Ryuzaki: Seděl jsem v prázdné knihovně tedy až na knihovnici, která postávala u pultu a pokukávala po mě mezitím co si četla jakousi knížku. Opřel jsme si hlavu o ruku *Proč jsem tu sakra o 15minut dřív?!… Pravda nemohl jsem ho vyhnat z hlavy… ty jeho výrazy….. hnědé oči…. jemné a tak světlé vlasy o proti těm mým…. Hej! O čem to sakra přemýšlím!!!*…*povzdechl jsem si a upřel oči na hodiny* za 3minuty by tu měl být… *Proč vůbec něco čekám…. stejně nepřijde…. a kdyby… bude to tak samo jak s ostatními… lidi přicházely a zase odcházely ze strachu že jím ublížím, že jsem pro ně moc nebezpečný…. vyrůstal jsem sám…. nikdy jsem nevěděl jak se mám k někomu chovat…. on bude stejný… jen co se mě pozná uteče tak jako ostatní…. tak jako mojí rodiče… a všichni na kterých mi záleželo….* nostalgicky jsem přemýšlel, že jsem si nevšiml mého výrazu který by pozbyl veškeré mé tvrdé masky, jako bych byl najednou zranitelný, jakoby bych byl na světe plném mimozemšťanů kteří mluví jiným jazykem a já jsem jejich atrakce….nevšiml jsem si, že se vedle mě někdo pohnul, byl jsem tak zaujatý minulosti a vzpomínkami že jsem si jen povzdechl a jemně jsem sklopil oči nad svou otázkou *Co bude dál?*

Yukio: Učitel ohlásil konec hodiny a já se nervózně podíval na hodiny visící nad učitelským stolem. Ještě 10 minut. Ještě 10 minut do setkání v knihovně. To snad zvládnu. Otevřel jsem svůj batoh a vytáhl si bento. Otevřel jsem ho a chutí se pustil do chobotniček. Podíval jsem se před sebe na místo, kde by měla sedět Karen. Asi šla po té příhodě domů. Ani se jí nedivím, zřejmě se tu delší dobu neukáže. Znovu se podívám na hodiny…

‚Už je toliiik?!‘omylem jsem zakřičel. Sbalil jsem si svůj oběd, vzal batoh a uháněl do knihovny. * Snad to stihnu, takže, doleva, doprava podél chemikárny a pak… etoo…* Jsem tu. Pomalu otevírám dveře a hledám ho. Seděl u posledního stolku. Přišel jsem k němu a sednul jsem si vedle něj. Vypadal… nevypadal jako ten, koho jsem potkal před pár hodinami. Teď vypadal mnohem zranitelněji. Lehce jsem mu poklepal na rameno.

Ryuzaki: Ucítil jsem lehký dotek na rameni, tak mě to překvapilo, že jsem nadskočil prudce se otočil a chytl dotyčnou věc. Byla to ruka, jeho… ruka. Malá ruka malého Yukia. Podíval jsem se překvapeně na něj… *Jak to, že se dostal tak blízko? Vždy jsem byl tak ostražitý a teď… Hmpf* všimnul jsem si, že mu ruku bolestivě svírám, pomalu jsem povolí a sklopil jsem hlavu *povzdechnutí* “Gomenasai….” řekl jsem potichu s pohledem na něj z pod sklopených řas “Neměl by ses k někomu jako jsem já tak neopatrně přibližovat… mohlo by se ti něco stát” *tišeji* to už jsem jeho ruku pouštěl, jeho ruka v mé ruce nebylo dobře, bylo to.. jiné…. než ostatní ruce…. *povzdechl jsem si a zaklonil jsem hlavu a rozcuchal si vlasy jestli to ještě vůbec více jde*

Yukio: Vypadal docela v depresi… přeci jen každý má svoje problémy. Chtěl jsem vědět víc. Co ho vlastně trápí. Třel jsem si ruku, za kterou mě držel. Má opravdu sílu. Asi bych si z něj neměl udělat nepřítele. *Jsem opravdu rád, že jsem přišel, jinak bych byl na maděru*. Vytáhl jsem učebnice.

A co teď?‘ zeptal jsem se. Nikdy jsem na doučování nebyl, takže vlastně nevím, co se tam přesně dělá. Vím, že se učí, ale přeci jen, podle statistik chodí spolužáci někam ven, trochu se učí, ale hlavně si povídají o všem možném… Ale my se přece nemůžeme počítat za kamarády. Píchlo mě u srdce. *Přeješ si stát se jeho kamarádem?* optal se můj vnitřní hlas. Já vlastně ani nevím…

Ryuzaki: Díval jsem se jak vytahuje učebnice a nad něčím přemýšlí, “No co by? Prostě mi řekni s čím máš největší problém? Já ti to pak vysvětlím a naučím tě to… jinak co máš za cíl ? ” chtěl jsem o něm vědět ještě něco zdál se mi docela zajímavý, jednou se chová jako štěňátko a po druhé zas se klidně před někoho postaví a brání ho jako vlk … “A… abych nezapomněl.. jsem Ryuzaki Kamurou…. můžeš mě oslovovat Ryuzaki-senpai…” *podíval jsem se na něj a viděl jak si svírá svojí ruku* “Haaaaa *povzdech* …. hontoni Gomene” *prstem jsem se jemně dotkl jeho pohmožděné ruky* sám jsem si vytáhl tužky a sešit.

Yukio: *Takže Kamurou Ryuzaki…*je zajímavé, že jsem o něm neslyšel… je pravda, že jsem tu teprve od začátku druháku, ale už uběhl půlrok… pak se dotkl mojí ruky. Pod jeho dotykem mi kůže začala vibrovat a zalilo mě horko. Snažil jsem se nevnímat, jak rudnu a radši jsem otevřel učebnici chemie. Ale stále mě ruka příjemně hřála.

‚Cíl? Vlastně bych rád na ekonomii, nic jiného mi nejde…‘ řekl jsem takměř šeptem. ‚Možná je špatné, že se tě zeptám, ale kam míříš ty?‘

Ryuzaki: Opět… ten jeho výraz… *Bojí se mě?….* “Můj cíl…*zamyšleně* hmmmm nic určitého…. možná půjdu dělat bodyguarda v nějak klubu nebo něco podobného…. nebo budu pianista …” řekl tiše ” Tááákže, ekonomie huh? No tak mi ukaž co ti přesně nejde….” řekl jsem a naklonil jsem se k němu abych mu viděl do učebnice a snažil jsem se nevnímat, že je docela blízko, musím se soustředit na to abych ho něco naučil…

Yukio: *chce mi přivodit infarkt? Doufám, že neslyší, jak mi bije srdce, protože vsadil bych se, že by ho slyšeli i v Číně. Je tak blízko… nedokážu na nic myslet…*

‚Takže pianista, jo? Máš rád klasiku?‘ snažil jsem se znít normálně, ale kolísal mi hlas. Jestli to takhle půjde dál, nic se nenaučím…

Ryuzaki: on…je vynervovaný? To se mě opravdu tolik bojí? *povzdech* “Jo mám rád ty skladby….” prstem jsem mu ukazoval do učebnice a poklepával jsem tam na to co by se měl naučit “Tohle a tohle budeš potřebovat na tu tvoji ekonomiku.” podíval jsem se na něj “Hele jestli se mě tak bojíš nebo je ti to nepříjemné můžu si sednout naproti” *smutný ale chápavý úsměv* vidím ty jeho reakce…*to jsem opravdu tak strašný ?* ptal jsem se sám sebe

Yukio: *dělej, přijmi to, jinak nic neuděláš a budeš ještě tupější…*

‚N-ne! To je v pořádku… já jen… to nic… takže tohleto, jo? Na to jsem zrovna chyběl…‘ tentokrát jsem uspěl se svým hlasem. Ale stále jsem se cítil nepříjemně a příjemně v jednom. Jsem divný. *Chci vedle něho sedět.* mi prolétlo hlavou. Hned jsem zrudl.

‚T-taky mám rád klasiku… moderna se mi moc nelíbí, pořád se tam opakuje to samé… však víš, co tím myslím… klasika má v sobě ten nádech… jak to říct… sakra, asi jsem se nechal unést… gomenasai…‘ znovu jsem zrudl. *Ještě ze sebe děláš většího blba než si, přestaň mluvit.* sebekritika se ozývá. To mi ještě chybělo.

Ryuzaki: *zírá* on opravdu zůstal sedět *uchechtnutí* “Yop! klasika je nejlepší není ještě poznamenána tím světem, nevadí hlavně se dívej co ti ukazuju a co máš jak dělat Yukio” *upřímný a radostný úsměv* poplácal jsem ho po hlavě na znamení že je vše ok…”Taaaak co další je na řadě?” *řekl jsem s úsměvem, teda kdy jsem se naposledy tolik usmíval??, Opravdu… co jsi zač Yukio Masamone?*

Yukio: *Proč se neusmívá častěji?* srdce mi při tom poskočilo. Chvíli jsem na něj jen tak koukal. Tohle není ten, koho jsem potkal. Pak mi došlo, že se ptal, co dále.

‚Etoo… kde to je?‘ prohrabával jsem papíry s poznámkami, až jsem našel ten správný.

‚Tohle jsem nějak přesně nepochopil. Jestli bys mi to mohl vysvětlit…‘ maličko jsem zrudl.

Ryuzaki: mezitím co se Yukio prohraboval ve své tašce jsem se koukal něj jeho obličej který byl rudý *Tak kawaii….* nevydržel jsem a musel jsme si rukou zakrýt pusu abych utišil chechtání při tom jsem něco cítil… teplo? Štěstí? Radost něco bylo neznámé ale velice příjemné… *Opravdu, kdy jsem se tak bavil? Navíc..proč se sakra chovám jako úplně někdo jiný?!* trošku jsem se zarazil pak jsem si vzal papír co mi podával “Hmmm…. rovnice.. yoš! Takže….” to už jsem se choval zase jako by nic…vzal jsem si tužku a ještě kousek si přisunul židli k Yukiovy a na svůj prázdny papír mu opsal rovnice z poznámek pak jsem mu postupně vysvětloval co a jak má dělat “Vidíš? Musíš čistě čísla dát na jednu stranu a čísla s písmenem na druhou stranu aby jsi tak mohl vypočítat X? Chápeš?” Podíval jsem se na něj… a nevědomky mi padl pohled na jeho rty* zblízka je opravdu rozkošný…hej…moment…co ..to..sakra…SI MYSLÍM?!* trošku jsem se usmál abych odlehčil své mysli že to nic není..vůůůbec nic… to jsem se už díval na Yukia do očí….

Yukio: Pomalu jsem tomu začínal rozumět… zřejmě není takový, jaký se na první pohled zdá. Ale cítím na sobě jeho pohled. *Teď se nesmíš začervenat, zkus si to a je konec* tak jsem to zkusil. Snažil jsem se udržet svoji studentskou masku, ale kvůli tomu, že byl tak blízko mě, jsem se vážně nemohl soustředit. Voní jako… domov. Cítil jsem se dobře. Ale pak jsem pohlédl na hodiny.

‚Shimatááááá! Už jsem měl být dávno doma!‘ málem jsem zakřičel.

Ryuzaki: Nehorázně jsem se lekl! “Ty teda dokážeš vylekat…” koukl jsem se na hodiny, měl pravdu je pozdě a už se přišeřuje…*podíval jsem se na Yukia…tak malý..neměl by jít sám* “No je fakt, že už je dost pozdě…. jak se dostaneš domů? Pokud to máš daleko můžu tě vzít motorkou… přeci jen jsem starší a mám za tebe zodpovědnost když jsi tu se mnou.” sbalil jsem si věci a podíval jsem se na něj v očekávání odpovědi…

Yukio: Snažil jsem se navenek vypadat v pořádku, když ve mně právě propukla válka.

‚T-to opravdu nemusíš, bydlím jenom kousek… ale i tak díky za nabídku…‘ Začal jsem sbírat papíry a narval jsem si je do batohu. Honem pryč, jinak se už neudržím a…a… stane se něco hrozného. Ve dveřích jsem se otočil a usmál se na něj ‚Ještě jednou, díky za všechno.‘ A vyšel jsem. Opřel jsem se o stěnu a dotkl se svého obličeje. Málem jsem se spálil. *Tohle není dobré. Mám zlou předtuchu.* ale i tak je lepší jít sám, v klidu, provětrat si hlavu, než být v jeho blízkosti. Nevím proč, ale s ním se cítím… no… dobře. I když se známe sotva den. Vyšel jsem ze školy. Byla docela zima na šest odpoledne. Ještě že to domů mám sotva pár ulic. Kolem mě projelo pár motorkářů, na konci ulice však zastavili.

‚Hej, prcku, děti nesmějí chodit samy v takovou dobu, to tě rodiče nenaučili? Asi ti budeme muset dát lekci, protože nikdo nesmí do mého rajónu!‘

Ryuzaki: Nastupoval jsem na motorku když se mi pořád v hlavě oběvoval obraz Yukiho úsměvu *Sakra!!!* začal jsme si cuchat vlasy abych to dostal z hlavy. Nastoupil jsem na svojí motorku a dal si na hlavu helmu, nastartoval jsem a jel jsem domů, přemýšlel jsem že bych si ještě někam zašel ale nějak jsme neměl chuť. Když jsme jel uviděl jsme nějakou bandu jak se kolem někoho ochomýtá, nebral jsem to v úvahu dokud jsme nespatři blonďatou kštici..*Yukio???!!!!* prudce jsem otočil a zabrzdil jsem kousek od té skupinky, Yuki byl namáčknutý na stěnu a ti týpci se na něj dívaly jako na nějaké žrádlo, ani jsem si neuvědomil a šel jsem k ním ruce zatnuté v pěst *okolo hrozivá černá aura + svítící oči* “Hej! Vypadněte od něj, pokud nechcete aby jste skončili na JIPce!” řekl jsme hlubokým a mrazivým hlasem, postavil jsem se před Yukiho a upřel na tu partu zrak….

Yukio: *Co tu dělá?! Ach jo, byl bych radši, kdyby se tu neobjevil…* a je to tu zase. Nechci, aby mě někdo pořád zachraňoval. Protlačil jsem se dopředu, abych ho zastavil.

‚Senpai, nechte toho! Vždyť mi nic nedělají…‘ a šeptem jsem dodal ‚zatím.‘ Ale vypadá fakt vytočený, to není dobré. Takový nebyl ani, když ho ti týpci na chodbě otravovali. Abych řekl pravdu, docela se bojím. Radši bych ustoupil, aby si mohl dělat, co chce, ale nemůžu… já nechci nikomu způsobit bolest. Radši tu bolest snesu, než aby se dál rozšířila a způsobovala další a další koloběhy nenávisti. Chytnu Ryuzakiho za paži.

‚Senpai! Yamete kudasai!‘

Ryuzaki: Díval jsem se teď na Yukia …. vypadá jako by chtěl co nejdříve pryč…. jako by se bál více mě než jich… *Bože.. co to zas dělám!* cítil jsme jak mě tahá za paži… uklidnil jsem se a chytl jsem ho jemně za ruce aby mě pustil a poplácal jsem ho po hlavě…. *nebezpečně ale zároveň mile jsem se usmál* “To mají jediné štěstí…” zašeptal jsem a díval jsem se mu do očí *Od kdy sakra trpím potřebou někoho ochraňovat sakra?!* … ohlédl jsem se na ty týpky a chytal mě zase vztek *Klid !!! Jinak budu stejný jako oni!* *zamračil jsem se a sklonil jsem se k Yukiovi* nabral jsem ho na ramena jako pytel brambor a odešel jsem s ním k mé motorce, kde jsem ho na ní posadil a na hlavu narazil helmu a zapnul ji “Drž se!” řekl jsem mu když jsem nasedal a startoval… jel jsem směrem ke mě abych byl od nich co nejdál i když jsme slyšel jak na nás hulákají nadávky tak jsem se je snažil ignorovat. Dojel jsem k nějakému parku který je poblíže mého domu kde jsem zastavil … *Přeci jen nevím kde bydlí.* Vypnul jsem motorku a sesednul jsem, už byla docela tma ne úplně ale přece jen už šli krásně vidět hvězdy… šel jsem směrem k houpačce na kterou jsem si sedl a rukama jsem se opřel o kolena a hlavu jsem si dal do dlaní Yukia jsem nechal pořád sedět na motorce… teď může klidně utéct …. “Hah… měl bych dělat spíše v Yakuze” Hořce jsem se usmál do dlaní když jsem tyto slova říkal…

Yukio: Abych řek pravdu, ‘nabyl jsem vědomí‘ až, když jsem byl na motorce, jedoucí docela rychle, a to nejhorší, řídil ji Ryuzaki. Bylo mi docela dobře, ale jakmile jsem si všiml, že ho objímám kolem pasu, zrudl jsem a otřepal se. *Chci domů…chci domů…počkat…kam to jede? On snad ví, kde bydlím?!* málem jsem dostal panický záchvat. Pak zastavil u parku před mým domem a šel si sednout na houpačku. Dneska ty hvězdy fakt zářily. Díky nim jsem ho nemohl ztratit z dohledu. Vypadal docela… v šoku. Asi mi nechal volnost. Takže asi neví, kde bydlím. Yokatááá. Rád bych už šel, ale… bylo mi ho líto. Tak jsem vyšel k němu a sednul si na vedlejší houpačku. Zatímco přemýšlel, začal jsem se pozvolna houpat. Zhluboka jsem se nadechl.

‚D-díky za záchranu… to si nemusel…‘ řekl jsem a začal pomalu rudnout.

Ryuzaki: Otočil jsem se za hlasem Yukiho a ignoroval jeho poděkování *podíval jsem se na jeho sklopený obličej který nejspíše právě teď žhnul* “….. jsi v pořádku Yukio? Jsi červený…. nemáš horečku?” *zvedl jsem se, odhrnul mu afinu a položil mu svoje čelo na jeho* zkontroloval jestli nemá horečku a zavřel jsem oči *Hmmm…. opravdu docela dost hřeje* zase jsem se narovnal “Neměl by jsi chodit takhle na lehko oblečený už je podzim a za chvíli začíná zima.” sundal jsem si svojí koženou motorkářskou bundu a dal jsem mu je na ramena… *Tohle jsem nikdy nedělal ještě dneska mi lezl na nervy a teď ho chci zahřát?! Opravdu co se to se mnou děje…* “Na, já jsem odolný proti nemocem takže mi ji zítra na doučování můžeš vrátit…. a jestli chceš tak tě svezu domů….” opět jsem mu položil ruku na hlavu a koukal se na něj *Dělám to nějak často…*

Yukio: Můj výhled na neobyčejně zajímavý kámen zastínil jeho obličej, když si položil svoje čelo na moje. Srdce se mi rozbušilo ještě rychleji, skoro jsem nemohl dýchat. Pak mi podal svůj kabát. Sice byla docela zima, ale já si připadal jako v sauně. Proč mi to musí dělat tak složité? Pak mi ještě položil ruku na hlavu. Hned to začalo pálit. To jsem tak citlivý na jeho dotyk? Zeptal se mě, jestli nepotřebuju odvést.

‚N-ne, já bydlím hned tady…takže… díky… za všechno…‘ čím dál více jsem rudl. Nemohl jsem mluvit. Veškeré myšlenky v hlavě vytvořily chuchvalec. Pomalu jsem se zvedl z houpačky a vykročil jsem domů.

Ryuzaki: Díval jsem se jak jde domů. *usmál jsem se* “Yukio!!! Nezapomeň zítra tak samo jak dneska!” křikl jsem na něj a pak jsem nastoupil na motorku a jel domů po chvíli jsem si uvědomil ,že bydlím kousek ani ne 1blok, zaparkoval jsem u mého domu, sesedl jsem a šel jsem domů…. chtěl jsem si sundat bundu když jsem si uvědomil že jí má Yukio.. *Bože to mi musí pořád strašit v hlavě?! Měl bych být odměřenější* v mysli se mu oběvila usmívající se jeho tvář *Džikšo!!! Jak bych mohl….* *povzdechnul jsem si* šel jsem se osprchovat a pak jsem se položil na postel, ani jsem se nenajedl právě jsem neměl chuť na instantní nudle, vařit neumím a žiju sám takže… jen jsem koukal do stropu a usínal jsem s pomyšlením co zítra zas prožiju s Yukiem…

Yukio: Nevnímal jsem nic jiného, než domov přímo před sebou. Přeslechl jsem i to, co mi vlastně říkal. Domov byl pro mě… útočiště. Jediné bezpečné místo nyní. Vylovil jsem z kapsy klíče a odemkl jsem. Hned kolem mě proběhl pes a začal po mě skákat. Usmál jsem se a podrbal jsem ho za ušima.

‚Určitě máš hlad, co, Aki?‘ vešel jsem a Aki mě šťastně následoval až do kuchyně, kam jsem mu dal jídlo do misky. Sám jsem si uvařil miso polévku. S vařícím se talířem Miso polévky jsem zalezl do svého pokoje. Hned se mi ulevilo. Nic se nezměnilo. Všichni plyšoví králíčci byli na svých místech. Vzal jsem toho největšího a mého nejoblíbenějšího, sedl jsem si na postel a začal se k němu tulit. Nevědomky se mi z očí začaly kutálet slzy.

‚Co mám dělat? Jsem celý zmatený… aspoň vy tu jste. Aspoň někdo tu pro mě je…‘ přitulil jsem se ještě víc, zmáčkl ho ještě silněji, až se pár knoflíčků z králíkovy vesty utrhlo. Místo toho, abych začal panikařit, otevřel jsem svůj soukromý šuplík a vytáhl z něj tabulku čokolády. Ulomil jsem si polovinu a snažil se nějak utěšit ten smutek, který mě celý pohltil.

____________________________________

Ryuzaki: Dopoledne jsem se procházel po škole a přemýšlel jsem jestli mám dneska přijít… *Nechce se mi… asi nepřijdu…on… on je moc zranitelný, navíc nepochybuju že se mě bojí a dělá to všechno jen kvůli svojí kámošce…* *povzdechl jsem si* šel jsem se převléct do trenek a tílka na tělocvik. Tenhle předmět jsem měl nejraději mohl jsem se tam vyřádit co je libo…*Aspoň si vyčistím hlavu.. začíná mě zas bolet.* Když zazvonilo už jsem byl na hřišti s mojí třídou v pozoru a na nástupu…. super hrály jsme basket a já byl kapitán…. samozřejmě jsem si vybíral ty kteří jsou dobří… kámoše jsem ani vybírat nemohl, nekamarádil jsem se s nikým…. zase jsem viděl obličej Yukiho v mé hlavě *To už stačí!!!* zatřepal jsem hlavou a uslyšel písknutí trenéra že zápas začíná… úplně jsme se do toho ponořil, nechtěl jsem na nic jiného myslet, chtěl jsem se unavit tak až mě bude bolet celé tělo, chtěl jsem na něj zapomenout…. bylo mi horko a tak jsem si musel sundat tílko nedbajíc na to že všichni uvidí moji jizvu na zádech bylo mi to jedno stejně idkyž ji viděly tolikrát pořád koukaly a lapali po dechu… ale bály se mě zeptat .. ani bych jim to neřekl..musel jsem si tílkem otřít čelo, byl jsem propocený ale pořád mi to nestačilo “Kamurou! Pojď na střídačku jsi celý mokrý!” Zahulákal na mě trenér. Otočil jsem se a znovu si otřel čelo “To je v poho trenére, můžu dál hrát… ať jde někdo jiný.” Trenér si povzdychl a zavolal někoho jiného a já se znovu pustil do hry s ještě větším úsilím… tančil jsem na hřišti s basketbalovým míčem v ruce a driblování míče pro mě byla hudba na kterou tančím… každý koš který jsem hodil byl pro mě znakem abych se do toho pustil ještě víc.. nikdo neměl dneska proti mě šanci….

Yukio: Měl jsem volnou hodinu, takže jsem mohl dělat cokoli. To dusno ve škole jsem už pomalu nemohl vydržet, takže jsem se prošel ven. Tam to nebylo o nic lepší. A ani jsem tam nebyl sám. Skoro každá lavičky byla obsazená sedícími studenty, teda, spíše studentkami a o něčem horlivě diskutovaly a chichotaly se. Všechny se dívaly stejným směrem. Když jsem se podíval také, ani jsem se nedivil. *To ho musím potkat zrovna takhle?*zřejmě jsem docela zrudnul. Ale taky jsem byl úžasen. Jak dokáže Ryuzaki s tím míčem všechny tak ladně obehrát. Jako kdyby tančil. *představí si naprosto trapnou scénu v baltském kostýmu a neudrží smích*

‚Je vážně kakkoi…‘ řekl jsem nevědomky. Jen tak jsem tam stál a pozoroval ho s úžasem.

Ryuzaki: Blížila se konec hodiny, měl jsem docela dost, trenér všechny zavolal a pochválil nás a dál nám chvilku ještě navíc abychom si mohly odpočinout.. opřel jsem se o plot hřiště a zaklonil jsme hlavu a koukal jsem se na modré nebe… *povzdechl jsem si chtěl bych mít ten basket celý den*pak…. ucítil jsem pohled… věděl jsem, že na mě všichni koukají žádna novinka… ale tohle bylo něco jiného… něco z čeho jsme měl brnění těla… prohledával jsme očima lidi když jsem našel proč… proč mě brní… yukio na mě koukal s úžasem… byl jsem chvílí překvapený ale pak zahleděl jsem se mu hluboko do oči jako bych ho tam chtěl uvěznit jako kdybych chtěl vědět na co myslí, propaloval jsem ho pohledem, *naklonil jsme hlavu na bok a jemně se usmál* otočil jsem se a šel jsem se převléct…. *Dneska na doučování nepůjdu…. už teď je všude…* vzpomněl jsem si na bundu kterou má *Sakra!…. budu muset jít… ale…. asi nepůjdu bez bundy přežiju…snad, už tak se mi dostává pod kůží… navíc skončí to tak jako všichni okolo mě…uteče se strachem… tak jako oni*

Yukio: *Byl vážně úžasný!* mi prolétlo hlavou, když jednoznačně vyhráli zápas. Všimnul si mě. Přímo mě propaloval pohledem. Naštěstí jsem udržel svůj neutrální výraz, když uvnitř jsem se přemáhal, abych mu nezamával. Pak se otočil. *Zřejmě jsem vypadal jako idiot. Stejně na tom nezáleží.* Dneska teda nepřijdu na to doučování. Vlastně už nikdy. Ale nikdy bych neuvěřil, že po jednom dni se mi někdo dokáže dostat do hlavy tak, že se mi o něm dokonce zná. Zatřepu hlavou, abych dostal ten lákavý sen pryč, ale drží se jak klíště. Bych se nejradši vrátil zpátky domů a mazlil se s Akim a králíkem, kterého musím kvůli němu zašívat. Ale jinak mám úžasnou náladu. Testem jsem si díky němu opravdu jistý. *Zřejmě bych mu měl poděkovat či co… ne ne neeee!* Začal jsem rudnout. Chci dělat, že jsme se nikdy neviděli. Ale ono to nejde, když na sebe tolik upozorňuje. Z budovy školy zazvonilo a já s trhnutím se rozběhnu dovnitř.

Ryuzaki: Zvonilo a já jsem zvolna šel směrem ke střeše , *dneska jsem měl málo hodin a posledním byl tělocvik… co budu dělat do doby než škola skončí ? Je docela pěkně takže asi se prospím a pak zas půjdu domů… dneska nic víc nebude.* šel jsem tak zamyšleně že jsem si nevšiml že někdo běží a přímo naběhl do mě tak že jsem se složil a dotyčný/na byl na mě… dost to zabolelo “Sakra! Který imb-…..” *No to se může stát jenom mně* *povzdechnul jsem si pozvedl obočí* “Yukio?” pozdravil jsem toho blonďatého prcek s lehkým úsměvem když na mě vyjeveně seděl….

Yukio: ‚Ahh…to bolí… gomena-‘ nestihl jsem doříct, protože jsem zjistil, že sedím na Ryuzakim a okamžitě jsem se odtáhl a schoval se za učebnici.

‚Gomenasai! Hontoni! Já nechtěl!‘ začal jsem se omlouvat, ale nemohl jsem přestat rudnout. *Tohle je konec. Už nechci žít. Prosím, zabte mě někdo.* Ještě, že jsme na chodbě byli jediní, ale i tak jsem se cítil strašně trapně. Ale neříkám, že se mi to nelíbilo. Jako kdybych narazil do měkkého polštářku. Realita bolí.

Ryuzaki: Viděl jsem jak je rudý. *Proč?* bože, nevěděl jsem co mám udělat… jen jsem se díval na jeho sklopený obličej který byl naprosto prokrvený….. “Bojíš se mě?” pomyslel jsem si a zároveň jsem vyřkl tato slova….. *Sakra* než jsem se nadál zjistil jsem, že nechci znát odpověď ….*Proč?* a tak jsem vyskočil otočil jsem se a rychlým krokem jsem šel na střechu co nejdál od něho…. protože už nevím jak se chovám v jeho přítomnosti…