Tomoe

Grr, vůbec ale vůbec se nezměnil. Mám chuť vrčet, z napětí, jaké cítím z Gabrielovy přítomnosti, se musím trochu soustředit, aby se mi neukázala ouška. Raději zkoumám  toho člověka, ale chvílema zvědavě pohlédnu na Silviena. Myslí si, že by Gabriel měl toho Lovce proměnit. Brr, o další pijavici navíc a ještě k tomu Gabrielova partnera... Ne, ne, ne, to je krapet děsivá představa. I když, čím dýl toho blondýna sleduju, tím míň chápu, jak je možné, že to byl Lovec. Silvien zrovna nabídne Gabrielovi možnost práce pod ním. Je až moc starostlivej, to si to ten zelenooký sadista vážně zaslouží? I když jestli mu dělá potíže jejich otec, tak...bych se vlastně tolik nedivil. Zavrtím se při vzpomínce na tu prastarou chladnou bestii, se kterou jsem se setkal v sídle La Croixů. Brr, ne, nejspíš bych nikomu nepřál konfrontaci s ním. Pak se ale narovnám a střelím pohledem k tomu Lovci, protože promluvil. Ten jemný melodický hlas se k jeho osobě hodí. Nakloním hlavu na stranu, takže on by nabídku bral, jo? A že není tak slabý? Kdo by mu to věřil. Vůbec ten dojem nevyvolává. A ta slova mi vyklouznou z úst dřív, než je stihnu zastavit. Jasně modré oči pohlédnou na mě. Nic neříká a tak si umíněně založím ruce na prsou a pohled opětuju. „No, zkus to popřít!“  „Ne, popírat to nebudu,“ odpoví mi klidně a já se zamračím. „Když mi Silvien řekl, že Gabriel si nabrnknul Lovce, tak jsem myslel, bůhví koho neuvidím, a ono tohle,“ vyhrknu myšlenku, která mi víří od příchodu v hlavě. „Pak mě mrzí, že jsem zklamal tvá očekávání,“ opáčí a pohled jeho očí ztvrdne a problikne v něm jiskřička hněvu. Atmosféra kolem něj je na vteřinu úplně jiná a já překvapeně nastražím vlčí ouška. Ale ten dojem je okamžitě pryč a  Lovec lehce nadzvedne koutky. Nafrčeně nafouknu tváře, když si uvědomím, že mě prostě poškádlil. Nejspíš umí být o něco nebezpečnější, než se ve skutečnosti tváří.

Gabriel La Croix

Pohlédnu na Hazukiho. Má pravdu, měl bych to přijmout. Tohle je opravdu to jediné východisko, alespoň v této situaci. Když nepřijmu, nenajdu jinou práci. Pohladím ho po tváři a tiše si povzdechnu. Pracovat pod Silvienem, nikdy bych si nemyslel, že se dostanu tak hluboko. Je to pro mě velký pád, i když myslím, že Silvien se nebude chovat povýšeně. Ten vlkodlak ho opravdu změnil. Obrátím pohled k Silvienovi. „Dobře, budu pro tebe pracovat,“ souhlasím nakonec. Silvien se pousměje. Nakonec mě dostal tam, kam chtěl, i když to určitě nebyla jeho priorita. Vzápětí mě překvapí Hazuki, který se do diskuze zapojí. „Jen jsi prostě člověk,“ zamumlám s tichostí, ale je jasné, že to všichni slyší. Silvien zavrtí hlavou a na Hazukiho s jistým zájmem pohlédne, ale pak se jen pousměje a prohrábne vlasy tomu svému čoklovi, který taky nakonec promluví. Vadí mi, prostě si nedokážu zvyknout na představu, že Silvien si vybral vlkodlaka, našeho úhlavního nepřítele. Sevřu rty, já vlastně udělal to samé. Vzápětí se naježím, ten čokl jeden, jak si dovolil o něm takhle mluvit. Nejradši bych mu ukázal, stejně jako minule, ale vzápětí sebou cuknu a pohlédnu na Silviena. Jeho pohled je dost varovný. „Hazuki,“ brouknu místo toho a rukou ho obejmu kolem boku. Vím, že mu vadí, když ho někdo podceňuje, i mně to vadí a dost, ale vyostřovat tuhle situaci nemá smysl. Hlavně, když vím, jak se za něj Silvien staví.  Kdokoliv na něj sáhne si to odnese. Je lepší jak já, já totiž nedokázal Hazukiho ochránit. Sevřu zlostně rty. „Přestaň se do něj navážet,“ podrážděně se ozvu.

Silvien La Croix

Docela mě překvapí, že i ten Lovec se ozve s tím, aby to přijal, ale proč ne. Pokud ví, co je pro ně nejlepší. Mít u mě práci, neznamená mít jen práci, ale i to, že se za něj postavím, že respektuju jeho rozhodnutí a že ho budu podporovat. Když souhlasí, jen kývnu. Není třeba se v tom dál šťourat, i kdybych mohl. „To doufám, protože pochybuju, že Gabriel by tě nechal doma samotného,“ odfrknu si a vzápětí zavrtím hlavou „To neříkám. Jen nejspíš nevíš, s kým máš tu čest. Nejen, že to budou upíři, ale i Lovci. Jako člověk mu nebudeš nic platný a jen kvůli tobě bude moct i zemřít. Protože krevní náhražky nejsou krev a mají dost omezení,“ chladně pronesu. Opravdu si nemyslím, že je až tak slabý, ale to, co proti nim stojí, není dobré a oni jsou skoro sami. A když Gabriel nebude pít čerstvou krev, může na to své rozhodnutí dost doplatit. „Měl by sis uvědomit, jak na tom Gabriel je a ty jsi jen člověk,“ upozorním ho. Gabriel je naježený. „Nech ho už být,“ zavrčí. „Jen klid,“ zavrtím hlavou, ale vzápětí to začne být dost nepříjemné. Střelím po Gabrielovi varovným pohledem. „Tomoe, jen klid,“ něžně zašeptám a znovu ho pocuchám ve vlasech. Nedivím se, že tak vrčí, ale on vždycky dřív mluví, než jedná. Je to prostě Tomoe a to, co mu jako první vypadne z pusy, není vždy úplně nejvhodnější. Přesto, je roztomilej, i když ten Lovec je opravdu Lovcem. Jak jedná a jak se chová, on si s ním hrál a přímo vidím, jak je kvůli tomu Gabriel vytočený, ale nakonec se přeci jen trochu uklidní. Přesto, je to Lovec a není radno ho brát na lehkou váhu. Vždyť se pokusil zabít i mě. Vím proč, ale já chránil jen Tomoeho. Nevím, co bych dělal, kdybych ho měl ztratit, ale rozhodně bych ho za žádných okolností nevydal otci. Gabrielovi to asi otevřelo oči, ale trochu pozdě.

Hazuki

Ach ano, poučte mě všichni. Řekněte mi jak jsem nevědomý a bláhový! Silvien mi věnuje úchvatný proslov. Copak si všichni myslí, že jsem jako pouhý člověk idiot? Poté, co jsem Tomoemu letmo ukázal, že se ve mně tak trochu plete, ho Silvien něžně uklidňuje, zatímco Gabriel mě objímá kolem boku. „Ano, jsem jen člověk. Děkuji za připomenutí. O tom, co jsem a jaká ubohá přítěž jsem pro Gabriela, jsem slyšel dost od vašeho ctěného otce,“ ozvu se chladně. „Do určité míry jsem ochoten dělit se s Gabrielem o svou krev, nemám v úmyslu být pro něj takové břímě. Pokud bude lepší proměnit mě, tak prosím,“ rozhodím ruce. „Vím, kdo jsou mí nepřátelé už od okamžiku, kdy mě vyloučili z řad Lovců. S jejich nepřízní počítám,“ odtuším o něco klidnějším tónem. Na okamžik se zarazím, když Silvien pošle Tomoeho pro pití. Jako by vytušil, že chci zmínit to, co následovalo po mém vyloučení. „Neřekl jsi mu to,“ konstatuju tiše. „Nebudu se omlouvat za to, co jsem se tehdy snažil udělat. A stejně tak nenesu odpovědnost za činy svého bratra, kterého jsi zabil. Byl to pitomec, ale má jediná rodina. Jistě chápeš, proč jsem ho chtěl pomstít,“ řeknu zpříma. Pak se však pozastavím nad tím, co jsem řekl. Chtěl pomstít? Takže teď už bych to...neudělal? Sklopím pohled a  potáhnu se za pramínek vlasů v culíku. „Přesto...je mi líto, co provedl tvému partnerovi. Já na takovéhle věci nebyl,“ dodám o dost tišším tónem, aniž bych vzhlédl.

Tomoe

Je to tu pěkně napjatý. Silvien blondýna vůbec nešetří a všichni tu tak na sebe téměř prskáme jako kočky. „Jsem úplně klidný,“ zavrčím a potřesu oušky. Ale ten Lovec si to nenechá líbit, jak se zdá. Na jednu stranu ho chápu, mně by se taky nelíbilo, kdyby mě někdo tolik poučoval. Silvien je v poučování odborník, pohlédnu na něj úkosem. Blondýn se začíná ohrazovat. Docela mě zajímá, čím si asi tak prošel u Silvienova a Gabrielova otce, když z jeho slov vycítím chlad. Silvien říkal, že Gabriel nejprve Samaelovi Hazukiho vydal. Naježí se mi chloupky. Sakra, na toho studenýho staříka nemůžu s klidem pomýšlet. Zvědavě poslouchám blondýnovu obhajobu, když mě náhle Silvien pošle pro pití. „Hee?? Proč já a proč teď?“ zahučím a zvednu se. Zastříhám podezřívavě ušima a přelétnu trojici pohledem. To přede mnou chce něco skrýt, nebo si najednou vzpomněl, že má žízeň. Sakra, to je otrava. Obrátím se a jdu za obsluhou objednat pití. Vážně nechápu, proč to mám donést já.

Gabriel La Croix

Jen si povzdechnu. Mohl jsem vědět, že to Hazukiho vytočí, ale prostě se stalo. Silvien si potřeboval rýpnout. Snažím se uklidnit, to, že budu vyvádět, ničemu nepomůže. „Nejsi žádná přítěž a nikdy ani nebudeš,“ pronesu na jeho slova. I kdybych kvůli němu měl zemřít, on nikdy nebude přítěž. Je dobrý i bez toho, aby byl upír. Nicméně cítím, že to není pravda. Teď je hodně slabý. Jako upír by to bylo něco jiného. „Opravdu?“ pohlédnu na Hazukiho, když se zmíní o proměně. Nebylo by mi to proti mysli, proměnit ho. Sdílel bych s ním věčnost, takhle je jeho život omezený na pro mě dost krátkou dobu. Ale nejspíš bude třeba abychom si o tom promluvili v soukromí. Tohle není téma pro Silvienovy uši a uši toho čokla. Když Silvien pošle toho čokla pryč zamračím se a upřu na něj svůj pohled, že já o tom tehdy mluvil. Vzápětí můžu Hazukiho jen obdivovat. Za slova, která pronese. Vím, že pro něj nejsou zrovna lehká, ale jsem rád, že se konečně vzdal pomsty. Navíc jsou opravdu upřímná a já jsem opravdu rád, že tu ten čokl není. Určitě by si to užil, i když je opravdu lepší, že to neví. To věci o dost usnadní, alespoň z jeho strany. „Hazuki,“ zašeptám s tichostí a políbím ho do vlasů. „Jsi opravdu případ,“ brouknu vzápětí.

Silvien La Croix

Pozvednu obočí, čekal jsem, že se bude vůči tomu ohrazovat. Nemýlil jsem se, jeho lovecké vlastnosti to jen dokazují. „Přesto by sis měl dávat pozor. Gabriel pro tebe dost obětoval, co uděláš pro něj ty?“ neodpustím si ho trochu popíchnout a pousměju se nad tím, jak o proměně promluví. „Já myslím, že by to dobré bylo,“ přitom kouknu na Gabriela a zavrtím hlavou. „To si vyřídíme sami,“ zabručí Gabriel a já to téma už nechám být. „Přesto, měl by jsi dělat to nejlepší, co je ve vašem zájmu,“ zabručím. Přitom cítím, že se konverzace dostává na tenký led. „Přines mi něco k pití, zlatíčko,“ brouknu k Tomoemu. Vidím, jak se zatváří, ale nakonec odejde. Věděl, jsem že na to přijde řeč. „Nebyl důvod,“ pokrčím rameny při jeho slovech a zamračím se. O co mu jde? „Chápu,“ kývnu nakonec. Pokud by mi rodina byla taky tak blízká, asi bych taky toužil po pomstě. Nebo kdyby někdo ublížil Tomoemu, vždycky jsem se pomstil. Protože on byl a je pro mě ten nejdůležitější. „Dobře, jsem rád za tvoje slova a vážím si jich. Myslím, že jsi čestný člověk,“ pokývnu mu „Ale před Tomoem o tom radši nemluv, asi by tě už vůbec neměl rád,“ pousměju se na něj. Možná by ho začal nesnášet, i když kdo ví, Tomoe je prostě Tomoe. Dokonce by mohli časem najít i společnou řeč. Pohlédnu na Gabriela. „Myslím, že sis vybral dobrého partnera,“ pronesu a odpovědí mi je překvapený pohled. „To ano,“ pokývne Gabriel nakonec.

Hazuki

Proměna, huh? Gabriel při té zmínce ožil. Hádám, že tohle bude jedno z důležitých témat, která velmi brzy v soukromí probereme. Vrhnu ke Gabrieli rozpačitý pohled, když mě políbí do vlasů. „Nic neříkej,“ brouknu tiše a  zrůžoví mi uši. Nemusí dělat něco takového zrovna před jeho bratrem. Před jeho bratrem, který však uznal má slova. Překvapeně zvednu pohled a rozšířím oči, když spatřím jeho pousmání. Pokývnu hlavou: „Děkuji,“ odvětím a s ulehčením si dovolím také pousmát. „Budu to mít na paměti.“ Pak však mi rozpaky zrůžoví i tváře, když řekně Gabrielovi, že jsem dobrý partner. Ti dva si neberou servítky a trousí trapné věci, sakra. Náhle se otevřou dveře a vrátí se mladý vkodlak a na podnose nese čtyři sklenice s minerální vodou. „Silviene, zatím jsem přinesl minerální vodu. Něco normálního na žízeň,“ oznámí mu a zavře za sebou. Trochu nesnadně s tácem balancuje na jedné ruce, když dveře zavírá. Pak přejede všechny pohledem a nadzvedne obočí. „O co jsem přišel?“ broukne a vydá se k nám. „Jo a víno prý přinese obsluhuwaaahh!!“ přišlápne si náhle tkaničku a letí k zemi. A jen taktak zavřu oči, když většina vody ze sklenic vychrstne na mě, protože k mé smůle jsem seděl nejblíž. „Tak to pěkně děkuju,“ zareptám a stírám si vodu z tváře. Pocítím pobavení a tak mi cukají koutky.

Tomoe

Neměl jsem páru, co by Silvien rád za pití, tak jsem požádal obsluhu, aby vybrala nějaké velmi dobré víno pro pana La Croixe a  jeho hosty. Já sám jsem se rozhodl vzít minerální vodu, abychom nebyli všichni na suchu, než vyberou a donesou víno. Vydám se se čtyřmi sklenicemi zpět do salonku a tam zvědavě zjistím, že ta šíleně napjatá atmosféra, co tam byla při mém odchodu, se změnila. Pak se musím určitě zeptat. Namířím si to ke stolku, když zakolísám a skončím na zemi. „Auvejs, no tohle ne,“ fňuknu a třu si natlouklé čelo, zatímco mi z vlasů crčí voda. Jedna sklenička mi bravurně skončila na hlavě. Pak se zdvihnu na kolena a skousnu si ret, když si povšimnu, že nejsem sám, kdo je mokrý. „Umm, promiň mi to. Já nechtěl,“ zabroukám omluvně k blondýnovi, který je zlitý téměř od hlavy až k patě, a sklopím ouška. Čekám, že na mě zase koukne s nebezpečným nádechem, ale vidím, že mu cukají koutky. Poněkud mě to zmate. „Hádám, že jsem potřeboval zchladit,“ dodá už značně pobaveně a pak raději začne svlékat mokré obečení. Přes opěradlo sedačky přehodí mokrý kabát, rozepne pár knoflíků košile a shrne si mokré prameny vlasů z tváře. On...to má na krku skutečně stříbrný obojek?? „Řeknu si o nějaké ubrousky, až přijde obsluha,“ obrátí se na Gabriela. Košile se mu tak trochu odhrne a já šokovaně zahlédnu, co má na hrudi. „To je znak La Croixů?“ vypadne ze mě.

Gabriel La Croix

Vypadá to, že ze Silviena se stal někdo opravdu mírumilovný na upíra. Hazuki to ze sebe vysypal a Silvien skoro ani nehnul brvou. Nakonec mu odpustil a nejenom to. On ho opravdu respektuje a uznává jako mého partnera. Přeměřím si Silviena pohledem. Takhle mě soužití s člověkem taky změní? Zavrtím hlavou a povzdechnu si. Najednou se vrátí ten čokl…ale ne, není to čokl. Je to Silvienův partner. Přejedu po něm pohledem a najednou je na zemi. Hazuki to opravdu odnese, stejně tak jako Silvien. Ten se jen zasměje a skloní se k němu, aby mu pomohl na nohy. „Ty jsi ale motovidlo, jako vždycky,“ zavrtí hlavou a prohrábne mu mokré vlasy. Já pohlédnu na Hazukiho. Chtělo by to suché oblečení, ale on se začne svlékat před nimi. Zúžím pohled, takhle ho přeci můžu vidět jen já. Nicméně, když si stáhne i košili znovu se objeví jeho rány a znak rodu, kterého si všimne i ten Tomoe. Sevřu rty, na Hazukim je vidět, že tohle mu došlo až v tuhle chvíli a sklopí pohled. Okamžitě vstanu a stáhnu si sako, které mu přehodím přes ramena. Přitom to štěně probodnu vzteklým pohledem. Ještě mu to musí připomínat. Takové ponížení, které se mu stalo mou vinou. Neochránil jsem ho a proto má ten cejch. „Pojedeme domů,“ rozhodnu a přitáhnu si ho do objetí. Stejně už jsme si všechno vyříkali.

Silvien La Croix

Hodí se k sobě. Nikdy bych neřekl, že tu s Gabrielem budu takhle sedět a mluvit. Hlavně potom co provedl Tomoemu. Ale všechno se mění, teď možná opravdu budeme rodina. Pousměju se, rodina, kterou jsem snad nikdy neměl, nikdy nebyla skutečná, ale teď tu je on a také Tomoeho příbuzní. „Tebe opravdu baví válet se po zemi,“ zavrtím hlavou a stáhnu si to mokré motovidlo do klína. Čímž jsem v okamžiku taky mokrý. Přitom střelím pohled k těm dvoum a s pohledem na Hazukim se zamračím. Musel si hodně vytrpět, když jeho tělo vypadá takhle. Stříbrný obojek mě překvapí, ale bratr si vždy potrpěl na takové věci. Nicméně to, že ho stále má, i když je jejich vztah takový, je velmi zajímavé. Nicméně vypálený znak na jeho hrudi je na věčnost, to nikdy nezmizí, stejně jako rány po celém jeho těle. „Ano, to je znak našeho rodu. Znak, který se vypaluje na majetek,“ s tichostí zašeptám, za což si vysloužím Gabrielův propalující pohled. „Radši to nech být, Tomoe,“ zašeptám a pevněji ho obejmu. Tohle bych nikdy nedovolil, aby se to stalo i Tomoemu. Takové zvěrstvo. Je vidět, že Hazukiho Tomoeho otázka dost zasáhla. „Nejspíš si asi zavoláme?“ otážu se Gabriela, protože v tomhle okamžiku je tu opravdu nehodlám držet. „Jistě,“ kývne.

Hazuki

Jakmile si uvědomím, že jsem neobezřetně odhalil své poznamenané tělo, zblednu a přitáhnu si košili ke krku. Sakra, byl jsem nepozorný, takové ponížení. Nedovedu se teď nikomu podívat do tváře. Gabriel mi přes ramena položí svůj kabát a přitáhne si mě do náruče. Cítím hanbu, ale jeho náruč mě uklidňuje. Tělem mi projede zachvění, když Silvien Tomoemu tiše vysvětlí to znamení. Ano. Znak kterým se značí dobytek a pouhé věci.  Zvednu pohled ke Gabrieli a přikývnu. Pojedeme domů.Tohle jsem nezvládl. Poněkud mě zamrzí, že jsem takhle narušil setkání, které se obracelo na tak dobrou vlnu. Zvednu se a sako si zapnu. Měl bych si zvyknout, neměl bych se za své tělo, ani za ten cejch stydět. Ale k tomu potřebuju čas...možná hodně času. „Rád jsem vás poznal,“ obrátím se ke dvojici a lehce skloním hlavu. Pokusím se o úsměv, ale nějak mi to nejde. Nato se obrátím ke dveřím. Když mě náhle chytne vlkodlak za ruku.

Tomoe

„Blbost,“ odseknu Silvienovi. „A neříkej mi motovidlo,“ zavrčím. Posadí mě na sebe. A je mu fuk, že je mokrý. Po mé otázce však nastane na pár vteřin nesmírně napjaté ticho. Tohle jsem vymňoukl. Hned mě zamrzí, že jsem se zeptal. Blondýn je v šoku a rychle své zjizvené tělo zakryje. Nechtěně jsem mu připomněl to, co se mu stalo v sídle La Croixů. Najednou je mi ho líto, musel si zažít hrozné věci. Trochu se přikrčím pod vzteklým pohledem Gabriela a schlípnu uši, když se mi od Silviena dostane vysvětlení.  Naši společníci se nakonec rozhodnou odejít. A mě dost mrzí, že jsem to zpískal zrovna já. Než se obrátí ke dveřím, pokusí se blondýn o úsměv a s kývnutím řekne, že nás rád poznal. Ale takhle to nemůžu nechat být! Měl bych se mu skutečně omluvit. A tak slezu ze Silviena a chytím člověka za ruku. „Počkej...Hazuki,“ oslovím ho. Je to trochu zvláštní chytit Lovce za ruku s touhou omluvit se mu. Ne, ne, ne, bývalého Lovce, opravím se v duchu. Překvapeně se ke mně zvedne pohled modrých očí v pobledlé tváři. „Já se moc omlouvám. Dřív mluvím, než myslím. Tohle mě mrzí, tak prosím nemysli na mě ve zlém, ok?“ zazubím se na něj. „Rád jsem tě poznal a rád tě poznám víc, jasný? Takže se nebojte brzy znovu ukázat,“ řeknu rozhodně a svá slova mířím i ke Gabrieli. I když po tom se mi stýskat tolik nebude. To tak leda Silvienovi, když už navazují ten bratrský kontakt.

Gabriel La Croix

Cítím, jak se Hazuki chvěje. Nevyčítám mu to, ale mrzí mě, že musel zažít něco tak nepříjemného před Silvienem a tím Tomoem. „Pro mě jsi jen můj,“ zašeptám mu do ucha a pohladím ho po zádech, abych ho trochu uklidnil. Když na mě pohlédne, prsty ho pohladím po tváři. „Nemáš se za co stydět. Jsi krásný,“ brouknu a políbím ho na čelo. Obejmu ho. „Tak si zavoláme,“ ještě jednou kývnu na Silviena a zamíříme ven. V tom ten Tomoe udělá něco divného. Střelím po něm pohledem a Hazukiho si víc přitáhnu. Jeho slova jsou ale překvapivě milá a omlouvající. Přesto z něj nespustím pohled. Už jednou mu ublížil tím, co řekl. „Uvidí se,“ zareaguju na jeho poslední slova a Silvienovi pokývnu. Jsem jeho dlužníkem a opravdu velkým. „Jedeme domů,“ zašeptám k Hazukimu a vyvedu ho z toho místa. Možná jsem ho měl přeci jen nechat doma.

Silvien La Croix

„No, ale jsi tam dost často,“ neodpustím si Tomoeho trochu popíchnout. Opravdu dost často padá, jako při našem prvním setkání. Bylo to svým způsobem roztomilé. Ale tohle se změnilo v opravdu nepříjemnou záležitost. Otec byl tak krutý, sevřu rty. Ten mladík si zažil peklo a ještě odhalil rány před námi. Po Gabrielových slovech se pousměju, snaží se ho podpořit. To není už ten Gabriel, co jsem znal, chladný a bez citu, tenhle cítí, alespoň s tím člověkem. „Doufám, že se znovu uvidíme,“ kývnu a pousměju se. Vím, že jak se Gabriel díval na Tomoeho, byl jen důsledek jeho poznámek. On se o něj opravdu bojí. „Tomoe,“ oslovím svého přítele, který se najednou zvedne a zamíří za nimi. On je vždycky tak bezprostřední. Sice vždy plácne, co mu přijde na jazyk, ale když ví, že to není správné, tak se to snaží napravit. Navíc je přitom vždy tak sladce roztomilý. Jsem opravdu zvědavý, co mi ukáže dneska večer. Z tohohle setkání opravdu nebyl nadšený, ale myslím, že to nakonec dobře dopadlo. Nakonec se tedy rozloučíme v dobrém. Zbytek opravdu můžeme doladit po telefonu. Zvednu se a dojdu k Tomoemu, kterého obejmu „To nebyla tvoje vina. Otec mu opravdu příšerně ublížil. Má štěstí, že Gabriel zasáhl, jinak by ho naprosto zlomil,“ zašeptám a zavřu oči.

Hazuki

Gabriel mě konejšil a jakkoli mi ta slova připadala nadsazená, přesto mě uklidňovala. Pak mě však při odchodu chytne Tomoe za ruku. Ten mladý vlkodlak skutečně dovede překvapit. Dokonce mě osloví jménem. Pocítím k němu příliv sympatie. Ačkoli mě nejspíš bude nenávidět, pokud jednou zjistí, že mu kdysi ublížil můj bratr a že jsem se pokoušel zabít Silviena. Přesto mám pocit, že bych se s tímhle vlkodlakem dovedl poměrně dobře spřátelit. Přes rty mi prokmitne mdlý úsměv a spolu s Gabrielem odejdeme. Usazen pak v autě, přitisknu si dlaň na čelo a skrčenými prsty zakryju oči. „Odpusť, že se to tak zvrtlo,“ řeknu zahanbeně tichým hlasem a natočím hlavu k okýnku. „Jsem ale rád, že ti Silvien pomůže,“ dodám a zavřu oči.

Tomoe

Znepokojí mě, že mi neodpoví, přesto se na mě alespoň pousmál. Gabriel ho přitom ochranitelsky držel při sobě a odpověděl místo něj. I předtím ta něžná slova k němu. To byl někdo naprosto jiný, než Gabriel, jakého jsem ho poznal. Zakroutím nad tím hlavou a zvednu pohled k Silvienovi, který mě obejme. „Aha,“ řeknu sklesle. „Ale je neuvěřitelný, že to ustál. Nato, že je to člověk,“ poznamenám a opřu se o něj. „No, snad ten příšernej stařík nebude plánovat návštěvu ani u tebe ani u Gabriela s Hazukim,“ zavrčím na Samaelovu adresu. Je sice pravda, že on jako stařík nevypadá, ale je to prastarý upír a už jen pomyšlení na něj mi způsobuje husinu až na prdeli.

Gabriel La Croix

No, nakonec to nedopadlo vůbec špatně. I když s ohledem na Hazukiho nevím, zdali se to tak dá říct. Nastoupíme do auta a já zamířím domů. Na dnešek toho bylo opravdu až až. Přesto občas kouknu po Hazukim. Vypadá dost přepadle a já tuším, co se mu honí hlavou a jeho další slova mi to jen potvrdí. „Není proč, to nebyla tvoje chyba. Prostě se to stalo“ odvětím a natáhnu ruku, abych mu prohrábl vlasy. „Hlavně se tím nezatěžuj. Navíc myslím, že se tomu vlkodlakovi líbíš,“ brouknu a nakonec ruku stáhnu, ale jen proto, abych stiskl tu jeho. „Jo, ani nevíš, jak mi pomůže. To, že mi dal práci, ukázalo jeho postoj vůči mě. Otevřeně se tím staví proti otci,“ zamumlám a za chvíli zaparkuju v garážích našeho domu. Konečně zase doma.

Silvien La Croix

Takže protentokrát je to vyřešené. „Nebuď tak skleslý,“ pousměju se na něj a políbím ho na čelo, načež mu další polibek věnuju na rty. „To ano, ale na druhou stranu má speciální trénink. Byl to Lovec, ti něco vydrží,“ povzdechnu si a víc ho obejmu „Myslím, že to není konec Tomoe. Otec nedokáže odpustit a Gabriel udělal něco, co nikdy neměl dělat. Přesto, jsem rád, že to udělal, nakonec nebude tak špatný, i když ti ublížil,“ s tím se dotknu jeho ruky, kterou měl ještě nedávno v pásce. „Měli by jsme taky vyrazit domů. Přeci jen tam se dají dělat věci, které na tomhle místě určitě nejsou příliš vhodné,“ zašeptám mu s podmanivou tichostí do ouška, které následně s dráždivostí olíznu.

Hazuki

Pootevřu oči, když mi prohrábne vlasy. Jsou stále mokré. Vypadá to, že půjdu znovu do sprchy. „Jo, s tím prckem bych si mohl rozumět. Trochu mi připoměl to malé vlkodlačí štěně, co jsem nedávno našel v parku,“ odvětím a zlehka opětuju stisk jeho ruky. „Je nečekaně velkorysý,“ poznamenám. „Myslíš, že se mu za to bude Samael mstít?“ otážu se a vystoupím. Obezřetně obhlédnu okolí a klidněji se obrátím na Gabriela. Možná jsem moc napjatý, když čekám nepříjemnosti i v pitomé garáži. Možná se ze mě stane paranoik, pomyslím si ponuře.

Tomoe

„To je taky fakt,“ souhlasím. Ať vypadá, jak chce, v ten jeden okamžik jsem cítil, že kdybych se s ním pral, tak bych z toho lehce nevyvázl, tss. „To je ale vytrvalý  hajzl,“ nafouknu tváře, když Silvien zmíní, že se jeho tatík jen tak nevzdá a bude dělat problémy. A co se Gabriela týče. „Jó, nejspíš nebude,“ opáčím opatrně. „Ukázal se ve fakt divným světle, viděls, jak byl na Hazukiho medovej? Já myslel, že koukám na někoho úplně jinýho. Ale přátelit se s ním asi jen tak nebudu,“ usoudím a pak vypísknu. Zatracený zvrhlík, to bylo moje ucho!„Domů půjdem, ale nezkoušej mě tu lákat na prasárničky, Králi perverzáků!“  zavrčím celý rudý. „To musíš myslet na něco takového i za bílýho dne?“ odfrknu  rozechvěle a snažím se odtáhnout z jeho náruče. Takovéhle rozmíšky jsou mezi námi už téměř jako hra a na denním pořádku, ale krucinál, mám podezření, že Silvien to bere vážně a skutečně nedokáže držet své choutky na uzdě. Grrrr!

Gabriel La Croix

“Ještě jsi mi neřekl, co se v tom parku stalo,” odvětím. Vlastně jsem na to ani nijak nenaléhal a hlavně po tom všem, co se stalo. „Mě nemá rád a nikdy nebude. Naše první setkání…no, choval jsem se jinak. Vždyť víš, jak to mezi námi ze začátku bylo,” pokrčím rozmrzele rameny. „Myslím, že ten vlkodlak ho změnil. I když on takový trochu vždy byl,” a povzdechnu si. „Jo, myslím, že jo. Rozhodně to tak nenechá,” pronesu a obejmu ho. „Neboj, tady nám nic nehrozí,” pohladím ho po tváři a přitáhnu si ho do polibku, než se odtáhnu a rukou ho obejmu kolem boku. „Jsi unavený?” zeptám se a vedu ho do bytu. Přeci jen toho na něj bylo opravdu až dost a on toho v poslední době zažil dost. Nicméně ještě je tu to, o čem se mluvilo v té restauraci, o proměně. „Opravdu by jsi byl ochoten se mnou strávit věčnost?” zeptám se, když jsme v bytě.

Silvien La Croix

“Ale copak, že by jsi se ho bál,” trochu ho popíchnu. Vím, že se nebojí, ale i tak jsem si tohl nemohl odpustit. „Jo a to ho zas tolik neznáš,” zamumlám. Nerad bych se s ním ještě někdy setkal, ale nějak mám pocit, že to s Gabrielem se promítne i do našeho života, ale já nemohl stát stranou a nechat ho v tom. „No jo no, ten Lovec ho změnil. Svým způsobem je to dobře, ale v tomhle okamžiku, když je ten Lovec člověkem,” povzdechnu si. „Měl by ho rychle proměnit, jinak to může být opravdu dost nebezpečné,” zavrtím hlavou. „To ano, ale je to jen díky tomu Lovci a jen k němu se tak chová,” nato mu prohrábnu vlasy. „Budu jen rád, když se před ním budeš mít na pozoru. Je to prostě Gabriel, ten se jen tak nezmění,” zavrtím hlavou a vzápětí se ušklíbnu. „No a proč ne, navíc ty by jsi nechtěl?” popíchnu ho znova. Vím, jak ho to uvádí do rozpaků. Navíc je vždycky jeho tělíčko tak příjemně rozechvělé. „Půjdeme,” nakonec ho pustím. Zaplatím a i my tohle místo opustíme.

Hazuki

„Když budeš chtít, budu ti o tom vyprávět,“ pousměju se lehce. Prve ho to nijak zvlášť nezajímalo, je překvapivé, že je teď trochu zvědavý. Nedivím se, že ho Tomoe nemá rád. Dovedu si konflikt mezi nimi velmi živě představit. Tsk, nebojím se, jen jsem obezřetný. Nechám se políbit a sklopím pohled. „Fyzicky ne, řekl bych,“ odvětím a s úlevou vejdu do bytu. Tam nečekaně padne otázka. Zarazím se přizouvání bot, pak ale činnost dokončím a ke Gabrielovi vzhlédnu. „Věčnost, hm?“  řeknu tiše a projdu kolem Gabriela do koupelny, kde ze sebe stáhnu ještě stále vlhkou košili. Rozpustím si vlasy a prohrábnu si je. Zamyšleně zůstanu zírat do zrcadla. Zaregistruju, že Gabriel vejde za mnou. „Vím, že je to možnost, abychom byli oba víc v bezpečí, Gabrieli, přesto...,“ pronesu nejistě a zarazím se. Sklopím hlavu. „Ty víš, že chci být s tebou, že tě nezradím. Ale co mi ta proměna přinese? Můžeš mi zaručit, že to budu stále já? Že se ze mě nestane patetická krvesavá bytost?? Víš, že znám vaše mladé, co se nedovedou ve většině případů příliš kontrolovat. Já..přijde mi to jako velká neznámá, chápeš?!“ obrátím se na něj.

Gabriel La Croix

„To bych uvítal,“ přikývnu a prohrábnu mu vlhké vlasy. „Měl by jsi si odpočinout. Napoprvé toho bylo opravdu až příliš,“ pronesu a nespouštím z něj pohled. Vypadá dost přepadle, ale nejspíš to je hlavně díky tomu, že to viděli. Oni, kteří jsou pro něj tak cizí, viděli jeho tělo poznamenané ranami. „Ano,“ kývnu a pohled z něj ani na okamžik nespustím. Taky se zuju a jdu přímo za ním. Čekám, co řekne, nehodlám na něj tlačit. Tohle není rozhodnutí na pár dní, ale na celý život. „Ale Hazuki, pořád do budeš ty, to že se by jsi se stal upírem, na tom nic nezmění,“ odvětím a pohladím ho po tváři. „Nechci tě do toho tlačit, ale chci s tebou být. Chci s tebou být déle, než je délka tvého života,“ při těch slovech mu přejedu prsty přes rty. „Na začátku budeš mít opravdu žízeň, ale nejspíš budeš pít jen syntetickou krev jako já. Navíc, myslím, že se dokážeš dostatečně ovládat a budeš mít mě. Nedovolím, abys někomu ublížil,“ pokračuju a políbím ho. „Nemusí to být hned, ale chci, abys věděl, že s tebou chci zůstat, napořád,“ zopakuju, když se z polibku odtáhnu.

Hazuki

Nedůvěřivě naslouchám jeho slovům. Necítím se přesvědčeně, že se nezměním. Přijde mi to přitažené za vlasy. Je to tak bláznivé a náhlé.  Události měnící můj život se nahrnuly a letí jedna za druhou šíleným spádem. Za krátkou dobu se toho stalo tolik a já to sotva zvládám strávit. Pátrám v Gabrielových očích stopu váhání nebo čehokoli jiného. Ale vidím v nich jen pevné odhodlání a skutečnou touhu. Abych byl stále s ním. Zavřu oči do polibku a pak, když jsou mé rty volné...se kupodivu rozesměju.  Zakryju si tvář a ramena se mi otřásají. Sklopím hlavu a uvolněně vydechnu. „Napořád s tebou,“ hlesnu a rty nechám zvlněné v lehkém úsměvu. „Nebude to úplně růžové, ale hádám, že to zní jako docela zajímavá..hmm..vyhlídka,“ zvednu ke Gabrieli pohled. „Z Lovce se má stát upír, bože to je komedie,“  pohlédnu do stropu a zapřu se rukama o umyvadlo za sebou. Nejsem si jistý, zda bych se měl upírem skutečně stát. Cítím z toho tak smíšené pocity.

Gabriel La Croix

Vidím na něm, že váhá, jak by taky ne, vždyť to bylo dost najednou, ale chci s ním být. On je tím pro koho jsem všechno opustil. „Hazuki,“ zašeptám a znovu ho políbím. Jeho rty jsou tak teplé a tak sladké. Až se promění, tedy pokud bude chtít, tak bude stejně studený jako já. „No jo, napořád a nemysli si, že tě pak nechám utéct,“ zabručím a víc si ho k sobě přitáhnu. „Já to taky vidím jako velmi zajímavé. Lovec a upírem,“ ušklíbnu se a rukama sjedu na jeho zadek. Vzápětí řekne to samé a já se tomu ušklíbnu. „Jestli se bojíš, nebo jestli se na to teď necítíš, tak to klidně může počkat, ale chci, abys byl jako já,“ s vážností pronesu a políbím ho na čelo. „Máš tolik času, kolik jen budeš chtít. Už tak po tobě chci hodně,“ pohladím ho po tváři a pustím ho. Už mám zase docela žízeň, jak by taky ne, když jsme mluvili o proměně, tam teče hodně krve. Vlastně víc jak hodně, vypil bych mu skoro všechnu jeho krev. Navíc by to bylo naposledy, co bych ochutnal jeho sladkou krev a slyšel jeho srdce tlouct. Ještě jednou na něj pohlédnu a nechám ho samotného, zamířím do kuchyně.

Hazuki

Nadzvednu obočí a pohlédnu zpátky na něj, když mě chytne za zadek. Jestli se bojím? Já nevím, spíš se na to necitím. To je pravda. Ale čelíme tolika problémům a překážkám, z nichž jedna je má smrtelnost a zranitelnost. Zavřu oči při polibku na čelo a zůstanu stát opřen o umyvadlo, i když Gabriel odejde. Času, kolik budu chtít. Je tomu skutečně tak? Mám pocit, že čas spíš hraje proti nám. Není mi příjemná představa, že bych měl tady a teď zahodit svou lidskost, ale když se mi vybaví tvář toho Pána strachu, který spřádá plány, jak Gabrielovi za jeho neposlušnost a troufalost znepříjemnit život, toužím udělat cokoli, co nás posílí. Alespoň pak Gabriel nebude lákán mou lidskou krví a líp se sžije s  krví syntetickou. Alespoň doufám. Pohlédnu na sprchu, ale mávnu nad tím rukou a pustím ji z hlavy. Za chvíli uschnu a byla to jen pouhá voda. Rozhodným krokem se vydám za Gabrielem. Najdu ho v kuchyni. Ve dveřích zaváhám, ale pak přeci jen přejdu až k němu. „Udělejme to teď,“ řeknu zpříma. „Nebojím se toho. Je-li to nevyhnutelné, není třeba to odkládat,“ odhodlaně mu pohlédnu  do tváře.

Gabriel La Croix

Opřu se o linku a povzdechnu si. Rukou si prohrábnu vlasy. Zase jsem se mu chtěl zakousnout do krku, ještě, že jsem odešel. Někdy je to opravdu těžké, ale neublížil bych mu, už ne. Z ledničky si vyndám dva pytlíky s krví, ale když jeden chci otevřít přijde on. Překvapeně na něj pohlédnu. „Udělejme to hned?“ zopakuju jeho otázku a přejedu po něm pohledem. Opravdu mluví o tamtom? Co, že tak najednou a zrovna teď? Ne, že bych nechtěl, ale je to opravdu dost velký krok, pro dnešní den. „Ale Hazuki, není to nutné. Pokud chceš ještě zůstat člověkem, nevidím v tom problém,“ přitom ho pohladím po tváři. „Ale pokud to tak chceš, tak to jen uvítám. Jak jsem řekl, chci, abys se mnou byl navždycky. Jsi pro mě důležitý, tak jak nikdo jiný,“ s tím ho vezmu za ruku a dovedu ho k posteli, na kterou ho přiměju posadit. „Jakmile se změníš, přijdeš o slunce, o pocit hladu z jídla, tvé srdce přestane bít a krev v tvých žilách se navždycky zastaví. Je to opravdu to, co chceš?“ zeptám se ho ve vší vážnosti a shlédnu na něj. Nechci ho odrazovat, ale musí si uvědomit všechny důsledky svého rozhodnutí.

Hazuki

Zatnu čelist a zúžím pohled. Vypadá to, že to nečekal. Ale není dobré, když takhle nahlodává mé přesvědčení. Nechám se dovést k posteli a zatvářím se nešťastně. Neměl se v tom takhle vrtat, cítím, jak v mém srdci roste pochybnost o správnosti mého rozhodnutí. Neklidně polknu a rozechvěle se nadechnu. Nebude jednoduché připravit se o požitek z denního světla, ze sluneční záře. O věc tak zdánlivě přirozenou. Stejně tak jako o lidský život. Zachvějí se mi rty, ale pak je sevřu a  oplatím Gabrieli pohled. „Zvyknu si, všechno je jednou poprvé a zkusit se má všechno,“ vysoukám ze sebe profláklou hlášku a s lehce ironickým úsměvem nakloním hlavu na stranu. „Mám tě na zkoušku kousnout do krku, abys viděl, že to myslím vážně?“ nadhodím se znovu nabytým odhodláním.  Pak se ale zamračím. „Jak se to vlastně provede?“

Gabriel La Croix

Vypadá to, že jsem ho trochu zviklal. To jsem chtěl, přeci jen souhlasil tak rychle. Chci, aby si uvědomil, jak to je. O co přijde, i když možná se to trochu uklidní. Kdo ví, ale nejdůležitější je celá proměna. „Máš strach, Hazuki?“ zeptám se ho a pečlivě si ho měřím. „Prvně sundáme tohle,“ povzdechnu si a prsty přejedu po obojku. Pokud to chce, tak to udělám, protože to chci i já a jeho krev mě v tuhle chvíli neskutečně láká. „Nesmíš na sobě mít žádné stříbro, mohlo by tě to zabít. Jsi mladý a na stříbro jsi si ještě nezvykl,“ zavrtím hlavou a obojek rozepnu. Nechám ho spadnout na zem. Něco pro něj znamenal, ale teď by pro něj byl nebezpečný. Možná za pár staletí ho bude moct znovu nosit, ne ale teď. Vzápětí se zapřu o jeho hruď a přiměju ho lehnout. Nato se nad ním nakloním. „Teď vypiju všechnu tvou krev. Pamatuješ, jak jsem to jednou přehnal?“zeptám se ho. „Tak teď to přeženu ještě mnohem víc. Budeš na pokraji smrti, teprve tehdy přestanu,“ na okamžik se odmlčím. „Pak ti dám napít své krve, tím bude proměna dokončena. Až se probudíš, budeš jako já,“ dopovím a zahledím se do jeho očí. „Pořád nechceš couvnout?“ zeptám se ho. Teď už je to opravdu vážné, protože pokud bude souhlasit, tak to opravdu udělám. Proměním ho, stane se upírem.

Hazuki

Chci odseknout, že strach nemám, ale to bych nejspíš lhal, a tak mlčím. Následně mi sundá stříbrný obojek a já se smíšenými  pohledy hledím, jak padá na zem. Byl jsem přesvědčen, že ho budu neustále nosit, ale Gabriel má pravdu. Teď pro mě bude stříbro nebezpečné. Rozšířím oči, když mě donutí si lehnout a tep se mi samovolně zrychlí. Ah, to není pěkná vyhlídka. Znovu zažít tu situaci, kdy přicházím o svou krev. O ten pocit bezmoci, kdy vyprchává z mého těla život. „Budu se muset napít tvé krve??“ To je pro mě novinka.  Mezi lidmi a Lovci je přeměna na upíra stále tajemstvím. Alespoň pro většinu z nich. Koukám, že si polomrtvý budu hrát na upíra dřív, než se jedním stanu. Nadechnu se nosem a pak hlasitě vydechnu. Odhrnu si vlasy s čela a pohlédnu stranou. „Nemůžu říct, že by se mi postup líbil, ale skutečně nehodlám couvnout,“ oplatím Gabrielovi pohled. Pak natáhnu ruku a Gabriela si za košili přitáhnu do polibku. Nespíš poslední lidský polibek, který mu věnuju, než se stanu tvorem, jako je on.

Gabriel La Croix

„Neboj se,“ tiše zašeptám a prsty mu přejedu po linii krku. Má tolik kousanců ode mě, ale jeden je i od mého otce. Zamračím se, ale vzápětí se znovu soustředím jen na něj. Proměna není nic lehkého, hlavně pro mě ne a hlavně v této situaci. Tentokrát si musím dát pozor, abych se nenapil, až za tu hranici, po které to už nejde v žádném případě zvrátit. „Jo,“ kývnu. „To je potřeba k tomu , aby jsi se proměnil v upíra. Kdybych ti nedal napít své krve, tak by jsi prostě zemřel,“ vysvětlím mu to. „To vím, ty prostě nikdy necouvneš,“ povzdechnu si a pohlédnu na něj. Cítím jeho bijící srdce, myslím, že ač si to nechci přiznat, tak mi to bude chybět. Když mě políbí, polibek mu oplatím. Ještě si ho do polibku víc přitáhnu a jeho rty až neskutečně dlouho týrám. Jazykem mu přitom vklouznu do úst. Polibek je neskutečně dlouhý, opravdu hodně dlouhý. Chci si tuhle chvíli zapamatovat. Nakonec se rty přesunu na jeho krk. Vzápětí zanořím svoje tesáky do jeho krku a začnu lačně pít. Jeho krev je tak sladká, tak vábivá. Dlouho jsem neměl lidskou krev a tohle je naposled, kdy ji ochutnám. Piju opravdu hodně, ale na paměti mám, že musím v určité chvíli přestat, prostě musím.