1

Ruka se natáhla a počkala na správný okamžik, až bude Kless co nejblíže, aby mohla sevřít prsty. Jak tak učinila, stáhla se rychle zpět do dveří, to už se mladík leknutím otočil. Nečekal jakýkoliv pohyb zezadu, měl za to, že vojáci, kteří předtím unikli do hradu, jsou zalezlí někde ve sklepě, nebo někde, kde si budou jisti, že se vyhnou boji. I tak ale instinktivně máchl sekerou, když se otáčel.
Hleděl do pootevřených dveří, které však byli prázdné. Přemýšlel, jestli to nechat být, měl by se opět soustředit na nepřítele před sebou. Něco hluboko v něm mu však napovídalo, aby situaci prozkoumal. Přeci jen, proč by na něj nějaký voják sahal a pak hned utekl zpět? Nedávalo to smysl. Podívá se, alespoň bude mít jistotu, že odtamtud nehrozí žádné nebezpečí.
Zneškodnil dva nejbližší nepřátele, aby si udělal trochu času a otočil se k hradu. Přiskočil ke dveřím a nakoukl dovnitř. Ravil si toho všiml, zvědavě zkoumal, co mladík dělá. Chtěl se vydat za ním, aby se ho zeptal, co se děje, ale jedna černá uniforma se rozhodla okusit jeho bojový um a on se musel bránit. Za pár chvilek, když nakonec probodl srdce svým krátkým mečem, se otočil zpět ke dveřím a znervózněl. Kless byl pryč.

2

Tohle musela být jasná past a on se do ní vřítil aniž by na moment zapřemýšlel. Sám sebe i hořce pobavil, jak jedno mu to vlastně bylo. Naskytla se mu teď jedinečná šance a on ji nehodlal promarnit i když u toho pravděpodobně přijde o život.
Když nahlédl do dveří, nejprve ho napadlo, že už se prostě zbláznil. Že hledí na výplod vlastní mysli, že si možná přeje, aby to viděl. Když se však muž, na kterého hleděl, pohnul a zmizel za rohem na konci dlouhé chodby, musel prostě vyrazit za ním.
„Stůj!“ Zakřičel a jeho hlas tu zarezonoval. Oproti tomu, jaký hluk panoval venku, tu bylo téměř tísnivé ticho. Když se rozeběhl, slyšel vlastní boty klapat po prkenné podlaze, po dlouhé době slyšel i svůj vlastní dech. Přeběhl na konec chodby a podíval se za roh.
Nemohl narazit na nich jiného, celý hrad byl bludištěm dlouhých táhlých chodeb. Teď jej čekala další, na jejíž konci zahlédl kousek pláště, který zmizel za dalším rohem po pravé straně. Pochopil, že se jej snaží někam navést. Co bude na samém konci si mohl jen představovat, zvědavost ho teď ale motivovala mnohem silněji.
Překvapilo ho, jak je rychlý, dost pohubl, co jej viděl naposledy. Dávno jsou pryč ty časy, kdy se spolu proháněli lesem na koňském hřbetu a tajně se milovali u mohutného dubu. Od té doby se oba hodně změnili, ale Paramové měli vždy rychlost v genech a tohle v sobě nemohl zapřít. Jak ho Kless pronásledoval po hradě, vždy byl natolik rychlý, aby ho navedl, ale nedostihl. Kless už se ani nesnažil zapamatovat si cestu, soustředil se jen na něj a na to, aby se mu neztratil.
Nevěděl, že to by Elba nedovolil. Sám ho chtěl dostat na místo a dával si dobrý pozor, aby ho Kless vždy následoval. Zároveň chtěl být co nejdál, aby ho hned nezabil, protože byl přesvědčený, že právě proto se za ním vydal. Samozřejmě k tomu nakonec dojde, s tím byl smířený, nejdříve ho však chtěl dostat kam měl v plánu. Přímo pod schody do věže.
Brzy už tam budou. Ještě jeden sál, dvě chodby a jsou na místě. Tam se mu možná podaří ještě požádat o odpuštění.

Ravil se nejprve nervozně rozhlédl. Nevěděl, co má dělat, jestli zůstat a pomoct v boji, nebo se vydat za Klessem, který zmizel ve dveřích. Těkal očima a přepadl ho strach. Jestli Kless opustil bojiště, musel k tomu mít opravdu důvod a to ho velmi zneklidňovalo. Znovu se rozhlédl a uvědomil si, že jejich situace je vlastně docela dobrá. Onnisova armáda nepřátelům už v podstatě zničila jakoukoliv šanci na útěk. Počty vojáků v černém se rychle snižovaly, jak na ně vyvíjela tlak. Proto se nakonec rozhodl – rychle se otočil a spěšně zamířil rovnou ke dveřím, do kterých vběhl.
Ať už se děje cokoliv, musí Klessovi pomoct. Když už přežili tohle všechno, nesmí dovolit, aby se mu teď něco stalo.

3

Konečně se zastavil, u dřevěných schodů, vedoucích do věže. Kless se hořce uchechtl když se k němu postavilo pět vojáků. Samozřejmě, že tam jsou, je to přeci past. Někde tu jistě budou ještě další, ale jemu to bylo jedno. Byl odhodlaný je všechny pobít. Pevně sevřel zbraň v dlani a pomalu se rozešel na druhý konec chodby, kde se Elba zastavil. Ten stál klidně na místě a sledoval ho.
Když byl zhruba v polovině, vojáci zaujali bojové postoje, připraveni zaútočit. Ke Klessově překvapení zvedl Elba dlaň a zastavil je. Vyčkali tedy a nepohnuli se, očima však nepřítele bedlivě sledovali. Kless se tím gestem nenechal uchlácholit, pořád byl ve střehu a propaloval Elbu pohledem, stejně jako vojáci jeho. Ještě více zpomalil, šel teď zpříma, neohroženě, téměř obřadně. Elbovi to připadalo jako věčnost, než se konečně zastavil asi metr před ním.
„Odejděte,“ řekl Elba, aniž by uhnul pohledem od mladíka. Vojáci se na něj překvapeně podívali.
„Ale pane…“ zkusil oponovat jeden z nich, ale on jej ihned přerušil.
„Neslyšel jsi!?“ Obořil se na něj a voják zmlknul. Nervózně se podíval směrem vzhůru, teď opravdu nevěděl, jestli má rozkaz uposlechnout. Mají přeci chránit Ziyara.
„Idioti!“ Zasyčel Elba znovu. „Copak to nechápete? Už jsou uvnitř hradu, prohráli jsme. Máte poslední možnost odsud zmizet a možná si zachránit život,“ řekl a zasel tím v mužích dost silnou pochybnost o jejich věrnosti k Čarodějovi. „Nebo chcete zemřít pro šílence, který už je stejně ztracený?“
Kless jejich váhání sledoval s kamennou tváří. Neměl v plánu s nimi bojovat, pokud se rozhodnou dezertovat. Byli mu ukradení, teď ho zajímal jen Elba a Ziyar. Nehnul ani brvou, když se na sebe muži podívali, poté přikývli a nakonec kolem něj proběhli a zmizeli kdesi v útrobách hradu. Stále jen sledoval muže před sebou a začal přemýšlet, jak s ním naloží. Nebyl ozbrojený a Kless z něj mě pocit, že i kdyby byl, nebojoval by. Nejprve ho však chtěl slyšet. Ta palčivá otázka, proč zradil, jej ve skrytu duše hlodala od onoho osudného dne, kdy jej ve vězení uviděl stát po Ziyarově boku. Teď už osaměli a kolem nastalo ticho tak tíživé, že šlo téměř nahmatat. Kless toho měl spoustu, co by chtěl říct, spousta otázek ho tížila, teď mu však nějak nešlo dostat myšlenky skrz ústa.
„Je nahoře,“ prolomil Elba ticho jako první. Jeho hlas byl tichý ale pevný. Ustoupil o dva kroky od schodiště, jako znamení, že mu nebude bránit.
Kless se zamračil ještě víc. „Proč jsi poslal ty muže pryč?“ Zeptal se podezřívavě.
„Chci ti pomoct. Můžeš to všechno skončit.“
„Proč by jsi to dělal?“ Procedil mladý velitel skrz zuby. Začínal mít vztek, jen co slyšel jeho hlas a díval se do jeho tváře. A přestával rozumět tomu, co se tady děje. Čekal, že se na něj dříve nebo později vrhne množství vojáků. Tohle bylo zvláštní. „Proč by jsi mi pomáhal? Zrovna ty?“
Elba teď poprvé odvrátil zrak a zavrtal jej do země. Vypadal teď úplně stejně provinile, jako tehdy, když se odmítal dívat na Klessovo mučení a znásilňování. „Víš, Klessi, já nečekám, že mi odpustíš. Na to jsem se až příliš provinil, to vím. Teď se snažím alespoň zlomek toho odčinit,“ přiznal tiše a odvážil se znovu pohlédnou chlapci do očí. „Mrzí mě celou duší, co jsem udělal. Mrzelo mě to už od začátku a netušil jsem, kam až to povede. Omlouvám se.“
„Tak tebe to mrzí…“ utrousil napůl sarkasticky, napůl nahněvaně Kless.
„Prosím, věř mi to. Tolik bych si přál vrátit čas, sžírá mě to každou minutu, každý den. Nemůžu spát, já-“
Větu nedokončil, protože v ten okamžik už to Kless nevydržel. Vrhl se na Elbu, takovou silou a rychlostí, že jej povalil na záda a on padl s ním. Rychle se napřímil, obkročmo na něj dosedl a začal jej bít pěstmi hlava nehlava, u toho začal křičet, až mu od úst odletovaly kapky slin.
„Ty svině! Ty zasraná svině! Viděl jsi to všechno, co jsi dopustil! Co udělali Toběmu! CO UDĚLALI MĚ! A potom na mě zkoušíš nějakou sebelítost?!“ Křičel mezi ranami. Mlátil ho, až ho rozbolely klouby a Elba se nijak nebránil. Ležel pod ním s roztaženýma rukama, z nosu i pusy mu tekla krev, obličej se změnil v přehlídku otoků a modřin.
Byl si jistý, že ho Kless zabije, teď a tady ho umlátí k smrti a nejspíš si to myslel i Kless. Ten se však najednou zastavil, narovnal se a zadýchaně okamžik sledoval právě zpracovanou tvář. Chvíli si navzájem hleděli do očí. Elba byl dobitý, ale neztrácel vědomí a jedno oko bylo ušetřeno, takže oplácel Klessovi pohled a čekal co udělá. Mladík si nakonec zhnuseně odplivl do jeho tváře a pak vstal a odvrátil se. Potřeboval se uklidnit, připomenout si, že tohle není jeho hlavní cíl. Tohle potřeboval, když už měl Elbu před sebou, musel něco udělat. Jenže něco v jeho nitru mu nedovolilo ho zabít, zvláště takovým způsobem. Snad pro ty roky, co se milovali, pro ty časy, kdy spolu byli šťastní, nebo snad proto, že kdysi býval prostě Param.
„Proč jsi to udělal, Elbo?“ Zašeptal s bolestí v srdci a otočil se zpět k muži. „Musím to vědět. Musíš mi to říct, to mi dlužíš.“
Elba se převalil na bok, opřel se o loket a pak se posadil, hranou dlaně si utíral krev z obličeje. Uvědomil si, že když tenkrát ke Klessovi v kobce mluvil, chlapec ho nevnímal a nic si nepamatuje. „Byl jsem naštvaný. A žárlil jsem na tebe. Věděl jsem, že nikdy nemůžeme být spolu a že budu do konce života ve tvém stínu. Vím, že potom všem co se událo, je to tak malicherné, ale tehdy mě to sžíralo. Byl jsem zbabělec, nevěřil jsem, že bychom mohli proti Ziyarovi obstát. Mířil jsem příliš vysoko.“
Kless ho mlčky pozoroval. Nezdálo se mu, že by byl neupřímný, spíše naopak. „Říkáš, že je nahoře,“ poznamenal. K tématu o jeho motivu ke zradě se už vracet nechtěl, nic to stejně nezměnilo.
„Ano,“ přikývl muž, stále sedíc na prkenné podlaze. „S ním ještě čtyři muži. A Arpád,“ dodal.
„Proč ti to mám věřit? Jak mi můžeš dokázat, že tam doopravdy je, nebo že tam nečeká daleko více mužů? Zeptal se ho podezřívavě mladík.
Elba mu nezasaženým okem pohlédl hluboko do těch jeho. „Nemám jak ti to dokázat,“ přiznal věcně. „Nenutím tě tam jít, nemusíš mě poslouchat. Jen ti říkám, jak to je, rozhodnutí už je na tobě.“
„Uvědomil sis, že to děláš znovu? Znovu zrazuješ,“ poznamenal Kless a Elba se hořce uchechtl. Hned na to opět zvážněl.
„Tentokrát je to správné.“ To byl jeho jediný argument.
Kless přemýšlel. Co má dělat? Má mu věřit? Co když je to pravda, má vůbec ještě sílu po celém tom dni, postavit se Ziyarovi sám? A co by měl udělat s Elbou, nezaslouží si přece, aby ho zabil, po tom všem co způsobil? Hlava se mu najednou zamotala a on se musel rukou opřít o sloup od schodiště.
„Krvácíš,“ hlesl potichu Elba, vymanil tak chlapce z vlastních myšlenek. Ten se podíval na svou paži a pak zavrtěl hlavou. Nic to nebylo, jen škrábnutí a než stihl Elba ještě něco říct mladík se rozhodl a přistoupil k němu. Cestou zvedl sekeru, kterou upustil, než se na muže vrhl. Dvěma kroky se k němu postavil a ostří zbraně mu přiložil ke krku. Elba ani neucukl, jen zvedl hlavu a podíval se na něj. Jeho obličej byl klidný, smířený.

4

Ravil utíkal hradem. Na rozdíl od Klesse však neměl žádného průvodce a mohl jen hádat, kudy se jeho přítel vydal. Nikdy předtím žádnou takovou stavbu neviděl, natož aby se ocitl uvnitř, takže mu přišlo naprosto neuvěřitelné, jak spletitý hrad je. Na každém malém rozcestí přemýšlel, jakým směrem se vydat a tápal. Nikde nebylo ani živáčka, ani když náhodně otevíral různé dveře. Všichni museli být někde schovaní, jak služebnictvo, tak i ti bastardi v černých uniformách, co utekli z boje.
Když bloumal chodbami už dobrou půlhodinu, přemohla ho bezmoc a on si musel přiznat, že je naprosto ztracený. Zadýchaně, protože doposud stále běžel, se opřel o stěnu a zády se svezl do dřepu. Paže opřel o kolena, sklonil hlavu a pevně sevřel víčka, jak se bránil zoufalství. Kdyby alespoň věděl, kde má Klesse hledat. Věděl by alespoň, že je se dostal na správné místo a nemusí hledat dál. Takhle měl pocit, že chytá mlhu holýma rukama
Strašně se o něj bál. Něco ho muselo do hradu nalákat, něco hodně přesvědčivého, že kvůli tomu opustil bojiště. Tak rychle a tak bezmyšlenkovitě, hlupák jeden! Určitě musel vběhnout do nějaké pasti, nebo něco takového! Co když už je mrtvý? Nebo někde leží, těžce zraněný a...je sám?
Ty představy ho bodaly do srdce a vháněly mu slzy do očí. NE! Nesmí na to myslet, napomenul se v duchu. Pořád ještě je šance, a dokud mu srdce bije a nohy slouží, najde ho tu. Jen se musí uklidnit a začít myslet. Poplácal se po tvářích a vstal.
Chce to nějakou strategii, nějaký nápad, jak by se tu mohl alespoň trochu orientovat. Rozhlédl se po něčem, co by mu mohlo nějak pomoci. Na chodbách sice sem tam vysel nějaký obraz, či stál malý stolek se džbánem, výjimečně nějaká květina ve váze (povětšinou uschlá). Nic moc, co by se dalo použít. Pak mu zrak přistál na okně a v ten moment ho něco napadlo. Přistoupil k němu a strhnul těžký tmavě modrý závěs. Vytáhl svůj ostrý krátký meč a začal látku trhat a řezat na krátké pruhy. Závěs byl dlouhý a dílů udělal dost na to, aby jimi mohl označit chodbu, kterou prochází a zbytečně se nevracet nebo odbočovat.
Když byl hotov, pruhy si zastrkal za opasek a opět vyrazil.

5

„Proč váháš?“ Zeptal se potichu s ostřím stále u krku. Kless se nad ním tyčil s vážnou tváří, topor sekery držel pevně, až mu bělaly klouby. Stačil by jeden pohyb a přeťal by tepnu. Z Elby by se rázem stala krvavá fontána, bylo by po všem. Pomstil by se za rodinu, za sebe. Tak proč se k tomu stále nemůže odhodlat?
Sám nevěděl a byl ze sebe zmatený. Bylo by to tak jednoduché, prostě máchnout a všechno co mezi nimi bylo by skončilo. Všechno to zlo...a zároveň to hezké. Než se stalo tohle všechno, byli tajnými milenci celá léta, jde to vůbec zahodit? Myslel, že má v tomhle jasno, že jestli ho ještě jednou uvidí, ihned ho zabije. Když ho pak ale spatřil, něco se změnilo. Věděl jistě, že už ho nemiluje, i to, že mu nikdy nemůže jeho zradu odpustit, na to byla jeho vina příliš veliká. Teď si ale uvědomil, že zabít ho prostě nedokáže.
Bezradně sklonil zbraň, sám sebou vlastně zklamaný. Odstoupil od překvapeného Elby a zamračil se. „Tohle není mé odpuštění,“ řekl ihned, aby mezi nimi bylo jasno. „Já ti nikdy neodpustím. Chci abys pykal, za to co jsi provedl, abys trpěl. Ale ne mou rukou. Nebudu tím, kdo tě připraví o život.“
Elba tušil, jeho důvody, i tak byl překvapený. „Proč?“ Zašeptal nevěřícně. Už byl připravený zemřít, pocítit Klessovu spravedlnost a možná si to ve skrytu duše i přál. Nebylo dne, kdyby nelitoval a výčitky jej drtily jako obrovský balvan. Kdyby jej Kless zabil, dopřál by mu svým způsobem jistý druh milosrdenství. Teď ho uvědomění, že přežije téměř polekalo.
„Protože jsem se už asi zbláznil. Měl bych tě podříznout jako prase, nic jiného nejsi. Ale kdysi...kdysi jsi býval Param. A já své lidi nezabíjím,“ řekl tvrdě. „Já nejsem jako ty.“
Nastalo dlouhé ticho, hlavně Elba nevěděl, co říci. Mladíkova slova jím projela jako meč, zabolela, ale věděl, že má pravdu. Zaslouží si všechno, co Kless řekne nebo udělá. „Buď tam nahoře opatrný,“ zašeptal nakonec poraženecky avšak upřímně.
Kless se na to jen ušklíbl. Tohle doporučení mu zrovna od Elby připadalo nesmírně ironické a v jeho uších ta slova zhořkla. Nic ale neřekl, jen mu věnoval poslední pohled a pak se pomalu rozešel ke schodišti.
„Sbohem, Klessi,“ řekl sotva slyšitelně klečící muž. Nevěděl, co s ním teď bude, ani co teď bude dělat. Jistě věděl jen to, že je to naposledy, co mladého náčelníka vidí.

6

Všichni už byli unavení. Šlapali po mrtvolách nepřátel i vlastních druhů, kteří na nádvoří dnes padli. Z různých stran se ozývaly nářky a prosby o pomoc od raněných. Místo nesnesitelně páchlo krví, močí a výkaly, jak svěrače mrtvol povolily a rány stále krvácely. Pro některé to byla nová noční můra, kterou dosud nezažili. Někteří už bojiště znali a neznamenalo to, že jsou na tom lépe. Na některé věci se prostě zvyknout nedá.
Ještě nebyl konec. Zbývalo několik málo Ziyarových mužů, kteří stále odolávali. I přes vědomí, že už nemají šanci, byli obklíčeni mnohonásobnou přesilou. Několik z nich v poslední chvíli odhodilo zbraň a pozvedlo ruce, jasným signálem dávali najevo, že se vzdávají. Onnisova armáda ale neměla slitování. Zabili je stejně chladnokrevně, jako oni kdysi zničili domovy, zabili rodiny, přátele, děti.
Těžkou práci měli muži s brašnami. Zatímco zbytek udolával poslední nepřátele, oni se rozmístili po celém nádvoří a začali svou práci. Krve, otevřených ran a dalších zranění tu bylo všude tolik, že už jim to ani nepřišlo. Nejhorší bylo poslouchat naříkání a volání a oni se prakticky nezastavili, aby stihli ošetřit co nejvíce svých druhů. Nepřátele míjeli, aniž by jim věnovali jediný pohled.
„Brzo bude po všem,“ řekla Kakllah. Stála teď s Hoddem opodál, v podstatě už jen kontrolovali své lidi. Hlavní boj už skončil, teď už se jen zametaly drobky. Hodd přikývl a rozhlédl se po celé té spoušti. Věděl, že Onnis s Temalem ještě velí zbytku, ale něco tu nehrálo.
„Nikde jsem nezahlédl Legga,“ poznamenal vážně a Kakllah po té poznámce také začala očima zkoumat nádvoří. Dosud byla ještě příliš soustředěná na nepřátele, než aby se zaměřila na přeživší. Teď jí přepadl neblahý pocit. „A Klesse jsem naposledy zahlédl, když jsme se překupovali k obklíčení,“ dodal a Kakllah se zamyslela.
„Ani já je od té doby neviděla. Ani jednoho,“ přiznala.
Oba velitelé se na sebe s obavami podívali, netušíc, že za pár chvilek k nim přiběhne muž s brašnou a oznámí jim, že našel Leggovo tělo.

7

Po schodišti šel pomalu a rozvážně. Bylo neuvěřitelně dlouhé, v životě nebyl takhle vysoko, i když jako chlapec lezl s ostatními až do korun stromů. Vzpomněl si, jak jej pak matka častovala pohlavky a nadávala, že zase porušil její zákaz lézt do takových výšek. Vždy se bála jeho pádu a že se zraní, nebo si zlomí vaz. U sester nic takového řešit nemusela, ty měly své dětské prohřešky. A Tobe? Ten se vždy ve všem držel při zemi. Zadumaný nad vývojem pulců a přemýšlející o růstu kapradin byl vždy nejspokojenější. Klesse bodlo u srdce, jako vždy, když si na něj vzpomněl. Byl tak chytrý, byl by z něj výborný šaman. Měl toho tolik před sebou…
Musel se opřít o dřevěné zábradlí. Zamotala se mu hlava a tep se najednou rychle zrychlil. Zastavil, aby se vydýchal, už byl z celodenního boje unavený. Dnes se toho stalo tolik, stres si musel vybírat svou daň, pomyslel si. To hlavní ho ale teprve čeká a on se nehodlá vzdát. Dokončí to, všechno to dnes musí skončit a on doopravdy chtěl být tím, kdo Ziyara vlastní rukou usmrtí. Chce vidět, jak jeho ledové oči vyhasínají, chtěl pocítit alespoň trochu zadostiučinění potom všem, co mu udělal. Zaslouží si to nejen on ale i všichni tam dole, kteří dnes nasadili své životy.
Odhodlaně, doufajíc, že ho Elba doopravdy neoklamal, sevřel zábradlí, popadl dech a začal opět stoupat. Kolik říkal, že jich tam je? Čtyři vojáci, Arpád a Ziyar, rozpomenul se. Usoudil, že to už pro něj nebude takový problém. Byl sice už unavený, ale teď už se nějakých pitomců a jednoho dědka nezalekne.
Vystoupal nahoru a uviděl padací dveře. Byly zavřené a on byl přesvědčený, že nad nimi někdo musí hlídat. Přímo u nich, takže musí být rychlý. Udělal posledních pár kroků vzhůru, co nejblíže ke dveřím, ale neotevřel hned. Nejprve se pod nimi skrčil, nohy na předposledním schodu, aby až je otevře, mohl se rovnou narovnat a zaútočit. Okamžik ještě počkal, aby se hlavně v myšlenkách připravil, mezitím znovu pevně sevřel topor zbraně.
Začal si odpočítávat. Tři, dva, jedna – zabral a v několika vteřinách dveře nadzvedl tak silně, až se přetočily a s bouchnutím dopadly na kamennou podlahu za jeho zády. S rychlostí a hbitostí sobě vlastní se okamžitě narovnal, ohnal se a zasáhl vojáka, který měl poklop hlídat. Mladý náčelník se nezmýlil, stál hned vedle a neměl ani moc času zareagovat. Kless mu zaťal sekyru hluboko do ramene, hned nato jej popadl za lem košile a prostě odhodil za sebe. Voják s řevem začal padat ze schodiště až to dunělo, až nakonec křik umlk. Zlomil si vaz.
Kless se tím nezabýval, neměl na to čas. Ani se nerozhlédl a okamžitě se dal do boje s dalšími třemi muži, kteří se na něj šokovaně vrhli. K jeho štěstí to nebyla žádná bojová elita, mladík z nich vycítil, že jsou sami vystrašení, že se někdo dokázal dostat až sem, to byla chlapcova největší výhoda. Nejen že byl mnohem zkušenější, ale oni v panice ani nepřemýšleli. Nezaútočili na něj najednou, aby měli vůbec šanci, ale nejprve se k němu vrhl jeden, kterého se zbavil ranou přímo doprostřed lebky. Druhý to sice zkusil ze strany, zleva se k němu rozeběhl ve chvíli, kdy vytahoval sekeru z hlavy jeho kolegy, ale nebylo mu to nic platné. Voják se napřahoval se zdviženýma rukama ještě když ani nebyl u chlapce, takže Klessovi stačilo vlastně počkat na správný okamžik. Sekl chlapa do břicha a zatáhl, až se z něj vyvalila střeva. Padl nejprve na kolena, a hned potom na tvář. Třetí zaútočit nestihl, vlastně se ani nepohnul, jen vyjeveně zíral, co se stalo jeho kolegům. Kless k němu dvěma ráznými kroky přistoupil. Napřáhl se a podřízl mu hrdlo. Krev vytryskla, několik kapek zasáhlo mladíka do obličeje a on se ji pokusil hřbetem ruky setřít. Podíval se, jak poslední z vojáků padl k zemi, pak se poprvé pořádně rozhlédl kolem.
Oba dva muži, kteří s ním byli na vrcholu věže se lepili na cimbuří, co nejdále od chlapce a šokovaně zírali. Arpád stál naproti a Ziyar v jednom z rohů kamenné zdi. Oba měli vytřeštěné oči, Kless musel uznat, že jejich citelný strach ho v hloubi duše těší. Bylo to jako tehdy, v té kobce, jenže teď se báli oni. Pár napjatých okamžiků na něj civěli a on je střídavě propaloval pohledem.
„Dělej něco!“ Ozval se jako první Ziyar k Arpádovi, aniž by od Klesse odtrhl zrak. „Hni se, ty hovado! Nedovol, aby se ke mně přiblížil!“
Hlas měl posazený nepřirozeně vysoko a komicky mu při těch slovech přeskakoval. K jeho ještě většímu zděšení, se sluha ani nepohnul. Místo toho se nejprve pomočil a poté padl na kolena, když se k němu Kless pomalu rozešel. Ten šel schválně ještě pomaleji a zaslouženě si vychutnával strach, který ve staříkovi vyvolával. S každým malým krokem se mu vybavil záblesk vzpomínek. Na mrtvá těla rodičů, které muž usmrtil. Na jeho pach, když mladíkovi tiskl obličej k rozkroku. Na bolest a ponížení, jak do něj nelítostně pronikl. S každým tím krokem se mu stařec hnusil čím dál víc a rostl v něm větší vztek.
„Prosím,“ zašeptal stařec a zalomil rukama. „Prosím, odpusť mi! Dělal jsem jen, co mi přikázal!“ Vyhrkl s urputnou žádostí v hlase. S Klessem to ani nehlo.
„Postav se,“ rozkázal mu chladně a stařec si nedovolil zaváhat. Jak se drápal na roztřesené nohy, všiml si Kless periferním viděním, že se dal Ziyar zničeho nic do pohybu. Otočil se k němu a spatřil, jak se rozeběhl směrem k padacím dveřím.
Mladý velitel si řekl jen, jak je ubohý, že se pokusil takhle hloupě o útěk. Dvěma rychlými kroky ho dohnal, popadl za hábit a přitáhl k sobě tak silně, že Čaroděj neudržel rovnováhu a padl na zadek. Kless se napřáhl a vrazil mu ránu pěstí do obličeje, až se lordu na okamžik zatmělo před očima. Pak ho mladík opět popadl za flígr a odhodil ke zdi, vedle Arpáda. Ziyar si jen otřel krev zpod nosu a dál se neopovažoval pohnout, dále jen sledoval, co se bude dít.
Kless se začal opět věnovat Arpádovi, jako kdyby žádné přerušení nenastalo. Stařec se sice postavil, ale měl co dělat, aby se mu kolena opět nepodlomila. „Prosím, jen jsem plnil rozkazy. Dal by mě jinak zabít!“ Zkoušel to zase.
„Užíval sis to,“ odpověděl mu Kless chladně. „Jak vraždění mé rodiny, tak ty věci, co jsi dělal mně. Jsi stejná zrůda jako on,“ trhl hlavou k Ziyarovi.
„Teď za to zaplatíš,“ řekl ještě a než stihl Arpád cokoliv namítnout, naposledy požádat o smilování, Kless mu zarazil ostří sekery přímo do slabin. Stařec strašlivě zařval bolestí, chytil se za krvácející koule a padl k zemi. Nezemřel ihned, Kless věděl, že to potrvá, než v urputných bolestech vykrvácí. Rozhodně mu nedopřeje milosrdenství rychlé smrti.
Popadl Ziyara za blonďaté vlasy a donutil ho se na sluhova muka dívat. Čaroděj byl teď v naprostém šoku a z toho pohledu se mu zvedal žaludek. Chtěl ucuknout, ale mladík ho sevřel pevněji a hlavu mu přidržel ještě blíže u krvácejícího rozkroku. „Dívej se!“ Přikázal mu do bezútěšného Arpádova křiku, který se pomalu, plynule měnil ve slabé naříkání.
Ziyarovi se po celou dobu neuvěřitelně třásly rty. Když po pár chvílích viděl, jak sebou Arpád naposledy škubl a hned na to vypustil duši, uvědomil si v plné míře, že je opravdu konec. A co bylo horší – po tom, jakým způsobem starce zabil zjistil, že ani jeho nečeká rychlá bezbolestná smrt. Že Kless dokáže oplácet krutost.

8

Konečně se začal někam posouvat, přestal se motat po chodbách jako zmatená moucha v místnosti. Nápad s pruhy látky se začínal vyplácet, věšel je na viditelná místa, takže když se dostal na konec koridoru, který se větvil, už z dálky viděl na jakou stranu se má vydat, druhá již byla označena a to znamenalo, že tou cestou už šel.
Pořád nevěděl, jaké místo vlastně hledá, ale už se alespoň nemotal v kruzích. Navíc si byl jistý, že až to bude potřeba, pozná, že dorazil do cíle. Buď mu napoví intuice, nebo nějaké znamení, cokoliv, ale byl o tom přesvědčený. Nemůže mít přeci takovou smůlu. Musí najít Klesse, musí se ujistit, že je v pořádku a oba dva spolu živí opustí tohle posraný místo.
Odbočil doleva a najednou se před ním chodba roztáhla do menší místnosti s dřevěným schodištěm. Přistoupil k němu a vzhlédl, došlo mu, že musí vést k vrchu té vysoké věže, kterou viděl venku. Napadlo ho, že nic nezkazí, když se podívá i tam. Pokud nebude mít štěstí, schodiště alespoň označí a bude moci jít dál. Už dával nohu na první schod, když se za ním ozval hlas.
„Ty jsi tu taky? To bych do tebe neřekl, že se z tebe stane bojovník.“
Ravil se otočil. Spatřil muže v opačném rohu, seděl na zemi a opíral se zády o zeď. Tvář měl potřísněnou krví, obličej samou modřinu, na jedno oko skrz otok neviděl. Ravilovi přišel povědomý, ale tápal v paměti a mužovo vzezření mu to neusnadňovalo. Až za pár vteřin si uvědomil, kdo to je.
„Elba?“ Vypustil překvapeně. Muž se hořce pousmál a přikývl. Ravil k němu přistoupil a dřepl si u něj. „Myslel jsem, že jsi mrtvý, Kless-“
„Tohle ti řekl?“ Skočil mu do řeči tázavě.
Ravil váhal s odpovědí, pak zavrtěl hlavou. „Ne. On...nemluvil o tobě. Ani když jsem se ptal. Usoudil jsem, že je to pro něj těžké, vzhledem k...vašemu vztahu,“ přiznal.
Byla to pravda. Kless Ravilovi vlastně nikdy neřekl, co se s Elbou stalo. Zkusil se párkrát zeptat, ale mladík jej jen odbyl. Z toho vyvodil, že nejspíše padl v noc útoku na osadu, jedno ze spálených a tím pádem nerozpoznatelných těl mohlo být jeho. Ravil se v tom nerýpal, věděl, že se tehdy milovali a nechtěl Klesse trápit bolestným vzpomínáním.
Teď ho ale napadlo, proč je Elba tady. Vlasy měl ostříhané a co ho mátlo nejvíce, byl oděv co měl na sobě. Nápadně se podobal tomu, ve kterém chodil sám Ziyar a jeho nejbližší sluhové. Jak o tom tak přemýšlel, Elba se začal chcechtat.
„On ti o mě neřekl, neuvěřitelné,“ smál se a Ravila to zneklidňovalo. Nechápal, o co tu teď jde. „Řekl ti vůbec, co se stalo tady? O jeho rodině, o něm?“
Ravil se zamračil. „Z veliké části nemusel. Jeho zranění o mnoha věcech vypověděla sama. Ale ano, řekl mi to,“ přiznal.
„Takže to ty jsi ho zachránil, hmm? To je dobře. Nebýt tebe, byl by jistě mrtvý.“
„Jo, to asi jo,“ přitakal Ravil a bylo mu z Elby divně. Celý tenhle rozhovor začal být z nějakého důvodu hodně nepříjemný. V mužově hlavě začínalo vzkvétat podezření, nějaká intuice, pocit, že tu něco hodně nesedí. „Co tu vlastně děláš? A co se ti stalo?“
Elba odpověděl nevzrušeně. Choval se stále podivněji. „Setkal jsem se s Klessem, to se mi stalo,“ odpověděl prostě. „Z nějakého důvodu, který sám nechápu, mě nechal ještě dýchat.“
„Viděl jsi ho? Kdy? A kam šel?“ Vyhrkl Ravil s nadějí. „Tak mluv!“
Elba na chvíli sklonil hlavu. „Je nahoře. Se Ziyarem.“
Ravil rychle vyskočil na nohy a ještě rychleji se přiřítil ke schodišti. Přepadla ho vlna úlevy, že už nemusí dál bloumat hradem a brzy bude u něj, na okamžik nemyslel na nic jiného. Konečně! Nadšeně vyběhl několik schodů, na první prkenné odpočívadlo a chtěl běžet dál, náhle se ale zarazil. Zastavil se na místě a přemýšlel. Po chvilce se otočil zpět a pomalu se vracel k Elbovi. Sestoupil z posledního schodu a podíval se na muže, který jej sledoval, jako kdyby čekal, až se vrátí.
„Proč by tě měl chtít Kless zabít?“ Zeptal se Ravil podezřívavě. „Byli jste si přeci blízcí.“
Elba se opět uchechtl. „Už jsem vážně myslel, že se nezeptáš,“ pronesl a v hlase měl mírný výsměch. Jako by chtěl Ravila provokovat. „Nejdříve se zeptám já. Proč ho tak urputně hledáš? Skoro to vypadá, že je pro tebe důležitější, než jako bratr ve zbroji.“
Ravil začínal být rozčílený a nepříjemný pocit z toho muže byl čím dál silnější. „Nezachránil jsem ho tehdy, abych ho tady nechal zemřít,“ odsekl mu nic neprozrazující odpovědí. Elba se na něj však šibalsky usmál.
„To dává smysl. Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že je v tom něco víc. Je z tebe cítit podivný, specifický strach, když o něm mluvíš. Máš to v očích.“
„O co ti jde?“ Vyprskl Ravil rozčíleně.
„Mám pravdu, že?“ Zvážněl najednou Elba. „Jste si blízcí, že ano? Tak, jako jsem s ním byl kdysi já,“ nenechal se odbýt a dál pokračoval v popichování. Výraz Ravilova obličeje ho utvrdil v jeho tvrzení. Pak se muž znovu zasmál a zvedl dlaně v obranném gestu „Nechápej mě špatně, já nežárlím. Vlastně, jsem příjemně překvapený, že je po tom všem ještě schopen někomu věřit. Mám z toho upřímnou radost, já bych toho asi nebyl schopen.“
Ravilovo podezření nabralo nejvyšší míry. Přistoupil k Elbovi, který k němu s klidem zvedl hlavu. „Co jsi provedl?“ Zeptal se a srdce mu splašeně bušilo.
„Kless ti nikdy neřekl, jak se Ziyar dověděl, koho přesně má té noci zajmout, je to tak? Jak se mu podařilo unést zrovna část jeho rodiny, aby jej pak skrze ně mohl trýznit.“
Ravil zkoprněl. Elbova slova zapadla do jeho myšlenek jako zbývající kousek skládanky. Tak proto je teď tady, v bohaté látce, umytý, voňavý, schovaný uvnitř hradu. Zradil Klesse a stal se Ziyarovým sluhou. „Proč si mu to udělal?“ Zašeptal nevěřícně.
Elba jako kdyby jeho otázku neslyšel. „Říkáš, že jeho zranění hovořila za něj? Pche, nevíš ani polovinu z toho, co ten den prožil. Třináct chlapů-“
„Zmlkni! Proč mi to říkáš?“ Vyhrkl Ravil. Byl teď naprosto šokovaný zjištěním, že jeho přítele zradila tak blízká osoba. A taky naštvaný. Jak mohl dopustit, aby se Klessovi děli tak strašné věci? On sám, by tohle nikdy neudělal.
Elba ho však dál ignoroval, jako kdyby se vyžíval v jeho rozrušení. „Třináct chlapů se na něm vystřídalo. Nechal se znásilňovat, bít a mučit celé hodiny, protože myslel, že tím zachrání malého bratra. Zbytečně, Ziyar už od začátku věděl, že toho kluka zabije. A to všechno po tom, co se na vlastní oči díval, jak rodičům podřízli hrdla.“
„Drž hubu!“ Vykřikl Ravil a už jen z toho co slyšel, se mu dělalo zle. Absolutně nechápal, proč mu to muž říká, proč ho tak provokuje. To bylo jedno, měl teď na Elbu tak hrozný vztek, jaký snad v životě nezažil. Vytáhl rychle z pochvy meč a zahrozil jím muži u krku. Nechtěl ho dál poslouchat, bylo to příliš strašlivé.
Netušil, že právě tohle Elba chtěl a nehodlá skončit, dokud nebude po všem. „Nejhorší na tom je, že Ziyar je opravdový mistr krutosti. Nejen, že ho potom dál mučil, ale když už to chtěl Kless sám ukončit, což naprosto chápu, zabránil mu v tom. Jen aby se mohl dívat, jak dál trpí.“
V Ravilovi se to vařilo a zároveň mu oči slzely lítostí nad tím, co poslouchal. Jak může někdo někomu tohle udělat? Co za zrůdu musí Ziyar být, když tomuhle mladíka vystavil? Nenacházel v sobě žádné odpovědi, jen víc a víc zlosti. „A ty jsi nic neudělal?! Jak jsi mohl!? Nechal jsi tolik lidí trpět, aniž by ses jim alespoň pokusil pomoct?!“ Křičel, až mu létaly kapičky slin od úst. Elba mu s kamennou tváří jen přikývl.
„Máš pravdu. Nehnul jsem ani prstem. Dostal jsem je tam a jen se díval. A víš jak nakonec zemřel malý Tobe? Ziyar poslal na toho nebožáka smečku psů, dostali ho těsně před tím, než vyběhl ven z vězení. Kless se mohl jen díva-“
Kdyby Ravil věděl, že mu svým činem prokázal laskavost, nejspíš by to neudělal. Jenže učinil přesně to, o co se Elba celou dobu snažil. Ve vteřině se prostě nechal vyprovokovat natolik, že mu paže s mečem vystřelila vpřed a proťala mužův krk skrz na skrz. Zabil Elbu, který byl soužen výčitkami a zároveň byl pořád zbabělý na to, aby svůj život ukončil sám. Když Ravila zahlédl jak sem přiběhl pochopil, že má poslední šanci vyřešit svůj životní problém.
Teď už jeho tělo bezvládně leželo na břiše, obličej ponořený do kaluže vlastní krve. Ravil nad ním chvíli oddechoval, překvapený sám sebou, ale nezalitoval ani na moment. Tomu hajzlovi to patřilo, za všechno, co Klessovi způsobil. Nakonec jen zavrtěl hlavou, sebral svůj meč a otřel ho od krve o lem košile. Vyběhl do schodů a věděl, že teď už není nic, co by ho mohlo zastavit. Není už nic, co by ho zpomalilo na cestě za Klessem.

9

Kless se zapotácel. Jen nepatrně, ale na okamžik se mu zatmělo před očima a znovu ho polila vlna studeného potu. Stále přesvědčený, že jde o vyčerpání se rychle napomenul a soustředil se na to, že už zbývá jen to poslední. Podíval se přísně na klečícího Ziyara.
„Myslel jsem, že jsi mrtvý,“ promluvil tiše Čaroděj. „Všichni si to mysleli. Ale ty jsi ukázal neuvěřitelnou odolnost a odhodlání. Musím ti vzdát poklonu.“
„Drž hubu!“ Napomenul ho příkře mladík. „Myslíš, že po tom všem ti pár komplimentů zachrání život?“ Bože, jak moc se mu ten chlap hnusil. Ziyar na to nic neřekl.
Kless udělal jeden krok, druhý a při třetím se opět mírně zapotácel. Čaroděj to zpozoroval a neváhal toho využít. Rychle vytáhl zpod hábitu dýku, co měl za opaskem, vyskočil na nohy a pokusil se Klesse napadnout. Mladík si toho ale rychle všiml a vzpamatoval se, navíc útok nebyl ani promyšlený, ani nijak silný. Ziyar opravdu nebyl žádný bojovník.
Jeho pokus však chlapce rozlítil ještě víc. Jednoduše provedl protihmat, popadl mužovu ruku a zkroutil ji do nepřirozeného úhlu. Pak zabral, ozvalo se křupnutí a dýka vypadla Ziyarovi z dlaně. Zaječel a se zlomenou rukou padl zpět na kolena, kde nepřestával naříkat.
„Ty hovado,“ odplivl si Kless. Sebral zbraň ze země a přiskočil k Čarodějovi. „Ty sráči! Kreténe pitomá!“ Začal na něj plivat nadávky, pak k němu téměř přiskočil a kopl ho vší silou do hrudníku. Ziyar hekl, jak z něj vyrazil dech a skončil na všech čtyřech. Tedy třech, zlomenou ruku si držel u těla. A od té doby byl Kless k nezastavení.
Jak ho jednou uhodil, už se ani nesnažil zastavit příval emocí, hlavně vzteku, který v něm spal. Znovu kopl, tentokrát zamířil přímo do mužovi tváře. Tomu hlava téměř odlétla a on sebou plácl na záda. Klesse přepadl doslova amok. Nenávist, kterou k tomu chlapovi cítil byla bezbřehá, téměř hmatatelná a on jí otevřel stavidla. Věnoval mu ještě několik kopanců, určitě mu zlomil několik žeber a při tom myslel na všechno to strašné, co kvůli němu zažil.
Zaklekl na něj, přesně jako před pár chvílemi na Elbu a stejně tak ho začal mlátit hlava nehlava. Pěstmi mašíroval jeho obličej, až ho rozbolely ruce, ale nevnímal to. Až po chvíli paže unaveně svěsil podél těla a zadíval se na to, co zbylo ze Ziyarovi tváře. Byla to změť opuchlin, modřin a krve, nos prakticky přestal existovat. Ale ten zmetek pořád žil.
Mezitím, co se Kless natahoval pro dýku, kterou předtím upustil, Ziyar nejprve zachrčel, pak se z jeho úst ozval podivný chrapot. Nejspíš chtěl něco říct, ale zlomená čelist mu to neumožnila. Klessovi to tak vyhovovalo a když nad něj znovu obkročmo dosedl, oběma rukama stiskl dýku a napřáhl se.
„Tohle je za mé rodiče,“ řekl a vší silou bodl Ziyara do břicha. Zarazil ostří až po střenku a ihned ho zase vytáhl, aby se zase napřáhl. Tělo pod ním jen zachrčelo, když znovu promluvil. „Tohle, je za Tobeho!“ Bodl znovu a počínal si stejně jako předtím. Každou další ránu někomu věnoval a věděl, že bude bodat, dokud se nedostane na konec svého pomyslného seznamu.
„Za mé sestry!“ Bodnutí. „Za všechny Paramy!“ Bodnutí. „Za Legga!“ Bodnutí. „Za každého muže, který dnes zemřel!“ Bodnutí. „Za všechny ženy!“ Bodnutí. „ZA VŠECHNY DĚTI!“ Zakřičel a bodl…
Zadýchaně se ještě jednou napřáhl, nevnímal Ziyarovu krev, která jej celého pokropila. Už byl na pokraji sil, ale zbývala ještě jedna rána. Ani si nevšiml, že se v padacích dveřích objevil Ravil a spěchá k němu. Volal na něj, ale Kless jej neslyšel, ještě neskončil a zbytek sil věnoval poslednímu zásahu. „A tohle,“ zašeptal, „to je za mě.“ Bodnutí.
Chvilku se nehýbal, jen držel dýku ponořenou v Ziyarových útrobách a svěsil hlavu. Až po chvíli se v kleče napřímil. Paže bezvládně svěsil podél těla, dýka, kterou upustil se řinčením dopadla na studený kámen. Zaklonil hlavu a zavřel oči. Byl tak unavený.
„Klessi?“ Uslyšel své jméno a nejprve měl pocit, že se mu to zdá. Dokonce, jako kdyby slyšel Ravila, musel se při té představě pousmát. Když ten hlas ale uslyšel znovu, otevřel oči. Ravil klečel vedle něj, ve tváři starostlivý výraz. Mladíka napadlo, jak je rád, že je tady.
Chtěl zvednout ruku a pohladit ho po tváři. V ten okamžik ale všechno kolem potemnělo, stihl si jen uvědomit, že ho přítel před pádem zachytil. Ravil vykřikl, popadl jeho bezvládné tělo a položil ho na zem, vedle už dávno mrtvého Ziyara. Snažil se ho jemným plácáním po tváři přinutit k vědomí, nakonec se mu to podařilo.
„Klessi!“ Vypustil z úst zoufale, když chlapec mírně pootevřel oči. Rychle přeje zrakem po jeho těle a hledal příčinu toho kolapsu, když ji s hrůzou konečně našel. Nebyla to rána na paži, ale krvácející levý bok. Původce oné bolesti, kterou pocítil ještě v davu, kdy se snažil dostat k bráně. Rána by za jiných okolností možná nebyla smrtelná, ale od doby svého vzniku stále krvácela. Kless, tolik nabuzený adrenalinem, natolik soustředěný na svůj úkol, ji po celou dobu nevědomky ignoroval a teď už bylo pozdě. Ztratil moc krve a jeho tělo bylo naprosto vyčerpané. Ravil si uvědomil, že mu umírá pod rukama.
„Ne! Klessi, prosím! Zůstaň se mnou,“ začal na mladíka mluvit, pokoušel se ho tak držet při vědomí. V absolutní panice mu došla jedna věc – několik pruhů ze závěsu mu stále spočívalo za opaskem. Co nejrychleji je popadl, rozřízl Klessovi oblečení, aby se k ráně dostal a začal dělat vše pro to, aby pomocí kusů látky zastavil krvácení.
„Ra..Ravile…,“ vyšlo z mladíkových úst slabě. Nádechy už byly trhavé, byl slabý na to, aby dokázal nabrat dostatek vzduchu do plic. Ravilovi vyhrkly slzy nad tou bezmocí a zoufalstvím. Oběma rukama tlačíc na ránu pohlédl příteli do tváře.
„Jsem tady, Klessi, jsem tu! Už je po všem, teď jen musíš vydržet! Slyšíš mě? Klessi, prosím, teď musíš vydržet, teď to nesmíš vzdát!“ Rozplakal se a snažil se ho stále přemlouvat, aby zůstal s ním. Aby zůstal naživu.
Když si všiml, že chlapec přesto upadl do bezvědomí, přepadla ho nejen panika, ale absolutní strach a bezmoc. S rukama stále na ráně už nemohl dělat nic jiného – plačíc začal křičet o pomoc, doufaje, že ho snad někdo uslyší. Nikdy předtím, tahle moc nekřičel.