1

Nikdo nečekal že Hoddův návrat bude takový. Rozhodně si to nikdo nepřál. Se zbytkem skupiny totiž dovez i něco, co znamenalo jen problémy a všechny přivedlo do nejistoty, starostí a strachu.
Ten den spěšně opustili ústí tunelu. Kdo si jich na okraji Srdce všiml, přiběhl ke skupině, aby je přivítal, ostatní, aby odvedli koně do stájí. Stačil však jeden pohled na zamlklé muže a Hoddův výraz a ještě než obyvatelé spatřili co velitel veze na svém koni, pochopili, že se něco děje. Dav se zaraženě rozestoupil aby uvolnil muži cestu a ten se rovnou, rázným krokem vydal do Véčka. Jeden z přihlížejících se podíval na velitelova koně a pak se tázavě obrátil na jednoho ze skupiny. Mladík neřekl ani slovo, jen přikývl jeho nevyslovené otázce.

2

Zrovna nekompromisně vysvětloval jednomu postaršímu muži, že pokud svou zbraň ztratil, když byl opilý, tábor mu další neposkytne.
„Je to tvá blbost a tvá nezodpovědnost. Novou si musíš obstarat za své žetony a nezapomeň na pravidla. Zbraň u sebe mít musíš.“ Poučil ho přísně. To chlapa očividně moc nepotěšilo, zamračil se a něco zamumlal pod fousy, když k nim přiběhl jeden mladík a upozornil Klesse, že se má ihned dostavit do Véčka. Prý je to naléhavé.
Mladý velitel přikývl. Nevěnoval pozornost hudrování muže beze zbraně, když od něj odcházel. Teď ho přepadla zvědavost, co tak důležitého může Onnis chtít, proto si raději pospíšil a doufal, že se neobjevil nějaký závažný problém.
Do Véčka dorazil jako poslední z velitelů, všichni ostatní už stáli kolem stolu a jeho přepadla zlá předtucha. Nikdo z nich se netvářil příliš nadšeně, naopak. Dokonce i Legg teď stál s rukama složenýma na prsou a vypadal ustaraně. Všiml si Hodda a když přistoupil, kývnutím jej pozdravil. Muž mu nepatrně pozdrav oplatil.
„Co se děje?“ Vyslovil Kless otázku do ticha místnosti. Nikdo se příliš neměl k odpovědi, až Onnis si nakonec povzdychl, sedl si na svou židli v čele stolu a propletl prsty.
„Problémy. Sedněme si na to, musíme to důkladně probrat,“ vyzval i ostatní a ti si také sedli. Legg všem postupně nalil pohár vína ze džbánu. Kless se na hlavního velitele zvědavě podíval a čekal.
„Věc se má tak,“ pohlédl Onnis hlavně na mladíka, „Hodd při doprovodu osadníků objevil Ziyarovi špehy. Přímo u druhého tábora.“
Jak to Kless uslyšel, zatuhla mu krev v žilách. Podíval se poměrně zděšeně na staršího zarostlého kolegu, ten jen kývl a potvrdil tím Onnisova slova.
„Byli ve skupince, celkem tři,“ převzal slovo Hodd. „Dva jsme zajali, třetí byl zabit při pokusu o útěk. Zřejmě pozorovali Dvojku už nějakou chvíli, nedaleko měli už celkem zařízený malý tábor, dobře skrytý.“
„Jak jste ho našli?“ Zeptal se Temal. Nebude to poslední otázka tohoto jednání, i Kless jich měl teď v hlavě spoustu. Momentálně měl ale v krku tak sucho, že nemohl ani promluvit. Napil se vína z dřevěného poháru, bez většího účinku. Stále nemohl uvěřit, co slyší.
„Sami nám ho ukázali, když jsme je zajali. Bez nich bychom ho nenašli. A nic dalšího už neřekli.“ Odpověděl Hodd.
Temal si odfrkl a zakroutil hlavou. „Takže další postup je jasný,“ nadhodil. „Dostaneme z nich, co půjde.“ Prohlásil s kamennou tváří, to Klesse znepokojilo. Po zádech mu přejel mráz.
„Chceš je mučit?“ Zeptal se stejně zaraženě Legg, vyslovil tak Klessovu otázku místo něj. Mladík se podíval na Onnise, ten ale uhnul pohledem.
„Pokud to bude nutné…“ odpověděl neurčitě Temal a napil se vína.
V Klessovi hrklo. Jeho ústa byla rychlejší než jeho myšlenky, vyskočil z lavice, ruce opřel o stůl a téměř vykřikl: „To nemůžete! To nejde!“
Nastalo ticho, všichni se na něj podívali a mladík sám byl zaskočen vlastními slovy. Zrovna on by měl cítit obrovskou nenávist k mužům v černé uniformě, což také cítil, ale představa mučení mu přišla nehorázná a nechutná.
„Nemáme moc na vybranou, Klessi,“ řekl klidným, možná trochu zklamaným hlasem Onnis. „Situace je vážná a potřebujeme vědět co nejvíce.“
„Ale mučení? Copak neexistuje jiný způsob?“ Snad protože sám zažil jaké to je. Proto se chtěl tomuto způsobu získávání čehokoliv vyhnout.
„Nevíme jestli tam nejsou další skupiny. Nevíme jak dlouho tábor sledovali, zda už neměli možnost Ziyara informovat. Nevíme vůbec nic,“ otočil se i Hodd k chlapci. „Dvojka je právě teď ve velkém nebezpečí, ty sám tam máš přeci své lidi.“
Kless sklopil hlavu, zůstal ale stát. To byla pravda a on se nejen o sestry bál. Přesto nemohl tuhle věc jen tak skousnout. „To já přeci vím,“ zasyčel chladně, byl naštvaný, „ale tohle mi přece neděláme.“ Vzhlédl a pevně se podíval každému zvlášť do očí. „My lidi nemučíme. O co bychom pak byli lepší, než Ziyar? V čem se pak budeme lišit?“ Apeloval na ně a opravdu chtěl znát odpověď. Přitom, jako kdyby ho začala pálit jizva na hrudi.
„Klessi, tohle je ale přeci úplně jiná situace,“ argumentoval smířlivě Legg. „V sázce jsou životy spousty lidí, neděláme to přeci, abychom se pobavili. V tom se přeci lišíme. Děláme to nejnutnější, abychom zachránili lidi, navíc ty, kteří se sotva ubrání, ty nejzranitelnější.“
„Legg má pravdu. Ať to dopadne jakkoliv, děláme to pro ně. Nikomu z nás se to nelíbí.“ Přidal se Onnis.
Kless na to nic neřekl. Nechal si jejich slova projít hlavou a on věděl, moc dobře sám věděl, že mají pravdu. Pomalu se posadil zpět, dopil svůj pohár a pak se podíval na Onnise. „Nech mě to zkusit,“ navrhl. Muž ho gestem pobídl, aby pokračoval. „Nech mě s nimi promluvit, zkusit je přesvědčit, aby mluvili sami. Když odmítnou, dělejte co chcete a já už neřeknu ani slovo,“ rozhlédl se po ostatních. Ti čekali, až se vyjádří Onnis.
„Hodinu,“ řekl hlavní velitel nakonec. „Máš hodinu, víc čekat nemůžeme. A budu tam s tebou.“
Kless bez váhání přikývl.

3

Onnis ho zavedl do cely. Ta byla v celém táboře jediná, právě pro takové případy. Tábor jinak neukládal pobyt za mřížemi jako trest, pokud někdo porušil pravidla, na kázeňské prohřešky měli velitelé jiné postupy.
Cela byla ve sklepení kovárny. Vlastně jen málokdo věděl, že má dům vůbec sklep, natož že je v něm prostor se mřížemi. Kovář jim odemkl těžké dubové dveře, sešli po vlhkých kamenných schodech a Onnis mu paží pokynul, aby přistoupil k cele.
Nebyla tu žádná okna, bylo tu vlhko a krom mříží tu vlastně nebylo nic. Jediné světlo pocházelo z pár loučí, zavěšených na zdech. Nehezké místo, kde by nikdo nechtěl trávit delší dobu. Kless se vlastně celkem bál toho, co uvidí. Bylo mu z toho všeho, z celé situace velmi nepříjemně a pořád si v sobě nedokázal urovnat myšlenky. Ještě je ani nespatřil ale už teď muže nenáviděl k smrti. Zároveň ho stále děsila představa, že zemřou za ukrutné bolesti, jako měl skonat on sám. Možná chtěl, aby zemřeli, ale ne, aby trpěli. A sám sobě nerozuměl, proč by ho měl vlastně jejich osud zajímat.
Přistoupil k mřížím a pohlédl na ně. Vypadali přesně tak, jak si představoval – seděli bezradně na tenké vrstvě slámy, ale když vzhlédli, oba měli tvrdý, odhodlaný pohled, snad plný vzteku. Jako měl tenkrát on, když si ještě myslel, že bude hrdina do poslední chvíle, kdy si naivně myslel, že krutost má nějaké hranice.
Překvapily ho okovy, co měli oba muži na zápěstích. Onnis si chtěl být co nejvíce jistý i když Kless nepředpokládal, že by se odsud mohla dvojice dostat. A i kdyby nějakým zázrakem vyklouzli z cely, venku by je muži roztrhali na kusy.
Prohlížel si je dlouho, aniž by cokoliv řekl, to špehům začalo být po chvíli hodně nepříjemné. Nebo je to spíše znervozňovalo. Natolik, že se jeden už neudržel a vyprskl neurvale co na ně tak čumí. Kless jako kdyby to neslyšel. Místo toho přistoupil až těsně k mříži a až pak klidně ale pevně promluvil:
„Máte teď jedinečnou možnost říct nám vše, co chceme vědět. Sami, bez použití násilí,“ informoval je. Na to se drzoun, ten naoko odvážnější uchechtl a odplivl si do zatuchlé slámy. Kless se podíval na jeho spoluvězně – ten nevypadal tak odhodlaně. Ve skutečnosti byl v jeho očích patrný strach a nervozita. Možná by se měl zaměřit spíš na něj, u něj bude větší šance, že promluví.
„Zabijete nás tak jako tak,“ zavrčel drzoun, „není důvod zradit našeho pána.“
„Sice jsme ještě neřešili možnost držet zajatce,“ pohlédl mladík krátce na Onnise za sebou, který přikývl. S kamennou tváří a založenýma rukama se opíral o chladnou zeď a pozoroval Klesse v jeho snahách. „Jsem si ale jistý, že pokud budete spolupracovat, nemuselo by to pro vás dopadnout tak špatně.“
Koutkem oka si všiml, jak druhý muž zpozorněl. Zvedl hlavu a v sedu se napřímil. Přesně to Kless chtěl. Zaujmout ho.
„Zeptám se a vy mi popravdě odpovíte. To je vše. Takže-“
„Neřekneme ani slovo, ty zasranej paznehte!“ Vyskočil špeh na nohy a přitiskl se vztekle k mříži, skoro dýchal Klessovi do tváře. Ten neucukl, ani nehnul brvou. Podíval se muži do očí.
„Nejsi v pozici, kdy by sis mohl moc vybírat. Nebuď hlupák.“
Druhý muž se v cele také pomalu postavil a zůstal stát. „J-já-“
„Drž hubu!“ Otočil se k němu prudce jeho spoluvězeň a než stačil druhý něco říct, plnou silou byl udeřen do obličeje, až se skácel zpět na zem. Omámeně se chytil za nos, ze kterého začala téct krev. Druhý pokus promluvit už neučinil.
Kless se zamračil. „Myslel jsem, že nejsi takový idiot,“ propálil vzteklého vojáka pohledem. Z ničeho nic, rychlostí blesku popadl vězně skrz mříž za černý svršek a silně ho přitáhl, až se chlap praštil do čela. „My z vás ty informace stejně dostaneme, nechápeš to?“ Zasyčel mu do tváře, teď už také vzteklý. Proč musel narazit zrovna na takového kreténa. Proč je tomu muži úplně lhostejný jeho život? „Já ti nabízím neocenitelnou možnost. Nejen, že to nebude bolet, ale můžete i přežít, ty blbče! Copak jsi vážně takový hlupák?“
Muž, natisknutý na mříž mlčel a Kless pokračoval: „Myslíš, že zůstaneš tvrdý, že vydržíš všechno, ale to se sakra pleteš! Víš proč? Protože jsi ještě za celý svůj život nezažil opravdovou bolest. Takovou, že řekneš všechno, jen abychom už přestali. Tak silnou, že budeš chtít chcípnout, jen když to skončí. Rozumíš mi?“ Zatřásl s ním.
Kless vystrašil sám sebe. Přesně stejné věci mu tenkrát říkal Arpád a jeho vyděsilo, jak moc jsou jeho vlastní slova podobná těm jeho. Uklidnil se jen myšlenkou že jeho vyhrožování má úplně jiný význam. Ani si nevšiml, jak si ho Onnis zkoumavě prohlédl.
Mužův výraz se na okamžik změnil, na pár vteřin se v jeho obličeji objevil opravdový strach. Rázem ale hned zmizel a opět se ukázal ten vzdor, opovržení, které i ve své situaci ke Klessovi cítil. Dokonce ukázal zažloutlé zuby v křivém úsměvu, zatímco ho mladík stále držel.
„Naser si,“ řekl nakonec a Kless pochopil, že mu není pomoci. Povolil sevření a chlap se odpotácel dál do cely. Mladík zamračeně sklopil hlavu.
Pohlédl na Onnise, který zavrtěl hlavou. Dal mu tím jasnou zprávu, že je konec. Vězeň se právě sám odsoudil k smrti a chlapec se cítil mizerně. Pocítil dokonce i lítost. Bezradně si uvědomil, že muži si svou chybu uvědomí, až bude příliš pozdě a že budou, velice a hořce budou litovat, že nevyužili jeho snahy. Vybavily se mu vzpomínky na vlastní bezmoc a utrpení, jak se cítil, když byl v situaci, která oba vězně teprve čeká. Udělalo se mu zle.
Beze slova se prudce otočil a odešel, musel pryč. Na vězně se už ani nepodíval. Vyběhl po schodech, rozrazil dveře ven z kovárny a držel se, aby neutíkal. Nevšiml si, že Onnis ho spěšně následuje, jen se soustředil na to, aby tempo udržel u svižné chůze a bezradně se nerozeběhl pryč. Měl pocit, že prohrál, cítil že selhal a bylo mu zle nejen z toho, ale i ze vzpomínek, které vyhřezly na povrch, z tmavého koutu jeho mysli. Zabolelo ho na hrudi a musel zpomalit, protože se mu najednou nedařilo popadnout dech.
„Klessi,“ uslyšel za sebou Onnisův starostlivý hlas. Muž ho dohnal a položil mu dlaň na rameno, mladík ji však setřásl a znovu se rychle rozešel. Prodíral si cestu mezi obyvateli tábora a Onnis ho nechal. Pomalu začínal chápat, o co tu jde.
Chlapec s ním nechtěl mluvit. Potřeboval se uklidnit, myslet na něco jiného, na to, že tu jsou i ty hezké věci. Prolétl Srdcem, rychle kráčel po pěšině k ohradám. Ignoroval pár lidí, co se ho pokusilo oslovit, prostě jen šel, spěchal ke zvířatům, jako by to byl jediný směr na celém světě, kterým teď může jít.
Došel k první ohradě, pak druhé a rozhlížel se, aby neminul svůj cíl. Kolem zrovna nikdo nebyl, vypadalo to, že ti, co mají zvířata na starost si zrovna dávají pauzu, možná někde svačí. Došel až ke stájím, otevřel vrata od první a tam uviděl skupinku mužů, co se bavili, smáli se a u toho ukusovali skromné jídlo.
„Ravile?“ Řekl do prostoru, udýchaně, jak spěchal. Muž se mezi ostatními naklonil a tázavě na něj pohlédl. Všiml si přítelova výrazu, takže odložil kousek placky na balík slámy a zvedl se. Za zvědavých pohledů ostatních vyšel ven a Kless vrata opět zavřel. Osaměli a Ravil si všiml, že je Kless nějak roztržitý.
„Co se stalo?“ Optal se ho starostlivě a mladík zavrtěl hlavou. Přešlápl z jedné nohy na druhou a pak těžce vydechl, jako by se měl každou chvilkou buď rozplakat, nebo vybuchnout vzteky.
„Klessi, co je?“ Zeptal se ho Ravil znovu, o poznání starostlivěji i zmateněji. Popadl ho za paže a pohlédl mu do tváře, aby se zklidnil.
V ten okamžik Kless prakticky vystřelil a pevně ho objal. Pevně sevřel víčka a prostě ho jen držel, protože tohle bylo to, co teď potřeboval. Ravil na chvilku překvapením zkoprněl, pozorně se rozhlédl kolem, jestli je někdo nevidí, protože tohle na první pohled nebylo kamarádské objetí. Nikoho nezahlédl a nakonec zvedl paže on sám a chlapce objal. Držel ho, aniž by se na cokoliv ptal, poznal, že je Kless rozrušený.
Pustil ho až za několik chvil. Už se cítil lépe a teď i trochu trapně. Odstoupil od muže s pohledem upřeným do země a odkašlal si. „Promiň. Já jsem...potřeboval jsem to,“ omluvil se zdrženlivě a Ravil se usmál.
„Nic se přeci neděje,“ zvedl ruku a letmo pohladil mladíka po tváři. „Povíš mi, co se stalo?“
Kless chvilku mlčel a přemýšlel. „Až večer,“ odpověděl nakonec. „Musíme se vrátit do práce.“ To už nasadil svůj obvyklý tón a konečně se na přítele podíval. Teď už byl zase ten velitel, rozumný a klidný, připraven starat se o chod tábora.
„Dobře,“ souhlasil Ravil i když měl trochu obavy. Muselo to být něco vážného, když to Klesse takhle rozhodilo. Riskoval, že je někdo uvidí, takže to nebude jen tak. „Budeš v pořádku?“ Zeptal se ho ještě, když byl mladík na odchodu, už pár kroků od něj. Mladík se přes rameno otočil a jen přikývl. Pak beze slova odešel a nechal Ravila, aby mu až do večera vrtalo hlavou, co se vlastně stalo.

4

„Pojď se mnou. Promluvíme si,“ zastavil ho Onnis, když procházel Srdcem. Musel na něj čekat, určitě na něj nenarazil náhodou. Kless si povzdechl. Věděl, že další postup ohledně špehů nejspíš probírat nebudou, na to by se sešli všichni velitelé. On vešel do Véčka za Onnisem a byli sami. Nijak se mu nechtělo už nic probírat, takže nadšený rozhodně nebyl. Přesto poslechl a posadil se, když mu Onnis pokynul. Sám si pak klasicky sedl na svou židli vedle něj a klasicky mu nabídl pohár s vínem.
„O co jde?“ Zeptal se Kless nezáživně a doufal, že tu nebude dřepět moc dlouho.
„Chtěl jsem se tě zeptat na to samé,“ odpověděl Onnis, což mladík nechápal. „Myslím tím, proč tě to celé tak rozrušilo? To s těmi muži,“ dodal konkrétněji a Kless na něj vykulil oči, jestli otázku vůbec myslí vážně.
„Ty se ptáš mě, co je se mnou špatně?“ Ohradil se nevěřícně. „Chcete umučit dva lidi a problém je ve mně?!“
„Uklidni se,“ mírnil ho muž a zamračil se. „Víš sám dobře, že ani nám se to nezamlouvá. Ale okolnosti jsou dané, není jiná možnost, pokud chceme udržet naše lidi, naše rodiny v bezpečí. Zkusil jsi to, viděl jsi sám, že jinak to nejde.“
Tohle všechno samozřejmě věděl a uvědomoval si to. Rozhodně nechtěl, aby byli jeho sestry a všichni ostatní v nebezpečí. Jak ale pomyslel na tu bolest, jen si představil výkřiky špehů, nedokázal to vstřebat. Povzdechl si a podíval se na svého velitele.
„Co po mě chceš, Onnisi? Máme společné zájmy, společné cíle. Ale nepočítej s tím, že se na tomhle budu podílet.“ Odmítl bez možnosti protiargumentace.
„Ne, to po tobě nechci. Mě jde teď o něco jiného – chci abys mi popravdě řekl, co přesně jsou tvé důvody, proč tě ta představa tak děsí. Nejsem hlupák, Klessi. Je v tom něco víc, než to, že by trpěli. Jsou to přeci nepřátelé, ti, co zničili tvůj domov, ti, před kterými tvé sestry a lidé utíkali. Proč ti jde o to, aby to měli jednoduché?“
Mladík mlčel. Uvědomil si, že Onnis ho prokoukl a nevěděl, jak s tím teď naložit. Nebyl si jistý, zda chce, aby o něm věděl opravdu všechno. „Proč tě to tak zajímá?“ Zeptal se hlavního velitele poněkud chladně. Štval ho svým vyzvídáním, vlastně byl naštvaný, že si všiml jeho osobního zájmu na celé věci.
„Takže mám pravdu,“ řekl Onnis, ale ne nijak samolibě. Spíše empaticky. „Je to něco z tvé minulosti, že ano?“
„Přestaň, Onnisi,“ zamumlal mladík tiše, ale varovně. „Nechci o tom mluvit.“
„Chci tomu jen porozumět, chlapče. Nezapomeň, že jsem v tebe vložil obrovskou důvěru a odpovědnost. Potřebuji znát tvé důvody, proč uvažuješ, jak uvažuješ.“
Kless se hořce ušklíbl a začínal toho mít opravdu dost. „Takže nechat lidi trpět je tu důkaz loajality?“ Utrousil sarkasticky.
To Onnise urazilo. Udeřil pěstí do stolu tak nečekaně, až mladík nadskočil a pak jej probodl pohledem. „Tyhle řeči si nech!“ Zdvihl varovně ukazovák a na Klesse se zamračil. „Protentokrát ti tu drzost prominu a naposledy ti připomenu, že oba dva víme, že to tak není!“ Zahrozil a Kless sklopil zrak. Jestli měl ve své povaze něco zakořeněno, byl to respekt a to, že ví, jak se má chovat ke svému vůdci.
Onnis stáhl ruku a povzdechl si. „Klessi, já,“ promluvil opět klidně a smířlivě. Snad se cítil i trochu špatně, že se nechal takhle rozčílit. Měl v plánu si s hochem promluvit klidně a otevřeně. „Doufal jsem, mimo jiné, že když mi řekneš, co tě k tomu vede, uleví se ti. A já sám budu mít více pochopení. Teď jsem jen zmatený a nevím, co od tebe čekat. Nemyslím, že by jsi je snad pustil, nebo něco takového, nejsi hlupák.“
Klessovi se ulevilo, že to říká, protože nic podobného v plánu rozhodně neměl. „Zároveň jsem ti chtěl dát najevo, že nejsem jen tvůj velitel,“ pokračoval Onnis a přímo mu pohlédl do očí. „Snažím se být i tvůj přítel. Někdo, komu můžeš věřit a nebát se říct mi o čemkoliv, co tě trápí.“
Upřímnost jeho slov Klesse překvapila. Trochu pookřál a uvěřil mu. Nabyl dojmu, že tohle je skutečně muž, za kterého by byl v boji schopen položit život.
„Zeptám se naposledy. Proč tak bráníš nepřátele, kteří by neváhali dělat totéž? I bez tak závažných důvodů, jako máme my.“
Kless nedokázal oplácet jeho přímý pohled. Pomalu vstal, otočil se k muži zády a Onnis pochopil, že z mladíka nic nedostane. Že teď proste beze slova odejde. Ale chlapec zůstal stát a nakonec tiše promluvil.
„Nechci být jako oni. Děsí mě to, že bych byl stejný.“ Otočil se pomalu zpět k Onnisovi, ale zůstal stát. „Ty muže bych zabil, jsou to nepřátelé a nenávidím je. Ale udělal bych to rychle, tak aby netrpěli hodiny, nebo dny, než jim někdo dovolí zemřít. Tak, aby nedošlo k tomu, že si oni sami budou přát umřít.“
Onnis mlčky sledoval, jak si začal sundavat košili a spatřil důkaz o tom, co už nějakou dobu tušil. Mladík odhalil trup a on mohl pohlédnout na množství jizev, hlavně pak na podlouhlou ošklivou na prsou.
„Neodvracej zrak,“ napomenul ho Kless, když uhnul pohledem. „Chtěl jsi znát mé důvody a tady je máš, tak si je pořádně prohlédni.“ Mluvil pevným chladným hlasem. Onnis ho poslechl a podíval se na něj. Nebylo mu teď dvakrát příjemně. A když si pak Kless sedl zpět na místo aniž by se oblékl a začal mluvit, uvědomil si, že ho nutil hovořit o něčem, co vlastně ani slyšet nechce. Jenže chlapec už necouvl.
Začal vyprávět svůj příběh.

5

Řekl mu všechno. Poprvé nahlas mluvil o tom, co se mu doopravdy stalo, nevynechal nic, ani znásilnění, které zažil. Ani Elbu. A nakonec nevynechal ani Ravila. Prostě řekl vše, tak jak se věci udály a možná tím Onnise trochu trestal za to, jak vyzvídal. Chtěl slyšet o jeho životě? Tak tady to má, se vší parádou. Muž naproti němu se ho několikrát pokusil přerušit s tím, že už o tom mluvit nemusí, neposlouchalo se to dobře. O to více detailů ale Kless přidával.
Mluvil dlouho, ani si neuvědomili, že den přešel v podvečer a pak do pozdních večerních hodin, kdy už slunce dávno zapadlo a venku se rozsvítily louče. Když skončil, nastalo dlouhé napjaté ticho. Chlapec se napil z již několikrát dolitého poháru. V ústech měl sucho, takhle dlouho v kuse snad nikdy v životě nehovořil.
Onnis jeho jeho hru pochopil a přijal ten trest. Byl taky v rozpacích z toho co slyšel, pocítil lítost kvůli tomu všemu, čím si Kless prošel. Málokdo v táboře měl za sebou veselou minulost, umírali příbuzní, přátelé, lidé přicházeli o své domovy. Ale ze všech příběhů, které za celou dobu slyšel, byl ten Klessův nejvíce naplněný krutostí a bolestí. Nejvíce naplněný Ziyarem.
To mu bylo líto, ale s tím také pocítil vůči Klessovi veliký obdiv. Že se vůbec dokázal postavit zpět na nohy, začal hledat své sestry a připojil se k nim. Teď už daleko více chápal jeho prvotní nechuť přidat se k odboji jako takovému a přinejmenším to vrhlo světlo na situaci se špehy.
„Nevím, co na to říct,“ připustil po zdánlivě nekonečné chvíli ticha.
„Neříkej nic,“ odvětil mu suše mladík a až teď, konečně, se znovu oblékl. „Jen mi něco slib,“ dodal a dopil pohár. Položil ho na stůl a odsunul na znamení, že víc už si nedá. Pak se na Onnise vážně podíval, aby dodal svým slovům váhu.
„Je mi jedno, jestli to někomu řekneš. Cokoliv o mě. Ale Ravila a to, co je mezi námi z toho vynech. Nechci, aby tu měl jakékoliv problémy.“
„Neřeknu nikomu vůbec nic. Tohle je jen mezi námi,“ ujistil ho Onnis a nahnul se k němu. „Klessi, opravdu si vážím toho, že jsi mi to řekl. Znamená to pro mě hodně a já tvou důvěru nezklamu.“
Mladík přikývl, věřil mu. „Za mě je to ukončeno a víc se k tomu vracet nechci a nebudu.“
„Souhlasím,“ přitakal Onnis a mladík se zvedl k odchodu. Cítil se nějak unavený, tak nějak emočně vysátý a nechtěl teď nic jiného, než jít za Ravilem a být s ním. Než odešel naposledy se k muži otočil.
„Kdy s nimi začnete?“ Zeptal se. Na Onnisově tváři se objevil výraz podivného smutku, pak odvrátil tvář, nevydržel mladíkův upřený pohled.
„Temal tam šel krátce po tom co jsi odešel. Teď už bude nejspíš po všem,“ řekl a rozhodně ne nějak vítězoslavně. Sám se kvůli tomu cítil špatně a částečně i provinile.
Na to Kless nic neřekl a beze slova odešel. Onnis nevzhlédl, ani když se dveře s bouchnutím zavřely. Jen položil lokty na stůl a unaveně si promnul tvář.

Kless se zastavil za dveřmi a zhluboka nasál vzduch do plic. Měl pocit, že se konečně může trochu nadechnout, jako kdyby byl vzduch uvnitř těžký a zatuchlý. Až zakrátko se rozešel směrem ke stanu. Bylo vlastně už dost pozdě, pěšiny byly prázdné a on si uvědomil, že na něj Ravil nejspíš celou dobu čeká. Chtěl přidat do kroku, ale nějak nemohl, cítil se úplně vyprázdněný, jak to všechno Onnisovi vyklopil. Ke stanu došel pomalým, téměř šouravým krokem. Všiml si, že svíce uvnitř hoří, takže Ravil byl opravdu ještě vzhůru. Povzdechl si, přistoupil před vchod, odhrnul látku a vešel dovnitř. Muž vzhlédl od plamínku.
Ravil otevřel ústa aby se zeptal, kde se zdržel, ale pak svíce osvětlila mladíkovu tvář a on pusu zase zavřel. Jeho výraz i vzezření mu dalo odpověď a domyslel si, že nepřišel pozdě jen tak. Kless byl bledý, vypadal velmi unaveně a Ravil sledoval, jak vešel dovnitř, aniž by mu věnoval pohled a se skloněnou hlavou a svěšenými rameny těžce klekl přímo před něj.
„Klessi?“ Oslovil ho starostlivě přítel.
Neřekl nic, ani se na něj nepodíval. Nakonec se jen trochu nahnul a ztěžka opřel čelo o mužovo rameno. Zavřel oči a jen vnímal jeho blízkost, zatímco se snažil neplakat. Až když ho Ravilovi paže objaly, sám ruce zvedl a objetí opětoval.
„Ať je to cokoliv, zvládneme to,“ zašeptal mu Ravil do ucha ve snaze ho ukonejšit. Nevěděl vůbec o co jde, tak se mu snažil pomoci alespoň takhle. Samozřejmě byl zvědavý a dělal si starosti, vyptávat se ale nechtěl.
„Pojďme prosím spát,“ řekl nakonec mladík tiše. „Tohle byl příšerný den.“
Jeho přítel přikývl a pustil ho. Uložili se, Ravil sfoukl svíci a přitiskli se k sobě na lůžku. Muž usnul za pár minut a přestože se Kless cítil naprosto vyčerpaný, hlavou se mu honilo množství myšlenek, které únava umlčela až v pozdních nočních hodinách.

6

„Do prdele,“ utrousil Legg, když ráno s ostatními veliteli seděli ve Véčku a Temal jim sdělil co se dověděl od zajatců. Nebyli to dobré zprávy. Vlastně měli pořádný problém.
Kless už věděl, že jsou oba mrtví a jeho kolega z nich dostal co potřeboval, přesně tak, jak se tomu chtěl vyhnout. Neustále se uklidňoval myšlenkou, že byli umučeni, aby bylo zachráněno veliké množství jiných životů, včetně dětí, jeho sester a zbylých Paramů.
Teď tu seděli, aby se domluvili, jak budou postupovat dál a vyhlídky nebyly dobré. Zjistili totiž, že tito dva muži, kteří zemřeli pod kovárnou, byli už druhou dvojicí, která druhý tábor sledovala. Den předtím, než byli zajati se vyměnili s dvěma špehy, kteří se vydali do Ziyarova zámku, aby mu řekli co vědí. Tedy prozradili pozici Dvojky a ohrozili tak to nejcennější, co Pakt měl. Znamenalo to nejen, že Ziyar ví o nejslabším cíli, ale zároveň má možnost připravit se na válku. A ta teď byla za rohem.
Dívali se na mapu, rozloženou na stole, znázorňující tentokrát celý jejich známý les. Byl na ní Ziyarův hrad, Kakllahina osada a ostatní ostatní osady, které patřili k Paktu. Dumali nad ní, jako kdyby jim sama měla prozradit, jak situaci vyřešit.
„Padesát můžu už odjelo Dvojku hlídat,“ oznámil jim Onnis, který prakticky nespal a hned k ránu vyslal strážné.
„Padesát rozhodně nebude stačit, jestli se Ziyar rozhodne Dvojku napadnout,“ řekl Kless trpce.
„Je to zatím jen preventivní opatření,“ vysvětlil mu Onnis, „než rozhodneme co dál.“
„I tak ale nemůžeme poslat všechny své muže ke Dvojce. To je blbost,“ ozval se zase Temal. „Ani polovinu. Kdo by pak bojoval přímo se Ziyarem, až na to přijde?
„Přeci ani nevíme jistě, jestli má v plánu na Dvojku zaútočit,“ nadhodil nadějně Legg, ale Onnis zavrtěl hlavou.
„Nemá důvod to neudělat. Proč by chtěl jinak vědět, kde leží? A nemůžeme si dovolit riskovat, že tak neučiní.“
„V tom případě ale budeme dělat co? Tohle je pěkný průšvih,“ vyslovil Hodd otázku, která trápila všechny. Nastalo dlouhé ticho, jak velitelé usilovně přemýšleli, až to Kless nevydržel a promluvil:
„Není to jasné?“ Podíval se na ostatní a ti mu pohled opětovali a čekali, co řekne. Mladík se postavil, protože jemu to jasné bylo. Naklonil se nad mapu.
„Špehové se u Dvojky vyměnili předevčírem. A podle toho, co řekli ti dva, co jsme chytili, neměli koně, je to tak?“ Podíval se na Temala, který je vyslýchal. Mlčky přikývl. „V tom případě máme ještě docela velikou šanci je předběhnout.“
„Jak to myslíš? Les je obrovský, nevíme kudy mohli jít, jakou cestu si vybrali. Přeci je nebudeme chytat po celém lese, to je bez šance,“ oponoval Legg.
„Nebudeme je chytat,“ odvětil mu Kless. „Jsem přesvědčený, že nepůjdou žádnou známou cestou nebo stezkou. Budou se plížit, aby byli v bezpečí, což je ještě zpomalí a my máme dostatek času-“
„Poslat zprávu Kakllah,“ dokončil za něj Onnis, který pochopil, co se snaží chlapec říct. Kless přikývl.
„Přesně tak. Když vyšleme své nejrychlejší jezdce, dorazí k ní rychleji, než ti dva a budeme mít i dostatek času aby provedla opatření.“ Položil ukazovák na mapu, v místě kde byla označená velitelčina osada a okolní vesnice, které měla na starost a patřili k Paktu. Byly právě tak strategicky rozmístěné, aby tvořili jakési pásmo přes šíři známého lesa. Takže dvojice Ziyarových špehů jím musela projít, pokud se chtěla dostat k hradu. Výhodou bylo, že Ziyar o této oblasti neměl ani tušení. Kless posunul prst do obou stran mapy.
„Kakllah nasadí své lidi a pokusí se znemožnit těm dvěma projít.“
„Na to se ale spoléhat nemůžeme. I tak to bude jako hledat jehlu v kupce sena,“ namítl Temal.
„Neříkám, že to vyjde, jen to zvyšuje naše šance a měli bychom to zkusit. A je to jen první věc, kterou bychom měli udělat,“ vysvětlil Kless. „ta druhá bude důležitější.“
„Nemyslíš snad-“ ozval se nevěřícně Temal, ale Onnis ho hned přerušil a odpověděl za Klesse. Už jeli na stejné vlně, stejně přemýšleli a ač nerad, musel s chlapcem souhlasit.
„Musíme dvojku přestěhovat,“ oznámil a všichni ostatní se na něj zaraženě podívali, jen Kless přikývl. Opět nastalo ticho, pak Legg zavrtěl hlavou.
„To je šílenost. Něco takového by trvalo strašně dlouho. Navíc, vyvolá to paniku, je to prostě...moc složité,“ oponoval. Ani ostatní velitelé se na návrh příliš netvářili.
„Nějaký čas máme, než vůbec dorazí do hradu. Pokud je Kakllah nechytí. A jestli by Ziyar vyrazil s armádou, budou postupovat pomalu. Veliké množství vojáků nebude příliš rychlé,“ přesvědčoval je. „Jestli vyrazíme hned, máme šanci tábor přesunout relativně v klidu.“
„Přesně tak. A navíc,“ postavil se Onnis, „rozdělíme dvojku na dva menší,“ oznámil. „Bude to lepší. Nejen že tím dostaneme do bezpečí více lidí, ale kdyby taková situace nastala znovu, budou tábory lépe přemístitelné.“ Rozhodl.
Naklonil se nad mapu a prstem označil dvě místa, která shledal pro nové tábory jako vhodné. I Klesse napadlo je rozdělit a byl rád, že Onnis se s ním v dalších postupech shoduje. Domluvili tedy ještě několik podrobností a Onnis je vyslal, aby se připravili na cestu. Všichni přikývli a jali se odejít, když muž Klesse zarazil.
„Ty ne, Klessi,“ řekl. Mladík se překvapeně otočil.

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 1
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Kayla
Kayla

Uživatel o sobě nezveřejnil žádné informace.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.