Yukio: ‚A-a co škola?!‘ chtěl jsem se mu vytrhnout. Zrudl jsem. Dá se tohle považovat za únos?

‚Pusť mě! Já nikam nejdu!‘ zmítal jsem se, ale to už jsme-li směrem k němu. *Hmm, kde asi bydlí?* přemýšlel jsem. Kdybych teď vyskočil… to bych nepřežil. Já nechci…

‚Prosím, vraťme se! Já ještě musím něco vyřídit…‘ Snažil jsem se ho přemluvit, aby zastavil, nebo nejlépe to otočil zpátky, ale jako kdyby mě ignoroval.

Ryuzaki: Dojely jsme ke mě domů a ignoroval všechny jeho protesty, pak mě to dožralo *Pořád jen pryč pryč pryč sakra!  Pořád jen utíká!* Hej! *zvýšil jsem hlas a pak zase ztišil do šeptu když jsem se k němu sklonil a on ještě seděl na motorce a sundal jsem mu helmu* Proč sakra pořád utíkáš?! Už jsem ti to jednou vysvětloval pokud vím Yukio, mě neutečeš!” To jsem mu už říkal šeptem do ucha.

Yukio: Cítil jsem se zoufale. Jeho dech mě šimral na krku. Automaticky jsem se zvedl, a chtěl jsem jít směrem ke škole. *Za to bude fakticky strašný průšvih…*

Ryuzaki: Nedovolil jsem mu to! Opět chtěl odejít. “Tak to né!” zlostně jsem zašeptal. Chytl jsem ho za ruku a odvedl si ho domů kde jsem po zavření vchodových dveří ho o ně opřel a dal mu prudký polibek aby si konečně uvědomil že pokud se nepostaví čelem bude to horší “Pokud budeš utíkat Yukio špatně to skončí! Věř mi nemám moc trpělivosti! Požaduji vysvětlení.” tiše jsem mu říkal ještě do rtů.

Yukio: Snažil jsem se udržet chladnou hlavu. Ale ono to nešlo! I moje obrana byla prolomena. Jak blízko se chce ještě přiblížit k mému srdci? Nejprv jedna slza si razila cestičku po mé tváři, poté se přidaly i další. Příval jsem již nemohl zastavit. Opatrně jsem ho odstrčil.

‚J-já…nemůžu…‘

Ryuzaki: “Džikšo!” nenáviděl jsem když brečel, vždy to se mnou provedlo něco co jsem nedovedl popsat, odstoupil jsem od něj ale jen kousíček aby by neutekl a také jsem zamknul musí vědět že odsuď neodejde bez vysvětlení “Proč nemůžeš?! Proč jsi mi říkal všechny ty věci?! Proč na mě reaguješ takhle?! Tak sakra proč?!” řekl jsem už naštvaně ale i zoufalým hlasem. Po prvé jsem nevěděl co dělat.

Yukio: ‚Protože tě miluju, Baka!‘ zakřičel jsem a hned jsem si zakryl ústa. Tohle jsem říct nechtěl.

‚Ne… tak to není… opravdu…‘ se zoufalým hlasem jsem si klekl. Teď jsem byl i já v koncích.

‚Je to tak… zřejmě tě miluju…‘ zašeptal jsem se skloněnou hlavou, nechajíc slzy volně stékat.

Ryuzaki: “He…hehehe…” snažil jsem to nějak pochopit a brát to že si ze mě dělá legraci, hlava mi to nebrala “M-miluješ ? a mě?! No jasně…. to je nemožný…. jsem kluk….. navíc moje povaha je naprosto otřesná….mě-mě nemůžeš milovat…” sice jsem to všechno říkal ale když mi to řekl byl jsem rád, úžasně rád a to mě štvalo. Proč mě to tak těší?! Díval jsem se jak je na zemi a vzlyká. Naštval jsem se, už jsem měl toho plné zuby toho čemu všemu nerozumím….toho jak se mi dostal do hlavy… a možná i do srdce…. což mě dožralo nejvíc. “Nedělej si ze mě sakra legraci!” řekl jsem hlubokým a naštvaným hlasem. Pak jsem přiklekl k němu jednu ruku jsem mu dal okolo pasu a druhou jsem mu položil na tvář abych si jí natočil ke mě chvíli jsem se díval do těch hřejivých oči když jsem ho pak políbil nejdřív se zlosti ale pak jsem to zjemňoval až se z toho stal něžný polibek, stisknul jsem ho k sobě víc a víc až jsem cítil každý jeho úd na svém těle pak jsem ze rtů přešel k uchu do které ho jsem ho jemně kousnul a zašeptal “Nedělej si ze mě legraci!” pak jsem  se na něj podíval byl jsem trochu udýchaný doháněl mě k šílenství… ale nemohl jsem ho pustit chtěl jsem víc jako bych byl hladový.

Yukio: Měl jsem sto chutí to vzít všechno zpátky. Ale už bylo pozdě. Jako kdybychom byli přitahováni nějakou neznámou silou.

‚Jasně… dělám si legraci…‘ zněl jsem nakopnutě. Přemohl jsem se na úsměv.

‚Všechno to je jenom hra… nic z toho není reálné…‘ uvnitř jako kdyby mě někdo propichoval dýkou. Každé slovo zvětšovalo tu skulinu, co se mi tvořila na srdci.

‚Takže když to je jen hra…můžu udělat tohle.‘ Políbil jsem ho. Nejdřív neohrabaně a nervózně, pak jsem polibek prohloubil. Cítil jsem se… skvěle. Už dlouho jsem to chtěl udělat. Zdá se, že má křídla se konečně rozprostřela po obloze a já letím… nevím kam. Mírně udýchaný jsem ho pustil a zvedl se.

‚Dá se říct, že jsem tohle kolo vyhrál…‘ řekl jsem.

Ryuzaki: “Hra jo….” zvedl jsem se a byl jsem pořád trošku vykolejený z toho že mi dal pusu on pak mi došli jeho slova a podíval jsem se mu do očí “Jestli to je teda hra.. tak si pak můžeme jít hrát ne?” Zlomyslně jsem se usmál, vzal jsem ho na ramena a došel jsem do ložnice kde jsem ho hodil na postel, rozepnul jsem si košili a polorozvázal kravatu pak jsem se k němu sklonil a přitáhl jsem si ho za jeho kravatu a díval jsem se jak zareaguje…. chci vědět co je z toho pravda…  “Hmmm? Menší hra by teda neměla uškodit co? Yukio?” řekl jsem hlubokým a svůdným hlasem.

Yukio: *Ne ne ne, nikdy v životě! Yadáááááá* Uvnitř jsem přímo řval. Ale moji kontrolu převzal někdo jiný. Usmál jsem se.

‚Jestli si troufáš… malá hra nikomu neublíží.‘ *Zmlkni zmlkni zmlkni! Nech toho!*

‚Ne… nechci!‘ zakřičel jsem. Odstrčil jsem ho a snažil jsem se zvednout. Tohle už zašlo příliš daleko.

‚Nechci… nechci nechci nechci nechci nechci!‘ opakoval jsem si. Uvnitř jsem měl rozpor.

Ryuzaki: vyjeveně jsem na něj koukal nejdřív souhlasí a teď se brání?! “Yu-kio” řekl jsem děsivě jeho jméno už jsem byl fakt nasranej “Snažíš se skončit mrtvý?! Přestaň si už hrát a řekni mi pravdu! Nejdřív jo pak zas ne pak zas jo! Neser mě!” přitlačil jsem ho k posteli a svojí kravatu jsem si sundal abych jí mohl použít jako pouta na jeho ruce, políbil jsem ho a rukou jsem mu vyhrnoval košili prstama jsem jemně přejížděl po jeho břiše a postupoval jsem výš, rtama jsem se přemístil ke krku kde jsem si ho označkoval cucflekem *Proč si ho sakra značkuju!* prolétlo mi hlavou “Víš Yukio mě hraní s tebou nevadí, docela dost si to užívám.” temně jsem se zasmál a přinutil jsem ho podívat se mi do očí “Řekni konečně pravdu tak abych jí pochopil jinak tohle bude pokračovat do doby než budeš sténat a prosit abys jsi konečně mohl dojít pokoje!”

Yukio: Znovu mi vhrkly slzy do očí.

‚P-pusť mě… nechci… nech mě prosím jít…‘ začínalo to pomalu ve mně vřít. Sebral jsem nejbližší věc po ruce a hodil jsem to na něj.

‚Nech mě jít! Já už nevím, co si mám myslet! Už mě vážně v toho všeho myšlení bolí hlava! Vím, že si celou dobu se mnou hraješ! Už mě to všechno začíná unavovat! Nebudu tvoje hračka na potěšení, abys mě pak mohl odkopnout a vzít si jinou!‘ Byl jsem přímo nepříčetný, sotva schopný normálního myšlení. Takhle naštvaný jsem ještě nebyl.

Ryuzaki: “Já s tebou sakra?! Snad ty se mnou ne?!” zvýšil jsem hlas a bránil se proti věcem které na mě hodil, byl jsem trochu udýchaný a dost naštvaný “A co tím saka myslíš jinou?! To opravdu si myslíš že si začínám s každým?! To si opravdu myslíš že tohle dělám každému?! Bakaga!!! Hontoni baka.” řekl jsem už tišeji a posadil jsem se na kraj postele “Věř nebo ne, neumím milovat a tak jsem nechal pověsti aby říkali o mě co chtějí ale ve skutečnosti jsem všechny odmítal a víš proč?! Protože by utekly tak jako ty, protože všichni utíkají protože se mě bojí… Sakra! Bez dovolení se mi takhle dostat do hlavy a pak říkat takové kraviny!” to jsem už sebou plácnul na postel a zíral jsem do stropu nic jsem nechápal.

Yukio: Nic nechápu. Proč mi všechno dochází až příliš pozdě?

‚Prašti mě…‘ řekl jsem. ‚Nebo to udělám sám…‘ Bylo mi fakt špatně. Všem ubližuju. Karen…senpaiovi… i svojí sestře. Vzpomněl jsem si, že mi volala. Ale ten mobil má Senci pořád u sebe. V depresi jsem vzdychl a chtěl se zvednout, když ten mobil znovu zazvonil.

Ryuzaki: Praštit ho?! Proč?! Bože on je takový…ňouma…hontoni “Baka nikdy bych ti neublížil.” zvedl jsem se a pomalu jsem se k němu sklonil pak jsem mu dal velice něžný polibek na rty. Zvedl jsem se a uvědomil jsi že zvoní telefon a to v mé kapse…nj zapomněl jsem že mám Yukiho telefon vyndal jsem ho a hodil jsem mu jej na postel k němu otočil jsme se k němu zády a tiše řekl “Pokud budeš chtít můžeš odejít, Gomene pokud jsem ti ublížil.” to už jsem skoro šeptal. Asi jsem se k němu nezachoval moc dobře takhle tlačit ale nic jsem nechápal “Chtěl jsem jen vysvětlení…. vždy žádam moc.” řekl jsem šeptem a odcházel jsem do sprchy abych si mohl dát pořádně studenou sprchu musím ho dostat z hlavy…

Yukio: *Miluju ho tak moc, že mu ani pravdu nedokážu říct…* prolétlo mi hlavou. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Žádná kamera…yosh. Sebral jsem mobil a potichu jsem přešel ke vstupním dveřím. Odemkl jsem je a rychle jsem odešel z jeho domu. Běžel jsem a běžel, kam mě nohy nesly. *Jestli to takhle bude pokračovat dál, mohl bych se přihlásit na olympiádu* prolétlo mi hlavou a já se zasmál. Stále jsem ale cítil lítost. Doběhl jsem až ke stanici metra. Tak jsem se zastavil a snažil se dovolat sestře, ale nebrala to.

‚Shimata… co teď? Hmm, nechala mi textovku.‘ Začal jsem číst. Dočetl jsem a mobil mi vypadl z ruky. Stál jsem tam, v šoku, skoro nedýchajíc. Poslední věta se mi zaryla do hlavy.

‚Měla nehodu.‘

Ryuzaki: V příštích dnech jsem se mu začal opět vyhýbat neviděl jsem ho a ani jsem nechtěl i když něco uvnitř mě po něm toužilo a chtělo ho vidět, chtělo ho zase obejmout a přitisknout rty na ty jeho tak krásně teplé a měkké…ale nemohl věděl by, že by mu ublížil a to jediné nechtěl tak jako si připustit, že by k němu něco cítil.

Yukio: Několik dní jsem strávil v nemocnici v naději, že bude v pořádku. Ale nemohl jsem na něj přestat myslet. Na všechno. Vážně jsem se zachoval jako naprostý idiot. Asi bych se mu měl omluvit a nějak mu to vynahradit. Třeba mu něco uvařit. Nebo já nevím co. Ztuhl jsem. Proč se chovám jako nějaká hodná ženuška? Ta představa mi nahání husí kůži. No, nějak to musím urovnat a pak budeme dělat, že se nikdy nic nestalo. Žádné doučování, nikdy jsme se nesešli. Vzdychl jsem. Ne, na tohle nemám srdce. Během posledních pár týdnů jsem se vážně změnil. On mě změnil. Neříkám, že k lepšímu. A to nejhorší, nemůžu ho dostat z hlavy.

Ryuzaki: Byl jsem ve škole zrovna u okna když jsem ho uviděl… Yukio byl venku u budovy opřený a koukal do prázdna… usmál jsem se pro sebe nevím proč ale ano… byl jsem rád že ho zas vidím po takové době měl jsem chuť ho obejmou ale….. tvářil se vyčerpaně…. možná i smutně….. zamračil jsem se. Šel jsem za ním prostě už mi to všechno bylo jedno pokud se s ním cítím  dobře tak co, nezměním to stejně můj život je pořád to samé dokola tak… proč ho nezměnit? “Ahoj, Yukio…dlouho jsme se neviděli…. vypadáš… nějak strhaně? Stalo se něco?” zeptal jsem se ho když jsem k němu došel a opřel se vedle něho.

Yukio: Chci mít na chvilku klid… ale jak ho vidím přicházet, mám srdce až v krku.

‚C-co by se dělo? Vůbec nic…‘ smutek v mém hlase jsem stejně nezakryl.

Ryuzaki: Podíval jsem se na něj a povzdechl jsem si “Hele vím, že se něco děje tak to vyklop baka.” řekl jsem s úsměvem

Yukio: ‚N-není to nic, s čím by sis měl dělat problémy…‘ začal jsem nervóznět. *Prosím, jdi pryč prosím jdi pryč*

Ryuzaki: “Ale ano měl… protože mi na tobě záleží takže když vidím, že tě něco trápí tak ti chci pomoct.” řekl jsem tiše a  to jsem se už díval do prázdna před sebe.

Yukio: Byl jsem šťastný… ale tohle mu nemůžu říct.

‚Tohle si musím vyřešit sám… Tady mi nikdo nepomůže…‘

Ryuzaki: “Opravdu? a jak to můžeš vědět když to nezkusíš?” jemně jsem se na něj usmál

Yukio: Neudržel jsem se a praštil pěstí do zdi.

‚Tohle je otázka citů, do kterých nezasahuješ. Promiň, brzy začne hodina…‘ Vkročil jsem směrem ke škole.

Ryuzaki: Nějak často mě sere! Chytl jsem ho za ruku a jemně jim bouchnul o stěnu a rukama praštil vedle jeho hlavy tak, že hlavu měl mezi mima rukama “Tak tedy nezasahuju huh?! Takže opravdu to byla jen sranda když jsi mi říkal, že mě miluješ ?!” říkal jsem mu rozzlobeným a tichým hlasem

Yukio: ‚Věř tomu, jestli chceš, ale já tě stále miluju…‘ řekl jsem neutrálním hlasem.

‚Tahle válka na tebe nedosáhne… chci tě před tím ochránit… ale ty mi nedáváš na vybranou…‘ To, že byl tak blízko, ve mně nic nevyvolávalo… proč?

Ryuzaki: zamračil jsem se a tvrdě jsem ho začal líbat “Tak proč mi nedovolíš mi ti pomoct?! a o jaké válce to tu mluvíš a taky nezapomínej, že mám  dost silnou náturu měl by jsi vědět, že už asi není nic co by mě mohlo skolit!” řekl jsem mu  tiše když jsem měl tvář asi pár centimetrů od té jeho s upřeným pohledem do jeho očí.

Yukio: Proč mi nebuší srdce? Normálně bych puknul, ale teď…

‚Ale mě by to mohlo skolit…‘ sklonil jsem hlavu, aby mi neviděl do obličeje.

Ryuzaki: “Právé proto ti chci pomoct…. nebo…mě odmítáš Yukio?” řekl jsem smutně a prstem mu jemně zvedl tvář.

Yukio: Když to řeknu, nebudu to moct vrátit zpět…když to neřeknu, stalo by se něco horšího… bude to vysvobození pro nás oba..

‚… ano, odmítám…‘

Ryuzaki: Dlouze jsem se na něj díval pak jsem vzdychl *Tušil jsme to* “Dobře….” řekl jsem tiše “V tom případě to bude tak jako bych neexistoval…. ale… jsem rád, že jsem aspoň na chvíli mohl milovat a být milován.”  řekl jsem smutně a s těmito slovy jsme odcházel pryč… pryč z jeho života…

Yukio: Když odcházel, jako kdyby mě něco rvalo na kusy… a to velice bolestivě.

‚To já taky…‘ dodal jsem šeptem a zaťal jsem pěsti. Jakmile se všechno vyřeší… snad dostanu druhou šanci… nebo ne?

Ryuzaki: V dalších dnech jsem se mu naprosto vyhýbal, když jsem ho někde uviděl okamžitě jsem obrátil směr. Měl jsem Yukiho pořád v hlavě a pořád jsem cítil jeho rty, čím dál tím víc mě to štvalo, chtěl jsem zapomenout tak aby opravdu neexistoval tak mě napadla jediná možnost. A tak jsem chodil po večerech do barů a popíjel sem sake, balil holky každý den nějakou jinou abych zapomněl aby přehlušily jeho rty a jeho dotyk když mi cuchal vlasy. Přesto, že jsem měl každý den jinou tak jsem se už nedokázal usmát po škole jsem chodil jako duch a ani si nikdo na mě netroufnul všichni se mě stranily ještě ví než do teď. Žádná dívka nekázala abych se usmál tak jako u Yukiho. “Copak asi dělá?” ptal jsem se když jsem byl opět na střeše po škole. *Dneska zase budu muset za nějakou holkou, už ho mám zase v hlavě!* a bouchnul jsem pěstí do pletiva které bylo  okolo. *Kam dneska vyrazím?* soustředil jsem se na tuhle otázku…

Yukio: Pár dní na to se sestra konečně probrala. Byla to naprostá útěcha. Ale stále mě hlodá svědomí za to všechno, co jsem udělal senpaiovi. Moje soukromá válka stále pokračuje a další jednotky se vydávají na frontu… ach jo, měl bych si dopřát odpočinek. Ale nemohu dostat z mysli jeho obraz. Jak se usmívá, jak je smutný, jak se zlobí, jak se červená… Vypadni z mojí hlavy! Sedl jsem si na nejbližší pohovku a dal si obličej do dlaní. ‚Co teď asi dělá…‘ vylétlo mi z pusy. Nejde na něj zapomenout.

‚Možná bych mu měl zavolat…‘ začal jsem prohledávat kontakty, ale uvědomil jsem si, že nemám jeho číslo. Shimata! Začal jsem mimoděk rudnout.

‚Dneska mám volno, co teda budu dělat…?‘ zeptal jsem se sám sebe.

Ryuzaki: Osprchoval jsem se, oblékl jsem se do černé košile, černých společenských kalhot i bot, a mám i černé sako, které si zatím vezmu do ruky není mi zima jen kravatu mám bílou, vlasy jsem si sčesal jemně dozadu abych vypadal démonsky a elegantně *zasmál se sám sobě* bože *Musím jít na další lov.* myslel si když se na sebe díval do zrcadla. Když tak šel po cestě uviděl ten park *usmál se* šel jsem k němu a sedl si na houpačku jako kdysi pak jsem se podíval na levo od sebe a viděl tam Yukiho jak tam zas sedí se sklopenou hlavou s červenými tvářemi pak ten obraz zmizel už z toho zbyla jen vzpomínka smutně se opřel rukama o svoje kolena a koukal do prázdna *Měl bych vyrazit do toho klubu.* přemýšlel ale věděl že ať tam půjde milionkrát tak se bude cítit divně a mizerně prostě musí čekat čas by měl vše napravit. Pořád jsem seděl a jemně se houpal s pohledem na černou oblohu, kde se třpytilo miliony hvězd…

Yukio: Procházel jsem rušnou ulicí, dívajíc se po výlohách, ale stále pronásledován myšlenkama na senpaie. Pak mě napadlo, že bych si mohl rozšířit sbírku svých plyšových králíčků… a vešel do nejbližšího hračkářství, i přes to, že na mě dost lidí koukalo. Prodavačka už byla na mě docela zvyklá, takže mě pozdravila a já ji také. Hned jsem zamířil do svojí části a vybíral ze všech druhů. Pak mi padl do oka jeden roztomilý, celý šedý. Hned mi v mysli vytanul Senci, ale já ho zapudil.I když…

Spokojeně jsem šel domů s taškou s jedním fialovo bílým, černým a šedým králíčkem, když jsem někoho uviděl sedět na houpačce. Zaostřil jsem a snažil se být nenápadný. Ano, byl to senpai.

Ryuzaki: Zase jsem po svém těle ucítil to brnění. Zarazil jsem se, někdo tu byl ale nechtěl jsem se otočit nechtěl jsme aby taky byla ta vzpomínka ale nakonec jsem se otočil. Stal tam Yukio s nějakou taškou a koukal na mě. Zíral jsem na něj, tak dlouho jsem se mu vyhýbal a teď je tu přede mnou. Ne nejspíš je to jen další vzpomínka. Můj výraz přešel do smutného když jsem si to uvědomil a zase jsem se podíval dolů a koukal do prázdna. “Nechci znovu vidět jak mizíš.” řekl jsem tiše, pořád jsem si myslel že je to jen obraz v mé hlavě.

Yukio: ‚Stále nechápu, proč se setkáme vždy v tu nejnevhodnější dobu…‘ řekl jsem a sedl si na houpačku co nejvíc vzdálenou od něj. Trochu jsem začal rudnout, protože se naskytla dobrá příležitost mu to předat, ale neměl jsem odvahu. Pořádně jsem si ho prohlédl. Vypadal fakt dobře v té košili a… kšáá! Stále se stydím za svoje strašné představy.  Musím to zvládnout! Musím to zvládnout! Vstal jsem, přiblížil jsem se k němu, začervenal se, vytáhl šedého králíčka a položil na houpačku vedle senpai. Pak jsem se rozběhl ke dveřím domu.

Ryuzaki: Podíval jsem se vedle sebe a …. Byl tam šedý plyšový králík. zůstal jsem zírat když pak mě popadl záchvat smíchu, který se všude rozléhal. *Tak on mi tu dal plyšového králička a pak utekl, to je celý on.* Vzal jsem si králička zíral na něj, nemůžu si ho vzít, navíc je to od Yukiho moc by mi ho připomínal protože on je také tak kawaii. Povzdechl jsem si a vstal, šel jsem k domu kde zalezl. položil jsem králička na práh a ještě naposledy ho pochumlal “Gomene ale nemůžu si tě vzít jen by to vše zhoršilo.” *Musím zapomenout.* opakoval jsem si pořád když jse zazvonil a odcházel jsme směrem ke mě. *Dneska teda do baru nepůjdu.* přemýšlel jsem když jsem loudavým krokem šel po tmavé ulici a koukal na hvězdy.

Yukio: Ležel tam. Sám. Bez Ryuzakiho. Zvedl jsem šedého králíčka a odnesl jsem si ho dovnitř. Položil ho na nejbližší stůl a šel si připravit jídlo. Nepřítomně jsem vešel s talířem do pokoje, ve kterém už byl připravený můj ‘harém‘ plyšových králíčků čekajíc na to, že do nich skočím na budu zase myslet na něj. Ale stále mě to táhlo k tomu jedinému, šedému králíkovi položený na stole, čekajíc, až ho někdo obejme. Zahrabal jsem se ještě hlouběji do své hory.

‚Co mám dělat? Mozek mi radí zapomenout, ale srdce mi radí milovat…‘ jsem čím dál víc zmatenější ve svých pocitech.

‚Kéž bych nikdy neodmítl to…‘ zrudl jsem. Ne ne ne, to se dalo jen odmítnout. Přeci to není normální, když spolu kluk a kluk spí! Ale možná… Ne ne ne! Už jsem pomalu nemohl dýchat, tak jsem se vynořil na povrch z hory králíků nadýchat se čerstvého vzduchu.

‚Možná, že jsem to chtěl…‘ vzal jsem nejbližšího a snažil jsem se v něm schovat obličej před světem.

Ryuzaki: Seděl jsem doma a přemýšlel nad tím králíkem jestli jsem udělal dobře ale co bych měl dělat teď? Pak mě něco napadlo a usmál jsem se. Zašel jsem si do obchodu a teď tu sedím naproti 1 metrovým králíkovy kterému vážu kolem krku stuhu, asi už opravdu blázním, vzal jsem ho a šel ke dveřím Yukiho, lidi okolo mě se divně dívaly je fakt že takový chlápek jako ja s metrovým duhově barevným králíkem který je dost chlupaty a jemňoučký no musí to vypadat blbě ale Yukio si s tím začal. Postavil jsem mu to před dveře a ještě upevnil stuhu s cedulkou kde na jedné straně byl Yukiovo jméno a na druhé vzkaz :” Zkus to vrátit a jsi mrtvy!    P.S: Arigato.”  to jen kdyby ho napadlo udělat to samé co já , zazvonil jsem a zase šel zpět domů s úsměvem.

Yukio: Kdo to furt zvoní…‘ Proč mě vždycky musí všichni rušit, když se konečně uklidním? Díval jsem se obrovskému králíkovi přímo do očí. Že by si zase chtěl někdo utahovat z mojí výšky a lásce ke králíkům? Pak mi ale pohled spadl na cedulku přivázanou ke stuze a měl jsem pocit, že se mi rozskočí srdce. Přečetl jsem si to několikrát.

‚Proč to udělal…?‘ Mimovolně jsem ho objal a odnesl si ho dovnitř. Nějak jsem ho protlačil do pokoje a začal přemýšlet, kam ho dám. Vzdychl jsem.

‚Asi bych si měl na to připravit další pokoj…už se mi sem všichni nevlezou…‘ Dneska bude hezké spaní.