Yukio: ‚Takže je to dneska…‘ řekl jsem si pro sebe, když jsem nesl horu těžkých knih na hodinu. Jsem strašně zvědavý. Ještě jsem ho neslyšel hrát, ale věřím, že hraje nádherně. Málem jsem spadl ze schodů, ale včas jsem stihl chytit rovnováhu. Zajímalo by mě, v kolik to začíná… V zamyšlení jsem uklouzl a rozplácl se na schodech. Knihy se rozletěly všude a pár kolemjdoucích se potichu zahihňalo. Opatrně jsem se zvedl a začal sbírat knihy, které jsem včas donesl učiteli, za cenu odřeného předloktí.

Ryuzaki: Po celou dobu, ty dva týdny jsem jenom cvičil a učil se do školy. Naštěstí ve škole byly podzimní prázdniny, takže mi to trošku ulevilo. Málo jsem spal i jedl. Jen jsem hrál, učil se, hrál, učil se a pak přemýšlel nad Yukiem. Po celou dobu nepřišel, asi toho taky měl dost. Doufal jsem, že přijde na vystoupení, protože jsem měl pro něj plán.

Konečně nadešel ten den, byl jsem lehce nervózní, ale vždy jsem to zvládl v pořádku, takže by to mělo být v pořádku. Když se už blížil večer, tak jsem se osprchoval, oholil a vlasy jsem si sčesal dozadu, jen pár pramínků jsem nechal mi spadat do očí, oblekl jsem si černý frak s motýlkem a bílou košilí. Podíval jsem se na sebe do zrcadla a povzdechl jsem si, v odrazu zrcadla jsem uviděl mého jediného plyšáka a usmál jsem se. Dnešek bude zajímavý..

Yukio: Dvě hodiny do začátku jsem se začal připravovat. Jemně jsem si sčesal svoje rozježené vlasy na stranu, abych nevypadal, jako kdybych se právě probudil. Ze skříně jsem vytáhl jediný společenský oblek, co jsem naposledy měl na konci školy, pod to jsem si dal svoji oblíbenou košili, poté volné kalhoty a černé, naleštěné boty. Pak jsem se podíval do zrcadla a zklamaně vzdychl. Snad to bude stačit. Přeci jen, je to Ryuzakiho koncert, nechci vypadnout z kolektivu. Ale jsem strašně zvědavý, ještě jsem ho neslyšel hrát. Sako jsem si přehodil před paži a vyšel jsem s dobrou náladou.

Ryuzaki: Chodil jsem nervózně po zákulisí a křupal si klouby na rukou. Slyšel jsme hukot lidí, byl čím dál silnější, což znamenalo, že je jich tam čím dal víc, ale přesto jsem si nemohl odpustit se podívat po něm. Po Yukiovi. Pouze očima jsem vykukoval zpoza oponu, aby mě nikdo neviděl a hledal jsem. Nevím proč, ale byl jsem čím dál víc zklamanější, když jsem ho nikde nenacházel. Zřejmě můj plán asi nevyjde. Povzdychl jsem si a znovu zvedl zrak na diváky v publiku a pak jsem nakonec uviděl tu jeho světlé vlasy a usmál jsem se. Tak myslím, že koncert by už mohl začít.

Než jsem přišel na řadu, byli tam houslisti, kytaristi i jiní pianisti, nebo skupiny s vokálem, každý o své písničce něco řekl a pak hrál. Konečně jsem přišel na řadu já. Musel jsem se zhluboka nadechnout, není to přece poprvé, co vystupuji, takže chce to klid. Po vyzvání svého jména a mé umělecké přezdívky tedy Tears of Soul (Slzy duše) jsem vyšel na jeviště k mikrofonu. "Dámy a Pánové je mi potěšením že se tady s vámi opět setkávám a mohu vám zase předvést svou práci a talent. Tentokrát bude tato skladba "God Knows" někomu věnována." usmál jsem se a z poza saka jsem vytáhl mého jediného plyšáka "A to prosím tomuhle šedivému králíčkovi." slyšel jsem, jak se diváci zasmáli a já se také usmál. "Doufám, že se mu to bude líbit, ale i vám, publiku. Děkuji." uklonil jsem se, a když jsem se narovnával, nenápadně jsem očima vyhledal Yukiho a mrkl na něj s lišáckým úsměvem. Králíka jsem posadil na kraj piána a posadil jsem se. Všechno ztichlo, jen jsem slyšel svůj dech. Podíval jsem se na mého jediného plyšáka a usmál jsem se, zavřel oči a viděl jsem Yukia. Pak jsem oči otevřel, položil prsty na piano a rozehrál jsem se. Hrál sem nejen prsty ale i srdcem, city, a vzpomínkami na něj.

Yukio: Byl jsem trochu vzadu, můj výhled blokovala skupinka mužů v obleku, popíjející víno, ale jeho pohledu jsem si všiml hned. Zřejmě jsem mírně zrůžověl, ale pak to celé začalo a já se nemohl soustředit na nic jiného, než nádhernou melodii různých rytmů, žánrů, či rychlostí. Jako kdybych se ocitl v bublině klidu a hudba by mi byla uspávající melodií. A pak byla řada na Ryuzakim. Když vytáhl toho králíčka, zčervenal jsem a obrátil svůj pohled jinam. Cítil jsem, jak mě jeho očima propaluje, poté ale šel hrát. Abych řekl pravdu, nic nádhernějšího jsem neslyšel. Naprosto mě to pohltilo a srdce mi začalo rychle bušit. Jak obratně dokáže hrát, všechny ty akordy, ten rytmus hladící můj sluch, a hlavně, on. Vypadal tak klidně, tak… spokojeně. Cítil jsem se, jako kdybychom tam byli jen my dva. Bylo mi báječně, příjemné teplo se mi rozlilo do žil, a když skončil, tleskal jsem jako o život.

Ryuzaki: Když jsem skončil, znovu jsem se ukláněl i s králíkem v ruce. Všem jsem daroval úsměv, ale nejdelší patřil Yukiovi, který nadšeně tleskal, což mi udělalo radost. Pak jsem odešel do zákulisí a chvilku počkal, než půjde ještě pár dalších. Jak byl konec, všichni jsme vešli na jeviště a uklonili se. Pak se opona zatáhla a my se šli sbalit, upravit a odcházeli jsme. Já jsem šel do šatny a sedl si na lavičku, ostatní mi říkali, že to bylo nádherné a podobné věci, poděkoval jsem a usmíval jsem se do doby, kdy konečně dopadlo ticho. Kdepak je teď asi Yukio? Čeká na mě? Nebo je už doma? Nevěděl jsem, ale díky toho, že jsem poslední dobou hodně cvičil a učil se, tak na mě dolehla únava a usnul jsem s myšlenkami na něj... Opět.

Yukio: Stal jsem před vstupními dveřmi a čekal, jestli už nepůjde. Mezitím se ke dveřím sunuli ostatní pianisté, tak jsem se jich zeptal, jestli už nejde, ale ti mi řekli, že se ještě zdržel v šatně. Nevěděl jsem, jestli mám na něj počkat, nebo jít za ním. Rozhodl jsem se za ním jít, i přes to, že tam nemám co dělat. Kdyby mě někdo viděl, měl bych vážně problémy. Co nejpotiššeji jsem hledal dveře s nápisem šatna, které byly až vzadu, v rohu, za oponou. Měli pravdu, ještě se tam svítilo a dveře byly mírně pootevřené. Potichu jsem nakoukl přes škvíru a našel Ryuzakiho spícího na lavičce. S úsměvem jsem vzdychl a vešel dovnitř, sedl jsem si poblíž jeho, položil jeho hlavu na svůj klín a díval se na jeho spokojenou spící tvář.

Ryuzaki: Trochu jsem se zavrtěl, abych si udělal pohodlí jelikož mě do zad tlačila ta lavička.... No jo usnul jsem na lavičce v divadle. Ale pokud si dobře pamatuju, nedával jsem si pod hlavu vyhřívaný polštář, tedy, ani se nepamatuju, že bych nějaký takový měl. Otevřel jsem oči ale musel jsem zamrkat, jelikož v šatně bylo pořád dost světla, takže mi chvilku trvalo, než jsem zaostřil na tvář nade mnou a ještě déle než jsem si uvědomil, na čem ležím. Koukal jsem do Yukiho tváře. Usmál jsem se. Jo takový polštář bych bral pořád. Vychutnával jsem si jeho blízkost ale, když jsem takhle ležel, chtěl jsem víc. Svůdně jsem se usmál a zvednul jsem ruku, abych si přitáhl jeho hlavu, jeho rty k mým rtům a políbil ho nejdříve jemně a pak vášnivěji. Pak jsem se mu zahleděl zpříma do očí, aby věděl, kam to bude pokračovat jestli něco neudělá. "Ahoj Yukio." řekl jsem mu šeptem a se spokojeným úsměvem.

Yukio: Nevěděl jsem, jak mám reagovat na jeho polibek, tak jsem se začervenal a odvrátil svůj pohled jinam.

„Neměl bys tady spát, budu tě bolet záda…“ zašeptal jsem, stále rudý, pak jsem mu položil dlaň na vlasy.

„Mimochodem, dneska jsem si to moc užil, díky za pozvání…“ tentokrát jsem se mu zahleděl do očí, lehce červený, s velkým nutkáním ho také políbit, ale udržel jsem se. Jemně jsem mu přitom pocuchal vlasy.

Ryuzaki: Začal jsem se smát. Vzal jsem mu ruku, kterou mi cuchal vlasy a dal mu na prsty jemný polibek s pohledem do jeho očí. S velkým úsměvem jsem mu řekl "To jsem rád, také jsem si to užil."  Zavrtěl jsem hlavou, až mi do očí popadaly vlasy, nic moc jsem neviděl, ale přesto jsem se zasmál a jeho ruku jsem si položil na hruď. "Hmmmm... copak by si chtěl Yukio?" zeptal jsem se zamyšleně, protože chtěl bych mu dát něco, z čeho bych ho viděl šťastného. Nejspíše jsem už pochopil, proč to chci a proč chci jeho. Měl jsem chuť mu to říct, ale přece jen v lásce jsem pořád nováček.

Yukio: „J-jak to myslíš, co bych chtěl…“ zrudl jsem ještě více, už jsem se nedokázal více podívat do jeho očí. Rukou, kterou jsem měl pořád volnou, jsem mu shrábl vlasy z očí. Srdce se mi rozbušilo jako nikdy dříve. Měl bych jedno přání, ale to je příliš… osobní. Normálně bych se snažil vyklouznout z jeho držení, ale tentokrát jsem ho nechal dělat, co chce. Nedokázal jsem ovládat svoje tělo a políbil ho.

„Já jen chci, abys byl šťastný…“ řekl jsem šeptem a položil jsem si ruku k srdci, poté jsem si s ní prohrábl vlasy a dal mu polibek na čelo. Nechápal jsem, co se to se mnou děje, ale v hloubi srdce jsem si to přál. Chtěl jsem ho udělat šťastným, protože ho miluju. Moc.

Ryuzaki: Pořád jsem se na něj koukal a přemýšlel jsem. Pak jsem se zvedl do sedu, jednu nohu jsem dal dolů a o tu druhou jsem se opřel rukou. Povzdechl jsem si "Šťastný huh? Co je to Yukio? Co je to štěstí?" zeptal jsem se s prázdným pohledem. Pak jsem se k němu otočil a ruku jsem mu položil na krk a trošku jsem si ho přitáhl a políbil ho. Pak jsem přešel k jeho uchu a zašeptal "Znamená to snad bohatství? Moc nebo lásku... nebo to, že tu jsi, Yukio? To že když jsi v takové blízkosti mi způsobuje takové bušení srdce, jaké jsem nezažil *znovu jsem vzal jeho ruku a položil si jí na hruď, tam, kde mé srdce zběsile tlouklo* a myšlenky na tebe ze kterých šílím, což mě neuvěřitelně štve, ale přesto si nemohu pomoct tě nemilovat můj Yukio." . Pak jsem vstal a smutně jsem se na něj usmál, pak jsem popošel k maličkému oknu, které tam bylo, opřel jsem se o zeď  a zahleděl se na černé nebe.

Yukio: Nevěděl jsem, jak mu na jeho otázku odpovědět. Seděl jsem tam a přemýšlel, koutkem oka jsem ho sledoval. Vzdychl jsem a zvedl se. Pomalu jsem k němu vykročil a zezadu ho objal.

„Já… nevím. Štěstí může být všechno. Je mi jasné, že každý vidí štěstí jinak. Například já.“ Objal jsem ho ještě těsněji „Já nyní nemůžu být více šťastný. Protože tu jsi se mnou.“ Pustil jsem ho a díval jsem se do země.

„Víš, možná, že to může znít sobecky, ale chci, abys byl taky šťastný. To je pro mě nyní to nejdůležitější, tak…“ otočil jsem se k němu zády a chystal se vykročit ke dveřím, ale předtím jsem dodal: „… taky tě miluju, Ryuzaki.“ Otočil jsem se s úsměvem, když mi z očí tekly slzy.

Ryuzaki: Díval jsem se, jak mu po tvářích tečou slzy. Povzdechl jsem si a palcem mu slzy utřel. "Baka, proč pláčeš. No, hontoni baka." řekl jsem mu jemně. Vzal jsem ho za ruku a dovedl ho k pianu. Posadil jsem se k pianu a jeho jsem si posadil na klín tak, že se zády opíral o mou hruď a mé ruce objímaly jeho pas. Pak jsem položil prsty na klávesy a začal pohrávát Three Gentle Songs, svou hlavu jsem si opřel o jeho rameno, chvilku jsem tak hrál a pak jsem začal zpomalovat, když jsem ho začal líbat na krk.

Yukio: „Co to… Ryuzaki!“ začal jsem čím dál více rudnout, ale nemohl jsem vzdorovat. Držel mě v šachu. Jednou rukou jsem se ho dotkl na bradě, ale neměl jsem žádnou sílu, takže hned padla. Po každém polibku jako by zůstala horká stopa, která spalovala celé mé tělo.

„Ryu… za… ki…“ zašeptal jsem, celý jsem se třásl. Ne strachem, ale vzrušením. Mimovolně jsem se mu jemně položil dlaň na vlasy. Melodie mě začala uklidňovat, dá se říci přímo kolébat.

„Prosím…“ zbytek jsem neslyšně zašeptal.

Ryuzaki: Teď už jsem hrál pouze jednou rukou a tou druhou jsem mu rozepínal košili. Když byla rozepnutá tak konečky prstů jsem něžně přejížděl po jeho hrudi. Moje rty se zatím přemístily k jeho uchu "O co prosíš Yukio?" svůdně jsem zašeptal a jemně ho kousl. Pomalu ale jistě jsem se blížil k jeho rtům.

Yukio: „P-polib mě…“ zašeptal jsem a tiše zasténal, když mě kousl. Celý jsem byl v jednom ohni, skoro jsem nedýchal. Pomalu jsem začal podléhat jeho dotykům, ale zůstal jsem trpělivý. Natočil jsem k němu tvář a pohlédl mu uslzeně do očí.

Ryuzaki: Usmál jsem se. "Hai." řekl jsem tiše a políbil ho. Ze rtů jsem přešel k jeho slzám, které jsem slíbával až k očím, které jsem něžně políbil. Už jsem nehrál. Zavřel jsem piano, a spolu s Yukiem jsem se postavil, pak jsem Yukia vyzvednul nahoru a posadil jsem ho na zavřené křídlo piana. Moje rty se přesunuly na jeho hruď.

Yukio: Znovu jsem začal sténat, ale líbilo se mi to. Jemně jsem mu položil dlaně na vlasy a začal jsem mu je hladit.

„Ryu… zaki… miluju tě… moc…“ šeptal jsem mezi nádechy, jemně se mi třásl hlas. Poté jsem ho objal kolem krku a do ucha mu pošeptal „Moc… strašně moc…“

Ryuzaki: Zasmál jsem se.  Sundal jsem si sako i košili, byl jsem polonahý, když jsem si ho k sobě přitáhnul a jeho nohy jsem si obtočil okolo pasu. Cítil jsem, jak je vzrušený. Usmál jsem se na něj a podíval jsem se mu do očí. Jednou rukou jsem ho objal okolo zad a přitiskl jsem ho k sobě, aby cítil mé tělo. Druhou rukou jsem ho hladil po tváři a rty jsem se pustil na jeho hrdlo.

Yukio: Také jsem ho objal kolem krku, začínalo mi být trapně. Co kdyby sem někdo vešel? Tak co? Zatřepal jsem hlavou. Moc přemýšlím. Červeň z mých tváří ale neustupovala.

„Ryu… zaki… tam ne…“ zašeptal jsem, mezitím, co jsem se snažil udržet smích.

Ryuzaki: "Dobře tedy. Když tam ne tak co tady?" zeptal jsem se a rty jsem postupoval níže na jeho hruď. Zašeptal jsem jeho jméno a vzal mu jeho ruku, kterou jsem si položil na moje vzrušení, aby pocítil jak jsem hladový. Ruka, která byla na jeho obličeji se posunula k jeho kalhotám, které jsem rozepnul a neodpustil jsem si se ho nedotknout, i když zatím jen přes ještě jeden kousek oblečení, který mi moc dlouho v cestě stát nebude.

Yukio: „S-s-s-sempai!“ byl jsem rudý až za ušima a musel jsem odvrátit pohled.

„P-přestaňte se na všechno ptát…“ řekl jsem nejtiššeji, jak jsem mohl, doufajíc, že mě neslyšel, zabořil jsem se mu do jeho vlasů. Nádherně voněly, jako po dešti.. Vdechl jsem jeho vůni a začal si hrát s jeho páskem.

Ryuzaki: Zachvěl jsem se, když si pohrával s tím páskem. Nakonec jsem oběma rukama sjel po jeho těle k jeho kalhotám, za které jsem se zachytil a prudkým pohybem jsem je sundal i se vším ostatním. Stál jsem tam a chvilku se díval na jeho rozpálené tělo. Pak jsem se usmál nad předzvěstí toho, co bude následovat.

Jednou rukou jsem se vrátil tam, kde byla, až na to že teď už jí nic nestálo v cestě. Druhou jsem chytl jednu Yukiovu nohu a zvedl jsem si jí na rameno tak, abych mohl mu líbat koleno a postupovat pomalu rtama níže ke kyčlím. "Musím se ptát Yukio. Musím zjistit, jestli ti to je příjemné. Cítíš se dobře Yukio?" zeptal jsem se ho šeptem. Nezapomněl jsem se dívat po celou dobu na jeho rudou tvář a  do jeho teple hnědých očí když jsem ho laskal po noze a pokračoval pomalounku níž mezitím co druhá ruka si s ním pohrávala.

Yukio: „Ryu… zaki… Ahhhh!“ Moje vzdechy se rozléhaly po celém sále a začal jsem více a více rudnout. Ale bylo to sakra příjemné. Teplo se mi rozlilo po celém těle, nemohl jsem udržet třas.

„P-počkej…“ hlas se mi třásl a volnou rukou jsem mu chytil obličej, poté jsem ho políbil. Dal jsem do toho polibku všechno, co jsem mohl.

„Tvoje kalhoty…“ zašeptal jsem mezi nádechy, rukou, která byla nejblíž, jsem mu začal rozepínat pásek.

Ryuzaki: Usmál jsem se. "Copak je s nima, Yukio?" zeptal jsem se ho škodlibě. Přesto jsem nemohl zastavit chvění ze vzrušení z nedočkavosti. Druhou ruku jsem přesunul na jeho pozadí a začal jsem ho dráždit. Při tom jsem ho líbal a jazykem zkoumal jeho ústa.

Yukio: „N-nechci… Haah… být jediný, kdo… ah hahh…“ byl jsem čím dál rudší, pomalu už jsem nedokázal složit srozumitelnou větu. Začal jsem mu opětovat polibek, nakonec se mi podařilo rozepnout pásek a sundat mu kalhoty po kolena, poté jsem v záplavě čím dál hlasitějších vzdychů dal dlaň na hlavu, abych mohl prohloubit polibek.

Ryuzaki: Na chvilku jsem opustil jeho rty, jen, abych mohl říct "Yukio... Chtěl bych tě sníst, celého tě pohltit. Ty jsi můj." šeptal jsem mu a při tom jsem od něj vnikl prstem a přirazil jsem si ho k sobě tak, abych cítil, jak je horký, abych cítil každý jeho sval. Začal jsem ho líbat tak, jako bych ho chtěl označkovat, pak jsem přešel ke krku kde jsem mu udělal cucflek "Jen... můj!" řekl jsem temně a znovu se vrátil k jeho rtům.

Yukio: Na chvilku mi dolní polovinou těla projela ostrá bolest, která se však po chvíli přeměnila na úžasnou rozkoš.

„J-já… rozumím…“ neslyšně jsem zašeptal v přívalu dalších vzdechů.

Ryuzaki: "To je dobře." zašeptal jsem. Rukama jsem ho obejmul a přitáhl si j víc těsněji k sobě, jestli to vůbec ještě jde. Sundal jsem si poslední zbytky oblečení a vzal jsem mu tvář do dlaní a přinutil jsem ho se mi dívat do tváře, když jsem do něj vnikal ale už ne prstama, ale sebou. "Líbí se ti to Yukio?" zašeptal jsem s úsměvem mu do rtu a očima upřenýma do těch jeho.

Yukio: Hlasitě jsem vykřikl, částečně z šoku, částečně z bolesti, která mnou projela jako břitva, a hned se rozplynula, zůstal jen pocit naprostého potěšení. Částečně jsem se uvolnil, ale ten pocit…

„Ryu… za… ki… hnn… gahh…“ nemohl jsem říct nic, jen jsem se slzama v očích tupě zíral do jeho očí.

Ryuzaki: Usmál jsem se a začal jsem ho líbat a pohybovat zároveň. Nejdříve pomalu, aby si zvyknul, a pak už jsem do něj narážel. Jednou rukou jsem začal laskat jeho vzrušení, cítil jsem jak se ve mě stupňuje ten sladký pocit. "Yukio...ahhh.... jsi tak těsný..." šeptal jsem mu. Líbal jsem ho na krku a jednou rukou si ho přidržoval na zádech a tou druhu pokračoval v nemilosrdném laskání.

Yukio: „N-nemluv o tom… takhle… je to trapné…“ vydralo se ze mě, když to znělo trochu škrceně, čím dál jsem byl rudý. Rukama jsem ho stále objímal kolem zad, s pocitem, že každou chvíli mu podlehnu. Jednou rukou jsem mu pootočil obličej a políbil ho na líčko, poté jsem se přesunul k ústům.

Ryuzaki: Líbal jsem ho víc a víc zuřivěji a zároveň, do něj více pronikal. Zrychloval jsem také moje laskání rukou jeho vzrušení. "Už to... moc... dlouho nevydržím!" zašeptal jsem udýchaně.

Yukio: „A… co mám říkat… já, baka… hnng…“ říkal jsem udýchaně, ze všech sil se snažíc udržet výkřik.

„T-to bolí…“ šeptl jsem a bolestně jsem zkřivil obličej. Blížil jsem se ke svému limitu. Objal jsem ho ještě pevněji. Tohle to všechno změní. Srdce mi bušilo jako splašené, zhluboka jsem se nadechl.

„Už… nemůžu…“ řekl jsem mu do ucha a zaťal jsem pěsti.

Ryuzaki: "Yukio!" udýchaně jsem mu šeptal do ucha. "Já.. už... dosahuju svého... limitu!" řekl jsem a zrychlil jsem pohyb. Jak mé ruky, která ho laskala, tak i svého těla. Cítil jsem, jak mám napjaté svaly začaly být unavené, ale já nechtěl přestat, spíše naopak jsem víc a víc přirážel. Druhou rukou jsem chytil jeho obličej a začal jsem ho vášnivě líbat. Jazykem jsem napodoboval pohyb mého těla. Opravdu už jsem se blížil ke své hranici. Myslím že asi co nevidět... zemřu.

Yukio: Když mě políbil, jako kdybych na chvíli ztratil vědomí. Cítil jsem se… uvolněně. Ale byl jsem moc unavený. Jen na chvíli zavřu oči… jen na chvilku… moc unavený… podrobil jsem se jeho dotekům a pomalu jsem se uvolnil.

Jakmile jsem pak otevřel oči, už jsem necítil tu tíhu, jako předtím. Hladil jsem jeho černé hlasy a díval se přitom do stropu. Už… je konec? Všechno mě bolí, nejvíce dolní polovina těla, ale jsem šťastný…

Ryuzaki: Cítil jsem jak se Yukio uvolnil, pak už jsem dal průchod i svému. Konečně jsem uvolnil všechny svaly, konečně jsem si připadal naprosto volný. Bylo to úžasné.

Cítil jsem Yukiovu ruku ve svých vlasech. Zvedl jsem pomalu hlavu a opřel jsem se lokty vedle Yukia. Něžně jsem se na něj usmál a hřbetem ruky jsem ho jemně pohladil po tváři. Viděl jsem, jak je znavený. Usmál jsem se ještě víc, protože jsem věděl, že jsem ho znavil takhle já. "Vypadáš unaveně Yukio." řekl jsem mu tiše "Měly bychom se obléct a jít domů. Musíš si odpočinout. Gomenne pokud jsem ti nějak ublížil." Letmo jsem ho políbil na čelo a znovu se na něj usmál.

Yukio: „N-ne nic mi není…“ řekl jsem, začínajíc rudnout z jeho blízkosti, ale cítil jsem, jak mě bolí každý centimetr mého těla. Zahnal jsem bolest do kouta a díval jsem se Ryuzakimu do očí. Do jeho jemně šedých očí, které byly jako přicházející bouřka. Které byly jen moje. Začal jsem pomalu usínat, až vše zčernalo a já upadl do spánku…

Ryuzaki: Usmíval jsem se na jeho tvář, která byla už ponořena do spánku. Opatrně jsem se zvedl tak, abych ho neprobudil. Oblékl jsem se. Když jsem se podíval na Yukia, jak klidně spí, tak jsem ho nechtěl budit, byl tak krásný, když spal, tak zranitelný. Sbalil jsem jeho věci do tašky a já si sundal sako, do kterého jsem Yukia zabalil. Vykukoval mu jen obličej a od kolen nohy, jinak byl naprosto zakrytý. Vzal jsem ho do náruče a v tichosti a pomalu jsem šel domů. Byla už tma, takže nás nebylo moc vidět a ani nebylo natolik rušno, aby ho to probudilo. Cestou jsem Yukia svíral v náručí a sem tam koukal na jeho klidnou spící tvář. Složitější pak bylo otevřít dveře, ale zvládl jsem to. Doma jsem Yukia položil na svou postel a ještě ho přikryl peřinou, i když měl moje sako. Chvilku jsem na něj ještě koukal a pak jsem se šel dát sprchu, předtím, než si půjdu k němu lehnout a taky usnout klidným a hlubokým spánkem.

Yukio: Ráno mě probudily paprsky slunce, ze kterých jsem málem oslepl. Na takové probuzení nejsem zvyklý. Ospale si protírám oči, když si všimnu, že nejsem doma. V tu chvíli jsem plně při smyslech a všímám si někoho dalšího ležícího vedle mě. A také toho, že jsem prakticky nahý. Popadnu nejbližší košili, která byla přehozená přes opěradlo židle, a vezmu ji do rukou. Pak však poznávám, kde to jsem. A taky se mi vzpomínky trochu rozostřily. Položím košili zpátky na opěradlo a potichu vykračuju do koupelny, kde si dám dlouhou a studenou sprchu, při které nedokážu myslet na nic jiného, než na včerejšek.

Jak vycházím ze sprchy, obleču si košili, ale jelikož nic jiného jsem nenašel, vystačím si tak. Stejně už mě viděl… a jdu se porozhlédnout po něčem k jídlu.

„Tak, copak tu máme…“ jakmile otevřu ledničku, málem na mě znovu něco spadne, ale zachytím to dřív, než se to rozkutálí po zemi. Salát. Aspoň něco. Vytáhnu ostatní použitelné věci a pustím se do přípravy snídaně.

Ryuzaki: Slyšel jsem nějaké zvuky, ale byly jakoby v dálce, takže jsem si toho moc nevšímal. Po chvíli zas. Otevřel jsem oči a zjistil, že už je ráno a docela slunečné. Zamručel jsem na odpor proti slunečním paprskům a převalil jsem se. Zjistil jsem, že jsem v posteli sám. Zvedl jsem se do sedu a podíval jsem se po okolí, nikde nikdo až na jemné zvuky vycházející z kuchyně. Usmál jsem se. Zase vaří. Teda, aspoň jsem doufal, že je to on. Postavil jsem se a protáhnul se, pak jsem zamířil jen v teplácích do kuchyně a uviděl jsem Yukia v mojí košili, jak tam cosi vaří. Nahnul jsem hlavu na stranu a pěkně jsem si ho prohlížel. Opřel jsem se o rám dveří a založil jsem si ruce. Sledoval jsem Yukia s jemným úsměvem na tváři. Takhle vypadal jak nějaká ženuška. Ještě víc jsem se usmál, a dál ho tiše a hladově pozoroval.

Yukio: Díky vaření jsem se aspoň na chvíli odreagoval a docela si to užíval. Nakonec z toho vznikla jakási salátová mísa, připravená na servírování. Chtěl jsem jít vzbudit Ryuzakiho, ale pak jsem si ho všiml, jak stál u dveří a pozoroval mě. Mírně jsem se začervenal.

„Dobré ráno…“ řekl jsem a položil mísu na stůl, poté jsem vytáhl talíře a příbory.

Ryuzaki: Pousmál jsem se a šel jsem k němu. Když držel v rukou talíře a příbory, tak jsem k němu zezadu přistoupil, chytl jsem mu obličej a natočil si ho k sobě, pořád stál ke mě zády, takže jsem druhou rukou ho jemně objal. Pak jsem ho letmo políbil a řekl "Dobré ráno Yukio" usmál jsem se a pak jsem mu z rukou vzal talíře s příborem a postavil to na stůl. Pak jsem došel k tomu... zelenému pralesu? Určitě to bylo dobré, protože to udělal Yukio ale... tolik zelené... Stál jsem u té mísy a místo, abych jí vzal, tak jsem se v ní začal šťourat, jako by to byl velice zajímavý slimák.

Yukio: „N-nemáš rád salát?“ zeptal jsem se ho opatrně, stále rudý po jeho polibku. Začal jsem si nabírat na talíř, přitom jsem ho pozoroval, jak si prohlíží snídani. Ne, že by mi to vadilo, kdyby si nedal, ale… Proč si dělám takové nervy kvůli salátu? Pozvedl jsem jeho talíř a čekal, jestli mu mám naložit snídani nebo ne.

Ryuzaki: Díval jsem se střídavě na něj a pak na talíř. "No... Nejde o to že bych ho neměl rád jen... ani nevím, že ho mám a ani nevím už jak chutná. Navíc vypadá to tak... rostlinově zeleně?" podíval jsem se na něj a zazubil jsem se "Ale určitě si to dám když jsi to udělal ty."

Yukio: Začervenal jsem se a odvrátil pohled.

„Nemusíš to jíst, jestli nechceš…“ řekl jsem šeptem a potichu mu naložil na talíř, který jsem poté před něj postavil. Poté jsem si sedl na protější židli a pomalu jsem začal jíst. Proč mi pořád buší srdce tak rychle? Svůj pohled jsem směřoval do talíře a zamyšleně jsem pokračoval v jídle.

Ryuzaki: "Ne, dám si to." a začal jsem jíst ten salát, co mi dal. Nebylo to vůbec špatné. "Hmmmm. Je to dobré." zahuhlal jsem s plnou pusou a jedl dál. Měl jsem to snězené dřív než Yukio a tak jsem se zeptal " Co máš dneska v plánu?". Abych pravdu řekl, nevím, jak to teď bude, ale jelikož se Yukio stal mým, tak se taky podle toho budu chovat. Usmál jsem se.

Yukio: „Dneska? Netuším… Proč se ptáš?“ zeptal jsem se, když jsem lovil poslední kousky z talíře. Přemýšlel jsem o tom, že bych dneska prospal celý den… Ale jsem rád, že mu chutnalo. Mě to připadalo trošku moc slané, protože mám radši sladké věci, než zeleninové mísy. Pomalu jsem se začal klepat zimou, i přes to, že bylo slunečno a vypadalo to na teplý den bez mraků. Málem bych zapomněl, že jsem, nepočítaje košili, která odvedla svoji povinnost, prakticky nahý. Začalo mi být nepříjemně, nervózně jsem si prohrábl ještě vlhké vlasy a snažil se nějak zahřát.

Ryuzaki: "Hmmm... jen tak." řekl jsem. Odnesl jsem talíře do dřezu a viděl, že by se mohlo umýt nádobí. Pak jsem se podíval na Yukia a všiml jsem si, že je mu zima, teda aspoň se klepal, jakoby mu byla zima. Nedivím se. Je jen v mé košili a ještě k tomu má mokrou hlavu, nejspíše ze sprchy. Pustil jsem teplou vodu do dřezu a dal tam prostředek na nádobí. Pak jsem se obrátil k Yukiovi a opřel jsem se o dřez. Podíval jsem se na něj a usmál jsem se. "Yukio.... pojď ke mně."

Yukio: „Chceš snad pomoct s nádobím?“ zmateně jsem se zvedl a přešel ke dřezu, který byl plný špinavého nádobí. Bylo toho vážně hodně…

Ryuzaki: "Ano." odpověděl jsem. Když byl Yukio u mě, tak jsem kousek ustoupil, aby mohl se čelem postavit ke dřezu. Postavil jsem se hned za něj, a to na těsno. Jako bych si ho opíral o můj hrudník. Pak jsem zvedl ruce, vzal jsem ty jeho do svých a rukávy od košile jsem mu sroloval až po lokty. Pak jsem Yukiovy ruce vzal a ponořil je do té teplé vody. Opřel jsem si bradu o jeho rameno. Yukio umýval, já jsem utíral. "Yukio....?" zašeptal jsem jemně.

Yukio: „C-co je?“ Ty jeho náhlé pohyby mě vždycky dokážou šokovat, snažil jsem se nedat najevo svou nervozitu a soustředil se na mytí nádobí, ne jeho teplo, které mě zahřívalo. Jeho přítomnost mě pomalu uklidňovala a já se mohl uvolnit.

Ryuzaki: Po očku jsem se koukla na kalendář položený na mikrovlnce. "To" datum se nebezpečně blížilo. Povzdechl jsem si. "Ale nic." zalhal jsem. "Jen jsem chtěl vyslovit tvoje jméno." Dodal jsme pro větší důvěryhodnost. Už jsme domyli nádobí a já vypustil vodu ze dřezu. Vzal jsem Yukiovy mokré ruce a suchou částí utěrky jsem mu začal sušit ruce. Zároveň jsem políbil ho na krk a pomalu postupoval k čelisti, kde jsem ho hravě kousl a pak jsem přešel k koutku úst, kde jsem ho olízl. "Hmmmm.... salát." zavrněl jsem a usmál jsem se. Pak jsem Yukia propustil a začal jsem uklízet nádobí. Při tom jsem přemýšlel, jak nebezpečně blízko se blíží ten den. To datum. Nemůžu přidělat Yukiovi problémy. Budu si pak muset vymyslet nějakou dobrou výmluvu proč tu nebudu.

Yukio: „… někdy jsi opravdu mizerný lhář.“ Řekl jsem mu lehce dotčeně a ustoupil od něj. Ne, že bych se cítil nepohodlně, ale… připadám si divně.

„Asi už půjdu domů…“ řekl jsem mu a chtěl vyjít z kuchyně, když jsem si vzpomněl…

„N-nevíš, kde mám oblečení?“ zeptal jsem se ho potichu, stále zády k němu, abych zakryl svoji nervozitu.

Ryuzaki: Odešel jsem do ložnice, odkud jsem vzal jeho oblečení. Podal jsem ho Yukiovi a smutně se usmál. "Bude lepší, když to nebudeš vědět." zašeptal jsem neslyšně. Pak jsem se otočil a začal jsem se převlíkat taky. "Odvezu tě domů." řekl jsem.

Yukio: Usmál jsem se na něj.

„Já ti věřím. Sice mi to dělá starosti, ale věřím ti, takže se nebudu dál ptát. A ne, díky rád se projdu, navíc… taky mám něco na vyřízení…“ postupně jsem snižoval hlas. Chvíli jsem ho pozoroval, pak jsem se také začal oblékat. Bude lepší, když půjdu sám, jinak bych si nedokázal provětrat hlavu.

Ryuzaki: Usmál jsem se. "Já se tě neptal." řekl jsem mu klidně. Když jsem se oblékl a Yukio byl také oblečený, chytl jsem ho za ruku a chtě nechtě musel se mnou jít až k motorce. "Tak kam to bude, usagi?" zeptal jsem se pobaveně. V očích mi jiskřilo. Měl jsem chuť ho co nejvíc provokovat a pohrát si s ním, chtěl jsem ho naprosto vyvést z míry. Musím si to využít, dokud mohu. Než budu nějakou dobu pryč. Aspoň nějaké vzpomínky si musím s Yukiem udělat.