svědectví o jeho síle a o té divokosti a hněvu, které v něm vzpomínky probouzejí. Sevřu rty a poslouchám. Stačí ale jen pár slov a pochopím. Bratr. Další princ z mocného rodu La Croix. Bastard, který se kvůli lačnosti po trůnu obrátil proti své rodině. Egoistická zrůda, která rozvracela i Řád a z vyvolených dělala své věrné pěšáky. Včetně mého otce, který při tom položil život. Stisknu zuby a sklopím hlavu. Gabrielovu ruku pevně sevřu a chvěju se potlačovanými pocity vzteku a lítosti. Ale to není to jediné co v tuhle chvíli cítím, tolik se to ve mně bouří. La Croixové. „Celá...celá tahle famílie,“ procedím tiše skrze zuby a volnou ruku přitisknu na vypálené znamení na hrudi. Zatnu do něj nehty. Přijdu si jako bláhový pěšák na šachovnici, se kterým si hráči rozverně hrají, než ji spolu s ostatními pěšáky svrhnou z hrací plochy. „K čertu s La Croix.“ Otec zabit Rafaelem, bratr zabit Silvienem, já mučen jejich otcem a Gabriel... Zdvihnu k němu oči, pohled se mi rozmlžuje, jak se mi do nich derou proti mé vůli slzy. Přes všechny ty útrapy a ponížení, moje srdce toužebně vzplálo k tomuto muži. A do mé smrti bude plát, i když mě proměnil v dhampíra. I když budeme bojovat proti jeho otci a bratrovi. Budu stát po boku prince z rodu La Croix. „Ať si přijde,“ zašeptám bolestně. „Jednoho krásného dne, ty zrůdy zemřou,“ dodám se záští.

Gabriel La Croix

Při pomyšlení na Rafaela se mi zvedá žaludek. Dneska toho bylo řečeno tolik, tolik věcí se odhalilo a mě to znovu vtáhlo do minulosti. Znovu vidím svoje sestry a i to co jsem po jejich smrti prováděl. Moje srdce se zatvrdilo, ani Silviena to tolik nesebralo jako mě, ale tehdy se všechno zničilo. S Hazukim jsem našel nový klid. Nový život, o který teď rozhodně nechci přijít. Znamená pro mě opravdu moc a já ho nechci ztratit. Už jednou jsem ho skoro ztratil, nedovolím, aby se to opakovalo. Vidím, jak se na mě kouká, a snažím se uklidnit. Nechci ho znovu děsit, už teď si o mě musí myslet mnohé, ale pro mě to vůbec není jednoduché. „Ano, celá tahle rodina, moje rodina…nejspíš jsem ti zničil život.“ zašeptám. „Chtěl jsem tě k sobě připoutat a přitom jsem udělal něco mnohem horšího.“ zamumlám a stisknu jeho druhou ruku, kterou se dotýká znamení vypálené mým otcem. „Nevyčítal bych ti, kdybys chtěl odejít. Zapomenout na tohle všechno, na moji rodinu, na mě…“ zašeptám a slzy mu setřu „Chtěl jsem tě jen pro sebe. Pořád tě chci jen pro sebe.“ pokračuju a políbím ho na rty. „Ne, nikdy tě nenechám odejít.“ pronesu vzápětí a přitáhnu si ho do náruče. Pevně ho obejmu a hlavu si položím na jeho rameno. Když jsem ním, cítím, že se dokážu víc ovládat. Dokonce i teď se cítím o něco klidnější. Pořád to uvnitř mě neskutečně bouří, ale už to není jako předtím. „Moje rodina ti neskutečně ublížila, já ti ublížil, Silvien ale věř, že teď už ti nikdo neublíží. Nedovolím to.“ zamumlám a vzápětí si povzdechnu. Chci ho zabít, za to co všechno udělal, ale vím, jak si stojím a zrovna v téhle situaci, kdy si stále zvykám na syntetickou krev. „Ne, tentokrát ne Hazuki.“ zavrtím hlavou a prohrábnu mu vlasy. „Jednou ano, ale teď ne.“ Zopakuju, jindy bych se do nich pustil, ale teď mám něco, co musím ochránit a nevěřím ve své vlastní síly. Navíc, až tohle zjistí Silvien, nevím jak se jeho postoj k Hazukimu změní, ale měl by vědět, že já Hazukiho ochráním, přede všemi a to i před ním „Měl bys odpočívat.“ zamumlám.

Hazuki

Kdybych mohl odejít. Kdyby odejít od něj bylo možné, kdyby bylo možné na takové věci zapomenout, možná bych to udělal. Ale nemá cenu nad takovými možnostmi uvažovat. Má minulost i přítomnost jsou zapsány v mém těle. Odehrálo se příliš mnoho věcí, na které se nedá zapomenout. Snad jen ten zvláštní vroucí cit mi nedovolí to vzdát a propadnout beznaději. Jakkoli může být původcem mnohého strádání. A on... On mi nedovolí odejít. Vybojoval si mě i můj život a teď bojuje s pocitem viny. Nejspíš i s pocitem nejistoty, co nám budoucnost přinese. Zavřu oči a opětuju mu objetí. „Já vím,“ odvětím tiše. „Nevěřím na zázraky. Nechci, abys bojoval a přemáhal své síly. Protože ty musíš přežít. Jsi důležitý,“ mumlám tiše a uvolním se v jeho náruči. „ A hlavně můj,“ dodám sotva slyšitelně. Ani nemusí dodávat, že bych měl odpočívat. Už to nemůžu unést. Jsem tak...vyčerpaný...

Gabriel La Croix

Tiše ho svírám v objetí. Není cítit jako klasický upír, teprve teď si uvědomuju tu zvláštní vůni skrytou pod tou upíří. Je to zajímavé, ale je mi to jedno. Je mi jedno, jak je cítit, jaký je, protože je hlavně můj a to je nejdůležitější. „Hlupáčku.“ povzdechnu si po jeho slovech a cítím, jak se uvolňuju. On, na mě dokáže působit tak zvláštně. Cítím, že se díky němu dokážu uklidnit jako nikdy dřív. „Tak jako ty není důležitý nikdo. To, ty jsi ten, komu se nesmí nic stát.“ pronesu se zavrtěným hlavy. Jeho život je to nejcennějším. Kdybych neměl jeho, tak bych nejspíš neměl za co a za koho bojovat. „Ale v tom, že jsem tvůj máš naprostou pravdu.“ přikývnu a prohrábnu mu vlasy. Trvá to jen chvíli, ale nakonec v mém objetí vytuhne. Úplně cítím, jak se celý uvolnil. Potřebuje to, odpočinek. Dnešek pro něm musel být neskutečně těžký a já mu to vůbec neusnadnil. Ještě chvíli ho objímám, ale pak ho položím do peřin a přikryju. Vezmu telefon a přejdu k oknu. Shlédnu na město pod námi a vytočím Silvienovo číslo. Musím s ním o tom mluvit, ale po telefonu to nepůjde, o tomhle se takhle mluvit nedá. Jen je mi jasné, že Hazuki u toho nesmí být, nedokážu totiž odhadnout co je Silvien schopný udělat. „Už je v pořádku?“ zeptá se vzápětí, co si vyměníme zdvořilostní slova „Jo, dalo by se to tak říct.“ kývnu a kouknu po něm, jak spokojeně spí. „Musíme si promluvit.“ pronesu, než stačí cokoliv říct „Teď to nepůjde.“ povzdechne si. Cítím z jeho hlasu roztržitost „Musí to být brzo a jen mi dva.“ zopakuju mu to. „To zní vážně.“ zamumlá „Je.“ přisvědčím. Nakonec se domluvíme a já telefon odložím. Musí to vědět. Povzdechnu si a přejdu zpátky k posteli. Stáhnu si oblečení a uložím se k Hazukimu. Pevně ho obejmu a tvář zabořím do jeho vlasů. Nikomu nedovolím, aby mi ho vzal, ať se děje cokoliv s tím nakonec usnu….